Když blesk uhodí...

Já vím, že jsem říkala, že už žádné fanfiction ode mě nespatří světlo světa, ale prostě mi to nedalo. Voldík mě zas inspiroval. No, takže tady to máte. Přeju všem nádherné prázdniny, léto, nebo čeho si to budete užívat. Já se pokusím taky trošku relaxovat. Bude málo času a nejspíš i pramalá chuť na psaní, takže pokud se ode mě nic neobjeví nějakou dobu, nepanikařte. Pret potřebuje prázdniny. Ale znáte mě, když řeknu, že si dám nějakou dobu veget, tak druhý den mě něco napadne a už smolím... takže, uvidíme.

---

Už uběhlo několik dní od té nepěkné události. Blesky samy od sebe jsou nebezpečné, ale když jeden takový pořádný uhodí do největšího černokněžníka všech dob, je jistě přirozené, že si jeho nohsledové začnou dělat poněkud starosti.

A jejich pán se už pár dní choval velmi prapodivně. Nevoldemortovsky. Ale byl tak výstřední, že si i na tohle Smrtijedi brzy zvykli. Jediný, komu to dělalo mírné vrásky, byl Severus Snape. Voldemort byl teď naprosto neodhadnutelný. Ale naprosto.

"Severusi?" zavolal si ho jednoho ponurého večera k sobě. "Severusi, řekni mi. Ty vůbec nepečuješ o svůj chrup."

Lektvarista zmateně zamrkal. "Můj pane?"

"Měl bys s těmi zažloutlými zuby něco dělat. Nevypadá to dobře. A mí Smrtijedi musí vypadat dobře. Vezmi si příklad tady z Luciuse." Pokračoval Voldemort neohroženě. "Zoubky jako perličky."

Sálem se rozezněl chechtot a Severusi Snapeovi se to nelíbilo ani trošku.

"Dobře, uznávám, že se s naším pánem něco děje." Připustil Malfoy, ještě stále rozjařený z mistrova uznání.

"Něco děje?" utrousil Snape ironicky. "Péče o chrup?"

"Připouštím, že se chová poněkud… nezvykle."

"Zoubky jako perličky?"

"Dobrá, dobrá. Připouštím, že se poněkud oddaluje od svých cílů."

"Poněkud?" zaprskal popuzeně Snape. "Hodlá z nás udělat topmodely!"

Lucius se pobaveně uculil. "To tobě nehrozí."

Tělo dopadlo s dutým žuchnutím. "Vůl." Ucedil Severus Snape temně a překročil mrtvého Malfoye.

Brumbál přecházel po ředitelně sem a tam. "Říkal jsi, že se už nijak nezajímá o ovládnutí kouzelnického i mudlovského světa?"

"Ne."

"A jaké jsou jeho současné zájmy? Chce zabít Harryho?"

"Ne."

"Dobýt Bradavice?"

"Ne."

"Tak Ministerstvo?"

"Ne."

"Tak co tedy?"

"Vyhrát soutěž krásy." Ucedil vztekle Snape.

Brumbál se zastavil v prostředku kroku a zadíval se na Snapea. "Šílenec. S jeho nosem?"

Pokračování? Raději ne…

Bacha, dveře!!!

Tak jako to, že je velikonoční pondělí, to bych ještě zkousla. Ale to, že je ještě apríla, to už bylo trošku moc... a vtípek blog.cz... Hodnou chvíli jsem na to koukala a přemýšlela, jak se asi přihlásím. Navíc jsem zase projela narozky šuplíku a vůbec... dneska je děsná sranda všude. Já si připadám jak debílek a zítra se po mě budou žádat intelektuální výkony. No potěš koště.

Ale mám tu jeden rest. Slíbila jsem Voldy, že jí něco napíšu. Speciálně jen pro Voldíčka. Tak tady to je. Je to velikonoční speciál a je to první (a doufám, že poslední) fanfiction, které jsem kdy publikovala (napsaných jich mám hromady a hromady). Ale ono si o to vyloženě koledovalo. Navíc je to parodie (jinak bych tam těžko narvala ty Velikonoce), tak mi prosím nevyčítejte kiksy v ději, v chování postav a už vůbec ne v reáliích anglických svátku :-D Voldíku, takže tady to je... a sorryýýýýýýýýýýýýý.

P.S. Vymyslela jsem speciální nový termín pro ukončování fanfiction...

---

"Vánoce, Vááánoce, přicházejííííííí!" Domem se rozléhal mírně skřípavý hlas, který rozhodně nebyl určený ke zpívání. Ne primárně.

Odkudsi z rohu se ozvalo decentní odkašlání.

Voldemort upřel svůj ostrý červený zrak tím směrem. "Problém?" otázal se ledově klidným hlasem. Byly přece svátky.

Smrtijed se hluboce uklonil. "Odpusťte, můj temný pane, ale přichází Velikonoce."

Voldemort ho chvíli studoval pohledem. "Hm…" protáhl znuděně. "Avadaáááááááá!"

Mrtvé tělo dopadlo na zem. Voldemort se usmál jako sluníčko a zbylí Smrtijedi skoro prodělali srdeční zástavu.

"No jo, měl pravdu." Sjel mrtvolu pohledem. "No, nedá se nic dělat. Už se stalo. Malfoyi, chci okamžitě nového Smrtijeda. Půjdeme na proutky!" zavelel teď už velikonočně naladěný černokněžník.

Malfoy se významně podíval na Snapea. To to zase posrali. Ten prášek na dobrou náladu byl asi moc silný.

Voldemort seděl spokojeně na zemi, obklopen množstvím vrbových proutků a za zpěvu koled se snažil vyrobit pomlázku. Hezky ručně, po mudlovsku. Přišlo mu to najednou velmi zábavné.

Malfoy se Snapeem ho sledovali s mírnými rozpaky.

"Poslyš, jsi si jistý, že to byl opravdu prášek na dobrou náladu? Chtěli jsme přece jen, aby přestal být takový… vražedný."

Snape pokrčil rameny. "Nemám nejmenší tušení. Dělal ho Potter."

Lucius se na něj podíval s neskrývaným zděšením. "Kdože to dělal?"

"Harry Potter. Zkoušel jsem, jestli zvládne aspoň základní lektvar. Evidentně je příliš pitomý i na něj."

"Ale podívej se teď na pána zla? Co to dělá?"

"Plete pomlázku…" odtušil Snape. "A zpívá si, jak zmaluje Potterovi prdel. No, to by si za ten zmrvený prášek zasloužil."

"Pán zla by neměl zpívat."

"Máš pravdu. Je děsně falešný."

"Potřííííkůůůůůůůůů..." Voldemort obcházel s pomlázkou za zády bradavický hrad. "Vylééééééééz."

Snape stál opodál s Brumbálem a sledovali jeho počínání s pobavenými úsměvy.

"Mám takový pocit, že ten experiment s polidštěním Voldyho moc nevyšel…" uvažoval Brumbál nahlas.

"Opravdu? Máte takový pocit?" ušklíbnul se Snape. Od začátku byl proti, protože udělat z největšího současného černokněžníka velikonočního koledníka je poněkud krok stranou. Obzvlášť, když přes vazbu, která byla mezi jím a Potterem, došlo k jistému… přenosu.

"Vylééééééééééééz, něco pro tebe máááááám!"

"Jsem si jistý, že z toho nakonec vyleze něco dobrého." Naznal Brumbál a stočil pohled k jednomu z oken hradu. "Poslyš, myslíš, že už má Harry barevná vejce?"

Snape se zhnuseně ušklíbnul. "Potterova vejce mě absolutně nezajímají."

"Tak a mám tě!" zazubil se spokojeně Vodemort, když dostihl Pottera prchajícího bradavickými chodbami. Triumfálně vytáhl zpoza zad obrovskou pomlázku ozdobenou stuhami ve zmijozelských barvách. Jak jinak…

"Mě nedostaneš!" ujistil ho Potter. Pohledem vyhledával možné únikové cesty. Svoje vejce teda rozhodně dát nemíní. Ne zadarmo.

"Ještě jsi neviděl všechno!" ujistil ho Voldy. "Říkám ji Avadička." Mrknul na Pottera dost děsivě a pomlázka se zeleně neonově rozsvítila.

"Pááááááni." Dal najevo Harry svůj údiv. "To muselo dát děsně práce."

"Si piš." Ujistil ho Voldemort. "Takže, co bude s těmi vejci?"

"Nikdýýýýýýýý!"

Honička hradem pokračovala…

Už to s Potterem vypadalo bledě, že o svá vejce skutečně přijde, když tu zasáhl jeho věrný přítel Dobby. Kousek před Voldym se otevřely dveře. A ač si jich všiml, už se nestihl ani vyhnout, ani zabrzdit. Rána rozrezonovala celý zámek. Stále ještě nalepený na dveřích si se Voldy uchechtnul.

"Bacha, dveře." Oznámil Potter se smíchem.

"Ještěže nemám nos, jinak bych si ho zlomil. A ty se rozluč s vejci!"

Harry, ale zachoval chladnou hlavu. Přiskočil k Voldymu a vší silou vrazil své koleno do jeho… tam! Voldy se skučením sklouzl k zemi.

"A vejce jsou zmalovaný." Zazubil se Potter a slavnostně odkráčel středem.

A tak zákeřný skřítek a jedny hradní dveře zapříčinili pád temného pána.

AVADONEC.

Most

Takže, po x měsících jsem dokončila téma, se kterým přišlo Mrně. Dalo mi to zabrat a není to tak docela bez výtek, ale třeba z toho časem udělám nějakou delší záležitost. Sharivari, která tuto povídku obetovala, velice děkuji. I za ostatní připomínky, nejen k této povídce :-D Děkuju.

Je tak trochu depresivní, je tam smrt a konec... je to... jak mi napsala Sharivari... balada... Ale vážně se mi to označení líbí. Asi jo :-) Je to balada :-)

Připomínám, že stále tu je možnost naťuknout mě nějakým tématem, slovem, obrázkem... prostě cokoliv, o čem byste si rádi početli. Stačí napsat do komentů, případně přímo mně :-)

---

Podzimní vítr už dávno očesal všechny stromy v okolí. Jen na dubech pořád zůstávalo listí. Seschlé a hnědé, bez života. Kdyby s ním občas nezahýbal vítr, nejspíš by tlelo přímo na stromě. Bylo sychravo. Lehce mrholilo a vítr zalézal až do morků kostí. Byl prudký a studený.

Proběhl dubovou alejí a zastavil se až na mostu, který ji spojoval s další částí na druhé straně řeky. Most byl starý, dřevěný a při každém kroku neuvěřitelně skřípal. Josh se toho zvuku vždycky bál. Už jako dítě. Zdálo se mu, že to někdo naříká. Že pláče. Znal několik historek, které se k tomu starému mostu vázaly. A kupodivu jeho teoriím neodporovaly.

Dneska mu ale bylo jedno, jak moc ho jeho fantazie ve spojení s tím mostem děsí. Teď byl vyděšený z něčeho jiného. Otčím na něj dnes zase vztáhl ruku. Šrám způsobený přezkou pásku se táhl od vnějšího koutku levého oka až skoro do poloviny tváře. Bolelo to. Příšerně to pálilo. Myslel, že ho tentokrát vážně zabije. Byl tak rozčílený.

Opřel se lokty o zábradlí, prsty opatrně zkoumal rozsah zranění a díval se do vody. Chtěl od toho všeho utéct. Při pohledu na vířící temný tok pod sebou se nemohl zbavit pocitu, že v té studené vodě by mohl najít klid.

Chtěl se přehoupnout přes zábradlí a zjistit, jestli by to tak vážně mohlo být. V okamžiku, kdy se k tomu skutečně chystal, nemohl. Jakoby ho uchopily dvě pevné paže a zadržely ho. Nepustily. Otřásl se chladem, který mu proběhl tělem.

"Nedělej to, Joshi!" uslyšel u svého ucha a přece jakoby z dálky.

Věděl, že je tu sám. Když přišel, nikdo tu nebyl. A kdyby přece, slyšel by jeho kroky na mostě. Roztřeseně zavřel oči.

"Neubližuj mi." zašeptal tiše, vystrašeně a pod silným neviditelným stiskem se pomalu choulil do sebe.

Ucítil závan na krku a pak stisk povolil. Když si dovolil otevřít oči, nikdo na mostě nebyl. Jen trámy občas lehce zavrzaly pod náporem větru. Pomalu couval z mostu na pevnou zem. Byl vystrašený a zmatený. Co to bylo?

Srdce mu bušilo až v krku, když se znovu blížil k mostu. Ani pořádně nevěděl proč. Byla to ironie. I když se tam včera vyděsil skoro k smrti, přesto tam měl pocit, že je v bezpečí. Ten zvláštní pocit. Cítil někoho blízkého.

Pod nohama mu zavrzaly staré mostní trámy a opět stanul u zábradlí. Opřel o něj dlaně a chvíli pozoroval vodu pod sebou. Několikrát se zhluboka nadechl a vydechl.

"Vím, že tu jsi." řekl tiše, spíš pro sebe. Cítil zvláštní mrazení v zátylku, kterého ale tentokrát nijak neděsilo. Přivřel oči, zvedl ruku a přejel po sotva zhojeném šrámu. "Prosím."

Těžký studený závan mu na chvíli vzal dech. Tentokrát se ale žádný hlas neozval.

"Já… já vím, že mi nechceš ublížit." Zavřel oči. To byl dokonalý způsob, jak přestat panikařit. Místo prázdného vzduchu za zády si tak mohl představit, jak za ním stojí někdo reálný. Skutečný.

"Vím, kdo jsi." pokračoval Josh, "Před patnácti lety… Charlie… utopil se v řece."

Ucítil dotyk na tváři. Na levé, zhyzděné ošklivých dlouhým šrámem. A pak ten hlas. Zdálky a přesto zatraceně blízko. Jakoby mu někdo šeptal do ucha. "Bolí to?"

Ignoroval otázku. "Jsi duch, že jo? Duch toho kluka, co se tu zabil."

Chlad i pocit doteku zmizel. Rychle otevřel oči.

"Ne, počkej! Já tě nechtěl urazit. Prosím, zůstaň!" jeho zoufalý hlas prořízl noční mlhu. "Prosím."

Odpovědí mu bylo jen tiché vrzání trámů a šplouchání řeky ploužící se pod mostem.

Znovu. Další a další den. Chodil tam stále, přesvědčený o tom, že se duch mrtvého zase ukáže. Sedával na mostě, nohy spuštěné dolů a pozoroval vlnky na řece, jak se rozbíjí o nosné trámy. Přitom povídal, co mu slina na jazyk přinesla.

"Ta oslava včera nebyla nic moc. Strašná nuda. Věřil bys tomu?"

Uslyšel vzdálený zvonivý smích.

"Jsi tu!"

"Ano."

"Věděl jsem to." Přivřel oči, když ucítil dvě paže, které se mu ovinuly kolem hrudi.

"Já vím."

"Předtím… neozval ses." vyčetl mu. Chodíl sem od toho večera, kdy si chtěl vzít život, každý den. Každý prokletý den v jeho příšerném životě. Musel vypadat jako blázen, když si povídal sám se sebou. I když o sobě dodneška nedal duch Charlieho vědět, Josh jeho přítomnost tušil. Nemusel se ho ani dotknout, stačilo jen to, že byl poblíž. A tak Josh povídal a povídal. Sám se divil, kolik je toho schopný vyprávět a jak se vším tím vyprávěním odplouvá trocha té bolesti a zármutku.

"Nechtěl jsem rušit tvé vyprávění. Rád poslouchám tvůj hlas."

Usmál se. Tak vzácný stav jeho obličeje. Moment, kdy ani ta nejhroznější jizva na tváři ani na duši, není tak zlá. "Jsi můj přítel."

Chvilku bylo ticho, než se jemný přízračný hlas ozval znovu. "Přítel? Já?"

"Jediný, kterého mám." řekl chlapec tiše. "Dovol mi být tvým přítelem."

"Dobrá."

Ostrá bolest v boku ho nutila pořád a pořád zpomalovat. Jen silou vůle se dostal na most, kde pomalu klesl na trámy starého, trouchnivějícího mostu, který už nikdo nepoužíval. Bylo šero. Pomalu zapadalo studené podzimní slunce za obzor. Ve vzduchu bylo cítit tlející listí, dřevo a… vůně teplé krve. Mísila se s dřevem mostu. Stočil se do klubíčka a v duchu volal toho jediného, kdo ještě dokázal tišit jeho bolest.

Pevně sevřel víčka. Chtěl přiživit iluzi, že jeho jediný přítel, jediný komu záleží na jeho životě, je skutečný.

Brzy ucítil jeho ledový dotyk. Ledové prsty sevřely hlubokou ránu v boku. "Bolí to?"

Usmál se. "Ne." I kdyby ano, s ním necítil bolest. "Chtěl bych s tebou být už navždy."

Chladné rty na tváři. "To nechtěj. Věčnost prokletých je příliš dlouhá."

Vydechl a zvedl svou ruku, aby i přes pevně semknutá víčka našel jeho tvář. "Jen s tebou mám pocit, že žiju." Prsty jemně putovaly po tváři, kterou nikdy neviděl, ale představoval si ji v každém snu.

"Joshi…", zvonivý hlas náhle dostal nádech zoufalství, "kéž bych nebyl tak zbabělý."

"Tak nebuď." zašeptal prosebně, "Chci zůstat s tebou. Je mi jedno, jak dlouhá je věčnost. Prosím!"

"Nemůžu. Máš život před sebou."

"Nemám, Charlie." zašeptal Josh a zvedl ruku zbarvenou vlastní krví. "Vidíš? Silně krvácím. Sice je chladno, ale i tak budu do rána mrtvý."

"Joshi." řekl hlas tiše. Po zvonečcích už nebylo ani památky. "Dojdeš tak klidu, kterého se sebevrahům dostat nemůže. Nezahazuj to."

Josh se pomalu nadechl. "Sebevrahům." zopakoval tiše. Už pochopil. Už přišel na způsob, jak s Charliem. Pomalu se posadil a ostře zalapal po dechu. Bolest se pomalu rozlézala tělem a už ani chlad ducha ji nedokázal zahnat. "Snad mi to dokážeš odpustit."

"Co-?" has se zasekl a vyzněl do ztracena. Temná hladina řeky se zavřela. Josh zmizel pod hladinou. Jeho tělo se nikdy nenašlo, stejně jako před patnácti lety.

Kdyby šel kolem mostu někdo, kdo dokáže vidět neviděné, nejspíš by se mu naskytl velmi zajímavý pohled.

Přízračná postava seděla na mostě, nohy spuštěné dolů a lehce s nimi klátila. Na tváři se Joshovi rozlil spokojený úsměv. Charlie klečel za ním, objímal jeho hruď a hlavu si opíral o jeho rameno. Sebevrahové prý nemůžou dojít pokoje… ale co když se pleteme?

Poslední... duben

Tohle přání je moje. Jelikož se státnice kvapem blíží a já jsem tak vyděšená, že nemůžu spát, píšu. Je to pro mě naprosto dokonalý relax. A protože se blíží (dneska už!) poslední duben a s ním i upalování čarodějnic, napadlo mě, co by se tak v takový den mohlo stát... Tohle z toho během slabé hodinky vzešlo. Jak kvalitní pousuďtě sami...

Tuhle povídku věnuji všem, kteří se učí, čekají je zkoušky, státnice či uzávěrka pololetí. Prostě pro všechny, kteří mají stále co dočinění se školou... Krásný poslední duben a na prvního nezapomeňte svou drahou polovičku políbit pod třešní (či višní).

---

Tmou se rozléhaly přiopilé hlasy místní omladiny. Byly slyšet z dálky a pronikaly tmou jako nůž máslem. Bylo posledního dubna a ze světa byly sprovozeny všechny čarodějnice. Hříšné ženy, které se nějak provinily… ať už tím, že nebyly po vůli svému pánu či proto, že dělaly něco jinak.

I Michal byl takový. Jiný. To, že ho absolutně nepřitahovaly dívky, zjistil zhruba před rokem. A od té doby nemohl přestat myslet na nic jiného. Myslel na jednoho muže. Nejlepšího kamaráda svého staršího bratra. Bylo to zakázané ovoce. Těžko by mohl věřit tomu, že Dominik by byl stejný jako on. Stejně divný.

Propletl se nižším smrkovým porostem a zastavil se kousek dál od ohně. Byla to vysoká hranice. Plameny šplhaly po obrovských kmenech stromů poražených právě pro tuto příležitost. I na tu vzdálenost, kde Michal stál, byl cítit žár plamenů. Přimhouřil oči a zadíval se do vatry. Na chvíli ho světlo plamenů oslepilo. Okolní tma se zdála ještě neproniknutelnější než předtím. Zavřel oči. I pod pevně sevřenými víčky mu tančily obrazy plamenů. Povzdechl si. Na jejich pozadí viděl ještě siluetu Dominika. Věděl přesně, že je to on. Tu postavu znal velmi dobře. Copak spolu celé léto neblbli v jejich zahradním bazénu? Ano, blbli. A Michala to stálo spoustu bezesných nocí a vzrušených stenů do nočního vzduchu. Miloval ho, příšerně po něm toužil. Nemohl se už ani nadechnout bez myšlenky na něj.

Tento den se zdál být dnem, kdy vše staré zaniká a nové se rodí. Noc splněných přání. Neotevíral oči. Věděl přesně, co by uviděl a co by neuviděl. Takhle to bylo lepší. Přál si Dominika. Obejmout jeho pevné tělo, dotknout se rty jeho šíje, proplést prsty jeho delšími hnědými vlasy a zadívat se do těch krásných očí. Nedokázal ani určit, jakou měly barvu. Zdálo se mu, že se ty barvy měnily dle svitu slunce. Pod úhlem dopadu slunečního paprsku se zbarvovaly pokaždé jinak a Michalovi ze všeho nejvíc připomínaly duhové kuličky, se kterými si kdysi jako dítě hrával.

Teď ale už nebyl dítě. Nepovažoval se za ně. Bylo mu osmnáct. Už pár dní. Byl dubnové dítko. Narodil se šest let a tři měsíce po svém starším bratru. Vždycky byl tak trochu stranou. Ale Dominik! Dominik si ho vždycky všimnul. Poplácal ho po rameni, když se mu povedlo poprvé projet ulicí na novém kole bez podpůrných koleček. Usmál se na něj, když se mu povedlo zabrzdit na bruslích. Byl u něj, když si rozbil koleno. Tehdy to moc bolelo. Upadl tak nešikovně, že si do rány zaryl i několik drobných kamínků. Kolik mu tehdy bylo? Deset? Dominik seděl u něj, objímal jeho drobná ramínka a šeptal, že to přece nic není, že je velký kluk. Přece než se ožení, zahojí se to. Jenže Michal už byl velký a ženit se nemínil. Chtěl jeho. Svého strážného anděla, který byl vždycky po ruce, když ho něco bolelo nebo si odřel kolínko. Do loňského léta nechápal, co ho k němu tak táhne. Teď už to věděl. Miloval ho. Vzrušovalo ho, když sledoval, jak s bratrem hrají na zahradě badminton. Jak na zahradě leží v trávě a prohlíží si časopisy. Nejspíš porno. Rád pozoroval ta nádherná plochá záda proti zelenému pozadí trávy.

Znovu si povzdechl. Kdyby tak Dominik věděl. Opřel se o strom, který tušil kousek vedle sebe a tiše vydechl jeho jméno.

"Dominiku, bože, kdybys tak věděl…"

"Kdybych věděl co?"

Trhnul s sebou. Neslyšel ho přijít. Neslyšel kroky, ani zapraskání větvičky. Musel tam být před ním. Jako by na něj čekal…

Otevřel prudce oči a díval se do tváře zahalené tmou. "Dominiku?"

"Jistě, štěně…. Koho jsi čekal? Nějakou čarodějnici?" Jeho hlas zněl ze tmy vesele, rozverně. Tak nějak mazlivě. "Tak co bych měl vědět?"

"Nic, to nic. Jen… Chtěl jsem vědět, kde se s mým bratrem couráte…."

"Opravdu? Myšáčku, nelži mi… ne dneska!" Ucítil ocelový stisk jeho pevných vytrénovaných paži. "Odpověz…"

Jeho hlas na Michala působil jako rozbuška. Otřásl mu tělem, duší i jeho odhodláním skrýt veškeré své pocity. Najednou chtělo všechno ven.

"Jsemgayašílenětěmiluju.Toužímpotobějakoponikomjinémvživotě." Vychrlil rychle. Doufal, že díky rychlosti, kterou ze sebe vypustil tu páru, Dominik nerozuměl ani slovu. Vlastně vůbec netušil, proč to teď řekl. Proč to přiznal. Tahle noc byla opravdu velmi opojná anebo za to mohly taky ty panáky, co si předtím dal?

"Zajímavé." Dominikům svůdný hlas se ozval kousek od jeho ucha. "Pokud po mě tak toužíš… dnešní noc je noc splněných přání." Jeho ruka sklouzla k Michalovu klínu.

Zajíkl se. Chtěl něco říct, nemohl.

"Ty taky?" Splynulo mu nakonec ze rtů.

"Jsi bystrý, štěňátko. Líbíš se mi už dlouho…" Uslyšel zvonivý smích, který se mu ozýval ze snů.

Ve chvíli, kdy ho Dominik položil do trávy, uslyšel odbíjení půlnoci. Byli daleko od všech a přece tak blízko… všemu.

Cela

Tohle už tu dlouho nebylo... Zase si na mě někdo něco vymyslel... Opět Mrně a opět se jí to moc nepovedlo, jelikož tahle jednorázovka je opět mírně depresivního ladění... (Jiné jednorázovky ani neumím no.)

Dnešní motiv byl dva "milenci", kteří se nikdy nemají možnost obejmout... Tady je tedy můj pokus na toto téma...

Pokud máte nějaké nápady... sem s nimi!

---

Otočil se. Zvuk odemykání v těchto místech nezazněl příliš často. Byl to velmi vzácný zvuk a znamenal jedno: buď někdo zemřel a vynášejí jeho mrtvolu a nebo přivedli někoho nového. O co větší překvapení bylo, že ten zvuk zazněl blízko jeho cely. Troufal si odhadnout, že to byla přímo ta sousední.

Už příliš dlouho se tu nic nedělo. Byl klid. Dokonce začal být přesvědčený, že už je v těch kobkách zavřený jen on sám. Čas přestal odhadovat už dávno. Denní světlo se sem nedostalo a umělé osvětlení loučí bylo stejně časté jako úplné zatmění slunce. Byl přesvědčený o tom, že kdyby se mu povedlo toto vězení jednou opustit, sluneční světlo by ho mohlo i oslepit. Jeho zrak za ty roky už přivykl temnotě panující tam dole. Byl tu už příliš dlouho. Dávno tomu, co ho sem dovlekli ještě jako dítě. Dodnes se nedozvěděl proč vlastně. Hrajete si venku a najednou pro vás přijdou ozbrojenci, popadnou vás a bez jediného slova vás zavřou do kobky. Jen tak, pro nic za nic. A nebo to mělo nějaký důvod?

Po nějakém čase uslyšel hlasy. Tedy spíš hlas. Mužský. Nadával, bouřil se, odmítal. Dle zvuků z chodby vězení se nejspíš strhla i nějaká potyčka. Přitiskl se k mřížím a snažil se něco zahlédnout. Sem se nechodilo s loučemi. Byl přesvědčený o tom, že i to jídlo roznášejí slepci. I on už byl jedním z nich. Hodně času trávil na zemi. Ležel a se zavřenýma očima snil o tom, jaké je to tam venku. Je jaro? Nebo zima? Prší a nebo svítí slunce?

Ze sousední cely oddělené zdí zaslechl kroky. Rozhněvaný hlas plival jednu kletbu za druhou a na věznitele svolával v nejlepším případě mor. Uklidní se. Časem se každý uklidnil.

Pomalu se postavil a přešel ke zdi. Nemluvil. Bál se použít hlas. Už dlouho s nikým nepromluvil. Občas mluvil sám se sebou, ale pak si připadal jako blázen. Jen poslouchal…

"Jaké je to tam venku?" zeptal se a bál se, že jeho hlas bude znít nepřirozeně.

"Jaké je to venku?" zeptal překvapeně: "Jak dlouho jsi tu?"

Chvilka ticha. "Dlouho."

"…"

"Prosím…"

"Začátek léta… Slunce příšerně pálí. Jsou teď děsná vedra."

"Díky."

"Jak dlouho jsi tu?"

"Nevím, přestal jsem to vnímat. Deset let? Víc? Nevím."

"Bože…"

"Ten s tím nemá co dělat…"

"Měl jsi tam venku někoho?"

Smích. "Já? Ne! Nějak o mě žádná nestála."

"Hezky se směješ."

"Cože?"

"Tvůj smích…. Je… příjemný."

"Myslíš, že se odsud někdy dostaneme?"

"Dostaneme. Až budou vynášet naše mrtvoly."

"To není dobrý."

"Ne, to není."

"Podej mi ruku!"

"Cože?!"

"Podej mi ruku." Zopakoval trpělivě. "Skrz mříže, určitě ji protáhneš. Chtěl bych se tě dotknout."

"Proč?" opatrně prostrčil ruku.

"Tak strašně dlouho jsem se nikoho nedotknul. Chtěl bych vědět, jaké to je. Dotknout se něčí kůže."

"Dobrá."

V té tmě opatrně nahmátnul jeho dlaň. Byla jemná a teplá. Pousmál se a propletl s ním prsty. "Zvláštní…"

"Co?"

"Ten dotyk."

"Co je s ním?"

"Je příjemný."

Celami se ozval smích.

"Krásně se směješ."

"Já vím."

"Miluji to."

"I to vím."

"I tebe!"

"Opravdu?"

"Ano."

Seděl zády opřený o zeď, těsně u mříží a svíral tu teplou dlaň. "Přál bych si tě obejmout."

"I já."

"Nenávidím to tu. Poprvé od té doby, co tu jsem… to tu opravdu nenávidím."

"Proč až teď?"

"Nemůžu k tobě…"

"A to tolik vadí?"

"Miluji tě."

"Já vím." Sevření prstů zesílilo.

"Spíš?"

"Ne. Sním."

"O čem?"

"O tobě. O tom, jaké by to bylo… venku."

"Proč se tím zbytečně trápíš?"

"Chci víc."

"Co víc?"

"Tebe. Celého."

"To nejde!"

"Sakra, já to vím!"

"Miluješ mě?"

"Ano, miluji… velmi."

"Pak to musí stačit."

"Lásko…"

"Ano?"

"Měl jsem sen."

"O čem?"

"O tobě."

"Skutečně?"

"Ano."

"Vždyť ani nevíš, jak vypadám."

"To nevadí. Máš tak nádherný hlas, musíš být nádherný."

"A co když nejsem?"

"Pak si to mohu klidně představovat, protože pravdu nikdy nezjistím."

"Tak tedy ano, jsem nádherný."

"Děkuji."

"Řekni mi, o čem ten sen byl…"

"O tobě."

"To už vím."

"Byli jsme spolu venku. Na louce. Seděli jsme vedle sebe a já se ti díval do očí."

"Jakou měly moje oči barvu?"

"Modrou. Jako obloha bez mráčku. Jasnou modř. Nádherou… Jaké jsou tvé oči?"

"Jasně modré."

"Miluju modrou."

"Už jsi ji přece neviděl tak dlouho."

"Ale mám ji v paměti. Vždycky jsem ji miloval."

"Podej mi ruku prosím. Chci tě cítit."

"Bože můj, tolik bych tě chtěl vidět, sevřít tě v náručí."

"Prosím mlč. Nemluv o tom, neunesu to!"

"Jednou… přece musíme být spolu!"

"Vždyť jsme! Víc není možné."

"Ksakru, chci se tě dotýkat! Už mi tohle nestačí!" Rána do zdi.

"Nemůžeme s tím vůbec nic dělat! Ale jednou spolu budeme, slibuji."

"Kdy?"

"Až přijde náš čas…"

Špinavý...

Zjišťuju, že nejlépe se mi píše hodně pozdě večer. Tentokrát to bude zase temné dílko. Vážně z těch depresí nevyjdu... Ale aspoň se to k něčemu využije.

Tudíž, dnešní přání patří Noctis. Věnuji Ti tuto povídku a doufám, že budeš spokojená. Snažila jsem se. Ikdyž si nejsem jistá, jak moc odpovídá Tvému zadání... ale třeba to nebude tak hrozné...

Pokud si o mně dosud nikdo nemyslel, že jsem morbidní, tak nejspíš po tomhle začne.

Zase jsem potřebovala inspiraci, tak jsem použila již jednou osvědčené stránky.

Belial - žid., křesť. - Též jako Belhor, Baalial, Belias, Beliall, Beliel, Bilael, Belu, Matanbuchus, Mechembuchus, Meterbuchus; démon a též i charakteristika svévolníků; údajně velmi zdvořilý; též jako démon viny a lži; princ v pekle, velí 80 legiím démonů a konkrétně princ vládnoucího Severního pekla; ovládá prvek Země a je nad zemními démony; Zmiňován ve svitkách od Mrtvého moře

Převzato ze stránek: http://pekelne.webnode.cz/jmena-od-b/

P.S. Počínaje dneškem mám i já svou betu, čímž jí děkuji. DÍKY, DÍKY, DÍKY!!!

A něco vám na ni napráskám později... Snad do té doby vydrží, přejte jí pevné nervy.

---

Utíkal. Nedbal deště ani chladu. Nebál se ničeho. Připadal si mrtvý, zrazený a... a špinavý. Tak strašně moc špinavý.
Proběhl ulicí, kterou se bál projít ve dne. Natož teď. V noci, chvíli před tím, než hodiny na vzdálené věži odbyly půlnoc.
Déšť bubnoval do střech, ozýval se v ulicích s tichou ozvěnou dopadajících kapek. Tloukl ho a ubíjel. Jako by ho chtěl zamlátit do země anebo z něj smýt tu špínu.
Plakal. Slzy se mísily s kapkami deště a vytvářely clonu, přes kterou skoro neviděl. Bylo mu to jedno. Co na tom, že každou chvíli zakopl, upadl a rozedřel si dlaně i kolena do krve? I to mu bylo jedno. Po tom, co se dnes stalo, mu bylo jedno už vše. Chtěl jen jedno. Smýt to ze sebe, to svinstvo, které se na něj dostal on. Jenže déšť ani slzy nepomáhaly.
Zastavil se. Cítil srdce tlouct až v krku, ale neměl pocit, že by byl naživu. Dnes ho zabil. Člověk, kterému věřil. Člověk, kterému říkal tati.
Opřel se o stěnu jednoho z otlučených domů té čtvrti. Dávno prázdných. Opuštěných a mrtvých jako byl on sám. Pomalu sjel zády dolů, obemknul pevně pažemi pokrčená kolena a přitáhl si je k tělu. Snažil se nevnímat slova, která mu zněla v hlavě. Dokola a dokola. Nešla zastavit. "To nic, Andy, je to v pořádku. Všechno je tak, jak má být. Neboj se. Matka ani sestra se o tom nedozví. Bude to naše tajemství."
Už nemohl. Nemohl se zbavit těch dotyků, které pálily na kůži a nechtěly zmizet ani pod náporem vody z nebes. Cítil je, stále a stále dokola. Bolely.
Vzhlédl k nebi. Upřel pohled vyplašených očí dvanáctiletého dítěte do temných mračen. Jako by žádal o pomoc. Ale ta nepřicházela...
Ano, je špinavý. Nemůže čekat pomoct, ne od nich.
Sklopil pohled do svých rozdrásaných dlaní. Přes bolest, kterou cítil v nitru, necítil nic jiného.
"Chci, chci ho zabít. Ale sám... " vzlyknul a snažil se opanovat chvějící se hlas: "... sám to nedovedu. Pomozte mi. Prosím, kdokoliv."
Pozoroval krev mísící se s vodou, jak pomalu odkapává na zem. Zavřel oči a pak ucítil, jak ho obklopuje cizí vědomí. Bylo blízko a bylo... hřejivé. Očistné jako plameny. Těšilo a houpalo ho ve svém náručí.
"Pomohu, to víš, že ti pomohu. Ale budu chtít něco na oplátku."
Ani nedýchal a čekal. Věděl, že se nemusí ptát, že svou odpověď dostane.
"Pomůžeš mi na svět, ano? Sám to nedokážu."
Andy pociťoval, jak ho cizí vědomí obepíná a vstupuje do něj. Pevně sevřel oči a dál nic nevěděl.

Probudil se. Ucítil lepivou mazlavost na rukou a podíval se na ně. Byly od krve, ale tak nějak věděl, že není jeho. Zvedl hlavu a odhrnul z očí vlasy slepené krví. Stočil pohled, aby si prohlédl, kde je. Byl doma, ale to co viděl... na stěnách stříkance krve a kolem cáry čehosi, co dřív mohl být člověk. Nic na to nepoukazovalo, ale Andy to věděl. Věděl, že tohle zbylo z jeho otce.
Nebylo mu to líto. Nebyl si jistý, jak to udělal, ale věděl, že to udělal. A pomohl mu on. Belial. Démon, kterému propůjčil své tělo. A který tam stále byl.

Seděl u stolu a strážník mu pokládal otázky. Andy mlčel s mírným úsměvem na rtech.. Bylo jasné, že nebylo v silách malého kluka takhle rozsápat vlastního otce. Jeho úsměv pokládali za následek prožitého šoku. Očistili ho od krve a převlékli do čistých šatů. Stále se usmíval. Jeho úsměv spoustu lidí kolem děsil. Ale byl to jen kluk a byl evidentně v šoku. A stále se usmíval.

Vyšel ven do ostrého poledního slunce. Paprsky zaštípaly na tvářích a Andy přivřel oči. Už ho slunečné počasí nenaplňovalo radostí. Teď měl mnohem raději, když bylo zataženo. Tmu či šero, které přesněji vystihovalo pocity, které se teď usadily v jeho duši.
"Výborně, Andy, jsi velmi šikovný chlapec. Teď jsem něco udělal já pro tebe a teď jsi na řadě ty."

Městem letěla zpráva o malém chlapci, který se stále děsivě usmíval. Lidé se ztráceli a za sebou zanechával jen krvavé cáry masa a šplíchance krve. Ten chlapec měl neuvěřitelnou sílu a pastor Farly byl přesvědčen, že ho posedl ďábel.

Prosté řešení

Omlouvám se velice. Nějaký čas jsem tvorbu odložila k ledu, měla jsem toho prostě v hlavě moc a fantazie si dávala volno. Takže jsem došla k závěru, že bude lepší nechat to všechno uležet. Teď se zase vracím s krátkými povídkami na přání.

Ta dnešní je pro Akkarru. Tudíž přijmi mé věnování a doufám, že se povídka na obrázek, který jsi mi zadala, bude líbit. Tenhle mi dal totiž hodně zabrat… Vymyslet něco na takový námět nebylo zrovna lehké. Přemýšlela jsem a přemýšlela a tohle z toho vylezlo.

Popisem hrdiny jsem se jaksi neobtěžovala, když máte k dispozici velmi ilustrační obrázek.

Mimochodem, až někdy napíšu něco veselého, vyhlašte státní svátek. Já z těch depresivních povídek snad nevyjdu…

Tímto se omlouvám Dahace, pro kterou mám povídku už sice z části napsanou, ale nějak se nemám k jejímu dokončení. V mém depresivním období to totiž nepovažuju za nejlepší volbu. Ale neboj, dočkáš se. Jednou.

---

Obrázek pochází z této adresy

Bylo tomu už několik dní. A kdyby Elon věděl, jak to napravit, neváhal by. Považoval se za vcelku slušného čaroděje, ale s kletbou vyřčenou ve vzteku si tak nějak nevěděl rady. Zkoušel, co se dalo. Bez úspěchu.

Uplynul skoro rok od té nehody. Ano, byla to nehoda. Nebyl to úmysl udělat ze svých dvou rozhašteřených přátel psy. Kdyby se tak nehádali! Už to prostě nemohl poslouchat a zapomněl, že jeho schopnosti jsou přece jen o něco větší než ostatních. Než si uvědomil svou chybu, už tu místo Arlyho a Sanda byli dva psi. Aspoň po sobě přestali ňafat. Ale jen z toho úleku, že místo jejich zvučných hlasů, vycházel z hrdla jen psí štěkot.

Elon si povzdechl a vešel do knihovny. Oba psi se zvedli a běželi ho uvítat. Oba pohladil po hlavě, aby si zas nevyčítali, že jednomu či druhému věnuje více své pozornosti. Kvůli tomu přece tohle vzniklo. Kvůli tomu, že měl jednoho z nich raději.

Bylo to zvláštní. Elon nad tím nikdy zvlášť nepřemýšlel. Nikdy neřešil, kterého z nich má raději. Měl je rád a měl pocit, že oba stejně. Naprosto stejně. Ti dva si to ale nemysleli. Neustále se hašteřili o jeho přízeň, až jednou Elon ztratil nervy a ve vzteku na ně zařval, že se hádají jako psi. Ani si neuvědomil, že to znělo jako kletba. Nechtěl je přece proklít! Chtěl jen, aby se uklidnili. Jenže… jako čaroděj si měl dávat na svůj nebezpečný jazyk pozor. Vždyť každé slovo mohlo být nebezpečné. Každé mohlo být potenciálním kouzlem.

Sedl si do křesla a oba psi ho okamžitě následovali. Vyskočili mu na klín a začali mu olizovat obličej. Cítil tlak jejich tlapek, na stehnech i hrudi, jak se o něj opírali. Jen si pogratuloval, že se mu z nich nepovedlo udělat třeba dva bernardýny. To by bylo asi při takových projevech lásky smrtelné. I takhle si připadal v obležení.

"No tak, uklidněte se, ano? Chci přemýšlet." Vyzval je a pohodlněji se usadil. Arly se mu pohodlně stočil na klíně a zklidnil se. Sand byl poměrně prudší povahy a tak prostě nepřestával. Dál mu olizoval tvář. Elon ho proto uplatil svým čajem, který nalil do mističky a dal mu napít. Sanda to uklidnilo. Zůstal Elonovi o něco blíž. Na opěrce křesla.

Podepřel si bradu a zamyslel se. Přece musel být způsob, jak ty dva odklít. Nějaký způsob být musí. Bádal nad tím už skoro rok, ale pořád na nic nového nepřicházel. Nějak to jít přece muselo!

Prudce vstal, jak mu hlavou lehce prosvištěl nápad. Nedokázal ho zatím uchopit a zpracovat, jen se tak mihl, ale… byl to nápad!

Psi zmateně zakňučeli a seskočili na zem. Drápky zacvakaly o podlahu a psi se raději vzdálili. Elon přešel ke knihovně a opatrně přejížděl svazky očima a pak připojil i bříško ukazováčku. Nevěděl přesně, co hledá. Ale určitě to tam bylo. Někde to tam bylo. Knihovnu už sice za tu dobu prošel několikrát, ale přece mohl klidně něco přehlédnout. Teď, s odstupem času, by mohl být úspěšnější. Nehodlá nechat Sanda a Erlyho navždy v psí podobě.

Ukazováček se zastavil na hřbetě staré a velmi ohmatané knihy. Název mu byl povědomý. Už ho někdy slyšel. Předtím si té knihy nevšiml, asi ji přehlédl. Vzal ji opatrně a vytáhl z police. Zůstalo po ní jen prázdné místo. Uložil knihu na stůl, přitáhl si misku s ovocem a začal ji pročítat. Občas se natáhl pro kuličku hroznového vína a, se zamyšleným pohledem na řádcích úhledného drobného písma, žvýkal. Uklidňovalo ho to. Ukazováčkem levé ruky přejížděl po knize, pomáhal si tak ve čtení, aby neztratil niť. Druhou zaměstnával otrháváním vína z hroznu.

Ve chvíli, když se zakousnul do jablka, jeho mysl v těch písmenech zaznamenala cosi, co by mohlo být užitečné. Odložil jablko a přitáhl si knihu blíž. Na chvíli se ve slovech ztratil.

Sand přiběhl a otřel se mu o nohy. To ho trochu probralo ze zamyšlení. Ta kniha měla pravdu. Pokud kouzlo nejde zrušit za života toho, kdo jej vyřkl, pak se samo zruší ve chvíli, kdy dotyčný čaroděj zemře. Fungovalo tak mnoho kouzel, proč na to tedy nepřišel sám?

Jemně pohladil Sanda po hlavě. "Asi jsem na to přišel, drahý příteli. Vím, jak vám vrátit lidskou podobu."

Byla to trochu ironie. On to vše zavinil, on by důvodem jejich sporu, on byl ten, kdo je zaklel a on byl teď tím, kdo je zase vrátí do původní podoby.

Povzdechl si. Nechtělo se mu umírat. Ale… musí přece napravit to, co spáchal! Kdyby měl čekat na přirozenou smrt, zemřeli by jeho přátelé daleko dříve. Oni nebyli čarodějové, jako on.

Sand tiše štěknul a skočil mu na klín, tam se stočil do klubíčka. Vycítil, že jeho pána něco trápí. Něco velmi vážného. Elon na něho krátce pohlédl. Takový klid. U Sanda něco naprosto nezvyklého. Lehce ho pohladil po hlavě. I do jeho srdce zavítal rázem klid po tom dotyku jemné srsti. Vytáhl dýku, kterou nosil ukrytou v botě. Pro jistotu.

Ani ho nenapadlo volat Arlyho. On byl vždy útlocitnější než Sand. Ale nechtělo se mu umírat samotnému. Ještě jednou pohladil Sandovu hladkou hlavu a přiložil dýku k srdci. Už to nebude trvat dlouho příteli, zas budete lidmi. Přimhouřil oči a přitlačil na zdobenou rukojeť dýky.

Sand. Obě ruce přitisklé na krvácející ráně. Uviděl ho zpod přimhouřených víček, jak pomalu upadal do zapomnění. Povedlo se? Slyšel jeho hlas.

"Radši budu navždycky čoklem, než abych o tebe přišel."

A pak přišla tma.

Prokletí

Tohle je povídka pro Fëanor. Bylo trošku komplikované se doplácat k obrázku. Vše ale dobře dopadlo a obrázek ke mně doputoval. Jen mi chvilku trvalo něco na toto téma vymyslet… no skoro půl dne, ale… povedlo se. Múza přiběhla, nakopla mě a řekla: Neflákej se a piš! Tak jsem sedla a psala.

Takže, milá Fëanor. Tady je povídka pro Tebe. Jen je trošku krátká, za což se omlouvám… I tak doufám, že se ti bude líbit…

Pozn.: Hledala jsem nějaké pěkné jméno a nakonec se mi náááhodou povedlo… Inspirovala jsem se trošku v démonologii. A tenhle se mi zalíbil, tak jsem ho použila jako takovou inspiraci a půjčila jsi to jméno…

Salos - též také jako Zaleos; Velký Vévoda; má pod sebou 30 legií démonů; je pacifistické povahy; láska; jezdí na krokodýlu (zdroj http://pekelne.webnode.cz/jmena-od-s/)

P.S.: Takže, pokud i vy máte nějaký námět, napište mi ho prosím vždy jako koment k nějakému aktuálnímu článku z této rubriky... Vím, že jsem říkala, že každý týden jeden, ale když mám inspiraci, tak proč čekat???

---

Salos se snesl se k zemi a usedl na své oblíbené místo. Trávil zde hodně času. Nikým neviděn, nikým nezpozorován. Doufal, že dnes už by se to mohlo změnit. Dnes si přál, aby ho někdo viděl. Chtěl by být spatřen, celá jeho bytost po tom zoufale toužila. Ale rozhodně nebylo jedno, čí oči by na něm měly spočinout. A rozhodně to nebylo snadné.

Chtěl, aby ho viděl on. Chodil na to místo kvůli němu. Znal ho už tak dlouho. Pozoroval ho už od kolébky. Věděl, že je výjimečný. Na to měl zvláštní cit. Poznal to. Vždycky.

...

Proto také tak dopadl. Upadl v nemilost, byl proklet. Už jednou vyhledal výjimečného smrtelníka a pojal k němu hlubokou náklonnost. Odmítl pak vydat jeho duši a tvrdě za to zaplatil. To prokletí bylo strašné. Salos zachránil jeho duši od věčných muk v pekle, ale to co přišlo, bylo mnohem horší. On už ho nedokázal vidět, ikdyž Salos za ním chodil stále. Nemohl se od něj odloučit, byť tohle byla muka mnohem trýznivější. Díval se, jak sedá na jejich místě a volá ho jménem. Musel si myslet, že ho Salos opustil. To bylo to ze všeho nejhorší. Nemohl mu dát najevo, že to není pravda, že je tu s ním pořád. Bylo těžké snášet to. Radši by zemřel, ale copak to bylo možné? On jako nesmrtelný démon, pekelný vévoda, nemůže zemřít.

Po smrti toho člověka ho popadl záchvat zoufalství, který přerostl v zuřivost a málem tehdy způsobil zkázu pekel.

Znovu byl potrestán. Téměř tisíc let nesměl vstoupil do lidského světa. Za tu dobu ho běsnění přešlo, ale… jeho touha po blízké lidské bytosti ho zžírala dál a dál.

Před pár lety náhodou zabloudil do míst, kde potkal tehdy jeho. A tam spatřil v kolébce dítě, malého chlapce. Nemohl se nepousmát, cítil z něj jeho. Byla to ironie, jeho milý byl ženatý a zplodil potomka ještě dříve než potkal Salose. A to dítě… to dítě bylo několikátou generací, pokračováním toho rodu.

Čas ubíhal a Salos v tom chlapci stále víc a víc viděl jeho. Wal rostl a rostl. Salos za ním chodil a dlouhé hodiny ho jen pozoroval. Občas si k němu dovolil promlouvat, ale věděl, že je to zbytečné. Nemohl ho slyšel. Jeho hlas byl pro Wala jako našeptávání jeho nitra, velice slabé a sotva slyšitelné.

Jednoho podzimního dne Wal ulehl a zachvátila ho horečka. Zdálo se, že brzy vypustí duši. Salos u něj seděl, s dlaní položenou na jeho čele a bral si od něj to teplo. Jen díky tomu Wal přežil a uzdravil se. Od té doby se něco změnilo. Ačkoliv ho nedokázal vidět, dokázal vycítit jeho přítomnost. Myslel si, že to cítí svého strážného anděla. Salos se tomu jen ironicky smál. Strážný anděl a on? Kdepak, on jen… jen nechtěl, aby se mu něco stalo…

...

Zadumaně se zadíval do nebe. "Fušuju vám do práce, co?"

Vstal a protáhl křídla. Dnes asi nepřijde. Nejspíš ho povolaly nějaké povinnosti. Wal už byl dospělý. Už neměl na vysedávání u jezera čas. Znovu zachmuřeně upřel pohled do nebe. Pak vzlétl.

Po několik dní se Wal neukázal. Salos tam sedával každý den. Spousty hodin trávil v zamyšlení na břehu jezera a trpělivě čekal. Z toho čekání, doufání, že se Wal ukáže, ho už bolel každý sval v těle. Nikdy nemyslel, že by mohl pociťovat fyzickou bolest. Je démon, tak co se to s ním děje. Taková věc je přece vyloučená.

Bolela ho i duše. Duše? On přece žádnou nemá. Nesmysl. Prudce vstal a roztáhl křídla. Už chtěl vzlétnout, když uslyšel tiché kroky.

Nemohl to být nikdo jiný. Znal rytmus těch kroků i jejich zvuk. Netrpělivě pohlédl tím směrem.

Přicházel. S úsměvem a ručníkem přes rameno. Salos se pousmál. Koupel. Opatrně se zase usadil na své místo a složil křídla. Sledoval ho. Jak se pomalu přichází k jezeru, jak se zbavuje oblečení.

Brzy zašlo slunce za obzor a začala padat tma. Salos stále nebyl schopen odpoutat pohled od něj. Už mu jen pohled nestačil, chtěl se ho i dotknout. Přál si, aby to Wal cítil, aby ho viděl. Aby věděl, že tu je a dává na něj pozor.

Vstal a skočil do vody. Hladina se ani nezavlnila, ani kapka vody se nepohnula. Dostal se až k němu. Ikdyž Salos nemohl pociťovat nic, necítil ani dotek vody, byl v tu chvíli šťastný. Byl přece tak blízko. Přitom ho ale stále sužovala myšlenka, na jak dlouho vlastně…

Jednoho večera neměl Salos stání. Měl neodbytný pocit, že pokud Wala okamžitě nenavštíví, nedokáže myslet na nic jiného. Stanul u jeho postele a sledoval ho, už spal. Sklonil se k němu a svým dechem mu přivolal sen. To ještě jako démon mohl. Dát mu o sobě vědět aspoň takhle… přes vjemy a emoce.

"Nemůžeš mě vidět, ale já z tebe nespouštím zrak." Zašeptal. Ve stejný okamžik Wal otevřel oči a Salos měl pocit, že se dívá přímo do těch jeho.

Odvážil se natáhnout ruku a dotknout se Walovy tváře. Necítil ten dotek, ale přesto se usmál.

Salos, vévoda pekel, seděl na svém oblíbeném místě a zamyšleně hleděl před sebe. Přemýšlel, když se vedle něj zjevil jeden z andělů.

"Jeho duše je díky tobě v nebi. Zasloužíš si dík."

Otočil se na anděla s němou prosbou. Taky by si přál mít… duši.

Zrcadlo

Tak tato povídka je věnována Mrněti, alias d.nce, alias no… vy víte co všechno. Vymyslela jsem si na ni něco naprosto speciálního. Spojila oba její náměty. Jsem fakt dobrá… (já vím, že samochvála smrdí, no… J)) ale nikdo jiný mě tak hezky nepochválí a navíc, dalo to fušku vymyslet… teda nedalo no… tohle přišlo naprosto samo ve sprše…)

Doporučuji číst v noci. Pak se možná budete bát sami potmě u počítače (nebo u zrcadla???). Mě se to při psaní povedlo. Neděsilo mě ani to, co jsem psala, jako to, co jsem tam nenapsala… No, snad mě pochopíte. Nejděsivější je totiž vždy to, co zůstává nevyřčeno, jelikož fantazie je pěkná mrcha…

Tak Dani, jelikož jsi chtěla horor (teda doufám, že ten paskvil aspoň vzdáleně bude něco takového připomínat), budeš ho mít. Ale příště mi to napiš radši ráno, protože jinak tě asi zaškrtím, protože jsem byla po dopsání strachy bez sebe a radši si všude rozsvítila… Doufám, že se ti to bude líbit…

Tak, držte si klobouky, příběh začíná… a vážně, jestli si to chcete užít, číst v noci a potmě J))) Ehm, a nejlépe mírně opilí… Možná se pak budete aspoň trošku bát…

P.S. Dávám to sem takhle potmě, jelikož to mrně navrhlo v noci a chtělo si to přečíst, co nejdřív… (asi by jinak neusnulo, a hlavně mi nedalo pokoj… no, tak snad potom usne, aby to nebylo kontraproduktivní)

---

Edward se převalil na provizorním lůžku a otevřel oči. Upřel nic neříkající pohled na hvězdou oblohu. První noc se bál, druhou taky… stou už nad tím ani nepřemýšlel. A teď by ho to ani nevzbudilo, kdyby náhodou zrovna spal.

….

Bylo to hrozné. Vůbec jsem nemohl v noci spát. Pořád jsem to slyšel.

…

Edward byl na ostrově sám. To zjistil už první týden. Vyhnanství přece nebylo nic příjemného. Vyhnanství nebylo nic příjemného ani pro králova levobočka. Rádci nevlastního bratra ho odklidili na opuštěný ostrov, aby neohrozil nástupce trůnu, a doufali, že Edward buď brzy zešílí, nebo tam zdechne hlady.

….

O tom ostrově kolovaly nejrůznější vzkazky. Chůva mi o něm kdysi vyprávěla, pamatuju si to, jako by to bylo včera. Ostrov smrti se mu říkalo. Nikdy jsem to nechápal. Proč takový název pro tak pěkný ostrov. Došlo mi to dneska. Tu první noc, co jsem tu strávil. Uprostřed noci mě vzbudilo kvílení. Myslel jsem, že patří ženě a že ji někdo mučí. Ale byl jsem tu sám. A ten zvuk vycházel z jedné místnosti. Tady na ostrově je totiž budova, opuštěná, napůl zbořeniště. Možná nějaký chrám. Prý tu pobývali nějací pohané před spoustou a spoustou let.

…

Vstal, kvílení už nevnímal a zamířím k pozůstatkům chrámu. Stál ještě tak napůl, zůstalo zachováno pár místnosti. Edward je nikdy nevyužíval ke spánku, bál se toho. Našel tam lidské kosti. Už zešedlé a porostlé mechem, ale lidskou lebku poznal bezpečně. V chrámu se obětovalo. A byli to oběti lidské.

Jakmile otevřel dveře jedné z místností, křič mučené ženy utichl. Nejspíš vyrušil jejího ducha. Možná to byla i jedna z obětí. Nevěděl a radši ani vědět nechtěl. Vešel do místnosti. Strop byl propadlý, takže ji zaplavovala příjemné světlo měsíce.

Edward už se nebál stínů, které vrhal. Za téměř rok pobytu na ostrově si na to zvyknul. Byli tu duchové, nebo si to aspoň myslel, ale neubližovali mu. Tedy dosud a doufal, že to tak zůstane i nadále. Umírat se mu nechtělo. Byl posedlý myšlenkou se jednou vrátit domů a pomstít se za čas strávený zde. Občas měl i pocit, že přichází o rozum a nebyl si jist, zda to není doopravdy.

….

To zrcadlo jsem objevil až po několika dnech zde. Stálo v místnosti překryté černým suknem. Jako by se ho nedotkl čas. Všechno v místnosti bylo poznamenáno stářím a tím, že o ně nikdo nepečoval. To zrcadlo ale ne. Na tom temném plátně nebylo jediné smítko prachu. Ani mi to nepřišlo v tu chvíli divné, za tu dobu jsem tu zažil už tolik podivných věcí. Kvílení, ke kterému nepatřilo žádné hrdlo, zjevení, u kterých si nejsem jist co znamenají a záchvaty zimy v parném dni. Něco tu bylo. Netroufám si tvrdil, že žilo… ale bylo to tu.

…

Přešel k zrcadlu a stáhl z něj plátno. Zadíval se na svůj odraz v zrcadle. Poprvé mu přišel stejný, jako by se v něm odrážel on. Ale… čím častěji se do něj díval, tím odraz v zrcadle přestával být odrazem. Měnil se. Jeho rysy… barvy, všechno…i pozadí bylo jiné. Chtěl se té osoby v zrcadle dotknout, ale vždy narazil jen na chladné sklo.

Trávil tam spoustu času. Sledováním toho obrazu. Hovořil k němu. Nic jiného se zde ani dělat nedalo.

…

Měl jsem pocit, jakoby mi ten druhý muž v zrcadle rozuměl, občas ke mně i promlouval, ale já ho neslyšel. Čím dál víc jsem si uvědomoval, že to není jen obyčejné zrcadlo, bylo to něco víc…

Zvláštní, jako bych díky tomu zrcadlu… jako bych si dokázal podržet aspoň zbytky rozumu. Vím, že to, co píšu na tyto listy papíru nemůže být pravda. Ne u nás doma, ale zde? Na mě už zapomněl čas… Chtěl bych být jinde a jindy. Jediný, kdo mi naslouchá, je ON. Má jediná společnost.

….

Dnes měl divný pocit, jako by něco bylo jinak. Opíral se o rám zrcadla a dotýkal se ho, jako by chtěl ten obraz chytit za ruku. Potřeboval lidský dotek. Jakýkoli dotek. Cítil se sám víc, než kdykoliv jindy. Upíral své oříškové oči to těch temných na druhé straně zrcadla.

A pak… ucítil prudkou, tepající bolest pod srdcem. Ani se neotočil, věděl, že by za sebou nikoho neviděl. Cítil horkost na hrudi. Spustil ruku ze zrcadla. Opatrně se dotkl místa na prsou, kde cítil teplo a vlhko. Když vrátil ruku na zrcadlo byla od krve a JEHO ruka už tam nebyla. A ON svíral v rukou dýku. Pak ji upustil a dotkl se Edwardovi ruky. Edward jasně cítil horkost jeho dlaně a lepivost své vlastní krve. JEHO ruka sevřela roztřesenou dlaň levobočka.

"Pojď se mnou." Jako by HO teď naprosto jasně slyšel promluvit.

Koloušek

Tak abyste věděli, že to myslím vážně…dnes jsem ve velmi dobrém rozmaru... tudíž začínám plnit přání...

Tato minipovídka vznikla celkem rychle, a musím vás varovat, plno věcí je tam jen v náznaku. Zapojte fantazii… a konec si domyslete…

Koloušek vznikl na podnět Clowers.K, tudíž dnešní věnování patří Tobě... snad to bude dle představ... a nebo nebude, ale bude se to líbit… Užij si ji… je jen tvoje…

---

Tady je zdroj... inspirace...

Bylo krátce po půlnoci, když Nathan vyrazil. Nasedl do své limuzíny a nakázal řidiči zamířit do nebezpečných ulic velkoměsta. Řidič jen přikývl, cestu znal. Ačkoliv se mu tam příliš nechtělo, v ulici Na dražbě nebylo zrovna bezpečno, svého majetného pána poslechnul vždy. V těch místech totiž probíhal trh s otroky, s bílým masem. A ty nejlepší kousky se dražily… Odtud ten název.

Nathan byl dostatečně znuděn na to, aby zkusil nějaký pěkný kousek získat pro sebe. Už dlouho nezažil tu opojnou moc někoho vlastnit. Ano, poslouchalo ho dost lidí, ale on toužil po něčem víc. Po někom, kdo by mu nesměl říct ne či jakkoliv odporovat. A na to byli nejlepší přece otroci. Většinou to byli mladí vystrašení kloučci s plachým pohledem.

Nathan žádného zatím nekoupil. Chodil se tam jen porozhlédnout, nikdy ho žádný z těch klučíků nezaujal na tolik, aby za něj dal tak vysoký obnos peněz. Koloušci, jak je nazývali otrokáři, totiž nebyli levnou záležitostí. Ale měli spoustu šikovných vlastností… byli plaší, báli se, pro muže kteří chtěli někoho vlastnit a vládnout mu… ideální… a hlavně… byli mladí… sotva šestnáct let. Pro Nathana, který dovršil třicet let života, to mohla být možnost jak znovu omládnout. Aspoň v to doufal.

Dražba začínala přesně v jednu hodinu. Nathan tak měl možnost se pořádně porozhlédnout po klecích s vystaveným zbožím. Jako vždy ho žádný příliš nezaujal. Byl na koloušky příliš náročný a sám to věděl, ale nehodlal se spokojit jen tak s nějakým. Procházel kolem klecí a už skoro přemýšlel, že to dnešní den vzdá… když uviděl cosi zhrouceného do sebe, jak čelí vzteku jednoho z otrokářů. Nevěděl ani proč, ale zaujalo ho to. Přišel blíž.

"Ty hajzle malej, dám ti co proto." Rozkřikoval se otrokář a chlapce surově kopal. Ten si jen chránil hlavu. Kolem krku měl obojek, z něhož šel silný řetěz až k jedné z klecí. Otrokář zřejmě kolouška vytáhl ven, aby ho za něco ztrestal. Při každém kopanci řetěz zacinkal.

"Měl jsem tě nechat zhebnout."

"Co udělal?" zeptal se Nathan bez většího zájmu. Osudy koloušku mu byly celkem ukradené. Všiml si rozlité misky s vodou a pochopil.

Chtěl už jít dál, ale chlapec zvedl hlavu a upřel na něj obrovské nevinné oči. To Nathana zastavilo. Pocítil až neuvěřitelnou touhu tu nevinnost vlastnit.

"Poškodil si ho." Řekl k otrokáři. "Teď už ho tak draho neprodáš. Je samá modřina."

Nathan věděl přesně, co dělá. A brzy si vedl chlapce na řetězu k autu. Usmlouval s tím hloupým otrokářem pěknou sumičku. Proč dávat příliš peněz za kolouška, který možná nevydrží. Při tom, jak ho ten otrokář bil, by se ani nedivil, kdyby mu zemřel v autě. Ale byla to jen zvířátka na hraní. Pořídil by si jiné. Možná.

Strčil ho do auta a nařídil řidiči, aby zamířil k vile na pobřeží. Tam trávil čas sám a nerušen. Nerušili ho ani jeho obchodní partneři a ani jeho manželka, kterou si vzal beztak jen kvůli majetku. Oba si žili po svém a Nathanovi to vyhovovalo.

Chlapec zůstal na vilu jen překvapeně koukat. Podle sumy, za kterou byl prodán nečekal, že bude jeho pán tak majetný. Nathan trhl řetězem a táhnul ho dovnitř.

Byl smířený se svým osudem, už dávno. Dělat hračku nějakému boháči. Jen si přál, aby ho otrokář umlátil dřív než ho nějaký koupí. Byl samá podlitina a utržil i několik krvácejících ran. Koloušci s jizvami nebyli žádaní. Nechápal, proč ho ten muž koupil. Většinou si majetní lidé kupovali takové chlapce na zpestření. Buď byli sami a nebo měli rodinu, se kterou stejně netrávili čas, tak to vyšlo na stejno.

Nathan ho zavlekl do koupelny a hodil mu jednu ze svých košil. "Umyj se a tohle si obleč." Řekl stručně a odešel. Předtím ovšem kolouška pevně přivázal, aby ho nenapadlo utéct.

Vrátil se po několika minutách. Bylo na něm znát, že je naštvaný. Odvázal ho a za řetěz vedl do ložnice. I tam ho přivázal, Koloušci neměli dovoleno pochybovat se volně. Poslušně se schoulil u postele a upřel na něj pohled.

Nathana až zamrazilo. "Máš jméno?"

Chlapec chvíli váhal, než promluvil. Jeho hlas zněl nejistě, jako by ho dlouhý čas nepoužil. "Maminka mi říkala Demi."

"Dobře, lepší než ti říkat hej ty…" ušklíbl se Nathan. "Víš, co bude tvou povinností?"

Demi kývl, věděl to velmi dobře. Pomalu vstal a stoupl si před pána. "Splním každý váš příkaz." Jeho hlas zněl rozklepaně, bál se toho co přijde.

"Výborně, Demi. Tak si lehni. Hezky na břicho, tak to je ono."

Snažil se nebrečet a plnit vše, jak mu jeho pán nakazoval. Ikdyž se moc snažil, pár slziček mu uklouzlo. Bál se, že za to bude potrestán, ale Nathan s ním byl natolik spokojen, že to milostivě přešel. Nechal ho dokonce ležet v posteli. Sám vstal a začal se oblékat.

"Služka ti donese něco k jídlu. Přijdu zase zítra."

…

Uběhlo několik dní. Bylo to stejné. Demi trávil čas přivázaný v ložnici, občas přišel pán a potěšil se s jeho tělem a jeho poslušností, čas od času přišla služka a donesla mu nějaké jídlo. Dny ubíhaly stejně a Demimu se zdálo, že už ani neví, kdy sem přišel. Bylo to jako věčnost.

Jednoho dne se ale něco změnilo. Demi si nebyl jistý, co přesně to bylo. Ale pán byl nějaký podivný. Choval se zvláštně. Nechtěl po něm nic obvyklého. Mlčky odepnul řetěz a jeho koloušek za ním poslušně šel.

Nathan byl zamyšlený, nedařilo se tak, jak si přál. Navíc, kdosi projevil na trhu zájem o Demiho a ten dotyčný se propátral až k němu. To ho štvalo. Někdo o jeho kolouška musel velice stát, když si dal tu práci ho hledat.

Dovedl ho do sklepa. Měl tam udělanou zvláštní místnost, která působila trochu jako kryt. Bylo tam chladno a šero. Nathan zavřel dveře a vedl Demiho dál. Dalšími a dalšími dveřmi. Zastavil až v místnosti, ve které nebylo nic než uprostřed velká klec.

"Jsi jen zvířátko, ochočený mazlíček." Ucedil Nathan. "a patříš do klece."

"Jak přikazujete, pane." Demi se nejistě vydal ke kleci.

Nathan ho sledoval, to křehké tělo, které mu poskytlo tolik rozkoše a které bylo stále pokryté stopami po bití.

Přitáhl ho k sobě zpátky za řetěz. "Chceš do klece?"

"Pane?" Upřel na něj oči. Nechápal, proč použil otázku. Pán se nikdy na nic neptal. A Demi se bál, že by odpověděl špatně.

"Ptal jsem se tě, jestli chceš do té klece."

"Udělám cokoli, pane."

"Odpověz mi."

"Chtěl…" Upřel na něj prosebný pohled. "Chtěl bych zůstat s vámi, pane." Téměř se přikrčil a bál se dopadu svých slov.