Třicátý sedmý díl

Jak už jsem předesílala, z Obrazu zbývá už jen takový doslov. Ukázka toho, co bylo pak. Co bude ve vzdálenější budoucnosti... Tímto Poslední obraz končí. A taktéž moje spolupráce s Dahak. Jak se říká, "třikrát a dost". Doufám, že se vám povídky líbily, že jste s nimi strávili hezké chvíle, stejně jako autoři, a že to neberete jako ztracený čas.

Tímto vás naposledy odkazuju na Dahačinu Truhlici...

Třicátý šestý díl

Omlouvám se, dneska jsem byla poněkud mimo domov i pc, takže tento díl je poněkud později...

Tak, už to prasklo a Alan z večírku utekl. Potřebuje si všechno promyslet. A pořádně. Ale co dál? Co mezitím Ben a kdy se to Alanovi rozleží v hlavě? Nebudu vám lhát, vypadá to zle. Hodně zle. Na druhou stranu se vše rozhřeší v tomto díle. Tento díl je předposlední, následuje už jen jeden a to je takový "doslov".

Sandra Bena požádá o velkou laskavost. Vlastně mu dohodí další práci. Co na to Ben? A jak to vlastně bude dál? No, to už si budete muset přečíst. Užijte si poslední díl na Šuplíku...

---

Ben: (Už dobrých deset minut postává před těmi dveřmi. Bojí se zaklepat, bojí se toho, co by mu Alan mohl říct. Čekal skoro týden, než sebral odvahu, znovu ho vidět, tedy... pokud uvidí víc než zavřené dveře. Nakonec se zhluboka nadechne a zaklepe.)
Sandra: (Otevře dveře s obrazem v rukou.) Bene?
Ben: (Čekal hodně, ale tohle ne, takže na ni vyjeveně zírá.) Co... tu děláte? Já... jdu za Alanem.
Sandra: Musela jsem si dojít pro tenhle kousek. (Pokrčí rameny. Je to jeden z obrazů Bena.) Jeden ze stálých zákazníků projevil zájem. A Alan tu není.
Ben: Koukne na ten obraz a bodne ho u srdce, takže... on ho nechal prodat...) Cože? Jak není?
Sandra: (Povzdechne si a položí obraz na zem, opře o zeď.) Poslouchej mě, Alan odletěl do Kalifornie. Hned druhý den ráno po té akci. Nikomu nic neřekl, prostě se sbalil a je pryč. Prý tam má nějaké kamarády. Já nevím. Volal mi jen, že se mu mám postarat o dům, než se vrátí. A kdyby ses ukázal ty, prý tu máš ještě nějaké věci, tak tě mám pustit dovnitř, aby ses mohl sbalit. Je mi to líto.
Ben: (Kouká na ni jak na zjevení. Takže... on je pryč. Má se sbalit... no ano. V co víc mohl také doufat, po tom všem. Tiše se prosmýkne kolem Sandry dovnitř a začne si své věci balit. Ten foťák co dostal a jiné dárky od Alana nechá na stole, tak jako dopis, který celý ten týden psal. Dopis s vysvětlením proč to udělal.)
Sandra: (Opře se o dveře a dívá se na něj.)
Ben: (Nevydá to na víc, než ten malej pytel, se kterým sem přivandroval před tolika měsíci. Ještě si ten byt prohlédne. I když nikdy nebýval sentimentální, ty vzpomínky jen tak nezmizí. S Alanem byl tolik šťastný a věřil, že tentokrát už... by to mohlo vyjít.) Jsem hotov.
Sandra: (Kývne ke stolu, kde nechal ty věci.) A tohle?
Ben: To mi nepatří... nemůžu si to vzít. (Ví, jak Alanovi tohle všechno muselo ublížit. Konečně ho donutil, aby se usmíval, aby se přenesl přes smrt svého přítele... a teď je vše marné.)
Až se vrátí... dejte mu ten dopis, zaslouží si vědět... vědět proč.
Sandra: Neboj se, dám. (Přikývne a usměje se.) Kdybys potřeboval pomoc... jsi vážně moc hodnej kluk, Alan ti křivdí.
Ben: (Zavrtí hlavou, už nic nepotřebuje.) Chci vás poprosit o... poslední laskavost. (Zastaví se u dveří, než odejde.)
Sandra: (Kývne.) Povídej.
Ben: (Podívá se na ten obraz, vzpomíná, jak ho Alan maloval. Na tu touhu v jeho očích na všechny ty pocity. Takže dočista zapomene, co ji to chtěl.) Kolik... za něj zaplatili?
Sandra: Za co? (Nechápe.)
Ben: Za ten obraz... říkala jste, že nějaký kupec si ho vezme, ne?
Sandra: Hodně. O Alanovy obrazy je velký zájem.
Ben: Aha... (Už vlastně nepotřebuje nic.) Chtěl jsem vám jen říct... nehrajte si už na boha, nebo se vám to příště vymstí. (Odejde z toho domu plného krásných vzpomínek. Cestou ho provází ten Alanův výraz morouse.)
Sandra: Bene! Počkej. Cos myslel tou laskavostí? (Odmítá si připustit, že by si kdy na boha hrála. Jen chtěla pomoct.)
Ben: Už na tom nezáleží. (Hodí si pytel přes rameno.)
Sandra: Tak to vyklop. (Zamračí se.)
Ben: (Otočí se na ni, nakonec v kapse vyhrabe fotku. Fotil to, když Alan spal... má jich mnohem víc, ale tuhle měl tak nějak nejradši.) Asi bude chtít zapomenout... ale kdyby ne, tak... (Podá jí tu fotku, kde s Alanem leží v posteli, jak ho mačká v náručí, jako plyšáka.)
Sandra: (Vezme si tu fotku a podívá se a ni. Smutně se usměje.) Je mi to líto Bene, nemám ti dát vědět, až se vrátí? Ale může to trvat.
Ben: Já... já nevím. (K čemu to bude, vědět to, jen by měl chuť, ho vidět.) Dobře, moje číslo máte.
Sandra: (Kývne.)

Ben: (Zaslechne vyzvánění svého mobilu. Jen by to chtělo, ho v tom nepořádku najít. Jak se zdá, zalehla mu ho jedna kočka, co se sem chodí schovat se před zimou, takže mu dá práci, ho zpod ní vydolovat.) Ano?
Sandra: Bene? Tady Sandra. Pamatuješ si mě ještě?
Ben: (Usadí se a zahledí na zeď, kde má přišpendlené Alanovy fotky. Nevyhodil je... nemohl. Stále nezapomněl, i když jsou to už tři měsíce.) Ano, pamatuju. Proč voláte?
Sandra: Slíbila jsem ti, že se ozvu. Až se Alan vrátí.
Ben: Už je zpátky? (Jeho hlas zní hned nadšeněji.)
Sandra: (Chvíli je ticho, váhá.) No, vrátí se brzy. Hele, Bene... ještě to... pracuješ?
Ben: Pracuju? (Teď trochu nepochopil jak to myslela, ale nakonec mu to dojde. Neví, co na to odpovědět.) Proč se mě na to ptáte?
Sandra: Přijede mi jeden... no, známý... cizinec... a chce společníka. Nevím, komu jinému říct. Platí poměrně dobře.
Ben: (Chvíli nastane v telefonu ticho.) Já... je mi líto, ale já tohle už nedělám. Musíte si najít někoho jiného.
Sandra: Vážně? To je škoda. Myslela jsem, že by se ti peníze hodily. Slyšela jsem, že léčiva zase podražila. Mysli na svoji matku.
Ben: (Sevře pěst, začíná tu ženskou vážně nesnášet.) Na tu myslím především. Řekl jsem vám, že... už to nedělám, takže...
Sandra: Takže co? Ty peníze za Alana sis přece nevzal. Z čeho teď žiješ? Velkolepé gesto, ale... (Chvíli mlčí.) Ty vážně doufáš, že až se Alan vrátí, bude všechno v pořádku? Nebuď naivka.
Ben: (Tohle dost zabolí, jo, možná přece jen celou tu dobu doufal. Ale nežije přeci v pohádce. Alan nepřijede a nevysvobodí ho, nevezme ho zpět a neřekne, zase to bude dobrý.) Kolik? (Jen to ho zajímá.)
Sandra: No, když budeš šikovný, hodlá utratit i sto.
Ben: Tsss. (Skoro ji do telefonu zasyčí odporem. Nechce se znovu vracet do stejné louže ze které vylezl. Ale má pravdu, léky podražily a ze svých platů to sotva utáhne, stejně každý měsíc dluží.) Já... no... (Musí se nadechnout, aby získal svou dávno ztracenou profesionalitu, zrovna kolem profrčí vlak, takže se celá bouda otřese.) Adresu. Kdy a kde.
Sandra: Hodnej. Pošlu ti detaily smskou. Když bude známý spokojený, ještě něco přihodím. (Oznámí spokojeně.)
Ben: Netřeba. (Ostře jí to zavěsí, nesnáší se za to. Už si přece slíbil, že nebude... jak taky, když pořád myslí na něj. Jak tohle zvládne? Ale tolik peněz by vydělával tak několik let.)
Sandra: (Pousměje se a vyťuká mu do smsky potřebné údaje. Odloží telefon.) Byla to hračka.

Ben: (Postává před tím hotelem a v ruce žmoulá ten kus papíru, kam si napsal číslo pokoje. Už asi třikrát se chtěl otočit a odejít, třeba tvrdit, že ho něco zajelo... nebo tak. Ale nikdy to nedokázal. Snaží se to brát racionálně, jako dřív. S tolika penězi by vystačil s léky pro matku na půl roku, možná víc. A takovou šanci nemůže zahodit.)
Sandra: (Vyjde z hotelu a zmerčí ho.) Výborně, jsi tu. Už jsem myslela, že jsi couvnul. Tak pojď, doprovodím tě.
Ben: (I tak váhá a rozhlíží se kolem, jestli ho něco nezachrání. Nakonec jen sklopí hlavu, pozná, že bránit se, nemá cenu. Pak vyrazí za ní.)
Sandra: Je bezva, že jsi přišel. Bude mít radost. (Pousměje se.) Cítí se tu velmi osamělý. Třeba mu trochu zvedneš náladu. (Vyjedou výtahem a ona Bena dostrká až ke dveřím.) Nemá rád prudké světlo, tak raději nerozsvěcuj. Má... no, zánět spojivek, nesnese přímé světlo.
Ben: Hm... (Poslouchá ji jen tak na půl ucha, pochybuje, že by někomu dovedl zvednout náladu a tma mu nikterak nevadí.) Je to naposled... pak už... mi nikdy nevolejte!
Sandra: Naposled? Neříkej mi, že Alan... že měl takový vliv, že bys s tím přestal. (Zavrtí hlavou.) Ale dobrá. Tohle je poslední obchod, který jsme spolu uzavřeli.
Ben: (Hnusně se na ni podívá, nemá právo, ho tu zmiňovat, ne teď, když se právě na něj snaží nemyslet. I před dveřmi zaváhá, nechce se mu dovnitř. Nakonec zaklepe a tiše vstoupí, chce to mít za sebou.)
Sandra: (Pousměje se a zmizí v hotelovém baru. Tohle musí zapít.)
Ben: (V pokoji je vážně tma, ale ví, že nesmí rozsvěcovat. Chvíli trvá, než si jeho oči přivyknou tmě, takže zůstává u dveří, aby se nepřerazil o vybavení pokoje.)
Muž: (Sedí v křesle. Není mu příliš vidět do tváře. Se silným přízvukem pozdraví.)
Ben: (Lekne se a rozhlédne po pokoji, vidí jen neurčitý obrys něčeho, co vypadá jako postava. Trochu popojde blíž do středu pokoje.)
Muž: Udělej si pohodlí. (Opět velmi silný přízvuk. Mírně ochraptělý hlas.)
Ben: (Zamračí se směrem k té postavě a začne si žmoulat konec mikiny. Z místa se ani nehne.)
Muž: Děje se něco?
Ben: (Cítí to znovu, znovu to pálení v očích. Nebrečel od toho dne, kdy Alan... kdy odjel a teď znovu. Popotáhne si tiše a pak si přes hlavu stáhne mikinu a hodí ji na zem. Představa toho, že se ho ten chlap bude dotýkat, že na něj bude slintat... ne, to nechce. Až se mu zvedne žaludek.)
Muž: Prosím, odlož si. Chci si tě prvně... prohlédnout.
Ben: (Rozepne si i košili, ale dál se prostě nehne. Vybaví se mu Alan, jeho dotyky, i jeho polibky. Ten hravý úsměv, nebo to jiskření v očích. Ano, miloval ho, stále ho miluje. A nedokáže patřit jinému, byť si to chtěl nalhávat. Zahledí se na tu postavu v křesle a otře si oči.) Ne.
Muž: Ne? A pročpak?
Ben: Ne... já... já nemůžu. Já nechci. (Poprvé, kdy použil tolik já v jedné větě.) Takhle to být nemělo.
Muž: Co přesně. Nerozumím.
Ben: Já se omlouvám, ale já tohle nemůžu. Už nechci, aby se mě kdo dotýkal. (Chvatně si sebere mikinu ze země.) Už nikdy.
Muž: Najednou. Nejsi snad společník? Máš to v popisu práce. (Zavrčí.)
Ben: Ne, to nejsem, už tohle nedělám. Jsem jen... obyčejný kluk. Ve dne dělám v rychlém občerstvení a v noci prodávám horké kaštany. Já jsem dřív tohle dělal, ale jen pro ty peníze, abych zaplatil léky matce. Mám jen základku a tak... (Vlastně ani neví, proč mu to tady povídá. Popotáhne si a přetáhne si mikinu zpátky přes hlavu.) Už se se nechci vracet. Nemůžu to dělat dál, protože... protože patřím někomu jinému.
Muž: (Zasměje se.) A proto jsi tady? Že patříš někomu jinému, proto jsi vzal tuhle práci?
Ben: Ne, já... byla to chyba. Nechtěl jsem ale, neměl jsem na výběr.
Muž: Jak to myslíš?
Ben: (Podívá se na toho muže, nikdy nestál o lítost, nebo pomoc těhle zákazníků.) Matka má léky a už... si ji nechtějí nechat v léčebně, prý nedostatek místa. Šetřím na byt a... potřeboval jsem peníze. (Do té boudy kde bydlí, ji vzít nemůže.)
Muž: Proto to děláš? Kvůli penězům? A co ten... jak jsi říkal, že mu... patříš?
Ben: (Sklopí pohled k zemi.) Zjistil, co jsem dělal... a no, už se mnou dál být nechce.
Muž: Zjistil? Eh, nevěděl to? To se mu skutečně nedivím. Poslal tě k šípku.
Ben: (Kývne, ví, že k tomu měl Alan právo.) Najde si někoho lepšího, kdo mu dá... lásku, kdo ho bude rozesmívat a otravovat. Někoho kdo... nebude lhát.
Muž: To rozhodně. (Kývne.) Pokud má rozum.
Ben: Ale i tak... nikdy nezapomenu. Vždycky ho budu milovat. Protože byl první, který miloval i mě. A i když je pryč, vím, že to nebyl jenom sen. (Zamíří ke dveřím, nechce už toho muže rušit svými řečmi.)
Muž: Milovat někoho, kdo tě opustil. Není to šílené? (Ušklíbne se trochu.)
Ben: Možná jen... naivní. Myslím, že vždycky zůstanu jen naivní.
Muž: Myslím, že je to hezké. (Řekne už bez přízvuku, svým normálním hlasem.)
Ben: (Zasekne se u dveří, ten hlas mu připadne povědomý. Ale nejspíš si zase něco představuje. Protože o Alanovi mluvil... tak se mu možná i jeho hlas vybavil.)
Muž: (Pomalu se zvedne. Tahle hra už ho přestává bavit. Neviděl ho tak dlouho.) Nemusíš ještě odcházet.
Ben: (Otočí k němu pohled, už vážně z toho začíná být blázen. V té tmě mu ale nevidí do obličeje, takže je z toho zmatený.)
Muž: (Přejde k němu blíž.) Pár věcí jsem si zjistil a něco mi řekla Sandra.
Ben: (Otevře pusu překvapením, to si snad dělá srandu...) Alane? Co tu děláš? Já myslel, že jsi v Americe!
Alan: Myslet znamená houby vědět. Mrzí tě snad, že jsem zpátky? (Vypadá trochu jinak. Je opálený a taky se trošku změnil v postavě. Trošku přibral a posílil.)
Ben: Ne, to nemrzí, já jsem rád že… (Uvědomí si, co mu tady všechno vykládal, když myslel,že je to nějaký cizinec a celý zrudne. Nemá odvahu se na něj podívat. Tolik měsíců snil o podobném dnu. Že Alan přijde, vrátí se a bude ho chtít vidět.)
Alan: Omlouvám se za to divadlo. Sandra zas vymýšlí blbosti. Ale k něčemu to vážně bylo.
Ben: Takže jste to na mě nachystali? (Neví, jestli se má cítit uraženě, nebo spíš naštvaně.) Ničemu nerozumím. Proč tohle?
Alan: Proč? (Pokrčí rameny a sleduje ho.) Chtěl jsem si něco ověřit.
Ben: Ověřit? Ověřit co? Jestli ještě šlapu?
Alan: Taky. (Kývne.) Ověřil jsem si ale mnohem víc.
Ben: Například? To, že mi chybíš? Nebo že jsem nezapomněl? Že i přes to, co jsem udělal, tě miluju?
Alan: Ano. (Řekne nezvykle tiše.) Potřeboval jsem jistotu.
Ben: (Dívá se mu do očí, vážně se hodně změnil, trochu se z něj klepe. Neví, co čekat.) Stačilo se jen zeptat. (Skoro to vykuňkne a sklopí pohled.)
Alan: To bys mohl lhát.
Ben: (Na to nic neřekne, jen tam tak stojí a mlčí. Nejraději by utekl, ztrapnil se tady před ním... přijal tu nabídku od Sandry, nemůže se mu podívat do očí.)
Alan: Bene. (Řekne tiše.) Miloval jsem tě.
Ben: Já... byl jsem s tebou šťastný, alespoň na ty krátké chvíle. I když jsi byl protivnej a vůbec. Chtěl jsem, aby jsi znovu začal žít, aby se tvá duše uzdravila. (Zase z toho začal slzet.)
Alan: A přitom si slušně vydělat? Sandra mi to všechno řekla.
Ben: Ne, tak to nebylo. Ze začátku jsem to možná bral jako... práci, ale pak když jsem tě poznal a viděl, jak jsi smutný... Já jsem ti chtěl pomoct, dát ti důvod k úsměvu, ukázat ti, že svět neskončil. Ne kvůli penězům, ale kvůli tobě.
Alan: (Pousměje se.) Já vím. Teď už to vím. Jen... měl jsi mi to všechno říct. Měl jsem se to dozvědět od tebe. Ne od nějakého otrapy.
Ben: Víš, já... chtěl jsem ti to říct... tolikrát, ale bál jsem se. Věděl jsem, že mě potom vyženeš a nebudeš mě už chtít.
Alan: Možná jsi mi měl trochu víc věřit. (Řekne ublíženě.)
Ben: Možná. (Jen to zašeptá. Nemůže vrátit čas. Co se stalo, stalo se.)
Alan: (Chvíli váhá, než znovu promluví.) Chci, aby ses vrátil... domů.
Ben: Já nemám domov. (Vůbec si neuvědomí, že Alan asi myslí k němu. Chvíli mu trvá, než mu to docvakne.) Cože?
Alan: Chci tě zpátky. Je mi fuk, jak ses předtím živil, když už to teď nebudeš dělat. Nechci se dělit s nějakými... (Zmlkne.) Pořád tě miluju. Chtěl jsem zapomenout, ale nejde to. Ne po tom, cos pro mě všechno udělal.
Ben: (Zahledí se na něj s vytřeštěnýma očima. Nechápe to. Že by ještě pořád spal? Možná se mu jen něco zdá.) Já... jsem neudělal nic, sám jsi chtěl. (Přece jen se odváží a natáhne k němu roztřesenou ruku, aby se ho mohl dotknout.)
Alan: Vím, žes ty peníze nevzal a že... že pracuješ jako normální lidi. Zjistil jsem si to. Nemohl jsem na tebe přestat myslet. Chci to zkusit ještě jednou. Já vím, že jsem to asi pokazil...
Ben: (Zavrtí hlavou.) Nic jsi nepokazil, Alane. Chápu to. A nepřál bych si nic jiného, než... to zkusit znovu.
Alan: (Pousměje se a natáhne k němu ruku.) Vynahradím ti ty měsíce. (Přejede dlaní po jeho těle. Vždycky byl vyžle, ale tohle je už moc.) Jsi hrozně vyhublý...
Ben: Promiň... (Omluvně se zardí, asi nevypadá nejlíp, ale poslední dobou se živí jen kaštany nebo zbytky z občerstvení, co se neprodají.)
Alan: Co to povídáš? Jaké promiň? Bene, proboha... (Přitáhne si ho k sobě a sevře v náručí.)
Ben: (Vydechne si spokojeně a strčí Alanovi nos do košile. Cítit zase jeho vůni, je překrásné.)
Alan: (Pohladí ho po vlasech. Je rád, že ho zase drží v náručí.) Jsem rád, že jsi toho cizince odmítl... (Trochu se zasměje.)
Ben: Já jsem jenom tvůj. Nikdy jsem s nikým nebyl, když... jsem žil u tebe. Musíš mi věřit.
Alan: Neměl jsi nikoho, když... když jsme spolu spali? A prosím, odpověz mi po pravdě. Je to pro mě důležité.
Ben: Neměl. Nikdy, ani když jsme spolu ještě nespali. Skončil jsem s tím, než jsem se k tobě nastěhoval.
Alan: (Kývne.) Děkuju.

Třicátý pátý díl

A je to tu, všechno dneska praskne.... Jak se zachová Alan a jak se s následky vyrovná Ben? Uvidíte. Už zbývá jen pár dílů, tak si to užijte.

Třicátý čtvrtý díl

Benova matka už je zase pryč a tak našim dvěma hrdinům nastávají zlaté časy. Ale nic netrvá věčně. Trochu se škádlí, trochu spolu blbnou a taky vyrazí do společnosti. Kam? To uvidíte...

---

Ben: (Dnes ho čekal smutný den, ranní loučení s matkou v léčebně bylo těžké. Nechávat ji znovu tam, vidět, jak ji vedou dovnitř, byl z toho hodně špatný. Ale bylo to nutné. Má tam dobrou péči. Po návratu domů objevil v Alanově schránce podivný dopis, moc dopisů panu malíři nechodilo, tak ho to překvapilo.) Alane? Někdo ti píše milostné psaní, asi.
Alan: Vážně? A který fešák mi píše? (Otáže se klidně. Nevzrušeně.)
Ben: To netuším, ale asi dost bohatej, je to kvalitní papír. (Podá mu obálku s jeho jménem, je docela sám zvědavý.)
Alan: Tak to otevři, ty babo zvědavá. (Odtuší. Je mu jasné, že je to nějaká pozvánka na nějakou příšernou společenskou akci. A že Ben je zvědavější než on.)
Ben: Fakt můžu? (Vrhne se po tom. Má rád psaní. Opatrně to rozlepí a vytáhne opravdu hezky psanou pozvánku, která spíš vypadá jako svatební oznámení.) Takový kýč. Zvou tě na... nějakou charitativní akci spojenou s dražbou uměleckých děl.
Alan: Hmmmm. (Zamumlá bez zájmu.) Zas další snobárna.
Ben: (Doťape k němu a sedne si na opěrku křesla.) Hele, je to na dobré účely, možná bys měl jít. Zase se trochu ukázat na veřejnosti, hm?
Alan: Trošku? Bene, víš, co tam bude za lidi? Samí extradůležití politici a lidi, co nemám vůbec rád.
Ben: No... tak budeš taky extradůležitej. (Zasměje se tomu přirovnání.) Vážně je to na dobré účely a bude tam jídlo zadarmo. (Zkouší na něj taktiku z Francie.)
Alan: To platí na tebe, ne? (Podívá se na něj.) Ty tam snad chceš jít?
Ben: (Zamyslí se, určitě by bylo dobré, kdyby se tam Alan ukázal.) Jo, chci tam jít. Bude to zábava. Budeme pomlouvat, jaké hnusné šaty mají ty paničky a kdo má milenku nebo milence.
Alan: A pak oni budou pomlouvat mě. (Sjede ho pohledem.) Budou řešit, kdo jsi, co tam děláš, ke komu patříš.... až to zjistí, budou zase drbat chvíli mě. Kde jsem tě sbalil, jak jsem tě sbalil... a podobně. Tohle já moc dobře znám.
Ben: (Zarazí se trochu a upře pohled na tu pozvánku. Alan má nejspíš pravdu.) Ty... se za mě stydíš?
Alan: Ne, to rozhodně ne. Jen nemám rád ty drby, co pak kolují kolem. Pojď sem. (Kývne na něj a natáhne ruku.)
Ben: (Sesune se k němu na klín s úsměvem.) Kašli na drby... bylo by pěkný, tě zase vidět v obleku.
Alan: Ach bože, ty tam vážně chceš jít, co? (Koukne na něj nevěřícně a sevře ho kolem pasu.)
Ben: No, a kdyby jo, tak se budeš zlobit? (Opře se mu o hruď.) Chtěl bych, abys tam šel se mnou.
Alan: (Povzdechne si.) No, co mám s tebou dělat. Ale aby bylo jasno, jdu tam s krajním odporem.
Ben: Jasně, nic jiného ani nečekám. Krajní odpor a já jsme kamarádi, tak půjdem všichni tři.
Alan: (Další povzdechnutí je už hrané.) Nechceš tam teda jít jen ty a krajní odpor? Vystačili byste si. Určitě.
Ben: Ne. Krajní odpor není tak sexy v obleku a navíc mi nedokáže uvázat to no... na krku nějakej ten uzel.
Alan: Tak uzel na krk bys rád, jo? (Zasměje se, sklouzne s ním z křesla na koberec a začne ho lechtat.)
Ben: Nééé, jej, tam nééé! (Je dost lechtivý, i když by to nepřiznal, takže se pod ním smíchy svíjí jako had.)
Alan: Ale ale, že bych narazil na nějaké kouzelné místečko? (Tlemí se a lechtá ho dál. Po chvíli toho nechá, zalehne ho a začne ho lechtat znovu. Tentokrát jazykem na krku.)
Ben: (To taky lechtá, ale přece jen se přestane smát a víc mu krk nastaví.)
Alan: Tohle už zřejmě není tak docela ono. (Zasměje se. Míří jazykem trošku níž. Dlaní vjede pod tričko.)
Ben: Ne to... tohle je ono. (Zamumlá trochu přiškrceně.)
Alan: Jsi si jistý? (Přetáhne mu tričko přes hlavu.)
Ben: Naprosto. (Kývne a zůstane pod ním ležet a sledovat jeho další záměry.)
Alan: Určitě? Musíš si být jistý na sto procent... Jsi? (Tričko skončí někde za křeslem.)
Ben: Ano, jsem. (Už i zapomněl, čím si to vlastně má být jistý a zvedne ruku k Alanově tváři.)
Alan: Ty vůbec nevypadáš jako člověk, co si je stoprocentně jistý. (Zasměje se a líbne ho na hruď.) Pojď, máme práci.
Ben: Co? Kam? Jakou práci?
Alan: (Zvedne se a popadne ho do náručí.) Hádej, v ložnici přece.
Ben: Ale já už nepracuju, na to jsem moc utahanej! (Stejně se tomu směje.)
Alan: Tak tě aspoň zastelu do postele, abys dal pokoj. (Se smíchem ho hodí do postele.)
Ben: A jemněji to nešlo? Nejsem pytel s moukou. (Tváří se nadmíru uraženě.)
Alan: Nééééé, zrovna teď ne. (Zavrtí hlavou a plácne s sebou vedle. Natáhne ruku a přejede mu přes tvář.) Hodláš se vztekat?
Ben: (Zavrtí tiše hlavou a přivře si oči, jak by se mohl na něj zlobit.)
Alan: Škoda. (Zasměje se.) Chtěl jsem ti naplácat...
Ben: Naplácat? To bys udělal? A na holou?
Alan: Ano, přesně to bych udělal. (Kývne rozhodně.)
Ben: Dobře, tak to se budu vztekat.
Alan: (Rozesměje se.) Do toho!
Ben: A jak se vzteká? (Začne nad tím přemýšlet.) Hm... já fakt nevím.
Alan: Přemýšlej, já si zatím budu trošku hrát. (Skloní se nad ním a začne mu oždibovat ucho.)
Ben: Ale no... při tomhle se nedá přemýšlet!
Alan: Néééé, tak nepřemýšlej... můžeš se rovnou vztekat... (Zazubí se a jemně zkousne.)
Ben: Já na tom... pracuju. (Vydechne a zavře si oči.)
Alan: Nepracuješ, vůbec se nesnažíš.
Ben: Hmm... cože to? (Nějak to snažení zazdil, jak to bylo příjemný.)
Alan: BENE! (Začne se smát.)
Ben: Ale jo... já tě vnímám! (Stáhne ho na sebe a políbí.)
Alan: Nevnímáš... tedy ne tak, jak chci...
Ben: A jak chceš, abych vnímal?
Alan: Ty jsi totálně mimo, co? (Dloubne ho prstem do hrudi.)
Ben: No dovol, jak mimo? Já jsem v pohodě. (Začne se na něj šklebit.)
Alan: No a co jsem předtím říkal???
Ben: Že tě nevnímám?
Alan: Ještě předtím.
Ben: Ehm... dám se podat... (Začne se smát jak utrženej.)
Alan: A teď už zlobíš. (Sedne si, přitáhne si Bena, tak aby přes něj ležel na břichu a začne ho důkladně plácat po zadku.) Nařežu ti.
Ben: Nééé já nechci, aufajsky... nebuď hrubej. (Sem tam zasykne, ale nemůže se přestat smát.)
Alan: Tak ty se tomu ještě směješ, jo? (Zazubí se a pořádně přitlačí.) Vypráším ti kožich, zvíře!


Ben: (Už je skoro oblečenej, ale neví, jestli motýlka, nebo kravatu, nebo nic, ještě nageluje vlasy, aby byl sexy.)
Alan: (Už oblečený. Tentokrát se rozhodl pro kravatu.) Bene! Pohni.
Ben: Co... co si mám vzít? Tak poraď... (Nakonec odhodí i kravatu i motýlka a nechá si košili rozhalenou, prdí na to.) Jdem.
Alan: (Pousměje se.) Taková nedbalá elegance, jo? (Zasměje se.) Vypadáš dobře.
Ben: Jo. Myslím, že takhle je to lepší. (Docupitá k Alanovi a upraví ho trochu.) Jo, vážně ti to sekne.
Alan: Díky, ty lichotníku. Ty mě tam vážně chceš dostat.
Ben: Vadí ti to tolik? Nejsem lichotník, jen říkám pravdu.
Alan: Nekecej. (Pousměje se.) Stejně bys měl mít kravatu. (Zavrtí hlavou.)
Ben: A je to tak nutný? (Zatváří se, jak kdyby ho Alan vraždil.) Ta věc mě škrtí.
Alan: Drahoušku, jinak ti hrozí, že tě uškrtím já. Vyber si. (Zasměje se a jde do skříně nějakou Benovi vybrat.)
Ben: No jo... tak když jinak nedáš. Nějakou co mi bude slušet a nebudu vypadat jak blb, prosím.
Alan: (Chvíli se tam přehrabuje.) Třeba tuhle, ne? (Našel modrou s jemnými bílými proužky.)
Ben: To by šlo. (Odkýve to milostivě.) Musíš mě to naučit vázat, v tomhle moc nevynikám.
Alan: Určitě. Pojď sem, uvážu ti ji.
Ben: (Nastaví důvěřivě krk a čeká na smrt.)
Alan: Netvař se, jako bych tě měl zabít. Deptá mě to. (Začne mu kravatu vázat.) Budeš fešák.
Ben: No dobře, promiň, hlavně ne moc pevně.
Alan: To až v noci, zlato. (Mrkne na něj chlípně a rozesměje se.) Tak pojď, ať nepřijdeme poslední.

Třicátý třetí díl

Myslím, že netřeba komentovat. Díl už od včerejška visí u Dahaky na Truhlici. Dávám upoutávku později, jelikož stále není otravena ta zatracená technika... Ale snad se to brzy zlepší...

Třicátý druhý díl

Vánoce probíhají poklidně... Vše jde jak má. Jen se stane menší vánoční nehoda. No, víc to ani nebudu komentovat. Prostě jen příjemné čtení...

P.S. Omluvte jednobarevené provedení... Stále experimentuju se vzhledem blogu a původní barvičky nejsou vidět... takže prozatím omluvte tahle provizorní řešení... Bohužel se na mě vykašlala technika (jsem bez počítače do konce příštího týden), tak s tím nemůžu nic moc dělat...

Díky za pochopení...

---

Ben: (Těsto na vánočku dalo zabrat a bez mámy by to dohromady nedal. Ale ví, že ji nesmí přetěžovat, takže ji poslal odpočívat, zrovna v televizi běžela její oblíbená pohádka. Do trouby už to zvládl strčit a pohlídat taky)
Alan: (Sleze dolů a zamíří do kuchyně. Na tváři má šmouhu od barvy.) Tak jak to jde, Vánoční skřítku?
Ben: (Zvedne k němu pohled a rozesměje se) Dobře pane malíři. Čím jste maloval? Nosem?
Alan: (Protře si tvář dlaní, ale docílí jen toho, že to víc rozmatlá.) Ne, jen jsem u toho asi přemýšlel.
Ben: (Vezme utěrku a dojde k němu, pak mu tu šmouhu začne utírat)
Alan: Skřítku? (Podívá se na něj. Vzorně drží a nechá se očistit.)
Ben: Copak? Vánočka je v troubě, cítíš to? Hezky voní.
Alan: Cítím... (Kývne a lehce ho pohladí po tváři.) Jsem moc rád, že jsi tu, víš?
Ben: Vážně? (Pousměje se, dneska se směje pořád jako zářivé sluníčko. Doutírá mu čmouhu a natáhne se, aby ho políbil)
Alan: Vážně, skřítku. Nebo ty sis spíš šotek, než skřítek. Musím si to promyslet, do které kategorie tě zařadím. (Pousměje se a políbek mu vrátí.) Docela lituju, že tu máš matku. Asi neví, že jsi zrovna čtyřprocentního ražení, co? (Vezme ho kolem pasu a posadí na linku.)
Ben: No...ehm ne. Víš, to je trochu složitější (koukne do obýváku, jak se zdá matka je zahleděná do Popelky)
Alan: Myslel jsem si to. Je asi hodně věcí, které o tobě neví, že? A které o tobě nevím já.
Ben: No...jen pár. Víš, je nemocná a já ji nechtěl zatěžovat hloupýma starostma. Ale ty nové léky jsou úžasné.
Alan: (Podívá se na něj.) Víš, že jsi jako anděl? (Pousměje se a znovu ho jemně pohladí, sjede prsty po tváři, obrysu čelisti a pak i lehce po krku.) Zachraňuješ lidi... (Pak se na něj vážně zadívá a upře pohled do jeho očí.) Máš dost peněz na ty léky?
Ben: Mýlíš se, nezachraňuju. Jen tebe (pousměje se a pak kývne hlavou na tu otázku. Od té doby, co mu Alan platí za to, že mu dělá hospodyňku, je to lepší)
Alan: (Pousměje se na chvíli si zabere jeho rty.) Stejně se nemůžu ubránit pocitu, že mi něco tajíš. Co to je Bene? Nejsi ke mě tak docela upřímný, vím to... (Pohladí ho po tváři a dlaň tam ponechá.) Proč mi to neřekneš? Nevěříš mi?
Ben: Já...no nevím o čem mluvíš (raději polibek prohloubí a obtočí mu ruce kolem krku)
Alan: (Stáhne ruku a trošku se odtáhne.) Dobře, nebudeme o tom mluvit. Jsou Vánoce. Na tyhle rozhovory bude dost času potom.
Ben: Ano...bude, jednou bude (kouká na něj, jednou by...mu to možná chtěl říct všechno, co se stalo. To že se do něj zamiloval) A teď mě ještě polib prosím.
Alan: Jak si přeješ, skřítku. Moc rád. (Natáhne se k němu a prosbu vyplní.)
Ben: (Líbá ho dál, než něco ucítí, chvíli to ignoruje, ale nakonec se odtáhne) cítíš to?
Alan: JO... (Začenichá.) Já myslel, že hoříš vášní, ale... (Pousměje se.) Jde to z trouby.
Ben: Nééé sakra to ne. (rychle seskočí z linky a vrhne se na troubu, dokonce zapomene na utěrku a spálí si dlaň)
Alan: (Sehne se k němu. Vánočka je mu ukradená, chytí Bena na předloktí a nacpe mu ruce pod tekoucí vodu.) Neblbni ty cvoku. Ublížíš si.
Ben: Naše vánočka... to jsem nechtěl, měla být perfektní (zasyčí, jak to zabolí a začne sebou cukat)
Alan: Bene, vždyť je to jen kus buchty. (Drží ho pevně.) Je to perfektní, všechno, ty hospodyňko. Jen klid.
Ben: (Přestane se cukat) No jo...měl jsem to hlídat. Jsme bez vánočky.
Alan: (Přitáhne si ho k sobě a opatrně mu suší ruce utěrkou.) To nevadí. Ani trošku to nevadí. Tak nebude vánočka. Co se stane? Padnou kvůli tomu vánoce? Ne, Bene, nestane se vůbec nic. (Otočí se a koukne na tu vánočku) Navíc, nezdá se tak moc spálená.
Ben: Ale nebude už k jídlu. (opře se o něj. Nechtěl nic zkazit a s mámou si na tom dali záležet) Tak snad příště
Alan: (Pousměje se.) A co když ji uděláme znovu?
Ben: Už nemám rozinky (zaslechne kroky, takže se od Alana trochu odtáhne a ruku strčí za záda) No...nějak jsem to spálil mami, je mi to líto, já jsem na to zapomněl.
Alan: Nevadí. Může být bez rozinek. (Otočí se na jeho matku.) Nemůže za to, otravoval jsem ho, aby mi udělal kávu. Víte, malíři jsou hrozná individua, neuvaří si ani kafe.
Ben: (Zamračí se na Alana, tohle o sobě říkat) To je v pohodě... prostě se to nezdařilo tak...budem na to vzpomínat se smíchem.
Matka: No jistě, to přece nevadí, dělal si ji poprvé. Snad to Alanovi nebude vadit. Musím tu vánočku naučit i Stefi. Určitě se ji to bude hodit, nepozval si ji na věčeři?
Ben: (To dost zabolí, už zase mluví o ní, takže jen přešlápne) Asi...má moc práce nebo tak
Alan: (Zadívá se zvědavě na Bena. Zajímalo by ho, kdo je ta Stefi.)
Ben: Pojď mami, najdu ti tvoje léky, doktor říkal, že každé čtyři hodiny (raději jde prohrabat tašku) Pak nachystám večeři
Alan: (Čeká na vhodnou chvíli, aby si Bena odchytil o samotě. Dočká se až při přípravě večeře.)
Ben: (Nandává salát, zatímco matka prostírá stůl. Ruku má ovázanou mokrým kapesníkem) Jdeš mi pomoct?
Alan: Bene? (Přejde k němu a zachytí ho za rameno. Najednou neví, jak se zeptat.) Kdo je ta Stefi? A proč si se zatváříl tak... smutně?
Ben: To...to je dost složitý a dlouhý příběh. Stefi neexistuje, to ta její nemoc, vysnila si dceru. Kdysi čekala mojí sestřičku, ale potratila a pak...no začala být nemocná.
Alan: Rozumím, jen si ji... vysnila... (Kývne.)
Ben: (Kývne, víc mu neřekne, že to živil, že se za ní převlékal, aby ho matka poznala a měla ráda) Když nebere léky zase se to vrací.
Alan: (Krátce ho obejme.) Po večeři... mám pro tebe překvapení.
Ben: Jaké překvapení? (Koukne na něj zvědavě)
Alan: Pššššt (Pousměje se a přikryje mu rty prstem.) Nebuď zvědavý, nebylo by to pak překvapení.
Ben: To není fér (zamumlá si nespokojeně, ale usměje se) Tak ke stolu...večeře už je hotová.
Alan: Počkej. (Zachytí ho za ruku a stáhne k polibku, aby mu ještě před večeří zplundroval ústa.) Předkrm. (Pousměje se jako nevinnost sama, pustí ho, vezme místu se salátem a s veselým broukáním zamíří do obýváku, kde už je prostřeno.) Tak šup šup, večeře.

Ben: (Sedí u křesla, u matčiných nohou, tohle jsou jeho nejšťastnější vánoce po tolika letech. Konečně má pocit domova a rodiny)
Alan: (Už se všechny dárky rozbalily. Kromě jediného. Větší krabice pod stromkem úplně vzadu. Kývne na Bena.) Ta je pro tebe. Snad to bude to pravé. (Pousměje se.)
Ben: Pro mě? To je nějaké velké (došourá se ke stromku po kolenou a přitáhne si krabici) Co to asi tak bude... hm? (Koukne na ně na oba s úsměvem a začne to rozbalovat)
Alan: (Před pár dny koupil zrcadlovku, pro Bena. Ta je taky v tom balíku. Chce, aby se vrátil na školu. Dokončil studia a aby k tomu měl to nejlepší. Jen ho tiše, s mírným úsměvem, sleduje.)
Ben: (Rozbalí to a skoro užasne, když to vyndá. To muselo být drahý, ale je nádherná. Chvíli si ji zasněně osahává)
Matka: Pamatuju, jak ti táta dovezl první foťák tenkrát z cesty a ty si ani nevěděl, co s tím budeš dělat. Říkal vám, že už na základní škole vedl fotografický kroužek? Proto taky chtěl jít na uměleckou školu, no...známky měl na to dobré.
Alan: (Pousměje se a nespouští pohled z Bena. Má tak nadšený pohled. Líbí se mu to. Má chuť ho pomilovat.) To se nepochlubil. Ošklivý Beník.
Ben: Ale mami (napomene ji trochu. Historky z dětství tu nepotřebuje, ještě začne povídat jak se počurával) No...já chtěl totiž ten nový model letadla na ovládání. A táta ten foťák vyhrál v pokeru, takže to nebyl dárek jako takový (pokrčí rameny)
Alan: Ale i to se počítá. (Pousměje se.) Řekněte mi, jaký byl Ben jako dítě?
Matka: Byl strašně hodný, pořád se motal v kuchyni a chtěl mě fotografovat. Víte, můj muž byl často pryč za prací, a tak jsme byli jako spiklenci doma. Občas se mnou spával v posteli, protože se bál pavouků pod postelí, tvrdil že mu ukousnou nohy, když je vystrčí z pod deky.
Ben: Mamííí !! (skoro nadskočí a vražedně zabodne pohled do Alana) To by snad stačilo ne? Je to nádherný dárek (dotlape po kolenou od stromku, s tím že Alana políbí, ale zastaví se v půli cesty, no jo nemůžu, sakryš)
Alan: Náhodou je to velmi zajímavé... (Zasměje se a zadívá se na něj. Teď ještě ne, zlato, poděkuješ mi později.) Musel být vážně velmi roztomilé dítě. Měl ještě nějaké podobné strachy? (Podepře si bradu rukama a dívá se na Bena. Tak pavouci. To musí vyzkoušet.)
Matka: Myslím že ne, byl hodně odvážný mladík, vždy byl tak samostatný. Škoda jen, že jsem nemohla být s ním, chtěla jsem být dobrou matkou...ale... (pak se odmlčí)
Ben: (Otočí směr a doplazí se z dárkem k matce, pak ji vezme za ruku) Byla si...pořád jsi a brzo už budeme zase spolu a budeš mi vařit obědy a nadávat mi, že se teple neoblékám. (Snaží se udržet pevný hlas, ale slzy má na krajíčku)
Alan: Dá si někdo vánoční svařák? (Pomalu vstane.)
Ben: (Zakýve hlavou. Zrovna když to matce řekl, uvědomil si to i sám. Vlastně Alan už začal malovat, brzy dostane vyplaceno to, co mu Sandra slíbila. Ale co bude potom? Zatváří se jako kdyby ho něco přejelo)
Alan: (Zapadne do kuchyně a pustí se do výroby svařáku.)

Třicátý první díl

Nevyplácí se zvedat telefony, které patří jiným. Alan dostává další podezření, byť ještě ne docela správné. Ale jsou Vánoce a mezi Alana a Bena se vmísí další člověk. Benova matka a jak to tak bývá, matky znají na své potomky nepřeberné množství historek z dětství. Ani ta Benova není výjimkou. Ben ani dospat nemůže... A Alan je z toho všeho mírně nervózní. Hlavně netuší, o čem může či nemůže před Benovou maminkou mluvit... jo, mají to kluci těžké... běžte s nimi soucítit na Truhlici...

Třicátý díl

Zase je čas na další dávku Obrazu. Alan se pomalu smiřuje s minulostí a Ben je jako jeho věrný stín. Navíc... blíží se Vánoce... Tedy, ne u nás, ale v povídce... Ben se připravuje na pečení cukroví a Alan mu to tak trochu kazí. Chcete vědět, jak mu to jde?

---

Ben: (V ruce svírá foťák a proplétá se mezi náhrobky na hřbitově. Sleduje Alanovi kroky, ale ví přesně kam míří. Tady se potkali poprvé. Ale něco se změnilo, možná Alan...od té doby co ho tu viděl poprvé u hrobu jeho přítele)
Alan: (Klekne k jeho hrobu a zlehka ten studený kámen pohladí.) Ahoj, lásko... já vím, zlobíš se... dlouho jsem tu nebyl. (Vytáhne z pod kabátu  bílou růži a položí ji na náhrobek.) Asi mi to nebudeš moct nikdy odpustit, ale já... někoho jsem poznal... Není jako ty, ani zdaleka se ti nepodobá, ale... (Trošku se zarazí a zabodne pohled do Petrovy fotky na náhrobku.) Chtěl bych to s ním zkusit. Zase žít, znovu se zamilovat...
Ben: (Vyfotil si pár soch a hodně starých náhrobků obrostlých mechem, i ty neudržované, na které se zapomnělo. To je téma jeho fotek...věci na které lidé zapomínají, nebo i lidé, na které zapomínají. Už fotil bezdomovce, i v sanatoriu ve kterém je matka. Sleduje Alanovu postavu u náhrobku a foťák namíří i na něj. Možná by si to nepřipustil...ale na ten náhrobek začíná žárlit)
Alan: (Pousměje se.) Já vím, že ty bys mě pochopil. Nikdy nedokážu zapomenout a nikdy tě nepřestanu milovat, ale... cítím, že mám v srdci ještě místo. Měl jsi pravdu, jako vždy a jako ve všem. (Pomalu vstane.)
Ben: (Stačí ho párkrát vyfotit, pak toho raději nechá, aby se Alan nezlobil. Čeká stále na svém původním místě až ho Alan dojde)
Alan: Zase přijdu... (Řekne s mírným úsměvem.) Jen už to nebude tak často.
Ben: (Ty slova už zaslechne a nahodí tázavý výraz. Měl pravdu...možná že Alan už našel tu sílu jak jít dál jak ten zármutek nepotlačovat v sobě neustále)
Alan: (Otočí se na Bena. Proč na něj tak zírá?) Uletěly ti včely?
Ben: (Zakroutí hlavou a mírně se pousměje) Ne, nic mi neuletělo. Kam teď?
Alan: (Pousměje se.) Dáme si někde svařák, dostal jsem na něj děsnou chuť.
Ben: Jo to zní jako super plán (Odkýve to nadšeně, přeci jen je dost zima a Vánoce jsou za dveřmi) A taky bych si dal takový ty malý dortíky co dělají v těch papírových košíčcích.
Alan: Pak ještě sehnat pořádný strom, nějaké dárky, červenou stužku tak (sjede ho pohledem) dva metry dlouho...
Ben: Tak moc? Co tím budeš motat? Závodní sporťák? (Zasměje se, toho jeho pohledu si nevšiml) A červenou? Nebyla by modrá lepší?
Alan: Ne, rozhodně červená... leda by se ti líbila jiná.
Ben: (Koukne na něj zvědavě, ten pohled už někde viděl, jen neví kde...) No...proti červené nic nemám.
Alan: Výborně, modrá by ti stejně neseděla... (Nahodí mírně zasněný pohled, jak si Bena představuje omotaného mašlí.)
Ben: Ehm? (Raději se na nic nevyptává, jen ta představa Alanovi představy ho vcelku nadchla) Kde budeš trávit vánoce Alane?
Alan: Doma, kde jinde? (Nechápavě.)
Ben: (Zapřemýšlí se nad tím, myslel si že má Alan třeba rodinu, za kterou odjede, nebo něco podobného) A..no smím se to...přidat? (Leze to z něj jak z chlupaté deky)
Alan: A co bys chtěl dělat jiného?
Ben: Nevím, asi nic. (Pokrčí rameny, vánoce už pár let neslavil)
Alan: Asi nic? To myslíš jako vážně, jo? (Zavrtí hlavou)
Ben: No tak nějak už vánoce moc neslavím, moc...vůbec.
Alan: Moc a vůbec? No tak to jo.

Ben: (Utahaně sebou flákne o pohovku, byla to těžká práce, ten stromek snad vážil tunu a ještě píchal, má třísky snad až v zadku)
Alan: (A co s tím stromkem dělal?) Copak? Přejel tě v lese nějaký kanec?
Ben: Vtipné vážně. Nevěděl jsem, že to je tak těžký (koukne na stromek v bytě)
Alan: Vždyť je malej... (Nechápavě zavrtí hlavou.) Chtělo by to asi trochu posilovat.
Ben: Posilovat? Ne to by chtělo supermana (začne se smát)
Alan: (Jen se pousměje.) Fajn, až nějakého potkáš, pošli mi ho sem.
Ben: (Stejně kouká na stromek, je hezkej a nějak to tomu pokoji víc sluší) Kdy ho chceš zdobit?
Alan: Až přestaneš vést řeči o supermanech a pomůžeš mi ho dát do stojanu.
Ben: (Vyskočí jako by ho vosa bodla a hned se dá do pomáhání) Ale drž to ať mě to nerozmačká
Alan: Takový drobek tě rozmačkat nemůže... (Drží ho.) Pořádně to tam upevni, jasný?
Ben: Rozkaz šéfe. (Upevní to jak nejlíp umí) Tak zkus ho pustit (dívá se na Alana se stromkem...trochu si tu přijde nepatřičně, slavit s ním vánoce, určitě to bude bezva)
Alan: Tak pozor tam dole. (Opatrně ho pustí a ten stromek fakt drží.) Divné.
Ben: Jaký divné? Na tom není nic divného (skoro se plácá sám po rameni, jak se mu to povedlo)
Alan: No, že to nespadlo... (Udiveně zavrtí hlavou.) Zvláštní... nejsi zrovna moc šikovný.
Ben: (Nafoukne se uraženě) Jasně že jsem, ty jeden...co si myslíš? (Brble cestou do kuchyně)
Alan: Tak promiň... Nezdáš se být manuálně příliš zručný, sušinko.
Ben: (Vykoukne zpoza dveří) Jak si mi to řekl? Já ti ještě ukážu sušinku (odloží namazaný toust a napochoduje k němu celý načepýřený)
Alan: Hmmm. (Založí ruce na hrudi a pozoruje ho.)
Ben: (Vytáhne se na špičky s děsivým pohledem) Tu sušinku odvoláš, nebo toho budeš litovat
Alan: A když neodvolám?
Ben: Tak budeš litovat? (Asi už je chudák nedoslýchavej)
Alan: A jak přesně toho budu litovat?
Ben: To ještě nevím, ale něco podlýho vymyslím, uvidíš.
Alan: Tak ty to budeš teprve vymýšlet, tak to jo... (Rozesměje se, rozdrbe mu vlasy a projde kolem jako by nic.)

Ben: (Stepuje v kuchyni už od rána a uvažuje, jak se Alana zeptat. Normálně by ho něco tak troufalého nenapadlo, ale když minule Alan říkal, že jsou...no milenci teoreticky, že spolu chodí tak možná... by to šlo.. Už spálil i oběd, takže hodil ručník = utěrku do ringu) Alane?
Alan: (Sedí v křesle se skicákem a kreslí koncept.) Ano?
Ben: (Doplouží se k němu a kroutí si konec mikiny. Nějak ani neví, jak začít) Já no...tak víš... (raději se nadechne) Chtěl bych se na něco zeptat.
Alan: A bude ta otázka tak dlouhá a pracná jako ten úvod k ní? (Zvedne hlavu a zadívá se na něj.) Tak co bys rád?
Ben: (Sklopí pohled, možná to byl špatnej nápad a nejspíš ho s tím Alan pošle někam, ale zeptat se musí) Víš...když si říkal, že budeme slavit vánoce tady spolu, tak mi došlo, že no... že je někdo, s kým bych chtěl strávit alespoň štědrý den. Víš já, dalo mi práci přemluvit k tomu ty doktory, ale mámu pustí z léčebny na ten den.
Alan: Míříš tím někam? Pořád čekám na tu otázku.
Ben: Chtěl jsem se zeptat, jestli bych ji mohl pozvat sem na štědrovečerní večeři.
Alan: Dobře, můžeš. (Zas skloní hlavu k práci.)
Ben: Můžu? (Překvapivě na Alana zamrká, to šlo zvlášť rychle) A no, nebude tě to obtěžovat, nebo tak něco?
Alan: Ne, ale ty mě zrovna teď obtěžovat začínáš. Pracuju!!! (Zamává výmluvně skicákem.) Co kdybys mi udělal čaj?
Ben: Dobře (odšourá se zpátky do kuchyně mu udělat čaj. Je rád, že to Alan povolil, snad se bude matka chovat slušně)
Alan: Díky, zlato. (Zavolá za ním.)
Ben: Zlato? (Jen si překvapeně zabrblá, ale čaj mu udělá a odnese mu ho. Stačí ještě nakouknout na ten skicák, a spokojeně se pousměje. Nějak vypustil z hlavy tu důležitou skutečnost, tu podmínku, kvůli které Alanovi otravuje život)
Alan: Tak stříbro? (Odpoví neurčitě.) Hele, co myslíš? (Natáhne k němu skicák.)
Ben: Drahokame klidně (zasměje se a koukne na skicák, pak ho párkrát otočí, aby zjistil kde to má spodek a kde vršek) Perfektní.
Alan: Super. (Kývne.) Odpoledne se zavřu v ateliéru, jo? Pro nikoho tu nejsem, jasné?
Ben: Jasné, není problém. (úsměv se mu ještě rozšíří a chvíli si sedne k němu na opěrku)
Alan: Ještě bys něco chtěl? (Koukne na něj, skicák odloží.)
Ben: Vlastně ani ne (sehne se k letmému polibku, jo tohle chtěl)
Alan: (Stáhne ho k sobě na klín.) Ani ne? Jsi si jistý?
Ben: Naprosto (nahodí nevinný úsměv) Ty musíš pracovat...a já péct cukroví.
Alan: (Uculí se.) To jsem zvědavý, jak zvládneš péct cukroví z postele... Přijdeš mi hrozně bledý... Měl by sis jít na chvíli lehnout.
Ben: Bledý? Myslíš? No je pravda, že mi bylo ráno trochu nevolno (rozhodl se s ním hrát jeho hru, ale potutelně se usmívá) Možná se mi vrátila ta chřipka či co to bylo.
Alan: No vidíš. (Kývne rozhodně.) Já to na tobě poznám. A neškrtí tě to oblečení trochu?
Ben: Jo trochu mě to škrtí tady, a taky, no trochu tady výš a jsem z toho celý zpocený.
Alan: Myslím, že by sis měl v zájmu zachování zdraví odložit. Nejlépe vše. Kdyby ti byla zima, zahřeju tě.
Ben: A ty myslíš, že to pomůže? Já nechci, aby se mi přitížilo víš. Co když nastydnu?
Alan: Garantuju ti, že nastydnutí ti nehrozí.
Ben: Tak jo...ale kdo za mě dopeče to cukroví?
Alan: Odpoledne máš času fůru. To už ti po mé péči bude dobře. (Odkývne to.)
Ben: (Začne se smát a vjede mu prsty do vlasů) Tak dobře pane doktore...
Alan: Pane doktore? (Tázavý pohled.) To sis spletl milence, ne? Jsem pan malíř.
Ben: Nespletl. No dobře, tak pane malíři... (sleze mu z klína a stáhne si přes hlavu tričko)
Alan: (Se zájmem ho sleduje.) Ehm, nechceš k tomu pustit hudbu? (Zazubí se.)
Ben: (Zavrtí hlavou a pomalu si rozepne kalhoty. Pořád se na něj dívá)
Alan: (Kdyby to bylo možné, svlékl by ho očima.)
Ben: (Kalhoty si trochu potáhne dolů a zazubí se, neodpustí si tuhle lehkou provokaci) Třesou se mi ruce, dál to asi nezvládnu...myslím, že můj konec se blíží.
Alan: Myslím, že ne, Bene. (Vstane, popadne ho, hodí si ho přes rameno a na gauči zahodí.) Teprve teď se blíží. (S úsměvem psychopata stáhne vlastní kalhoty a Bena zavalí.)
Ben: Áááá tak takhle jsem si svou smrt nepředstavoval...rozmačkán, budu rozmačkán.
Alan: Ne, budeš znásilněn. (Děsivě se rozesměje.) Horší než rozmačkání, ne?
Ben: No já ti nevím...ani ne. (Zkousne si palec) Doufám, že budeš jemný, když už jsem tak na smrt nemocný.
Alan: Pffff... (Odfoukne se.) Sex prý léčí, třeba tě ještě zvládnu zachránit.
Ben: No...možná jo. Tak to zkus. (zajiskří mu oči, Alanovi se prostě nedá odolat)
Alan: To si piš, že zkusím. (Otočí ho na břicho a přitiskne se mu k pozadí.) Jen pro případ, že bys měl něco infekčního, tak abys to na mě nenaprskal...
Ben: (Překvapeně vyhekne. Alan je vážně rychlý a tak prudký. Obrátí k němu pohled a zvědavě pokukuje, jestli si ho vezme hned a bez okolků)
Alan: (Koukne na něj a nedočkavě si olízne rty.) Hned teď?
Ben: (Zakýve hlavou a sevře si polštář v náručí)
Alan: (Bez přípravy? Nechce mu moc ublížit, ale Ben nejspíš ví, co dělá. Pevně sevře jeho boky a na jeden pohyb se do něj protlačí.)
Ben: (Zaryje tvář do polštáře a skoro vykřikne. Trochu to bolí, ale není to nic, co by nezvládl)
Alan: (Zůstane nehybný a čeká, až si na něj Ben zvykne.)
Ben: (Snaží se uvolnit, nakonec se proti Alanovi nepatrně pohne a upře na něj pohled, aby mu dal najevo, že je připravený)
Alan: (Trošku přehmátne, aby se dostal rukou k jeho klínu, druhou ho chytí pevněji a přítáhne ho blíž, těsněji k sobě, chce být v jeho těle až nadoraz.)
Ben: (Zasykne ještě trochu, a trochu se mu prohne do klína, je to úžasný pocit, cítit ho v sobě. Ale nechce to uspěchat, chce si užít každou minutu)
Alan: (Pohne se proti jeho tělu a přimhouří oči. Není kam spěchat, nechce se hned nechat ovládnout živočišnou touhou.)

Dvacátý devátý díl

Tak, Beník není zrovna nejvzornější pacient a dělá Alanovi pořádné starosti. Štěstí, že se Alan neumí moc zlobit. Chcete vědět, co Ben provede? Tak si utíkejte přečíst nový díl na Truhlici...

Dvacátý osmý díl

Ben stále marodí a Alan ho hlídá. Možná by mohl trochu ubrat na starostlivosti, ale tomu se člověk prostě nemůže divit. Ben se v posteli nudí. Zabaví ho Alan?

---

Ben: (Prospal celou noc i skoro celý den, než v podvečer konečně vylezl ze svého pelechu, hledaje něco co by snědl)
Alan: (Sedí v křesle už dlouho dobu a bedlivě ho zpoza novin sleduje.) Kampak?
Ben: (Vypadá jako zombík) jídlo...jídlo a sprcha.
Alan: Do postele a ihned. Donesu ti jídlo... co by sis dal? (Zas ho našťouchá do postele. To, že se shání po jídle, to už je dobré znamení.)
Ben: Nevím, cokoliv. Ale potřebuju se...vysprchovat, jsem spocenej a...no, určitě nevypadám nejlíp.
Alan: Jen hezky všechno popořadě... Prvně jídlo, pak sprcha. Tak co by sis dal?
Ben: Nevím...polívku třeba (nic těžšího asi ani do sebe nedostane)
Alan: dobře... (Asi ze sáčku, sám neumí, ale lepší jak nic.) Tak lež, já to zařídím.
Ben: (Poslechne a vrátí se zpátky do postele, pak si obejme polštář)
Alan: (Polívku z pytlíku ještě zvládne, donese ji ještě horkou.) Tak, tady to máš. (Položí misku na stolek a vezme lžíci.) Tak a za maminku... Otevři tu chlebárnu, kruci, jak se ti tam to letadlo má trefit?
Ben: (Nemůže, protože se začal smát a málem se udusil kašlem) to...to nejde to...
Alan: Ale jde. (Změří si ho.) Jak tak koukám, bude potřeba brynďáček... (Odkluše do kuchyně pro utěrku.)
Ben: Nejsem malej...umím se najíst (ale ta péče mu dělá dobře, takže otevře tlamičku a čeká na krmení)
Alan: (Ještě to vyfouká, aby se Beníček nespálil.) Táááák (Zaparkuje mu lžíci do... to není tlamička, to bezedná rokle.)
Ben: Budu nemocnej častěji, zdá se to výhodné. (otevírá rokli znovu)
Alan: (Majzne ho lžící po papulce.) To neříkej ani ze srandy. (Znovu nabere a naleje to do té bezedné černé díry. Pak mu dá misku do ruky a vstane, celkově zvážní.) O takových věcech se nežertuje. (Jeho přítel už byl nemocný, jen se z toho neměl šanci dostat.) Najez se a radši ještě spi.
Ben: Ano šéfe. (usměje se, je rád že může být v teple a že se o něj Alan tak stará, přeci jen to zahřeje u srdce)
Alan: Pak projednáme tu sprchu, stejně se musíš ještě pořádně vypotit... (Zamíří do kuchyně, sám má poměrně taky hlad.)
Ben: I pocení má své hranice, abych se třeba nevypařil tím pocením nebo tak (začne se smát trochu ochraptěle)
Alan: Musíš doplňovat tekutiny, ty osle... (zavolá na něj z kuchyně)
Ben: Nejsem osel ty sprosťáku. (přece jen po těch lécích je trochu mimo, ale už je mu aspoň trochu líp a může dýchat)
Alan: Ale jsi, a velký. Král oslů
Ben: I né (obejme si polštář a na chvíli zavře oči)
Alan: Ale jo. (Namaže si rohlík a vrátí se za ním.)
Ben: Díky, že se o mě staráš. Nikdy jsem nebyl tak nemocný.
Alan: (Mávne rukou.) Všechno je jednou poprvé a nemel. Zkus ještě spát.
Ben: (Kývne na něj a pousměje se, pak se zabalí víc do deky)
Alan: (Zůstane u něj, vytáhne skicák a začne si načrtávat to, co mu vyskočilo v hlavě. Musí zase začít pracovat.)

Ben: (Usínal při tom zvuku črtání na papír, bylo to příjemné, asi Alan něco kreslil, snad ne jeho, musí teď vypadat jak přejetá krysa. Prospí celou noc a ráno je nějak moc čilý, dokonce udělá i snídani, která je trochu bez chuti)
Alan: (Když na to přijde, tak Benovi podá přednášku, na téma: Když jsi marod, tak sakra táhni do postele a na všechno se vydlábni. Sděluje mu to poněkud rozčíleně a hlasitě.)
Ben: (Trochu se strachem na něj kouká při té přednášce a nechá jídlo jídlem, zase se vrátí na gauč) Promiň
Alan: Nemůžeš to přechodit, chceš chcípat déle než je nutné? (Vytočilo ho to, proč neleží v posteli.)
Ben: Ale mě už je vážně líp, tak jsem chtěl...udělat nám jídlo
Alan: Jsi nezodpovědný. Nemůžeš s práškama lítat po domě. A umývat okna náhodou nechceš?
Ben: Ne. (Raději už nic neříká. Alan je horší jak kdejaká starostlivá matka. Ale chápe to. Neměl by ho provokovat)
Alan: (Už o jednoho přítele díky nemoci přišel, nemíní nic zanedbat.)
Ben: (Sleduje jeho ustaraný pohled, je to zvláštní. Že by Alanovi na něm opravdu záleželo?) Alane? Je zápal plic nakažlivý?
Alan: (Zavrtí hlavou.) Není, pročpak?
Ben: (Ďábelsky se pousměje) A víš, že lidské teplo je nejlepší medicína?
Alan: Ale neměl by ses vyčerpávat... ještě by ses vzrušil a kdoví, jaký by to vzalo konec.
Ben: Nevzrušil...určitě ne. Budu hodnej a skladnej
Alan: Kecáš, nevěřím ti ani slovo.
Ben: Jsi zlej. (brblá si dál pod vousy, ale co se dá dělat. Nemůže mít všechno)
Alan: Nejsem, myslím na tvé zdraví....
Ben: No dobře, ale mé zdraví na tom je bídně. Potřebuju sprchu, než na mě začne rašit špína
Alan: Za takovou chvilku těžko, neodmlouvat, ležet...
Ben: Ale když já se jen vleže nudím. (povzdychne si, vážně není dobrý pacient, nikdy nezažil takové ležení v posteli)
Alan: (Podá mu noviny.) Čti si...
Ben: Já nejsem ty...(noviny odmítne a raději čapne ten jeho skicák a zkusí něco nakreslit)
Alan: Nebo ti můžu dát hodinu... (Navrhne.)
Ben: Hodinu? To zní dobře. Ale nebudeš mě známkovat že ne?
Alan: To si piš... že budu. (Zasměje se.)
Ben: Sakra...(jen se na posteli protáhne. Vzpomene si na poslední hodiny malování, moc se toho nenaučil) Nikdy mi to moc nešlo
Alan: Nemusí to jít dobře, jsi fotograf, musíš vystihnout ten správný okamžik, atmosféru... Nebudeš malovat, zachytí to za tebe foťák, ty jen musíš vybrat tu správnou kompozici a tu správnou chvíli, kdy to zmáčkout... kdy to stojí za to...
Ben: To už jsem někde slyšel (jo jeho kamarád mu to mlátil o hlavu)
Alan: Tak to bude určitě pravda. (Odkýve si to.)
Ben: Dobře pane profesore... co se naučíme první?
Alan: Držet jazyk za zuby, například... Něco tak užvaněného jsem ještě neviděl.
Ben: (Začne dělat nespokojené grimasy. Nemůže za to, že toho hodně namluví, musel vždy nějak bavit hosty, nebo zákazníky).
Alan: A těch ksichtů nech taky...
Ben: Fááájn.
Alan: A nech tohle způsobu mluvy... Jsi jak puberťák. (Začne ho peskovat.)
Ben: (Nahodí nečitelný výraz a mlčí)
Alan: S tebou bude těžká práce.
Ben: Vždyť jsem udělal, co si chtěl
Alan: Oprava, ne těžká... ale hodně těžká...
Ben: (Nechápavě na něj hledí, neví co dělá špatně)
Alan: Tak fajn. (Natáhne se pro skicák a podá mu ho.) Tak zkus nakreslit něco, co tě napadne...
Ben: Co mě napadne? Může to být cokoliv?
Alan: Jasně... Cokoliv.
Ben: (Začne kreslit, na to první co si vzpomněl, jejich bývalý dům)
Alan: (Zatím si vezme noviny a čte si.)
Ben: (Dokreslí to celkem rychle, pak to Alanovi hodí na stůl) Líp to nesvedu
Alan: Nevadí... (Odloží noviny a vezme skicák.) Co je to za dům? (Poznal, že jde o dům. Ben nebude zas tak špatný.)
Ben: Tam jsem dřív bydlel.
Alan: Zajímavé. A proč tohle?
Ben: Jen tak...říkal si, že mám kreslit, co mě napadne.
Alan: A proč tě napadlo zrovna tohle?
Ben: Já nevím, mám na něj hezkou vzpomínku a nějak se mi vybavil.
Alan: Dobře... Tak zkus něco jiného...
Ben: A co? (Asi mu chybí na tohle fantasie)
Alan: Dobře, zapomeň na to...
Ben: (Raději mu skicák vrátí, tohle nebyl dobrý nápad) promiň...asi mi to ještě nemyslí
Alan: V pohodě. Stejně jsem nečekal, že bys to zvládl.
Ben: (To trochu bolelo, takže zaleze zpět pod peřinu) jo...nejspíš nezvládnul
Alan: Proč jsi chtěl fotit? (Nejspíš na něj musí jít trochu jinak.)
Ben: Proč? Já...no vlastně ani nevím, dělal jsem to už na základce. Bavilo mě zachytávat ty momenty života. Protože na fotkách se svět i čas dá zastavit.
Alan: A jaký je rozdíl mezi focením a malováním?
Ben: Velký, při focení uděláš jenom cvak a je to. V malování to musíš pracně namalovat a na to potřebuješ talent
Alan: Tím pádem může být fotografem každý debil.
Ben: No asi jo. (Pokrčí rameny, nechápe kam Alan míří) Ale dobrej fotograf musí umět vystihnout ten moment a tu kompozici (to má ještě ze školy)
Alan: Aha, takže asi každý debil ne.
Ben: (Pokrčí rameny). Fotit může asi každý, ale jen ti nejlepší to někam dotáhnou
Alan: A tys chtěl být nejlepší?
Ben: Nevím, asi ne. Chtěl jsem jen být dobrý
Alan: Hm, to je dost málo... Proč nechtít být ten nejlepší?
Ben: A k čemu by to bylo? Nejsou to trochu vysoké cíle? Na normálního skromnýho kluka?
Alan: Ne na někoho, kdo se chtěl živit uměním... dej si to za cíl... teď... být nejlepším uměleckým fotografem. Bez pořádného cíle nic nesvedeš.
Ben: Ale to není tak jednoduché, na to je potřeba...spousta věcí (odvrátí pohled od něj)
Alan: A jaképak?
Ben: No...zázemí, studio, taky kontakty, výstavy, publikování...a podobné nesmysly. Nikdo se nestane fotografem jen proto, že si to umane,
Alan: Chceš se vsadit? (Sedne si k němu.) Umaň si to...
Ben: (Dívá se na něj nechápavě) Ty...asi nevíš, jak to v tom normálním světě chodí co?
Alan: Proč myslíš, že nevím? (Pousměje se.) Taky jsem začínal.
Ben: Vážně? Nezdá se mi. Někdo tě objevil a hned po měsíci jsi měl první výstavu a prodej obrazů? Ale u fotografů to asi tak nefunguje myslím. I kdybych...něco nafotil, k čemu by mi to bylo?
Alan: Ty jsi vážně hrozně natvrdlej. (Povzdechne si.) Něco nafoť a když se mi to bude líbít, zařídím ti to zázemí a kontaktů mám taky dost.
Ben: (Kouká na něj jak na ducha, trochu neví co si o tom má myslet) To myslíš...vážně?
Alan: Jinak, proč bych to myslet vážně neměl?
Ben: Já nevím. (Zkoumá ho pohledem a odhaduje, jestli je to vtip nebo ne, možná nějaká zkouška)
Alan: Nabídka padla, jestli si to chceš rozmyslet, nerozmýšlej dlouho. (Vstane.) Odpočívej.

Dvacátý sedmý díl

Přikulil se nám čtvrtek a tudíž i pokračování rande Alana a Bena... Jestli chce vidět, jak to skončí, musíte na Truhlici...

Dvacátý šestý díl

Dneska Alan a Ben vyrazí na první rande. Nebude to tak docela ideální, ale den ještě není u konce... Víc už snad netřeba dodávat...

---

Ben: (Hodil si před tím randetem malou sprchu...nebo spíše byl v koupelně dobrou hodinu, protože si div nervozitou neokousal ruce. Jako kdyby to bylo jeho první rande. Ale společníka už dělal, doprovázel muže na různé akce. Tohle je však úplně jiné)
Alan: Bene, prosímtě, pohni. Nebo to nestihneme. (Už stepuje před koupelnou.) Co to tam děláš?
Ben: (Rychle vystřelí ven, žehlil si vlasy trochu, rychle si sebere tenkou bundu) Hotov
Alan: No sláva... (Zamířím ke dveřím.) Takže teď to kino a pak véča.
Ben: Rozhodně (kývne s úsměvem. Nemůže uvěřit, že ho Alan bere na rande. I když, tak nějak nechápe proč, ale je rád)
Alan: Tak jdeme, nebo začnou bez nás. (Postrčí ho ke dveřím.)
Ben: (Vykluše ven a čeká na Alana)
Alan: (Zamkne dům a přejde k autu, odemkne ho.) Tak nasedej.
Ben: (Nastoupí si a uvelebí se. Těší se jako malej, ale snaží se vypadat klidně) Proč si mě vlastně pozval na rande?
Alan: Tak se to dělá, ne? (Nechápe, kam tím míří.)
Ben: Dělá? No jistě že. Jen mě to trochu překvapilo.
Alan: Překvapilo, proč jako?
Ben: No...(raději sleduje krajinku) Prostě jsem nečekal, že bys se mnou chtěl jít kdy na rande
Alan: Proč? Byl jsi natolik otravný, že to přijít muselo. Obvykle tedy dodržuju klasický scénář, rande a pak až sex.
Ben: (Začne se tomu smát) No...to se trochu tentokrát nezadařilo
Alan: Ne, to se teda nezadařilo.
Ben: To nevadí (Hodí na něj milej úsměv, takhle mu to celkem vyhovuje)
Alan: Někdy asi není na škodu trochu to pozměnit. (Radši už nastartuje.)
Ben: (Kývne, to rozhodně je) těším se na ten film.
Alan: No, já taky. (Asi. Přijde mu to najednou takové divné, on jde na rande s Benem. S někým, kdo mu neustále vrtal do života, s kým už několikrát spal. Je to přinejmenším trochu nezvyklé.)

Ben: (Film je to sice celkem zajímavý, ale víc ho zajímá Alanova ruka, kterou si po tmě vyhledal a sevřel ji)
Alan: (Trochu si ho přitáhl k sobě a druhou ruku mu položil kolem ramen. Vážně, oni mají rande. Rok po tom, co přišel o Petra. Snad už zase může milovat. Nebo se aspoň zamilovat.)
Ben: (Podívá se v té tmě na něj, je to skvělé rande, může mu být tak blízko, dotýká se ho...nic víc si nepřál. Opře se mu o rameno a sleduje film v klidu až do závěrečných titulků)
Alan: (Ani ten film moc nevnímá. Přemýšlí o tom, jestli to není příliš brzy. Najít si někoho.)
Ben: (Zvedne hlavu, až když se rozsvítí v sále a protáhne se)
Alan: (Pustí ho a pomalu vstane.) Na jakou kuchyni máš chuť?
Ben: (Trochu ho to mrzí, že přišel o jeho ruku) Hm...něco dobrého, co si nedáš jen tak. Něco exotického. Japonsko? Nebo...Indie?
Alan: Dobře, tak kousek odsud je sushi bar... (Navrhne.) Co syrovou rybu?
Ben: Super, ještě jsem to nejedl. Bude mi špatně.
Alan: A zbytek rande prozvracíš. Romantika... (Rozesměje se.)
Ben: Ale neboj, můj žaludek zvládne všechno. Chci šuši.
Alan: To tam asi nedostaneš... (Snaží se nesmát.)
Ben: Nech si toho. (Zvedne nos nahoru) Jdeme kručí mi v bříšku
Alan: To bylo kručení? Já myslel, že zemětřesení.
Ben: Ne, to šla Godzila na výlet...jasně, že kručení.
Alan: Tak Godzilu, tu bych asi nehádal.
Ben: Veď mě, než tě ta Godzila sežere a to by byla škoda.
Alan: Dobře. Jdeme... (Zamíří k tomu baru.)
Ben: (Jde za ním. Tak kino, večeře? Co to všechno znamená? )

Ben: (S tou syrovou rybou si teda věřil. Nejdřív to bylo dost hnusný, ale když to vymáchal v těch mističkách, už se to i jíst dalo)
Alan: Netvař se na to tak, nebo ta ryba znovu lekne.
Ben: Myslím, že už to možný není, ale viděl jsem tam cosi se hýbat.
Alan: Blbost, to máš halucinace. (Zavrtí hlavou.) Nechutná ti to?
Ben: Chutná, je to moc dobrý. (Přemýšlí, že asi takhle nějak má vypadat správné rande)
Alan: No to je dobře. Pak se trochu projdeme.
Ben: Projdeme? Kam? (zrovna loví hůlkama jakýsi kus ryby, ale zrovna mu to nejde)
Alan: Jen tak... problém? (Koukne na něj.)
Ben: Ne žádný (konečně se mu to povede, poslední sousto, zatváří se spokojeně a odloží hůlky. Pak se zadívá na Alana)
Alan: Fajn. (Kývne.) Dáš si ještě něco?
Ben: Ne jsem plný. (Je zvědavý, kam půjdou. Dnešní den je přeci jen jako nějaký sen, kino, večeře, procházka.)
Alan: Dobře, takže to chce tu procházku. (Vstane od stolu.) Omluv mě na moment.
Ben: (Kývne a kouká, kam Alan jde)
Alan: (Dojde zaplatit a ještě si odskočí na záchod. Tam ale nedělá to, co se tam klasicky dělá, ale vytáhne telefon a chvíli s někým mluví. Pak zavěsí, schová mobil do kapsy a vrátí se k Benovi.) Jdeme?
Ben: Jasně (zvedne se a kývne na číšníka, pak vyjde s Alanem ven) Dneska je krásná noc.
Alan: Trochu zima, nemyslíš? (Přitáhne si ho k sobě a obejme kolem ramen.)
Ben: Trochu jo. (Má jen tenkou bundu. Nechá se přitulit a přivře si oči) Já myslel, že je krásná protože...si mě vzal ven. A sebe taky.
Alan: Hm. (Jen zamručí. Nemá rád takové výlevy.)
Ben: (Nechá se vést a kouká na noční město. Nikdy si ho neužíval, proč taky. Ale dnešní večer je přeci jen výjimečný)
Alan: (Zamíří k centrálnímu parku.)
Ben: (Nechá se vést, ten park zná, ale neví proč tam jdou)
Alan: Máš rád vánoční stromečky? (Zeptá se klidně.)
Ben: Stromečky? Jo to mám. Vánoce se už blíží
Alan: NO, to je dobře. Tady mají ten největší. (Vede ho víc do středu parku.)
Ben: Vážně? To jsem nevěděl. Jdeme se kouknout?
Alan: Proč myslíš, že sem jdeme?
Ben: Aha tak to jo.
Alan: (Jen si povzdechne.)
Ben: (Zahlédne konečně cíp stromu. Vzpomíná si, že nikdy tady na vánoce nebyl. A taky na svůj slib, který dal, že matku dostane z léčebny. Chtěl by s ní trávit svátky)
Alan: (Vede ho dál, zná to tu moc dobře. Jeho vlastní vánoční rituál. Chodil sem jako dítě.)
Ben: Je to krásný vážně. (trochu si foukne do rukou horký vzduch, dost se ochladilo)
Alan: (Přikývne a kouká na ten strom. Minulé Vánoce tu nebyl. To už byl Petr nemocný, tak trávil čas s ním. Všechen, co mohl.)
Ben: Chodíš sem každý rok? (Koukne na Alana s mírným úsměvem a uvažuje, jak Alan vlastně slaví vánoce. Slaví je vůbec? Nejspíš ne.)
Alan: No... skoro jo.
Ben: (Zahledí se na špičku stromu, je tak vysoký) Proč si mě sem vzal Alane?
Alan: Hodlám tě tu požádat o ruku. (Oznámí mu ironicky.) Co myslíš, chtěl jsem se sem podívat.
Ben: Říkám tedy ano. (Zasměje se tomu)
Alan: (Zamračí se. Neví, proč s ním ztrácí čas.) Ještě jsem tě nepožádal a ani nemíním, nech si zajít chuť.
Ben: No to je mi jasné. (Pokrčí rameny a přejde blíž k tomu stromu) určitě plní přání nemyslíš? To by vánoční stromy měly umět.
Alan: Dost o tom pochybuju. (Zůstane stát dál. Dívá se zdálky, blíž jít nepotřebuje.)
Ben: Škoda, jedno by se hodilo. (vrátí se zpět k Alanovi)
Alan: Možná. (Pokrčí rameny.)
Ben: Je zima, vrátíme se?
Alan: Jo, dobrý nápad. (Přikývne.)
Ben: (Zamíří zpět k Alanově autu)
Alan: (Jde za ním. Hlavu plnou různých myšlenek.)
Ben: (Pozoruje ho, ale nedokáže rozpoznat na co myslí)
Alan: (Odemkne auto.) Tak nasedej.
Ben: (Nasedne si a protáhne se)
Alan: Už unavený? (Koukne na něj.)
Ben: Trochu. Byl to krásnej večer. Užil jsem si to.
Alan: Jo, to já taky. Takže směr domov. (Nastartuje.) Připoutej se.
Ben: (Učiní tak, docela se zpět těší)
Alan: (Zamíří nejkratší cestou domů.)