Třicátá sedmá část

Tak aby toho nebylo málo, sklátila mě nemoc. Mrcha ošklivá. Já mám chřipajznu a pro vás mám závěrečný díl povídky. Asi mě moc nepochválíte... no, dost řečí, já jdu ležet a vy zas číst...

---

Díval jsem se na něj. Sledoval jeho lehký úsměv, když mi vyprávěl, jak se ho Lexova babča snažila vykrmit, protože ji přišel hrozně hubenej. Pozoroval jsem každý výraz jeho tváře, když mluvil o Lexovi a snažil se z toho vyčíst, jestli už patří jemu, jestli ho ten parchant přece jen dostal, nebo jestli můžu dál živit bláhovou naději, že by Vítek mohl být zas jenom můj. Se vším všudy.

Poslouchal jsem jeho hlas, začínal být tišší a tišší. Bylo zřejmé, že je unavený, ale že nechce ještě podlehnout spánku. Osmělil jsem se. Pro mě poněkud netypické, že bych se snad bál. Ale s Vítečkem se muselo zacházet opatrně. Jako se vzácnou sběratelskou porcelánovou panenkou.

"Jsi unavený." Pomalu jsem se posunul k němu blíž a dával si pozor, aby přehoz na pohovce ani nezašustil.

"Trošku." Připustil. "Ale nechci tě vyhánět, ještě zvládnu být vzhůru."

Pousmál jsem se, opatrně ho pohladil po paži, pak ovinul své prsty kolem jeho předloktí a pomaličku přitáhl blíž k sobě. Téměř okamžitě jsem ucítil jeho vůni. Přísahal bych, že za to nemohl žádný sprcháč nebo tak. On prostě voněl Vítkem.

"Gabrieli, pusť mě." Protestoval, ale nikterak důrazně, takže jsem to prostě ignoroval. Srovnal jsem si ho v náručí a opřel si bradu o jeho rameno. Připomnělo mi to jeden z našich posledních večerů. Seděli jsme spolu venku na balkóně a já mu šeptem do ouška počítal hvězdičky. Moc jich nebylo díky tomu suprčupr světelnému znečištění. Vlastně žádné, ale chtěl jsem mu udělat radost. Velký vůz, malý vůz a letní trojúhelník jsem znal, tak jsem si k tomu začal ještě vymýšlet nějaké pitomosti. Naposledy jsem se na hvězdy díval ještě, když jsem bydlel s otcem. Vyprávěl jsem Vítkovi, že jsem chtěl být jako dítě astronautem a cestovat do vesmíru. Proč, to jsem mu nevysvětloval. Koho by na tak romantické představě budoucího povolání zajímalo, že chci do vesmíru, abych byl od toho chlapa, co se nazýval mým otcem, co nejdál. Ušklíbnul jsem se. Vítek se tomu smál a ptal se, jestli bych ho vzal s sebou. Řekl jsem mu, že ne. Abych se měl proč vrátit sem.

"Pamatuješ si, co jsem ti říkal tehdy večer na balkóně?" zeptal jsem se a pevně svíral Vítka kolem pasu.

Povzdechl si. "Než začneš vyvolávat vzpomínky, tak mi dovol něco říct. My dva, to už není reálné, Gabrieli. Nemůžu jen tak snadno zapomenout na to, co se stalo."

"Já vím, nechci, abys zapomněl. Jen se snažím přijít na způsob, jak to napravit."

"Panebože, Gabrieli, co chceš napravovat? Nejde spravit něco, co nikdy neexistovalo."

Přitiskl jsem rty k jeho krku a chvíli vychutnával to chvění, které to v něm vyvolalo. "Co kdybys mi dovolil k tomu taky něco říct?"

Tohle zavánělo nebezpečnou situací. Nesměl jsem podlehnout. Nesměl mě dostat zpátky takhle lehce, naprosto zadarmo a bez toho aniž by aspoň na chvíli pochyboval, že mě má pevně ve svých spárech.

"Dobře, tak povídej." Svolil jsem a snažil se vší silou myslet na něco naprosto asexuálního. Klaunské boty, zvracející Vojta - jednou jsem to slyšel a stačilo-, nadávající Kuba, že všechno poblil... Fungovalo to. Uklidnil jsem se a jeho ruce ani rty na mě nefungovaly. Na chvilku.

"Já nechci, abys mi odpouštěl, a nebudu to ani napravovat, protože si plně zasloužím, že se na mě zlobíš a měl by ses zlobit ještě další sto dvěstě let. Jenže na to je život dost krátkej. Navrhuju, abys mi dal ještě jednu šanci, začneme znovu a já přísahám, že se nebude nic z toho opakovat. Teda nic z toho zlého, co jsem provedl."

Chvíli jsem přemýšlel. Ano, mohl by mu teď hned odkývnout, že dostane šanci. Mohl bych, ale co by se tím změnilo? Nic. Může mi lhát stejně, jako předtím.

"Dobře." Přikývl jsem po chvíli a v hlavě se mi zrodil nápad. "Navrhuji začít znovu, ale..." zarazil jsem ho, když se na mě vrhnul a jeho jazyk mi začal bloudil po krku. "Budeme zatím jen přátelé. To znamená přátelé, žádný sex ani jiné výhody s tím související. Chceš mi dokázat, že tentokrát je to doopravdy? Dobře, můžeš to zkusit, ale nezaručuju ti úspěch."

To ho dost schladilo, protože jeho jazyk okamžitě zmizel. Zasténal bych, kdybych si to mohl dovolit.

"Dobře. Ještě nějaké podmínky?" zeptal se tiše a já se musel skoro oklepat. Znělo to jako hrozba.

"Lex." To jsem se bál skoro vyslovit.

"Co s ním?" otázal se, jako bych po něm chtěl pomazlit jedovatého hada.

"Pokud opravdu chceš bojovat za náš vztah, budeš muset změnit svůj postoj k němu." Kde se ve mně vzala schopnost jednat takhle nekompromisně? Asi jsem se od tebe přece jen něco naučil, můj archanděli. Ano, já vím, že jsem sprostě vydíral a chtěl něco prakticky nemožného. Ale za takových podmínek, které panovaly předtím, to dál nešlo.

"Dobrá, pokusím se s tím něco udělat."

Usmál jsem se a konečně si dovolil se o něj opravdu opřít, abych se zbavil té bolesti, co se mi začala rozlézat páteří kvůli tomu strnulé pozici v jeho náručí. Uvolnění bylo znát téměř okamžitě. Dovolil jsem si na chvíli vychutnávat teplo jeho těla.

"Přátelé." Zopakoval jsem tiše a byl naprosto spokojený výsledkem prvního setkání. Jsem si jistý, že Lex moc nebude, ale... říkal přece, že chce, abych byl šťastný a je jedno s kým to bude. Snad pochopí, že... pokud projde zkouškou... bude to Gabriel.

"Zatím." Jeho hlas mě s neochvějným přesvědčením zalechtal na uchu.

Probudil jsem se s neuvěřitelnou křečí v ruce, zamžoural jsem do nového dne s pocitem, že přese mě přeběhlo stádo pakoňů. Brzy jsem zjistil zdroj toho nepříjemného probuzení. A ráno bylo rázem o něco světlejší. Vítek!

Okamžitě mi to došlo. Celou noc jsme strávili na pohovce v kuchyni a on spal v mém náručí. Zalila mě vlna spokojenosti, přeběhla přese mě s takovou silou, že i křeč v ruce se zdála jako ten nejlepší důvod k probuzení. Ještě nikdy jsem se neprobudil a nevítal bolest s takovým nadšením. Dřív byla důkazem toho, že jsem jen špína, nikdo, otravný hmyz k rozmáčknutí. Teď byla symbolem naděje. Vítek mi včera dal naději, že by to mohlo jít. Znovu se nadechnout a možná mít i radost ze života. Skutečnou.

Snažil jsem se trošku ulevit ruce a najít pohodlnější pozici, abych nevzbudil Vítečka. Povedlo se mi to jen z části, nedokázal jsem se plně vyprostit, ale to mi bylo celkem fuk. I kdyby mi ta ruka měla upadnout. Druhou jsem natáhnul a opatrně mu shrnul pramen vlasů z čela, měl by se ostříhat, začíná vypadat jako mánička.

Zavrtěl se a přitiskl se těsněji. A pak vydechl jedno jméno a bylo to jako studená sprcha. Lex! Ten zasranej hajzl! Pokud šeptá jeho jméno ze spaní, musí to znamenat jen jedno. Pevně jsem stihl zuby a snažil se ovládnout a hlavně uklidnit.

Tentokrát jsem už s vyprošťováním své horní končetiny takové ohledy nedělal. Prostě jsem se vysmekl a narovnal se.

Vítek se otočil na záda a otevřel oči. Chvíli vypadal zmateně. "Lexi?"

"Těsně vedle. Ten druhý idiot."

"Gabrieli?"¨

"Znáš jich snad víc? Nebo snad spíš s více lidmi?" zeptal jsem se napruzeně. Ten pocit ublíženosti se dral na povrch.

Neodpověděl. Jen se narovnal a prohrábl si vlasy. "I tobě dobré ráno."

"Dobré." Zavrčel jsem, vstal a zamířil ke dveřím. Potřeboval jsem si to srovnat. "Spíš s ním?"

"S kým?"

"Se svatým Petrem." Ušklíbnul jsem se a měl chuť do něčeho praštit. "S Lexem!" vyplivl jsem s krajním odporem. "To proto jsi chtěl, abych se k němu začal chovat jinak? To byla ta tvoje představa přátelství? Ty budeš spát s ním a já kolem tebe budu hopsat a doufat, že snad jednou... doprdele s tím vším!"

"Gabrieli? Prosím, uklidni se a pojď ke mně." Zavelel tiše a já z nějakého zkurveného důvodu prostě poslechnul.

Sedl jsem si na kraj pohovky a tvářil se nepřístupně, i když mi to bylo houby platný.

"Mezi mnou a Lexem nic fyzického nebylo, není a nebude. Je tedy zbytečné, abys na něj žárlil."

"Já nežárlím!" zavrčel jsem.

Vítek jen pokrčil rameny. "Ať je to cokoliv, tak s tím přestaň."

"Hm." Zabručel jsem.

"Poslouchej mě. Myslel jsem si, že tě znám a nakonec jsem se nestačil divit. Teď tě chci prvně poznat, než zas spadnu do něčeho po hlavě a rozmlátím se na padrť, jasný?"

"Přece mě znáš." Namítl jsem.

Zavrtěl pomalu hlavou. "Znám jen to, cos mi nabídl."

"Takže pokud mě poznáš... takového jaký opravdu jsem, tak... je tu šance?"

Usmál se. "Tys měl tu šanci vždycky, jen jsi o ni nestál."

"Vítku?"

"Ano?"

"Takže ty o mě vážně máš ještě pořád zájem?"

"Ano."

"A můžeš mi říct jednu jedinou věc?"

"Jakou?"

"Jsem parchant, chovám se tak a nejspíš se nikdy úplně nezměním. Tak co se ti na mě doprdele tak líbí?"

Vítek se pousmál a já měl na chvíli pocit, že se jeho nevidoucí oči upřely přímo do těch mých. "Sám nevím, ale můžeme na to zkusit časem přijít, příteli."

KONEC

Třicátá šestá část

Trošku pozdě, že jo? Ale byla jsem mimo PC a pak jsem prospala půl dne. Je to náročné. Ale už nás čekají jen dva díly. Pak se vytasím s tou novou povídkou. Teda doufám :-)))

---

"Tak jak bylo v Německu?" otočil se Roman na Vítka, který seděl u baru, s Randym u nohou a ucucával nějaký koktejl, který mu podstrčil Kuba, coby zdatný barman. No, aspoň si to o sobě myslel.

"Skvělý. Všichni na mě byli moc hodní, bylo to jako na ozdravný kůře v lázních." Usmál se Vítek a zašklebil se. "Co to vlastně piju?"

"To je..." začal Kuba hrdě, ale přerušil ho Martin.

"To je abstraktní umění barmana Jakuba..."

"Héééééj, měl bys..." Kuba se rozhodl bránit, ale jeho počáteční odhodlání vzalo za své, když zahlédl, že se otevřely dveře. "A do prdele!"

Roman se otočil a ušklíbnul se. "Lexi!!!" zavolal dozadu. Lex svěřil klukům Vítka a šel povyřizovat nějaké záležitost do kanclu.

"Něco se stalo?" zajímal se Vítek.

"Ne, nic." Poplácal ho Martin po rameni. "Co kdybych si tě vyfotil?"

"Mě? Proč?"

"Líbíš se mi." Odvětil Martin prostě a Kuba na něj hodil smrtonosný pohled.

"Tohle bys neměl říkat v přítomnosti svého přítele." Ušklíbnul se Roman.

"Čistě profesionální zájem." Martin mrknul na Kubu a ten se usmál.

"Povoluje se, ale budu dohlížet."

"Tak a máš místo přítele stíhačku!" oznámil Martinovi Roman. Vítek se tomu rozesmál.

"Co se děje?" Lex vyšel z kanceláře. Kuba jen kývnul mírně ke vchodu, kde celou dobu stál archanděl.

Vešel jsem dovnitř a jen jediný pohled na něj mě přimrazil k podlaze. Musel jsem rychle polknout, abych zastavil srdce a ono mi nevyskočilo ven z těla. Pomalu jsem se nadechl. Nemohl jsem z něho pustit pohled. Všechno ve mně křičelo, ať jdu k němu, ale nemohl jsem.

Za ty měsíce jsem měl dost příležitostí přemýšlet. Dal jsem výpověď a neměl snahu hledat jinou práci. Neměl jsem chuť hledat. Prostě jsem jen chtěl chvilku klid. Zaobírat se svým pocitem zoufalství. Vítek mi chyběl. Každý den mého prokletě nového života. Přál jsem si, aby se vrátil. Chtěl jsem s ním mluvit. Nemůže se mi vyhýbat věčně.

Jenže teď jsem stál jako kus šutru a díval se na to, jak se směje. Sledoval jsem, jak přišel Lex, sklouzl po mně pohledem, a objal Vítka kolem ramen. Něco ve mně explodovalo. Vítek k němu zvedl hlavu a usmál se.

Chyběl jsem mu vůbec? Aspoň trošku? Vzpomněl jsi na mě? Vítku!

Pomalu jsem se donutil k pohybu, nebudu se bát a vyrazím kupředu. Nemůžu se přece jen tak nechat zastrašit tím, že je tam Lex a ten... je ve výhodě, parchant jeden. Ukradl mi Vítka!

Nechal mě přijít až k nim, když se ozval. "Co tu chceš?"

Znejistěl mě. Sakra, ten parchant mě donutil, abych se cítil nejistě.

Vítek zvědavě natočil hlavu. A já byl rád, že mě nemůže vidět. Ztratil jsem odvahu. Doprdele! Nemohl jsem s Vítkem mluvit před tolika svědky. Prostě jsem se beze slova otočil a odešel. Aspoň jsem věděl, že je zpátky. Zamířil jsem do bytu, kde bydlel, počkám na něj třeba do rána.

"Tohle bylo hodně zvláštní." Ozval se po chvíli Jakub a sledoval pořád ještě dveře, kudy odešel.

"To máš pravdu." Přikývl Lex. "Vypadal dost... zvláštně."

Vítek se zatvářil zmateně. Netušil, co se stalo a o kom je řeč.

"To byl Gabriel." Vysvětlil mu Lex tiše.

"Gabriel?" vydechl Vítek splašeně. Srdce mu začalo mlátit jako o život. "Odešel?"

"Ano."

"Ani nepozdravil..." vydechl Vítek zklamaně. A co vlastně čekal? Že se mu tu vyzná, jak mu hrozně chyběl... nebuď bláhový, okřikl se rovnou.

"V pořádku?" zeptal se Lex starostlivě a Vítek vyčaroval úsměv.

"Jistě. Je to pryč."

Proč mu jen nikdo nevěřil?

Seděl jsem na schodech v domě, kde Vítek bydlel, a čekal jsem. Hlavu opřenou o zeď za svými zády. Byl jsem nervózní, ale s ubíhajícím časem jsem se pomalu uklidňoval. Co si to tu namlouvám? Nemusí ani spát tady. Nemusí tu už ani bydlet. Zavřel jsem oči. Okamžitě mi na mysli vytanula představa Vítka... tenkrát v tom hotelu ve vaně. Cítil jsem jeho dotek na předloktí, jak jsem mu pomáhal. Vklouzl do vody a zabořil nos do pěny a rychle si ji začal stírat. Vypadal nervózní, ale pak se začal smát. A pak jsem vklouzl za ním.

Pevně jsem ovinul prsty kolem zábradlí a snažil se nezasténat. Chyběl mi a já si to už dokázal i přiznat. I to, že jsem ochotný zahodit celý svůj předešlý život, jen aby se vrátil ke mně.

Nevím, jak dlouho jsem tam seděl... možná jsem usnul. Slyšel jsem hlasy a jeden bych poznal kdykoliv a kdekoliv. Vítek! A s ním Lex.

"Vážně tě tu můžu nechat samotného?" slyšel jsem říkat Lexe. "Vojta by mi rád ještě něco... ehm, ukázal."

Zvonivý smích. "Jsem si jistý, že to zvládnu. Mám tu Randyho. A jsem si jistý, že Vojta potřebuje tvou pozornost. Byl jsi dlouho pryč."

"Uvidíme se zítra. Vyzvednu si tě na oběd. Ano?"

"Platí. Dobrou noc, Lexi."

"Dobrou."

Pak už bylo slyšet zaklapnutí dveří a spěšné kroky mířící ven.

Pomalu jsem se narovnal a sešel těch několik schodů níž. Přede dveřmi jsem zaváhal. Nakonec jsem přeci jen zaklepal. Vítek rozjařeně otevřel dveře a vystrčil hlavu. Copak zapomněl na opatrnost?

"Něco jsi zapomněl?"

Nadechl jsem se a pomalu se opřel dlaní o otevřené dveře. Nevěděl jsem najednou, co dělat, co říct... skvělé, Gabrieli, jsi fakt troska.

"Lexi?"

Pomalu jsem natáhnul ruku a prsty jemně přejel po jeho tváři. Blbečku malej, co kdybych to nebyl já, ale někdo... kdo by ti chtěl ublížit?

"Lexi..."

"Ne, to není Lex."

Ucuknul, jako by se popálil. "Kdo...? Gabrieli? To jsi ty?"

"Neměl bys otevírat dveře, když nevíš, kdo to je."

"Co tu děláš?"

"Mohlo by se ti něco stát."

"Gabrieli..."

Znovu jsem natáhnul ruku. "Chtěl jsem tě jen vidět... Já vím, že už je pozdě..."

Povzdechl si a ustoupil ze dveří. Pozdě nejen tím, že už bylo něco přes půlnoc.

"Pojď dál. Nebudeme se přece... mezi dveřmi."

Pomalu jsem vstoupil, mimoděk jsem podrbal Randyho po hlavě a sledoval Vítka, jak pomalu postupuje bytem k pohovce. Obdivoval jsem ho. Poslední dobou jsem hodně přemýšlel o tom, jaký je. Bože, měl jsem nadosah jeho, ve své podstatě naprostou dokonalost, a já tu šanci zahodil.

Poslední dobou se mi vracely ty sny. Myslel jsem, že jsem se jich už zbavil. Cítil jsem vinu? Možná. Trochu. Hanbu? Hm, ano, hodně. Pocit ponížení, neskutečně. Kdybys chtěl shnít v pekle, ty bastarde!

Uvědomil jsem si, že zase svírám pěsti a snažím se nabrat dech. Znovu jsem stočil pohled na Vítka, pomalu jsem se nadechnul a díval se, jak si pomalu sedá kousek ode mě. On byl tak jiný… jiný než kdokoliv, koho jsem znal. Proč jsem sakra musel dostat tak tvrdou lekci? Naučil jsem se žít se vším tím zmatkem ve své hlavě, potlačil jsem všechny hnusné vzpomínky. Chtěl jsem to všechno schovat a zapomenout. Už necítit nic. Vymklo se mi to. Trpce jsem litoval, že jsem do téhle hry kdy vstoupil. Kdybych nezakusil jaké to je, když existuje člověk, který mě miluje se všemi mými chybami, nikdy bych netoužil po tom, aby mě Vítek znovu miloval.

Opět jsem se zadíval na Vítka. Miluje mě vůbec ještě? A pokud ano, snesl by celou pravdu o mém skvělém životě? Musel jsem se ušklíbnout. Co bych vlastně neudělal pro peníze, pro výhody nebo vyšší prestiž. Mnoho toho, co bych odmítl, nebylo.

Třicátá pátá část

Věrna heslu "když se štěstí unaví, sedne i na vola" jsem si tak i počínala. A světe div se, zafungovalo to! Takže z radosti nad nově získaným akademickým titulem, jsem se rozhodla dál další díl. Když už mám radost já, tak ať z toho taky něco máte. A až přestanu radostně ječet a brečet a prostě vyluzovat takové ty zvuky, tak se možná konečně po několika dnech v klidu a bez stresu najím, vyspím a bude mi prostě fajn. Takže děkuji všem, kteří mi věřili, drželi palce a všemožně mě podporovali v mém zoufalém a slzavém údolí, které vládlo v mém okolí několik měsíců nazpět. Díky lidi, bez vás by to nešlo. Jo a gratulace přijímám nepřetržitě :-)))

P.S: Máme další důvod k pití na tom srazu :-)))

---

Koncem týdne byl v baru nával. Pomalu se blížil další semestr a tak se zase začínali všichni stahovat do známých prostor Lexova baru. Roman seděl u baru a znechuceně sledoval Martina, jak Kubovi, který o něj byl opřený zády, žužlá ušní lalůček.

"Sakra, to si nemůže dát chvíli pokoj!" vykvasil.

Oba se uculili, ale jinak vůbec nereagovali. Vojta, který se momentálně věnoval baru, se jen rozesmál.

"Ty jsi nějak nedůtklivý." Otočil se na Romana.

"Ty vole, jasně, že jsem. Ty bys byl taky. Víš, co se ozývá z jejich pokoje každou noc?"

"Sex?" zkusil Vojta.

"Jo, s tím to dost souvisí."

"Sakra, a já jsem docela nadrženej." Zamrkal Vojta na Romana, ten se zatvářil zhnuseně a rychle vymázl ven.

"Asi si musel jít nutně zakouřit." Okomentoval to Kuba a zavrtěl se Martinovi v náručí. "kdy že to odjíždíš?"

"Ještě pár týdnů zůstanu." Zavrněl mu do ucha a Kuba se potěšeně usmál.

"Takže program na dnešní noc máme?"

"Bože, nechte toho. Jsem nadrženej, jak pes na výstavě koček!"

Kuba se na něj soucitně podíval. "Co odjel Lex, tak sis nešoupnul, co?"

Vojta přikývl. "Ne, že by mi vadilo, že Lex v Německu klátí Vítka, ale já jsem kruci taky potřebnej… ledaže…" pohled mu sjel do míst, kde se právě usazoval Gabriel. "Ledaže bych mezitím trošku ojel archanděla."

Kuba se na něj vyplašeně podíval a Martin jen zavrtěl hlavou. "Nemyslím, že bys na to měl. Možná kdysi jo, ale teď už…"

"No co? Všechno se má zkusit obzvlášť, když je někdo zoufalej." Namítl Vojta.

"Tak archanděl sice zoufale vypadá, ale až takhle fakt ne." Rozesmál se Martin a vysloužil si od Vojty ránu.

"To, že ty máš do koho vsunout, neznamená, že můžeš kritizovat. A já jdu na věc!"

"Nazdar!" ozvalo se nade mnou a já udělal tu chybu, že jsem na to reagoval. Zvedl jsem hlavu.

"Přisednu si, jo?"

Za co? Ten kluk patřil k té skupince zoufalců na baru. Dva se tam ocucávali, jeden na to zhnuseně koukal a třetí se nejspíš rozhodl, že jsem vhodný kandidát na… na co?

"Vypadni." Nezněl jsem mile a ani se o to nesnažil. Vlastně jsem se snažil znít co nejvztekleji, aby to toho vlezlíka odradilo. Neodradilo.

"Sledoval jsem tě od baru. A nemůžu si pomoct, myslím, že bychom si vzájemně mohli trošku… hm, ulevit?" mrknul na mě a v tu chvíli se ve mně obrátil žaludek.

"Ulevit?" nevím, proč jsem se na to vůbec zeptal.

Usmál se a mírně naklonil hlavu. "Sex?"

Pozoroval jsem ho, jako jedovatého hada. "Nespím s…"

"Ale dřív jsi spával. Obávaný archanděl, který nikdy neodcházel z baru sám. A teď tu sedíš jako troska a čekáš na co? Až se ti vrátí Vítek." Vojta se rozesmál. "Toho teď nejspíš někde za hranicemi klátí Lex. A z vlastní zkušenosti můžu říct, že on to vážně umí."

Zamračil jsem se a pevně sevřel pěsti. Měl jsem mu chuť za takové řeči jednu ubalit. Moje výhružně odfrknutí nejspíš nepochopil.

"On je v posteli vážně výborný. Ví přesně, co kdo rád. Je to naprostý ďábel. A tys prý býval taky. Kdysi… než… co se vlastně stalo? Chladného archanděla přemohla láska?" sám se tomu zasmál a já musel počítat do desíti, abych mu nerozmlátil držku.

"Vypadni!"

"Na Vítka zapomeň. Nejspíš už dávno dal Lexovi a už se k tobě nevrátí. Nebude ho zajímat tvůj pokus o tuhle… co to je? Pseudověrnost? Všichni ví, že jsi ho podváděl, a taky všichni ví, jaký jsi hajzl. Tak proč tu takhle vysedáváš, když s nikým nechceš spát? Trápí tě výčitky? Nebo představy Vítka s…"

Neudržel jsem se. Nešlo to, i když jsem si přísahal, že to zvládnu. Moje ruka sama opsala oblouk, sevřela se v pěst a dala mu ránu do zubů, až spadl ze židle. Rychle jsem se zvedl a vypálil ven.

"V pohodě?" Kuba okamžitě přispěchal, aby Vojtu zvednul ze země.

"Jasně, že jsem." Vojta se k údivu všech přihlížejících začal smát, a mnul si čelist. "Má páru."

"Co je na tom vtipného?" zeptal se Kuba mírně vyvedený z míry.

"Archanděl je zamilovanej až po uši." Vyprskl Vojta a pak si trošku starostlivě zamnul bradu. "To bude parádní moncl, co?"

"Jo, můžeš zkusit sbalit někoho na soucit." Mrknul na něj Martin, který přispěchal s pytlíkem ledu.

"Hm, to není špatný." Vojta ho okamžitě popadl a připlácl si ho k čelisti. "Akorát to pořád neřeší ten můj problém." Zamrkal na Martina.

"Sorry, já jsem zadanej."

"NO to bych řekl, že je!" zamračil se Kuba. "A jestli myslíš na takový ty prasárny, jako je trojka, tak to zapomeň, to dřív ukecáš Romana." Ušklíbnul se.

"Ukecá mě do čeho? A proč se válíte po zemi?" Roman se nad nimi tyčil jako hodně zmatená socha.

"Trojku by sis asi nestřihl co?" zajímalo Vojtu a za pomoci Martina se zvedal na nohy.

"Tos uhodl. S tebou ani za milion." Potvrdil Roman. "O co jsem vlastně přišel?"

"O výborný pravý hák archanděla."

"Cože?"

"Jo, tady Vojtíšek šel dráždit hada bosou nohou." Přisadil si Kuba.

"Chvilku tu nejsem a už tu vládne anarchie." Zamračil se Roman.

"Asi nás prostě musíš hlídat." Zazubil se Vojta a vzal Romana kolem ramen, zatímco si pořád přidržoval led na čelisti. "Pojď se mnou k baru a probereme možnosti té trojky. Možná ti i dovolím přibrat nějakou ženskou."

"Tobě muselo přeskočit." Ujistil ho Roman.

Páni, byli jsme doma v mém bytě a já padl do postele jak balík slámy. Připadal jsem si strašně unavenej. Lex si přisedl a Randy ke mně vyskočil, aby se i stulil u nohou. Podrbal jsem ho a zavřel oči.

"Díky za dovoz až domů."

"Myslíš, že bych tě s klidem vysadil někde na okraji města?" Lex mě poplácal po rameni. "Odpočiň si, já musím dojít zkontrolovat bar. Mám pořád zvláštní představy, že lehl popelem anebo ho spláchla přívalová vlna. Nebo oboje."

"Bude to v pořádku." Zasmál jsem se. "Kuba a kluci si s tím určitě hravě poradili."

"Víš, dávat do jedné věty Kuba a kluci a hravě, je dost děsivé."

Uvítalo ho nadšené sborové "AHOOOOOOJ!" Chvíli z toho byl v rozpacích.

"Skoro to vypadá, že mě tu rádi vidíte."

"Že váháš." Hodil mu Vojta utěrku. "Vítej zpátky a mazej za bar, já se právě vzdávám postu barmana."

"Teď jsem dorazil, hodlám se oficiálně navrátit až zítra." Lex se usmál a hodil mu utěrku zpátky. "Jen jsem se na vás přišel podívat."

"Kecá, přišel nás zkontrolovat, jestli jsme nevyhodili bar do luftu." Uculil se Kuba. "Vítej zpátky, už jsme tě tu postrádali."

"A to býval Lex vždycky takový optimista." Usmál se Martin. "Ahoj, dlouho jsme se neviděli. Okupuju ti teď byt."

"Jak jinak." Přikývl Lex a zaměřil svůj pohled na Vojtovu fialovějící bradu. "A co se stalo Vojtovi?"

"JO tak to je moc zajímavý příběh, povím ti ho v posteli, zatímco mi pofoukáš bebínko, jo?" navrhl Vojta a táhl Lexe pryč.

Třicátá čtvrtá část

Vzhledem k tomu, že netuším, jak to bude příští týden vypadat a už teď jsem vyklepaná jako ratlík, dávám další část raději už dnes. Uvidíme, jak to bude pak vypadat. Každopádně se budu opět snažít přidat další co nejdříve. Snad to beze mě vydržíte :-)))

Poskočíme trošku v ději, nechce se mi popisovat ty měsíce mezi :-))))

---

Přehoupl se červenec, srpen prosvištěl a pomalu minulo i září…

"Vidíš ho?" dloubl Kuba do Martina, který si u baru četl noviny. Foťák položený vedle, protože neustále něco nebo někoho fotil. Většinou Kubu. Tvrdil, že nikoho, koho by jeho objektiv tak miloval, nezná. Kuba se na to většinou culil, jako by byl školačka. Roman na ty dva většinou shlížel s velmi znechuceným pohledem. Vždyť on je musel poslouchat po nocích, a že teda moc potichu nebývali.

Roman zrovna vedle leštil skleničku. Stál vedle Kuby, takže měl skvělý výhled a nemusel se jako Martin otáčet.

"Co tu zase dělá?" ucedil Roman.

Martin si ho prohlídl a pokrčil rameny. "Vypadá dost ztrhaně."

"To mu patří." Usoudil Roman.

"Jdu za ním." Prohlásil Kuba a práskl utěrkou o bar.

"Cože?" zděsil se Roman. "Víš, co je zač?"

"Opravdu si nemyslím, že by na mě něco zkoušel. Už sem chodí tři měsíce a vždycky odchází sám. Jen tu prostě sedí."

"To je fuk, ale je to…"

Martin zvedl foťák, namířil objektiv na usedajícího Gabriela. Několikrát cvakla uzávěrka. "Zoufalství…" řekl pomalu.

"Co?" zeptal se Kuba.

"Povídej se, na držení těla…" řekl Martin a začal si prohlížet snímky, které právě pořídil. "svěšená ramena, hlava vtažená mezi ně… ten člověk se buď bojí, anebo propadá zoufalství."

"Nazdar děcka…" vlítl mezi ně Vojta.

"Jdeš pozdě!" ucedil Roman. A vztekle ho sjel pohledem.

"Víš, že jsi k pomilování, když se začneš čertit?" zazubil se na něj. Roman se zatvářil znechuceně a zmizel radši vzadu.

"Přebírám směnu." Kývl ke Kubovi. "Už jen já a Románek. Dneska vypadá nějak nabručeně, bude s ním legrace." Začal se smát.

"Víš, že bys ho neměl takovými řečmi dráždit? Od té doby, co je tu Martin, je poněkud přecitlivělý." Zasmál se Kuba, obešel bar a přešel k Martinovi. Ten zase pozvedl foťák a udělal pár snímků.

Vojta se mu do objektivu zašklebil. "Praskne ti čočka." Upozornil ho. "Jste moc nahlas, co?"

"To se neboj. Ta to přežije, ale ty moc ne." Vrátil mu Martin. "Moc hezký škleb, asi to vyvěsím tady na baru."

"To si zkus."

"Kubíčku?" otočil se Martin na jmenovaného. "Co kdybys už konečně šel za tím padlým andělem, abys měl klid na duši a mohli jsme jít domů. Mám chuť si před spaním ještě něco vyfotit."

Kuba zrudnul, usmál se a prsty pohladil Martina po paži. "Budu tu za chviličku."

Ani nevím, proč jsem sem chodil. Ale nemohl jsem přestat. Takhle jsem měl aspoň pod kontrolou, jestli už je Lex zpátky. A když bude zpátky Lex, bude i Vítek. A když bude Vítek, třeba ho uvidím a budu s ním moct promluvit.

Po nocích mě stejně strašily představy toho, jak je Vítek s Lexem, jak spolu šukají. Sakra, nemohl jsem to dostat z hlavy. Neuvěřitelně mě to sralo a… já nevím, něco podobného jsem cítil naposled, když jsem ležel na podlaze toho starýho ošumtělýho baráku, kterému jsem mohl jen dost ironicky říkat domov, s polámanými žebry a nemohl se nadechnout, jak mě něco drtilo zevnitř. Myslel jsem tehdy, že umřu. Že se otci konečně podařilo se mě zbavit. Jenže tohle bylo horší. Tohle dusilo pomalu, drtilo a svíralo, ale pořád jsem mohl dýchat. Pořád udržovat zdání života.

Zavřel jsem na chvíli oči. Tady jsem ho poprvé uviděl. Myslel jsem na něj jen jako na… Teď už jsem nemohl. Od té doby mě nikdo nezaujal a ne, že bych se nesnažil. Snažil jsem se vrátit se do doby před Vítkem. Nešlo to. Byl to trest? Ušklíbl jsem se a pomalu oči zase otevřel. Uviděl jsem před sebou toho kluka z baru. Kubu…

"Co chceš?" ucedil jsem okamžitě.

"Mluvit s tebou." Zareagoval rychle a posadil se.

Ušklíbnul jsem se. "Ale já nemám zájem mluvit s tebou."

"Proč sem pořád chodíš?" vypálil na mě otázku. Co to se mnou je, to už můj úšklebek nedokáže nikoho odradit od těch stupidních otázek?

"Co je ti do toho?"

"Je mi tě líto…"

"LÍTO?" zařval jsem na něj. "Mě nemusí nikdo litovat, sakra!"

Díval se na mě dost zvláštně. "Když to říkáš. Vrací se příští týden." Pomalu zase vstal. "Možná by ses měl dát trochu do kupy."

Hrozně rychle to uteklo. Bylo mi v Německu hezky. Lex mě zavlekl do jejich rodiny. S rodiči sice moc nevycházel kvůli své orientaci, ale jeho prarodiče byli super. Bylo mi hloupé být na oslavě jejich výročí svatby, ale nakonec to bylo velmi příjemné. Lexova babička si mě hned vzala pod křídlo. Trošku mi připomínala moji maminku. Tou neuvěřitelnou snahou mě vykrmit, protože jsem moc hubenej.

Zdálo se mi, že i Lex je takhle spokojený. Choval se ke mně hezky, strašně laskavě. Představil mě jako svého přítele, i když to nebyla tak docela pravda. Moc jsem německy neuměl, takže… no, vlastně mi to ani nevadilo.

Nespali jsme spolu. Tedy, spali jsme v jedné místnosti, jedné posteli, ale prostě jsme spolu nespali. Nějak jsem nemohl. Kdykoliv se ke mně pokusil přiblížit v takovém úmyslu, okamžitě jsem se stáhl. Nechtěl jsem mu ublížit, ale nemohl jsem zcela sobecky ubližovat ani sobě tím, že bych dělal něco, co jsem tak necítil. A já necítil k Lexovi víc než jen přátelství. Moje oddanost k němu se zvýšila, když se zachoval, tak jak se zachoval. Přišel za mnou, i když jsem ho odsoudil bez důkazů, když jsem neměl snahu dát mu šanci se obhájit, když jsem si kvůli společným pomíjivým chvilkám s Gabrielem ani nevzpomněl na jeho existenci. Já si nezasloužil někoho, jako byl Lex. Nezasloužil a přece tu byl. Se mnou a pro mě. Jeho péče mě dojímala, ale nemohl jsem.

Tu poslední noc tam, když si lehnul vedle mě, jsem to zkusil. Zkusil mu nesobecky vrátit… jako bych mu tím, že mu nabídnu sebe, mohl všechno vynahradit. Byl už pár dní zvláštně napnutý a já netušil čím to je. Pak mi při cestě zpátky do Čech, řekl, že narazil na Horsta.

"Vítečku?" slyšel jsem jeho hlas u svého ucha. Mé jméno bylo proneseno tiše, s jemným náznakem vzrušení, s něhou. Věděl jsem, že poznal. Že ví, že nemůžu. Úplně jsem ztuhnul.

"Promiň, Lexi. Mě to strašně mrzí. Nemůžu…" bál jsem se vlastního hlasu, bál jsem se, že zradí.

"Rozumím ti." Jeho úsměv jsem cítil, stejně jako rty na mé tváři. "Mým jediným cílem je, abys byl šťastný. Ať už to znamená cokoliv."

To zabolelo. Kdybych si uvědomil, jaký poklad Lex je, ještě před Gabrielem, nejspíš bych bezmezně miloval právě jeho. Byl by ideální, naprosto dokonalý. A vím, že by mi neublížil. Tak proč, když tohle vím, nedokážu dostat Gabriela z hlavy?

Třicátá třetí část

Takže... opravdu skončíme na 37 částech. Celkem tato povídka zabrala 87 stran wordu, což je přesně o jedenáct méně než moje diplomová práce (asi seknu se školou a budu se věnovat na plno psaní... to byl vtip!). Nicméně, nemusíte se bát, že tímhle vše skončí. Už mám napsány asi tři kapitoly další podívky a zatím jsem s průběhem velice spokojená. Ještě uvidíme, co na to řekne můj skřítek Dobby. Nicméně, jak se zdá, Dobby je s mnou tvůrčí prací spokojen :-))) A mě moc těší její chvála. Díky Jani, bez tebe by bylo mnohem těžší. Dík, žes odvedla na téhle povídce takový kus práce. Vím, že betování sežere spoustu času, takže jsem vděčná, žes ho obětovala. Dík všem, kteří komentují. A moc ráda se s váma lidi sejdu!

Ale hádám, že tyhle moje výlevy nikoho nezajímají. Teda ne víc, jak další část, že? A já se musím jít zase učit (fakt to nenávidím). Takže hezký den a příští týden na mě myslete.

---

Znovu jsem vytočil jeho číslo, ale ozval se jen hlas oznamující mi, že je nedostupný. Snažil jsem se dýchat. Nešlo to.

"Vítku, co mi to sakra děláš!" zasyčel jsem do polštáře a mobil odhodil někam pryč. Můj mozek se snažil zoufale přemýšlet o jeho slovech. Mám ho nechat na pokoji? Ale já nechci! Já jsem odhodlaný udělat cokoliv, jen abych… nechat ho na pokoji… bože, nemůžu.

Rychle jsem se oblíknul a vyrazil jsem ven. Potřeboval jsem ze sebe něco dostat a měl jsem jasnou představu, kde a jak.

Roman šťoural brčkem v drinku a tvářil se otráveně. Kuba po něm občas hodil pohledem, když leštil skleničky.

"Jestli se na to budeš tvářit takhle, promění se to v ocet."

"Co?"

Kuba si povzdechl. "Co se děje?"

"Nic."

"Nic?"

"Nic!"

"Sere tě, že Lex odjíždí?" tipnul Kuba.

Roman k němu konečně zvedl pohled. "Proč by mělo?"

Kuba se na něj podíval, jako kdyby měl před sebou malé dítě. "Ale Románečku, mně je to jasný. Lexíček místo, aby s tebou chodil do posilky, na tenis, běhat, skákat a tak, tak bude někde s Vítkem a ty se budeš nudit a ještě ke všemu vypomáhat v gay baru. Jestli tohle není důvod k tomu být nasraný, tak už nevím."

"Hm, fajn. Tak možná mi to trochu vadí. Když vás dva… tři nikam nedostanu."

"Tos uhodl. S Martinem budeme sportovat docela jinak."

"Jen žádný detaily!!!" zasténal Roman. "Takže vás dva si rovnou škrtám a s Vojtou taky nemůžu počítat."

"Asi umřeš na nedostatek pohybu…"

"Evidentně." Ušklíbnul se Roman a sledoval Kubův překvapený výraz, otočil se, aby zjistil, na koho či co se to dívá.

"To je…?"

"Jo!"

"NO kurva, co tu chce?"

"Netuším. Ale nejspíš to brzy zjistíme." Ucedil Kuba a začal intenzivněji leštit skleničku.

Přešel jsem rovnou k baru, tedy po tom, co jsem se rozhlídl. Neuniklo mi, že ten kluk za barem na mě civěl dost vyplašeně. Ten, co se vzápětí otočil, zas dost bojovně.

Klidně jsem došel až k nim. Sjel je oba pohledem a otočil se k tomu, o kterém jsem tušil, že snad něco s Lexem kdysi měl. Možná měli oba, ale to bylo stejně fuk.

"Je tu Alexandr?" otázal jsem se bez pozdravu. Neměl jsem potřebu zdravit je.

"Ne." Dostalo se mi dvouhlasé odpovědi.

"A kdy tu bude?"

"Pro tebe asi nikdy." Zamračil se na mě ten vyplašenější. "Takže támhle jsou dveře."

Ušklíbnul jsem se. "Tolik zbytečného nepřátelství, nedělej si vrásky, koloušku."

"Vypadni." Zasyčel ten druhý.

"Milerád, až sem přijde Lex." Ušklíbnul jsem se.

"Vypadni, nebo tě vyvedu."

"Šetři dechem." Zadíval jsem se na něj. "Nemám v úmyslu odejít, ani se nechat vyvést. Půjdu sám, až přijde Lex, tak mi ho koukejte sehnat."

Ten malej spratek za barem se ušklíbnul. "Ani mě nehne!"

"Opravdu? Tak uvidíme, kdo to vydrží dýl."

Jen zalapal po dechu. Za to se ozval ten druhej. "Tak si tu klidně počkej, já pak Lexovi s chutí pomůžu vyhodit tě."

Nemusel jsem čekat ani moc dlouho. Ten parchant se objevil ani ne za hodinu. Ti dva na mě během té doby shlíželi jako na komára infikovaného malárií. Ušklíbl jsem se. Na to, abych některýho z nich píchnul, jsem měl dost špatnou náladu. I když… třeba by mi pomohlo, ošoustat Lexova ex. A kdoví, co s ním měl ten druhej. Ale skutečnost, že Lex by mohl šoustat mýho ex, ta mě přímo drtila. Hodlal jsem s tím něco udělat.

Jak mě zmerčil, byl okamžitě v bojové pohotovosti, naježil se jako kocour. To by mě za normálních okolností i pobavilo, dneska ne. Okamžitě jsem vstal.

"Chci s tebou mluvit."

"Já ti chci vyrazit zuby." Odpověděl pohotově. Jen jsem se tomu ušklíbnul.

"Když si myslíš, že na to stačíš… kde je Vítek?"

"To už není tvá starost!"

"Kde je?" zasyčel jsem popuzeně. "Nepřeju si, aby s tebou kamkoliv jezdil. Rozumíš?" Pomalu jsem ztrácel kontrolu. A štvalo mě to. Strašně.

Lex se usmál. "Není to tvůj majetek a on se mnou chce jet." Přešel blíž ke mně, a naprosto ignoroval můj vzteklý pohled. "Lituju tě, Gabrieli. Měl jsi na dosah dokonalého kluka. Miloval tě tak moc, že přehlížel to, jaký jsi hajzl. Mohl jsi ho mít, ale díky své vlastní pitomosti jsi o něj přišel. A teď je se mnou, tak buď chlap, a uznej porážku. Tohle je jen tvá vlastní chyba. A můžeš být rád, že to nedopadlo o dost hůř. Říkal jsem ti, že jednou špatně dopadneš. Možná ho miluješ, kdo ví, ale kdo by ti to věřil? Konečně se dozvíš, jaké to je milovat a ztratit… možná. Pokud jsi vůbec schopný něco cítit."

Klepal jsem se. Těžko říct, jestli měly takový účinek jeho slova nebo to bylo vzteky. Ano, vzteky! I když jsem si nepřipadal vztekle, jen… unaveně. Příšerně unavené.

"Chci s ním jen mluvit, to snad můžu, ne?" kam se mi sakra z hlasu ztratilo to pohrdání a ten vztek?

"Ale on nechce mluvit s tebou." Pokrčil Lex rameny. "Původně jsem tě chtěl praštit, ale jak tak na tebe koukám, ani to nebude potřeba. Vítej v pekle, archanděli."

Sledoval jsem ho, jak míří k baru. V hlavě jsem měl prázdno a prostě se otočil k odchodu.

Před barem jsem vytáhl svůj mobil a dlouho se díval na jeden kontakt v telefonu. Váhal jsem, jestli to zkusit. Jestli to číslo vytočit… asi jsem si myslel, že zvládnu Lexe zastrašit. Že tím se to všechno vyřeší. Sakra, co když měl Lex pravdu a já to fakt posral?

Vítku, co mi to kurva děláš? Co děláš se mnou?

Nakonec jsem ho vytočil. Zazvonilo to, ale za pár minut se ozval tón oznamující, že mi to vymáčkl. Pevně jsem sevřel mobil v ruce.

Maminka mi položila ruku na rameno, když jsem mobil skoro štítivě odhodil. Věděl jsem, kdo volá. A nechtěl to dál prodlužovat. Živit tu naději. "Copak se stalo, Vítku?"

"To nic, mami." Zkusil jsem se pousmát. "Myslím, že bych si měl zabalit, než mě zítra vyzvedne Lex."

"Dobře, zlatíčko. Chceš pomoct? Přijdu za tebou nahoru za chviličku."

Vycházel jsem schodiště s pocitem, že něco uvnitř mě umřelo. Je konec, Gabrieli, tak už to konečně pochop a nech mě zapomenout.

Třicátá druhá část

No, takže... abych to neprotahovala, včera s úderem půlnoci byla povídka dopsána. Fjůůů. Tentokrát jsem skončila na 37 částech. Sděluji vám konečný počet kapitol, abyste si mohli odpočítávat konec. A víte co? Jsem si téměř jistá, že se nikomu z vás nebude líbit. Tak! Ale neplakejte, už se rodí další, která bude částečně i navazovat.

Opožděně přeju všem školoupovinným, kterým opět začaly galeje, pevné nervy na obou frontách a ať to uteče. Doufám, že jste si léta užili lépe než já.

---

Seděl jsem na posteli a v ruce pevně svíral mobil. Nevím, kde jsem vzal odvahu mu zavolat a už vůbec netuším, proč jsem to udělal. Možná jsem jen potřeboval slyšet, že je Gabriel v pořádku. No, byl. Už podle jeho hlasu, toho tónu, který zazníval z toho kouzelného přístroje, mi bylo jasné, že je to zase on. Je zpět. Sklopil jsem hlavu. Co jsem vlastně chtěl slyšet? Jeho omluvu? Žádost, ať se vrátím zpátky? Že mu chybím?

Zavrtěl jsem hlavou a povzdechl jsi. Vážně jsem naivní kretén. Ale na druhou stranu… jen jsem se zamiloval. Šíleně bláznivě a hrozně rychle. A i po tom všem, po tom, co mi udělal… ať už tehdy po tom večírku, nebo teď… hrát na mě takovou habaďůru… i tak jsem ho miloval.

Definitivně jsem se do něj zbláznil tu první noc v hotelu. Čekal jsem, že na mě bude tlačit, ale neudělal to. Možná byl trošku rozmrzelý, ale už si mě nepokusil vzít si násilím. Odpustil jsem mu to? Ano, odpustil. Vynahradil mi to snad tisíckrát. Nechápu, kde se to v něm všechno bralo.

Vrazil jsem mobil zpátky pod polštář a schoval do něj i svou tvář. Vzpomínal jsem na tu první noc. Vlastně moje podruhé. Pevně jsem semknul víčka a cítil znovu jeho doteky, jeho hlas ztlumený v šepot. Jeho prsty i rty na mém těle. Dotyk kůže o kůži. Všechno bylo nádherné, naprosto dokonalé… tak dokonalé, že jsem na své drsné poprvé docela zapomněl. Odpustil a zapomněl. Měl jsem pocit, že jsem našel konečně někoho, komu nevadí, že nevidím. Musel jsem se pousmát tomu, jak sám archanděl sténal pod mými doteky. Sice jsem neviděl, ale koho to omezovalo? V posteli teda rozhodně ne. Řídil jsem se spíš instinkty a navíc, zrak by mě jen omezoval. I tak jsem pod rukama cítil to nádherné tělo. A představivost běžela na plné obrátky. A pořád jsem věděl, kam sáhnout a moje ruka byla velmi jistá.

Možná jsem mu svým překotným vyznáním lásky po prvním milování dal do ruky nejsilnější trumf. Ale ten okamžik blízkosti mě natolik strhnul. Už nikdy to neudělám. Už se nikdy nenechám strhnout. Nikomu už nikdy nedám do ruky takovou zbraň.

Jedna věc mě ale hrozně zarážela. Musel Lexe hodně nenávidět, ale proč si vybral na pomstu mě? Proto, že jsme s Lexem blízcí přátelé? Protože jsem se mu hodil do plánů? Byl jsem nejblíž? Zamračil jsem se. A byl jsem nejzranitelnější…

Sáhl jsem po telefonu, který jsem po rozhovoru s Vítkem odhodil. Jestli mu chci zabránit odjet a být s tím zasraným Lexem, musím kurva jednat. Pořád jsi chlap, Gabrieli! A když něco chceš, tak to taky dostaneš. Co na tom, že to nevyšlo? Co na tom, že ses změnil? Co na tom, že chceš být jen s jedním chlapem? Co to o tobě říká? Jsi slaboch? NE, nejsi! Jsi zvyklý jít i přes mrtvoly, když je třeba. Tak zařiď, ať se Vítek vrátí!

Moje podvědomí na mě hlasitě ječelo, což bylo ve stavu střízlivění dost nepříjemné. Chtěl jsem Vítka, bože, jak moc jsem ho chtěl. Ale ponižovat se kvůli tomu? Prosit a dolézat? Ale už jsi to jednou udělal, ušklíblo se moje podvědomí. Ano, ale to byl velmi promyšlený plán. Ok, nevyšel, a co z toho? Vymysli nový plán! Klidně to jako plán ber, pokud ti to pomůže srovnat se s tím, že už to nejsi ty. Že tě ten slepý kluk změnil v… co?

Zpod polštáře se ozval zvuk a vibrace. Rychle jsem zvedl hlavu a následně i polštář. Ta hudba se prý jmenovala Archangel. Nahrála mi ho tam ze srandy Klára, když jsem ji řekl, že jsem s Gabrielem. Tvrdila, že je to stylový. Líbilo se mi to, bylo to stejně velkolepé jako sám Gabriel. A stejně nebezpečné…

Vyzvánění se ozývalo tvrdohlavě dál a já přemýšlel, jestli to mám vzít. Byl to Gabriel, můj archanděl a já si nebyl jistý, jestli bych s ním měl znovu mluvit.

Nakonec jsem prohrál souboj s vlastní vůlí a přiložil mobil k uchu.

"Ano?"

Chvíli bylo ticho a já slyšel jen trhaný dech. "Vítku…"

Čekal jsem, co z něho vypadne. Zněl zvláštně. Unaveně. Nechtěl jsem trápit ani jeho, ani sebe.

"Gabrieli, tohle nemá smysl. Pochopil jsem, o co ti šlo. Znám tvé důvody. Jen nevím, proč zrovna já."

Zarazil se. "Byl jsi nejlepší. Dost naivní a dost zranitelný." Odpověděl zřejmě v náhlém popudu upřímnosti. "Vítku, prosím tě…"

Přerušil jsem ho. "Vyléčil jsi mě z té naivity, Gabrieli. Ať už se rozhodneš říct cokoliv… tvůj plán nevyšel, vím o něm, a už na nic podobného neskočím."

To ticho bylo až děsivé. "Jen nechci, abys odjel. Vítku, zůstaň tady."

Zamrkal jsem. Chtěl jsem mu říct, že zůstanu. Ale včas jsem se opanoval. Potřeboval jsem od toho všeho pryč. Aspoň na čas. "Já potřebuju odstup. Chci na to, co se stalo zapomenout. A ten výlet s Lexem..."

"Nemůžeš nikam jet s Lexem." Vyštěkl na mě pobouřeně. "Nemůžeš odjet pryč s ním!"

Nadechl jsem se. Jestli o mě vážně stál nebo jen nechtěl, aby vyhrál Lex, netušil jsem. Ale chtěl jsem znát odpověď. Možná je na čase to Gabrielovi trošku vrátit.

"Proč ne? Nikdy mi nelhal, nehrál na mě žádné divadlo… nesvedl mě jen proto, aby se někomu pomstil. To, co bylo mezi námi, je pryč, Gabrieli. Vztah, který jeden jen předstírá, není nic, o co bych stál. A ty nemáš právo mi nic zakazovat."

"Vítečku…já tě prosím, neodjížděj s ním."

Chtělo se mi brečet. Jen na mě zase zkouší nějakou novou taktiku? "A co mám dělat? Vrátit se k tobě?"

"ANO!"

Sotva jsem potlačil vzlyknutí. "Ne, už nikdy! Zradil jsi mě…" Nedokázal jsem hrát hry jako on. Touha vrátit se k němu byla příliš silná. Byl jsem s ním dlouho a byl můj první. To zanechá následky. Ale už jsem si nechtěl nechat ubližovat. "Odpustil bych ti cokoliv… ale tohle nedokážu. Nemůžu!"

"Ať řeknu cokoliv, nebudeš mi věřit." Konstatoval suše.

"Jak bych mohl? Po tom všem…" snažil jsem se nebrečet. Tolik mi chyběl.

"Setkej se se mnou!"

"Ne. Už ne, Gabrieli." Bál jsem se, že bych mu podlehl. Že bych mu ve své neskonalé pitomosti dokázal odpustit.

"Vítku… Vítečku…" jeho hlas zněl naléhavě a tak moc vemlouvavě. Musel jsem se hodně přemáhat, několikrát si dokola opakovat, že zradil. Hrál si se mnou jako s hračkou. Jako bych byl jen loutka bez citu.

"Je konec." Řekl jsem tiše a měl jsem pocit, že jsem krutější než byl Gabriel, když se se mnou rozcházel. On ubližoval jen mně, ale já ubližoval nám oběma. Já se k němu chtěl vrátit. Věřil jsem tomu, že ke mně možná něco málo cítí a byl jsem přesvědčený, že časem by to mohlo zesílit. Ale… proč riskovat? Co když je to jen můj pocit? Co když to tak moc chci, že to v něm vidím.

"Vítku… chybíš mi."

Několik slz se mi skutálelo po tváři. "Nedokážu ti už věřit, Gabrieli…"

"Dovol mi… dokážu ti, že…"

"Ne! Přestaň!" vydechl jsem prudce. Nechtěl jsem to poslouchat. "Další lži už ne."

"Ale to…"

"Miloval jsem tě, Gabrieli. Tak moc, že jsem kvůli tobě zanevřel na nejlepšího přítele. A ty sis se mnou jen hrál. Využíval jsi mě. Lex je… bude mi s tím dobře."

"Vítku, sakra, to nemůžeš myslet vážně! Ty nemiluješ jeho, ale mě!" zařval na mě do telefonu.

Pevně jsem sevřel víčka. Už žádné další slzy. "Možná, ale tobě nevěřím, jemu ano. A to je pro mě základ. Nemůžu být s někým, kdo lhal... v tomhle."

"Vítečku, já ti přísahám…"

"Gabrieli?"

"Ano?"

"Pokud mě vážně miluješ, necháš mě na pokoji." S tím jsem mu položil hovor a rychle vypnul telefon. Je mi líto, Gabrieli, ale já s tebou nemůžu být. Chci, ale nemůžu. Ne teď.

Třicátá první část

Slovy klasika: "Tak jednu starost bych už měla za sebou...". Je to tam, vážení, odevzdáno. A jelikož jsem nadšením téměř bez sebe (kdo by to byl řekl, že zvládnu splodit něco, co je hodno odevzdání a že to vůbec splodit stihnu), rozhodla jsem se, že dám na oslavu další díl.

---

Lex seděl na posteli u Vítka a četl mu. Vítek ho rád poslouchal, ale i tak ho ukolébával Lexův hlas ke spánku.

"Teď už bys ale měl vážně začít balit, abychom odsud vypadli a mohli balit a vypadnout do Německa." Ozval se Lex do ticha. Vítek ani nepostřehl, kdy přestal číst.

"Ehm, jo, jen ještě chviličku. Zrovna jsem měl takový zvláštní pocit, že…"

Dovnitř vtrhl Kuba a rozhlídl se. "Roman tu asi není, co?"

"Ne, co by tu dělal?" zeptal se Lex.

Kuba se zamračil a přešel k posteli. "Ahoj Vítku. Noo…" protáhl "ten pitomec začal brousit kolem té… Klára se jmenuje ne?"

"Cože?" Vítek se začal smát. "Kolem Klárky, jo? NO tak to potěš koště."

"Já ho zkopu do kulatý krychle, na mou duši. Byli jsme tu jako opora a ne na rande. Praštím ho, fakt ho praštím."

Lex se zasmál. "Nech to být. O nic nejde."

"Hm, hele, poklade…" začal Kuba opatrně. "Chtělo by to, abys popohodil svoje šéfovské pozadí do baru. Potřebujeme s tebou ještě něco projít."

"Neporadíte si sami?"

"Ty už ten bar nechceš?" zeptal se Kuba sladce.

"Fajn!" Lex vstal a zamířil ke dveřím. "Nechceš něco donést, Vítku?"

Vítek zavrtěl hlavou. "Nic, ale díky."

"A ty jdeš nebo co?" otočil se na Kubu.

"NO, říkal jsem si, že tě takhle chytře odlákám a pak tě tady s Vítkem trošku zdrbneme."

Lexovi zahrály v očích plamínky. "Zapomeň. Cos vlastně přesně potřeboval?"

"Nějak nám tam nesedí objednávky." Pokrčil Kuba rameny. "A bylo by lepší, kdyby ses na to podíval sám."

Lex si povzdechl. "Jo, to asi jo. Zvládneš to tu, Vítečku?"

Vítek rychle přikývl. "Rozhodně. Trošku pobalím a nejspíš se sem stejně za chvíli doženou kluci nebo Klárka."

"Nooo, pokud ji fakt sbalil Roman, tak počítej, že se ukáže za tři dny a bude pořádně nasraná. On už má na ženský takový účinek."

"Kubíčku? Co kdybys mi radši ukázal, co nehraje. Rozčílené ženy jsou starostí Romana."

Kuba se zasmál a vyrazil. "Jasně."

Konečně jsem na chvilku osaměl. Bylo to do jisté míry osvobozující. Lex mě nenechal chvilku samotného. Byl jako hlídací pes. Já si toho cenil, vážně, jeho zájmu a tak, ale… potřeboval jsem chvilku pro sebe. Volně se nadechnout a… Sáhl jsem pod polštář pro mobil. Chtěl jsem vědět, co je s Gabrielem. Jestli se dozvěděl o tom, že jsem v nemocnici, musel být vyděšený. Musel se trápit a já chtěl, aby věděl, že jsem v pořádku, a že už žádné další pitomosti nebudou. Možná mě nemiloval, s tím už jsem se pomaličku smiřoval, ale měl jsem dojem, že mu na mně docela záleželo, aspoň chvilkami. A navíc jsem vůbec neřešil kapelu. Chtěl jsem mu říct sám, že končím.

Pomalu jsem se probíral a hlava mi děsně třeštila. Ale v bytě jsem neměl už ani kapičku alkoholu. Totálně vyluxováno. Musím dokoupit železnou rezervu, protože usnu až po tom, co se ožeru. Za chvíli ze mě bude tímhle způsobem alkoholik.

Zkusil jsem se protáhnout a přinutit tělo, aby se hnulo. Kupodivu to šlo, ale měl jsem pocit, že vyhodím všechno v žaludku, a to i to, co tam nebylo.

Neměl jsem rád rána s kocovinou, ale bylo to přijatelnější než ty myšlenky, co mi skotačily v hlavě. Nemohl jsem z myšlenek dostat Vítka. Strašně mě to sralo. Nechtěl jsem na něj myslet! Zakázal jsem si to, ale myšlenky na něj vyskakovaly, když jsem to nejmíň čekal. Když jsem se podíval na polštář, vzpomněl jsem si, jak mi ho naklepával s tím, že je v tom přeborník. Podíval jsem se na postel a viděl tam jeho, zahrabaného v dece a broukajícího melodii, kterou jsem neznal. Vypadal tak spokojeně, tak jemně, tak… NE! DOST UŽ SAKRA!!!

S mučivou naléhavostí jsem si to konečně přiznal. Toužil jsem po tom, aby tu byl se mnou. Chtěl jsem ho mít v posteli a jen se k němu tulit. Stačilo by mi to. Byl tak roztomilý, když ráno mžoural a nechtěl vstávat na zkoušku. Jak se ke mně tiskl a přemlouval mě, že dneska je na práci moc hezky… jednou jsem povolil. Vytáhl mě ven a celé dopoledne jsme se váleli v trávě venku. Vítek miloval slunce, a to jak mu nastavoval tvář, to jsem miloval pro změnu já...

"Sakra, Vítku!" praštil jsem do polštáře a hned toho zalitoval. Zhoupl se mi žaludek a já ho jen tak tak přesvědčil, aby se uklidnil.

Zvuk telefonu mě v tu chvíli rozdráždil na maximum. Chňapl jsem po něm a vztekle ho přimáčkl k uchu. Ani jsem se nepodíval, kdo to je.

"Co je?" Zavrčel jsem a v odpověď mi bylo ticho. Přidržel jsem si mobil chvilku před očima a snažil se zaostřit. Tohle… to bylo Vítkovo číslo… bože!

"Vítku?" Zkusil jsem to znovu a snažil se neznít tak vztekle. Snažil jsem se neznít zoufale ani nadšeně. Prostě neutrálně.

To ticho bylo hrozný. Je to vůbec on? Nebo si ze mě střílí někdo z těch kreténů?

"Hodláš celou dobu mlčet?" vyštěkl jsem vztekle. Bolest hlavy mě přiváděla k šílenství a žaludek se zase houpal. Příčinou mohla být kocovina i nervozita, kterou jsem teď jasně pociťoval.

"Ne, já… jen nevím, co ti říct." Ozval se konečně Vítek a mně se udělalo až zle.

"Jen mi řekni, jestli jsi v pořádku." Nemohl jsem být hnusný, ani krutý. Nejvíc ze všeho jsem ho chtěl mít tady a obejmout. Zamračil jsem se. Kurva, tohle nejsem já. Tohle nejsem já!

"Jsem." Odpověděl tiše. "Je mi líto, jestli jsem tě vylekal."

Zamračil jsem se. "Ne, nevylekal." Ne. Jen mi málem zastavil srdce. Tu ironii jsem si odpustit nemohl. I když jsem pak obvolal všechny špitály v okolí a zjistil, že je v pořádku, stejně jsem se toho hloupého pocitu nezbavil.

"Jen jsem ti chtěl říct, že s kapelou končím. Chtěl jsem ti to říct sám." Osmělil se a pokračoval. "Nemyslím, že za takových podmínek by bylo vhodné pokračovat."

"To jistě ne." Odsouhlasil jsem mu to. Nevěděl jsem, co mu na to říct. Co říct vůbec…

"Já… jsem rád, že máš stejný názor." Jeho hlas byl tak měkký, tak… zamračil jsem sem. Tak smutný. "Chtěl jsem ti říct, že to bylo moc krásný a byla to cenná zkušenost." Dodal tiše.

Mlčel jsem. Měl jsem pocit, že jinak bych na něj řval. Ať si tu zkušenost strčí někam. Že se stejně vykašle na všechno a odjede si někam s Lexem. Bože, chtěl jsem na něj řvát a vyřvat se z těch pocitů, které se mi vůbec nelíbily. Měl jsem pocit, že mě odkopnul a vyměnil za Lexe a bylo mi fuk, že ten, kdo někoho odkopnul, jsem byl já. Sakra, neměl to tak rychle vzdát! Měl mi jednu vrazit a mohli jsme… NE!

"Chtěl jsem ti popřát hodně úspěchů a tak…"

"Proč to sakra děláš? Proč mi voláš?" vyštěkl jsem na něj. Ten sžíravý pocit, že teď chtěl Lexe, mi ležel v žaludku jako velký balvan. Chtěl jsem mu ublížit.

Chvilku byl zticha. "Chtěl jsem se rozloučit."

"Copak, už se z toho Německa nehodláš vrátit?" ušklíbl jsem se ironicky. No, ano. S Lexíkem to tam bude děsně super. Zůstanou tam a budou žít šťastně až na věky. Kurva!

Byl potichu, tak strašně dlouho potichu. "Jen mám pocit, že už se neuvidíme. A chtěl jsem…"

"To tě ta láska nějak brzy přešla!" zavrčel jsem na něj. "Ještě před pár dny jsi miloval mě, a teď si pojedeš někam s Lexíčkem… a už se neuvidíme. Doufám, že jsi šťastný." Přerušil jsem ho. Můj vztek se poměrně úspěšně zhmotňoval do podoby Lexe.

"Nejsem." Řekl smutně. A pak tiše dodal. "Sbohem." A položil to. Byl pryč.

Třicátá část

Tak vážení, už mám napsáno (skoro, chybí drobné detaily), teď už to musí jen projít přes schvalovací komisi (tzn. mého drahého školitele), udělá se pár oprav a v pondělí nejdéle (a opět na poslední chvíli) odevzdávám. Takže doufám, že se nepodělá něco na dráze pdf - tiskárna - vyvázání, protože to už by mě asi vážně kleplo. Takového času ta práce sežrala, a z léta mám velké kulové, jelikož jsem pořád seděla jak blbec u počítače. No, ať žije studium, prý nejkrásnější roky života... třikrát chacha. Cítím se vyčerpaná, opravdu hrozně moc. A už vidím, s jakým nadšením se ještě budu učit na státnice a připravovat na obhajobu. Jupí no.

Ale k věci, teď skoro nepíšu, protože prostě nemám ani čas, a když už jo, tak zas není nálada. Myšlenkami na povídku se snažím odbýt myšlenky na diplomku, protože mám pořád pocit, že to prostě nestihnu ( i když to už vypadá, že snad i jo). A vůbec nemám chuť popisovat obsah dnešního dílu. Opravdu ne, přijďte si na to sami. Snad se moje nálada časem zlepší. Teď mám chuť zlikvidovat nějakou postavu a to není zrovna nejlepší stav pro psaní.

Vzpomínejte v dobrém.

---

Ráno bylo dokonale kalné. Zastihlo Gabriela ve špatné náladě. Byl rozmrzelý a pociťoval následky propité noci až příliš ostře. Měl pocit, že mu v hlavě buší malý permoník. Nějakým zatraceně velkým kladivem přímo do dutiny lebeční a zkouší tak její tvrdost a odolnost. Gabriel měl pocit, že už moc nevydrží.

Nebylo tedy divu, že se do kanceláře dostavil až k polednímu. Stejně tak nějak tušil, že nebude mít moc práce. Seštěkat Mariana, že nepřišel na zkoušku, sprdnout všechny, že nedělají, co mají, a pak musí vymyslet, co podniknou s Vítkem… ne, nic už se podnikat nebude. Jeho mysl mu dala jasný kopanec formou velmi kvalitního záznamu jeho vlastního chování a slov. Zaúpěl. Jakoby bral Vítka jako samozřejmou součást života. Zbavil se ho, tak proč to jeho podvědomí tak sveřepě odmítá?

Sedl si za stůl a složil hlavu na jeho desku. Cítil se pod psa. Takhle se neožral už hodně dlouho. A taky si nepřipadal tak… prázdný. Přiznej si to, našeptávalo jeho podvědomí, přiznej si, že ti ten kluk chybí. Moc sis ho pustil k tělu a teď je ti po něm smutno.

"K čertu!" praštil pěstí do stolu. Nikdo mi nechybí, nikdo… začal si v duchu opakovat jako nějakou mantru.

Když už měl pocit, že se zvládl dostat do relativně přijatelného stavu, ozvalo se zaklepání.

"Dále!" zavrčel napruzeně. Neměl náladu na nic a nikoho.

Dovnitř se jako na potvoru vhrnul Marian. Nakráčel tam naprosto sebevědomě a s kyselým úsměvem na rtech.

"Ááá, jak se zdá, tak dneska někdo rozhodně nemá svůj den."

"Co mi chceš, ty spratku?" zavrčel Gabriel otráveně.

"Pogratulovat ti, sám bych to nezvládl líp."

"O co ti zase jde?"

Marian před něj hodil noviny. "Vlastně jsem tu za celou zbývající kapelu. Končíme."

"Jak to jako myslíš s tou zbývající…" Gabriel se zarazil, jeho pohled padl na titulek novin. Vítek? Proboha, co je s Vítkem? Kdesi hluboko uvnitř hrudníku, kde mívají obyčejně lidé srdce, se mu usadil tíživý pocit. Vlezlý, studený a slizký.

"Ale hádám, že tobě to zase bude jedno. Opět za to velký Gabriel nemůže, protože tohle jsou věci, které padají na vrub těm okolo, že ano?"

Pomalu odložil noviny a podíval se na Mariana s výrazem šílence. "Kde je? Co se s ním stalo?"

Marian se nezalekl. Čelil archandělovi už tolikrát. A ani on sám neměl kdysi k takovému pohledu daleko. To, když zjistil, co se stalo Honzovi, a došel na Gabriela, aby mu omlátil jeho podíl na té tragédii o hlavu. Tenkrát se mu Gabriel vysmál. Ale dnes se zdál vyděšený. Vystrašený představou, co všechno se mohlo Vítkovi stát.

"S kým? Jo, ty myslíš toho slepýho chudáčka, cos ho tak parádně odkopnul? No co na mě civíš, zprávy se šíří rychle."

"Prosím tě, jestli něco víš, tak mi to řekni."

Marian pozvedl překvapeně obočí. Moc nevěřil Vítkovi, když tvrdil, že se Gabriel změnil. Ale teď… vážně ho prosil?

Nakonec se ušklíbl. "Neříkej mi, že bys snad ty mohl cítit nějakou vinu… nebo nedej bože starost o Vítka. Ale jestli jo, tak doufám, že si to kurevsky odsereš." S tím se otočil a nechal Gabriela stát uprostřed místnosti.

To musel být vtip. Nemohla to být pravda. Vítkovi se nemohlo nic stát. Znovu jsem přejel očima článek. Další pokus o sebevraždu v kapele, znovu klávesák. Bože můj, Vítek se pokusil zabít… proč? Proč by to dělal, vždyť život milovat. V tu chvíli mi bylo jedno, že se mi ten spratek Marian prakticky vysmál do ksichtu. Chtěl jsem jen jediný, zjistit, co je s Vítkem. Nechápal jsem proč, ale trhalo mi to vnitřnosti. Ten divný pocit, že by snad mohl být… mrtvý? Vážně jsem ochotný si připustit myšlenku, že by umřel?

Otřásl jsem se a horečnatě přecházel po kanclu. Napsali pokus, to znamená, že se mu to nepovedlo. Ale co se stalo… proč? Vítku, proboha, snad ses nechtěl zabíjet kvůli mně.

Zavřel jsem oči a složil svoje tělo do křesla. Ten pocit, který mě zaplavoval, se mi nelíbil. Vážně cítím vinu? No samozřejmě, proč jinak by se chtěl zabít, než kvůli tomu, co jsem provedl.

Než jsem se stihl trochu vzpamatovat, vpadla do kanceláře ta komická dvojka imbecilů, Adam a ten pitomec Darek.

"Co tu chcete? Vypadněte!" zařval jsem na ně, ale nepomohlo to.

"Hele, klid. Jen ti jdeme říct, že tu oficiálně končíme. Kapela se rozpouští." Promluvil po chvíli Adam.

"Kde je?"

"Kdo? Jo, ty myslíš Vítka? Myslím, že po tom, cos ho tak parádně odkopl, že se chtěl zabít, už nějak nemáš právo se na něj ptát." Odsekl Darek. "Ber to tak, že je pro tebe mrtvý. Jo, a mimochodem, Lex ti vzkazuje, že pokud tě uvidí u Vítka blíž jak na sto metrů, zpřeráží ti všechny kosti v těle."

"Ale na druhou stranu to nebude nijak těžký, protože Vítek s Lexem odjíždí do Německa." Doplnil Adam.

"Cože?"

"JO, až se Vítek trošku vzpamatuje, tak spolu na pár měsíců zmizí. Myslím, že je to výborný nápad. Zdá se, že si dobře rozumí a byli by moc krásný pár."

"Cože?" Myslím, že se ve mně něco zaseklo, napnulo a pak prasklo. Udělalo se mi zle. "Odjíždí? Pár? Cože?"

Musel jsem rychle vypadnout. Popadl jsem svoje věci, prohnal se kolem těch dvou a zamířil do auta. Chtěl jsem být sám. Přemýšlet. Čeho jsem vlastně docílil? Ty dva jsem nerozeštval, naopak, byli by moc hezký pár. Sám jsem se pitvořil v duchu po tom debilovi. Vítek se skoro zabil. A já teď vyváděl jak pitomec… jako zamilovaný hňup. Veškeré moje sebeovládání šlo do hajzlu. Chtěl jsem se okamžitě vydat za Vítkem. Říct mu… co? Miluju tě? Musel jsem se sám sobě zasmát. Měl bych ho za pořádnýho kreténa, kdyby mi znovu uvěřil. Ne, tohle zvládnu. Chce to jen chvilku o samotě, s pořádnou lahví chlastu a zmáknu každou krizi. Jako vždycky.

Bylo mi zle. Psychicky, fyzicky, po všech stránkách. Prospal jsem celý zbytek dne, abych nemusel myslet. Abych zapomněl, že jsem kdy vůbec dovolil Vítkovi, aby se mi dostal pod kůži. Jak jsem mohl bejt tak blbej. Jak jsem jen mohl dovolit, aby… aby mě miloval. Do prdele, on mě vážně miloval. Kurva, kurva, kurva!

To nebyla past na Lexe. Tohle byla past na mě. Litoval jsem, že jsem se kdy do tohohle pustil. Mohl jsem to přece udělat jinak. Mohl jsem vymyslet něco jiného. Něco, co by… neublížilo Vítkovi. On si to nezasloužil.

Být vzhůru bylo divný. Přemýšlel jsem. Strašně moc. A prázdné místo v posteli vedle mě… bylo depresivní. Za ty měsíce jsem si na Vítka zvykl. Ano, byl to zvyk, nic jiného. Kdybych si pořídil kočku, tak by mi nebylo jedno, kdyby se jí něco stalo. Rozhodně! Jen zvyk. Jen zvyk a nic jiného! Sakra, vůbec nic jiného v tom není! Je naprosto vyloučené, že bych toho kluka miloval. Naprosto!

Odjede s Lexem. Odjede s ním! Zaplavil mě neurčitý pocit paniky. Vítek odjede s Lexem, byli by moc hezký pár, rezonovalo mi v hlavě. Vítek bude s Lexem. Já tomu parchantovi ještě pomohl. On bude s mým Vítkem.

Na chvíli jsem se zarazil. S mým Vítkem? Není to můj Vítek, byl to jen můj nástroj, jak dostat Lexe… Výborně, Gabrieli, to se ti fakt povedlo. Jsi hvězda. Vztekle jsem si sednul na posteli a promnul si spánky.

Ať si jedou. Už je mi to jedno, nepotřebuju ho. Nepotřebuju Vítka. Chce to jen čas, abych se zase dostal zpátky do formy. Zas budu jako dřív!

Nakonec jsem vzal mobil ze stolku a vytočil spojovatelku. Neměl jsem tušení, ve které nemocnici je, ale byl jsem odhodlaný zkusit je třeba všechny, když to bude nutné. Ale potřeboval jsem vědět, jestli bude v pořádku.

Dvacátá devátá část

Umírááááááám. Ne, vážně... nenávidím Corel, fakt ho nenávidím... a Word taky!!!! Ale už se to šine ke zdárnému konci. Snad, moc moc doufám, už to chci mít za sebou.

Ale k věci, neb jsem se sekla na problému, který se mi snaží pomoci vyřešit známý, rozhodla jsem se dát díl. Určitě už jste nedočkaví, že? Ale dneska se ještě nedozvíte reakci Gabriela, dneska se o něm bude jenom mluvit. Snad vám archandělova minulost trošku osvětlí některé jeho... hm, stránky chování.

Držte mi palce, potřebuju to!

---

"No tak co na něj máš?" dožadoval se odpovědi Darek, který Lexovi tykal, jak kdyby se znali roky. "Hodláš nás napínat?"

"Nemyslím si, že…"

"My to nezneužijeme, jsou to tvoje informace, ty s nima nalož." Přemlouval Adam.

"Dobře, ale jen…" Lex se podíval starostlivě na Vítka. "Pokud mi řekneš, že… neřeknu ani slovo."

Vítek pomalu zavrtěl hlavou. "Chci to slyšet. Chci vědět, co hrozného udělal."

Marian pomalu přikývl. "Všechny nás zajímá jeho minulost."

"No, není to nic pěkného. Nechal jsem si pozjišťovat celou jeho minulost."

"Hm, takže se dozvíme, copak z Gabinky udělalo takovou svini?" ušklíbl se Darek "A nebo že by takový byl od narození?"

Lex chvíli mlčel. "Nemyslím si, ale zas tolik o tom nevím."

"Neprotahuj to!"

Vítek pomalu přikývl, cítil, že se na něj dívají. Že čekají na jeho svolení.

"Dobře. Vezmu to stručně. Matka utekla, když bylo Gabrielovi osm. Pak se začal stávat poměrně stálým hostem na pohotovosti."

"Proč?" zeptal se zvědavě Adam. "Já tam byl každou chvilku s angínou."

"Sklapni, tvoje zarudlý mandle nikoho nezajímají." Zavrčel Darek.

Lex se trošku pousmál. "Ne, jak se zdálo, tak ho otec asi mlátil."

"No to si děláš prdel!" zavrtěl nevěřícně Darek hlavou. "To měl asi tatík přitlačit."

"Sklapni, tvoje názory na výchovu dětí nikoho nezajímají." Odplatil mu Adam.

Lex si povzdechl. "Mluvil jsem s pár lidmi, kteří ho v té době znali. Mluvil jsem s jeho učitelkou."¨

"No to si děláš prdel!"

"Darku, kurva už mlč!" ozval se Marian.

"Chytrej kluk, kterej věčně seděl sám, a snažil se schovávat modřiny. Dost chyběl. Říkala, že… že měla podezření, že ho otec mlátí, ale prý tvrdil, že si to způsobil sám, když spadl, uklouzl a podobný věci. Mluvila s ním, ale popřel, že by na něj otec kdy vztáhl ruku."

Vítek mlčel, pevně stisknuté rty. Nechápal, jak někdo může mlátit děti. No, jedna výchovná přes prdel ta neublíží. Sám častokrát dostal od táty nebo od maminky, když provedl nějakou vylomeninu, ale nikdy ho netloukli tak, aby měl modřiny.

"Myslíš, že ho bil?" zeptal se tiše.

Lex přikývl, aniž by si uvědomil, že to Vítek nemůže vidět. "Co jsem se dozvěděl, tak to bylo pravděpodobný. Jejich sousedka říkala, že v sedmnácti skončil Gabriel na jipce. Prý slyšela, jak se s otcem hádali o tom, že je na kluky. Rozčílilo ho to a zmlátil ho tak, že ho skoro zabil. Volala na něj policii."

"Ty vole, no tak to je děsný." Zamračil se Darek. "To jsme vůbec netušili."

"Nebylo jak, i já to zjišťoval dost pracně. Každopádně Gabriel přežil ještě rok s otcem, a jak mu bylo osmnáct, zdrhnul."

"Se mu ani nedivím. Já bych zdrhnul dávno." Ozval se soucitně Adam.

"Pořád čekám, kdy přijde nějaká ta špína. Tohle je jen smutná rodinná historie. Spíš vhodná k jeho hájení než očerňování." Zamračil se Marian. "Ještě chvíli pokračuj a začnu ho litovat."

"Můžeš zkusit hádat, jak si vydělával na ta drahá studia." Kouknul na něj Lex.

"No do prdele…" zamračil se Marian. "Takže nám šéfuje malá kurvička, co?"

"Neřekl bych, Gabriel byl poměrně drahá zábava. Aspoň v pozdější době."

"Chceš říct, že on se živil jako… prostitucí?" nechápal Adam. Nějak mu to nedávalo smysl. Gabriel, že by se snížil k tomuhle?

"A dál?" zajímalo Darka.

"Dál? Pár intrik kolem firmy, takových dost podezřelých kšeftů, znásilnění…"

Všichni na něj vyvalili oči, jen Vítek se zatvářil zděšeně.

"On někoho… koho?" zeptal se Darek.

Lex zavrtěl hlavou. "Nezáleží na tom, kdo to byl. Tak jako tak je Gabriel hajzl."

Vítkovi se ulevilo. Doufal, že by Lex nikdy neřekl něco, co slíbil, že si nechá jako tajemství.

"Mně je ho líto." Oznámil Adam.

"COŽE?" otočil se na něj Marian. "Ty si děláš srandu!"

"Ne, ale když si vezmeš, jak ses choval ty, když jsi přišel o Honzu…" zamračil se na něj Adam přísně. "Tak si vezmi, čím vším prošel Gabriel, než se z něho stalo tohle. Matka zdrhne, otec ho mlátí, pak se živí jako kurva… dovedeš si představit, co to zanechá v člověku?"

"Odkdy je z tebe psycholog?" odsekl Marian.

"Jen konstatuju fakta. Tys celou dobu nemohl přijít na jméno Vítkovi, protože zaujal místo po Honzovi. Věděl jsi, že se už nevrátí. Byl jsi dost nepříjemnej a nejen na Vítka, i na nás a to jsme kamarádi už kdoví kolik let."

"Jsem netušil, že se pustíte pro změnu do mě!"

Adam si povzdechl. "Nikdo se do tebe nepouští, jen konstatuju, že ses taky nechoval zrovna vzorně."

"Mně je ho taky líto." Ozval se tiše Vítek.

Všichni se na něj podívali. "Tobě?"

Vítek si to za tu dobu, co se dohadoval Adam s Marianem, zkusil porovnat v hlavě. Všechno teď dávalo smysl. To, jak se Gabriel bránil čemukoliv, co zavánělo něžností a nevedlo k sexu. Vzpomínal si, jak vzdoroval, ale po čase jakoby se nemohl takových projevů lásky nabažit. Byl vyprahlý jak Sahara. Najednou viděl všechno jasně. Gabriel se skutečně nezměnil, přesně jak řekl Lex, ale to bylo na začátku. On se neměnil, protože to řekl. Měnil se, přestože nic takového neměl v plánu.

"Víš, jak jsi mi říkal, že Gabriel se nikdy nezmění. Že mu tu jeho změnu nevěříš?" zeptal se Vítek Lexe.

"Ano, a měl jsem pravdu."

Vítek pomalu zavrtěl hlavou. "Ne tak docela. Když přišel za mnou tehdy s tím, že se chce změnit, vážně lhal. Nic takového v plánu neměl."

"To souhlasí."

"Počkat, jaký plán?" zajímal se Darek.

"Pak vám to vysvětlím." Odbyl ho Vítek. "Ale on se vážně změnil."

"Nesmysl."

"Byl jsi s ním někdy v poslední době?" zeptal se Vítek trpělivě.

Lex zavrtěl hlavou. "Ne, ale znám ho. Je nemožné, že by se změnil."

"Jenže se změnil. Já s ním trávil každou volnou chvíli. Takhle zpětně to vidím, měnil se. Nemohl pořád hrát, zase tak moc dobrej není."

"Bože, snad nechceš říct, že's ho změnil svou láskou." Ušklíbl se Marian kysele.

"Počkej, ale Vítek má pravdu." Přerušil ho Adam.

"Nevšiml jsem si." Zavrtěl hlavou Darek.

"Ne, vážně. Kdy na nás naposledy řval?"

Darek se chvíli zamyslel. "Naposledy řval, jak jsi Vítka vezl domů. To's přišel, že je starý archanděl zpátky."

"Právě… a předtím?"

"Předtím vůbec. Ani když jsme zapomněli říct Radkovi, aby přehodil nastavení… Byl to průšvih, ale Gabriel se vůbec nerozčílil."

"Hmmm." Marian se ušklíbl. "Na mě taky vůbec neřval."

"No, tak to je hodně divný." Přikývl Darek. "Všimli jste si, že přestal dělat ty sarkastický narážky na všechny kolem?"

Dvacátá osmá část

Dneska bez větších průtahů. Od rána dřepím u počítače a pracuju na diplomici. Ještě pár dní a je po mně. Takže kdo ví, kdy dám další díl. Ale budu se snažit brzy, jakmile najdu chviličku času.

A co dneska? Dozvíme se, jak vznikla kapela, proč z ní odešel Honza a taky si trošku zdrbneme Gabriela... teda, budou k tomu tendence. Příště, zlatíčka, příště.

---

"Jste moc hodný, že jste přišli." Usmál se Vítek a celé trio u dveří se zatvářilo rozpačitě. První promluvil Adam.

"Viděli jsme dnešní noviny a… prostě jsme se chtěli ujistit, jak na tom jsi."

"Díky." Usmál se Vítek. "Už je mi dobře. Je mi líto, že jsem vás tak vyděsil, ale ty noviny určitě dost přeháněly."

"No, ono po tom, co se stalo s Honzou… auuu!" zavyl Darek poté, co ho Adam nakopnul do holeně. "Co blbneš, vole?!"

"To seš fakt tak blbej?" kývl Adam směrem k Marianovi. Všem bylo naprosto jasné, proč to Adam udělal. Jen Darkovi moc ne.

"Nejsem, ale nejspíš ze mě bude nadosmrti mrzák a skončím na vozejku. To do mě musíš kurva kopat? A proč vůbec?"

"Jinak to ani nejde." Odsekl Adam.

"Co se stalo s Honzou?" zeptal se do ticha Vítek, kterému uniklo, že je s nimi i Marian.

"Honza se podřezal." Ozval se po chvíli Marian a Vítek sebou trhnul.

"Já netušil, že jsi tu. Promiň."

"V pohodě, vím, že o Honzovi jde po firmě šuškanda. Asi je na čase uvést to na pravou míru."

"No to teda sakra je." Ozval se Darek, zatímco si masíroval natékající holeň. "Tos mě musel kopnout tak silně?"

"Začalo to, když jsme s Darkem končili střední." Kývl Marian na Darka a ten se jen zašklebil. "Vlastně to celý spískal Honza. Znali jsme se ze školy, Honza chodil o dvě třídy níž. Jednou za mnou přišel, že hraju dobře na kytaru a že by bylo fajn, kdybychom založili kapelu. Že by uvítal i Darka, že ho slyšel párkrát bubnovat a že je fakt boží."

"To vážně řekl?" Přerušil Darek vyprávění a vysloužil si několikanásobné "Pšššššt!"

"Fakt to řekl." Usmál se Marian.

"A pak jsme asi tři nebo čtyři roky jen tak zkoušeli a hráli po různých akcích." Doplnil Darek. "A já byl vždycky boží."

"Ty zrovna." Uculil se Adam. "V té době jsem se přidal já. A ujišťuju vás, že Darek nebyl ani z poloviny tak boží, jak si myslí."

"Ha ha ha!" uraženě zavrčel Darek a ostatní se rozesmáli.

"A pak přišel náš drahý archanděl." Marian se zamračil a slova "drahý" a "archanděl" pronesl takovým způsobem, že nenechal nikoho na pochybách, co si o něm myslí. "Slyšel nás hrát v nějakém klubu a došel k závěru, že bychom stáli za investici. Nic jsme proti neměli. Gabriel byl sice hajzl, ale o kapelu se staral dobře."

Marian se nadechl a pak pokračoval. "Ty zvěsti, že jsme s Honzou spolu něco měli, jsou pravda. Chodili jsme spolu. Tajně, aby se to nikdo nedozvěděl. Gabriel věděl, že jsem bi a věděl i o Honzovi, že je gay. Nevím, jak to zjistil, ale asi na to má nějaký radar."

"Viděl vás."

"Cože?"

Darek se ušklíbnul. "Jo, jednou po zkoušce."

"Jak to víš?"

"Já viděl jeho." Pokrčil rameny Darek, "A pak jsem viděl vás dva, jak se ocucáváte ve zkušebně, tak mi došlo, o co šlo."

"Aha. Zavolal si nás potom na kobereček a řekl, že jsme kapela, kterou mají zbožňovat holky a ty asi nebudou moc nadšený, když zjistí, že dva členové kapely spolu spí. Tak jsme to tutlali dál. Honzovi se to moc nelíbilo, ale mně to bylo jedno."

"Ale to měl pravdu."

"Darku, můžeš sklapnout?" otázal se ho mile Adam. Jmenovaný zmlkl a propaloval Adama pohledem. Lex nad tím jen vrtěl hlavou a Vítek byl naprosto potichu.

Marian chvíli mlčel. Tohle nebylo zrovna příjemný, ale když už byl u toho osvětlování, tak to hodlal říct všechno. Už to v sobě dusil až moc dlouho.

"Pamatujete si ten večírek na oslavu druhé desky?"

Adam i Darek rychle přikývli.

"S Honzou jsme se tam trošku pohádali. On se chtěl konečně přiznat ke své orientaci, abychom se už nemuseli schovávat. Ale mně to vyhovovalo tak, jak to bylo. Nemusím snad říkat, že mě obvinil z toho, že když jsem bi, tak mi dělá dobře, že po mně jednou holky a že by přestaly, kdyby věděly, že s ním šukám."

"Jo, tu vaši vášnivou hádku nešlo přehlídnout." Darek se ušklíbnul. On byl v obraze trošku víc než ostatní.

"Honza se pak dost opil a Gabriel ho prostě svedl. Moc mu nevěřím historku, že byli opilí oba."

Adam zavrtěl hlavou. "Byli ožralí oba dva. Viděl jsem je chvilku předtím, než zmizeli. Gabriel byl na šrot."

"Na tom už nezáleží. Druhý den se mi Honza přiznal. Já to nějak nezvládl a pohádali jsme se znovu. Představa, že mě podvedl, byla nemyslitelná. A to, že to bylo s archandělem, to bylo ještě horší. Už v té době jsme se s archandělem nesnášeli. Skoro jakoby to udělal schválně."

"A dál to znám." Ozval se znovu Darek. "Proto všechny ty narážky a tak. Honza pak odešel z kapely, protože's ho vyštval."

"Já se s tím prostě nemohl srovnat, no." Odsekl Marian naštvaně. "A nemysli si, že mě to nemrzí. Kdybych mu dokázal odpustit, tak se to nemuselo stát."

"Klid." Adam vstal a přešel k Marianovi, který se zdál být dost rozrušený. "To se dá pochopit, že tě jeho zrada zranila. Každý se s tím vyrovnáme jinak. Nemohl jsi za to."

"Adam má pravdu. Tohle je hrozně těžké." Ozval se tiše Vítek.

"Honza kapelu miloval." začal se Darek. Náhlé osvícení ho přinutilo v příběhu pokračovat, protože Marian se toho nezdál schopný a Darek měl celkem jasné tušení, co se stalo. Znal koneckonců oba dva moc dobře. "A taky miloval klavír. To, že odešel, ho trápilo. A i to, co provedl. A pak se prostě jednoho dne pokusil zabít. Podřezal si žíly. Naštěstí ho našli včas. Jenže Honza byl vždycky důsledný v tom, co dělal. Řízl moc hluboko. Život mu sice zachránili, ale… poničil si šlachy. Takže s klavírem konec."

"To je hrozný." Vydechl Vítek a pevně sevřel Lexovu ruku.

"Co se s ním stalo? Kde je?" zajímalo Lexe.

"Pryč." Odpověděl Marian tiše. "Někde v cizině, už ani nevím kde."

"Byl jsi za ním? Tenkrát v nemocnici?" zeptal se Vítek tiše. Nedovedl si představit, kdyby se tohle stalo jemu. Podvést přítele, byť ne tak docela úmyslně, pokusit se zabít a ještě přijít o možnost hrát na klavír. Nejspíš by to neunesl. Zastyděl se. On má vlastně báječný život. Jen ho zradil přítel. Stává se.

"Byl. Nechtěl se mnou vůbec mluvit. A kdyby archanděl netrval na tom, že klávesáka mít musíme, nikdy by ses k nám nedostal a tohle se nestalo."

"To mě moc mrzí." Vítek se zdál být otřesený. Začínal chápat, proč se s ním Marian nebavil. Byl náhrada za Honzu. Dost chabá náhrada. "Je mi to tak moc líto, ale jestli se potřebuješ vinit i kvůli mně, tak… je to hloupost."

"Někdo by měl dát lekci taky Gabčovi, aby viděl, zač je toho loket." Naznal Darek.

"Souhlasím." Přikývl Adam. "Po tomhle by mu měl někdo ukázat, že nemůže ničit životy."

"Ta rána, cos mu dal na večírku, byla parádní, škoda jen, že nestačila." Řekl uznale Darek na adresu Mariana.

"Byl jsem ožralej."

"To nevadí, kamaráde." Zazubil se na něj. "Ale ta teda sedla."

"Když už jsme u těch lekcí…" vzpomněl si Adam. "Neměl tady někdo na Gabriela nějakou špínu?" vrhnul pohled na Lexe, který se viditelně ošil. "Mě by totiž vážně zajímalo, co to bylo…"

"Vážně? To bych rád slyšel."

"Já taky."

Vítek mlčel. Měl by to chtít slyšet, nebo by mu to mělo být jedno. Ale na druhou stranu se bál toho, co uslyší.

Dvacátá sedmá část

Tak půlka prázdnin v háji... A už jen tři týdny do odevzdávání, no musím pohnout. Takže teď to bude asi poněkud hektické, už teď nevím, kde mi hlava stojí. Mám chuť psát pěkný pitomosti, tak toho radši rovnou nechám :-)))

Matka z příběhu vynechána, splnila funkci, tak pryč s ní. Sorry všem, že to takhle motám, ale teď jsem momentálně fakt moc ráda, když můžu na chvíli vypnout počítač. Už z něho mám mžitky. A ačkoliv vidím jisté mouchy, už fakt nemám sílu to přepisovat... takže... tady to je.

---

Lex pomalu stoupil do bílého nemocničního pokoje a opět ho popadl zvláštní neklid. Vítek vypadal tak strašně… nezdravě. Byl na něj žalostný pohled.

"Vítečku."

Natočil hlavu k němu a lehce se pousmál. "Lexi? Odpusť mi to." Vyhrkl rovnou. Jakoby měl naučeno, že se musí každému omluvit. Klára od něj vyšla před několika minutami a říkala, že měl hroznou potřebu se omlouvat snad za celý svůj život. Lex to očekával, a proto ho rovnou zarazil.

"Přestaň. Nemáš se za co omlouvat."

"Ale já…"

"Ne, já to všechno chápu. Vážně." Přešel k němu a sedl si vedle něj.

"Já se nechtěl zabít, vážně ne. Jen jsem… chtěl na chvíli uniknout…" Lex už to věděl. Vítek chtěl jen na chvíli usnout. Chtěl si vzít něco na spaní, ale jak to nezabíralo, vzal si další prášek a pak další a… Ten malej blbeček se málem zabil tím, že byl rozrušenej a nedal si pozor. Možná mu ani nezáleželo na tom, co by moc prášků mohlo způsobit.

"Nechceš mi říct, co se stalo?" zeptal se klidně.

Vítek mu znovu odvyprávěl svou verzi. "Já nevím, ale prostě… v tu chvíli jsem nepřemýšlel. Možná jsem si na chvilku připustil, že kdybych umřel, bylo by to lepší."

"Hlavně pro tebe."

Vítek přikývl. "Jsem hroznej sobec, já vím, a moc se omlouvám. Za všechno."

"Když ti řeknu, že ti odpouštím, necháš těch omluv?"

"Ano."

Lex si povzdechl. "Já se na tebe nezlobím. Odpustil jsem ti dávno."

"Je mi líto, že jsem tě nevyslechl a hned odsoudil. Hrozně mě to mrzí."

"To nic, už je to pryč. Zapomeneme na to." Naklonil se, aby ho objal. Vítek se mu stulil v náručí.

"Víš, co je nejhorší?"

Lex chvíli mlčel. "Zkusím hádat. Ty toho parchanta miluješ i přes to všechno."

"Jak to víš?" Zeptal se Vítek vyplašeně.

Lex se jen kysele pousmál. "Za prvé tě znám, a za druhé i já jednoho miloval tolik, že by mu u mě prošlo cokoliv. Skoro."

Gabriel přecházel po bytě sem a tam. Najednou mu přišlo něco divného na tom, že je tu sám. Měl neodbytný pocit, že mu něco chybí. Ještě chvíli přecházel, až se rozhodl něco s tím nepříjemným pocitem udělat. Vyrazil ven.

V baru jsem nakonec narazil na jednoho pohledného ochotníka, který byl celý žhavý do sexu se mnou. Byl trošku podobný Vítkovi, možná proto mě zaujal. Předtím jsem si všechny prohlížel a žádný se mi nelíbil natolik, abych ho šoustal. Co se to se mnou děje? Byli tam hezcí chlapi, tak co se mnou kurva je?

Neměl jsem chuť vzít ho k sobě, a k němu se mi nechtělo už vůbec. Skončili jsme spolu na záchodech, což se mi obvykle hnusilo, ale dnes jsem to považoval za přijatelný kompromis. Bože, jak jsem mohl tak klesnout. Ještě se mi nestalo, že bych si sex neužil, ale dneska… asi jsem nemocný nebo se ze mě stává hetero, no fuj.

Znechuceně jsem nechal toho kluka, tak jak byl, se staženýma kalhotama u kotníků na pánských záchodech. Prostě jsem přestal a odešel.

Zamířil jsem radši jinam. Nakonec jsem skončil u baru a nalejval se tvrdým, abych na chvíli vyhnal ty hnusný myšlenky z hlavy. Nemiluju ho sakra! Ani omylem!

PROKLETÍ KAPELY MADHOUSE: DALŠÍ KLÁVESÁK SE POKUSIL O SEBEVRAŽDU.

Ranní noviny hlásaly tuhle zprávu naprosto jasně a s jistotou vycházejícího slunce. Darek chvíli civěl na titulek a pak je mrskl před Adama.

"Co je?" otázal se Adam a tak tak uchránil šálek kávy před vylitím.

"Podívej se."

Adam vzal noviny s otráveným výrazem, který postupně mizel s tím, jak pročítal stránky, a měnil se na vyděšený. "Panebože."

"Proč by se Vítek chtěl zabíjet?" Otázal se Darek. "Nejspíš je to nějaký kec. Noviny musí hledat senzaci."

Adam pomalu zavrtěl hlavou. "Začínám mít neodbytný pocit, že je v tom Gabriel. Nečekal bych, že Vítek… Nepřipomíná ti to něco?"

"Honzu." Odpověděl Darek a zamračil se.

Adam vstal. "Musíme zjistit, co se stalo. A musíme Vítkovi pomoct, pokud to nějak půjde. Já nechci přijít o dalšího kamaráda kvůli Gabrielovi. Končím."

Darek se ušklíbl. "Myslíš s Gabrielem?"

"JO, ať si hledá nového kytaristu."

"Jo, a bubeníka taky." Odkývl to spokojeně Darek. "Mě už ty Gabrielovy eskapády nebaví. Ať si najde někoho jiného, na koho bude řvát."

"Z toho bude průser." Ušklíbl se Adam.

"To bude." Ozvalo se ode dveří.

Oba se rychle otočili. "Mariane?!"

"No co? Zůstával jsem tu dost dlouho ne?"

"Tys to viděl?" zeptal se trošku starostlivě Adam a ukázal na noviny.

"Jo, viděl. Snad bude Vítek v pořádku."

Darek se na Mariana zadíval dost nevěřícně. "Vždyť ho nesnášíš!"

Jen se ušklíbl. "No co, nemusím hned každého milovat, ale to neznamená, že si přeju, aby se mu něco stalo…"

"Jo, ty zrovna…"

"Darku, nech toho!"

"Oukej. Snad bude v pořádku." Kývl Darek.

"Píšou tam pokus, to znamená, že se mu to nepovedlo." Ušklíbl se Marian.

"To se nepovedlo ani Honzovi a jak dopadl."

"Darku!" okřikl ho Adam.

"Co je?"

Adam zavrtěl hlavou. "Ty jsi fakt citlivej jako amputovaná končetina."

"He?"

Marian se otočil ve dveřích. "Tak jdeme zjistit, co se stalo, ne?"

"Jo, zkusím zavolat někomu z Vítkových kamarádů." Ozval se Darek.

"Ty máš na někoho z nich číslo?"

"Jo, Adámku, na jeho krásnou kámošku."

Lex se ode mě odmítal hnout a mně to přišlo děsně vtipný. Došel k závěru, že mi bude předčítat nějakou knížku, ale já ho moc nevnímal. Přistihl jsem se, že přemýšlím nad událostmi posledních pár dní. Byl jsem s Gabrielem naprosto šťastný, a zdálo se, že i on je. Aspoň mi to tak připadalo. Vždyť nemusel dělat nic z toho proto, abych ho miloval. Nemusel mě vozit domů a trávit se mnou hodiny u poslouchání rádia. Nemusel mi číst a už vůbec nemusel popisovat každou pitomost, která se nám připletla do cesty. Nemusel nic z toho. A i tak bych ho miloval. Opravdu dělal všechno jen proto, aby mi pak mohl udělat tohle?

Povzdechl jsem si a poprosil Lexe, jestli by mě nemohl nechat chvíli samotného. Potřeboval jsem ze sebe dostat ten pocit zklamání, který se ve mně znovu rozlil. Cítil jsem štípání v očích a bylo mi jasné, že brzy se spustí proudy vody.

"Nenechám tě tu samotného."

Pousmál jsem se. Jakoby se bál, že si snad zase vezmu prášky. "Nemusíš se bát, tyhle pitomosti už mě přešly. Opravdu. Já nechci umřít. Byl to jen zkrat."

Ucítil jsem jeho dlaň na svojí paži. "Já neodejdu."

"Lexi!"

"Ne. Nejspíš to děláš stejně jen proto, abys tu mohl v klidu brečet. Tak na to zapomeň! Nedovolím ti kvůli tomu parchantovi uronit už ani jednu slzu."

"Lexi…"

"Žádné Lexi. Předtím jsem na tebe byl moc hodnej, a jak to dopadlo. Teď počítej s tím, že budu přísnej. A teď chci, abys zapomněl na to, co se stalo."

"To nejde. Lexi, prosím tě…"

"Promiň Vítečku, ale já nikam nejdu. Ten parchant ti za slzy nestojí a já už mu ustupovat nebudu, ani když se to týká brečení kvůli němu. Jasný? A teď… kde jsem to skončil s tím čtením...? Jo, už vím…"

Dvacátá šestá část

Nazdar lidi,

sluníčko vykouklo, ti strašáci, co kolem obíhali a děsili mě, jsou pryč. Jupí, vypadá to nadějně a já mám radost. Asi to vážně všechno skvěle zvládnu. I když dost nerada bych to zakřikla. Ale k věci. Povídku teď trochu šídím, ale pokračuje. Pomalu, ale jistě směřuje ke konci. A bude to brzy. Aspoň pro mě. A upřímně doufám, že nepřekročím čtyřicet dílů. To už bych si vážně připadala, že píšu telenovely. Už teď je to skoro osmdesát stránek textu.

Lex možná překvapí a dost překvapí hlavně Vítek. Asi vás všechny dost naštve, ale dejte mu šanci a počkejte si do další kapitoly, než ho budete odsuzovat a nenávidět :-) Zas jsem to psaní tak trošku odflákla, takže... no, uvidíte sami.

---

Vítek ležel na posteli se zavřenýma očima avůbec nereagoval na Kláru, která si k němu přisedla. Lex zůstal stát mezi dveřmi a sledoval ho. Předpokládal, že Vítek s ním stejně nebude mluvit po tom, co se stalo v Gabrielově kanclu.

"Vítku?" Klára mu položila ruku na rameno, ale Vítek se ani nepohnul. Znejistěla. "Vítku!" Trošku s ním zatřásla, ale ani to se nesetkalo s odezvou. Vyplašeně se podívala na Lexe. Vyměnili si spolu pohled a Lex okamžitě odlepil záda od futer a vyrazil k ní.

Rychle se sklonil nad Vítkem. "Ty blbče jeden!" zavrčel a koukl na Kláru. "Volej sanitku, ten pitomec si něco vzal!"

Klára roztřeseně vyhrabala z kapsy mobil, zatímco Lex se snažil zjistit, co si vzal a kolik. Vítek stále ještě dýchal, i když se to Lexovi nezdálo jako dostačující. Snažil se ho vzbudit. "Vítku, neser mě a prober se!"

Klára byla v šoku. Nečekala, vůbec si nedovedla představit, že by Vítek byl něčeho takového schopný. Takže když se v mobilu ozval hlas dispečerky, rychle vrazila mobil do ruky Lexovi. "Prosím tě…"

"Sakra." Lex hrábnul po telefonu. A rychle sdělil, co kde a kdy. Pak ji podal telefon zpátky. Tohle byla noční můra. Už to jednou zažil. Když našel Kubu zraněného před klubem. Ale aby si někdo z jeho přátel sám sáhnul na život... Zamračil se. Vítek musel být zoufalý. Musel mít pocit, že jeho život skončil. Což bylo samo o sobě dost děsivé, vždyť to byl tak veselý kluk. A to i přese všechno, co prožil. Lex měl pocit, že kdyby tenkrát trošku bojoval o to, aby Vítek poznal pravdu, tohle se nemuselo stát. Mohl za to!

Přitáhl si Vítka do náručí a doufal, že tu bude záchranka brzy. "Je mi to líto, promiň, Vítečku."

Klára si zdrchaně sedla vedle nich. "Nemůžeš za to. Neměla jsem ho tu nechávat samotného, když ho Gabriel tak odkopl. Mohla jsem to tušit."

"Já toho hajzla zabiju!"

Klára si povzdechla. "Jen, ať je Vítek v pořádku. Ostatní je jedno."

Přecházel jako hladový lev v kleci. Klára tiše seděla a pozorovala ho, jak rázuje sem a tam. Hlavou se jí honily nejrůznější myšlenky. Do sanitky je samozřejmě nevzali, tak Lex prostě sedl do auta, ona vedle, a jel jako o život. Jako totální hovado. Stejně jako když tenkrát ujížděl s Kubou na zadním sedadle. Bylo mu stejně zle, ne-li hůř.

Lex se opřel o zeď a díval se před sebe. Klára vstala a přešla k němu. "Bude v pořádku." Položila mu ruku na rameno. "Jsem moc ráda, že jsi tam byl. Asi bych… to nezvládla."

Podíval se na ni, ale mlčel. Zvládat krizové situace uměl, ale potom ty následky. Když odvezl do nemocnice Kubu, klepal se ještě hodně dlouho potom. I teď měl pocit, že se klepe jako ratlík.

Kuba nervózně přecházel po bytě a Roman ho znuděně sledoval z gauče. Už bylo dost pozdě a Lex nikde. Kuba měl strach, že se něco přihodilo. Jinak by jistě dal vědět.

"Ježiši, sedni si na prdel a seď. Bolí mě z tebe hlava."

Kuba se na něj nevraživě podíval. "Hele, když nechceš, aby tě ze mě bolela hlava, tak mi zjisti, kde je Lex."

"Proboha, tak mu zavolej."

"Nechci ho rušit."

"Ty vole!" Roman se vztekle posadil a vytáhl z kapsy mobil. "Ok, vyruším ho já."

Lexovi zavibrovala kapsa a on vyplašeně zamrkal. Klára, která se o něj opírala, a už několik minut propadala dřímotě, byla okamžitě při smyslech.

"Co se děje?"

"To nic, jen…" vytáhl mobil z kapsy a zamžoural na displej. "Shání se po mně kluci." Pomalu přiložil mobil k uchu.

"Ano?"

"Čau, hele, kde to vázne? Kuba ti tu už procoural díru v podlaze." Kdesi v pozadí se ozvalo "hej, co to meleš?!"

Najednou nevěděl, co říct. "Já asi už dneska nedorazím."

"Co se stalo? A proč nedal vědět?" dožadoval se Kuba odpovědi hlasitě, že ho Lex poměrně slušně slyšel.

Lex vstal a poodešel kousek stranou. "Vítek… je v nemocnici, chci tu zůstat."

"COŽE?" Kuba zařval a vyrval zděšenému Romanovi mobil z ruky. "Lexi, co se stalo? Jak mu je? Nemám přijet za tebou?"

Pomalu se opřel o zeď a promnul si znaveně čelo. "Já nevím. Nic nám neřekli. Našli jsme ho u něj, asi si vzal nějaký prášky."

"On se chtěl zabít?" Kuba zněl víc než zděšeně. "Proboha. Co se stalo?"

"Gabriel. Chtěl se pomstít mně a odnesl to Vítek."

Kuba chvíli mlčel. Slyšel v Lexově hlase něco, co se mu nelíbilo. "Ty se za to neobviňuj." Řekl po chvíli zcela vážně. "Řekni mi, kde jste."

Roman se ani nebránil, když ho Kuba vlekl do špitálu, i když příliš nechápal, co tam budou platní. Taky se na to zeptal nahlas, ale Kuba ho sjel tak výmluvným pohledem, že radši rychle sklapnul.

"Lex je na tom špatně." Odsekl napružené a už hledal správné oddělení na mapě areálu.

Vpadl tam a bez ohledu na pohledy ostatních rovnou skočil po Lexovi a přitáhl ho do dechberoucího objetí.

"Bude to v pořádku, jasný?" drtil ho, na takového střízlíka poměrně tvrdě.

Lex zalapal po dechu. "Díky, ale radši… mě pusť."

"Ehm, promiň. Sakra Romane, neflákej se."

Roman vlezl dovnitř a chopil se příležitosti, když uviděl Kláru. "Nemám vám něco donést? Kafe? Něco k jídlu?" Když zavrtěla hlavou, navrhl další možnost. "Objetí?" I když nedoufal, Klára nakonec přikývla.

Kuba mezitím pustil Lexe a sedli si.

"Nemuseli jste sem chodit." Namítl Lex. "Netýká se vás to."

"Víš, co mi to připomíná?" zeptal se tiše Kuba.

Lex pomalu přikývl. Ani on se neubránil té podobnosti.

"Tehdy jsi mi zachránil život." Usmál se Kuba. "Byl jsi tu pro mě a já ti to chci oplatit, víš? A tohle je to nejmenší."

"Přeháníš."

Zavrtěl hlavou. "Nesmysl. Jsme tu, protože jsme přátelé. I když… jak tak koukám na Romana, zas tak nezištně to nedělá."

Lex se trošku pousmál. "Díky."

Jakub se zazubil. "Ještě jednou mi poděkuješ a uvidíš." Opřel si hlavu o jeho rameno. Prsty propletl s jeho. "Kdyby Roman tu holku sbalil, připomeň mi, že ho za to mám nakopnout. Takhle zneužívat situace. Měl by se stydět."

"Vypumpovali mu žaludek. Doktor říkal, že to bylo jen tak tak, ale bude prý v pořádku. Jen ho, až se probere, chce vidět psychiatr. Prý je to normální." Oznámila Vítkova matka, když dorazila do nemocnice a byla informována. "A teď mi někdo řekněte, co se vlastně stalo a proč se můj syn chtěl zabít."