Nazdar lidi,
sluníčko vykouklo, ti strašáci, co kolem obíhali a děsili mě, jsou pryč. Jupí, vypadá to nadějně a já mám radost. Asi to vážně všechno skvěle zvládnu. I když dost nerada bych to zakřikla. Ale k věci. Povídku teď trochu šídím, ale pokračuje. Pomalu, ale jistě směřuje ke konci. A bude to brzy. Aspoň pro mě. A upřímně doufám, že nepřekročím čtyřicet dílů. To už bych si vážně připadala, že píšu telenovely. Už teď je to skoro osmdesát stránek textu.
Lex možná překvapí a dost překvapí hlavně Vítek. Asi vás všechny dost naštve, ale dejte mu šanci a počkejte si do další kapitoly, než ho budete odsuzovat a nenávidět :-) Zas jsem to psaní tak trošku odflákla, takže... no, uvidíte sami.
Vítek ležel na posteli se zavřenýma očima avůbec nereagoval na Kláru, která si k němu přisedla. Lex zůstal stát mezi dveřmi a sledoval ho. Předpokládal, že Vítek s ním stejně nebude mluvit po tom, co se stalo v Gabrielově kanclu.
"Vítku?" Klára mu položila ruku na rameno, ale Vítek se ani nepohnul. Znejistěla. "Vítku!" Trošku s ním zatřásla, ale ani to se nesetkalo s odezvou. Vyplašeně se podívala na Lexe. Vyměnili si spolu pohled a Lex okamžitě odlepil záda od futer a vyrazil k ní.
Rychle se sklonil nad Vítkem. "Ty blbče jeden!" zavrčel a koukl na Kláru. "Volej sanitku, ten pitomec si něco vzal!"
Klára roztřeseně vyhrabala z kapsy mobil, zatímco Lex se snažil zjistit, co si vzal a kolik. Vítek stále ještě dýchal, i když se to Lexovi nezdálo jako dostačující. Snažil se ho vzbudit. "Vítku, neser mě a prober se!"
Klára byla v šoku. Nečekala, vůbec si nedovedla představit, že by Vítek byl něčeho takového schopný. Takže když se v mobilu ozval hlas dispečerky, rychle vrazila mobil do ruky Lexovi. "Prosím tě…"
"Sakra." Lex hrábnul po telefonu. A rychle sdělil, co kde a kdy. Pak ji podal telefon zpátky. Tohle byla noční můra. Už to jednou zažil. Když našel Kubu zraněného před klubem. Ale aby si někdo z jeho přátel sám sáhnul na život... Zamračil se. Vítek musel být zoufalý. Musel mít pocit, že jeho život skončil. Což bylo samo o sobě dost děsivé, vždyť to byl tak veselý kluk. A to i přese všechno, co prožil. Lex měl pocit, že kdyby tenkrát trošku bojoval o to, aby Vítek poznal pravdu, tohle se nemuselo stát. Mohl za to!
Přitáhl si Vítka do náručí a doufal, že tu bude záchranka brzy. "Je mi to líto, promiň, Vítečku."
Klára si zdrchaně sedla vedle nich. "Nemůžeš za to. Neměla jsem ho tu nechávat samotného, když ho Gabriel tak odkopl. Mohla jsem to tušit."
"Já toho hajzla zabiju!"
Klára si povzdechla. "Jen, ať je Vítek v pořádku. Ostatní je jedno."
Přecházel jako hladový lev v kleci. Klára tiše seděla a pozorovala ho, jak rázuje sem a tam. Hlavou se jí honily nejrůznější myšlenky. Do sanitky je samozřejmě nevzali, tak Lex prostě sedl do auta, ona vedle, a jel jako o život. Jako totální hovado. Stejně jako když tenkrát ujížděl s Kubou na zadním sedadle. Bylo mu stejně zle, ne-li hůř.
Lex se opřel o zeď a díval se před sebe. Klára vstala a přešla k němu. "Bude v pořádku." Položila mu ruku na rameno. "Jsem moc ráda, že jsi tam byl. Asi bych… to nezvládla."
Podíval se na ni, ale mlčel. Zvládat krizové situace uměl, ale potom ty následky. Když odvezl do nemocnice Kubu, klepal se ještě hodně dlouho potom. I teď měl pocit, že se klepe jako ratlík.
Kuba nervózně přecházel po bytě a Roman ho znuděně sledoval z gauče. Už bylo dost pozdě a Lex nikde. Kuba měl strach, že se něco přihodilo. Jinak by jistě dal vědět.
"Ježiši, sedni si na prdel a seď. Bolí mě z tebe hlava."
Kuba se na něj nevraživě podíval. "Hele, když nechceš, aby tě ze mě bolela hlava, tak mi zjisti, kde je Lex."
"Proboha, tak mu zavolej."
"Nechci ho rušit."
"Ty vole!" Roman se vztekle posadil a vytáhl z kapsy mobil. "Ok, vyruším ho já."
Lexovi zavibrovala kapsa a on vyplašeně zamrkal. Klára, která se o něj opírala, a už několik minut propadala dřímotě, byla okamžitě při smyslech.
"Co se děje?"
"To nic, jen…" vytáhl mobil z kapsy a zamžoural na displej. "Shání se po mně kluci." Pomalu přiložil mobil k uchu.
"Ano?"
"Čau, hele, kde to vázne? Kuba ti tu už procoural díru v podlaze." Kdesi v pozadí se ozvalo "hej, co to meleš?!"
Najednou nevěděl, co říct. "Já asi už dneska nedorazím."
"Co se stalo? A proč nedal vědět?" dožadoval se Kuba odpovědi hlasitě, že ho Lex poměrně slušně slyšel.
Lex vstal a poodešel kousek stranou. "Vítek… je v nemocnici, chci tu zůstat."
"COŽE?" Kuba zařval a vyrval zděšenému Romanovi mobil z ruky. "Lexi, co se stalo? Jak mu je? Nemám přijet za tebou?"
Pomalu se opřel o zeď a promnul si znaveně čelo. "Já nevím. Nic nám neřekli. Našli jsme ho u něj, asi si vzal nějaký prášky."
"On se chtěl zabít?" Kuba zněl víc než zděšeně. "Proboha. Co se stalo?"
"Gabriel. Chtěl se pomstít mně a odnesl to Vítek."
Kuba chvíli mlčel. Slyšel v Lexově hlase něco, co se mu nelíbilo. "Ty se za to neobviňuj." Řekl po chvíli zcela vážně. "Řekni mi, kde jste."
Roman se ani nebránil, když ho Kuba vlekl do špitálu, i když příliš nechápal, co tam budou platní. Taky se na to zeptal nahlas, ale Kuba ho sjel tak výmluvným pohledem, že radši rychle sklapnul.
"Lex je na tom špatně." Odsekl napružené a už hledal správné oddělení na mapě areálu.
Vpadl tam a bez ohledu na pohledy ostatních rovnou skočil po Lexovi a přitáhl ho do dechberoucího objetí.
"Bude to v pořádku, jasný?" drtil ho, na takového střízlíka poměrně tvrdě.
Lex zalapal po dechu. "Díky, ale radši… mě pusť."
"Ehm, promiň. Sakra Romane, neflákej se."
Roman vlezl dovnitř a chopil se příležitosti, když uviděl Kláru. "Nemám vám něco donést? Kafe? Něco k jídlu?" Když zavrtěla hlavou, navrhl další možnost. "Objetí?" I když nedoufal, Klára nakonec přikývla.
Kuba mezitím pustil Lexe a sedli si.
"Nemuseli jste sem chodit." Namítl Lex. "Netýká se vás to."
"Víš, co mi to připomíná?" zeptal se tiše Kuba.
Lex pomalu přikývl. Ani on se neubránil té podobnosti.
"Tehdy jsi mi zachránil život." Usmál se Kuba. "Byl jsi tu pro mě a já ti to chci oplatit, víš? A tohle je to nejmenší."
"Přeháníš."
Zavrtěl hlavou. "Nesmysl. Jsme tu, protože jsme přátelé. I když… jak tak koukám na Romana, zas tak nezištně to nedělá."
Lex se trošku pousmál. "Díky."
Jakub se zazubil. "Ještě jednou mi poděkuješ a uvidíš." Opřel si hlavu o jeho rameno. Prsty propletl s jeho. "Kdyby Roman tu holku sbalil, připomeň mi, že ho za to mám nakopnout. Takhle zneužívat situace. Měl by se stydět."
"Vypumpovali mu žaludek. Doktor říkal, že to bylo jen tak tak, ale bude prý v pořádku. Jen ho, až se probere, chce vidět psychiatr. Prý je to normální." Oznámila Vítkova matka, když dorazila do nemocnice a byla informována. "A teď mi někdo řekněte, co se vlastně stalo a proč se můj syn chtěl zabít."
Žádné komentáře:
Okomentovat