Čtvrtá část

Zdravím po převelice dlouhé odmlce, ale znáte to... Člověk dokončí studia, vleze do pracovního procesu, lítá kolem domácnosti, pak zjistí, že ještě musí něco vystudovat... Říkala jsem si, že budu mít víc času, až začnu pracovat. Akorát jsem z toho tak vyšťavená, že nemám chuť pouštět počítač ještě doma. A při plném úvazku ještě studovat, to už jsem si na sebe vážně upletla bič.

Objevila jsem v počítači, že mám ještě napsanou a obetovanou jednu část téhle povídky. Tak... když už je i obetovaná, třeba ještě není tak moc pozdě...

---

Michael pokrčil rameny a zavrtěl se na kraji Lexovy postele. Další den se Lex cítil zase o něco líp. Jeho stav se zlepšoval pomalu, nicméně jistě. Včerejší příhodu s Gabrielem nedokázal

pustit jen tak z hlavy. Tak nějak mu divně seděla na hrudníku.

"Víš přece, jaký Gabriel je. Ty to víš asi nejlíp z nás." Michael se na Lexe vážně zadíval. "Něco se snad stalo?"

Lex zavrtěl hlavou. Nechtěl o tom teď mluvit. Měl pocit, že se mu rozletí hlava, jestli to vypustí nahlas z pusy. "A on a Vítek? Všechno v pohodě?"

"No jasně," uculil se Motýlek. "Velká láska až za hrob, ale víš, co si s Kubou myslíme?"

"Ty a Kuba? Vy dva? Tak to se nechám podat."

Motýlek se ošil a zahihňal se jako školačka. "Ale položí tě to…"

"Já ležím, jestli ti to uniklo," povzdechl si Lex.

"Víš přece, jak jsem to myslel, ne? Jakože je to fakt pecka, ale když to tak probíráme ze všech stran, tak je to jediná možná…"

"Vyklop to prosím tě…" zaúpěl Lex nešťastně. Než by se Míša dostal přes své filosoficko-psychologické úvahy, nejspíš by už Lexe dávno propustili z nemocnice.

Odfrknul si. "To tě vůbec nezajímá, jak jsme k tomu došli?"

"Absolutně ne."

"No fajn," odfrkl si Motýlek znovu. "Prostě si myslíme, že mýmu bráchovi na tobě záleží. Jen se tě bojí. Nebo kdysi bál."

"Cože? Proč?"

"Tak teď chceš vysvětlení, jo?"

Lex si povzdechl. "Vlastně teď ani ne. Až bude někdy příhodná chvilka."

Motýlek pokrčil rameny. Přisunul své pozadí blíž Lexovu a natáhl svou ruku, aby jemně přejel po jeho paži. "Stýskalo se mi."

"Někoho jsem potkal. A až se odsud dostanu, chci být s ním. Promiň mi, Motýlku." Chtělo to prostě ven. Dřív, než by se do toho zamotal, aby mu neublížil. Nechtěl ho tak drsně odmítnout, ale jinak to nešlo.

Zavrtěl hlavou. "Jasně, v pohodě. Víš přece, že já nejsem na vztahy. A tak… stejně nám to zas tak neklapalo… když jsme byli spolu… sex jo, ten byl skvělej, ale jinak… navíc… přece jen, Gabča a tak… v pohodě, jo? V pohodě."

"Promiň."

"Je to v pohodě, fakt," přesvědčoval ho Míša zarputile, jen aby nemusel přiznat, že ho to vzalo. Tak nějak doufal, že až se Lex vrátí, že by mohli navázat, kde skončili. "Já jen, víš… říkal jsem si… ale je fajn, že někoho máš… že… že… no prostě je to fajn."

Díval se na Motýlka, jak se zarputile snaží skrýt rozpaky a zklamání. Litoval toho, že to způsobil on, ale byl už někde jinde. Už nechtěl zkoušet vztah, když ho mohl mít s Míšou. Musel se usmát, když si na něj vzpomněl. Možná to nevyjde. Byla tu taková šance, ale doufal, že s ním to byl prostě osud.

"Motýlku…" oslovil ho tiše, aby přerušil ten rozpačitý monolog.

"Já… já… promiň, kruci. Promiň," zamumlal a ztichl.

"Omlouvat bych se měl já. Utekl jsem prakticky bez rozloučení a… netušil jsem, jestli na mě počkáš, nebo ne. Bylo to sobecké, nechat tě čekat."

"Nečekal jsem," zamračil se. "To je fuk. Prosím tě, necháme toho jo? Máš chlapa, tak buď rád. Já ti to přeju a nějak se s tím srovnám. Aspoň si taky můžu zkusit nevázaný život plný sexu. Však kdo stojí o vztah. Jen to všechno komplikuje."

Díval se na Motýlka a přemýšlel o tom, jestli přece jen neměl být jemnější. Jenže u Motýlka by to nefungovalo. Asi by ho nenáviděl, kdyby to na něj nevybalil hned. Byl až moc přímý na to, aby u jiných toleroval chození kolem horké kaše.

Zadíval se na Lexe a zavrtěl hlavou. "Potřebuju chvilku. Srovnat si to a tak…"

Jakub se na Lexe díval, jako by mu právě oznámil, že se rozhodl být hetero. "To nemůžeš myslet vážně. Neměl jsi nějaké halucinace? Gabriel by za tebou přece nikdy dobrovolně nepřišel. Nebo jo? Ale proč by…? Fakt seš si jistý?"

Pro Lexe byl Jakub pořád jeden z jeho nejbližších přátel. S čím se nemohl svěřit Romanovi, a co muselo nutně ven, to svěřil Kubovi. Ať už byl jeho dřívější milenec jakýkoliv, nikdy neprozradil dál ani písmenko a Lex mu byl velmi vděčný.

"Jsem si jistý. Zas tak mimo jsem nebyl."

Kuba vydechl. "Jako vážně tě políbil, jo?"

Přikývl. Musel obdivovat ten Gabrielův kamenný obličej, když otevřel oči a zadíval se přímo do jeho tváře. Nechápal jeho chování. Ani zdaleka.

"To by dost věcí vysvětlovalo…" zamnul si Jakub důležitě bradu a Lex ho probodl pohledem.

"Jak to myslíš…?"

"Nooo," protáhl Jakub, "já už si to myslím nějakou dobu. Martin tvrdí, že jsem magor a nemám na práci nic jiného než vymýšlet kraviny, ale víš… bavili jsme se o tom s Motýlkem."

"Něco už mi naznačil. A je to pitomost. Gabriel mě nenávidí a já jeho taky."

"Vážně? Zničil bys ho, kdybys mohl?" zeptal se Kuba a přeměřil si ho zvědavým pohledem.

"Jistěže… ne." Zarazil svou odpovědí sám sebe. Kdyby měl tu možnost, zničit Gabriela… Ne, nevyužil by ji. Ne, když znal jeho minulost. A ne, když ho Vítek tolik miloval. Ať už byl Gabriel jakýkoliv, měl zatraceně dobrý důvod takový být. "Ale to přece nic…"

"Ale jooo. Máš ho rád. Stejně jako on tebe," uculil se Kuba. "Já si dokonce myslím, že Gabriel tě svým zvráceným způsobem od začátku miloval."

"Psychiatrie je v severním křídle téhle budovy," odtušil Lex. "Je to hloupost. Gabriel mě nesnáší a já jeho."

"Zkus se nad tím zamyslet…." Pokrčil rameny. "Ale celkem to dává smysl. Neříkám, že si je toho vědomý, ale něco k tobě přece jen cítí. Jen má navrchu kamennou krustu a přes tu jen tak nějaká emoce neprojde."

"I kdybys měl pravdu, tak…"

Kuba se zasmál. "Však si hned nemusíte padnout kolem krku. Ale já si myslím, že kdyby se ti mělo něco stát, něco, co by Gabriel dokázal ovlivnit, nenechal by tě padnout. Dost se změnil. Nevím, jestli je to zásluha Vítka nebo Motýlka, ale změnil se. I když to není vidět na povrch. Kruci, Martin má pravdu, měl jsem jít na fildu." Rozesmál se a tím ukončil svůj monolog.

Lex už se k tomuhle neměl potřebu vyjadřovat, i když špetku pochybností do něj Kuba zasel.

"Takže… a co ten tvůj vysněný chlap, pověz mi o něm taky něco." Pousměje se. "Krásnej, mladej, chytrej?"

"Jak to všechno víš?" pousměje se Lex, vděčný za změnu tématu. Nechtěl už na Gabriela vůbec myslet.

"Jak jinak, ne? Krásnej určitě bude, protože i když nejsi povrchní, tak si zasloužíš fešáka. Mladej taky, protože si k tobě nedokážu představit staršího a chytrej je taky, když se mu povedlo tě klofnout," uculí se Kuba pobaveně. "Ale teď vážně. Fakt sis ho nevymyslel, když jsi tu skoro umíral?"

Zapře hlavu do polštáře a zavře oči, aby si mohl znovu vyvolat vzpomínku na svou Myšičku a nic ho nerozptylovalo. Tak nádherné oči nemohly být jen blouzněním nebo výmyslem. Usmál se a zadíval se na Kubu. "Ne, je skutečný. Tak moc skutečný, jako já už dlouho nebyl."

Jakub se usmál. Už dlouho neviděl, aby Lexovi tak zářily oči, když o někom mluvil. "Proč tu teď není?" zeptal se na něco, co mu vrtalo hlavou. Vůbec se mu nelíbilo, jak Lexův úsměv povadl.

"Nejspíš ani netuší, co se stalo," řekl tiše. "A já jsem rád. Nechci mu přidělávat starosti."

"Já si naopak myslím, že by tu být měl."

"Ne," zarazil ho Lex, "nechci, aby se zbytečně trápil něčím, co stejně nemůže ovlivnit. Musí si dořešit něco v životě, aby mohl být se mnou a… nechci ho od toho odvádět."

Kuba se na Lexe vážně zadíval. "Trápí tě, že tu není."

Lex zavřel oči. "Sobecky bych ho tu chtěl mít. Nic bych si nepřál víc. Ale… než si všechno vyřeší, nebudu se mu znovu plést do života. Chci ho mít jen pro sebe. Aby byl jen můj. A jestli na to musím počkat, počkám. Stojí mi to za to. Až bude připravený, tak si mě najde. A pak už nikomu nedovolím, aby nás rozdělil. Nikomu a ničemu."

"A co když si tě nenajde, hm?" zeptal se Kuba, i když se téhle odpovědi docela bál.

Lex se na něj podíval a to mu bohatě stačilo.

"Musíš ho moc milovat."

"Je to zvláštní, ale ano. Od prvního okamžiku, co jsem ho uviděl, mě zaujal. Nedokázal jsem ho spustit z očí a… svedl jsem ho při první příležitosti. I když jsem věděl, že má přítele a… Nemohl jsem si pomoct, Kubo."

"Takové věci přece neděláš. Nesvádíš zadané chlapy."

"Já vím. Jen doufám, že mě za to jednou nebude nenávidět. Ale nemohl jsem si pomoct. Čím víc jsem ho poznával, tím víc jsem se zamilovával. On je… jedinečný."

Kuba se na Lexe starostlivě pousmál. "Tak doufám, že to nebude další Horst nebo Gabriel. Obojí tě málem zničilo."

"On není jako oni. Ani zdaleka. Udělal bych cokoliv na světě, jen aby byl šťastný."

"Za něj mluvit nemůžu, ale určitě by si přál, aby ses dal rychle do pořádku. My všichni si to přejeme. Už tě chceme mít doma. V baru je to bez tebe hrozný. Fakt." Pousměje se.

"Jsem si jistý, že v tomhle máš pravdu," přikývne. "Dám se do pořádku a vrátím domů."

"Tak se mi líbíš. A pak si ještě promluvíme o tom tvém chlapovi."

Připadal si jako nejneschopnější člověk na světě. Propouštěli ho z nemocnice a kluci mu pomáhali. Otec s ním nepromluvil od chvíle, kdy mu oznámil, že se vrací do Prahy. Byl si vědom toho, že ho zklamal, ale koneckonců to nebylo poprvé, a byl si jistý, že ani naposledy.

Kluci se kolem něj motali, pomáhali mu balit a on měl sto chutí se rozkřičet, ať ho to proboha nechají udělat samotného, že to v klidu zvládne sám. Jenže by ho nenechali, a tak nemělo smysl křičet. Nesnášel, když kolem něj někdo pobíhal a staral se o něj. Vážně byl hrozný pacient. Doktoři i sestřičky si nejspíš oddechli, že už se chystal domů. Domů, konečně zpátky do Prahy. Do svého bytu. K lidem a věcem, které miloval. A někde tam je i jeho Myšička. Kdykoliv si na něj vzpomněl, projel jeho tělem zvláštní pocit plný nadšení a obav zároveň. Musí počkat. Míša určitě nebyl ten typ, co by jen tak zapomněl. Určitě to, co mezi nimi bylo, nebral jako rozptýlení na pracovní cestě. V nemocniční posteli dost často snil o tom, jak budou zase spolu. Vážně byl zamilovaný až po uši a naivně doufal, že tentokrát to vyjde.

Povzdechl si a nechal se vyprovodit z nemocnice. Ani to nevnímal, protože myslel na něj.

Třetí část

Přiznám se, jsem chodící skleróza. Co si nenapíšu, nenamaluju a případně neřeknu aspoň dvěma lidem, aby mi připomněli, tak nevím. Ani mi nepřišlo, že už by to byl měsíc od poslední části. Ale je. A já jsem doopravdy roztěkaná. Těžko říct, co za to může. Každopádně, jsem z téhle povídky taková nějaká rozladěná. Začínám se bát, aby nesklouzla do rubriky rozepsané. No, uvidíme... třeba se tak nestane.

---

Roman, který německy rozuměl, se tvářil šokovaně a Kuba s Martinem a Motýlek na něj dotírali a snažili se zjistit, co přesně za slova si Gabriel a Lexův otec vyměňují. Lexův otec byl rozhodně statný a přísný muž. To na něm bylo vidět už na první pohled. A jak se ukázalo, tak také poměrně nemilosrdný. On a Gabriel stáli vprostřed chodby, která vedla k pokoji, kde byl umístěný Lex, a štěkali po sobě takovým způsobem, že se sbíhal jak personál, tak i pacienti a jejich návštěvy. Kdyby na ně nenaběhl sám primář a ředitel nemocnice v jednom, nejspíš by se tam štěkali ještě teď.

Gabriel i pan Weber zmizeli v pracovně ředitele a kluci se za nimi užasle dívali. "Co si to proboha říkali?" zadíval se na Romana Kuba.

"To radši ani nechtěj vědět," zavrtěl Roman hlavou. Ještě byl dost otřesený z toho, co slyšel.

"No, já znám v němčině jen pár nadávek a všechny jsem je slyšel teď," ozval se Martin. "To bylo hodně drsný. Už jen to, jak na sebe celou tu dobu řvali."

Motýlek se zamračil. "Jo, to bylo hodně drsný. A co teď?" upřel pohled na kluky, a pak na dveře, které hlídali dva muži.

"Počkáme," řekl Roman prostě. "Stejně toho moc nenaděláme. Jen doufám, že to Gabriel neposral nám všem…"

Nebyl to příjemný pohled a už vůbec z toho neměl dobrý pocit. Kuba rychle hmátl po Martinově paži, aby se ho zachytil. Udělalo se mu z toho všeho prostě blbě. Martin sklonil pohled ke svému příteli, ale nějak se nedokázal usmát. Stál tam stejně zařezaný jako Roman s Motýlkem.

Ani jeden si nedokázal představit, co by se dělo, kdyby Gabriel projevil zájem o to, připojit se k nim. Kdyby se pokusil zase o nějakou kousavou poznámku na Lexe. Motýlek si byl stoprocentně jistý, že by se pokusil. Pro tyhle věci neměl cit. Zas by prohlásil něco tvrdého a krutého. Dalo se to tolerovat, dokud neměli výhled na Lexe připojeného k různým hadičkám a přístrojům. Nepustili je přímo k němu. Na to nárok neměli. Aspoň do doby, než se Lex probere.

Stáli za sklem dělícím je od pokoje, kde na posteli ležel Lex. Stáli v uctivé vzdálenosti od skla a skoro se báli dýchat. Bylo to tak strašně… depresivní. Kuba si připadal jako v hodně blbým snu. Vždyť Lex byl přece… jako… jako komixový hrdina. Přišel, když byl potřeba, zachránil a nic se mu nestalo. Lexovi se přece nikdy nic nestalo.

Kuba nabral do plic vzduch. Chtěl promluvit, ale nakonec si to rozmyslel. Nikdo z nich se nevzmohl na slovo, dokud byli uvnitř.

"Do prdele," promluvil jako první Roman, když se ocitli na chodbě. "Nutně potřebuju panáka. My všichni. Někdo proti?"

Kluci jen němě přikývli. Cítili se jako zpráskaní psi. Kuba se téměř okamžitě vmáčkl do Martinovy náruče.

Martin si s tichým povzdechem přitáhl svého přítele těsněji k sobě. "Myslím, že jeden je málo. Tady stejně nejsme nic platní. Aspoň dokud se Lex neprobere."

"Souhlas, pojďme se tak trochu ožrat," přikývl Motýlek.

Gabriela Motýlek zaříznul hned, jak otevřel pusu. Prakticky okamžitě ho varoval, co mu udělají, jestli řekne nějakou poznámku na Lexe nebo jeho stav. Vzali ho s sebou jen proto, aby je měl kdo odvést.

"Jediné slovo a přísahám, že se budeš nadále stravovat jen brčkem," zasyčel Motýlek hned, jak se k nim Gabriel přiblížil na doslech. Dotyčný jen pokrčil rameny. Prakticky si jich ani nevšímal. Kluci na něj stejně neměli náladu. Sice mu vděčili za to, že jim vyhádal na Lexově otci návštěvu Lexe, ale na druhou stranu… ty ironické poznámky byly fakt dost kruté.

Ani nevěděl, jak se mu podařilo vykouzlit úsměv. Přestože byl velmi rozpačitý, Lex si toho zřejmě vůbec nevšimnul. Zdálo se, že má problémy udržet se při vědomí. Roman se pomalu a velice opatrně usadil na kraji postele a nespouštěl oči z Lexovy bledé tváře.

"Tak co? Jak ti je, brácho?" zeptal se, přestože mu odpověď byla jasná.

"Bylo i líp." Lexův hlas byl lehce nakřáplý a zněl neuvěřitelně unaveně.

"Hlavně, že se z toho brzo vyhrabeš a ten zmetek skejsne za mřížema až zčerná. Měl jsi kliku…" Zamračí se. "Ale teď už se vrátíš zpátky k nám, že jo?" ujišťoval se rychle. Nahlas by to nepřiznal, ale už si v Lexově bytě nějakou dobu připadal jak trosečník na pustém ostrově. Zdržoval se tam jen velmi zřídka, protože ho dost zaměstnávala škola a starosti o bar, který mu Lex tak krásně hodil na krk. A i když kluci pomáhali všude, kde mohli… nebylo to ono, když se vrátil do bytu, který byl tichý a prázdný. Docela začínal chápat Lexovy pohnutky, které ho tehdy vedly k tomu, aby si ho nastěhoval k sobě. Samota člověku dokáže lézt parádně na nervy.

S lehkými obtížemi zavrtěl hlavou. "Vrátím. Tady už na mě nic nečeká. Všechno, co jsem potřeboval vyřídit, už je za mnou. Stýskalo se ti?" Nemohl si to odpustit. Roman se tvářil tak rozpačitě, že ho musel trošku pošťouchnout.

Ošil se. "Mně? Néé. Ale kluci pořád kňourali, jak se jim stýská, a že jim tam příšerně chybíš… já to zvládal všechno v pohodě." Když uviděl Lexův úsměv, musel se usmát taky.

"Chápu," usmál se Lex. Znal Romana dost dlouho na to, aby to prokoukl. "Mně jsi tu chyběl moc." Sám neměl problém přiznat, že mu jeden z nejlepších přátel doopravdy scházel.

"Vždyť víš, že kecám," ušklíbl se Roman přistiženě. "Ale jestli to řekneš klukům…"

Lex jen přivřel oči a zavrtěl hlavou. Kluci už u něj byli, ale s Romanem chtěl mluvit sám. Kuba s Míšou ho neuvěřitelně vysílili tím svým nadšeným cvrlikáním. Roman byl jiný případ. "Omlouvám se, Romi."

Nedokázal se ovládnout a vykulil na Lexe oči. "Za co, proboha?"

Vydechl a zavřel oči úplně. "Hodil jsem na tebe svoje vlastní starosti… o bar, o byt… o…"

Roman si odfrkl. "Na to se vyser. Nemyslím, že by mi uškodilo nasbírat nějaký zkušenosti jako provozní gay baru. V životopise teda asi budu muset zamlčet, o jaký bar šlo, ale náhodou to v sívíčku vypadá hodně dobře. Jsem velkej king, zvládl jsem celý podnik prakticky sám. Neříkám, že to bylo snadný, nebo že jsem to všechno zmákl sám, ale zkušenost to byla. A to, že první, co řešíš je tohle… sakra, střelili tě, ne? Nepraštili do hlavy…"

Lex se uchechtnul. Věděl, že svěřil podnik tomu pravému. "Já vím, ale i tak to nebylo fér…"

"A že zrovna k tobě bylo všechno férový, že jo?" Roman si nemohl pomoct. Nedokázal pochopit, že spolu řeší zrovna tohle. Lexe málem zastřelili a on řeší tohle! "Prostě se to tak nějak vyvrbilo. A nechtěj mi tvrdit, že by to někdo jiný zvládnul líp. Jsem zatraceně dobrej, a tys neměl lepší volbu. A ještě slovo a jak jsi pacoš, tak tě něčím přetáhnu. Málem jsme umřeli strachem a ty tu řešíš takový kraviny. Do prdele, Lexi!"

Lex upřel na Romana pohled a chvíli si ho mlčky prohlížel.

"Co je?" obořil se na něj lehce nerudně. "Víš, že mám pravdu. Chyběl jsi mi v Praze. Vytáhnout ty dva lenochody do posilky, to je prakticky nemožný. A fakt nechci mluvit o tom tvým zdrhnutí."

"Já vím. Někdy fakt lituju, že nejsi na chlapy."

Roman se ušklíbnul. "Já ne. Jste všichni hrozný baby. Zůstaneme radši jen u platonického vztahu."

Přikývl. "Mně to naprosto vyhovuje. Někoho jsem tu poznal…"

"Zas další ovečka na záchranu? Lexi, fakt už si dej pokoj. Měl bys začít taky do prdele žít."

Lex se nadechl a zabořil pohled do bílého povlečení. "Tohle je jiný, Romane."

Povzdechl si: "Fakt? Takže tu zůstáváš?"

"Ne, vracím se hned, jak mě pustí z téhle proklaté nemocnice."

"Nechápu, to jako… někoho jsi tu poznal, ale vracíš se do Prahy?"

Lex se usmál, jak si vzpomněl na slib, který si dali. "Vracím se do Prahy taky kvůli němu."

"A já jsem anglická královna," ušklíbl se Roman. "Fakt nechápu, když…"

"On je z Prahy," osvětlil nakonec.

"Aha. Tak to asi královna nebudu. Takže se vracíš zpátky kvůli němu jo?"

Lex se musel pousmát, když uslyšel ten tón. "Nejen kvůli němu. Taky kvůli sobě, klukům a…" Natáhl ruku, aby poplácat Romana po hřbetu dlaně, o kterou se opíral kousek od něj. "A taky kvůli tobě. Lepšího parťáka jsem nikdy neměl. Jen doufám… chci se zase začít věnovat tomu, co jsem vystudoval a… vím, že když povedeš bar se mnou, tak to bude všechno v pohodě."

"Počkej, počkej. Trochu moc informací naráz. Tím chceš jako naznačit, že budeme parťáci, jo? Ale ne že to dopadne tak, že mě vykopneš z bytu kvůli tomu svýmu novýmu kolouškovi."

"Slibuju, že nevykopnu," usmál se Lex. "Kdoví, jestli vůbec budeme spolu."

"Bože, Lexi… je zadanej, hetero nebo co?"

"Je úžasnej…" vysvětlil Lex trošku mimo, jak se na chvíli zabral do vzpomínek.

Roman se ušklíbnul. "No tak tuhle vlastnost bych u něj fakt nečekal…. a je vymyšlenej, ne?"

Lex se usmál a zavrtěl hlavou. "Já na imaginární přítele nikdy moc nebyl."

"Já znám ty typy, na které ty jsi," ušklíbl se Roman. "Ale teď vážně… co je s tímhle za problém?"

"Víš, že zamilovaní dělají pitomosti…"

"Ano, to bych věděl…"

"Nevyměnili jsme si ani telefonní číslo."

Roman se ušklíbl. "Pořád si myslím, že jsi spíš dostal do hlavy…"

"Občas mám pocit, že jsem si ho jen vymyslel… že přece nemůže být skutečný."

Roman pokrčil rameny. "No a co… Ty se prvně potřebuješ vzpamatovat. Vrátit se hezky domů, k nám. A pak se uvidí."

Lex byl po návštěvě kluků unavený jako malé kotě. S povděkem přivítal najednou tak prázdný nemocniční pokoj a zavřel oči, aby si konečně trošku odpočinul. Jeho stav se pomalu a jistě zlepšoval. Cítil se čím dál lépe, přesto na něj padala taková únava, jakou ještě nikdy nezažil. Upadl do polospánku, takže neměl šanci zaznamenat otevření dveří a ani tiché kroky tlumené nemocniční podlahou. Směřovaly přímo k jeho posteli. Ani na chvilku nezaváhaly. Tiché a sebejisté.

Jen na hranici vnímání zaznamenal zašustění látky a teplý dech na svém obličeji. Měkký dotek rtů na rtech. Přinutil se rozlepit víčka, aby nad sebou spatřil sklánějícího se Gabriela. Několikrát zamrkal, aby si byl jistý, že se nespletl.

"Co… co tu-" zachraptěl zmateně a totálně vyvedený z míry.

Rozhodně víc než muž, který stál nad ním. "Sklapni, Webere," přerušil ho Gabriel chladně, bez nejmenší stopy emocí, takže Lex na chvíli zaváhal, jestli se mu to přece jen nezdálo. Gabriel by ho přece nikdy dobrovolně nepolíbil. Nebo jo?

Měl chuť se zvednout, čapnout Gabriela za prdel, ne doslova, a vyrazit s ním dveře. Takhle se mohl jen nepohodlně zavrtět a spolknout bolestné zasténaní. To jak si ho Gabriel měřil, ho nedopalovalo ani zčásti tak jako to, co se právě stalo. Jako to, co si myslel, že se stalo.

Zcela automaticky mu vyletěla ruka ke rtům. Zcela jistě ho tam ještě pálil polibek od Gabriela. Vůbec nechápal, proč by ale něco takového dělal. Úšklebek na tváři muže stojícího před ním byl víc než výmluvný.

"Zas takovou radost z tvojí smrti bych neměl," odpověděl a otočil se ke dveřím. Lex neviděl nic jiného než Gabrielova široká záda. "Lepšího nepřítele bych našel dost těžko…"

Lex se zmateně díval na dveře, které za sebou Gabriel zavřel stejně tiše jako předtím.

Druhá část

Já vím, já vím. Čekali jste dlouho. Víc jak měsíc. Já vím, jsem ostuda. Ale zkouškové... kdo nezná, ať si to zkusí. Netvrdím, že teď budu přidávat častěji. To asi ne, dost jsem z psaní vypadla. Ale budu se snažit trošku zlepšit.

---

Martin se rozvalil v pyžamu na gauči a poslouchal zvuky ozývající se z koupelny. Tříštění vody a cosi, co znělo jako zpěv. Protočil oči. Jeho partner velmi rád zpíval v koupelně. Zpíval rád a k žalosti každého, kdo se připletl blíž, taky hodně falešně. Naštěstí pro Martina, nebyl Kuba z koupelny příliš slyšet. Tedy, Martin rozeznal, že se Kuba pokouší o zpěv, ale neslyšel tak dobře, aby mu z toho mohly vstávat vlasy hrůzou. Natáhl se pro ovladač, aby si pustil zprávy. Moc na televizi nekoukal, ale měl rád přehled o tom, co se děje ve světě a čas od času tam bylo i něco z kultury.

Z koupelny se vyvalil oblak páry a do kuchyně spojené s obývákem vplul spokojený Kuba jen v pyžamových kalhotách. Ještě částečně vlhký se skulil na Martina.

"Seš mokrej. Víš, k čemu je ručník? Aby ses utřel!" zabrblal Martin popuzeně.

"Ale když já spěchal za tebou," namítl rozvláčně Kuba a pořádně se rozvalil na svém příteli.

"Ty si najdeš výmluvu pro všechno, že jo?" povzdechl si Martin a přitáhl si Kubu do náručí.

"Jasně. Když mi ji zbaštíš," zahihňal se Kuba a pořádně se o Martina opřel. "Říkal jsem si, jestli bys nechtěl třeba o víkendu někam vyrazit. Do přírody… Venku je hezky a měli bychom toho využít, dokud to trvá."

"To máš pravdu," přikývl Martin a přidal televizi na hlasitosti. "A teď mě nech koukat na zprávy. Pak se můžeme domluvit, kam vyrazíme, ano?"

Kuba něco zabručel a zavřel oči, aby ho zprávy nerušily. Prsty maloval Martinovi po stehnech různé obrazce.

"V odpoledních hodinách došlo u soudu v německé metropoli k tragické události. Během procesu byl postřelen korunní svědek v případu německého podnikatele Horsta Kreuze, který čelí obvinění z korupce, praní špinavých peněz a v neposlední řadě také z vraždy. Střílel obviněný a nikomu dosud není známo, jak se u něj mohla objevit zbraň. Budova soudu je silně zabezpečena a není možné zbraň pronést. Těžce zraněný Alexander Weber byl okamžitě v kritickém stavu převezen do nemocnice. O dalším vývoji vás budeme informovat."

Martin se okamžitě napřímil. Ani by nepotřeboval slyšet to jméno. Stačil mu bohatě záběr, který televize pořídila. Štáby nejspíš čekaly venku, protože měly velmi detailní záběr na muže na nosítkách.

"Jakube… to… to byl Lex," vydoloval ze sebe, zatímco vstřebával šok.

"Cože?" už mírně ospalý Kuba vůbec nevěnoval pozornost zprávám.

"Lexe postřelili!" vyjekl Martin a nehledě na Kubu, který na něm ležel, vyskočil.

"COŽE? Lexe? Proč? Jak? Kdy?"

"Bože můj." Martin okamžitě sáhnul po telefonu. Zarazil se. Vlastně ani netušil, komu to chce volat….

"Můžeš mi říct, proč opruzujete takhle večer?" zavrčel do telefonu evidentně právě probuzený Vojta. Už když ten telefon zazvonil, vrhnul se po něm s odhodláním rozsápat volající klidně po drátě.

"Vojto, stalo se něco strašného. Přijeď."

"Co se stalo?" zavrčel Vojta. "Ty strašné události už znám. Naposledy ses říznul a Martin byl na služebce."

"Ne, tohle je vážné. Nechci ti to říkat po telefonu. Za půl hodiny v baru."

"Zbláznil ses? Za půl hodiny se tam nedostanu. Tak za hodinu."

"Oukej, ale prostě přijeď."

Když Vojta dorazil, všichni už byli uvnitř. Kuba, Martin, Roman a zahlédl i Míšu a Vítka s Gabrielem. Byl všední den, takže příliš narváno nebylo. A navíc, v baru vládlo podezřelé ticho. A ani Kamil se neusmíval, jak bylo jeho zvykem.

"Někdo umřel?" zeptal se Vojta zmateně.

"Skoro," odtušil Gabriel chladně.

"Gabrieli…" oslovil ho zaraženě Vítek a Míša se na něj se zamračením otočil: "Tyhle cynický kecy si nechej."

"Tak řeknete mi někdo, co se stalo?" zeptal se Vojta netrpělivě. "Co se stalo, že mě vytáhnete takhle narychlo?"

"Lex…" řekl tiše Kuba.

"Co je s Lexem?" chtěl vědět Vojta. Rozhlížel se po přítomných a nechápal. Proč tak vážné obličeje? Co je sakra s Lexem, že se všichni tváří takhle? Tedy, až na Gabriela, ten měl svůj běžný vše přezírající výraz.

Martin se pomalu zvednul. "Kamile? Mohl bys nám sem přihrát něco ostřejšího?" mávnul na barmana a zadíval se na Vojtu. "No, víš. Viděl jsem ve zprávách… jako byla to Nova, takže se asi nedá věřit úplně všemu…"

"K věci," přerušil ho Gabriel. "Evidentně si potrpíte na dramatické chvilky," ušklíbnul se. "Prostě a jednoduše, ten podvraťák, co se s ním Lex zapletl, nějak propašoval k soudu zbraň a Lex je teď postřelený a v nemocnici. Ve vážném stavu a je možné, že to nepřežije." Shrnuto a oznámeno ledově chladným Gabrielovým hlasem, to s Vojtovými vnitřnostmi udělalo obrovský kotrmelec.

"Cože?"

"Bože, ještě je totálně hluchej. Říkal jsem, že je tu reálná šance, že Lex zaklepe… au!" otočil se nevraživě na Motýlka, který mu vrazil loket pod žebra.

"Seš idiot. Povrchní zmetek," oznámil mu bratr. "A někoho takového s sebou potřebujeme, takže za odměnu jedeš za Lexem s náma." Ušklíbnul se.

"Tak to ani omylem, nemám čas plýtvat svým časem na…"

Motýlek se zatvářil výhružně. "Dořekni to a já přísahám, že toho budeš zatraceně litovat. Mně je fuk, co si o Lexovi myslíš, je mi naprosto u prdele, že ho nemáš rád. Ale teď se budeš chovat jako jeho nejlepší kámoš. Rozumíme si?"

"To teda sakra jako nevím proč?"

"Protože jsi můj bratr a máš mě podpořit. A tvůj přítel…" přimhouřil bojovně oči. "Snoubenec… Vítkovi na Lexovi záleží. Takže… pohni prdelí. Zítra brzy ráno vyrážíme."

Cesta byla dlouhá, únavná a ani jeden z nich rozhodně nebyl v klidu. Snad jedině Gabriel, který byl v klidu až nechutně. Jako by se ho to vůbec netýkalo. Občas něco prohodil, ale to ostatní (Kubu, Romana, Martina a Motýlka - volené zástupce lidu) spíš rozčílilo. Nicméně, aspoň trošku to pomáhalo, když se mohli vztekle sesypat na cynického Gabriela.

"Každý musí jednou umřít," prohlásil netaktně, když konečně stanuli před nemocnicí. "No, je vidět, že je Alexander vážně bohatej synáček," ušklíbnul se a než po něm stačil Motýlek skočit, aby ho praštil, zmizel jim ve vstupu.

"Přísahám, že ho ztřískám. Na mou duši ho nakopnu," zasyčel.

"Ber to v klidu. On jiný prostě být neumí," mávl rukou Martin. "Radši pojďme najít Lexe a zjistit, jak na tom je."

"Zatraceně dobrý nápad. Jdeme!" zavelel Kuba a s kluky v zádech zamířil směrem, kterým jim zmizel Gabriel. "Ehm, mimochodem, kdo z vás rozumí německy?"

Roman si povzdechl. "Co třeba někdo, kdo byl celé léto v Německu na brigádě?"

"Kdo? Gabriel byl?" zadíval se na něj tázavě Kuba.

Martin vyprskl smíchy a Motýlek to raději nekomentoval.

"A to si říkáš kamarád, jo?" Roman rychlým pohledem na informační tabuli zjistil kudy jít. "Tudy, vážení. Než si to Kubíček srovná v palici, tak tam třikrát budeme."

"A jooooo…." ozval se mu na zády najednou Kubův chápavý hlas.

"Myslíte, že se přes ty gorily dostaneme?" otázal se poměrně vyděšený Kuba. "Víš jako… vypadají skoro jako Rocky z baru. Děsivě."

"No, já nevím." Martin se taky netvářil nijak sebevědomě. "Kde je sakra Gabriel, když ho člověk potřebuje?"

"Člověk nebo takové hnidy jako vy?" ozvalo se mu za zády ledově. Všichni se prudce otočili.

"Do prdele, brácho, to se nemůžeš přestat takhle plížit?" utrhl se na něj Motýlek. "Vždyť jsme kvůli tobě málem zhebli."

"Očividně," odtušil stejně ledově.

"Hele, netušíš, jak se dostat přes takovou ochranku?"

"Nijak."

"Jak jako nijak?" zeptal se zmateně Roman.

"Nejde to. Tak se na ně podívejte. To jsou profíci. Žádná policie, profíci ze soukromého sektoru. A ti bývají hodně dobře vytrénovaní."

"Jak to víš?" podíval se Motýlek na svého bratra se směsicí obdivu a zděšení.

Gabriel jeho otázku ignoroval. "Musíte tam přes někoho z rodiny, koho tyhle gorily poslouchají. Jinak neuspějete."

"Jak musíte? Jdeš přece s náma, ne?" zeptal se zmateně Martin.

"Já? Vy chcete, aby se Weberovi přitížilo, až mě uvidí?" ušklíbnul se Gabriel. "Vyletí mu tlak a poputuje rovnou do márnice."

"No, počkej, ale jak se s nima domluvíme, když neumíme německy," namítl Kuba.

Roman si povzdechl: "Ono nejde tak ani o to, že neumíme německy." Zadíval se na Kubu. "Ale spíš o to, že pokud je jen z části pravda to, co říkal Lex o svém tátovi, tak ten nás vyrazí ani nestačíme říct popel."

"Nesmíš se nechat vyrazit," namítl Gabriel. "Všechno je to o tom, že…"

"Skvělý, ukážeš nám to v praxi, že jo?" postrčil ho Motýlek kupředu. "Ty jsi na to ta nejvhodnější osoba, tak šup šup. Za Lexem s náma samozřejmě nemusíš."

První část

Stal se zázrak, nebo možná přišel konec světa? Ne, to jen Pret zase studuje a má zrovna zkouškové. A co je lepší než se učit? Psát. Takže... konečně.

Za publikaci vděčím Voldíčkovi, mé velké lásce. Voldíček to totiž (narozdíl ode mě) s blogem umí. Takže jsem správu blogu přehodila na povolanějšího člověka.

Každopádně přeji všem, ať je rok 2015 ve znamení zdraví, štěstí a úspěchů. A moje velké předsevzetí? Budu se poctivě učit (CHACHA!!!), zhubnu (tomu přece sama nevěřím) a budu letos publikovat.

---

Několik měsíců po událostech Motýlka….

Mávnul na Matěje a zamířil dozadu. Dan po škole vždycky mizel rovnou sem. Nebral to jako práci, spíš jako zábavu. Způsob, jak se odreagovat od těch informací, co do nich horem dolem cpou ve škole. Chvíli dělat něco jiného, než sedět na učením. Chvíli se nezaobírat učením, ani ničím jiným. Taška letěla do kouta a hned stáhl bundu. Bylo tu dost teplo na zimní bundu.

Matěj nakoukl dovnitř a hodil mu zástěru s logem kavárny. "Dělej, dneska je tu docela frmol. Už jsem se modlil, aby se tu někdo ukázal. Lukáš musel zmizet dřív a Markéta ohlásila nemoc. Nejspíš zas s tím jejím provozovali sex v přírodě. To ochcípe vždycky," ušklíbnul se. "Tak šup. Už si připadám jak automat na úsměvy. Chce to na place novou krev. Mimochodem, co ta zkouška?" zeptal se zvědavě.

"Frmol, pamatuješ?" Dopnul poslední knoflíček a uvázal si zástěru.

"Hele, je tu zas," ušklíbnul se Matěj a kývnul ke stolu, kde se usadil Míša v doprovodu muže s přímo nadpozemskou aurou.

Dan se k němu naklonil přes pult a zazubil se. "Hádám, že si ty dva mám vzít na starosti já."

"Prosím," zaúpěl Matěj. "Já se s Michaelem moc nemusím. Rozmazlenej bohatej spratek. Člověk tu maká, aby si přivydělal, a on se na něj bude ještě blbě šklebit. A toho, co má s sebou… Bože, toho vidět Denis, tak se po něm bude plazit jak břečťan, dokud ho neukecá."

Dan se rozesmál. "Mě tyhle typy nelákají."

"Já vím, ty jsi na docela jiný."

Úsměv se z Danovy tváře vytratil. "Poslyš, nech si ty narážky. A obsluž si je sám." Ztratil se dozadu. Matěj se zašklebil. No co, toho pitomečka namyšleného ustojí.

Matěj se nadechl, popadl meníčko a zamířil k těm dvěma. "Dobrý den, co vám mohu nabídnout?" položil před oba desky se seznamem lákavých zákusků.

Míša se uculil. "Zdar Mates, jak dopadla psychologie?"

Matěj ho probodl vzteklým pohledem. Šprt se mu bude posmívat? "Hádej."

"Vyletěli jste, co?"

"Dáš si něco, nebo se mi budeš vysmívat?"

"Dvojitý presso," objednal si ten muž vedle velice ledovým hlasem.

"Dám si Malakova a k tomu bílou čokoládu."

"Hned to bude," otočil se Matěj na patě a zmizel vzadu.

"Nemá tě moc v lásce," odtušil Gabriel a ušklíbnul se.

"Jak jsi to poznal?" zazubil se Motýlek. "Jen prosté nedorozumění. Nic víc. Radši mi prozraď, co za překvapení to plánuješ?"

"Už jsem se domluvil s Lexem. Včera jsme spolu mluvili po telefonu, souhlasí, aby to bylo u něj v baru."

"Ty ses domluvil s Lexem? Nevěřím."

Gabriel se ušklíbl. "Jsme oba dospělí, dokážeme se domluvit."

"Jistě," odtušil. "Jen mám podivný pocit, že to zase skončí kdovíčím."

"Necháš mě domluvit, spratku?"

Zazubil se a pokrčil rameny. "Záleží na tom, co z tebe vypadne."

Gabriel protočil oči. "Plánuju pro Vítka oslavu. Jak ho pustí z nemocnice, měl by být s těmi, co… no, víš, jak to myslím. Po všech těch pooperačních vyšetřeních bude chtít být s normálními lidmi."

"Upřímně, já si myslím, že touží spíš po tom být s tebou nějakou dobu sám. Ne být strčen do davu lidí. Ať už normálních, nebo doktorů. Měl jsi na mysli doktory, že jo?"

"Myslíš?"

Teď protočil oči Motýlek. "Jsem si jistý. Naprosto. Co to spíš nechat až za pár dní. Až se dá trošičku do kupy a užije si tvé naprosto milé a okouzlující společnosti."

Gabriel se ušklíbnul. "Jsi čím dál drzejší."

"Společná krev mi dává tu pravomoc," zazubil se Motýlek. "Co by sis beze mě počal, že jo."

"Dokážu si to úplně živě a v barvách představit," odtušil Gabriel. Pohled mu sklouzl na dva mladé číšníky, co rozhodně nepracovali a civěli na ně. "Víš, začíná mě až děsit, jak jsi mi podobný."

Motýlek se zářivě usmál. "Ooo, nikoliv, bratříčku. Ty jsi zlý a lidi urážíš přímo. Já na to jdu rafinovaněji."

Starší bratr si povzdechl a přestal vnímat, co mu ten mladší říká dál.

O několik měsíců později… Je to už skoro rok, co odjel Lex...

"Romane, Romanéééééé."

Otočil se za hlasem, aby viděl, jak se za ním po ulici žene Motýlek. Zastavil a počkal, až k němu doběhne.

"Ahoj, co ty tu? Měl jsem za to, že jsi byl v Americe."

"No, už jsem zpátky. Byl jsem tam jen chvilku. Tři měsíce," zazubil se jen lehce zadýchaně. "Ale musel jsem se vrátit. To víš, Gabča je beze mě absolutně nemožný. Navíc mě nasral Kolumbus, pořád stejnej vůl a pořád stejná ztráta času. Už aby se vrátil Lex."

"Máš o něm nějaké zprávy?" zeptal se Roman. Nikdy předtím s ním o Lexovi nemluvil, ale poslední dobou se neozýval a Roman začal být nervózní. Chyběl mu. Příšerně. S Kubou poslední dobou nic nebylo, protože byl věčně s Martinem a ti dva spolu chodili jako siamská dvojčata.

"Ne, promiň. Už hodně dlouho se mi neozval." Pokrčil rameny. "A ty?"

"Ne," zamračil se Roman, "poslední dobou se neozývá."

"A jak to jde v baru?" rychle stočil hovor, když si všiml Romanova výrazu. "Slyšel jsem, že ti to vedení fakticky jde. A to jsem slyšel chválu od samotného archanděla."

Odpovědí mu bylo pokrčení ramen. "Ani nevím, prostě to tak nějak udržuju, než se vrátí Lex."

"Asi náročný při škole, ne?"

"Ani ne, dost mi pomáhá Kamil. Nebýt jeho, tak jsem byl ze začátku v troubě."

"Počkej, Kamil… to je ten barman s těma nádhernýma očima?"

Roman se na něj podíval stylem: No to snad nemůžeš myslet vážně. "Promiň, po takových věcech já u chlapů nekoukám."

Zazubil se. "Pravda. Tak jinak… Hnědý vlasy, krátký… oříškový oči… nosí takový ten kožený náramek na zápěstí."

"Jo, bude to on. Jen ty vlasy má teď delší."

"Fakt? No nekecej. A sluší mu to?"

"To já fakticky neposoudím," zaúpěl Roman.

"Sorry," zazubil se Michael. "Hele, ale když už tě tu mám, dal by se bar zamluvit na privátní oslavu?"

"Jistě, kdy?"

"Nooo, ještě jsme to moc neprobírali… ale tak koncem příštího týdne?"

Roman přikývl. "Oukej, ale napiš mi ten termín co nejdřív. Ať to můžu zarezervovat."

"Paráda," zazubil se Míša ještě víc.

"A o co půjde? Narozeniny?"

"Kdepak, zásnuby."

Roman se rozesmál. "Cože? Ty se budeš zasnubovat? S kým proboha?"

"Ale kdepááááák já. Tak jako, Gabriel po té operaci požádal Víťu o ruku. Už to bude skoro rok, ale pořád se to nějak neřešilo."

"To si děláš prdel! Jak to, že o tom nevíme?"

Motýlek mávl rukou. "Protože můj bratr je idiot a zas z toho chce vycouvat. Prý to jen tak plácl ve stresu. Ale to mu teda nedovolím. Vítek to moc neřeší, nechce Gabriela nějak nutit."

"Takže donutíš Gabriela ty?"

"To si piš," usmál se Míša. "Víš, když už něco takového nabídne, tak je pak dost ošklivé, vzít to zpátky jen proto, že si tím najednou není jistý."

"Ale zase cpát ho do něčeho…"

"Ale prosím tě, on si je jistý. Jen si není jistý tím, že si tím je jistý. Gábinka je prostě…" povzdechl si. "Začínám moc filosofovat. Prostě, jak už to jednou bude veřejné, a já se postarám, že bude, tak to Gabču donutí nad tím uvažovat. A stejně si myslím, že ti dva k sobě prostě patří."