Díl čtrnáctý

Tak a je tu dlouho očekávaný konec Čaroděje. I když už byl dopsán dávno, je to takové zvláštní s Matějem a Štěpánem skončit. Jímá mě taková prapodivná nostalgie. Docela jsem si je za tu dobu zamilovala. A mám chuť hodnotit, bilancovat, co jsem mohla napsat líp, co jsem napsala naprosto skvěle a tak vůbec.

A víte co? Určitě máte taky nějaký názor na to, co jsem na téhle povídce napsala skvěle a co totálně podělala. Je konec, tudíž čas vhodný na celkové hodnocení. Takže poslední díl. Víc už jich nebude, máte mi to možnost spočítat. Doufám, že se bude líbit. Aspoň trošku.

---

Milovali se. Dlouze a něžně, až měl Matěj pocit, že ve Štěpánově náručí rozpustí slastí. A teď, když sledoval, jak se Štěpán obléká, znovu na něj padl ten špatný pocit. Nemohl si nevšimnout Štěpánova výrazu, nemohl ignorovat ten bolestný pohled, který na něj vrhal. Navíc, moc toho nenamluvil. Mimo vyznání lásky, která ještě teď zněla Matějovi v uších a vyvolávala potěšený úsměv.

Pomalu se narovnal, nespouštěl přitom pohled ze svého milence. Trošku si odkašlal, aby dostal hlas pod kontrolu. "Štěpáne? Já… spal jsi vůbec?"

Otočil se na něj a pomalu záporně zavrtěl hlavou. "Ne, nešlo to… já s tebou musím mluvit."

To bylo jako ledová sprcha. Matěj pomaličku vstal a natáhnul se po svých kalhotách. Soukal se do nich pomalu, pomaličku, jen aby tu promluvu oddálil. Aspoň o chvilku.

Natáhl tričko a usadil se zpátky do sena. "Mluv." Víc toho ze svého staženého hrdla nedokázal dostat.

Štěpán se posadil vedle něj. "Miluju tě, Matýsku. Chci, aby sis tohle pamatoval."

Matěj se na něj chvíli díval. Příliš tuhle skutečnost zdůrazňoval, až moc. Věřil, že ho miluje, ale… a pak mu to došlo. "Rozcházíš se se mnou?"

Podle Štěpánova bolestného výrazu se nemohl splést. Tohle bylo rozloučení. Vytřeštil oči v poznání a chvíli mu trvalo, než se dokázal nadechnout. "Miluješ mě přece…"

Štěpán sklopil hlavu. "Ano. Zbláznil jsem se do tebe. Nedokážu si vysvětlit, jak jsem mohl… je to tak strašně silné. Nikdy jsem nic tak silného necítil… jenže… Matěji, já nemůžu…"

"CO? Co sakra nemůžeš?" Matěj se na něho ublíženě podíval. "Ty mě miluješ, já miluju tebe, tak co sakra nemůžeš?"

Štěpán se nadechnul. Věděl, že když je tak těžké to skončit pro něj, jak to asi bude hrozné pro Matěje. Jenže nemohl. Nemohl opustit Alici teď, když čekala dítě. Nemohl podlehnout tomu citu, který se mu zničehožnic rozhořel v hrudi a nezdálo se, že by chtěl někdy uhasnout. Musel proti tomu bojovat, protože on už nebyl volný. Měl ženu, dítě, druhé na cestě a musel být zodpovědný. Musel se postarat o svou rodinu. Matěj byl mladý, možná mu tím ublíží, ale mladé srdce se hojí tak rychle. A on? Otázku, jestli s tím bude moct žít on sám, si položil za tu noc snad milionkrát. Věděl, že to bude těžké. Dokázal si představit, jak ho to bude bolet. Vzdát se něčeho, po čem tak bolestně prahne. Ale prostě musel. Už kvůli Tomáškovi a tomu nenarozenému dítěti. Byl jejich táta. A když už je přivedl na svět, měl se o ně starat. Už kvůli tomu všemu se musel vypořádat se svým proradným svědomím, potlačit všechno, co cítil vůči Matějovi a být zase takový, jaký byl předtím. Jenže už teď se mu o vědomí otíraly pochybnosti, jestli to dokáže.

"Alice čeká dítě. Moje dítě… Matýsku, pochop mě… já… já…" nadechnul se. Bylo čím dál těžší pokračovat, ale musel. "Nemůžu ji opustit. Ne teď… Já ji nemůžu tak strašně ublížit… a Tomášek mě potřebuje, jsem jeho táta… a…"

Matějovy rysy ztvrdly. Ano, přesně tak. Tohle je Štěpánovo sbohem. Opouští ho. A proč? Protože ho nemiluje dost na to, aby opustil rodinu. Věděl, že to přijde. Už od začátku tušil, že to takhle jednou dopadne. Jen nečekal, že to bude tak brzy. Jeho pobláznění Štěpánem bylo na samém začátku. Jeho láska k němu se zdála silnější než cokoliv na světě, než jakákoliv síla na světě. A teď Štěpán přijde a zlomí mu srdce. Jen tak… protože přijde na svět nějakej spratek. Nadechl se, vydechl a pak znovu. Dlaně se sevřely v pěst zcela automaticky. Nehty zaryté v kůži ani necítil.

"Opouštíš mě…" vydechl. "Prostě mě jen tak opouštíš…"

"Matýsku, prosím tě, zkus mě pochopit… já nemůžu… nemůžu…"

Podíval se na něj. Naprosto prázdný pohled se upřel do jeho očí. Štěpán poklekl před ním a sevřel jeho dlaně ve svých. Byly najednou tak strašně studené. "Matýsku, slib mi, že se znovu nepokusíš ublížit si. Prosím tě…"

"Ty... ty mě prosíš, abych si neublížil?" podíval se na něj nevěřícně. "Já už si nemusím ubližovat, tos zvládl dobře sám."

"Matýsku…"

Vytrhl se mu, postavil se a udělal několik kroků. Snad, aby si urovnal myšlenky. Prkna pod jeho nohama zasténala. "Ty… tys… tohle byl sex na rozloučenou? Hodlal sis mě ještě užít, než mě odkopneš?" Veškerá bolest se drala pomalu na povrch. Rychle zvedl dlaně k očím a setřel několik slz.

"Matýsku…"

"Ty… celou tu dobu… jen sis hrál, že jo?" mezi slzami probleskovalo ublížení a nenávist. "Potřeboval jsi rozptýlení, tak sis vybral mě… dokonalá hračka… taky po tom, cos viděl… tady… sakra, tys… viděl jsi mě šukat s jiným, tak sis řekl, že to taky zkusíš?"

Věděl, že to není pravda, někde v hloubi duše to věděl. Jenže zraněné srdce si přálo taky ranit. Zoufale potřeboval oplatit ty rány, které utržil.

"Matýsku, to není pravda… já tě miluju."

"Ale hovno." Zavrtěl odmítavě hlavou. Pozvedl znovu ruce, aby drsně otřel slzy, které se mu kutálely po tváři. "Seš bastard… jednou se ti to vrátí."

Štěpán vstal. "Nechtěl jsem ti ublížit. Prosím věř mi. To poslední, co bych si přál…" přešel k němu a pokusil se ho dotknout.

"Lháři!" zařval na něj a ucukl, jakoby se spálil. "Nesahej na mě! Už… už na mě nesahej. Nikdy!"

"Matýsku…"

"Já už nejsem Matýsek, ne pro tebe… pro tebe jsem umřel, chápeš?"

Štěpán pomalu spustil ruce. Tolik si ho přál obejmout. Sevřít v náručí a utišit jeho bolest. Jenže nemohl. Matěj už ho k sobě nepustí.

"Doufal jsem, že pochopíš… proč říkáš takové věci, ty jsi pro mě neumřel… jen nemůžu být s tebou…"

Zavrtěl hlavou tak prudce. "To tys mě zabil. Ty mě máš na svědomí… pokrytče!"

"Nemůžeš mě pochopit." Zašeptal Štěpán zklamaně. Vlastně to měl očekávat. Jeho pocity by nedokázal pochopit nikdo, kdo není přesně v téhle situaci a i pak by to nebylo tak docela stejné. Díval se na Matěje. Na jeho rozčílený výraz, slzy kutálející se po tvářích, křečovitě sevřené pěsti. Očekával ránu, ale Matěj se k tomu neměl. Ano, měl pravdu. Je pokrytec. Odkopne Matěje a bude si hrát na šťastnou rodinku. I když, už teď si nedokázal představit, jak to zvládne. Vždyť už se ani nedokázal podívat Alici do očí. Nedokázal se ji dotknout tak, jako předtím. Byla krásná, byla to neuvěřitelně přitažlivá žena, ale pro něj už to nebylo stejné. Nedokázal si představit, že by s ní zase spal. Ano, asi by to dokázal, ale myslel by přitom na něj. Na toho rozháraného kluka, který se k němu upnul celou duší a kterého tak krutě zklamal. "Matýsku… ty nedokážeš pochopit… ale máš pravdu, jsem pokrytec."

Zmateně se na něj díval. Přiznával to… Přiznával. Vyplašeně sledoval, jak k němu udělal těch pár kroků a zmenšil tak prostor, který je dělil na minimum. Nedokázal znovu ucuknout, když se Štěpánova dlaň dotkla tváře zbrázděné cestičkami slz. Neucukl, když Štěpánův palec setřel další, která se rozběhla dolů.

"Rve mi srdce, že tě musím opustit." Zašeptal. Zvedl i druhou ruku. Jemně ji položil na Matějův zátylek. "Ale nemůžu jinak. Ne v tuhle chvíli, Matýsku. Odpusť mi." Čelo se dotklo čela. Hodnou chvíli nespouštěli pohled z očí toho druhého.

"Miluju tě… tak…tak moc." Zavzlykal Matěj a opřel se o tělo staršího muže. Okamžitě ho ovinuly silného paže.

"A já tebe." Políbil ho do vlasů. Uvědomoval si, že právě dělá chybu. Jenže se tak strašně bál, aby se Matěj zase neunáhlil a neprovedl nějakou hloupost.

"A… jednou… třeba… za nějakou dobu… pár let…" zašeptal Matěj. Bojovnost a vztek ho opouštěla. Nemělo to smysl, Štěpán se rozhodnul. Věděl, že když se on pro něco rozhodl, nehnula s ním ani parní lokomotiva.

"Já nevím… snad… jednou…"

Zvedl k němu uslzené oči. "Čaroději, slib mi, že jednou… prosím tě, nech mi aspoň naději…"

Díval se na něj a cítil, že i on potřebuje nějakou naději, byť by byla naprosto neopodstatněná a lichá. Nenaplnitelná.

"Slibuju… jednou se zase potkáme… a bude to… jiné." Řekl nakonec. Koneckonců, potkali se po tolika letech a jiné to bylo. Tak proč by to nešlo znovu.

"Matěji?"

Snažil se proklouznout do pokoje, ale matčině slídivému pohledu se stejně vyhnout nedokázal. Ze seníku se loudal do chalupy snad sto let. Přitom na něm všechno promoklo. Bylo mu to jedno. Přál si jen, aby si mohl někam zalézt a být sám.

"Matěji!" Alena se mu postavila do cesty. Nebylo kudy ustoupit. "Co se stalo? Proč jsi chodil ven v takovém dešti. Nebo proč sis nevzal deštník? Nastydneš! Už není takové teplo. Ten déšť, je studený a… Matýsku?" zmateně se na něj zadívala. To nebyla dešťová voda, co mu stékalo po tvářích. "Matýsku, co se stalo?"

Přál si, aby ji byl nebyl potkal. Aby se prostě dívala na televizi, aby si ho nevšímala. Nestalo se.

"Maminko…" zašeptal a poprvé, snad po několika letech, se nechal svou matkou obejmout.

"Matěji, co se stalo?"

"Pojeďme domů. Prosím. Já už tu nechci být… nemůžu tu být… prosím tě."

Alena se zmateně dívala na svého syna a vůbec nic nechápala. Co se to tu děje? Co se děje s jejím Matějem?

"Pojď, sedni si." Usadila ho na pohovku a přisedla si k němu. "Vy jste se se Štěpánem nějak nepohodli?" Neviděla jiný důvod, než nějaký problém ve vztahu s ním. Neměla ani tušení, jak moc je daleko a zároveň blízko.

A Matěj nezvládal vlastní emoce. Tak moc se toužil někomu svěřit, jenže komu? Denisovi? Ten by se mu vysmál za jeho pošetilost, bezbřehou naivitu. Copak chtěl tak moc? Jen se svěřit se svou vlastní bolestí? Neříkalo se snad, že sdílená bolest je poloviční bolest? Jenže copak mohl? Štěpán sám mu způsobil ty rány, které krvácely a pálily… Štěpánova přítomnost do nich sypala akorát sůl. A nikoho jiného neměl.

"Mami… prosím, pojeďme už zpátky… domů." Stulil se jí do náruče. "Prosím tě, hned, co nejdřív."

"Matěji, co se stalo?" jeho chování ji mírně vyvádělo z rovnováhy. Matěj nebrečel, ze zásady ne před svou matkou. Té ukazoval jen vztek. Vzteklý potomek vysochaný z ledu.

"Já chci pryč, prosím… musím pryč…"

Přitáhla si ho do náruče. "Dobře, ale řekni mi, co se ti stalo…"

Zvedl k Aleně uslzené oči. "Slibuju, že ti to všechno vysvětlím… potom, ano? Já… já teď nemůžu."

Alena rezignovala. Koneckonců, stejně by se za pár dní tak jako tak vraceli. A už ho tu držela dost dlouho. Jen doufala, že to stačilo na to, aby se zbavil vlivu těch lidí z té zatracené party. Hlavně toho Denise.

"Dobře. Tak si běž zabalit. Já zatím poklidím a po obědě vyrazíme." Svolila. "Nerozloučíš se se Štěpánem?" zeptala se pak.

Matěj zavrtěl hlavou. "Už se stalo."

Pak se pomalu vymanil z jejího náručí, přešel ke dveřím a otočil se. "Víš, já… musím se ti k něčemu přiznat, ale… doma. Slibuju, že doma ti to všechno vysvětlím."

Když se odpoledně šel Štěpán podívat, jak je Matěj na tom, už ho nenašel.

KONEC

Díl třináctý

A máme tu předposlední díl. Páni, to to uteklo, což? :-D Vzhledem k tomu, že mě nikdo nenašel, aby mi vyjasnil, že takové konce dílů dělat nemám, tak jsem mohla dát další :-D A mám věnování... Voldíku, za předpokladu, že jsi mi nekecala s účelem vymámení dalšího dílu, tak ti přeju všechno nejlepší. Hlavně spoustu smrtijedů, Nagini ať má hodně jedu a samozřejmě ti přeji pořádnou tvůrčí slinu :-D Zdraví a tak, no však jsi Voldy ne? To si zařídíš sama :-D

A samozřejmě pro Yellow. Doufám, že se zdařilo :-)

---

"Štěpáne?" Alice se na něj zkoumavě dívala. "Kdepak jsi byl? Vždyť jsi celý mokrý!"

Štěpán se zarazil, ale jen na okamžik, než lhát, radši pravdu. I když ne celou.

"Promiň, Ali. Nemohl jsem spát, tak jsem byl venku. Tam mě chytla průtrž, tak jsem zůstal na seníku. Byl tam Matěj, tak jsme si povídali."

"Aha." Vypadalo to, že jí tohle vysvětlení stačí. "Štěpáne, máš nějaké problémy nebo tak? Přijde mi, že se poslední dobou chováš tak nějak zvláštně."

"Opravdu?" Štěpán znejistěl.

"Jsi takový zamyšlený. Je všechno v pořádku?"

"Jistě, proč by nebylo?"

Alice k němu přišla a ovinula mu paže kolem krku. "Jsi takový odtažitý."

"Promiň, Ali. Jen si přijdu unavený. Nic víc."

Přikývla. "Ale možná bys měl zajít k doktorovi. Pro jistotu."

"Dobrá. Hned po prázdninách ho navštívím. Nepůjdeš si lehnout?" otočil se na ni ve dveřích.

Alice si povzdechla. "Vlastně… chtěla jsem s tebou chvilku mluvit. Jak se stalo všechno to kolem Matěje, tak na to nebyl vhodný čas."

Přikývl a zamířil ke koupelně.

"Pojď se mnou, prosím. Rád bych ze sebe sundal to mokré oblečení."

"Jistě." Přikývla a následovala ho. Zatímco on ze sebe sundával mokré oblečení a rychle zapadnul pod sprchu, ona mlčela.

Štěpána začaly přemáhat pochybnosti. Netušil, co mu Alice chce, ale jeho špatné svědomí samozřejmě nahodilo pro něj nejpravděpodobnější scénář. Přišla na to. Ale nenese to nějak moc klidně?

"Chtěla jsem ti to říct, ale vážně jsem nechtěla, když…" spustila, když se vynořil z oblaku vodní páry, jen v ručníku. Natáhl se na skříňku pro spací trenýrky a tričko.

"Alice, prosím tě, o co jde?" zeptal se Štěpán netrpělivě. To napínání mu dost hrálo no citlivé nervy.

Usmála se. Natáhla ruku a dotkla se té jeho. "Víš, chtěla jsem… jak jsme se pořád snažili o druhé dítě… když to pak nešlo, tak jsme to vzdali… a teď… prostě…" na tváři se ji rozlil široký úsměv. "Jsem těhotná, Štěpánku. Budeme mít miminko."

Bum. Štěpán se zasekl někde ve vzduchoprázdnu. Na okamžik si ta slova ani nedokázal přeložit. Cože to říkala? Těhotná? To znamená další dítě? Už to vypadalo, že se budou muset smířit jen s jedním dítětem, a teď najednou… zrovna teď?

"Zjistila jsem to asi před čtrnácti dny. Byla jsem raději i za doktorem. Prý je to skoro zázrak."

Štěpán se na Alici nepřítomně podíval. Nebyl si jistý tím, co se v něm zrovna teď odehrávalo. Cítil radost, nadšení, ale zároveň i neobyčejně velké provinění a výčitky svědomí.

"Štěpáne?" Alice se na něj starostlivě zadívala, protože se jí už nezdálo, že pořád mlčí. Doufala, že bude mít z té zprávy radost. Tak jako měla ona.

Zadíval se na ni. Byl zmatený, ale pomalu pociťoval, že jedna emoce přebíjí ty ostatní. Radost. Bude znovu otcem.

"To je… skvělý. Alice, já nemám slov. Já... vždyť… panebože." Vyhrkl konečně.

Pověsila se mu kolem krku a prudce ho políbila. "Já vím, já vím, já víííím!"

"Jak… jak dlouho?"

"Jsem ve třetím měsíci."

Sevřel ji v náručí. "Panebože." Zopakoval. Slovní zásoba se mu smrskla na minimum.

"Půjdeme si lehnout, ano?" prolomila po chvíli ticho.

Štěpán automaticky přikývl. Jeho neurony zase začínaly převádět vzruchy. Konečně si dokázal, byť jen velmi nahrubo, přebrat v hlavě, co se to vlastně stalo.

Alice čeká dítě, nemůže ji opustit teď. Vlastně nikdy ji nechtěl jen tak opustit. Chtěl být dál oporou jí i Tomáškovi. Přál si zůstat blízko nich. Jich obou. S Matějem po boku. Jenže teď? Pokud dobře počítá, dítě se narodí v únoru. A do té doby nemůže Alici nic říct. Zranilo by ji to. A kdoví, jestli by to neublížilo i dítěti.

Sesunul se do postele vedle své ženy a přitáhl si ji do náruče. Musí se chovat normálně, musí… musí…. Sakra co?

Zavřel oči a snažil se uklidnit dech. Bude mít dítě. A s jedním spí. Matěj ho miluje a on? Miluje i on jeho nebo je to jen poblouznění? Nebo jeho pocit, že jeho opětování citů bylo to jediné, co odradilo Matěje od úmyslu se zabít? Vzpomněl si na výraz v Matějově tváři, na to jak mu zářily oči. Ne, ten kluk ho vážně miluje. Z jeho strany je to naprosto pravdivý cit. Ale co vlastně cítí on sám? Povinnost postarat se o mladšího kamaráda, aby byl šťastný za každou cenu? Kvůli tomu chce obětovat vlastní štěstí? Rodinu?

Přetočil se na bok a zadíval se do temnoty pokoje. Matěj si zasloužil být šťastný, ale opravdu bylo nezbytné, aby to bylo právě s ním? Jediné, co bylo Štěpánovi jasné, bylo, že nechce přijít o svoji rodinu. Teď, když Alice čeká druhé dítě, to bylo ještě těžší. O hodně nutkavější potřeba zůstat s nimi a chránit svůj svět. Na druhou stranu, si nedokázal představit, že by zlomil Matějovi srdce tím, že by ho prostě jen opustil. A chtěl to vůbec? Už nikdy žádné dotyky, polibky, žádný sex s někým, kdo je mu tak plně oddaný. Kdo mu naprosto důvěřuje…

Pocítil nepopsatelnou potřebu Matěje. Nebyla v tom žádná vášeň nebo potřeba sexu, ale prostě jen… nutkavá potřeba dotknout se, sevřít v náručí.

Alice už spala, vstal tedy, natáhl si tričko a vymizel do noci.

Matěj už skoro spal, spokojeně zavrtaný v dece a s polštářem sevřeným v náručí. Dost chabý supl za Štěpánovo pevné hřejivé tělo, ale co se dalo dělat. Jeho fantazie byla dostatečná na to, aby se necítil tak strašně sám. Představa toho, že je Štěpán právě teď v posteli s Alicí a kdoví co dělají, ho spolehlivě na několik minut uvedla do stavu klinické smrti. Ale stál o něj tak moc, že tohle prostě musí překonat.

Lehké zaklepání na okenní tabulku mu málem přivodilo infarkt. Okamžitě vyskočil, odrhnul záclonu a strnul. Vzápětí se mu na tváři objevil nadšený výraz. Rychle otevřel okno a ustoupil.

Štěpán se vyhoupl na parapet a seskočil jako kočka kousíček od Matěje. Téměř okamžitě se pro něj natáhl a sevřel ho v náručí.

Matěj zalapal po dechu, ale spokojeně se opřel o svého milence. "Štěpáne, co tu děláš?"

"Chtěl jsem… potřeboval jsem tě vidět." Osvětlil, i když právě dělal víc, než jen vidět.

"Něco se stalo?" opatrně pohladil záda a zadíval se do milované tváře.

Náhlé uvědomění si bylo jako rána pěstí do žaludku. Přece kdyby… kdyby ho nemiloval, neběžel by za ním v tuhle dobu, netoužil by po jeho objetí a už vůbec by neutíkal od své těhotné ženy, aby mohl být s ním. Tohle mělo jen jedno vysvětlení.

Odpovědí Matějovi byly rty otírající se o ty jeho. "Miluju tě."

Překvapený pohled, doširoka otevřené oči, se zabodly do Štěpánovy tváře. Opravdu to řekl? Matěj si nebyl docela jistý, jestli dobře slyšel. Jestli ta dvě slova prostě jen nevyvolala jeho divoká fantazie a touha slyšet je.

"Miluju…" zopakoval Štěpán. "A nic na světě to nedokáže změnit."

Usmál se. Bylo tak hrozně zvláštní to slyšet od jiného muže, od muže jako byl Štěpán. Na druhou stranu to v sobě neslo něco až děsivého. Hlavně ten dodatek. Nic na světě to nedokáže změnit. Matěj v tom cítil jistou hrozbu. Štěpán byl typ muže, který raději obětuje vlastní štěstí, než aby někdo kvůli němu trpěl.

Svůj pohled upřel do Štěpánových očí a sevřel jeho dlaně ve svých. "Čaroději, ty mi chceš něco říct?" zeptal se váhavě.

Zavrtěl hlavou. "Jen jsem tě chtěl vidět, nic víc." Pomalu se odtáhl. "Půjdu, taky se potřebuješ vyspat."

"Štěpáne." Matěj ho zachytil za zápěstí a zastavil ho. "Vážně je všechno v pořádku?"

"Jistě. Vyspi se dobře."

Vrátil se do ložnice k Alici. Ulehl vedle ní, vklouzl pod deku a upřel pohled do stropu. Musel si to všechno porovnat v hlavě. Závěr jedna: je ženatý a má Tomáška. Závěr dva: je až po uši zblázněný do Matěje, vlastně už konečně přiznal povahu jeho vztahu k němu. Zoufale ho miluje. Blázní po něm. Závěr tři: je nevěrný ženě, které přísahal věrnost. Závěr čtyři: další dítě na cestě. Závěr pět: je totálně v prdeli a neví, co dělat.

Matěj za Štěpánem zavřel okno a ponořil se do svých vlastních myšlenek. Poprvé mu řekl, že ho miluje. Což o to, hezky se to poslouchalo, ale Matěj neměl zas potřebu to slyšet. On to přece cítil. Z každého Štěpánova dotyku i pohledu, který mu věnoval. Matěj začínal mít nepříjemný pocit. Že je to začátek konce.

Vrátil se do postele a vklouzl pod deku. Zavřel oči a zkoušel usnout. Ale přes veškerou snahu vyčistit hlavu a na nic nemyslet, se mu hlavou hnaly znepokojivé myšlenky. Co to vlastně dělá? Spí s ženatým mužem. Se ženatým mužem, který má se svou ženou čtyřleté dítě.

Tyhle úvahy ho zase přivedly na jinou kolej. Spí Štěpán s Alicí i teď? Po tom, co se milovali spolu? Rychle otevřel oči a posadil se. Ne, na tohle nesmí myslet. Sám přece navrhl, že bude jen milenec, za kterým by mohl Štěpán vždycky na chvilku zaskočit. Pomilovat se a pak zase vrátit k ženě a dítěti. Štěpán sice něco takového odmítl, ale požádal o čas. A to v podstatě znamenalo, že tu roli milence bude hrát, ať chce nebo ne.

Možná byl jen hloupý kluk, ale jedno věděl jasně. Nesmí na něj tlačit. Nesmí ho nutit koho si zvolit. Protože pak by prohrál na plné čáře. Chtěl ho jen pro sebe, to ano, ale dokázal si spočítat, že teď by to nešlo… možná jednou… když bude hodně trpělivý.

Ráno bylo pošmourné. Matěj si přál, aby mohl ještě chvíli strávit v blaženém stavu snění. Měl stejnou náladu, jako počasí, které panovalo za okny. Ochladilo se a pořád kapalo. Z průtrže se pomalu stával vytrvalý déšť. Tak nějak to vypadalo v jeho duši.

Štěpán na tom nebyl o nic lépe. Příliš toho nenaspal, jak se neustále přehraboval ve svých myšlenkách. Přehrával si všechno, co bylo pro tuhle chvíli důležité. A rozhodl se. Dospěl k jasnému rozhodnutí, i když neměl nejmenší tušení, co bude mít za následky, nebo jestli je správné. Musel se rozhodnout. A čím déle to odkládal, tím to bylo horší.

Matěj se pomalu vyhrabal z deky a zamžoural z okna. Léto pomalu končilo, stejně jako jeho pobyt zde. Co vlastně bude dál? Co se stane s ním a se Štěpánem? Povzdechl si a zadíval se k sousední chalupě. Za sklem spatřil povědomou siluetu. Pousmál se a zamával. Odpověď přišla pomalu a zdráhavě. Ukázal směrem k seníku a pokrčil rameny. Přišlo rázné přikývnutí.

Vypálil bez snídaně. Tak moc ho toužil zase vidět, cítit, dotýkat se. Proběhl deštěm jen tak v tričku a kalhotách, vyhoupl se nahoru a usadil se do hromady sena. Čekal jen chvíli, než uviděl milovaný obličej.

Štěpán dorazil o chvíli později. Matěj se k němu chtěl ihned vrhnout, ale zarazil ho strhaný výraz v jeho tváři. Jakoby celou noc nespal. Vypadal… zoufale.

Matěj zůstal jako zkamenělý. Sledoval Štěpána, dokud nepřišel k němu. Okamžitě k němu vztáhl ruce a přitiskl se k jeho hrudi. Přepadl ho najednou tak strašně divný pocit. Něco mu stáhlo vnitřnosti ocelovou strunou. Tušil, že se něco děje. Tušil vlastní prohru.

"Čaroději…" ruce se lačně rozběhly po holých pažích. Hladily horkou kůži lehce zvlhlou deštěm.

"Matýsku." Ten dotek ve vlasech byl hrozně příjemný. A ještě příjemnější bylo, když se dlaň přesunula na zátylek a Štěpán si ho přitáhl k polibku.

Měl pocit, že se rozpustí. Bože, jak tohle miloval. Zavřel oči. Snad úmyslně, snad automaticky se přesunul na milencův klín a začal se oddávat laskání, kterého se mu dostávalo.

Díl dvanáctý

Už se pomalu blížíme do finiše. Už je v dáli vidět cílová páska. Tenhle díl měla slíbený Voldíček, však už ví za co :-D Hezky si počtěte... pokud vám to dovolí Voldy :-D

P.S. Dochází k přestavbě Šuplíku, tak se ničeho nelekejte! Chvíli to zabere...

---

Pršelo. Malý šestiletý klučík seděl za oknem, díval se, jak kapky vody stékají po skleněné tabulce okna a tvářil se jako ty dešťové mraky venku. Nemohl ven a to bylo přímo za trest. A to měli dneska s Čarodějem naplánovaný výšlap do lesa s jasným cílem. Orvat tam co nejvíc borůvek.

Zamračeně se opřel lokty o parapet a díval se ven. Nevypadalo to, že by déšť brzy skončil. Pršelo už třetí den. A ani se nezdálo, že by to brzy oschnulo. Povzdechl si. Nudáááá.

Vrzly dveře a objevil se táta. "Copak, Mates, nudíš se?"

Drobek přikývnul.

"Hodně?"

Další přikývnutí.

"A chtěl by sis se mnou zahrát?"

Zatvářil se otráveně.

Otec se zasmál. Už se těšil, až prcek vyroste a bude ho moc konečně vzít na motorky. Zatím tomu manželka bránila zuby nehty.

"To máš štěstí, Mates." Položil na stůl dva talířky s čokoládovým dortem a otočil se ke dveřím. "Máš tu návštěvu. Pojď dál, holt mládí kupředu."

Štěpán se protáhl kolem Matějova táty a usmál se. "Čau prcku."

Matýsek se zazubil a skočil Štěpánovi kolem krku. Jeho táta se jen pousmál. "Kdyby takhle zbožňoval i rodiče."

"To přijde." Pokrčil Štěpán rameny a vytáhl si tu přílipku do náručí. "S kámoši je větší zábava než s mamkou a taťkou, že jo, prcku!"

"Kdyby bylo potřeba, budeme na telefonu."

"Spolehněte se. A užijte si to."

"Díky, Štěpáne." Přikývl otec a zmizel. Díky tomu, že se Štěpán uvolil hlídat toho špunta, mohli si s manželkou vyrazit ven.

"Co budeme dělat, když venku prší?" zeptal se v očekávání Matýsek.

"Noooooo." Protáhl Čaroděj zamyšleně. "Prvně sníme ten výbornej čokoládovej dort a pak se vypravíme na moře."

"Na moře?"

"NO jasně, dobrodružná plavba kolem světa." Usadil Matěje u stolu a z poličky vytáhl atlas světa.

Slunce se skulilo za horizont a stmívání se začínalo měnit v právoplatnou tmu. Matěj se vyhoupl nahoru na seník a usadil se v seně. Čekal. Na střechu zabubnovaly první dešťové kapky. Bylo to svým způsobem uklidňující.

Protáhl se. Už se pomalu ochlazovalo. Ale z něj jakoby pořád sálal neuhasitelný oheň.

"Tak, prcku, ještě to tady ohni. Tak a teď tady tenhle ten kousíček trošku povytáhni… tak, přesně tak, ale opatrně." Štěpán trpělivě ukazoval Matýskovi, jak složil parník. Lodičku už zvládli, ale parník byl trošku složitější.

"Výborně." Pochválil ho a opatrně pomohl nešikovným prstíčkům. "Už se máme s čím plavit."

"A kam se budeme plavit?" zeptal se prcek.

"No, kam jen budeš chtít. Ale někam za dobrodružstvím."

Uslyšel zaprotestování žebříku, jak se na něj kdosi vyhoupnul. Během pár sekund se vedle Matěje zhroutilo studené a mokré tělo. Okamžitě se k němu přitiskl.

"Brrr, ty jsi úplně ledovej."

"Je tam průtrž, málem mě to odplavilo." Zazubil se Štěpán a začal se dožadovat přístupu na horké tělo vedle sebe. "Zahřej mě."

Měkké teplé dlaně začaly kroužit po prokřehlých pažích a snažily se svléknout promočené tričko. "Nemohlo tě to odplavit. Já bych si tě našel, hm?" vtiskl do ruky složený papírový parníček.

"Co to je?"

"Nudil jsem se, když jsem čekal."

"Ale co je to?" prsty zkoumaly složitě poskládaný papír. Na chvíli to zaujalo.

Nechal ho, aby se tím chvíli zabýval. Chtěl mu dát šanci poznat.

Tvář se projasnila poznáním. "Parníček?"

"Hm." Šikovné prsty stáhly konečně tričko. Přitiskl se k němu. Předával své teplo.

Štěpán se pobaveně usmál. "Tak ten si musím schovat."

V seně bylo příjemně. Venku bubnoval déšť, čím dál hustší. Dvěma milencům to bylo ale srdečně jedno. I když déšť způsobil jisté ochlazení letní noci, oba měli dostatek tepla, které bohatě stačilo k tomu, aby se cítili dobře. Nahá těla hřála a tiskla se k sobě, jak jen to bylo možné.

"Za pár dní se s mámou vracíme zpátky." Oznámil Matěj do ticha. Sice se mu na návrat do města moc myslet nechtělo, stále se mu líbilo v představě, že léto nikdy nekončí, ale teď bylo nutné o tom uvažovat. Návratem domů přijde o možnost být se Štěpánem.

Štěpán mlčel. Měl pocit, že se toho na něj valí až moc. Snažil se Alici nelhat, když už ji před pár minutami byl znovu nevěrný. Snažil se, aby na něm nepoznala změnu. Nechtěl jí ublížit. A nechtěl ublížit ani Matějovi. Ve výsledku zatím ubližoval ale jen sám sobě. Výčitky svědomí jsou holt svině.

Pořád přemýšlel nad tím, jak to říct Alici. Nechtěl se vzdát Tomáška, ale tušil, že Alice by tohle asi nenesla nejlíp a nejspíš by následoval okamžitý rozvod. A dítě ve střídavé péči. Přinejlepším. Jenže… přál si být tátou na plný úvazek. Navíc střídavá péče? To si budou Tomáška přehazovat po týdnu? Anebo hůř, uvidí ho jen o víkendech?

Zadíval se na Matěje a jemně mu prohrábl vlasy. Vnímal, že na něj mluví, ale význam mu trošku unikal, jak se nořil do svých vlastních myšlenek. Jenže Matěje se vzdát taky nechtěl. Za tu chvíli si ho ten puberťák omotal kolem prstu. Byl tulivej jako kocour. Štěpán přímo cítil, jak jeho milenec prahne po dotycích a jak hluboce tohle všechno prožívá. Měl chuť řvát, jak jen si mohl svůj jednoduchý život takhle zkomplikovat?

"Čaroději?" oslovil ho Matěj nejistě.

Rychle si uvědomil, že nevěnoval dostatečnou pozornost jeho slovům. "Promiň, Matýsku, přemýšlel jsem."

Ta otázka přišla. "Nad čím?"

"Nad námi, nad tím vším, co se stalo." Přiznal čestně Čaroděj.

Matěj se k němu těsněji natiskl. "Snesu cokoliv, jen když budu moct být s tebou. Klidně budu jen… jen…"

"Tajný milenec, ke kterému budu utíkat od manželky a dítěte? Vždycky jen na chvilku?" zeptal se zcela vážně.

Matěj to vzal jako fakt. "Ano." I když věděl, že to není zrovna to, po čem touží. Ale zoufale Štěpána miloval. Uvědomoval si tu drobnost, že je to ženatý muž s malým dítětem. A ačkoliv to bylo přímo drtivě bolestivé, uvědomoval si i to, že pokud se bude jednou Štěpán muset rozhodovat, zvolí syna. A i když si za to nadával, nejspíš za to měl Štěpána ještě raději. On byl vždycky tak zásadový, tak čestný.

Pohladil shrbená ramena a jemně vklouzl prsty do vlasů. "Matýsku, nic takového po tobě nechci. Jen… sakra, tohle je tak strašně komplikované. Dej mi čas. Já to Alici nějak vysvětlím, ale potřebuju vhodnou chvíli."

"Bojíš se, že by ti vzala Tomáška." Oznámil Matěj.

"Ano." Přisvědčil Štěpán a nepřestával Matěje jemně hladit. "Je to moje dítě, nechci o něj přijít. Nebo ho vídat jen o víkendech."

"Já ti rozumím." Zašeptal Matěj a uložil se na Štěpánově hrudi, naklonil hlavu tak, aby mu Štěpán neviděl do tváře. "Tátové by se o své děti měli starat." Najednou měl tak silný pocit viny, že se nedokázal nadechnout. Věděl, co pro Štěpána znamená rodina, věděl, co pro něj znamená jeho syn. A on možná jednou bude důvodem, který o to všechno Štěpána připraví.

"Matýsku." Jemně zachytil bradu a přizvedl si jeho obličej, aby se mu mohl podívat do očí. Ani tma, která kolem panovala, nemohla překrýt lesknoucí se oči. "Matýsku, no tak."

"Strašně tě miluju."

"A to je k pláči?" zeptal se Štěpán a jemně pohladil jeho tváře. "No tak, Mates, přestaň."

Přikývl. "Já to zkusím." Chvíli bylo ticho. "Ale když já…" nadechl se plačtivě.

Štěpán se pousmál. Nedovedl si ani představit, že by ho dokázal opustit. "Pojď ke mně, ty bulíčku." Prudce ho políbil, až Matějovi skoro vyrazil dech. Ovšem zabránilo to vypuknutí pláče. Sevřel ho pevně a políbil do vlasů.

"Neber na sebe moji vinu, ano?" Sevřel ho pevně a políbil do vlasů. "Já jsem nevěrník, ne ty. Bylo to mé rozhodnutí. A slibuju, že to vyřeším. Nechci se tě vzdát."

"Ale uděláš to, pokud budeš muset." Pípnul Matěj.

Štěpán se zarazil. "Já nevím. Já… Matěji, já doufám, že to zvládnu nějak vyřešit."

Matěj zavrtěl hlavou, co mu objetí dovolovalo. "Nebavme se o tom teď, prosím."

Přikývl. A posadil se i s Matějem v objetí. Usadil si ho na klíně a chvíli si ho v šeru prohlížel. "Kdo by byl řekl, že z tebe vyroste tak nádhernej chlap."

Matěj se zazubil. "A kdo by řekl, že tady jednou budeme takhle, co?"

Štěpán pokrčil rameny a pohladil štíhlé boky, které už pomalu nabíraly podobu mužských.

Mladší muž se zatvářil jako samotný satanáš a na klíně druhého se velmi soustředěně zavrtěl. Vyloudil tak z úst staršího táhlé zasténání. Sklonil se a políbil ty sténající rty. Prsty sjely po hrudi a jemně se otřely, jakoby náhodou, kolem penisu milence. To probudilo další zasténání. Koneckonců, proč by měl být pořád hýčkaný jen Matěj. Chtěl mu taky oplatit jeho pozornost.

Jemně přitiskl rty na krk, kousíček pod ucho a sjel jazykem až ke klíční kosti. Odměnou mu byl prudký výdech a zaškubání penisu, kolem kterého jemně kroužily jeho nenasytné ruce.

Štěpán překvapeně vydechl. Kde se to v tom Matějovi jen bralo? Jasně cítil každý jeho dotyk a připadalo mu to tak přirozené.

Matěj sklouzl níž, rty polaskaly hrudník a jazýček sjel na bříško, kde kroužil až příliš dlouho, a přitom se velmi precizně vyhýbal slabinám.

Štěpán hlasitě zasténal, když se jazyk konečně odhodlal na cestu jižnějším směrem. Jemně přejel celou délku od kořene až po špičku a pak opatrně vsál do teplé vlhké dutiny.

Štěpán zoufale sevřel v prstech hrst sena. Dost chabá opora…

Leželi vedle sebe. Matěj se přitiskl k jeho boku s hlavou opřenou o jeho hruď. Prsty přejížděl po jeho prsou a zamyšleně poslouchal Štěpánův splašený tlukot srdce. Spokojeně přimhouřil oči. Dnes se milovali dvakrát. Podruhé měl v úmyslu Štěpána jen vykouřit, ale on se tak docela nenechal. Stáhnul Matěje pod sebe a pomiloval ho tak prudce a s nádechem zoufalství, až to Matěje překvapilo. Cítil Štěpánovu bezradnost nad touhle situací. Trápilo ho to. Nadechl se, ale přerušil ho zvuk zvonů z nedaleké kostelní věže.

Štěpán se pomalu zvedl. Pohladil ještě ležícího Matěje a zlehka políbil na tvář.

"Půlnoc, musím jít."

Pomalu přikývl, přestože si ho přál zachytit za ruku a požádat, aby zůstal ještě chvíli.

Štěpán vstal a začal se pomalu oblékat. Matěj se smutkem sledoval jeho siluetu. Tak hrozně se nechtěl loučit. Přestože věděl, že zatím je to jen na pár hodin.

Opatrně otevřel dveře, aby minimalizoval jejich vrzání. Protáhl se a zavřel za sebou. Otočil se a díval se do tváře Alici.

Díl jedenáctý

Tak dneska opravdu náročný den, prvně jsem poletovala po laborce jak pitomeček (člověk tam chvíli není a hned všechno přeskládají, že se nedá nic najít), pak jsem ze sebe dělala pitomečka před půlkou našeho oddělení (no jo, to si člověk prostě zvykne časem) a pak jsem předváděla, jak je mé tělíčko slabé a nemohoucí (no co, několik týdnů jsem byla marod, mám nárok). A nakonec jsem den zakončila nad vínkem a s pokecem o tom, jak jsou ti naši chlápci nemožní, ale stejně je milujeme :-D Snad bude zítřek aspoň o trošku lepší... Ale, když se nad tím tak zamyslím, aspoň neřeším žádnou krizi podobou té, které se nám tu rýsuje. A když už řeším, tak se netýká přímo mě! Uf.

Snad se vám tenhle díl bude líbit...

---

Matěj seděl na zídce a čekal. Ten den, co ho Štěpán vyvlekl z vody, seřval a pomiloval přímo na břehu, ho už neviděl. Matka ho nepustila z domu. Matějovi bylo líto, že ji takhle vyděsil. Jenže on to vážně chtěl udělat. Teď musel svatosvatě slíbit, že už se o to znovu nepokusí. Ale vždyť k tomu už ani neměl důvod. Kajícně i slíbil, že večer se zúčastní večeře, na kterou byl pozván i Jirka. Chtěl mámě dokázat, že dokáže snést a snad i vzít na milost jejího přítele. Koneckonců, ani on se nepřiznal k tomu, že by raději přítele než přítelkyni. Navíc měl nehorázné výčitky, protože na své mámě pozoroval, jak strachem o něj zestárla najednou o pár let. A co jiného by měl dělat, než povolit v tomhle případě a s tím jejím chlapem se setkat. A snažit se aspoň tvářit mile. Byl ji vděčný, že na něj neřvala, nevyčítala a vlastně o tom ani nemluvila. Jen ho sevřela v náručí, když se objevil, a s plácnutím po zadku ho zahnala dovnitř, aby se převlékl. Přece teď, když byl zachráněný, neumře na nějaký zápal plic.

Nakonec ta večeře proběhla docela v pohodě. I když se toho bály zřejmě všechny zúčastněné strany.

"Takže… ty příští rok maturuješ?" prolomil ticho Jirka.

"Jo."

"A kam chceš jít pak?"

"Nevím. Možná práva."

Jirka se pousmál. "Právníků už je celkem dost."

"Já se ještě nerozhodl." Připustil Matěj. "Možná třeba něco docela jiného. Jen nechci nic s technikou."

Jirka přikývl a vložil do úst další sousto.

"Matěj je moc šikovnej na dějepis. Klidně by mohl jít i na pajdák."

Protočil oči. "Mami, na pajdák mě nikdo nedostane."

"Proč ne?" zeptala se Alena zvědavě.

"Protože… protože tam nechci."

Jirka se pousmál. "To je dobrý důvod." Přikývl.

Matěj si ho změřil. Nezdálo se, že by si z něj utahoval, takže spolknul jedovatou poznámku a pousmál se.

Štěpán vzal Tomáška do náručí a vyšel s ním ven. Potřeboval být chvilku sám. Tedy ne úplně sám, ale ne ve společnosti dospělých. Zahlédl Matěje a pomalu postavil Tomáška na zem. Ten se okamžitě rozběhl k záhonku jahod.

"Tomášku, nešlapat po nich, ano?" napomenul ho Štěpán a pokračoval v cestě k Matějovi. Tomášek horlivě přikývl a už vybíral ty nejčervenější.

"Ahoj." Přistoupil k Matějovi a opřel se zády o zídku.

"Ahoj." Odpověděl a nastalo rozpačité ticho. Matěj se bál začít. Nevěděl, co říkat. Přes noc se mu hlavou honily nejrůznější myšlenky. Přemýšlel nad tím, co se stalo, s kým se to stalo a co to ponese za následky. Ale co oči nevidí, tak přece srdce nebolí. Štěpán si jistě s Alicí nějak rozumně promluví a všechno bude fajn. Kéž by.

"Jsi v pořádku?" prolomil ticho Štěpán a upřel na Matěje pohled.

Hodně dlouho se ztrácel v jeho očích, než se konečně zase našel a došel mu význam pronesených slov. "Jo, jsem."

"Máma dobrý?"

Přikývl. O tom se přece bavit nechtěl. "A u tebe taky dobrý?"

"Ano. Všechno v pořádku." Štěpán upřel pohled na Tomáška, jak si cpal do pusy obrovskou jahodu. Pousmál se. Ať se stane cokoliv, nikdy by ho neopustil. Svého syna zbožňoval jako nic na světě. Občas měl pocit, že se narodil pro to být táta. Že i kdyby umřel a nic nedokázal, pořád ještě zplodil jeho. Úžasné dítě.

"Čaroději?"

Štěpán stočil znovu pohled na Matěje a věnoval mu jeden ze svých úsměvů. "Ano?"

"Já…" pociťoval šílenou touhu dotknout se, ale věděl, že tady jsou příliš na očích. "Můžu ti taky trošku vyplenit záhon?"

"Jistě." Pomalu přikývl a odlepil záda od zídky. "Skočím pro misku a otrháme je. Už je jich tam zase hora červených."

Matěj seskočil a zapadl mezi záhonky s Tomáškem. Štěpán je chvíli sledoval. A pak zamířil dovnitř.

"Tak hele, ta byla moje."

"Neneéééééé."

"Jojooooooo."

Tomášek se zamračil. "Ale já ji utrhl první."

"Copak se to tu děje?" vynořil se Štěpán z domu s miskou v rukách.

"Nic." Zazubil se Matěj. "Jen mi tvůj syn vyfoukl nejhezčí jahodu přímo pod nosem."

"To se nedělá, Tomášku."

Drobek se podíval na tátu. "Tak ji měl utrhnout první."

"To je pravda." Přikývl Štěpán vážně a přidřepl si k záhonu. Prsty projížděl keříčky a trhal zralé jahody.

Matěj ho velmi pozorně sledoval. Z pohledu na jeho zručné prsty se mu skoro dělalo mdlo. A málem slítl do záhonu, když se mu kolem krku pověsil Tomášek, který mu podával jahodu.

"Na. Tahle je tady hezká. Nezlobíš se, že ne?" ujišťoval se.

"Šílíš? Jak bych se na tebe mohl zlobit." Usmál se Matěj a jahodu si vzal. "Dík, seš kámoš, Tomíku."

Tomášek se zahihňal a šel skočit kolem krku tátovi, aby mu mohl ukradnout z misky další červený plod. Štěpán se na synka otočil.

"Tomášku! To se nedělá! Stačilo se zeptat."

"Když to by nebylo ono." Vysvětlil mu mrňous a běžel se svým lupem dovnitř za mámou.

Matěj se pousmál a strčil si do pusy jahodu. Když zvedl pohled, všiml si, že se na něj Štěpán upřeně dívá. Pousmál se, olízl rty a zatvářil se nevinně.

"Za deset minut na seníku." Oznámil mu tiše, vstal a s miskou vešel dovnitř. Měl neuvěřitelnou chuť se na Matěje vrhnout a políbit ho. Okusit jahodu z jeho rtů. Ani nevěděl, proč to řekl. Chtěl si chvíli držet aspoň jakýsi pseudoodstup. Přece se na něj nevrhne hned druhý den. Asi vrhne, jak se zdálo. Nechápal, to co s ním je. Vždycky přece tyhle choutky dokázal ovládat. Nikdy neztrácel sebeovládání. A ještě nikdy neměl takovou chuť políbit muže. Tedy skoro muže. Vždyť Matěj byl ještě kluk.

Byla to najednou tak nutkavá potřeba, že se ani nepokoušel ji potlačovat. Proč se mu to nikdy nestalo? S Alicí to bylo krásné, vždycky. Miloval ji, cítil k ní vášeň, ale nikdy neměl pocit, že pokud se jí okamžitě nedotkne, tak vybouchne. Tyhle pocity i myšlenky ho mátly. Co to znamená?

Předal jahody v kuchyni a s provinilým pocitem se zase vydal ven. Ovládal se, aby k seníku neběžel. Vyšplhal po žebříku a vyhoupl se nahoru. Matěj na něj čekal. Seděl na jedné hromadě sena a upíral na něj pohled.

Přešel k němu. Beze slova si ho vytáhl do náručí a hladově políbil. Chutnal po jahodách, přesně jak si představoval. Štěpán se do polibku pousmál. Matěj mu ovinul paže kolem krku a přitáhl se k němu těsněji. I přes tričko sálal neuvěřitelné horko. Skoro jako v horečce. Pomaličku se sesunuli do sena. Matěj si okamžitě našel nejlepší polohu, aby se mohl Štěpána dotýkat co nejvíc.

"Čaroději…"

Odpovědí mu byly teplé rty bloudící po jeho krku.

"Už… už jsem se bál, že… že… že…" na chvíli zapomněl, co chtěl říct, když se Štěpán pohnul a neúmyslně se dostal kolenem mezi Matějova stehna. Zasténal a sevřel prsty kolem Štěpánových paží.

"Chutnáš po jahodách." Zašeptal mu Štěpán do ucha. V Matějovi to vyvolalo lehké chvěni. "Čeho ses bál?"

"Že to všechno byl jen… že se mi to jen zdálo."

Štěpán se pohodlně uvelebil a přitáhl si Matěje těsněji k sobě. "A pořád se bojíš?"

"Ne." Přitulil se a usmál se. "Už ne." Cítil jemné dotyky Štěpánových dlaní a jeho dech šimrající na šíji.

"A vážně jsi v pořádku?"

"Nikdy mi nebylo líp." Přiznal.

"A slíbíš mi, že už ten včerejšek nikdy nezopakuješ?"

"Co máš přesně na mysli?" nazvedl se, aby se mohl zadívat Štěpánovi do tváře.

"Jednak tu pitomost se sebevraždou."

"To slibuju. Přísahám, že už se o takovou pitomost nikdy nepokusím."

"To je dobře. A pak…" nevěděl, jak začít, aby zbytečně nevyvolával nějaké kostlivce ze skříně. "Prostě… já…" přizvedl si Matějovu ruku ke rtům a jemně políbil modřinu rýsující se na zápěstí. "Už tě nikdy nechci vidět tak, jak… už žádné modřiny vzniklé takhle. Prosím." Opatrně políbil i druhé zápěstí.

Matěj ho fascinovaně sledoval a pak se zazubil. "Slibuju. A čaroději?"

"Ano?"

"Myslím, že tohle na ty modřiny dost zabírá. Mám ještě na jiných, velmi…"

Než stačil dopovědět, už neležel na Štěpánovi, ale na seně. Štěpán klečel za ním, jemně zaklesnul prsty za pásek a stáhnul kraťasy i s prádlem o něco níž. Naskytl se mu tak výhled na pěkně zaoblený zadeček, jehož bílou jemnou kůži hyzdily dlouhé tenké podlitiny. Sklonil se, aby každou z nich jemně přejel jazykem a následně olíbal.

Matěj zavřel oči a vychutnával si jemnou péči, kterou mu věnoval. Občas Štěpánovo snažení odměnil táhlým nádechem a výdechem, sem tam mu z úst vyklouzlo slastné zasténání. Výčitky v tuto chvíli byly v nedohlednu, i když se někde kolem vznášely neustále.

Dával si záležet, aby Matěj pocítil veškerou péči. Přál si, aby vyhnal všechny vzpomínky na tu noc. On sám si to velmi přál. Vtiskl polibek na kříž a kousek po kousku vystupoval po páteři. Každý obratel rýsující se pod kůži zmapoval důkladně jazykem a vtiskl na něj polibek.

Matěj už pomalu ztrácel vědomí, když se Štěpán propracoval na krční páteř, a věnoval ji obzvlášť velkou pozornost. Vnímal tělo tisknoucí se k jeho zádům. Dlaň, která jemně odhrnula vlasy, i tu druhou, která hladila paži.

Štěpán se pomalu sesunul na bok vedle Matěje, který se okamžitě přetočil, aby se octl čelem k němu. Díval se na něj očima plnýma touhy. Čaroděj natáhl ruku a dotkl se zarudlé tváře. Sálala neuvěřitelné teplo.

"Je to teď už lepší?" zeptal se tiše.

Matěj jeho ruku zachytil a přitáhl si ji ke rtům. Láskyplně vtiskl polibek do dlaně. "Mnohem lepší." Usmál se a vnořil se do čarodějovy náruče. Cítil se tak úžasně. Myslel si, že když nedojde na sex, tak je to prostě promarněné setkání. Ale tohle… tohle bylo snad mnohem lepší. Pravda, sice byl vzrušený a rozhodně by sexem nepohrdl, ale zrovna teď mu bohatě stačilo nechat se objímat, hladit a líbat. Štěpánovi se z něj podařilo sejmout všechen ten stud a bolest jako kouzlem. Jako by z něj dělal někoho lepšího. Měl chuť se smát. Vykřičet do světa, že miluje čaroděje. Opravdového čaroděje.

"Děkuju." Zašeptal.

Díl desátý

Nebudu lhát, takhle povídka mi dala celkem dost zabrat. Ale už je hotova. A už si moc dílů neužijete, tahle povídka skončila na krásném čísle 14. Jsem ráda, že už ji mám za sebou, i když mi Matěj se Štěpánem docela chybí. No, uvidíme. Třeba se k nim jednou vrátím a nebo taky ne...

Minule jsem asi dosti lidem zkazila náladu... já vím, ten minulý díl zrovna nehýřil optimismem... A tenhle nebude o nic lepší... a nebo možná bude... sama nevím. Takhle zpětně z tohohle dílu nemám úplně nejlepší pocit, tak doufám, že mě za něj nebudete chtít ukamenovat...

---

Zachvátila ji panická hrůza. Chvíli jen tak stála a dívala se před sebe. To nemůže být pravda, to musel být nějaký vtip. Pak se vzpamatovala. Rychle vzala i druhý dopis a vyběhla na zahradu.

"Matěji… Matěji!" zavolala v bláhové naději, že je to jen hloupý vtip a řehtající se Matěj někde vykoukne.

"Šel někam k lesu." Ozval se Štěpán a pomalu vstal. "Něco se stalo? Vypadáte vystrašeně."

Alena se na něj dívala a pak mu rychle vrazila dopis určený jemu. "Matěj… Matýsek…" vykoktala.

Štěpán nechápal, ale vzal si obálku, roztrhl ji a vytáhl list papíru.

Čaroději, můj úžasný čaroději… odpusť mi. Potřeboval jsem ublížit jen sobě. Tys tam neměl být. Neměl. A já už nemůžu. Nemůžu tě dostat z hlavy, dostal ses mi všude. Do hlavy, do srdce… Kdysi jsi říkal, že je to na druhé straně fajn a já ti věřím. Sednu si tam a budu čekat, dokud za mnou nepřijdeš. Chci být s tebou, jen s tebou. Ale vím, že tady to nejde. Třeba budu mít větší štěstí tam. Už si nechci ubližovat a nechci ubližovat ani tobě. Není pravda, že tě nenávidím. Šílím po tobě, miluju tě. Matěj.

Štěpán sevřel papír v prstech a podíval se na Alenu. Matěj se chce zabít? Proboha, puberťák jeden šílenej!

"Štěpáne, on… on…"

"Alice?!" zavolal rychle do domů a otočil se zpátky na Alenu. "Zůstaňte tu, ano? Alice bude s vámi. Bude to v pořádku, věřte mi. Před chvíli jsem ho viděl a vím, kam šel. Najdu ho a promluvím s ním. Ano? Nebojte, bude to dobré."

"Štěpáne, prosím tě…" Alena na něj upřela zoufalý pohled.

"Slibuju, že ho dovedu v pořádku." Štěpán sevřel papír v prstech a vyrazil k lesu.

"A proč nesmím k rybníku?" zajímal se mrňous.

"Protože je moc hluboký a mohl by ses v něm utopit." Oznámil mu Štěpán.

"Aha, a to… to bych jako umřel?"

Přikývl. "Ano. A to my nechceme. Takže se bude prcek rybníku vyhýbat. Platí?"

"Platí." Přisvědčil prcek.

"Ty zatracenej idiote, ty debile, ty kreténe." Častoval se Štěpán za běhu, kdy se snažil dosupět k rybníku dřív, než se Matějovi povede ta šílenost.

Když viděl Matěje ráno, ani ho nenapadlo, že by udělal něco… že by chtěl udělat něco takového! Šel naprosto klidně a ještě mu stihl věnovat jeden nasupený pohled.

Už ho píchalo v boku, ale zjistil, že dokáže vyvinout až neuvěřitelnou rychlost a nepřizabít se mezi kořeny. Šlo o všechno! Šlo o Matěje!

Ani se neobtěžoval zouvat nebo svlékat oblečení. Jde se přece zabít. Ne koupat. Pomalu vkročil do vody. Byla studená. Ledová. Jako hrob. Nadechl se, jak postupoval dál od břehu, studená voda mu pomalu vytlačovala vzduch z plic. Nebylo těžké se rozhodnout, nebylo těžké sem dojít. Nebylo těžké vlézt do té vody. Bylo těžké odejít. Celou svou bytostí lpěl na Štěpánovi. Co když, co když není pravda to o druhém světě? Co když je prostě jen tma a nicota? Tak či tak, nic nemůže být hroznějšího než to prázdno, které se mu rozlézalo tělem. Zaměřil svůj pohled k prostředku rybníka. Teď už necouvne.

"Matěji!" ten výkřik ho úplně zmrazil. Už byl ve vodě víc jak po pás. Už jen pár kroků a dostal by se na hloubku. Udělal ho. Jeden krůček.

"Matěji, stůj!" Štěpán zněl zoufale. Matěj nemohl. Pomalu k němu stočil ztrápený obličej. Proč ho prostě nenechá? Chce ho dál trápit?

Zašplouchla voda. Vystříkla vysoko, skrápěla Matějovi obličej. Jako ve snách pozoroval, jak se k němu Štěpán řítil tak rychle, jak jen odpor vody dovoloval. Cítil, jak se mu kolem paže ovinula ruka. Cítil, jak ho Štěpán vleče z vody.

Štěpán s ním smýkl na břeh a složil se vedle něj. Měl pocit, že umřel sám. V hlavě mu od rychlého běhu zvonilo, sotva popadal dech, v plicích ho pálilo a vyvléct Matěje z vody ho stálo zbytek sil.

Matěj ležící vedle něj se pohnul. Štěpán přinutil vlastní ruku, aby se rychle vymrštila a zachytila Matěje za paži. "Lež a ani se nehni." Zasípal, protože víc mu hlasivky nedovolovaly.

Přesto se Matěj posadil. Svěsil hlavu a čekal, co bude. Čekal nadávky, čekal výčitky, čekal…

Po pár minutách, a Matějovi to připadalo jako věčnost, sevření ruky povolilo a Štěpán se posadil. Prvně přiletěl lehký pohlavek, jaký Štěpán Matýskovi nadělil, když si tehdy hrát se sirkami a málem si ublížil.

"Tak za prvé… co sis sakra myslel?" nadechl se Štěpán a spustil. "Že tímhle to jako vyřešíš? Málem jsem umřel strachy, proboha! Co tě to napadlo?"

"Já jsem jen chtěl…" Matěj na něj upřel uslzené oči.

"Mlč! Ještě jsem neskončil."

"Promiň." Sklopil Matěj kajícně pohled.

"Já… já dokážu pochopit hodně. Došlo mi během posledních hodin spoustu věcí. Myslel jsem, že spolu můžeme mluvit na rovinu."

"Já…"

"Ticho!" utnul ho Štěpán. Byl v ráži. "Tohle absolutně nic neřeší. Sakra, víš, jaký jsem o tebe měl strach? Jaký o tebe měla strach tvoje máma? A pořád ještě má?"

"Čaroději… já."

"Sklapni. Pořád ještě mluvím já." Nadechl se Štěpán. "Uvědomuješ si vůbec, cos chtěl udělat? Málem jsem dostal infarkt. Panebože, ty…"

Matěj k němu zvedl pohled a Štěpánovo napětí povolilo. Nemyslel, neuvažoval, prostě jen instinktivně popadl Matějův obličej do dlaní a dlouze políbil. Ten strach v něm cosi zlomil.

"Čaroději…" zašeptal Matěj zmateně.

Štěpán si ho přitáhl do náruče a pevně sevřel. "Ty jeden pitomče! Málem jsi tím zabil i mě."

Stulil se do jeho náruče. "Když… když já tě tak… tak miluju. Strašně moc."

"Já vím. Teď už to vím." Zašeptal Štěpán, opatrně ho položil a naklonil se k němu. Věděl, že to, co teď hodlá udělat, že se mu to vymstí, že ho to bude zatraceně mrzet. Jednou. Možná. Políbil ho. A pak znovu a znovu. Neuvědomoval si jak, ale jeho tělo ho samo vedlo. Zazdil myšlenky na cokoliv jiného. Potlačil svědomí a nechával se vést instinkty. Svlékal mokré oblečení, sobě i jemu, jemně hladil a líbal, sál a dráždil.

Matěj se pod jeho dotyky svíjel a sténal. Tohle bylo jiné než jeho představy. Štěpán tu byl a dělal všechny ty věci, o kterých Matěj snil. Cítil jeho dech na svém krku, jeho jazyk na hrudi, jeho prsty ve svém těle a umíral, při každém dotyku znovu a znovu. Uvědomoval si, že je to špatně. Že právě bere jedné rodině otce a manžela. Ale nemohl přestat. Tolik po něm prahnul, že byl ochotný nést jakékoliv následky. Utopit se může pak.

A pak se Štěpán bezradně zarazil. Matěj k němu zvedl tázavý pohled.

"Ochrana." Jen to jediné slovo mezi nimi padlo.

Matěj kývl ke svlečeným kalhotám. Jak jen mohl zapomenout. Stejné měl na sobě včera a… pro všechny případy se vybavil krabičkou. Jen tak, kdyby Denis zapomenul. A teď by se utopil a pak u něj našli… eh.

Štěpán po ní nedočkavě sáhnul. A zadíval se tázavě na Matěje. Hrál mu na rtech tak krásný úsměv, jaký u něj Štěpán snad ještě neviděl. A najednou věděl, že dělá správně. Že teď, pro tuhle chvíli, je to to nejlepší, co může udělat.

Matějovy prsty se zaklesly do svalů zad a jeho rty vyloudily zasténání. Štěpán se znovu pomalu pohnul. Cítil Matějovo sevření a po té noční… ehm, akci, mu nechtěl nijak ublížit. A Matěj to oceňoval. Vždycky věděl, že je Štěpán jemný. Dvě těla se proplétala a pohybovala v rytmu blížící se slasti. První podlehl Matěj, jen o malou chvilku následovaný Štěpánem.

Přitáhl si Matěje k sobě a políbil. Prvně do vlasů, pak na nos a nakonec na rty. Ten skoro dospělý se k němu přivinul a sevřel ho v náručí. "Omlouvám se. Je mi to všechno strašně líto."

"To nic." Jemný dotek ve vlasech. "Nějak to vyřešíme. Spolu."

Matěj přikývl. "Já tě vážně strašně miluju."

Štěpán se pousmál. "Měli bychom jít, než tvoje mamka povolá národní gardu."

Matěj se pousmál, horlivě přikývl a začal na sebe soukat oblečení. Štěpán ho chvíli sledoval a připadal si… šťastný? Na čas, než se dostaví výčitky.

Alena přecházela po zahradě a Alice se ji snažila uklidnit.

"Bude to v pořádku, opravdu. Štěpán to zvládne."

"Já vím, jen… jen mám hrozný strach. Co když…"

"Tak na to vůbec nemyslete." Přerušila ji Alice. "Bude to v pořádku."

Štěpán si ve skrytu stromů ještě přitáhl Matěje k sobě. "Matýsku, prosím tě… Já… dej mi čas, abych to mohl říct Alici. Nějak jí to vysvětlit."

Matěj přikývl a sklopil hlavu. "Je mi to moc líto."

"Přestaň. Tohle byla má volba."

"Ale když Alice je děsně fajn. A Tomášek… panebože, já jsem…"

Přitáhl si ho a políbil. "Uklidni se, ano? Zvládneš to?"

Přikývl, ještě se přitiskl ke svému Čaroději, než vyběhl z lesa. Štěpán se vydal za ním.

Alice se sklonila ke svému manželovi, který si zrovna četl noviny. Ovinula mu paže kolem krku a usmála se. "Jsem moc ráda, že jsi Matěje našel a rozmluvil mu tu pitomost. Jeho máma tu byla skoro šílená."

Bodnutí výčitek bylo stejně palčivé jako vosí žihadlo. Možná i víc. Vydechl, nadechl se a donutil se usmát. "Já ji chápu. Kdyby něco takového chtěl udělat Tomášek, zešílel bych strachy."

Usmála se a svezla se mu do klína. "Copak je to s tebou?"

"To nic, Ali. Tomášek už spinká?"

Pohladila ho po tváři. "Ano. A ty bys měl jít taky, protože se mi zdá, že jsi nějaký přepadlý. Bylo toho dneska až moc, ty můj hrdino."

Štěpán si připadal jak největší parchant na světě. Možná ještě víc, v celé historii lidstva.

"Asi máš pravdu." Přikývl na konec. "jsem hrozně vyčerpaný."

"To chápu. Ráno si přispi." Vstala a líbla ho na tvář. "Já se o všechno postarám. Zítra máš dovoleno jenom odpočívat, ano?"

"Jsi moc hodná, Ali." Pousmál se. A věděl, že až vyjde s pravdou ven, ublíží jí. Strašně moc ji zklame.

Vstal a zamířil do koupelny. Musel se osprchovat dřív, než vleze do postele. Cítil na svém těle nalepený písek. Zavřel se v koupelně a zavřel oči. Pořád ještě cítil Matěje. Brněly ho prsty z touhy znovu se ho dotknout.

Opřel si hlavu o studené dlaždičky a povzdechl si. Co jen bude dělat?

Díl devátý

Takže, Čaroděj dopsán. Skončili jsme na 14 dílech. Celkem slušné skóre na jednorázovku, co? :-D A jelikož mám radost, že už jsem to dotáhla do konce (a můžu rozepsat zase něco jiného???), tak tady máte další dílek... Jsem to ale hodná, že jo? Za tahle rychlé přídání vděčíte Voldíkovi, Yellow a největší zásluhu má Janča. Nejen, že mi tak hezky betuje, ale že mě podporuje v psaní, chválí a chválí, až mám pocit, že není lepšího autora (fuj, začínám být asi namyšlená :-D ). A taky jsem moc ráda, že se jí líbí konec, a že tak hrozně prožívá všechno, co napíšu. Slibuju, že do držky dostane, čestný! :-D

Minule jsme Matěje a Štěpána zanechali ve velmi choulostivé situaci. Copak Štěpán asi tak udělá? Zůstane schovaný a bude dělat, že nic? Nebo... nevydrží a vyvolá lavinu událostí, která brzy stáhne oba? Kdo ví... a vy to zjistíte poměrně brzy... Hezké čtení a nechte mi tu komentík, ať vím, jak moc se vám to líbí. Brou noc.

P.S. Uvědomuju si, jak tenhle díl končí a fakt už se dalšího nedočkáte tak brzy... :-D muhehéééé. Zas tak hodná nejsem.

---

Matěj počkal, dokud nenastalo zase ticho, které nenarušovaly kroky. Stulil se ještě nahý do klubíčka. Neměl sílu vstát a obléknout se. A bylo to jedno. Byl tu sám. Zasténal při prudším pohybu. Pevně sevřel víčka a snažil se na nic nemyslet. Kéž by to šlo. Kéž by mohl na všechno zapomenout. Obejmul se pažemi, ranní chlad mu začínal vstupovat do kůže. Už moc nechybělo do svítání.

Zalapal po dechu a odkudsi z nitra vyběhlo první zavzlyknutí. Bolest na chvíli přebila všechno ostatní, ale stálo to za to? Cítil uvnitř sebe takovou prázdnotu, až se toho děsil. Snažil se nevnímat vlastní vzlyky, které rozhodně nepramenily z nějaké bolesti svalů. Měl zvláštní pocit, že to vlastně nebrečí on. Že je to někdo jiný.

Pevněji přitáhl kolena k hrudi, obemknul je pažemi, schoval hlavu mezi ramena. Opravdu byl tak naivní, že si myslel, že mu tohle pomůže? Že mu tohle vyžene Štěpána z hlavy? Uvědomoval si, že udělal šílenou chybu. Tímhle si ublížil daleko víc, než chtěl. Copak se ještě někdy dokáže podívat Štěpánovi do očí? Po tom všem, co udělal? Chtěl fyzickou bolest, ale prohloubil jen tu, co už v sobě dávno nesl. Zasténal a zalapal po dechu, jak se ho zmocnila další vlna vzlyků.

Štěpán seděl stále na stejném místě. Ignoroval křeče, které zachvacovaly jeho tělo, jak se snažil celou tu dobu, tu šíleně dlouhou dobu, nehýbat. Měl pocit, že to, co se kousek od něj odehrávalo, trvalo snad staletí. Zatínal prsty do stehen, jak moc se snažil ovládnout, nevylézt a… a co? Chytit toho kluka, co ubližoval jeho Matýskovi a… moment, jeho Matýskovi? Zasténal by, kdyby se nebál odhalení.

Ale teď už byl klid. Druhý kluk odešel a zůstal jen Matěj. A teď teprve to přestávalo být únosné. Jestli si myslel, že slyšet a víceméně v obrysech pozorovat soulož těch dvou, bylo peklo, tak slyšet vzlyky Matěje, bylo daleko, daleko horší. Hodnou chvíli se snažil ovládnout, odolat touze sevřít ho v náručí a utěšit. Nedokázal se jen tak schovávat a poslouchat, jak Matěj trpí. Ať to stojí cokoliv, přece ho tam nemůže jen tak nechat.

Pomalu se narovnal. Snažil se, aby prkna vrzala co nejméně. Byl to vskutku heroický výkon, protože přesezené končetiny příliš nespolupracovaly. Přešel k němu. Prkenná podlaha decentně vrzala, ale Matěj to nepostřehl.

Až když ucítil teplou dlaň, která se dotkla jeho zad, prudce otevřel oči. Aby se podíval přímo do Štěpánovy tváře, sklánějící se nad ním. Úlekem ztratil řeč.

Pro Štěpána byl ten pohled přímo vražedný. Měl hrozný strach, že je Matýsek zraněný. Že mu ten kluk tím brutálním sexem ublížil. Velmi zběžně zkontroloval, zda nemá po těle krev. Nechtěl zase Matěje moc očumovat, zvlášť, když se na něj tak díval. Když uviděl modřiny, které se začaly objevovat kolem zápěstí a na Matějově zadku, zaťal pěsti. Byl to kliďas, ale po dnešní noci měl pocit, že pokud někomu jednu neubalí, vybouchne. A teď měl sto chutí ublížit tomu, co ublížil Matýskovi. Ale aspoň neviděl žádnou krev. Díky bohu!

Jemně vložil svoje paže pod Matějovo nahé tělo a přitáhl si ho do náručí. Chtěl mu říct… co? Že to bude všechno dobré? Sotva. Jen si ho přitáhl k tělu a jemně kolébal.

Matěj na něj pořád upíral překvapený pohled. Vzlyky ustaly, protože je přebil šok, který Matěj právě prodělal. Myšlenky mu létaly hlavou. Co tu dělá? Jak se tu objevil? Po žebříku těžko. A pak… pak se s naprostou neodbytností vloudila myšlenka, která Matějovi na okamžik zastavila srdce. Jediné možné vysvětlení Štěpánova zjevení je, že tu byl celou dobu. Celou tu dobu! Slyšel všechno. Viděl všechno. Matěj si přál už jen jedinou věc. Na místě umřít.

Štěpán ucítil, jak se chvějící se tělo v jeho klíně napnulo. Nebyl hloupý, aby neodhadl proč. Matějovi to nejspíš došlo. Přesto mlčel. Nevěděl, jak by omluvil takový vpád do Matějova soukromí. Uvědomoval si, že viděl a slyšet věci, které neměl. Sakra, vždyť tu celou dobu seděl a poslouchal.

Naštěstí měl tolik rozumu, aby mlčel. Natáhl ruku a jemně vjel do Matějových vlasů. Pohladil a jemně pocuchal. Stejně jako to dělával, když byl malý Matýsek rozrušený a potřeboval cítit podporu a uklidnit. I tentokrát se zdařilo. I skoro dospělý Matěj pomalu vydechl a na chvíli zavřel oči. Realitu si užije později. Teď si naposledy vychutná Štěpánovo objetí a laskavou péči. A pak… udělá tomu všemu definitivní konec.

Štěpán neměl tušení, jak dlouho to trvalo. Prostě jen držel, hladil a uklidňoval. Sám se snažil moc nepřemýšlet. Prostě problémy začne řešit, až přijdou.

Svítalo, tak strašně moc slunce pospíchalo na oblohu. A Štěpán se začal bát, že příchod nového dne bude to, co nastartuje apokalypsu.

Matěj se pomalu nadechl. A i když by takhle nejradši zůstal navěky, musel pohlédnout realitě do očí. Bylo to tvrdý, bylo to hnusný, ale musel. Zavrtěl se, trošku se odtáhl od hřejivého těla a vší silou praštil Štěpána do hrudi.

Štěpán nebyl na útok připravený. Navíc proběhl s děsivou razancí. Matěj se zlobil. Zlobil se příšerně. Rána ho srazila a on zalapal po dechu.

"Ty zatracenej hajzle, tys tu byl celou dobu, co? Celou dobu do prdele!" Matěj se začal hrabat z jeho náruče, snažil se v sobě rozdmýchat dostatek vzteku na to, aby neřešil to, že tu kdovíjak dlouho byl v jeho náruči a že on viděl, jak se nechává ponižovat a píchat Denisem. Bože, bože, božééééé.

"Matýsku." Štěpán se snažil popadnout dech.

"Užil sis to, ty jeden zatracenej šmíráku?" drtil Matěj mezi zuby. Vstal tak rychle, jak jen bolavé tělo dovolovalo a začal se soukat do kalhot. Moc to nešlo. "Líbilo se ti, dívat se jak mě šuká?"

Panebože, bude se muset zabít. Popadl tričko a rychle si ho přetáhl přes hlavu. "Doufám, že jsi spokojenej." Větší ponížení ani nemohlo existovat. "Nenávidím tě! Slyšíš?" hodil po Štěpánovi nenávistný pohled. "Nenávidím!" zařval a zamířil k žebříku. Téměř seskočil a utíkal domů. Denis už měl být pryč. Aspoň doufal, protože říkal, že musí vypadnout ještě před svítáním. Ještěže tak. Potkat ještě jeho!

Rychle zapadl do pokoje, svalil se na postel, která ještě voněla Denisem, a zabořil hlavu do polštáře. Štěpán ho viděl šukat s Denisem, slyšel ho. Slyšel všechno, co si s Denisem řekli. Věděl všechno. Řekl mu, že je šmírák a že ho nenávidí… Zasténal a věděl najednou jistě, co prostě musí udělat. Musí!

Štěpán ještě několik minut seděl šokovaně v místech, kde ho Matěj zanechal a mnul si postižené místo na hrudi. Nevěděl, netušil, co by měl dělat. Jít za ním? Teď? Neposlouchal by ho. Věděl, že tohle totálně podělal. Ale všechno potřebuje čas. Až se Matěj trošku vzpamatuje, třeba ho vyslechne. Pokud bude chtít. Věděl, že… že nenávist je na místě. Matěj měl plné právo ho za tohle nenávidět, ale copak to udělal schválně?

Pomalu se nadechl, vstal a zamířil k žebříku. Tohle stejně nevyřeší teď. Promnul spánky a zachytil se žebříku, aby sešplhal dolů.

Nešlo se mu domů zrovna nejlehčeji. V mysli mu pořád strašil obraz Matěje. To vážně tak vyváděl kvůli němu? Opravdu to s ním myslel tak vážně, že kvůli tomu… Zavrtěl hlavou. S Matějem to musí urovnat. Budou zase kamarádi. Všechno si to vysvětlí a bude to. Usmál se své vlastní naivitě. A co jako bude vysvětlovat? Už to úplně viděl. Matěji, sice mě to k tobě taky kurevsky táhne, ale mám rodinu. Ženu a dítě. A nehodlám je opouštět. Ani podvádět. Takže, co kdyby nám stačilo, že dýcháme společně stejný vzduch. Ušklíbnul se sám sobě. A nebo taky může vzít to ubohé zamilované srdce, vyrvat ho z hrudi a zatancovat na něm dupáka, co?

"Matýsku, co mi to jen děláš?" zeptal se s pohledem upřeným na chalupu, kde se nejspíš právě Matěj nacházel. Nechtěl mu ublížit. Sakra, vážně nechtěl. Ale čím víc se snažil, tím to bylo horší. Možná nebyl tak docela dobrý nápad, seznámit ho s Alicí a nechat ho hrát si s ním a s Tomášem. Věděl, že Matěj není tak zkažený, aby toužil rozbít rodinu. Nebo tomu chtěl aspoň věřit. A pokud do něj byl skutečně zamilovaný, pak mu to muselo neskutečně ubližovat. Sakra, ty kreténe, tos na to nemohl přijít dřív? Nadával si v duchu. Jenže cesty zpět nebylo. A neexistovala ani cesta, která by nikomu neublížila.

Zamířil domů. Bude si to muset všechno dobře promyslet. Teď si přál jenom zkontrolovat synka a na chvíli zavřít oči.

Matěj byl se svou prací spokojený. Oba dopisy byly dopsány a vloženy do obálky. Dal si záležet, aby napsal všechno, co potřeboval říct. Jednu obálku zalepil a druhou nechal tak, jen zastrčil růžek dovnitř. Pomalu se nadechl. Vzal naposledy do ruky propisku a nadepsal obálky. "Mámě" a "Štěpánovi". Uložil je pečlivě na stůl a zadíval se na ně. Ještě na okamžik se natáhnul na postel. Vyvolal si v mysli Štěpánovu tvář a sjel dlaní do slabin.

"Čaroději?"

Štěpán sebou trhnul. Nečekal, že by se tu prcek mohl objevit tak brzy. Ještě ležela v trávě rosa a drobek přiběhnul bosý. A ještě v pyžamu.

"Kdes nechal boty, hm?" Štěpán se sklonil a vzal dítě do náručí. "Nastydneš a umřeš!"

Drobné ručičky se mu ovinuly kolem krku. "Co to znamená? Že bych umřel?"

"Že už bys nemohl být se mnou." Odpověděl prostě.

Sevření zesílilo. "Já chci být s tebou! Už napořád."

Pousmál se a jemně pocuchal ještě neučesané vlásky. "To víš, že jo, prcku."

"Čaroději a co se stane přesně, když umřu?"

Štěpán se přesunul k lavičce, kde se usadil a stáhl si Matýska k sobě na klín. "Už nebudeš tady. Budeš někde jinde."

"Tak se kdyžtak vrátím, když mi budeš chybět. A musím tam vůbec?"

Štěpán se něžně pousmál. "Odtud se nemůžeš vrátit. A jednou tam musíme všichni."

"A… a co když umřu dřív než ty?"

"To se nestane."

"Ale co když?" trval na svém prcek.

"Pak si tam hezky sedneš, pohodlně se usadíš a budeš mě vyhlížet."

"Přijdeš za mou?"

"Nenechal bych tě samotného."

Alena zaťukala na Matějův pokoj, ale nedostalo se jí žádné odpovědi. Zaťukala silněji, ale stále žádná odpověď. Odvážila se, vzala za kliku a… bylo otevřeno? Matěj se ze zásady zamykal, aby mu nenarušovala jeho soukromí. Jakoby sedmnáctiletý puberťák nějaké měl. V době facebooku a podobných nesmyslů. Troubí na těch sítí každou kravinu, co se jim mihne v hlavě.

Pokrčila rameny, nejspíš šel ven za Štěpánem. To bylo ranní ptáče. Chtěla už odejít, když si všimla na stole obálek. Vzala do prstů tu, co byla nadepsána "mámě". A začalo ji jímat neblahé tušení.

Mami, je mi to strašně moc líto. Všechno to, jak jsem se choval. Jenže já prostě nemohl jinak, věříš mi to? Já se snažil, ale co táta umřel, už to nebylo ono. Nešlo to. Zmizel mi ze života i Štěpán a… mami, ztratit dva lidi v jednom roce je… je strašný. Věřím tomu, že jsem za to mohl já. Řekl jsem tátovi, že má chvátat, aby… maminko, moc mě to mrzí. Já jsem moc rád, že sis našla Jirku. Vážně. Chci, abys byla šťastná. Prosím tě, nezlob se na mě za to, co hnusného jsem ti řekl a co se teď chystám udělat. Ale já už tady prostě nedokážu být. A tam na druhé straně mi bude fajn. Půjdu tam jen o něco dřív a dobrovolně. Bude mi fajn, věř mi. Matěj

Alena sevřela papír v rukou a zlomek vteřiny ji trvalo pochopit, co se děje. Proboha!

Matěj se propletl zahradou, ignoroval Štěpána, který seděl venku a díval se jen tak do prázdna. Přeskočil zídku a zamířil k lesu.

Díl osmý

Tak jsem se rozhodla být hodná... Už zase venku svítí sluníčko, takže nálada zas vcelku dobrá. Zítra si půjdu zacvičit, tak snad mě to nepoloží. Už se docela těším, dlouho jsem nebyla. No a začínám hubnout. Do plavéééééék :-D No uvidíme, jak dlouho si dokážu odepřít sladké a tak podobně. Dlouho asi ne, právě jsem si vzpomněla, že mám ulitou čokoládu :-D

Nevím, jestli tahle kapča nebude moc drsná, radši varování 18+ a opravdu neporušovat. A speciální věnování... Voldíčkovi :-D Neb mě k tomu nepřímo inspiroval.

---

Zatajil dech. Hrozně moc si přál, aby nic neslyšel. S viděním to bylo snadnější, protože už se pomalu setmělo a byly vidět víceméně jen siluety. Ale ani tma nedokázala skrýt všechno.

"Svlékni se." Poručil hlas rozkazovačně. Hra už začala.

Matěj poslechl. Štěpán slyšel zavrzání prken podlahy, jak se Matěj pohyboval, aby splnil rozkaz. Brzy leželo všechno oblečení na hromádce a Matěj stál před Denisem, jak ho pánbůh stvořil.

Denis stál jako vytesaný z kamene, v ruce držel repliku kouzelnické hůlky a výmluvně s ní klepal do dlaně druhé. "Byl jsi moc moc zlobivý. A když někdo zlobí, musí být potrestán. Jsem lord Voldemort a předvedu ti víceúčelovost téhle věcičky." Švihnul hůlkou tvrdě do dlaně a pousmál se. "Divil by ses, co se s ní dá dělat. A jen tak mimochodem, hodlám tě dneska šukat do bezvědomí."

Štěpánovi bylo jasné jedno. Už se kolem těch dvou nedokáže dostat ven ani omylem. A odhalit svou přítomnost tady. Teď? Po tom, co už tu byl nucen vyslechnout? Tak to ani omylem. Matěj už teď na něj byl dost nasranej a kdyby se tu teď vyloupnul, zničil jim tu zvláštně perverzní hru, asi by ho zabil. Přinejmenším už by s ním nikdy nepromluvil. Ne, zabil by ho. Určitě!

Proč tohle Matěj ale dělal? To už ho tak nudí sex, že si vymýšlí s tím svým… milencem? takové hrátky? Proč proboha Voldemort?

"Moc jsem zlobil, strašně moc, čaroději. Můžeš mě potrestat."

Štěpán zbystřil. Čaroději? Co je zase tohle?

"Klekni si." Přišel další pokyn a znovu se ozvalo zavrzání prken, jak na něj dolehla Matějova kolena. Zacinkal kov. Denis se sklonil a na Matějových zápěstích zaklapnul želízka. Utáhl je pevněji, až Matěj zasykl. "A teď mě polib, čistě pro cvik. Potřebuju se trošku rozehřát." Denis se sehnul k Matějovi. Ten mu přehodil spoutané ruce kolem krku a přiblížil se k němu. Denis ho prudce a tvrdě políbil. Přitom přidřepl a natlačil své stehno mezi jeho. Matěj vydechl, možná až příliš prudce.

Denis natáhl ruku a pevně sevřel Matějův dosud příliš nespolupracující penis. Matěj zavrčel a sevřel paže těsněji kolem jeho krku. Zasvištění a na Matějův zadek dopadla kouzelnická hůlka, vyjekl bolestí a ošil se.

Štěpán měl velmi dobrý výhled na jejich siluety a nepochyboval o tom, že ten obraz už nikdy nedostane z hlavy. Přitom ho představa Matěje, spoutaného a vydaného na milost a nemilost vyváděla z míry. Zároveň ho děsily vlastní myšlenky.

Nastupující tma nebyla ani zdaleka tak milosrdná, jak se o ni říká. Sice skryla detaily, ale nemohl skrýt siluetu Matějova těla. Štěpán sledoval jeho útlé boky, lehce zaoblený zadeček i pevná štíhlá stehna.

Stiskl zuby, když uslyšel dopad hůlky na Matějovo tělo. Měl sto chutí vyskočit, tomu zasranýmu floutkovi tu hůlku vyrvat z ruky a vrazit mu ji do… oka!

"Pššt. Někdo nás tu načapá." Denis se přitiskl k Matějovu krku. Lehce začal přejíždět jazykem a dráždit. Věděl, že je Matěj na krku zvlášť citlivý. Brzy ucítil reakci ve své dlani a ozvalo se zasténání. "Tak se mi líbíš." Zazubil se Denis a vymanil se z Matějova objetí. "Trošku postoupíme, co říkáš?" začal ho obcházet a pohrával si s hůlkou v ruce.

"Moc to zdržuješ." Ozval se Matěj.

Denis mu uštědřil další ránu přes zadek. Hůlka jen prořízla vzduch a dopadla s razancí na bílou kůži. "Je to v mojí režii, pamatuješ?"

"Omlouvám se…"

"A dál?"

"Můj pane?" doplnil rychle Matěj.

"Příště trošku jistěji." Pohrozil mu Denis. "Máme celou noc, zlatíčko."

Denis začal klečícího Matěje obcházet a přitom se usmíval. Jak dávno si chtěl zahrát nějakou takovou hru. Jenže Matěje to nikdy nelákalo, takže co se změnilo?

Přejel hůlkou po jeho páteři a na chvíli se sklonil k jeho krku, políbil, lehce kousnul. Matěj zasténal a zadržel dech, když hůlka sjela o něco níž a zavadila o svěrač.

"Řekni mi, copak ta změna?" zašeptal Denis a jemně přitlačil. Matěj zasténal o něco hlasitěji. "Pořád jsi hrát nechtěl a teď najednou… zavoláš mě, abych přijel… Copak se stalo, že chceš tak moc cítit bolest? Hm?"

"Do toho ti nic není." Odsekl Matěj a zasténal znovu bolestivě.

"Možná jsi mi to měl říct předtím. Teď je to součást hry, Matýsku. Mám nad tebou moc, a nesnesu odmlouvání."

"Prosím…" zaúpěl. "Nenuť mě o tom mluvit. Jen mě pořádně ošoustej."

Denis se zamyslel. Natáhl ruku a jemně pohladil svěšená ramena. "Dobrá, ale stejně to budu chtít vědět, teď nebo jindy, to je fuk. Vážně to chceš takhle? Hm?"

"Jo."

"A víš co? Mně se nechce." Odsekl Denis.

"Cože? Něco jsi mi slíbil!"

Denis si sedl vedle na podlahu, až prkna zavrzala. "Hele, já vím, že o mně nemáš moc vysoký mínění." Zazubil se. "V podstatě má tvoje matka pravdu, jsem sobeckej bastard a smažka, oukej. Já mám tyhle hry rád, ale ty do prdele ne! Tak co se sakra stalo, že si přeješ bolest a ponižování?"

"Do toho ti ale absolutně nic není. Nepochopil bys to."

"Opravdu." Pozvedl obočí. "Myslíš, že když si občas šňupnu, že jsem na hlavu?"

"Já prostě potřebuju… vyšukej mi ho z hlavy, proboha… já jinak… jinak zešílím, chápeš to?"

Denis hvízdnul. "Ho? Ale, ale… tak náš pověstný šutr se zamiloval?"

"Nedělej si z toho legraci!"

"No, jen se podivuju, jak zle na tom musíš být, když potřebuješ zrovna tyhle hry… on je snad na tyhle hrátky?"

Matěj si sedl na paty a povzdechl si. "Měl jsem vědět, že…"

"Že tě jen tak nevošukám? Ale jo, i na to dojde. Jsem bezpáteřní hajzl, využiju situace, ale zajímá mě, proč… co je to za člověka, že jsi kvůli tomu ochotný dělat něco, co ti není po chuti."

"Co ty víš, změnil jsem se."

Denis se hlasitě zasmál. "Hovno, ty se neměníš. Ty jsi stejný bastard jako já. Využíváš lidi."

"Jo, a teď za to chci být potrestán."

"Najednou žádáš trest. Jenže fyzická bolest přejde, a víš co? S tou psychickou to vůbec nic nenadělá."

"Já chci tu fyzickou! A ty si přestaň hrát na psychologa, idiote. Stejně tě tam nevezmou."

Denis přimhouřil oči. "No, když to bereš tahle. Tak na mě vyšpul tu svou prdýlku, vošukám tě tak, že si týden nesedneš."

"NO, sláva, konečně ses… au…" na záda dopadla znovu hůlka a moc příjemné to nebylo.

"Chceš bolest, máš ji mít. Já tu nejsem ten, kdo je vadnej." Dost hrubě Matěje srazil na lokty, až Matěj bolestivě zasípěl. Vstal a přešel za něj. "Roztáhni ty nohy pořádně." Přikázal pevně a Matěj vyplnil.

Denis ho chvíli nechal jen tak. Pozoroval ho. Věděl, že to Matějovi vadí, proto to taky dělal. Chtěl lekci? No, tak ji dostane. S ním si zahrávat nikdo nebude. A urážet už teprve ne!

Štěpán už toho měl tak akorát dost. Na co si to Matěj hraje? Proč tohle dělá? A proč se zrovna on musel dostat do takhle pitomý situace.

Denis vytáhl z kapsy balíček kondomů. Přece jen, milenců měl dost, a ještě nebyl tak vypatlaný, aby sral na svoje zdraví. Netrvalo mu moc dlouho zbavit se kalhot, vzrušený byl už dostatečně, takže zaklekl za Matěje a jeden kondom rovnou použil. No, možná dojde i na další. To závisí na Matějově chuti. Zkušeným pohybem nahmátl Matějův penis a stiskl. Matěj zasténal, ale ještě nebyl plně vzrušený. No, však na to taky brzy dojde.

Sevřel dlaní Matějův bok. "Takže jsi říkal tvrdě vošukat?"

"Ano…" zasténal Matěj.

"Jen si pak nestěžuj." Otřel se lehce penisem o Matějův vstup, a když to čekal jeho milenec nejméně, prudce do něj na jeden příraz vnikl.

Matěj vyjekl bolestí, zaťal nehty do prken podlahy a pokusil se odtáhnout. Ale Denisova ruka pevně svírala jeho bok a druhá drtila jeho penis jako ve svěráku. Znovu zavyl bolestí, když se Denis pohnul a přirazil hlouběji. Cítil bolest, ale zároveň hluboké uspokojení. Trest za jeho drzost. Za jeho debilní zamilování se do chlapa s rodinou. Do muže, co je sakra heterosexuál.

Zastavil a Matěj zoufale zavrčel. "Ne… dělej, prosím…"

Denis na zlomek zaváhal a pak přirazil znovu. Matějovy nehty zaškrábaly po prknech, jak se zoufale potřeboval něčeho chytit. Jeho tělo už začalo bolest vnímat poněkud jinak. Už se pomalu, s každým přírazem, dostával k hranici bolesti a slasti. Znovu zasténal, při každém pohybu v jeho těle se mu ale dělalo zle, ze sebe samého. Byla to velmi zvláštní a nesourodá směsice pocitů.

V hlavě se mu honil Štěpán. Jak hezké by to bylo s ním? Štěpán by určitě nebyl hrubý, ani kdyby to po něm chtěl… Při dalším přírazu už nevydržel, hlasitě vykřikl, ani nevěděl pořádně co, a vybuchl. Zhroutil se v Denisových pažích, zatímco Denis ještě stále ukojoval svou vlastní potřebu.

Štěpán se musel kousnout do jazyka, aby se ovládl. Měl sto chutí vyskočit a ty dva od sebe oddělit. On si byl až příliš jasně vědom toho, co Matěj vykřikl. Až moc dobře. Svoje jméno ještě pozná. Schoval hlavu do dlaní. Panebože, do čeho se to zapletl?

"Takže jméno už bych věděl…" nadhodil Denis, zatímco soustředěně dělal uzel na kondomu. Matěj ležel se zavřenýma očima a snažil se uklidnit tlukoucí srdce.

"Cože?"

Denis se ušklíbnul a zparodoval Matějův výkřik.

"Ne, to jsem…"

"Ale jo, přesně to jsi tu zaječel z plných plic." Ušklíbl se a vstal, pomalu si natáhl kalhoty. "Hele, já si půjdu dát cígo."

"Jo, klidně běž. Jen nekuř nikde uvnitř, matka by mě zabila." Odpověděl mechanicky.

Denis se chvíli hrabal v batohu, než našel klíček od pout. "A seš v pohodě?"

"Naprosto." Zalhal Matěj. Lhaní mu šlo velice obstojně.

Tak moc dobře, že to ani nepoznal Denis a ten nebyl nikterak naivní. Sehnul se k němu a odepnul pouta. "Asi budeš mít trošku modřiny."

"V pohodě, s tím se počítalo."

Denis všechno pečlivě uložil do batohu. "Co myslíš, mám sestřičce říct, k čemu je ta její hůlka dobrá?"

"Hm?"

"A kam jsem ji strkal?" Denis se zasmál. "Tak já jdu na to cígo."

Matěj na smích neměl sílu. "Klidně běž, v pokoji zůstalo otevřené okno, tak se klidně běž vyspat." Řekl mechanicky.

"A ty? Fakt jsi v pohodě?"

"Jo, jasně, že jsem. Jen si potřebuju trošku porovnat myšlenky. Navíc mě tak šíleně bolí prdel, že s nějakým pohybem ještě chvíli počkám."

Denis se zazubil. "Já tě ale varoval."

Díl sedmý

Tak malá náplastička na Voldíčkovo bebínko... dveře jsou svině :-D A vlastně náplast všem z FB. A nekamenujte mě prosím.

---

Matěj vklouzl do kuchyně, kde seděla jeho matka s tím chlapem. Sjel je pohledem a mlčel. Došel si do lednice pro pití a velmi se soustředil na vyndání sklenice ze skříňky a nalévání koly.

"Matěji?" oslovila ho Alena opatrně s obavami, že syn se zase utrhne a bude vyvádět. Jirka se na ni povzbudivě usmál. Snažil se ji vysvětlit, že to chápe, že si to vůbec nebere osobně. Puberta s člověkem děsně mává a přijmout existenci matčina přítele nemusí být pro Matěje vůbec snadné.

"Co?" otočil se a sjel Jirku nevraživým pohledem.

"Chtěla jsem ti představit…"

"Já vím, kdo to je." Přerušil ji neurvale. "A vůbec mě nezajímá. Ty máš svoje, já taky. A večer tu přespí Denis."

"COŽE?" Alena Denise neměla ráda. Podle ní to byl zmetek a nejspíš bral i nějaký drogy. Nerada s ním Matěje viděla a představa, že bude přímo tady…

"Nemusíš se bát, bude u mě v pokoji, takže se na něj nebudeš muset ani podívat."

"Ten kluk se mi nelíbí. Proč se nekamarádíš s někým jiným. Někým, kdo je aspoň trošku jako Štěpán."

Matěj sevřel prsty do pěsti, až mu zbělely klouby. Měl chuť řvát. Tak strašně velkou chuť. Vyřvat se ze vší té bolesti, kterou mu způsobovaly myšlenky na Štěpána šťastného v náručí ženy. Představy na Štěpána v jeho náručí snad byly ještě horší. O dost víc zraňovaly.

"Štěpán." Zasípal a snažil se nabrat dech po dalším prudkém útoku na svou mysl. Po dalším zatraceném uvědomění si, že on nikdy nedostane to, po čem tak šíleně touží. "Štěpán je jen další kretén v řadě. Sobeckej hajzl, kterýmu jsou city ostatních naprosto u prdele." Štekl vztekle a otočil se k odchodu.

"Matěji!" matka prudce vstala. "Vy dva jste se pohádali?"

"Ne, my se nehádáme. My jsme prototyp nejlepších kámošů." Odsekl, popadl sklenici a zmizel ve svém pokoji. Neměl chuť vysvětlovat, neměl chuť nad tím dál přemýšlet.

Lehl si na postel a zavřel oči. Měsíc se tvářil jako kamarád, vydržel to celý měsíc, ale už se to nedalo. Přes den úsměvy a v noci zoufalé vyvrcholení do vlastní ruky. Bylo to více než frustrující. Toužil po teplém těle (ideálně Štěpánově, jo, to by bylo úplně nejlepší), které by se na něj v noci tisklo a pomalu mu z hrudi vymačkávalo poslední doušky vzduchu, zatímco by v sobě cítil jeho penis. Zoufale zasténal. Ty představy byly čím dál živější a ty zatracené doteky, kterých se mu od Štěpána občas dostalo, už hraničily s cejchováním žhavým železem.

Nádech a výdech. Zavrčení rozepínajícího zipu, šustění látky stahované z boků. Odhodil kraťasy na zem a roztáhl nohy. No, když není nikdo po ruce, tak se osvědčí staré dobré "udělej si sám". Pohladil se po hrudi, jemně přejel bříšky prstů po břiše. Pomalu vydechl a dlaň zabloudila níž. Sevřel opatrně penis a druhou rukou pomalu promnul varlata. Zasténal.

Neměl v úmyslu spěchat. Klíč vězel v zámku zevnitř, takže žádné vyrušení, které by měl brát na vědomí a kvůli kterému by se měl znervózňovat a pospíchat, se nemělo konat. Čistě teoreticky.

Zručně se přiváděl k vrcholu, dlaň klouzala v ideálním rytmu a vlastní prsty v těle věděly přesně, co jejich majitel chce a očekává. Zasténal hlasitěji a skousl rty. Nechtěl být na večer příliš nadržený. Měl to být jeho trest, ne odměna. Doufal v hodně tvrdé ošukání, až na hranici bolesti. Potřeboval cítit bolest i navenek. A byl si jistý, že v tomhle může Denisovi plně důvěřovat.

Obraz Štěpána v jeho mysli vybuchl a rozsypal se na milion barevných zářivých jiskřiček. Skrz pevně sevřené rty zasténal a zašeptal jeho jméno, zatím co se pomalu rozpouštěl.

Zaklepání na okno mu opět způsobilo infarkt. Ale zůstal ležet, jen líně otočil hlavu, aby přes záclonku a šero pokoje uviděl Štěpána. Zaklel. Copak ten chlap musí přijít vždycky, když… vysloví jeho jméno? On je vážně čaroděj, nebo co?

Nespěchal. Nechtěl s ním mluvit. Pomalu se očistil od svého malého hříchu, natáhl kraťasy a vstal. Otevřel okno po devátém zaklepání.

"Co mi chceš?" vyštěkl na Štěpána.

"Mluvit s tebou." Odpověděl a pousmál se. "Chtěl bych…"

"Ušetři mě těch keců. My už spolu nebudeme mluvit vůbec." Přerušil ho. "Ty máš svůj život a já svůj. Byla debilní chyba myslet si, že mezi námi něco zůstalo. Že se dá stavět na něčem, co bylo před tolika lety."

"Proč jsi najednou tak nepřátelský?" zeptal se Štěpán ublíženě. Matěje to zabolelo. Byl nepřátelský? Možná, ale snažil se zachránit aspoň zbytky zdravé mysli, než ho Štěpánova dobrota a přátelství dočista zničí. A pokud tím Štěpán taky trochu trpí, tím líp. Aspoň pocítí, jak je jemu.

"Protože se mi prostě chce. Nemám už na tebe náladu. Bylo to pěkný, ale sbohem!" odsekl a zabouchl okno. Chvíli čekal za záclonou, než se Štěpán vzdálí a pak si pomalu sedl na zem pod okno. Zaťal pěsti a snažil se zatlačit první slzy zpátky do očí. Už nemohl.

Vyšel ven přivítat Denise, který se právě zjevil na zahradě a přes Alenu se dožadoval Matěje.

"NO sláva, že jsi tu. Nechce mě za tebou pustit." Ohlásil Denis a vrhnul zlobný pohled na Alenu. Ta vypadala, že tomu klukovi brzy jednu vrazí.

"Co kdyby ses do toho přestala míchat. Přijel za mnou. Já se ti taky neseru do Jiříčka." Zavrčel Matěj jedovatě a popadl Denise za paži. "Pojď, tady nebudeme ztrácet čas."

Alena se na ně zmateně podívala a pak stočila svůj pohled k sousedům, kde se o motyčku opíral Štěpán a všechno sledoval.

Alena pomalu přešla k zídce a pousmála se. "Jsem hrozná matka, Štěpáne?"

Oplatil ji úsměv a zavrtěl hlavou. "Nejste. Prostě to s ním tříská o zem. Puberta je hrozná věc."

"Tys byl vždycky tak rozumný kluk. Vaši si nikdy nejmenším slůvkem nepostěžovali."

Pokrčil rameny. "To není u každého stejné. Aleno, řekněte mi, jak dlouho už to s ním takhle mlátí?"

"Ztratila jsem přehled. Tak dva tři roky. Kdybys věděl, co všechno už mi řekl, vyčetl. Jsem z toho zoufalá. Je tak zlý." Postěžovala si.

"Asi má nějaké trápení. Nevěřím tomu, že by byl Matěj takový."

"Neměla bych ho vzít k nějakému psychologovi?"

Štěpán se na ni podíval. "A zkusíte mu to navrhnout?"

Alena se zamračila. "To by mě asi zakousl." Opřela se o zídku a zaměřila pohled do záhonu. "Strašně se změnil, co umřel manžel. Myslela jsem si, že je to prostě jen tím, že se každý se smrtí vyrovnává jinak. Jenže poslední dva roky je to peklo."

Štěpán ji lehce pohladil po ruce. "Až se trošku uklidní, zkusím s ním promluvit."

"Na tebe určitě dá. Má tě moc rád."

Štěpán se smutně pousmál. "Uvidím, co půjde."

Po divoké muchlovačce na přivítanou v pokoji jen tak seděli a Denis Matějovi sděloval novinky z domoviny. Přišel o pár suprových mejdanů. O dost velkou srandu a tak. Prostě se tu zahrabal a přišel o všechno.

"A máš ty… hračky?" zeptal se Matěj s nadějí. Denis si přitáhl batoh a s úsměvem ho poplácal. "Ani nebudu sestřičce vysvětlovat, co jsem nebo co hodlám provádět s tou její trofejí."

Matěj popadl Denise za zápěstí. "Vím o skvělým místě. Tady radši nebudeme zůstávat, mohla by sem vtrhnout matka."

"Jsem jedno velký ucho."

"Vykrademe se za soumraku."

Denis se na Matěje vrhnul a přitiskl ho k zemi. "Nemůžu se dočkat, až tě budu šukat."

"Trpělivost. Já byl na suchu víc jak měsíc."

Denis přimhouřil oči a olízl lákavý krček. "Abys to ještě uměl."

Matěj se ušklíbl. "Podržet ještě umím."

Zazubil se a lehce kousnul. "Takže to bude na mně?"

"Všechno."

"Hmmm, to zní skvěle. A s tou bolestí… tos myslel vážně?"

"Smrtelně. Ale žádné zranění. Nechci žádnou krev nebo tak něco."

Denis se napřímil a kolenem se natlačil mezi Matějovy nohy. "Neboj, nejsem amatér. Se mnou se ti dostane té nejlepší péče. Dokážu tě udržet dlouho vzrušeného a nedopřát ti úlevy." Sklonil se, olízl kůži těsně za uchem. "Budu tě mučit tak, že mě budeš prosit."

Matěj zasténal. Něco mu říkalo, že by měl Denisovi věřit. "Ach bože, ano."

"Tak trošku nechápu ty tvoje choutky, abych si hrál na čaroděje, ale copak bych pro tebe neudělal."

"To je moje věc." Odsekl Matěj a zalitoval svého tónu hned zápětí. Koleno v jeho rozkroku se posunulo a donutilo ho frustrovaně zasténat.

"Nebuď drzý, mudlo. Nebo ti lord Voldemort předvede něco rovnou."

"Vole!"

Denis se rozesmál. "Špatná odpověď. Mělo to být: Ano, můj pane."

Měl toho v hlavě až příliš. Chápal Matěje, možná víc, než si připouštěl, ale copak mohl? I když si přál podlehnout tomu šílenství, vrhnout se na Matěje a dopřát mu všechno, po čem toužil, a vlastně i sobě, prostě nemohl. Neměl už zodpovědnost jen za sebe. Měl ženu, dítě… rodinu. Nemohl si dovolit nechat se poblouznit puberťákem, kterého to za pár měsíců přejde. Nemohl zahodit to, co měl, kvůli tomu, co by možná ani doopravdy neměl.

Měl Matěje rád. Zbožňoval to, jak se rozčiloval, když mu prováděl lumpárny. Když mu nadával. I to, jak ho tahal z růží, jak se ho mohl dotýkat a mít v náručí, aniž by to bylo podezřelé nebo vypadalo divně.

Jemu stačila ta blízkost, kterou jim umožňovalo to křehké přátelství, které mezi sebou měli. Nebo si to aspoň nalhával. Matějovi evidentně ne. Byl to sice chytrý kluk, ale poněkud nevyzrálý. Přemýšlel spíš ptákem, než aby bral ohled na nějaké okolnosti.

Navíc, Matěj pro něj byl pořád ten klouček, co za ním tehdy běhal. Bylo těžké přiznat si, že před ním už není dítě, ale téměř dospělý muž. Minimálně věkem.

Mrzelo ho, že mu ubližoval. Ale co s tím taky mohl dělat jiného. Ten kluk měl očividně problémy sám se sebou. Už jen to, jak jednal s matkou, to bylo znamení toho, že prostě jen volá o pomoc.

Vylezl na seník a zhroutil se do nejvzdálenějšího rohu. Měl tam svůj koutek, když potřeboval přemýšlet. A teď si potřeboval velmi akutně urovnat pár myšlenek.

Poněkud ho vyděsilo, když zespodu uslyšel hlavy.

"No tak tohle je vážně brutus." Tenhle hlas neznal.

Ale ten druhý už ano. "Nikdo nás tu nebude rušit."

"Paráda. Ale i tak, nesmíš moc křičet, nebo nás někdo uslyší."

Žebřík zavrzal, jak se na něj vyhoupl Matěj. "V klidu, uslyšíš jen sténání a prosby."

Ozval se smích a další zavrzání žebříku. "V to doufám. Vošukám tě to bezvědomí, Matýsku."

Štěpán sevřel pevně rty a přemýšlel, kudy uniknout, aby si ho ti dva nevšimli. Smůla byla, že to jinudy, než přes žebřík, na kterém teď ti dva stáli, nešlo.

"Jen jestli nekecáš."

"Já? Nikdy. Budeš mě prosit, abych přestal. A pak, abych nepřestával." Zazvonil pobavený smích. "Počítej s tím, že po dnešku tě bude kurevsky bolet prdelka."

Díl šestý

Tak už je zase čas na Čaroděje. V tomhle díle poskočíme o nějaký ten čas dopředu. Tak snad se bude líbit.

---

O měsíc později…

"Hééééééééééééééééééj." Zavřískl Matěj a snažil se co nejrychleji odtáhnout od Štěpána, který mu soustředěně vycpával tričko pískem za bouřlivého povzbuzování malého Tomáška.

"Okamžitě polož tu lopatku, nebo ti ji otluču o hlavu!" vyhrožoval Mates a vyklepával si z pod trička písek. "Seš příšernéééééj!"

Štěpán položil lopatku a zatvářil se nevinně. U Tomáška to vyvolalo záchvat smíchu a pádil do kuchyně. "Mamííííííííí, táta už zase zlobíííííííííííí."

Alice vykoukla z okna a usmála se na ty dva na pískovišti. "Štěpáne, už zase?"

"Sypal mi písek za tričko, hele!" ukázal Matěj. Poodhrnul si tričko a vysypalo se několik kilo písku.

"Nezlob ho. A skočte se opláchnout. Nééé." Zarazila je. "Dovnitř ne, nanosíte mi sem písek a kdo to zas bude uklízet, hm? Já. Padejte k rybníku." Stočila pohled k Tomáškovi. "A ty si skočíš do svýho bazénku."

"A táta s Matesem nemůžou?" zajímalo mrňouse.

"Ne, pro ty je tvůj bazének moc malej. A na tebe zase rybník moc velkej. A pojď, ty dostaneš koláč. Ti dva zlobili, tak nic nebude."

"Hej, já jsem…" začal Matěj, ale přestal. Štěpán ho zachytil za gumu kraťasů, poodtáhl a bleskovým pohybem mu za ně nasypal další lopatku písku.

"Ty já tě už vážně zabiju." Zasyčel vztekle Mates. Popadl lopatku, kterou Štěpán odhodil a jal se ho pronásledovat po zahradě.

"Hej vy dva, bacha na…" Alice nedořekla, protože Matěj uklouzl a skončil v záhonku s růžemi.

"Auuuuu." Zavyl a za zdatné pomoci provinile se tvářícího Štěpána se soukal opatrně ven z toho pichlavého roští.

"Jestli jste ty růže polámali, tak…"

"Ali, podej mi prosím tě lékárničku." Otočil se na ni Štěpán.

"Vy dva jste vážně jako malí kluci." Zavrtěla hlavou a zmizela uvnitř. Za chvíli vykoukla, položila lékárničku na okno a zavolala Tomáška k sobě. "A až dostanete rozum a budete čistí a nekrvácející, tak si přijďte taky na koláč."

"Jsi báječná." Poslal ji Štěpán vzdušný polibek.

Ušklíbla se a zmizela.

Matěje to zabolelo. Bylo těžké vidět ty dva spolu, ale Tomáška si oblíbil. Jen by nemusel pořád podporovat svého tátu, když mu dělal naschvály. Teď se Matěj držel Štěpánovy ruky a snažil se vyprostit z trnů s co nejmenšími ztrátami. Na krvi i keřích.

Štěpán si ho přitáhl k sobě a sevřel v náručí, aby znovu neupadl do trní. "Promiň, prcku. Nechal jsem se unést."

"Ty voléééééééééééé!" Mates ho vší silou praštil do hrudníku, až málem oba spadli zpátky do růží. "Tohle je tvoje vina!"

"Připouštím, že ten písek v kraťasech už byl moc."

"V kraťasech, ty kreténe? Hovno, tys mi ho nasypal až…"

"Jejda." Zazubil se Štěpán.

"Blbečku!"

"Kam se poděl čaroděj?"

"Zabiju tě!"

"Můžeš to zkusit."

Štěpán ho popadl za ruku a usadil ho na lavičce, během chvíli se objevil s lékárničkou. Vytáhl desinfekci a začal čistit škrábance, které Matěj utržil při pádu do trní.

Syknul a zachytil Štěpánovu ruku. Drtil ji, když čistil šrámy. Aby z toho taky něco měl.

"Na tohle naštěstí neumřeš." zkonstatoval Štěpán, zatímco uklízel vše do lékárničky. Matěj se na něj díval a nemohl z něj spustit oči. Ani uhnout pohledem, nebo mrknout.

"Copak se děje?" zeptal se Štěpán a sevřel jeho dlaň.

"Nic"

"Nic?" zopakoval Štěpán nevěřícně.

Matěj se pousmál. "Nechme toho, ano?" to pousmání stálo hodně sil. Ale od té dohody, co uzavřeli tu dohodu, to vypadalo všechno naprosto idylicky. Štěpán ho seznámil s Alicí a Tomáškem. Alice byla krásná a elegantní žena a Matěj se vůbec nedivil, že Štěpána okouzlila. A Tomášek byl prostě rarach. Štěpán měl co dělat, aby ho uhlídal. A teď na to byli s Matějem dva.

Povzdechl si. Bylo to lepší jak nic. Mohl zase prožívat se Štěpánem ty blázniviny, co prováděli kdysi, jen jich bylo o jednoho víc. Tomášek nezmeškal žádnou lumpárnu. Jen bylo těžké držet odstup. Někdy víc než jindy. Štěpánovo tělo ho přitahovalo a měl co dělat, aby se neopakovalo to, co před měsícem na seníku.

Celá jeho bytost křičela po Štěpánovi a on si uvědomoval bolestivou zkušenost. Pokud se o něco znovu pokusí, Štěpán už možná nebude tak velkorysý. Ohrožoval jeho rodinný život. Jeho existenci.

Štěpán se narovnal a vrátil lékárničku na okno. Pak zvedl Matěje z lavičky. "Skočím pro ručníky, půjdeme opláchnout ten písek."

"Ty máš tak co oplachovat." Zabručel Matěj.

Štěpán pokrčil rameny a pousmál se takovým způsobem, až s sebou Matějův penis zoufale zacukal. Ne, takhle to nejde dál.

"Půjdu sám." Oznámil Matěj hrubě. "Ty běž na ten koláč." Otočil se k odchodu a přehoupl se přes zídku vedoucí k lesu.

Voda byla studená a Matějovi kontakt s ní dělal velice dobře. Neřešil ani plavky, stejně tu touhle dobou nikdo nebyl. Vlastně tu nebyl nikdy nikdo. Voda tu byla až příliš studená. Matějovi to ale teď vůbec nevadilo. Ponořil se do vody a pevně sevřel zuby, aby nedrkotaly. Dlaněmi přejel po hrudi, aby se zbavil písku, pak sjel na břicho a vzápětí obě sjely na jeho pevné pozadí. Cítil drsný písek pod prsty.

Zavřel oči a sklouzl více do vody, aby se ochladil. Sálalo z něj teplo. A začalo to být nepříjemné. Sebeovládání, když byl vedle Štěpán, bylo čím dál horší. Teď tu nebyl a Matěj mohl konečně trošku uvolnit to napětí, kterému bylo jeho tělo a mysl soustavně vystavována.

Vybavil si Štěpánův úsměv, kterým ho dneska obdařil, pomalu přejel po svém penisu. Studená voda dělala své, ale představivost byla silnější. Přejel několikrát dlaní a ovinul prsty pevněji. Sevřel a velké šplouch kousek od něj ho málem zabilo.

Otevřel oči. Rychlým pohledem odhalil několik kruhů, rozbíhající se po hladině a brzy se vynořila hlava.

"Nerozmoč se, prcku." Zubil se na něj, když vyplivl vodu.

"Štěpáne, do prdele, mohl jsem dostat infarkt!"

"Nemáš čistý svědomí?"

"Naser si!" zavrčel Matěj popuzeně. "Běž s těma vtípkama už do prdele, sakra!"

"Matěji?" Štěpán se na něj díval překvapeně.

Frustrace pomalu vyvěrala na povrch. Už nemohl. Už nechtěl.

"Ty si asi myslíš, jak jsi chytrej, co? Ale seš jen další idiot, co si myslí, že všechno půjde podle jeho!"

"Matěji!" Štěpán se zamračil. Bylo to poprvé, co na jeho tváři Matěj viděl takový výraz. "O čem to mluvíš?"

"Ty nic, nechápeš, co? Nemáš představu, jak mi je!"

Štěpán se přesunul k němu. Chtěl k němu natáhnout ruku, ale Matěj ucuknul.

"Matýsku. Co se to děje? Proč říkáš takové věci?" zadíval se na něj. V jeho očích bylo ublížení. Ne naštvání, které tam Matěj očekával.

"Chceš vědět, co je?" Matěj už ale nedokázal přestat. Ten měsíc byl na jednu stranu úžasný, na druhou ho stál probdělé noci nebo sny plné erotických představ o Štěpánovi.

"Ano."

"Tak já ti teda ukážu, co je." Přiblížil se. "Ta voda je dost studená, co myslíš?"

Štěpán nechápavě přikývl.

"Takže by tu měly teď stát dvě královny, že jo?"

"Nechápu, kam tím…"

Matěj popadl Štěpána za ruku, navedl ho do svého klína a přinutil ho sevřít pěst kolem vlastního naběhlého penisu. "Tohle je všechno kvůli tobě, sakra! Tohle je tvoje vina!"

Štěpán překvapeně vyhledal jeho pohled. "Matýsku?"

"Už žádné Matýsku. Já už nejsem dítě."

Pustil Štěpánovu ruku, ale ta zůstávala dál zlehka sevřená. Neucukl, nestáhl ruku. Prostě tam stáli proti sobě, dívali se vzájemně do očí a Štěpán držel Matějův penis.

"Netušil jsem, že je to tak… zlé." Řekl Štěpán tiše, v jeho hlase zaznívaly stopy provinění. Pomalu spustil ruku.

"Samozřejmě, že ne!" zavrčel vztekle Matěj. "Nedělo se to tobě." Otočil se a rychle vykráčel z vody. Nedbal na nahotu, ani na mokré tělo. Nasoukal na sobě oblečení a rychle zmizel v lese.

Štěpán se za ním zmateně díval. Doufal, že tenkrát na seníku to bylo jen nějaké poblouznění a že to Matěje prostě přejde. Zmýlil se.

Doběhl do chalupy. Netoužil po ničem jiném, než za sebou zabouchnout dveře a zmizet před celým světem.

"Matěji?"

"Dejte mi už do prdele všichni svatej pokoj." Zařval Matěj na matku, která stála ve dveřích s nějakým mužem.

"Matěji!"

"Mně je tvůj milenec naprosto u prdele, máti. Dělejte si, co chcete!" Zaječel vztekle a s třísknutím dveří zapadl do pokoje. Život fakt nemohl být lepší.

"Matěji!!!" slyšel ještě rozčílený hlas své matky. JO, ty mi taky, maminko!

Sáhl po mobilu a rychle vytočil Denisovo číslo. Zazvonilo to snad milionkrát, než to Denis vzal.

"Jo?"

Matěj se zamračil. "Potřebuju tě tu!"

"Děláš si prdel? Takovou dálku?"

"Prostě přijeď, jsem nadrženej jak komár na evropského turistu!!!"

Na druhé straně se ozvalo zívnutí. "Fajn. Večer bych tam mohl být, ale ráno bych musel zpátky."

"Vezmi si hračky."

"Hračky? Myslel jsem, že ty na to nejsi."

"Už jsem. Chci si hrát. Máš kouzelnickou hůlku?"

"Cože? Budeme si hrát na čaroděje?" Na druhé straně se ozval smích. "Moc ses díval na Harryho Pottera."

"To ani zdaleka." Odsekl Matěj. "Zlobivej mudla potřebuje potrestat." Zavrněl nakonec do telefonu. Musí být přesvědčivý, aby Denisovi stálo za to přijet. "Tak co? Ukážeš se tu?"

"Když to podáš takhle, kdo by odolal?" zasmál se Denis. "Hůlku splaším, to není problém. Ségra je magor do Snapea, má repliku jeho hůlky. Sice nepůjči, ale kdo by se ptal, že jo. Je taková z umělý hmoty. S tou by se dalo dělat věcí."

"Fajn. Budu tě čekat." Matěj zavěsil a zhroutil se do postele. Prostě si nechá Štěpána vyšoustat z hlavy Denisem. A Denis byl hodně schopný nechat ho zapomenout. A trestat. A že Matěj potřebu trestu cítil přímo palčivě.