Trošku pozdě, že jo? Ale byla jsem mimo PC a pak jsem prospala půl dne. Je to náročné. Ale už nás čekají jen dva díly. Pak se vytasím s tou novou povídkou. Teda doufám :-)))
"Tak jak bylo v Německu?" otočil se Roman na Vítka, který seděl u baru, s Randym u nohou a ucucával nějaký koktejl, který mu podstrčil Kuba, coby zdatný barman. No, aspoň si to o sobě myslel.
"Skvělý. Všichni na mě byli moc hodní, bylo to jako na ozdravný kůře v lázních." Usmál se Vítek a zašklebil se. "Co to vlastně piju?"
"To je..." začal Kuba hrdě, ale přerušil ho Martin.
"To je abstraktní umění barmana Jakuba..."
"Héééééj, měl bys..." Kuba se rozhodl bránit, ale jeho počáteční odhodlání vzalo za své, když zahlédl, že se otevřely dveře. "A do prdele!"
Roman se otočil a ušklíbnul se. "Lexi!!!" zavolal dozadu. Lex svěřil klukům Vítka a šel povyřizovat nějaké záležitost do kanclu.
"Něco se stalo?" zajímal se Vítek.
"Ne, nic." Poplácal ho Martin po rameni. "Co kdybych si tě vyfotil?"
"Mě? Proč?"
"Líbíš se mi." Odvětil Martin prostě a Kuba na něj hodil smrtonosný pohled.
"Tohle bys neměl říkat v přítomnosti svého přítele." Ušklíbnul se Roman.
"Čistě profesionální zájem." Martin mrknul na Kubu a ten se usmál.
"Povoluje se, ale budu dohlížet."
"Tak a máš místo přítele stíhačku!" oznámil Martinovi Roman. Vítek se tomu rozesmál.
"Co se děje?" Lex vyšel z kanceláře. Kuba jen kývnul mírně ke vchodu, kde celou dobu stál archanděl.
Vešel jsem dovnitř a jen jediný pohled na něj mě přimrazil k podlaze. Musel jsem rychle polknout, abych zastavil srdce a ono mi nevyskočilo ven z těla. Pomalu jsem se nadechl. Nemohl jsem z něho pustit pohled. Všechno ve mně křičelo, ať jdu k němu, ale nemohl jsem.
Za ty měsíce jsem měl dost příležitostí přemýšlet. Dal jsem výpověď a neměl snahu hledat jinou práci. Neměl jsem chuť hledat. Prostě jsem jen chtěl chvilku klid. Zaobírat se svým pocitem zoufalství. Vítek mi chyběl. Každý den mého prokletě nového života. Přál jsem si, aby se vrátil. Chtěl jsem s ním mluvit. Nemůže se mi vyhýbat věčně.
Jenže teď jsem stál jako kus šutru a díval se na to, jak se směje. Sledoval jsem, jak přišel Lex, sklouzl po mně pohledem, a objal Vítka kolem ramen. Něco ve mně explodovalo. Vítek k němu zvedl hlavu a usmál se.
Chyběl jsem mu vůbec? Aspoň trošku? Vzpomněl jsi na mě? Vítku!
Pomalu jsem se donutil k pohybu, nebudu se bát a vyrazím kupředu. Nemůžu se přece jen tak nechat zastrašit tím, že je tam Lex a ten... je ve výhodě, parchant jeden. Ukradl mi Vítka!
Nechal mě přijít až k nim, když se ozval. "Co tu chceš?"
Znejistěl mě. Sakra, ten parchant mě donutil, abych se cítil nejistě.
Vítek zvědavě natočil hlavu. A já byl rád, že mě nemůže vidět. Ztratil jsem odvahu. Doprdele! Nemohl jsem s Vítkem mluvit před tolika svědky. Prostě jsem se beze slova otočil a odešel. Aspoň jsem věděl, že je zpátky. Zamířil jsem do bytu, kde bydlel, počkám na něj třeba do rána.
"Tohle bylo hodně zvláštní." Ozval se po chvíli Jakub a sledoval pořád ještě dveře, kudy odešel.
"To máš pravdu." Přikývl Lex. "Vypadal dost... zvláštně."
Vítek se zatvářil zmateně. Netušil, co se stalo a o kom je řeč.
"To byl Gabriel." Vysvětlil mu Lex tiše.
"Gabriel?" vydechl Vítek splašeně. Srdce mu začalo mlátit jako o život. "Odešel?"
"Ano."
"Ani nepozdravil..." vydechl Vítek zklamaně. A co vlastně čekal? Že se mu tu vyzná, jak mu hrozně chyběl... nebuď bláhový, okřikl se rovnou.
"V pořádku?" zeptal se Lex starostlivě a Vítek vyčaroval úsměv.
"Jistě. Je to pryč."
Proč mu jen nikdo nevěřil?
Seděl jsem na schodech v domě, kde Vítek bydlel, a čekal jsem. Hlavu opřenou o zeď za svými zády. Byl jsem nervózní, ale s ubíhajícím časem jsem se pomalu uklidňoval. Co si to tu namlouvám? Nemusí ani spát tady. Nemusí tu už ani bydlet. Zavřel jsem oči. Okamžitě mi na mysli vytanula představa Vítka... tenkrát v tom hotelu ve vaně. Cítil jsem jeho dotek na předloktí, jak jsem mu pomáhal. Vklouzl do vody a zabořil nos do pěny a rychle si ji začal stírat. Vypadal nervózní, ale pak se začal smát. A pak jsem vklouzl za ním.
Pevně jsem ovinul prsty kolem zábradlí a snažil se nezasténat. Chyběl mi a já si to už dokázal i přiznat. I to, že jsem ochotný zahodit celý svůj předešlý život, jen aby se vrátil ke mně.
Nevím, jak dlouho jsem tam seděl... možná jsem usnul. Slyšel jsem hlasy a jeden bych poznal kdykoliv a kdekoliv. Vítek! A s ním Lex.
"Vážně tě tu můžu nechat samotného?" slyšel jsem říkat Lexe. "Vojta by mi rád ještě něco... ehm, ukázal."
Zvonivý smích. "Jsem si jistý, že to zvládnu. Mám tu Randyho. A jsem si jistý, že Vojta potřebuje tvou pozornost. Byl jsi dlouho pryč."
"Uvidíme se zítra. Vyzvednu si tě na oběd. Ano?"
"Platí. Dobrou noc, Lexi."
"Dobrou."
Pak už bylo slyšet zaklapnutí dveří a spěšné kroky mířící ven.
Pomalu jsem se narovnal a sešel těch několik schodů níž. Přede dveřmi jsem zaváhal. Nakonec jsem přeci jen zaklepal. Vítek rozjařeně otevřel dveře a vystrčil hlavu. Copak zapomněl na opatrnost?
"Něco jsi zapomněl?"
Nadechl jsem se a pomalu se opřel dlaní o otevřené dveře. Nevěděl jsem najednou, co dělat, co říct... skvělé, Gabrieli, jsi fakt troska.
"Lexi?"
Pomalu jsem natáhnul ruku a prsty jemně přejel po jeho tváři. Blbečku malej, co kdybych to nebyl já, ale někdo... kdo by ti chtěl ublížit?
"Lexi..."
"Ne, to není Lex."
Ucuknul, jako by se popálil. "Kdo...? Gabrieli? To jsi ty?"
"Neměl bys otevírat dveře, když nevíš, kdo to je."
"Co tu děláš?"
"Mohlo by se ti něco stát."
"Gabrieli..."
Znovu jsem natáhnul ruku. "Chtěl jsem tě jen vidět... Já vím, že už je pozdě..."
Povzdechl si a ustoupil ze dveří. Pozdě nejen tím, že už bylo něco přes půlnoc.
"Pojď dál. Nebudeme se přece... mezi dveřmi."
Pomalu jsem vstoupil, mimoděk jsem podrbal Randyho po hlavě a sledoval Vítka, jak pomalu postupuje bytem k pohovce. Obdivoval jsem ho. Poslední dobou jsem hodně přemýšlel o tom, jaký je. Bože, měl jsem nadosah jeho, ve své podstatě naprostou dokonalost, a já tu šanci zahodil.
Poslední dobou se mi vracely ty sny. Myslel jsem, že jsem se jich už zbavil. Cítil jsem vinu? Možná. Trochu. Hanbu? Hm, ano, hodně. Pocit ponížení, neskutečně. Kdybys chtěl shnít v pekle, ty bastarde!
Uvědomil jsem si, že zase svírám pěsti a snažím se nabrat dech. Znovu jsem stočil pohled na Vítka, pomalu jsem se nadechnul a díval se, jak si pomalu sedá kousek ode mě. On byl tak jiný… jiný než kdokoliv, koho jsem znal. Proč jsem sakra musel dostat tak tvrdou lekci? Naučil jsem se žít se vším tím zmatkem ve své hlavě, potlačil jsem všechny hnusné vzpomínky. Chtěl jsem to všechno schovat a zapomenout. Už necítit nic. Vymklo se mi to. Trpce jsem litoval, že jsem do téhle hry kdy vstoupil. Kdybych nezakusil jaké to je, když existuje člověk, který mě miluje se všemi mými chybami, nikdy bych netoužil po tom, aby mě Vítek znovu miloval.
Opět jsem se zadíval na Vítka. Miluje mě vůbec ještě? A pokud ano, snesl by celou pravdu o mém skvělém životě? Musel jsem se ušklíbnout. Co bych vlastně neudělal pro peníze, pro výhody nebo vyšší prestiž. Mnoho toho, co bych odmítl, nebylo.
Žádné komentáře:
Okomentovat