Část dvanáctá

Tak a je to tu. Finiš. Poslední kapitola Čaroděje. Co k tomu říct? Prosím, nezabíjet :)

---

Štěpán už nějakou dobu sledoval trojici mladých mužů. Nejdřív se odpojil Vojta. To se Štěpánovi prakticky ulevilo. Byl si naprosto jistý, že ho Vojta nesnáší. Vlastně se mu vůbec nedivil.

Pozvedne obočí, když si uvědomí, že k němu Matěj zamířil. Na hřišti to vypadalo, že tu bude nejspíš čekat marně, nebo bude muset Matěje sám vyhledat. Rozhodně mohl říct, že ho to překvapilo. Možná i trošku vyvedlo z míry.

"Matěji, já…"

Matěj se zamračí a sjede Štěpána pohledem. Už příliš dlouho mu zabíral až moc myšlenek. Víc, než kolik by mu byl Matěj ochotný věnovat. Jenže myšlenky na něj lítaly Matějovou hlavou tak nějak samovolně. A pochytat je… bylo složité. Prakticky nemožné.

"Co tu chceš?"

Štěpán zaváhá. Zadívá se na Matěje. Na ten tvrdý, zarytý výraz v jeho tváři. Takový si u něj nepamatoval. Vydechne. "Tebe."

Matěj by křičel, kdyby nebyl v doslechu školy. Nejradši by ze sebe všechnu tu frustraci vyřval. "To máš asi tak deset let zpoždění," ušklíbne se ironicky.

Štěpán přikývne. "Lepší pozdě než nikdy."

"V tomhle případě by možná bylo lepší to nikdy."

Dlouhý unavený povzdech. "Doopravdy si to myslíš?"

Matěj se na něj zadívá. "Jo, myslím. Kdybych tě nepoznal, mohl jsem teď…" Co? Být šťastný? S někým, kdo by se na něj nevykašlal kvůli falešné morálce?

Ale poznali se. A milovali… kdysi dávno. Štěpán měl pořád pocit, že část té šílené a nepředvídané lásky v něm pořád ještě je. Někde tam hluboko pořád dříme jako malá jiskřička. Jen stačí trošku přiložit a může se znovu rozhořet.

"Hele, já fakt netuším, proč ses sem obtěžoval, ale…" Matěj přeruší ticho. Štěpán se zdál na chvíli myšlenkami jinde.

"Kdybych se tehdy rozhodl jinak… kdybych si vybral tebe, byli bychom spolu? Ještě i teď? Po takové době?" vypadne z něj nakonec. Tohle byla otázka, kterou si pokládal už tolik let.

Matěj má pocit, že jím prošel blesk. Možná dokonce dva. Krátce za sebou. Tuhle otázku si položil snad milionkrát. Každou probdělou noc, kdy přemýšlel nad tím, proč je jeho milostný život tak v prdeli. Místo odpovědi mu z hrdla vyjde smích. Zpočátku trošku přidušený, později téměř hysterický. "S tímhle jdi do prdele!" zasyčí. Bolelo to. Ta představa, že teď už mohli být takovou dobu spolu. "Vybral sis. Nemáš právo se mě na nic takového ptát."

Štěpán si dovolí pohled do Matějových očí. Byl tak nevinný, když se poznali. Ano, nějaké zkušenosti měl… a když si Štěpán vybaví toho floutka, se kterým byl Matěj tehdy na seníku, zatne pěsti. Teď byl ten pohled tvrdý, nepřístupný. "Byla to chyba…"

"JO, to teda sakra do prdele byla!" štěkne na něj Matěj. "A teď čekáš co? Přijdeš sem, přiznáš chybu a čekáš, že ti skočím do náruče?" Kdyby neměl aspoň trochu hrdosti, udělal by to. Nejspíš se za ty roky prostě začal vyžívat v tom, že myslel na Štěpána a doufal v takovou chvíli. A teď tu byla… nejspíš. A on to už prostě takhle nechtěl.

Štěpán se na Matěje překvapeně zadívá. Ten plačtivý tón v jeho hlase. Na chvíli před sebou vidí toho mladého kluka, který ho miloval.

"Přál bych si jen, abys mi zkusil dát šanci. Vím, že je to dlouhá doba. Ale já… Opravdu jsem tě miloval a… když jsem tě opouštěl, doufal jsem, že… že ve tvém případě to bylo jen pobláznění starším mužem. Že tě to prostě přejde a zapomeneš. Byl jsi tak mladý, Matěji. Myslel jsem, že máš před sebou ještě spoustu… Byl jsi sotva na začátku svých možností… a já…"

"Myslel jsi špatně," zavrčí Matěj. Bojuje s vlhkostí, která se snaží dostat ven z jeho očí.

"Vím. Teď už to vím. Kdybych dokázal vrátit čas…" Udělá k Matějovi krok. Musí být odvážný, jinak prohraje všechno. "Kéž bych to uměl."

Matěj se ušklíbne. Ale v tu chvíli to působí spíš zoufale.

"Jen mě prosím vyslechni, ano?" Štěpán se přiblíží ještě o krok blíž a Matějovi málem vyskočí srdce z hrudi. Napřáhne ruku před sebe, aby Štěpána zastavil. Nechce, aby se k němu přibližoval moc.

Štěpán se na něj zadívá. Zastavil ho jen v přiblížení, ne v mluvení. Snad mu aspoň dovolí říct, co má na srdci. "Miloval jsem tě a opustit tě, bylo to nejhorší, co jsem kdy v životě musel udělat, Matěji. Trhalo mě to na kusy. Jediná útěcha byla, že to dělám kvůli rodině. Že ji nerozbiju. Myslel jsem, že jsi… že je to jen pobláznění, které nás oba přejde. Nepřešlo mě to. Myslel jsem na tebe a pak… Alice to prostě nějak vycítila. Obětoval jsem svou lásku k tobě zbytečně." Zadívá se na Matěje, který stojí proti němu jako vytesaný z mramoru. Bledý, s lesknoucíma se očima a paží stále zvednutou, aby k němu nemohl. Štěpán natáhne svou paži, aby prsty jemně přejel po Matějových. "Jen jsem doufal, že ty jsi šťastný. Mladé srdce se přece hojí lépe než to moje. Tys mě mohl celou dobu aspoň nenávidět. Doufal jsem, že ano. Že ti to pomůže se s tím rychleji vyrovnat… Po rozvodu jsem tě nehledal. Bál jsem se toho, že… že tě uvidím šťastného, a že… připadám si jako sobec. A máš pravdu, jsem pokrytec." Uchechtne se zoufale sám sobě. "Nechtěl jsem nic věděl. Bál jsem se toho. S Vojtou to byl omyl. Nepřišlo mi, že dělám něco špatně. I když jsem věděl, že je to tvůj kolega. Byl jsem dlouho sám a on..." pohledem studuje Matějovu tvář. "Kdybych nebyl takový pokrytec, mohli jsme být spolu. A kdybych nebyl zbabělec a našel tě hned po rozvodu… třeba jste taky mohli být spolu… a teď?"

"Teď?"

Prsty se posunou po předloktí. Matěj k němu zvedne tázavý pohled. "Teď vím, že je toho mezi námi už příliš mnoho. Postavil jsem mezi nás zeď a ta už je příliš vysoká, Matěji. Přesto pořád tak nějak doufám… Nikdy jsem v životě nebyl tak šťastný, jako když jsem držel v náruči tebe. Vím, že mě musíš nenávidět. Sakra, zasloužil bych si to. Ale… já… udělal bych cokoliv, abych to dokázal nějak… změnit."

"Cokoliv…" Matěj sotva vydechne. Štěpánovy prsty na kůži pálí. Tělo si pamatuje doteky, i když je to už zatraceně dlouho. A přesto po nich pořád ještě prahne.

Štěpán přikývne. "Matěji, prosím. Dej mi šanci…" Zvedne pohled a zadívá se do těch očí. Ještě před chvíli mu připadaly skoro prázdné. Teď v nich zahlédl… možná naději?

KONEC

Část jedenáctá

Další díl je tu... A už se blížíme fakt do finále. Ještě bude jedna kapitola a je hotovo. Musím říct, že Jitka, jako moje beta, která už teda konec zná, mě chtěla vraždit. Podle mě to špatný konec není, ale vy se radši obrňte... Mate na to ještě tento díl... Krásný den

---

Hra se nachýlila ke konci. Za nadšeného jásání týmu studentů i jejich fanoušků právě ředitel vyhlásil vítěze. Učitelé prohráli. Ale nezdálo se, že by to většině z nich vadilo.

Štěpán sledoval Matěje. Jen sotva vnímal přítomnost dalších lidí. Jakmile dohráli a diváci i hráči se začali rozcházet, vyrazil k němu. Měl být ostražitější. Jenže nervozita ze setkání s Matějem poněkud oslabila jeho právnický instinkt dívat se na věci v souvislostech.

"Co tady chceš?"

Štěpán se překvapeně zadíval na Vojtu, který mu zastoupil cestu k Matějovi.

Vojta byl poněkud rozladěný vývojem hry. Kluci byli mnohem lepší než tým učitelů. Vojta prohrával nerad. Ale stačilo by pár minut a byl by zase v klidu. Pár výhrůžek chechtajícím se studentům a pak by prohru už nesl veskrze hrdě. Jenže to by se mu do zorného pole nesměl dostat člověk, který ho jen využil.

Přimhouří oči. Dobře, využili se tak nějak navzájem. Ale kvůli němu s ním Matěj nějakou dobu nemluvil. A nějaký čas to vypadalo, že nejspíš už nikdy nebude. Ta chvíle nejistoty bohatě stačila. To, že Štěpán věděl, že jsou s Matějem kolegové a stejně se s ním vyspal…

Vojta možná nebyl příkladem nejlepšího přítele, ale nikdy by se nevyspal s nikým, po kom toužil jeho kamarád. Jenže to by to musel vědět.

"Já…" Štěpán zaváhá. Nechce tu budit rozruch. Většina studentů i učitelů se už pomalu odebrala do budovy školy, ale i tak tu ještě pár přihlížejících zůstávalo.

"Jo, ty!" zabručel Vojta naštvaně. Ignoroval pohledy svých žáků i kolegů. Odmítal Štěpánovi cokoliv ulehčovat. On mu taky dost zkomplikoval situaci.

"Omlouvám se," řekne Štěpán vážně. "Neměl jsem… když jsem zjistil, že jsi Matějův kolega, měl jsem zařadit zpátečku."

Vojta přimhouří bojovně oči. "Jo, tos teda sakra měl."

Matěj sleduje Vojtu, jak stojí proti Štěpánovi. Vojta je celý naježený, z očí mu lítají blesky. Matěj sebou škubne, když mu Patrik položí ruku na rameno. "Co se děje?"

"To je Štěpán," řekne Matěj a zadívá se na Patrika.

"Aha." Víc Patrik vědět nepotřebuje. "Mám tam jít?"

Matěj zaváhá. Pak opatrně přikývne. Nestál o nějaké scény. A na pracovišti už vůbec ne. Vojta vypadal tak naštvaně, že by k nějaké dojít mohlo.

Patrik proklouzne kolem Vojty, aby se postavil k němu. "Vojto?"

"CO je?" utrhne se na něj oslovený, ale vzápětí se uklidní. Patrik za nic nemohl.

Nebere si to osobně. Uvědomuje si, že ten vztek nepatří jemu. "Potřeboval bych, abys mi pomohl uklidit po zápase. Stáhnout sítě z branek a tak…"

"Teď?"

Patrik přikývne. "Odpoledne má pršet. A Šimon říkal, že jestli to tu necháme zmoknout, tak nás osobně zaškrtí. A víš, jaký je, co se týče vybavení…" Úklid byl na poraženém týmu.

"Fajn. Už jdu…" přikývne Vojta. "A ty odsud okamžitě vypadni," zasyčí vztekle na Štěpána. Otočí se a vztekle rázuje k brance na druhé straně.

Štěpán překvapeně sleduje druhého muže, který k nim přistoupil a zachránil ho před scénou, která se začínala pomalu stupňovat. "Díky."

Odpovědí je mu jen lehké zavrtění hlavou. "Vím, kdo jste. A vážně není nejvhodnější doba, abyste tu byl. Ať už je důvod jakýkoli," řekne Patrik tiše.

"Já jen…" vydechne Štěpán a zadívá se na Matěje, který pořád stojí opodál.

Matěj má pocit, jako by na místě zkameněl. Sleduje, jak Patrik zachraňuje Vojtu od výbuchu. Nebylo by dobré, kdyby tu ztropil scénu. Jeho pohled se přesune na Štěpána a přemýšlí, co má udělat. Jít za ním? Ale co by si řekli?

Patrik ví, kam se ten muž dívá. Zůstane stát. Prohlídne si ho. A pak se otočí, aby se zadíval na Matěje. Ten nešťastný výraz. Vydechne a pak stočí pohled zpět na vysokého muže před sebou. "Tohle místo ani čas není nejlepší. Ale řekneme, že kdybyste chvíli počkat, až odsud odejdou studenti a učitelé…" řekne s lehkým úsměvem. Nechá Štěpána na místě a přidá se k Matějovi. Zlehka ho vezme za paži. "Pojď. Sundáme ty sítě, ať máme klid od Šimona…"

"Cos mu říkal?" zeptá se Matěj a stočí pohled k brance, kterou už Vojta zbavuje sítě.

"Že není vhodné místo, ani čas," pokrčí Patrik rameny. "Víš, že je tu spousta zvědavých očí. A asi nechceš nic takového řešit, když tě může zaslechnout někdo z našich studentů nebo drbajících kolegyň."

Matěj lehce přikývne. Patrik měl v tomhle pravdu.

Štěpán musel uznat, že ten mladý muž, který ho přišel zachránit před Vojtovým hněvem, měl pravdu. Co si vůbec myslel? Matěj byl v práci. A on za ním přišel řešit soukromé záležitosti. Stáhne se k hranicím školního pozemku. Počká…

Matěj se ani moc nesoustředí. Společně se svými kolegy sbalili sítě, uklidili míč a uvedli hřiště do původního stavu. Většina studentů se už vytratila na oběd. A většina učitelů stejně tak. Maturanti ještě řádili v kostýmech a užívali si posledního zvonění. Příští týden bude ve škole zvláštní klid. A ten další… maturity. Seděl v komisi, takže bude vytržený z běžného chodu školy a rozvrhu.

"A nezapomeň, v úterý je to školení," připomněl mu Patrik.

"No jo, kruci." Matěj se zamyšleně poškrábal na krku. "A já kvintě slíbil test."

"Mám pocit, že tam za tebe supluju," pokrčí rameny Vojta. "Nachystej mi ho. Já to s nimi klidně napíšu. Jen mi v pondělí dej zadání."

"Super," přikývne Matěj. "A opravíš ho za mě?"

"Hele, nemůžeš po mě chtít ještě i takovou oběť," zasměje se Vojta. "Hele, já mizím na oběd. Musím ještě zařídit pár věcí po městě. A večer v baru, ne?"

Patrik se zasměje. "Já tentokrát ne."

"He, máte s tím tvým slaďoušem nějaké jiné plány?" zeptá se Vojta pobaveně.

Patrik přikývne. "Jo, máme. Klidný filmový večer doma. Už to oba potřebujeme."

"Jasně. A na co budete koukat?"

"Na tom vlastně vůbec nezáleží," usměje se Patrik takovým způsobem, že je oběma jeho přátelům naprosto jasné, že o koukání na film jejich večer nebude.

"Nemáte v plánu ho dokoukat, co?" pousměje se Matěj.

Patrik zlehka zčervená. "Musím přiznat, že jsem už hodně dlouho žádný film neviděl do konce."

Vojta se rozesměje. "No, důležité je, že to ani jednomu z vás nevadí. No, já pádím. Tak v pondělí teda, no." S mávnutím zamíří do jídelny.

Matěj se pousměje. "Ještě potřebuju doopravit pár písemek a taky zamířím na oběd. Teď tam bude celá škola."

Patrik přikývne. "Já dneska jdu na pozdní oběd s Adamem a Davidem, musíme naplánovat letní soustředění."

Matěj pozvedne obočí. "S Adamem? Tím nádherným poldou? A není náhodou David ten zatraceně dobře vypadající doktor? Krucinál, jak to děláš, že se kolem tebe motají takoví chlapi."

Patrik se tomu rozesměje. "Já nevím. Náhoda řekl bych." Pak se zadívá za Matějovo rameno. "No, hádám, že písemky budou muset počkat." Kývne ke Štěpánovi, který postává u rohu budovy. "Měl by sis s ním promluvit."

Matěj se zlehka zamračí. "Asi bych měl… Jen nevím, co mu mám říct."

"Určitě na něco přijdeš," pokrčí Patrik rameny.

"Víš, že v tomhle nejsem zrovna moc dobrý…"

Patrik ho poplácá po rameni. "Dobrý špatný… Prostě se řiď tím, co cítíš. Nemáš co ztratit, ne?"

"Jo, máš zatraceně pravdu. Nemám co ztratit." Matěj se zhluboka nadechne a zamíří ke Štěpánovi.

Část desátá

Sorry, sorry, sorry...

Já to asi prostě nezvládám publikovat tak nějak dřív. Po měsící pouštím počítač. A jestli někdo namítne, že můžu publikovat přes mobil, tak ho kousnu. Jako vážně, fakt ho rafnu.

A to mám dva díly už dávno obetované a nachystané. Jsem prostě poslední dobou tak unavená, že se mi nechce čekat, až naběhne noťák. Asi si napíšu Ježíškovi o nový přístroj.

---

Štěpán se díval před sebe, aniž by vnímal, co mu Alice říká. Byl myšlenkami u Matěje. Bylo to deset let. A tehdy to trvalo jen pár dní. Ale bylo to tak strašlivě silné. Nic takhle intenzivního za svůj život nezažil. Jenže už je to opravdu dávno. Matěj nebyl ten samý kluk, kterým byl tehdy. A ani o Štěpánovi se nedalo říct, že by se nezměnil. Byla to dlouhá doba. A i on prošel vývojem. Mělo tedy cenu se snažit? Nevzdat to a pokusit se Matěje přesvědčit, že si zaslouží šanci? Štěpán měl pocit, že si to prostě dluží. Změnili se oba. Možná už to prostě nemělo smysl. Ale je lepší zjistit, že už je všechno pryč, než toho později litovat.

"Štěpáne, sakra, vnímáš mě?" zamračí se Alice. Musí chytit Štěpána za rameno, aby k ní konečně stočil pohled.

"Cože?"

"Říkám, že ten případ bude hodně komplikovaný. Možná není šance vyhrát."

Štěpán jen stroze přikývne. "Hm."

"Sakra, ty mě fakt neposloucháš." Alice se zamračila ještě víc. "Tak co se děje? V práci býváš obvykle zatraceně soustředěný, ať už se děje cokoliv."

Štěpán k Alici vzhlédl a pousmál se. "Promiň. Já jen… nějak si nemůžu pomoct."

"Matěj?" Alice už se dovtípila, že za tím stojí on.

"Mám se svou exmanželkou probírat něco, co…"

Alice netrpělivě mávla rukou. "Blbečku. Myslím, že přes to, co se stalo, už jsem se dokázala povznést. Zahnul jsi mi. Dobře, nejsem první ani poslední, které se to stalo. Rozbilo to manželství? Hm, asi ano, ale ani to není nijak ojedinělý případ. O děti se staráš vzorně, v práci nám to jako partnerům klape skvěle a to, že už nejsme manželé… pořád doufám, že jsme aspoň přátelé, Štěpáne. Víš, že nejsem mstivá, ani se nevydržím zlobit dlouho… jsi jen člověk. Přiznám se, že mi trvalo, než jsem si to všechno porovnala, ale teď jsem šťastná. Mám přítele a miluju ho."

"A já jsem strašně rád, že to tak je," přikývne Štěpán. "Víš, že mi na tobě pořád záleží."

"Samozřejmě." Alice se usmála. Pak ale v rozporu s úsměvem natáhla ruku a střihla Štěpánovi pohlavek, jako by byl malý kluk. "Ale chováš se jako pořádný kretén. Tak mi řekni, co se zase stalo, že se nedokážeš soustředit na práci."

Matěj na tom byl podobně. Pořád si v hlavě přehrával, co se událo tu noc v baru. Štěpán ho na chvíli držel v náručí a on z toho byl v prdeli. Kdyby nepřišel Kristián, třeba by… Vydechne a jen tak tak uhne před míčem, který letí jeho směrem.

"Mates, sakra, dávej bacha!" zavolá na něj Vojta, který už se řídí jeho směrem, aby míč sebral jednomu z maturantů a přihrál Patrikovi. "Soustřeď se na hru, nebo nám mazáci vypálí rybník…" dloubne do něj.

Hráli tradiční zápas proti končícím maturantům, který byl součástí posledního zvonění. Pedagogové proti týmu posledního ročníku. Fotbalové utkání bývalo vždycky provázeno nadšením ze strany žáků a podstatně menším ze strany učitelů. Většinou to měli na triku ti "mladší", anebo ti, co vyučovali tělocvik.

Matěj si tuhle tradici vážně užíval, Patrik se zdál být ve svém živlu stejně jako Vojta, ale ne všichni kolegové sdíleli takové nadšení.

"Matěji, co je? Dneska jsi spíš koule na noze, než hráč…" přiřítí se k němu Vojta, když mají pauzu, aby se trochu napili a vydýchali.

"Jen něco nemůžu dostat z hlavy," zamručí Matěj. Štvalo ho to. I když si zakazoval na Štěpána myslet, od toho setkání v baru se mu to pořád nedařilo.

Vojta se ušklíbl. "A nemohl bys to fakt na chvíli pustit z hlavy? Já nechci s těmi usoplenci prohrát." Mávne k partě chlapců kousek od nich.

"No pane učiteli!!!" ohradí se bouřlivě.

"No, co co…" zachechtá se Vojta a ztlumí hlas. "Fakt. Nechci prohrát. Víš, jak by se nám pak vysmívali?"

Matěj zvedne hlavu a zadívá se na Vojtu. Usměje se. "Myslíš? Teď je týden neuvidíme. Do oběda to vydržíme, a pak… za týden… vážně myslíš, že budou mít odvahu se vysmívat při zkoušení???"

"Hm, máš pravdu. Ale stejně chci vyhrát."

Štěpán udělal to, co mu poradila Alice. Vojta se o škole, kde učí, zmínil. A tak nebylo vůbec těžké objevit se na místě, kde se i Matěj vyskytoval velmi často.

Ještě si nebyl jistý důvodem, proč se tu zjevil, který sdělí Matějovi. Ale byl si zatraceně jistý, že ho chce vidět.

Pozvedne obočí, když ho jeden z žáků, které potká, nasměruje ven ke hřišti. Ani se nemusí ptát a dozví se, co se děje. Tradiční fotbálek učitelé versus maturanti. No, asi zajímavá tradice.

Vyjde z budovy na široké prostranství a zamíří směrem k hřišti, kde se poflakuji studenti jiných ročníku. Rozezná postavy mladých chlapců v červených dresech. Pak stočí pohled o kousek dál. Učitelé měli přes trička dresy modré. Vydechne, když si všimne Matěje. Zdá se, že zrovna mají přestávku. Měl by s ním promluvit, než se vrátí ke hře.

Vojta se pořádně napije ze své láhve s vodou a otočí se na Patrika, který se usmívá do displeje telefonu.

"Haló, země volá Patrika."

"Hmm, co?" zvedne hlavu, aniž by se přestal usmívat. Matěj tenhle úsměv znal. Nejspíš nějaká zpráva od Patrikova přítele. To se mu na tváři rozléval vždycky stejný jemný úsměv. V Matějovi bodne osten závisti. Tolik jim tu jejich nehynoucí lásku záviděl. Povzdechne si a následuje Vojtova příkladu. Pořádně se napije. Pravidelný přísun tekutin je důležitý.

"Přestaň se debilně usmívat a nasaď killing mode," zabručí Vojta. "Musíme ty dětičky zašlapat do země," prohodí Vojta bojovně.

"Proč?" usměje se Patrik jemně. "Já s prohrou problémy nemám."

Vojta se zašklebí. "Protože ty máš velkou výhru už doma. Nám nešťastným single, bys taky mohl dopřát trošku ochutnat sladkého vítězství."

Patrik se pousměje. Ztiší hlas, aby ho slyšel jen Vojta a Matěj. "Vojto, ty, kdybys přestal lítat za každým, kdo je k mání, a našel si někoho, kdo za to stojí, tak bys vyhrál taky. A nepotřeboval bys ke své spokojenosti porazit pár dětí."

"Tak tohle bolelo…" Vojta si hraně fňuknul a chytil se za srdce. "Slyšíš ho? Je šťastně zadaný, tak si vyskakuje na chudáčka opuštěného…"

Patrik se tomu hereckému výstupu jen zasměje. "Vojta by měl jít do stínu. Asi se přehřál."

"Já jsem teplej od narození, já se přehřát nemůžu," rozchechtá se Vojta. Samozřejmě tiše. O jeho orientaci se všeobecně vědělo i ve škole, ale zas na sebe nemusel tak okatě upozorňovat. Zrovna tímhle. Obejme jednou paží Patrika, druhou ovine kolem krku Matějovi. "No tak pánové, přece se nenecháme porazit takovými…"

"Pane učiteli!!!" ozve se mnohohlasně z druhé skupinky v červených dresech.

"Takovými perspektivními mladými muži," dokončí Vojta rychle se smíchem. "Jdeme na to, ne? Pauza už je pryč," popožene své dva kolegy a jde vyburcovat k výkonu i další kolegy.

Štěpán zaváhá a pak lituje. Než se rozhoupe k tomu, aby za Matějem zašel, už se zase vrací ke hře. Tiše si pro sebe zakleje. Hru rušit nebude. To by nebylo dobře. Ale možná tím získal trochu času. Matěj si ho při hře nevšimne a mezi polovinou školy, která povykuje kolem hřiště, se ztratí jako nic. Počká na konec a pak si Matěje vezme stranou.

"Ne, ne, nééééééééé." Vojta je značně zklamaný. "Tak tohle, Marku, tohle ti u maturity spočítám." Vrhne vražedný pohled na jednoho maturanta, který právě umístil gól do sítě učitelů. Momentálně se maturanti ujali vedení.

Patrik se na chlapce usměje a poplácá ho po rameni. "Hezký únik. Pan učitel je z toho jen trošku rozmrzelý, víš. Neboj, za týden už si na to ani nevzpomene."

"To bych neřekl," pronese Vojta temně.

"Navíc, v komisi budou i další učitelé, takže se nemáš čeho bát," ujistí chlapce Patrik a zářivě se na Vojtu usměje.

"Jo, a mám pocit, že ty ho ani v komisi nemáš, ne?" dodá Matěj pobaveně.

"No jo, no jo," pokrčí Vojta rameny. "Ale budu tě chodit strašit ve snech," dodá škodolibě.

"S tím dokážu žít, když vás rozdrtíme," zasměje se Marek a odkluše ke svým vrstevníkům.

"Spratek drzej," odfoukne si Vojta.

"Víš, jestli ty už se mu ve snech dávno nezjevuješ…" dodá Matěj tajemně tichým hlasem. "Zaslechl jsem cosi o tom, že…"

"No nepovídej…" uculí se Vojta pobaveně. "Že by jeden z nás?"

Matěj pokrčí rameny. "Vyloučit to nemůžu. Když jsme byli na výletě, zdálo se mi, že víc pozoruje kluky než děvčata."

"Oho hoooo," zachechtá se Vojta. "Nějak se tu otepluje…"

Patrik protočí oči. "Hlavně ho nech na pokoji. Po všech stránkách…"

"Ale no tak… víš, že dokud s tím nepřijdou sami, tak mlčím jako hrob."

Štěpán sleduje hru. Sám si ani neuvědomuje, že se při pohledu na Matěje usmívá.

Část devátá

Vzhledem k tomu, že už mám obetovaný už i desátý díl, tak jsem se rozhodla, že vás tentokrát nenechám čekat tak dlouho.

Docela mě chytila inspirace. A kdybych se dostala k počítači častěji, nejspíš už mám Čaroděje dopsaného. Ale bohužel nedostanu. A psát na mobilu mě nikdo nedonutí!

Pomalu spějeme do finále. Nedokážu odhadnout, kolik kapitol ještě zbývá. Možná jedenáctá bude poslední. Ale spíš ne. Ale už jsem rozhodnutá, jaký konec bude. Tak snad si to zase nerozmyslím. Užijte si další díl.

---

Štěpán měl pocit, že se mu přiznáním Alici ulevilo. I když to bylo po takové době. Po tom, co mu Matěj vyčetl, že je pokrytec… Musel si prostě přiznat, že měl pravdu. Byl pokrytec. Neměl ale pocit, že by to všechno dělal pro sebe. Nebo ano? Pro svůj vlastní pocit, že udělal všechno správně? Ale co když to správné nebylo? Co když to jediné správné bylo zachovat se upřímně? Investovat čas a úsilí do vratkého vztahu, který by měl s tím nevybouřeným puberťákem? Zkusit vybalancovat rodinný život, který by byl vzdálený od toho milostného? Měl Alici opustit a žít vlastní život? A co děti? Nikdy by se jich přece nevzdal. A Alice by snad časem měla pochopení.

Vždyť čeho to vlastně dosáhl? Manželství neudržel. Jeho vlastní osobní život, pokud do toho nepočítal své děti, stál za houby. Myslel na Matěje hodně často. Ale představa, že se za ním po rozvodu vydá… nezdála se mu reálná. Měl vlastní život. Předpokládal, že Matěj je už jinde. Šťastně zadaný s někým, kdo mu dokáže dát všechnu lásku, co si zaslouží a potřebuje.

Teď bylo všechno ztracené. S Vojtou to byla chyba. Netušil, že ho Matěj pořád miluje. Vždyť to bylo deset let, kruci. Kdyby to jen tušil… kdyby měl dost odvahy postavit se před Matěje dřív a nabídnout mu, aby to spolu zkusili… Za deset let se oba změnili, ale… To, co mezi nimi bylo tehdy, to přece nemohlo jen tak zmizet. Byl si jistý, že by nějakou dobu trvalo, než by se oba tak nějak přizpůsobili nové situaci, ale…

Vydechne a zadívá se do papírů, které ležely na stole před ním. Po Matějově návštěvě, nemyslel na nic jiného. Musel se pousmát. Když byli spolu před lety, byl Matěj sotva dospělý. A před pár dny se před něj postavil dospělý muž. Nádherný muž. I přestože se zlobil, tak si Štěpán nemohl pomoct a obdivoval ho.

Neměl odvahu si o něm tehdy cokoliv zjišťovat. Měl strach z toho, že by se pak mohl upnout k myšlence, že by spolu ještě někdy mohli být. Měl pocit, že by to nešlo. Ale když ho viděl před sebou, bylo to, jako by to všechno prožil znovu. Tu vášeň a touhu, která patřila jedině k Matějovi. K Alici nikdy nic takového necítil. Tak proč to tehdy tak pokazil?

Odsune práci znechuceně po stole. Co nejdál od sebe. Kdy ztratil i své nadšení pro práci? Netěšilo ho teď už skoro nic. Vydechne a zadívá se na nástěnné hodiny ve své pracovně. Byla skoro půlnoc. Vydechne. Pomalu vstane. Stejně neusne. Ne s hlavou plnou myšlenek na Matěje. Jediný bar, který mu přišel zajímavý, patřil Lexovi. Co se stane, když si dojde na skleničku?

"Ne, ty ne!"

Ta tři slova ho proberou. To je nějaký výsměch osudu, že první, na koho tu narazí, a kdo mu skončí v náruči, že je zrovna Matěj?

"Matěji?" Měl by ho pustit. Měl by odsud rychle vypadnout. Matěj vypadal naštvaně… a zmateně. Ale po tolika letech je mu nablízku. Cítí jeho dech na své tváři, jeho hruď přitisklou k té jeho. Přísahal by, že slyší i divoce tlukoucí srdce. Stejně jako divoce tlouklo i jeho srdce.

"Pusť mě." Matějův hlas zní drsně. Jako by ho po kůži škrábalo trní.

Matěj je v prdeli. Už to skoro měl. Skoro zapomněl, skoro ho dokázal vytěsnit z hlavy. I ze srdce a najednou je tu ten parchant zase. To se nemíní vzdát a hodlá mu dál ničit život? Tentokrát ne jako vzpomínka, ale přímo osobně.

Teď tu najednou byl. A Matějovo tělo až příliš ochotně rozpoznávalo náruč, která mu před tolika lety ukázala, jak moc milovat dokáže. Jak moc si zaslouží být milovaný. A pak o to všechno přišel. Dlouhých deset let. A přesto poznal i známou vůni. Stále stejný parfém. Ale dva jiní muži. Tehdy by pro něj umřel, kdyby si to Štěpán přál. Možná to tak doopravdy bylo. Nejspíš zemřela část, která uměla milovat.

Odtáhne se od něj, jak nejsilněji dokáže. Nemůže být příliš blízko. Zradilo by ho tělo, zradilo by to srdce. A on potřeboval, aby teď mluvil mozek. Hlas rozumu.

Tělo i srdce, oboje bylo příliš slabé. Oboje pořád toužilo po nedosažitelném. Dostali malou ochutnávku a už nechtěli nic víc. Ale mozek, ten jim to kazil. Nedopřál. Nemohl.

Otočí se k odchodu. Nemůže se na Štěpána ani podívat. Spal s Vojtou!!! Opakuje si znovu a znovu a znovu.

"Matěji, počkej… prosím."

Výdech a nádech. Umlčet ty zrádce a nechat mluvit rozum. Udělá od něj pár kroků, než je rozum přemožen. "Co po mě ještě chceš?"

Štěpán sám neví, proč to udělal. Proč Matěje zastavil? Ale měl pocit, že pokud odejde, ztratí veškerou naději. Netušil, co vlastně od tohohle očekává.

"Matěji…" vysloví jeho jméno tiše. Skoro zanikne v hluku, který naplňuje prostory baru. Přesto se zdá, že Matěj slyší. "Omlouvám se. Neměl jsem tě opustit. Udělal jsem chybu."

Matěj zalapá po dechu. Opravdu řekl Štěpán to, co Matěj slyšel? Nebo si to jen vymyslel?

"Chybu?"

"Ano." Štěpán se přiblíží k Matějovi. "Udělal jsem obrovskou chybu a na tu se pak nabalovaly další a další. Dovol i ty mně, říct pár věcí…"

"Co mi ještě chceš říct?" Matěj zavrčí příkřeji, než měl v plánu. Ale všechno to bolí. Jak je možné, že to ještě nepřebolelo? Copak neměl dost času? "Už není nic, o čem bychom mohli mluvit."

Ve chvíli, jako byla tahle, Matěj netušil, jestli za to Kristiána milovat, nebo nenávidět. Objevil se za ním, než stihl Štěpánovi cokoliv odpovědět. Ovinul mu paže kolem krku a olíznul mu krk. Fakt by ho nejradši praštil. Kristián moc dobře věděl, jak Matěj tyhle věci na veřejnosti nesnáší.

"Ahoj zlato, co se ztratit a… oh, něco jsem přerušil?" Ne, že by Kristián spěchal s nějakým odtažením.

Štěpán zůstane na ty dva zírat. Zdálo se, že jsou si velmi blízcí. Intimně. On by se na Matěje nikdy takhle veřejně nesápal. Vydechne. Takže Matěj někoho přece jen měl. "Nebudu rušit."

Matěj ze sebe Kristiána setřese a otře si dlaní krk. "Sakra, víš, jak tohle nesnáším. Nemůžeš oslintávat někoho jiného?" Při zvuku Štěpánova hlasu se na něj otočí. Pocítí určité zklamání, že… Ne, nemůže se upínat na něco, co si kdysi vysnil. Štěpán spal s Vojtou! Zopakuje mu velmi ochotně jeho podvědomí.

Smutně se pousměje a otočí se k odchodu. Nemělo smysl cokoliv vysvětlovat. Na poslední chvíli se zarazí. Ale co když… zdálo se mu to, nebo se Matěj zdál zklamaný? Přinejmenším mu to dlužil. A pokud je jen minimální naděje… Vrátí se těch několik kroků k těm dvěma. Kristián se tváří ublíženě. A Matěj…

Jen zlehka se k němu nakloní. Nechce příliš narušovat jeho intimní zónu, ale i tak do ní právě vstoupil. "Nikdy jsem tě neměl opouštět. Budu toho do konce života litovat," řekne tiše a zadívá se do Matějových očí, které se rozšíří překvapením. "Vím, že jsem na to přišel až příliš pozdě, ale… jestli je tu byť jen malá šance, že bys mi mohl odpustit, nevzdám se."

Matěj se překvapeně dívá za odcházejícím Štěpánem. A tohle bylo do prdele co? Odstrčí od sebe Kristiána, který se k němu znovu skloní, když Štěpán vyklidí pole. Co mu to dělal? Matěj se přece rozhodl, snad po milionté, že na něj zapomene a půjde dál. Tentokrát byl odhodlaný zapomenout a teď tohle? "Nech mě!" štěkne na nechápajícího Kristiána. "Na tebe vážně nemám náladu."

"Hele, co je? Měl jsi spadeno na toho starouše?" uchechtne se Kristián škodolibě.

Matěj ho jen sjede nasupeným pohledem. "Nemáš ani tušení… nikdy tě nezajímalo, co já doopravdy chci. Hlavně abych byl povolný, ne? Víš, moc dobře, že tohle oslintávání na veřejnosti nesnáším… a už vůbec nesnáším, když se ke mně takhle přikradeš. Nejsme spolu. Rozumíš? To, že jsme se spolu párkrát vyspali…"

"Bože, klid, jo?" zvedne Kristián dlaně v obraně. "Odkdy jsi taková netykavka? To ten chlap, co?"

"Ne, sakra. Já už mám tohohle života po krk," avrčí. "Chci prostě jen někoho, kdo tu bude pro mě pořád, nejen když si bude chtít zašukat."

Kristián protočí oči. "Spát jen s jedním chlapem zbytek života? Proč? A kdo myslíš, že by s tebou vydržel? Zatím jsi každého odehnal. I Alana ses zbavil, a ten měl sakra výdrž."

Matěj se zamračí. Kristián, ať byl sebehorší, měl v tomhle pravdu. Všechny odehnal. Protože žádný nebyl jako čaroděj. A jeho čaroděj byl nedostupný. A teď? Vážně touží po tom, být zase s ním a nechat si zlomit srdce podruhé?

Část osmá

Vážení,

dost ty komentáře šídíte, víte o tom? A já poslední dobou víc než kdy jindy potřebuju pořádně nakopnout.

Máte ale štěstí, že Ester je netrpělivá. A taky, že Jíťa betuje jak o život. A že mám Voldíčka. Jinak by ještě hooooodně dlouho nebylo nic.

Možná už jsem konečně přišla na to, jak to zakončit. A nebo, že bych napsala konce dva, aby si každý přišel na své??? Uvidíme.

Dnešní díl věnuju všem, kteří nechávají komentář. Ani nevíte, jak moc to pro mě znamená a motivuje mě k dalšímu psaní. Díky.

---

"Matěji?" Štěpán to pořád nějak nechápal. Netušil, co se stalo, že ho sám Matěj vyhledal. Teď na něj překvapeně zíral. Myslel, že po tom setkání u Vojty, kdy i idiotovi muselo být jasné, že spolu spali, ho už nikdy neuvidí. Teď stál proti němu v jeho vlastní kanceláři a vraždil ho pohledem.

"Chci jen odpovědi…" odtuší Matěj ledově.

"Dobrá… ptej se."

"Tys celou dobu věděl, že já a Vojta jsme kolegové?"

"Ano."

"A Vojta?"

"Neměl tušení. Viděl jsem tě na fotce u něj."

"Jak je to dlouho, co randíš s Vojtou. S muži?"

"Ani ne měsíc."

"A rozvedený jsi?"

"Pár let."

"A to tě nenapadlo najít mě?"

"Napadlo."

"Proč jsi to neudělal?"

"Nechtěl jsem ti znovu kazit život…"

"Znovu…" Matěj se sarkasticky uchechtne. "Můj milostný život je už deset let v prdeli."

"To jsem netušil."

"Ne, jak bys mohl. Řešil jsi jen sebe. Svou vlastní morálku. Podvedl jsi manželku se mnou, ale byl jsi natolik slušný, žes s ní zůstal, když čekala druhé dítě," ušklíbne se Matěj. Kdy se všechna ta láska změnila ve vztek? Nevybavoval si tu chvíli, kdy se to takhle otočilo. Najednou tu byla jen obrovská krvácející rána. Nebolela. Matěj měl pocit, že jeho city úplně vyhořely. Že už milovat nedokáže. "Jen jsi pořád lhal. Jí i sobě. A já jak idiot po tobě pořád vzdychal. A to jsem měl tolik příležitostí být šťastný. Tolik! Jenže jsem je vždycky začal srovnávat s tebou. S tebou sakra! Přitom jsi jen pokrytec." Matěj v sobě cítil obrovský vztek, když si vzpomněl, že měl vážně možnost být šťastný. Alan byl úžasný, kdyby zůstal s ním… kdyby tehdy pořád nesrovnával… I s Vojtou by mu nakonec mohlo být líp…

"Matěji…"

Zavrtí hlavou. "Ne, už ne. Tentokrát to ukončím já. Už tě nechci vidět, Štěpáne. Chci za tím vším udělat prostě obrovskou tlustou čáru a už nevzpomínat. Zapomenout." Smazat těch deset let.

"Matěji?" Patrik se ani nediví, když najde za dveřmi Matěje. "Co se stalo?" Už jen jeho výraz. Tentokrát tam nebyly žádné emoce. Prostě pusto a prázdno.

"Měl jsi tenkrát pravdu."

"Já? V čem?"

"Že to prostě potřebuju ukončit."

Patrik pokrčí rameny. "Asi jo. Mně to vždycky pomohlo jít dál. Ale co pomůže u jednoho, u druhého nemusí."

"Mně je teď… já nevím, líp asi ne. Ale jinak."

Přikývne. "Chceš kafe? Jsem tu teď sám."

"Už jsem tě otravoval dost…"

Patrik se uculí. "No, jsi tu celkem často. Ale to nevadí. Tak pojď. Řekneš mi, co se stalo jo?"

"Asi to bylo nakonec dobře," vydechne Matěj. "Jako by to najednou byla vážně jen vzpomínka. Nic víc."

Patrik ho pozorně poslouchá. A sleduje.

"A ten tvůj expřítel? Alan?"

Matěj zavrtí hlavou. "Nechci se k žádnému vztahu vracet. I když byl Alan výjimečný, tak už na něj nemám nárok. Jsou to tři roky, co jsem ho poslal k šípku. Nejsem si jistý, jestli vůbec dokážu po tom všem něco cítit. A zkoušet to znovu na něm…. Ne, to nechci."

Patrik přikývne. "Možná by ti pomohla změna prostředí… někam vypadnout. Poznat nové lidi."

"Nemyslím si. Nikam nechci. A nechci nikoho poznávat. Já jsem... unavený." Všechno to kolem Štěpána mu vzalo spoustu sil.

"Rozumím. Chce to čas."

Matěj se ušklíbne. "Toho teď budu mít spoustu."

"Ahoj."

Vojta zvedne hlavu, aby se střetl s Matějovým pohledem. "Ahoj," odpoví nejistě. Nedokáže odhadnout, co čekat.

"Už jsme v pohodě, jo?"

Vojta přikývne. "Já jsem pořád."

"Fajn, i já," odpoví Matěj s lehkým úsměvem. "Jsme kamarádi. Ne nijak zvlášť dobří nebo blízcí, ale jsme. Navíc kolegové. Nechci tenhle vztah nabourat něčím, co za to ani nestojí."

Přikývne. Matěj má pravdu. "Ani já ne. Kdybych věděl…"

Matěj se pousměje. "Já vím. Zas taková svině nejsi."

"No to bych řekl," rozesměje se Vojta. "Nezajdeme na jedno?"

"Tak fajn."

Alice zůstane na Štěpána zírat s otevřenou pusou. "Takže ty… a Matěj… tenkrát… Ježiši." Je docela ráda, že sedí, protože nečekala, že by se někdy dozvěděla něco takového.

Štěpán se přiznal. Matěj měl pravdu. Chtěl se zachovat správně, ale byl jen pokrytec. Obětoval vlastní štěstí, aby byly ztráty co nejmenší a přitom… všem jen ublížil. Možná to tehdy šlo vyřešit jinak… jenže to už zpátky vzít nešlo.

"Proč mi to říkáš teď? Už spolu nejsme a…"

Štěpán vydechne. "Já… já už nechci být pokrytec… Ublížil jsem všem, protože jsem nechtěl nikomu ublížit."

"Asi jsi to tehdy měl řešit jinak," zamračí se Alice. "Trápil ses vedle mě a já se trápila vedle tebe. Myslíš, že mi nedošlo, že se něco děje? Proč myslíš, že jsem pak chtěla rozvod? Věděla jsem, že se něco stalo. Jen jsem neměla tušení, že… páni…" Vstane. Tohle musela rozchodit. "Nevím, proč mi to říkáš… už je to promlčené, ale jestli chceš moje odpuštění, nebo snad požehnání…" začne přecházet po místnosti. Chození jí pomáhalo přemýšlet.

Štěpán se zatváří tak, že i přes to, co právě přiznal, je ho Alici líto.

"Matěj mě nechce už nikdy v životě vidět…"

"Upřímně, to se mu fakt vůbec nedivím… vykašlal ses na něj…"

Štěpán se na Alici zadívá. "Je toho víc…" A všechno ji vypoví.

"No to si děláš srandu!" Alice se zatváří hodně naštvaně. "Tohle přece nejsi ty, Štěpáne. Co se to s tebou sakra stalo?"

Na to nemá Štěpán odpověď.

V baru bylo vždycky veselo. A Matěj chtěl dneska zapomenout. Netrápit se ničím, jen se prostě dobře pobavit, vypít nějaký ten alkohol a možná se poohlédnout i po někom, kdo by mu pomohl se trošku uvolnit. Do jaké míry, to už nechával náhodě a vzájemným sympatiím. Ale i kdyby se nikdo takový nenašel, bylo tu dost dneska dost známých. Vojta se zdržel na baru jen chvilku, než zamířil k osamělému muži, se kterým si celkem dlouhou dobu vyměňoval pohledy. Matějovi to nevadilo. Později dorazil Patrik s přítelem a on jim prostě dělal křena. Bavil se dobře. S Patrikem si velmi dobře rozuměl. A jeho partner toho nějak významně mnoho nenamluvil. Matěj se pousměje, když si všimne, jak zlehka a přirozeně se ti dva vzájemně dotýkají. Nikdy od sebe nebyli moc daleko.

"Já vám dvěma tak strašně závidím," vydechne nakonec, když si všimne dalšího letmého doteku, který na Patrikově tváři vyvolá spokojené pousmání. "Fakt bych chtěl někoho, s kým bych mohl mít něco takového, jako máte vy dva."

Patrik se pousměje. "To přijde, neboj. Na každého někde čeká nějaký anděl…" zvedne pohled ke svému příteli a usměje se do polibku, který mu věnuje. On už hledat nemusel. On svého anděla měl.

"Kéž by…" odtuší Matěj otráveně. "Mám pocit, že už jsem toho svého prošvihl."

Skryje zívnutí dlaní a otočí se zpátky k baru. Začínal mít pocit, že by se měl vytratit domů. S Patrikem to bylo fajn, ale i on s přítelem už zamířili domů. Patrik na ponocování moc nebyl a soudě podle toho, jak se ty dvě hrdličky během večera neustále objímaly a nepouštěly ruce jeden z druhého, i když to byl jen lehký dotek. Ti dva měli na noc zřejmě jiné plány než si tu nechat křenit od Matěje.

Matěj se s povzdechem zvedne. Sklouzne z barové stoličky a než se stačí pořádně rozhlédnout, skončí v něčí náruči.

"Pardon, já…" zůstane zírat na muže, jehož paže ho zachránily před pádem. "Ne, ty ne!"

Část sedmá

Jsem ostuda ostudná, ale konečně další část...

---

Vojta se na Štěpána zamračí. "Takže to tvoje vyptávání na mladý pedagogický sbor… Tys ho poznal už na té fotce, co?"

"Ano, myslel jsem si, že je to on." Štěpán má pocit, že se právě ocitl přesně na opačné straně, než stával v práci. Jako by byl u výslechu "Jen jsem to potřeboval potvrdit."

"Co jsi zač? Jeho bývalý nebo co?"

"Neviděli jsme se přes deset let," pokrčí rameny.

"Ty bláho, tos byl ještě ženatý, jestli dobře počítám."

Jen přikývne. Tohle bylo jasné. Ano, byl vinen.

"A on byl tvůj milenec? Vždyť to mu tehdy… sakra, vždyť to byl ještě kluk."

Ano, i tohle si Štěpán velice dobře uvědomoval.

"A teď co? Vyspíš se s jeho kamarádem. Teda nejspíš už bývalým, protože po tomhle mě nejspíš pošle do prdele…" Vojta byl sice povrchní a moc věci neřešil, ale nebyl hloupý. Kdyby o nic nešlo, tak by Matěj z jeho bytu takhle naštvaně nevystřelil. Štěpán, Štěpán… sakra, jo, jednou při sexu, když byl Matěj hodně mimo, mu tak řekl. Takže… to nebylo spláchnuté časem.

"NO doprdele, kvůli tobě přijdu o kámoše. A víš, jaké to je, potkávat se s ním prakticky denně v práci? Co sis sakra myslel? Že se nepotkáte, když jsme kolegové?"

Popravdě nemyslel vůbec. "Tohle jsem nechtěl…"

Matěj téměř bez dechu doběhne k domu, kde bydlí Patrik. Poslední dobou mu byl Patrik bližší něž kdokoli jiný. Jeho opora a zpovědník. Docela litoval jeho přítele, který to beze slova toleroval.

Patrik překvapeně zvedne hlavu od knihy, kterou si čte. Jeho přítel dřímá s hlavou na jeho klíně. Patrik ho při čtení bezmyšlenkovitě hladí ve vlasech. Jejich hafan mu odpočívá u nohou. Hotová idylka, kterou ale naruší vyzvánění zvonku, jako kdyby hořelo.

"Patriku…" vydechne Matěj zlomeně. Ani si neuvědomil slzy, které mu stékaly po tvářích.

"Proboha, co se stalo?" Matěj vypadá hrozně a Patrika pohled na něj vyděsí.

"On… on…"

Patrik je doopravdy vděčný za svého přítele. Že je jaký je. Každému jinému by nejspíš vadilo, že právě na pohovce objímá Matěje, který mu vzlyká do ramene. Ještě se mu nepodařilo dostat z něj, co se stalo. Až se uklidní, svěří se.

Vojta už zkusil Matěje hledat všude. Doma. Jeho spolubydlící Petra o něm nevěděla. Ani v baru a na obvyklých místech nebyl. Kam mohl utéct? Kde se schoval?

"Takže jsi ho potkal u Vojty?" Patrik překvapeně zamrká. Ano, jediný důvod, proč tam mohl být takhle brzy v sobotu, byl jasný.

"Já… jak Vojta sakra mohl…" vzlykne Matěj a schová se za hrnek s horkým čajem.

"Vojta? Myslíš, že to udělal schválně? Že věděl, kdo to je?" zastane se Patrik Vojty. Ať už byl jaký byl, tohle by schválně neudělal. Ne, když by věděl, že je ten muž Matějova zhrzená láska.

To dávalo smysl. "Já… nevím… nemyslí mi to."

Patrik přikývne. "Já vím. Chápu to. Ale nepřijde mi fér vinit Vojtu. Pochybuju, že by něco takového udělal schválně."

"Asi máš pravdu." Byl pro něj šok, potkat Štěpána po tolika letech. A ještě u Vojty. A prakticky nahého. Znamenalo to, že s ním být nechtěl, ale s Vojtou spát chtěl? "Když já… já… je to pořád ve mně… miluju ho… pořád."

Patrik si povzdechne. Láska byla mrcha. I on miloval. A párkrát byli příjemci jeho citů velmi špatnou volbou. A měl zkušenost i s opravdu velkou láskou. Ale ta už teď byla opětovaná. A krásná. Ne takhle zraňující. Teď už rozhodně ne.

"Jenže… on… spal s Vojtou… s Vojtou!"

"No, právě. S Vojtou," přikývne Patrik. "Víš, jaký je. Mám ho rád, ale ten kluk spí se vším, co před ním nezdrhne. Víš, že když si umane dostat někoho do postele, tak to taky dokáže." Rozhodně se nezastával Štěpána. Nemyslel si o něm, že je pro Matěje ten pravý. Ne po tom, co mu Matěj všechno popsat. Ale i tak se mohl mýlit.

"Kromě tebe…" připomene Matěj, jak to Vojta zkoušel i na Patrika, když nastoupil jako nováček.

Patrik se rozesměje. "Jo, já jsem asi tvrdší oříšek, než si myslel."

"Co mám dělat?" zeptá se Matěj zoufale.

"Vojtu za to netrestej. Určitě přijde jak zmoklá slepice, až mu dojde, o co jde. A Štěpána neřeš."

"To nejde."

"Nech to všechno uklidnit. Moje babička říká jednu věc. Čím víc hovno mažeš, tím víc smrdí. Nech to být. Jestli o tebe Štěpán stojí, zařídí si to. Jestli nestojí, nemáš čeho litovat."

Matěj se zamračí do hrnečku. "Všichni mi říkali, že to jednou přebolí… to, jak mě odkopl, ale…"

Patrik přikývne. Rozuměl. Nepřebolelo.

"Matěji, sakra, Matěji, stůj." Vojta se skoro přerazil, jak za ním běžel přes polovinu ulice. Skoro vlítl pod auto. Musel s ním mluvit. Celý víkend ho hledat. Že by byl u Patrika a jeho anděla, to ho fakt nenapadlo. I když si poslední dobou byli bližší, než by si kdy Vojta pomyslel.

"Co je?" Matěj neměl na Vojtěcha náladu. I když ho přestal obviňovat z toho, že to udělal schválně, stejně s ním nechtěl moc mluvit. On dostal to, po čem Matěj marně toužil deset let. Ale uznával Patrikovy argumenty. Vojta byl kamarád, kolega. Rozdmýchávat mezi nimi nějaké vášně, by ničemu nepomohlo. Ale i přesto neměl Matěj chuť se nějak kamarádit. Bylo to příliš čerstvé a šlo to hluboko.

"Hledal jsem tě snad všude," vydechne Vojta a zapře se rukama o kolena, aby se vydýchal.

"Proč?"

"Proč? To se vážně ptáš? Po tom, cos tak vystřelil z mého bytu? A po tom, co jsem zjistil, kdo je Štěpán? Spal se mnou, i když věděl, že jsem tvůj kolega."

"Hm, a?" Matěj se strašně snaží, aby to znělo nezúčastněně. Snažil se celý víkend přesvědčit sám sebe, že už se ho to netýká. Marně.

Vojta zmateně zamrká. "Ty se na mě nezlobíš?"

"Nevěděl jsi to," řekne klidně, i když uvnitř něj to vaří. "Jen mi dej čas… teď se s tebou vážně nechci bavit…"

Vojta ucouvne. "Jo, jasně… Jasně, chápu to. Já vážně nechtěl…"

Matěj jen zavrtí hlavou a zamíří do práce. Nemůže se tím nechat ovlivnit. Pomalu ho to zabíjelo celých deset let. Už by měl být uvnitř mrtvý. Jenže není. Bolí to pořád.

Patrik pozoroval Vojtu, který byl zhroucený u něj v kabinetě. Vypadal jako hromádka neštěstí. "Já to ale fakt netušil…"

"Já vím," řekne Patrik jemně. "A ví to i Matěj. Jen je to pro něj hodně bolestivé. Potřebuje čas se s tím vyrovnat. Tys dostal něco, po čem on touží už několik let. Je jasné, že se na tebe teď nemůže ani podívat."

"Jenže co když to bude taky trvat roky? Jsme kámoši… a ještě navíc kolegové. Chodí kolem mě, jako bych vůbec neexistoval."

Na to Patrik nemohl nic říct. Chápal obě strany. "A Štěpán?"

"Jako jestli s ním ještě spím?" zamračí se Vojta. "No to moc díky… poslal jsem ho do prdele, když jsem zjistil… On věděl, že je Matěj můj kolega a stejně se se mnou vyspal. Kdybych to jen tušil… nakopal bych mu…"

Patrik si povzdechne. "To už je teď tak trochu jedno." Škoda už byla napáchaná. A Matěj byl z toho všeho v prdeli.

Část šestá

Dneska radši ani nebudu komentovat. Jsem si téměř na stoprocent jistá, že se vám tahle kapitola nebude moc zamlouvat. Tak mě hned nekamenujte.

---

Patrik podá Matějovi hrnek s horkou, a hlavně hořkou kávou a usadí se naproti němu.

"Je to lepší?"

"Ani ne," zavrtí Matěj hlavou. Měl pocit, že v ní má trpaslíky, co buší do kovadlin jak o život. "Moc se omlouvám. Byl jsem mimo, nechtěl jsem otravovat zrovna tebe. Uprostřed noci."

"Spíš ráno," pousměje se Patrik. "To nic. Byl jsi opilý pod obraz. Jsem rád, žes šel radši sem, než abys udělal nějakou blbost."

"Jsem ze Štěpána totálně v prdeli. A když mi přišla ta tvá zpráva s adresou jeho práce, já… nějak jsem to nezvládl," přizná se Matěj. Představa, že už je takhle blízko, ho vyděsila. Musel s tím něco udělat, a tak pil. A hodně.

"Víš, že alkohol nic nevyřeší."

"Vím."

"Divím se, že ses v takovém stavu dostal až sem. Díky bohu se ti nic nestalo."

"Jsem debil," připustí Matěj zkroušeně.

"Trochu. Občas," pousměje se Patrik shovívavě. "Pořád jsi do něj zamilovaný, co?"

Matěj trhne rameny. Byl zamilovaný? Nebo už to bylo prostě jen tím odkopnutím?

"Nevím. Tehdy, před deseti lety, doopravdy jsem ho miloval. Byl pro mě vším. Udělal bych pro něj cokoliv. A teď nevím."

Patrik přikývne. Znal ten pocit. Pomalu vydechne. "To tak nějak patří k zamilovanosti. Měl by sis najít někoho, kdo tě dokáže ocenit. Vykašlat se na minulost."

Kéž by to bylo snadné. Matěj se natáhne pro sklenici s vodou a už dávno rozpuštěným aspirinem. "Patriku?"

"Hm?"

"Vážně děkuju."

Patrik jen mávne rukou a rozesměje se. "To je v pohodě. Teď se hlavně koukej srovnat." Chce vstát, ale Matěj ho zachytí za ruku. "Proč nemůžu být zamilovaný do tebe?"

Strne. "To by sis zrovna moc nepomohl. Já jsem zadaný. To víš."

Matěj jen přikývne. Byl zadaný, ale… Stáhne si Patrika k sobě. JO, je svině. Políbí ho.

Matějův polibek Patrika totálně vykolejí. Díky tomu chvilku jeho tělu trvá, než se odtáhne. Prakticky se od Matěje odstrčí. "Co blbneš?" zamrká zmateně. Zvedne pohled právě ve chvíli, kdy dovnitř vběhne Nero následovaný páníčkem. Setká se s pohledem svého přítele. Viděl to.

"Jak bych mohl soupeřit s ním…" ušklíbne se Matěj. Nemá tušení, že ho má přímo za zády.

Patrik nespouští pohled ze své lásky. "O tom to není. Vůbec to není o vzhledu. Ale máš pravdu. S ním soupeřit nemůžeš. Nevyhrál bys."

"Patri?" Pousměje se tomu oslovení. Miloval, když mu tak říkal ON.

Matěj při zvuku jeho hlasu nadskočí. Teď dostane do držky. Určitě.

"V pořádku. Matěj je pořád ještě mimo. Plete si pojmy s dojmy," pousměje se Patrik shovívavě. Věřili si. Stoprocentně. "Proběhli jste se?" podrbe psa za ušima, když mu vtlačí svůj čumák do dlaně. "Snídaně je hotová." Přejde ke svému příteli. Kašle na to, že je ulepený potem. Krátce se k němu přitiskne a vtiskne lehký polibek na rty.

Matěj se na Patrika kajícně zadívá. "Vážně promiň. Netuším, co to do mě vjelo." Divil se, že mu Patrikův přítel nerozbil úsměv. Nebo že mu jednu nenatáhl rovnou Patrik. Zasloužil by si to. Jenže Patrik tohle v povaze neměl.

"To je v pohodě. Nic tak hrozného se nestalo," pousměje se Patrik. "Prostě ti dočasně přeskočilo. Ale už to prosím tě nikdy nedělej."

"Máš dost tolerantního přítele. Jiný by mi už dal do zubů."

"Věříme si," pokrčí Patrik rameny. "Já jemu a on mně." I přesto, že měl sám Patrik špatnou zkušenost. Jeho ex ho podváděl, kudy chodil.

"Taky bych chtěl něco takového zažít," vydechne Matěj. Taková důvěra. Obdivoval to. Tohle bylo hodné obdivu.

"Pust z hlavy toho svého Štěpána a třeba zažiješ. Vážeš se na někoho, kdo tu pro tebe není. I kdyby se ti někdo takový přimotal do cesty, dokud se neosvobodíš od tohohle, tak by u tebe stejně šanci neměl."

Matěj přikývne. Patrik měl pravdu. Už potkal pár mužů, kteří by mohli být ideálními partnery, ale on je vždycky srovnával se Štěpánem. Nemohl si pomoct. Žádný z nich nebyl Štěpán.

"Takže? Jak jsem obstál na druhém rande?" zeptá se pobaveně Vojta, zatímco vychází z restaurace, kde právě velmi dobře povečeřeli a příjemně se bavili.

Štěpán se pousměje. "Řekl bych, že nad očekávání."

"A když tě pozvu k sobě domů na skleničku?" navrhne Vojta nadšený tou odpovědí.

Malé zaváhání. Tohle nebylo jen pozvání na skleničku. V tomhle bylo víc. Viděl to Vojtovi na očích. "Dobře."

Matěj vztekle prohledal další zásuvku. Kde krucinál má ten diář? Měl tam napsané všechny písemky, schůzky, a nejen to, a z hlavy si pamatoval velké kulové. Měl ho určitě ještě na poradě. Vedle něj seděl Vojta, měl kolem sebe hromadu papírů a sešitů a hrabal se v tom jak kohout na smetišti. Jestli mu ho sbalil on, zaškrtí ho.

V sobotu ráno ani neočekával, že mu vezme telefon. Nejspíš někde chlastal a teď vyspává. Ale když mu bude přede dveřmi dostatečně dlouho vyzvánět na zvonek, určitě toho ochmelku z pelechu vyžene. Ale jestli jeho diář nemá Vojta, tak už vážně neví, kde je.

V devět ráno už stojí před Vojtovým bytem. Protáhl se tam s jakýmsi pubertálně vyhlížejícím individuem. Těžko určit pohlaví. Ušklíbne se nad tím a opře se do zvonku.

Vojta jen zabručí a přimkne se k tělu vedle sebe. Nečekal, že Štěpána přesvědčí k sexu. Pořád se choval tak odtažitě. Ale po pár skleničkách, když se mu Vojta usadil na klín a trošku začal dráždit, si dal velmi rychle říct.

Štěpán zamrká. Nevzbudil se v cizím bytě už zatraceně dlouho. Naposledy snad ještě na vysoké, když začal randil s Alicí. Měl večer trošku v mlze. Dali si pár skleniček, pak do něj Vojta tak dlouho hučel, až povolil. Sex neměl… no, prakticky od rozvodu. Nechybělo mu to. Frustraci si vybíjel cvičením. A práce a děti ho zaměstnávaly dost na to, aby svoje pudy dokázal ignorovat. Ale když se mu Vojta usadil na klíně a párkrát se cíleně zavrtěl, už to dál nešlo. Neměl žádné závazky, nikoho nepodváděl… proč by si nemohl užít. Aspoň jednou, když se celou dobu držel zpátky. Spal jen s Alicí, a pak s Matějem. A teď si přidal na seznam Vojtu. Sotva mohl odhadnout, jestli udělal dobře. Ale pro tuhle chvíli to rozhodně nebylo zlé.

"No, do prdele, kdo to prudí…" se zavrčením se vyhrabe z postele. "Ještě spi," zavrní ke Štěpánovi. "Pak si dáme pokračování…" zasměje se. Líbil se mu. Na svůj věk byl Štěpán v zatraceně dobré kondici. A to, že sex už dlouho neměl, to skoro nebylo znát. Byl v posteli skvělej. Vojtovi se to líbilo.

Trhnutím otevře dveře. "Matěji? Do prdele, co je?" Trošku se otřese, jak jeho tělo jen v boxerkách ovane chladný vzduch z chodby.

"Sobota ráno," odpoví. "Hele, marně hledám diář a fakticky ho nutně potřebuju. Už mě napadáš jen ty, jestli jsi mi ho nesbalil včera na poradě."

"To je klidně možný…" pokrčí ledabyle rameny. "Pojď dál, podívám se." Vojtěch zamíří do obýváku, aby vytáhl svůj batoh. "Včera jsem to tam jen smetl ze stolu…" vysvětlí, když obsah batohu dost ledabyle vysype na psací stůl. Matěj chmátne po svém diáři v tmavě modrých deskách.

"Věděl jsem, že ho máš ty," zabručí.

"Sorry, no. V pátek odpo už mi to moc nemyslí," ušklíbne se.

"Je mi to jasný, už myslíš na jiné věci," protočí Matěj panenky. To byl celý Vojta. "Tak aspoň, že se našel." Mávne rukou a chystá se odejít, když jeho periferní vidění zaznamená pohyb. Někoho tu Vojta má? Mrkne a otočí se za polonahým mužem. Má na sobě jen boxerky, takže je nejspíš vytáhl z postele. Pohledem putuje po pevném těle výš až k mužově tváři. "Štěpáne?" vyhrne překvapeně.

Vojta dost dlouho nešel, navíc slyšel Štěpán hlasy, tak se šel podívat, co se děje. Pravda, mohl se trochu více obléct, ale nepovažoval to za nutné.

"Matěji…" vydechne. Dobře, tohle nečekal.

"Co? Vy dva se znáte?" zamračí se Vojta.

Matěj sevře křečovitě prsty kolem diáře. "Ne, tohohle chlapa neznám." Jeho čaroděj by určitě nevlezl do postele s Vojtěchem. Vypálí z Vojtova bytu bez jediného ohlédnutí. Jestli existovala nějaká naděje, tak teď… spal s Vojtou!!!

Část pátá

Zase jsem dlouho nepřídávala. Ani mi to nějak nepřišlo. Čas mi utíká nějak moc podezřele rychle. Takže dneska napravuju. Už toho moc nemám a nějak není inspirace, ale však ona zase přijde... časem.

Děkuju všem, kteří jsou věrní Šuplíku, i když je to se mnou a publikací čím dál horší.

---

Štěpán byl opět večer v baru. A zase pracovně. Lex mu před chvílí v kanceláři předal podepsané papíry. Takže do toho s partnerem jdou. Pousměje se.

"Všechno vyřídíme, co nejrychleji," přislíbí, zatímco skládá dokumenty do své aktovky. "Asi bude nutné, abyste ještě s partnerem… s manželem zajeli k pohovorům do Berlína, ale budou to spíš jen formality. Splňujete všechny podmínky. Jen bude nejspíš problém s místem bydliště. Ale i to se dá řešit. Německá strana se zdá velmi vstřícná."

"Vážně ti velice děkuju. Nečekal jsem, že to všechno půjde tak rychle. Můj Míša je nadšený. Řekl bych, že ještě takhle nezářil." Lex otevře dveře, aby propustil Štěpána ven.

"Kamile," osloví barmana, zatímco usazuje u baru Štěpána. Bránil se, ale Lex uměl přemlouvat. "Tady pánovi namícháš ten nejlepší drink, co umíš. A cokoliv dalšího, co si bude přát. Všechno na můj učet." Kamil přikývne.

Lex podá Štěpánovi ruku. "Vážně ti moc děkuju. Tohle je jen maličkost. Ale jestli se to doopravdy povede, budu ti neskonale vděčný."

"Je to má práce. A je příjemné občas neřešit vraždy, rozvody a podobné věci. Tohle je příjemná změna."

Vojta se k muži sedícímu na baru doslova připlíží. "Ahoj. Jak je možné, že jsem tě tu ještě neviděl?"

Štěpán se málem utopí v drinku, který upíjí. Dneska nemá na starosti děti a práce taky počká. Došel k závěru, že když tu pro jednou chvíli posedí a ochutná ty vyhlášené drinky, nestane se nic strašného.

Možná se právě stalo. Upře pohled na mladého muže, který na něj doslova dělá očka. Ne, neměl zájem.

"Hádám, že proto, že sem nechodím," navrhne a dál si ho nevšímá. To by ovšem nesměl být Vojta. Každému jinému by došlo, že tady o něj není zájem.

"A co se stalo, že dneska jsi sem zašel?"

"Pracovně," odpoví Štěpán netečně.

Vojta si prohlédne jeho tmavý oblek i zlehka povolenou temně rudou vázanku. "Úředník? Snad ne hygiena? Nebo snad mravnostní?" poslední dodá už se smíchem.

Neodpoví. Prostě dopije drink a zvedne se. "Promiň, ale nemám zájem."

Vojta mrkne. Tohle se mu snad ještě nestalo. "Oh, vážně? Ani mě neznáš."

"Neber si to osobně, ale ani znát nechci. Nehledám to, co ty."

To Vojtu pobaví. "Myslíš, že to víš?"

"Tuším."

Vojta se k němu nakloní. "Co mi dát šanci? Jedno rande?" Možná, když změní strategii…

Štěpán se na něj překvapeně podívá. "Rande?"

"No, to je taková ta záležitost, kdy se dva sejdou, dají si kafe, popovídají…"

"Já vím, co to znamená…" přimhouří Štěpán oči.

"No, mě se zdálo, že si tím nejsi tak docela jistý. Tak co? Jedno rande?" navrhne Vojta pobaveně. "A můžeme začít seznámením. Vojta," natáhne k němu ruku.

Štěpán zaváhá. Co mělo tohle znamenat? A chtěl vůbec něco takového? Randit? Na druhou stranu, byl sám dlouho. Nějaký volný čas by mít taky mohl. Alice mu taky říkala, že by měl míň pracovat. Jenže co měl dělat, když neměl zrovna u sebe děti. Práce dávala smysl.

"Štěpán," natáhne nakonec k Vojtovi svou dlaň. Za zkoušku nic nedá. Jedno rande. Popovídají si, dají kafe… nesliboval si od toho vůbec nic.

Ooo

"Alice?" oslovil svou exmanželku, když vešla do jeho kanceláře s dalším štosem papírů. Měla je původně v plánu jen odložit na jeho stůl a zase se jít věnovat práci. Kdyby něco chtěla, oslovila by ho. Stejně tak, jako teď on ji.

"Ano? Něco je v nepořádku?" zeptala se. Většinou v práci řešili práci.

"Ne, všechno v pořádku. Pracovně."

"Tak o co se jedná?"

"Potřeboval bych s tebou o něčem mluvit. Posaď se prosím," kývne k židli naproti svému stolu. Počká, než se usadí.

"Jsem pozvaný na rande," oznámí.

Alice skryje překvapení jen díky tomu, že je trénovaná ve skrývání emocí. "Rande? Ty? Od našeho rozvodu jsi… Znám ji?"

Štěpán si povzdechne. Asi by to měl možná vybalit přímo. Než se to dozví nějak jinak. "Nejedná se o… ženu. Pozval mě jeden… mladík."

"Oh." Další překvapení. Sjede po svém bývalém manželovi pohledem. Takže ho pozval muž. Štěpán je na muže? Ale že si toho nikdy… vydechne. Asi to zas takové překvapení není. Ke konci jejich manželství měla pocit, že sex s ní provozuje jen s těžkým přemáháním. Přičítala to tomu, že už svému muži zevšedněla. Že už ho to s ní nebaví. Možná to bylo všechno jinak.

"To po mě chceš schválení?" zeptá se zlehka šokovaně.

"Jen jsem chtěl, abys o tom věděla. Aby ses to pak třeba nějak nedozvěděla jinde."

"Už nejsme manželé, Štěpáne. Nemusíš mi hlásit s kým a kam jdeš."

Přikývne. "Vím, ale pořád máme děti a já…"

Alici začne svítat. "Bojíš se, co na to řeknou děti? Kdybys jim jednou nepřivedl nevlastní matku, ale muže?"

"Takhle daleko jsem nad tím nepřemýšlel. Od našeho rozvodu jsem… neměl jsem na žádné randění chuť. Ani jsem neměl pocit, že bych někoho chtěl."

"A teď?"

"Já nevím." Kdyby ho ten Vojta nepozval, nejspíš by dál trávil čas v práci, s dětmi, sportem nebo u knihy. Ale když nad tím tak začínal přemýšlet, nechtěl zůstat sám. Děti jednou vyrostou, založí vlastní rodiny. Alice má Petra. A on? Ženy ho od doby, co se sblížil s Matějem nějak nezajímaly. Muži by snad mohli. "Naše děti jsou u mě na prvním místě, ale… jednou vyrostou. A pak… budu třeba už moc starý a unavený životem na to, abych si někoho hledal."

"Asi bys měl," řekne Alice po chvíli. "Věřím tomu, že si dokážeš rozdělit svůj čas mezi práci, děti i… případnou známost."

"Mám strach, že bych jednou mohl zůstat sám."

Kývne. To chápala. "Měl bys to zkusit. Randit. Ať už tě to táhne k ženám nebo mužům."

"Nikdy jsem… když jsme se brali…"

Alice se zasměje. "To by sis mě snad nevzal, kdybys věděl, že jsi na chlapy."

Zlehka zavrtí hlavou. "Tehdy jsem nad tím nepřemýšlel. Miloval jsem tě."

A pak to vyhaslo. Alice jen pokrčí rameny. "To už je minulost, Štěpáne. Nechme to tedy minulosti. Je to pod naši důstojnost řešit to. Beru to tak, že teď je to takhle."

Štěpán se vděčně pousměje. Alice byla žena s velkém Ž. Obdivoval to, jak dokázala zachovat hlavu v každé situaci.

"Platí, že dneska vyzvedneš děti a dovezeš mi je večer?" zeptá se. Znala Štěpána natolik, že nepochybovala, že by zanedbával své povinnosti. Ani pracovní, ani vůči rodině. Taky měl nárok na to, najít si partnera.

Štěpán nemohl spát. Pořád se převaloval a přemýšlel. Když už tedy vyšel s pravdou ven a chce randit, a s muži, proč by nemohl vyhledat Matěje? Honilo se mu to hlavou celou noc. Spousta otázek a důvodů, proč to není dobrý nápad.

Zlomil mu tehdy srdce. Mladému klukovi, který ho miloval. On jeho city opětoval, jenže jenom než se dozvěděl, že bude podruhé otcem. Pak vyhrál jeho smysl pro povinnost.

Jenže srdce tedy zlomil i sobě. Ale mohl dělat něco jiného? Na malého Tomáška by se nikdy nevykašlal. A nemohl se vykašlat ani na Alici a jejich ještě nenarozené dítě. Tak se vykašlal na Matěje.

Vstane z postele, protože už má dost toho, jak sebou pořád hází. Přejde do kuchyně, aby naplnil sklenici vodou a na jeden zátah ji do sebe otočí.

Nikoho nikdy nemiloval jako Matěje. Ani Alici ne. A děti, pro ně byl vyhrazený jiný druh lásky. Děti měly přednost. Před vším. I štěstím jejich táty.

Nebylo by složité Matěje najít, ale co by pak dělal? Rozpřáhl náruč a tady mě máš? Po tolika letech? Deset let. Matěj už nejspíš má nějakého přítele. A je šťastný. A teď by se měl objevit on a všechno nabourat? Vnést do toho další zmatky? Ne, nemůže být tak sobecký. Tentokrát už ne.

Vojta odemkne dveře svého bytu. Káva se Štěpánem probíhala velmi příjemně. A i když se mu ze začátku trochu posmíval kvůli zaměstnání, zjistil, že tenhle právník rozhodně není žádný suchar. Byl milý a velmi okouzlující. Líbil se mu. Zatraceně moc. Jen byl dost zdrženlivý.

"Takže… pojď dál," kývne na něj a pustí ho ve dveřích před sebe. "Takže jsem to pochopil správně, že máš děti…" To bylo překvapení. Ještě s bývalým ženáčem a otcem od rodiny nikdy nerandil, ale tak co na tom? Všechno je jednou poprvé.

"Ano, pochopil," přikývne Štěpán a poněkud obezřetně vejde dovnitř. Ani netušil, proč kývl na pozvání k Vojtovi domů. Popravdě už se takhle nepracovně nebavil dlouho. A bylo to příjemné. "A ty tedy učíš?" docela se mu ulevilo, že to není učitel jeho dětí. To by okamžitě vycouval.

"Jo, narazil jsi na učitele. Už jsi někdy slyšel, že to není povolání, ale diagnóza?" rozesměje se Vojta a zavře za nimi. "Obývák," ukáže na jedny z dveří vedoucí do chodby. "Dojdu jen udělat ten čaj. A přidám se k tobě. Tak si zatím odlož… no, co jen budeš chtít. A jako doma," uculí se, skopne boty a zmizí za dalšími dveřmi.

Štěpán vejde do prostorného obývacího pokoje až překvapivě útulně zařízeného. Něco takového od Vojty nečekal. Měl to tu hezké. A na muže jeho věku a povahy i celkem uklizené. S pousmáním si prohlédne knihovnu, a pak se přesune k pracovnímu stolu, kde jsou rozložené sešity s písemkami a jehož okolí je vyzdobeno hromadou fotografií. Tříd i kolegů. Pousměje se a sjede pohledem fotky pedagogického sboru. Překvapí ho, že je v něm zastoupeno velké množství mladých lidí. A docela dost mužů. Na jedné z nich se zastaví pohledem. Bylo to už deset let, ale… Matěj? Pohled zatěká i na další fotografie. Ano, je to on. Vydechne a na chvíli se musí opřít o desku stolu. Matěj. Co tohle bylo za ironii, že narazí na jeho fotku zrovna u Vojty? Takže byl učitel…

Přistiženě se otočí, když za sebou uslyší Vojtův hlas. "Cože?"

"Ptal jsem se, jestli čaj sladíš…" zopakuje Vojta pobaveně. "Copak? Vyděsily tě ty písemky? Neboj, tebe zkoušet nebudu."

Zavrtí hlavou. "Ne, jen… díval jsem se na ty fotografie."

"Hm, docel dobrý zvěřinec, ne?" zasměje se Vojta. "Tohle je moje třída, něco jsou maturanti, a ten největší zvěřinec jsme my. Nebo spíš krotitelé," rozesměje se Vojta.

"Koukal jsem, že vás je tam hodně mladých."

"Jo, to je. A sešli jsme se tam tři gayové. Ředitel je z nás mírně nervózní. To víš, držíme dost spolu. A ženský s námi," rozesměje se.

"Zajímavé."

"To bych řekl. Tohle…" ukáže prstem na sympatického mladíka. "Patrik je zlatíčko. Kdyby se dělala anketa o nejoblíbenějšího učitele, řekl bych, že by to vyhrál. A kdybys viděl jeho přítele…" Vojta se zasněně usměje. "Přesně takhle si představuju anděla. Mít jistotu, že se dostanu do nebe a budou tam takoví, okamžitě umírám."

"A ten druhý?" zeptá se Štěpán. Nechce se prozradit, že by snad sám věděl. Nebo ho znal.

"Tady…" ukáže přesně na toho muže, o kterém se Štěpán chtěl dozvědět víc. "Matěj. To už takové zlatíčko není. Ale má dost respekt. Jednou si na něj vyskočit nějaký maturant, srovnal ho do latě moc pěkně. Skoro z něj šel strach. Ale jinak je to fajn kluk."

"A ten nemá přítele anděla?" zeptá se ledabylým tónem, ale uvnitř něj se všechno sevře.

"Matěj? Ne," zavrtí Vojta hlavou. "Nebo vlastně ani nevím. Poslední dobou se kolem něj dost motá Kristián. Tak… Matěj je ohledně svých známostí dost tajnůstkář."

Štěpán svraští čelo. Doufal, že se Matěj z jeho odmítnutí vyhrabe. Byl přece mladý. A… měl právo na to, někoho si najít a být spokojený.

Část čtvrtá

Řekla jsem si, že pokud se tu objeví aspoň tři komentáře, dám další díl. Splněno, tudíž plním i já. Pěkné počtení vám přeji.

---

Matěj celou noc přemýšlel. Nemohl dostat Štěpána a Patrikova slova z hlavy. Musí ho vidět, sejít se s ním. Mluvit s ním. Prostě se mu konečně postavit. Tehdy byl ještě doopravdy jen kluk, i když se cítil dospěle. Štěpán ho odkopnul a jeho to tehdy vzalo tak, že se to s ním neslo i do dospělosti. Teď s tím už musí něco udělat, jinak si to vybere daň.

Matěj toužil po vztahu. Chtěl mít vedle sebe někoho, kdo ho bude milovat, a koho dokáže milovat on. S kým bude sdílet všechno. Dobré i zlé. Uchechtne se sám sobě. Jenže k sobě nikoho nepustí, dokud mu bude v hlavě strašit Štěpán. Musel ho vidět. Zjistit, že už je to za ty roky pryč. To, co cítí, to přece musí být už jen nějaký přelud. Duch minulosti. Zrazené srdce ještě nezralého muže.

Ráno zamíří rovnou do Patrikova kabinetu. Ví, že učí až od druhé hodiny. A taky to, že chodí hned ráno, aby se v klidu připravil. Zaťuká na dveře a počká než, mu Patrik otevře.

"Ahoj, Patriku. Musím s tebou… eh… dobrý den." Vychrlí a vzápětí se zarazí, když zjistí, že Patrik není v kabinetě sám. To si vzal toho svého nádherného přítele dneska s sebou? Zamrká, když si uvědomí, že na toho muže zírá už nějakou dobu, zatímco na něj Patrik mluví.

"Ehm, promiň. Nevnímal jsem…" přizná provinile a stočí pohled na Patrika.

"Všiml jsem si." Patrik byl zvyklý, že jeho přítel přitahuje pohledy. Žen i mužů. A taky si uvědomoval, že mu ho závidí. A nejde jim do hlavy, proč je tak nádherný muž zrovna s někým tak nevýrazným a průměrným, jako je on. Stačilo, že to věděl Patrik. A že si to jeho přítel uvědomoval taky.

Patrik přejde ke stolu, aby z něj sebral krabici s věcmi, kvůli kterým ho dneska jeho partner dovezl. Nechtěl dovolit, aby se s tím Patrik vlekl domů sám. "Nech mi to prosím na stole, až dorazím domů, všechno to roztřídím a uklidím." Nenápadně tak naznačí své drahé polovičce, aby vyklidila pole. Pobaveně sleduje Matějův pohled, který nemůže odtrhnout od dokonalého těla a nádherné tváře. Sám přijme polibek na rozloučenou. Odpoví stejně na tiše pronesená slova. I on ho miluje. Uvidí se přece za pár hodin doma. Než Matěj vyprovodí pohledem jeho přítele, natáhne se a vytáhne z krabice papírový kapesník.

"Na, to máš na sliny," rozesměje se, když ho podá Matějovi.

"Ježiš, promiň. Já ho nechtěl tak okatě očumovat…"

Patrik jen mávne rukou. "Stalo se. Jsem zvyklý… Aspoň se mě neptáš, co tak nádherný muž vidí na někom jako jsem já…"

Matěj zavrtí hlavou. Neptal se. Věděl, že Patrik sice krásou nepřekypuje, ale měl mnohem lepší vlastnosti. Oddanost, spolehlivost, trpělivost… byl milý, veselý a nikdy nikomu neodmítl pomoc. Matěj si jen domýšlel, že ten muž před ním sotva dokáže nenávidět. "Myslím, že to, co ho k tobě táhne, není vidět okem…" pronese nakonec zamyšleně. Patrik byl přesně ten typ muže, kterého by chtěl mít po svém boku. Ale nikomu do zelí nepoleze. Patrik měl stejně oči jen a jen pro jediného člověka.

Patrik se jen lehce pousměje. "Tak co tě přivádí do tohohle doupěte?" Kývne k prázdné židli. "Chceš kafe?"

"Ne, já… přemýšlel jsem nad tím, cos mi řekl." Matěj se usadí a prohlédne si stěnu obsazenou skříněmi.

"A jaký jsi vyvodil závěr?"

Matěj se zadívá na vycpanou vránu, která je vystavené v jedné z vitrín. Biologický kabinet. "Musím se s ním setkat… ale do háje netuším, jak to mám udělat. Vždyť ani nevím, kde bydlí, nebo kde pracuje…"

"A kde jsi ho potkal?"

"No, já… zahlédl jsem ho v baru. S majitelem."

Patrik pomalu přikývl. "S tím se já osobně neznám, ale… Vojta ano. Nemohl by si to… hm, no Vojta…" zarazí se.

"No, Vojta…" přikývne Matěj. Možná by mu i zjistil, co bylo potřeba, ale neustále by dorážel, proč to chce Matěj vědět. A jemu se svěřovat… o to nestál.

"Počkej, počkej…" Patrik v duchu přemýšlí, kdo ještě má vazby na majitele. "David. Jasně, David!" usměje se nakonec potěšeně. "Je to bráchův hodně dobrý kámoš, známe se z oddílu. Mám pocit, že se s tím majitelem hodně dobře zná. Zeptám se ho," navrhne nakonec.

Matěj zamrká. Existuje vůbec něco, co by Patrik nedokázal? Zařídit, zjistit… "Vážně bych ti byl moc vděčný, kdyby se ti povedlo zjistit, kde Štěpána najdu."

Patrik se jen usměje. "Však já to zjistím. Teď ale…" podívá se na hodiny na stěně. Za chvíli zvoní. "Odpoledne Davidovi zavolám, ano? Teď musím ještě něco vyřídit, a pak učím šest hodin v tahu. Zítra bych ti pověděl, co a jak."

"Děkuju, jsi vážně skvělý."

Ooo

Patrik odpoledne toho dne skutečně zavolal Davidovi. Ten měl docela nabitý program, ale slíbil, že to nějak nenápadně zjistí. Trvalo to, ale v pátek večer pípla Patrikovi smska s adresou. Hned ji přeposlal Matějovi.

A teď si Patrik užíval pevné hřejivé obětí a laskaní po dokonalém milování. Všechno fungovalo dokonale. Měl úžasného přítele, milovali se a už mezi nimi nestálo vůbec nic. Po tvrdém boji si teď užívali pohodu a jeden druhého.

Bylo už docela pozdě. Teplo přítelovy náruče Patrika pomalu kolébalo ke spánku. Páteční večer sice mohl trávit někde venku, ale proč, když si dokonale stačili. Uvařili spolu, najedli se, a pak se stulili na gauči u filmu. Jako obvykle ho nedokoukali. Ani jednomu z nich to nevadilo.

Co ale narušilo poklidnou atmosféru byl zvonek v půl čtvrté ráno. Patrik se vzbudil poměrně rychle. Byl zvyklý, když ještě bydlel s bratrovou rodinou. Natálka, jeho malá neteřinka, uměla burcovat v ty nejhorší hodiny.

"Spi," zašeptá ke svému příteli. "Já zjistím, kdo to je a elegantně ho vyhodím."

Překvapeně zamrká, když otevře dveře a v nich uvidí Matěje. A totálně pod obraz. S tím vyhazováním to asi nebude tak horké.

"Matěji, co tu proboha děláš? Jsi úplně opilý."

"Nemůžu… chápeš, nemůžu za ním…" vydechne Matěj a Patrik musí odklonit hlavu. Táhne to z něj jak z putyky.

Povzdechne si a vtáhne toho ožralu dovnitř. Nemusí probudit i sousedky.

"To není důvod se takhle zřídit, panebože Matěji, jsi už dospělý. Proč takhle blbneš?"

Zatáhne ho do kuchyně.

"Jsem… srovnat si to… nemůžu ho…"

"Pšt, neřvi. Nemusíš vzbudit úplně všechny v okolí několika kilometrů."

Když se mu Matěj s lítostivou vrhne kolem krku, na chvíli zadrží dech. Fakt to z něj táhne, a jestli na něj ještě jednou dýchne, možná neudrží žaludek.

"Cos proboha všechno pil? Ne, neříkej mi to. Nechci to radši vědět."

Všimne si přítele, který právě sešel po schodišti z ložnice a měří si Matěje zavěšeného kolem Patrikova krku.

"Přebral," vydechne Patrik omluvně. "Uložím ho na gauči." Upřímně doufá, že ten puch ještě někdy vyvětrají. Teď stejně nemělo smysl Matějovi cokoliv říkat. "Nezlob se."

Místo naštvání mu pomůže s Matějem na gauč a svléknout ho do prádla. Nemusí mít všechno načichlé. Doopravdy ho miluje. Stát se tohle s Patrikovým ex, vyváděl by a Matěje by vysypal na ulici.

"Patriku…" zakňourá Matěj zoufale.

"Zavři pusu a oči a spi. Zítra si o tom všem promluvíme, ano?"

Než stačí cokoliv říct, tak je u postele přistavený i kyblík. Vděčně se podívá na svého přítele. Někdy měl pocit, že si snad musí číst navzájem myšlenky.

Ráno se Patrik vyhrabal z postele nějak brzy. Měl pocit, že musí zkontrolovat Matěje. Přítel ještě spal, tak ho nechtěl budit. Zatím udělá snídani. Natáhne si pyžamové kraťasy a tričko a sejde potichu do kuchyně. Matějovo chrápání slyšel už nahoře na schodišti. Tiše otevře dveře na zahradu, aby se vyměnil vzduch. Bylo tu na padnutí. Podrbe velkého vlčáka, který se mu prosmykne kolem nohou dovnitř a hned jde obhlédnout mističky. Tiše mu nasype granule a doleje čistou vodu. Pak prohlédne ledničku, co by mohl připravit na snídani. Všechno si vyndá na linku a tiše se do toho pustí. Jen sebou cukne, když se mu kolem pasu omotají paže a na krku ho zalechtá horký dech. Přitulí se a dál pokračuje v mazání chlebů. Jen se pousměje.

"Dobré ráno," šeptne, když mu pod rukou zmizí kousek sýra.

"Dobré, Patri. Co ta naše návštěva?"

"Chrápe," uchechtne se Patrik. "Ale nezvracel, tak snad se srovná rychle. Vůbec netuším, jak ho napadlo přijít sem."

Matějovi se zdá podivný sen. Cítí tíhu na svém těle, horký dech v obličeji a vlhko na uchu… To se zase ožral a někoho si přivedl? Otevře oči, jenže místo mužského obličeje… čumák? Cože? Strne, když pohlédne do hnědých duhovek obrovského vlčáka. Zadrží dech a ztuhne. Leknutí přehluší i alkoholový opar a pekelnou migrénu.

"Po-pomoc?" Co sakra dělal? Proč tu má… sakra, on není doma?

Patrik sebou škubne, aby zaznamenal, že si jejich Nero ustlal na návštěvě. Matěj tu párkrát byl, ale to ještě neměli psa.

"Nero! Okamžitě dolů!" okřikne psa nadšeně vrtícího ocasem. "Hrát si budeš potom. Lehni."

Sleduje, jak se jeho přítel rozesměje a jde toho jejich nezbedu zpacifikovat. Sklouzne pohledem po nahém hrudníku. Aspoň, že si vzal boxerky.

Neujde mu pohled, který na jeho přítele vrhne Matěj. Je mu ho docela líto. Takové šoky v opici, aby ho to nezabilo. Prvně pes, teď jeho nádherný přítel skoro nahý.

"Vezmu Nera na chvíli ven." Oznámí jeho drahá polovička a zmizí v ložnici, aby se oblékl a vypakovat psisko na menší proběhnutí. Patrik tak s Matějem osamějí.

Část třetí

Tak jsem se zase odhodlala... nebudu zdržovat. Jen chci poděkovat všem, co mi zachovali přízeň. Díky. Myslím na vás.

---

Matěj zůstane vyděšeně hledět za těmi dvěma muži. Ztratili se mu už v zadní části, ale on pořád nedokázal přimět mozek nebo aspoň tělo k reakci. To byl Štěpán. Jeho čaroděj. Všechno se vrátí s razancí protitankové střely. Všechny ty noci, kdy pořád myslel na něj. Všechna ta bolest, která ne a ne přestat. Poslední dobou měl pocit, že už se to zlepšuje a teď najednou… jako by viděl ducha.

Vojta zůstane překvapeně koukat na Matěje. Najednou úplně zblednul a upírá oči do prázdna. "Mates, v pohodě? Nemáš infarkt?" zeptá se vyplašeně. Matěj ještě neměl věk na infarkt, ale stávalo se i v nižším věku.

"Co? Ne… nemám infarkt…" vzpamatovat se je těžší, než se zdá. Matěj musí zmobilizovat všechny síly. Nikdo mimo jeho mámy netušil, čím prošel. A Matěj pochyboval, že by Vojta pochopil. Matěj si o něm myslel, že je povrchní. Nikdy mu žádný vztah nevydržel dlouho. A nezdálo se, že by to Vojtu trápilo. Matěj vztah chtěl, jenže se nejdřív musí zbavit Štěpána. Jako by ho doopravdy očaroval. A když už si připadá jakžtakž připravený jít dál, nebo aspoň fungovat, tak se před ním objeví. Starší, ale stále nádherný. "Půjdu domů." Zvedne se malátně. Nechtěl tu být, až bude Štěpán procházet zpátky. Nechtěl ho vidět. Nemohl. Ne nepřipravený.

"Teď? Ještě ani nebyl ten strip… a máme tu koktejl." Namítne Vojta. Okamžitě se ale zarazí. "Fajn. Doprovodím tě. Vypadáš, že to s tebou brzy sekne." Povzdechne si a vstane.

Ooo

Matěj nic takového neplánoval. S Vojtou už spát nikdy nechtěl. Ale když se probudí vedle nahého hřející těla, je mu jasné, že včera asi přehodnotil plány. "Do prdele…" zasténá. Jak mohl. Znovu. O Vojtu neměl zájem.

"Tak na to vůbec nedošlo. Ale řeknu ti… měl jsi včera dost páru… měl jsem strach, že mě úplně vysaješ," ušklíbne se Vojta a posadí se. Promne oči a prohrábne rozčepýřené vlasy. "V jednu chvíli jsem si dokonce myslel, že mi ho i ukousneš… pustil ses do toho dost divoce.

"Sakra… hele, sorry, já fakt nevím, co to do mě vjelo."

"Hádal bych, že za tím stála dost velká nadrženost," uchechtne se Vojta. "Hele, v klidu. Kvůli mně výčitky mít nemusíš. Já si to užil a fakt neočekávám romantiku a držení za ručičku." Pomalu vstane a protáhne ztuhlé tělo. "Ani z toho nemíním dělat aféru. Potřeboval jsi upustit páru… nic, co bych neznal." Ušklíbne se. "Dám si tu u tebe sprchu, jestli nevadí."

Matěj jen mávne rukou. "Jo, jasně. Ten modrej ručník je můj… nebo ti najdu čistej…"

"V pohodě… tvůj ručník mi bohatě stačí." Zasměje se Vojtěch. Začne sbírat své oblečení rozházené po Matějově pokoji.

Ooo

Matěj byl po zbytek víkendu nesoustředěný. Písemky opravoval tak automaticky, že si ani nebyl jistý, jestli je opravuje správně. Raději to odložil. A v podobném duchu se vedl celý víkend.

Pondělí nebylo o nic lepší. Toho, že není ve své kůži, už si všiml i Patrik, a to se viděli jen letmo o velké přestávce. Ve sborovně se k němu posadil s hrnkem kávy. Bylo odpoledne a ostatní byli buď doma, nebo v kabinetě, anebo na odpolední výuce.

"Něco se děje, Matěji?" zeptá se klidně. Učil až poslední odpolední hodinu, což znamenalo, že má ještě tak půl hodiny k dobru. Toho, že je jeho kolega mimo, by si všiml i bez toho, aniž by ho na to žáci upozornili. Matěj byl vážně úplně nesoustředěný.

Ušklíbne se. "Jen se musím trochu srovnat. Jde to hůř, než jsem myslel."

"Nechci na tebe tlačit, ale už si toho všimli i kluci ze sexty, takže to zrychli. Bude jen otázka času, kdy si na tebe posvítí ředitel. Chodí teď po hospitacích a víš, že je poslední dobou ne zrovna skvěle naladěný."

"Sakra. Fakt si toho všimli?"

Patrik jen zlehka přikývne. "Vážně se nechceš svěřit? Třeba bych ti mohl nějak pomoct," nabídne Patrik svou pomoc. Matěj si ho za to váží. Nikdy by nenechal kamaráda ve štychu. Na Vojtu takový spoleh nebyl. Vojta byl prostě až moc zahleděný do sebe. Patrik se díval spíš kolem sebe.

"Nechci ti přidělávat starosti…"

Patrik jen mávne rukou. "Na to kašli… jsem maximálně spokojený člověk a pokud ti můžu pomoct, tak to udělám. Žíly mi to nezkrátí. Tak se klidně svěř…"

Matěj se nadechne. Natáhne se po Patrikově hrnku, aby mu ho vzal z rukou a upil kávy. Nesetká se s naštváním, Patrik se jen pousměje a hrnek pustí, aby si Matěj posloužil.

"V pátek v baru… viděl jsem tam někoho, o kom jsem myslel, že ho už nikdy neuvidím… a zabolelo to… tak moc, že jsem se nechal doprovodit Vojtou domů, tam jsem se trochu ožral a ráno… Netrápí mě to, že jsem ujel s Vojtou… nic z toho nebudeme ani jeden dělat… ale… ten muž v baru… byl… jsem do něj zamilovaný… šíleně… moje první láska… Nejspíš mě to ještě nepřešlo, když to se mnou tak zamávalo…"

Patrik přikývne. On měl svého přítele a miloval ho nadevšechno. Ale i on zažil něco podobného. Vítek. Zamával mu na letišti… a roky ho neviděl. Tehdy to bolelo, ale Patrik už měl jiný život. Jiného přítele a byl šťastný víc než kdykoli předtím. Než s kýmkoliv. Ani s Vítkem nebyl tak moc… ale první láska… ta zanechává stopy.

"Chápu. Mně se nedávno taky přimotal do cesty po spoustě let můj první přítel. Taky to nebylo snadné. Ale já už jsem s tím pár let srovnaný…"

"No jo, ale ty máš teď naprosto dokonalého chlapa, kdežto já…" povzdechne si Matěj. Měl tu čest s Patrikovým přítelem, a ještě teď lovil sanici někde pod stolem. Ten chlap byl vážně kus. Z fleku by mohl na přehlídková mola. Občas měl chuť se Patrika zeptat, kde se dá takový chlap pořídit, ale i když si Patrik nikdy nepostěžoval, občas se zdál zamyšlený, a ne zcela ve své kůži. Ale to už bylo pár měsíců zpátky. Teď Patrik doslova zářil. Byl šťastný. A bylo to na něm vidět. Matěj mu to přál. Patrik si to zasloužil. Ale i on už by chtěl mít někoho vedle sebe.

Patrik se pousměje. "Mám. Ale ze začátku to taky nevypadalo růžově. Hlavně se člověk nesmí vzdávat…" Teď bylo všechno dokonalé. Ale trvalo to a stálo to spoustu sil.

"Hm, jenže já to tehdy nevzdal… teda…" povzdechne si. "Je to celé takové komplikované."

"A co komplikované není? Každý vztah má svá úskalí. Každý, i když to možná není vidět zvenčí." Sám věděl, o čem mluví. "Ale všechno se to dá nějak vyřešit…"

"Všechno taky ne, Patriku."

A tak mu to ve zkratce povyprávěl. Jak se chtěl kvůli tomu muži i zabít. Jak byl na malý okamžik dokonale šťastný, když mu začal city opětovat. A jak se to všechno pokazilo, protože jeho čaroděj víc miloval svou rodinu. Možná by to dokázal pochopit, kdyby nějakou rodinu sám měl. Jenže neměl. A i tak si nemyslel, že by to bolelo míň.

"Páni, to je… hodně komplikované," připustí nakonec Patrik. Sám neví, co by na Matějově místě dělal.

"A teď ho prostě po tolika letech uvidím a všechno se to vrací jak bumerang. A já jsem z toho všeho v prdeli."

"Nemáš to dořešené…" řekne nakonec Patrik po chvilce mlčení. "Takhle tě to bude strašit dál."

"Jenže jak mám tohle dořešit?" zeptá se Matěj lehce zoufale. Tak zatraceně rád by to všechno hodil za hlavu, prostě zapomněl a šel dál, ale to nešlo.

Patrik pomalu vstane. Čas jít učit, i když se mu od takhle rozloženého Matěje nechtělo odcházet. "Popravdě? Já nevím… ale když tě takhle rozhodí jen to, že ho vidíš... Možná by pomohlo, kdybys mu mohl čelit tváří v tvář. Teď už jsi dospělý, už nejsi kluk, kterého opustil. Třeba je všechno jinak. Mohl se změnit, a nakonec si řekneš, že je dobře, že spolu nejste… Kdo ví."

Matěj pomalu přikývne. "Díky, Patriku."

Jen pokrčí rameny. "Nic jsem neudělal."

"Ale jo. A nebylo to málo."