Část desátá

---

"Lexi..." nezní to výhružně ani jinak, ten tón je naprosto prázdný. Má však co dělat, aby se ovládl a udržel všechno tak, jak je do teď. Pohledem radši nekontroluje nic okolo, protože Lexovy projevy jsou víc než patrné.

Vtiskne na bříško letmý polibek a narovná se. "Omluv mě na moment." Promluví trošku zhrublým hlasem. Tohle nemůže ustát ve zdraví. Opatrně, ale poněkud neohrabaně se sesune z postele a zmizí za dveřmi koupelny.

Michal nervózně sleduje Lexův úprk. Zkřehlé prsty projedou vlasy, druhá ruka natáhne kalhoty zpátky na svoje místo. Přetáhne si peřinu přes nohy. Tričko však nechá vyhrnuté. Ve světle lampičky se vzepře na rukách a prostuduje svoje tetování, prsty se dotýkají vystouplé jizvy. Kousek kůže a kolik přinese překvapení. O tom, jak se Lex tuhle situaci snaží vydýchat, raději nepřemýšlí. I tak se zaposlouchá do zvuků okolí.

Stačí deset minut a dokonáno jest. Na to, že se Míši ani nedotkl, to bylo skoro smrtelné. Jedno je ale jisté, ten pohled už z hlavy nikdy nedostane. Jen doufá, že Míša nebude příliš pohoršený tím zběsilým úprkem a udělej-si-sám akcí. Vrátí se do pokoje a zavře za sebou dveře. I přes studenou sprchu má pořád pocit, že je až moc rozhicovaný.

"Omlouvám se. Neměl jsem ti to dovolit. Netušil jsem, že... ehm... že to poneseš takhle." Zastydí se Michal, když vidí zamlklého Lexe, jak přecapkává pokoj. Dokonce mu lehce zrůžověly tváře. Rozesměje ho to i proti faktu, co se mezi nimi nyní odehrál.

Vklouzne zpátky pod peřinu. "Neomlouvej se, stejně bych to chtěl vidět." usměje se a natáhne k Míšovi ruku. "Jsem rád, že jsi mi to dovolil." lehce pohladí zrůžovělou tvářičku. "Jsi nádherný, víš o tom?"

Uhne pohledem. Ret zase uvězněný v zubech. Hádek, kterého má na krku ho zastudí, když pohne prudce hlavou. Neměli by vůbec v takové situaci být. "Já..." odmlčí se, co má vlastně říkat? Že ho mrzí, že si musel Lex pomoct sám? Nebo si vymyslet trapné řeči o počasí? Zavrtí hlavou, přetočí se pohledem zpátky na Lexe. Rukama si pomůže, aby se oddálil, přesune na podložku, kterou si tak pracně rozkládal. "Asi bych tě měl nechat spát." Trapnější větu vyplodit nemohl.

Usměje se. Mírně provinile. "Nebo spíš já tebe. Já dnes necestoval takový kus od domova." stáhne ruku. "Omlouvám se. Tohle bych si vůbec neměl dovolit." pak se prostě natáhne přes Michala a zhasne lampičku. Pokoj zahalí tma. "Pokud bys potřeboval, neboj se mě vzbudit."

"Bude to znít blbě, ale doufám, že to nebude potřeba." usměje se smutně. Prsty pod peřinou doputují ke stále horkému tělu. Opatrně, aby Lexe nevyděsil, se dotkne hladké pokožky. Obemkne zápěstí do svého sevření. "Neomlouvej se, Lexi, nemáš k tomu žádný důvod. Nic se nestalo a souhlasili jsme s tím oba." Nevědomky přejede Lexovo předloktí v konejšivém pohlazení. Potřeboval by obejmout, ale je tady zase ta další zpropadená jizva, kterou nechce ukazovat. I když... v téhle tmě asi nic neuvidí.

"Necháme to být." odvětí tiše. Přisune se trošku blíž. "Polštář hlásí nástup. Jestli máš tedy ještě zájem." mluví potichu, protože jsou celkem blízko. "Opravdu si nedokážu představit lepší objekt pro Martinův foťák." pousměje se. "Zvěčnil i mě. S krásně barevným obličejem. Kdyby to nebyl přítel, rozšlapu mu ten jeho foťák, že by se ani nestačil nadechnout." zasměje se. "Víš, že tu fotku vystavil v mém baru. Docela drzost, co myslíš?"

"O důvod víc, proč nechci být zvěčněný... měl bys nutkání mě nechat vyfotit nahého a pak bys mojí fotku někde vystavoval... děkuju pěkně," zašklebí se se smíchem. "Náhodou ti to tam musí slušet. Vypadáš fotogenicky." Bez dalších řečí se pomalu otočí k Lexovi, aby využil živého polštáře. Prsty prohněte prsní sval. "Trochu tvrdý..."

"Momentálně ne, ale co není, může být." pousměje se nevinně. Sevře Michala pevně v náručí. "Tak já si to zasloužil. Nechť každý vidí mou pitomost. A moc mi to tam nesluší, jsem si jistý. Hrál jsem všemi barvami. Ale tebe... to by byla fotka jen pro mě. Kdyby mi bylo smutno. Prý pohled na něco krásného může smutek zahnat."

"Nejsem krásný... S kým ses pral, že jsi hrál barvami? Pochybuju, že jsi chameleon a jen jsi nevěděl, kterou barvu vzít. Člověk je sám sobě největším kritikem. Nech posoudit jiné."

"Ty se asi chceš smát až do rána, že ano?" pousměje se, opatrně pohladí Míšova záda. "Máš pravdu, krásný je slabé slovo." Na momentík se odmlčí. "Jo, popral jsem se. Myslím, že to bylo snad poprvé v mém životě, nebo podruhé? Bylo to s přítelem kluka, do kterého jsem byl dlouho dobu blázen. Nezaslouží si ho, a zrovna udělal něco, co... prostě jsem viděl rudě a musel jsem mu jednu vrazit. Nejsem na to moc hrdý, protože to nijak nepomohlo. Ale aspoň se pár škodolibců mohlo pobavit na můj účet."

"A jsi poučený pro příště? Do některých věcí by ses neměl montovat, i když je ti to proti srsti... Chápu to v tom, případě, že máš k tomu klukovi nějakej vztah a chtěl jsi ho chránit, ale stejně... Jak to dopadlo?" zeptá se zvědavě. "Máš vůbec dost zajímavý život plný akce."

"Poučený moc nejsem. My se spolu docela... no, nemáme se v lásce. Začal s ním chodit jen proto, že věděl, že je to můj přítel a mně na něm záleží... Chtěl ho využít proti mně... a nevěřím mu, že se změnil. Ani to, že mi občas zavolá, aby mi řekl, jak se daří Vítkovi, to nemůže vymazat. Je to bezpáteřní hajzl."

"Nemůžeš vědět, co se v něm odehrává. Třeba se opravdu změnil. Já když se podívám na Alexe, tak taky vidím velkou změnu. Jenže když to vidět nechceš, tak to neuvidíš. Bude pořád sledovat to, co bylo, ale nepodíváš se dopředu. To je chyba, která se dá odpustit, Lexi. A ubližuješ nejen jim, ale i sobě. Schválně se necháváš mučit myšlenkou, že potřebuje tvojí ochranu a on už přitom svojí ochranu má. A může být jakýkoliv. Tak to prostě je. Když se najdou dva lidi, kteří jsou spříznění, neodtrhneš je od sebe. Jestli se mají rádi, přej jim to." pohladí Lexe po hrudníku, na kterém má položenou ruku. Srdce uložené v hrudníku pod jeho uchem v pravidelném tempu naráží do jeho stěny.

"Já s ním spal. Vím, čeho všeho je schopný. A je zatraceně těžké takovou zkušenost prostě překročit a jít dál. Kvůli Vítkovi jsem se snažil, ale Gabriel je... nechme toho." začíná se bát, aby nezačal vypočítávat všechny své milence. To by tu byli měsíc.

Michal pokrčí rameny. "Nemůžu tě nutit, abys o tom mluvil. Ale zkus se nad tím zamyslet. Možná by nebylo na škodu mu dát malinkou šanci." usměje se smířlivě. "Pojďme spát, určitě máš ráno nějaké jednání..." o svém strachu z téhle noci už mluvit nebude. On může po snídani prospat další čas, když bude chtít.

"Jen to s tebou. Ale už je opravdu pozdě. A ty by sis měl vážně odpočinout." vtiskne polibek do vlasů. "Dobrou noc."

"Mám pocit, že se známe víc než pár hodin... Dobrou, Lexi. Kdyby něco, tak mě prostě odsuň, jo?" Prsty přitáhne peřinu, aby je přikryl až k ramenům, i když proti tomu možná Lex bude protestovat.

"Žádné takové. Vědomě tě z náručí nepustím."

***

Část devátá

---

Michal za ním zakroutí hlavou. Přetáhne tričko přes hlavu a přesune se na postel. Tedy, přesunul by se, kdyby jí Lex rozestlal. Natáhne se, aby těžký přehoz shrnul alespoň do strany. "Měl by sis rozmyslet, co vlastně chceš, Lexi." houkne na něj ještě přes zavřené dveře. "A mákni, ta postel vypadá, že nebyla použitá tak sto let, bude v ní zima."

"Já to vím naprosto přesně. Tebe!" zavolá na něj zpátky, aby překřičel vodu. Dává přednost sprše, před rochněním ve vaně. Docela pozdě si uvědomí, že do té koupelny zaplul až moc rychle. Spací oblečení zůstalo položené na batohu. Zazubí se. No, začíná to zajímavě.

Než se Lex vykoupe, natáhne si na svoji půlku, kterou si bez ptaní přivlastnil, speciální podložku, která má držet jeho páteř. Ty peřiny jsou opravdu studené. Oklepe se, když mu přeběhne mráz po zádech jen z toho doteku.

Vypne sprchu a natáhne se po jednom ručníku. Zběžně se otře a jelikož se mu nechce oblékat do toho, v čem vlezl do koupelny, omotá si jen ručník kolem boků a otevře dveře. Vyvalí se dost páry, takže spěšně vejde do pokoje a dveře zase rychle přibouchne. Má rád teplou vodu, skoro až horkou.

"Nevěděl jsem, že tady máme taky saunu." zasměje se oblaku, který Lexe pronásleduje z koupelny. Potom strne. Kde má oblečení?! Chabý ručníček, který si drží na boku, toho opravdu moc nezakrývá. "To mám místo večerníčku?"

"Jistě. Sauna tu je, když se vyskytuješ v mé přítomnosti. A vzadu v tomhle traktu je i krytý bazének." Pousměje se jako sluníčko. Přejde k batohu a na postel položí svoje spací kraťasy a tílko. "Tohle je jen ošklivé dráždění, o co všechno přicházíš. Měl by ses teď chytit za nos a hořce zaplakat." pousměje se na něj. "Netušil jsem, že jsi ještě přes večerníčky. Kolik že ti to je?" během hovoru ze sebe prostě stáhne ručník a natáhne kraťasy. Nemá se studem problémy. On tedy rozhodně ne. Navíc, velmi si všímá, jak to působí na Michala. Jen aby mu nepřivodil srdeční infarkt.

Má se dívat na to představení, kterého se mu bezplatně dostává nebo se má raději pro všechnu soudnost světa odvrátit? "Opravdu chceš znát můj věk? Nebo to říkáš jen tak?" zbytek myšlenky zůstane zapomenut, když se neodvrátí a jeho pohled sklouzne po Lexově těle. "Pěknej kousek chlapa." zalichotí mu popravdě. Jenže do rozpaků ho tím asi nedostane, tak jako on jeho.

"Opravdu ho chci znát. Vypadáš hodně mladě." Natáhne se a z postele stáhne těžký přehoz. "Bude ti vadit přivřené okno? Venku je ještě teplo." přehoz odloží na křeslo a přejde k oknu a na chvíli ho otevře. "Je tu krásně, počkej, až to uvidíš ráno za světla. Nebudeš chtít odjet." pousměje se.

"Ještě pořád dvacet pět, když to musíš vědět." posune se s vozíkem tak, aby na Lexe viděl. Vypadá dost dobře, kolik je asi jemu? "Okno mi nevadí, když mi bude zima, budu mít zdroj tepla vedle sebe. Kolik je tobě, Lexi?" položí otázku nakonec. Nejsou ženský, aby se na věk kvůli společenským pravidlům nemohli ptát. Navíc spolu mají sdílet lože, to chce taky trochu informací o spolunocležníkovi.

"Víc než tobě." pousměje se a odstoupí od okna. Nechá ho trošku přivřené, ale ne moc, aby zase netáhlo. "Zajímalo by mě, kolik bys mi hádal." Přejde k Míšovi. "Dovolíš mi uložit tě, nebo musíš být soběstačný?" pousměje se.

"Musím být soběstačný, ale pro dnešek ti to dovolím, když ti to udělá radost." roztáhne ruce do stran od vozíku, stejně tak i úsměv. "Jsem jen tvůj."

"Tohle bys neměl říkat, může mě to svést k nějakým nepravostem." pousměje se. Za cíp trošku odtáhne deku, aby mohl Míšu hezky uložit. Pak se skloní k Míšovi a vsune ruce pod jeho kolena a nechá se obejmout. "Udělá mi to neskutečnou radost." Opatrně ho uloží do postele. "Zdá se mi to, nebo ti je zima?" zeptá se starostlivě. On sám je z té horké sprchy vyhřátý až až.

"Blázníš? Bude ze mě v té posteli holčička!" vyjekne, když se dostane do kontaktu s chladnou pokrývkou. "Je léto a ta peřina studená, jak kdyby jí měli v mrazáku. To sis taky předplatil se svojí protekcí?" zaklepe nevědomky zubama, jak se do něj pustí zima. Husí kůže je víc než viditelná.

"Samozřejmě." Ještě uklidí vozík trošku stranou, aby se o něj nepřerazil a aby ho zároveň měl Michal po ruce. "To je součást mého ďábelského plánu. Budeš se muset celou noc tulit." Pousměje se spokojeně. Obejde postel a vklouzne pod přikrývku z druhé strany.

"Netvrď mi, že to se tebou nic nedělá." oklepe se, ale tělo si rychle zvyká. Obzvlášť se společníkem tak blízko něj. A se společníkem tak spoře oděným. "Tak třicet." vyhrkne náhle, když si vzpomene, jak zazdil Lexova slova. Fakt, že potřebuje odvést pozornost na jiná témata než ta dvojsmyslná, raději ignoruje.

"Skoro. Letos mi bude dvaatřicet." přesune se blíž k Míšovi. "Mně je teplo. Vážně. Hele." Natáhne ruku, sevře v dlani Míšovu a přitiskne si ji na břicho. "Sakra, ty fakt nekecáš. Vždyť máš ruku jak kus ledu!"

Cukne sebou, když se jeho dlaň ocitne na ploše hladké kůže bříška. "Omlouvám se, pokus o hraní zmrzlý hérečky mi nevyšel podle plánu."

"Myslím, že budu muset já sehrát roli ohříváčku. Bylo by naprosto nepřípustné, abys mi tu umrzl. V létě. Se mnou v jedné posteli." Natáhne se pro jeho druhou ledovou ruku. Sevře ji v dlaních. "Tohle je u tebe normální, zmrzlíku?" zeptá se zvědavě a pak si vzpomene na to tetování. To by měl ještě důkladně prozkoumat. Sám nemá problémy, jeho břicho si po počátečním šokově ledovém doteku zvyklo. Je mu skoro horko, i když je pravda, že povlečení je opravdu studené. Ale to sám v tomhle teplu vítá. "Co kdybych tě trošku zahřál?"

Michal vymaní svoje dlaně z Lexova sevření, aby se hned přisunul celým tělem ke zdroji. "Nejsem, ale tohle je na mě trochu extrém. Krev mi v těle nekoluje tak skvěle ohřátá jako tobě," zazubí se. "Budeš muset vytrpět i to, že si z tebe udělám polštář. Jak bys mě asi tak zahříval? Leda že bys měl u sebe zimní kombinézu."

"Já jsem ohřátej pořádně." Zazubí se vesele. Přitáhne si Míšu pevněji k sobě a zachumlá se víc do peřin. Stejně se za chvíli bude muset odkopat, nebo se uvaří. Ale zatím Míša spolehlivě chladí. "Jsou různé způsoby, nejlepší je prý živočišné teplo. A nebo bych mohl zvolit jiný přístup. Ale to bych taky mohl skončit s pěstí v žaludku. I když, moc prostoru k manévrování teď nemáš, že?" Usměje se.

"Nemusíš mít obavy z toho, že bych se neubránil. Možná máš výhodu v nohách, ale o schopnosti pohybu mých rukou bych opravdu nepochyboval," vyplázne na něj jazyk. Lexovo tělo krásně hřeje a tak i zkřehlé tělo se začne ohřívat. "Prostor si v případě potřeby udělám vždycky. Stejně se za chvíli budu muset vrátit na svojí půlku postele."

"Věřím ti. Vůbec nepochybuju o tvých schopnostech. Já jsem stejně neškodný, jen čeřím vodu. Ale k něčemu bych se velice rád dostal. Svlékneš tričko dobrovolně nebo se budeme prát?" Zvedne tázavě obočí. "Nestihl jsem si tě předtím pořádně prohlédnout a teď mě to moc mrzí."

"Měl jsi jedinečnou možnost, však jsem ti to říkal. Tvoje chyba, že ses nepodíval. Takže jedině prát. Nebo... radši ne, ještě by to nedopadlo dobře a mě by potom zavřeli." zazubí se v šeru pokoje. O tom, že ho Lex sleduje, ho utvrzují otevřené oči, které se na něj celou dobu upřeně dívají.

"Já to klidně risknu." oznámí mu jen chviličku před tím, než se na něj překulí a obkročmo ho zasedne. "Jen se chci povídat na to tvé tetování trošku zblízka. Ani to mi nedovolíš?"

"Nejsem si jistý... budeš ho chtít totiž vidět celé a to... no... však víš... cudná panna." Nebrání se. Po zasednutí těla nemá moc šancí na obranu.

"Cudná panna, v posteli drak. To už jsme probírali, Michale." pousměje se. Prsty sklouznou po bříšku, aby našly lem trička. "Nemáš se přece za co stydět..." Pomaličku vytahuje tričko výš. Rozhodně by to chtělo víc světla, ale nechce ho děsit rozsvěcováním.

"Lexi... fakt to není dobrý nápad. Ale... tak jo, podívej se, stejně toho moc neuvidíš," rozesměje se nakonec, když si uvědomí tmu, která kolem nich panuje. Někdo totiž zhasl i to jediné světlo, které jim do pokoje z venku vrhalo trochu světla.

Hraně si povzdechne. "To vůbec není fér. Vůbec z toho nebudu moct usnout. Ale když už se nebudu moct dívat, prohlédnu si tě jinak."

"To si raději rozsviť... žádný zvědavý doteky, prosím." tohle ho trochu děsí. Málo lidí se dotýkalo jeho jizev, které tak nenávidí. A obzvlášť tuhle... Tak blbě ušitá jizva, která zhyzdila jeho tělo ještě víc, než už bylo. Dokonalé tetování bylo jediným řešením, jak ji trochu skrýt a nemít ji tak na očích. Teď už s ním splývala a bylo to mnohem lepší.

Na chvíli se zastaví. Copak to Míša ještě skrývá? Čeho se to bojí? Opatrně vytáhne tričko až téměř k jeho bradě. Nebude ho svlékat úplně. Trošku se přes něj natáhne k vypínání lampičky u postele. Pokoj zalije jemné tlumené světlo. Akorát tak, aby Lex viděl a příliš neoslepovalo. "Není se čeho bát, opravdu." zadívá se do Michalových očí. "Nejsem tu proto, abych ti ubližoval." sklopí pohled, aby si prohlédl tetování. "To je naprosto úchvatné..." vydechne okouzleně. Sleduje draka zabírajícího většinu Michalova břicha. Fascinuje ho tlama, která jakoby požírala pravou bradavku. Tělo, které se stáčí a vine po Michalově boku a ocas, který... "Ach bože..." vydechne. Přísahal by, že tohle je snad to nejerotičtější tetování, co kdy viděl.

Zpoza přivřených víček sleduje Lexovu reakci, překvapen tou, která přišla. Maskování je zřejmě dokonalé tak, jak s tatérem předpokládali. "Máš s tím nějaký problém? A můžu tě poprosit? Vím, že na mně sedíš a ten tlak taky cítím, ale kdybych na tebe neviděl, tak... můžeš jít o pár centimetrů výš?" Tajně doufá, že tím zakryje to hlavní lákadlo svého tetování, když ho nebude mít přímo před očima. Má pocit, že se musí odtáhnout, jenže je to jen pocit, že.

"Počkej, počkej." trošku se nadzvedne, aby ho tolik netížil vlastní vahou, ale nepouští pohled z lemu jeho pyžamových kalhot. "Přísahám, že tomuhle se opravdu nedá odolat... To si piš, že ho chci vidět celého. Bylo by moc kruté mi to teď zakázat. Už nejsem nejmladší, mohl by mě třeba schvátit infarkt." Prsty jemně pohladí drakovu hlavu. Bříška prstů narazí na zhrublá a vystouplá místečka. Svraští obočí přemýšlením... Nejspíš jizva. Opatrně pokračuje dál a hladí tak draka po páteři. Hodně dlouhá jizva. Ošklivá. Ale ten drak, to je mistrovské dílo. Kdyby se ho nedotkl, nepoznal by to. Prsty doputují až do míst, kde se dračí ocas schovává v pyžamových kalhotách. "Tohle je vážně naprosto..." došla mu slova. Zvláštní.

"Vážně, co?" prsty na rukách má zase odkrvené, jak je nervózní. Nikdy se takhle nevystavoval. Jasně... bazén a podobně, to je něco jiného. Ne takhle v soukromí. Na jizvy mu sahal snad jen Dwight, Alex a doktoři. Jenže... Lex to říkal... náhrada za Alexe. Skousne si dolní ret. "Podívej, Lexi... není to dobrý nápad, říkám ti to ještě jednou."

"Vážně naprosto... panebože, tohle by měl vidět Martin." vydechne. A hlavně nafotit. "Nikdy jsem nic podobného neviděl. A ani si nepřej vědět, co to se mnou dělá. Přísahám, že budu hodnej. Jen se podívám."

"To se nehodí..." síla bojovat ho dávno opustila. "Kdo je Martin?" zamračí se.

"Není na tom nic špatného." skoro jako jezinka. Jen dva prstíčky... Usměje se. "Je to můj kamarád a z tohohle by byl úplně mimo. Je to umělecký fotograf." zvědavé prsty lehce zaklesnuté za lem donutí látku trošku sklouznout. "Ach bože... ty vole." Velmi zajímavý pohled. Má trošku problémy tohle ustát. "Krása." vypadne z něj nakonec.

"Ok, máš jedinečnou možnost se podívat, Lexi. Ale to bude tak všechno, jo? Veškerá moje cudnost už stejně byla zabita." zazubí se, když sleduje jeho reakci. Reakcí viděl už hodně, ale takhle rozzářené oči ještě ne. "A fotografa prosím ne..."

"Taková možnost by se měla využít." Usměje se a sklouzne trošku níž, aby mohl kalhoty stáhnout ještě o trošku níž. Málem si překousne jazyk, když pohledem doputuje až ke špičce dračího ocasu, elegantně ovinuté kolem varlat... Lex jen zaúpí, jeho vlastní slabiny nesou tenhle pohled velmi drasticky. Na okamžik opře horké čelo o Michalovo bříško. "Proboha..."

Část osmá

Tak dneska pro Yellow

---

***

Sedí vyčkávavě na posteli, na kterou se přesunul. Xitt si už dávno ustlal na huňatém koberečku před postelí a když shledal, že jeho pán nic nepotřebuje, prostě usnul. Tiché chrápání bylo jediným elementem, který nutil Michala dýchat a nezadržovat dech. Nervózně těká pohledem po jinak vkusně a tématicky zařízeném pokoji. Velká postel z masivního dřeva ho celkem uchvátila. Jediné, co musel přetrpět, bylo to, že ho Lex musel zase tahat do schodů, tentokrát nebyly dva. Jak to bude dělat, až bude Lex na jednání? Přece nebude sedět dole v restauraci celý den, jen proto, že by někam chtěl vypadnout... Trochu se uvolní, když se na postel natáhne, přehoz, který ji překrývá, nemá ani sílu sundávat. Musí takhle počkat na Lexe a svoje věci. Snad nebude mít problém s jejich vyzvednutím. Nakonec mu dal i klíče od auta, aby mu zajistil i volant. Přehnaná starost... ale raději bude spát o trochu klidnější. Zavře oči...

Konečně zaparkuje. Dnešní večer je takový rozlítanější. Z kufru vytáhne Míšovo zavazadlo. Zamkne a zamíří dovnitř. V restauraci je ještě čilý ruch, tak zajde ještě na pár slov s majitelem. Už mu vysvětlil, jak se to má s Michalem a požádal ho o službu. Kdyby Michal cokoliv potřeboval, pomůže někdo z personálu. A bez řečí. Opatrně vyjde schody nahoru. Už to tu zná a ví přesně, který vrže. Usměje se, taky to Michalovi popisoval, když ho nesl do pokoje. Zábavných historek má na tenhle dům spousty. Zastaví se před pokojem. Přemýšlí, jestli klepat, ale nakonec jen tiše vezme za kliku. Míša už může spát a jen by ho zbytečně budil.

Tiché klapnutí dveří ho probudí z mikrospánku, do kterého upadl. Zmateně otevře oči, aby se rozkoukal a uvědomil si, kde se nachází. "Už jsi zpátky? Všechno v pohodě? Neměl jsi s tím žádné problémy v hotelu? Doufám, že jsem opravdu nic jiného vybaleného neměl..." začne zmateně žvatlat.

"Jen klid." vpluje do pokoje i s Míšovým kufrem a zavře za sebou. "Všechno jsem to zvládnul. Snad jsi o mně nepochyboval? Zkontroloval jsem, že nic tvého nezůstalo v tom pokoji a vrátného jsem velice mile ujistil, že pokud nedohlédne na to, aby tvoje autíčko zůstalo tam, kde je a v pořádku, že si to moc ošklivě odnese. Nepustí ho z očí. Tady auto potřebovat nebudeš, stejně budeš mít plné ruce práce se mnou. Myslím s tím jednáním. A až skončíme, dovezu tě zase zpátky před ten hotel."

"Díky moc, Lexi, nevím, jak ti za tohle poděkuju... Děláš toho pro mě víc než dost." Přesune se zpátky na vozík, aby přejel ke svojí tašce a vyhrabal z ní potřebné věci. "Ten pokoj je vážně luxusní, jsou všechny takové nebo i tady hraje roli tvoje protekce?" otočí se na něj.

"Stačí obyčejné díky. Nedělej z toho nějakou vědu. Rád pomůžu, když je to v mých silách." Pousměje se. "Možná trošku protekční bude. Tenhle pokoj se obsazuje jen velmi zřídka. Jsou tu různé pokoje, podle přání zákazníka. Vždyť to znáš. Někdo chce jen přespat, někdo vyžaduje luxus." pousměje se, když si všimne odfukujícího Xitta. "Musí toho mít chudák už dost, jeli jste sem dost dlouho. A ty taky. Měl by sis pořádně odpočinout a vyspat se na ten zítřek. Kdybys cokoliv potřeboval, stačí zvednout telefon." kývne ke stolku, kde je malý bílý aparátek. "Recepční ovládá výborně angličtinu, takže stačí jen říct. Vždycky se tu najde někdo... kdybys chtěl třeba dolů a tak. Mrzí mě to, ale pokoje v přízemí už jsou obsazené. Ale hned, jak se uvolní, můžeš se přestěhovat. Jsou tu moc hodní a ochotní lidi, tak se neboj říct."

"Nevadí... pořád tady mám svého osobního nosiče, ne?" uculí se. Možná se mu nakonec podaří začít hrát stejnou hru. "Jsem na tom podobně jako on... Ty, Lexi... napadlo mě..." zatváří se rozpačitě, do tváří se ale červeň zatím nehrne. To přijde. "Nemůžu po tobě chtít, abys tady pendloval z místa na místo a čekal až zavolám nebo tak... nebylo by pro tebe lepší zůstat tady? Tahle... postel je dost velká pro nás dva a ještě další tři lidi..." mávne ledabyle rukou k masivnímu letišti. "Nebudu skrývat to, že tady v neznámý dědině, tak jako tak nebudu moct spát, takže uvítám další společnost." Musí být rudý až na zadku.

Chvíli mlčí. Je tím poněkud zaskočený. Chtěl se zrovna zeptat, v kolik bude Míša vstávat, aby tu byl a mohl mu pomoct dolů na snídani. Zvedne k němu pobavený pohled. "Ale pexeso s tebou hrát nebudu. K tomu mě nedonutíš."

Nasadí nevinný kukuč. "Ani Černýho Petra?"

"Ten se ve dvou hraje špatně." namítne s úsměvem. "Dobře, zůstanu tu, pokud si to přeješ. Už tě přešla ta pitomost s tím masovým vrahem, nudličkama a sekáním? Protože pokud ne, můžu tě vyděsit něčím jiným."

"Ano? Ještě nejsem vyděšený dost... můžeš to zkusit ještě jednou. Já ti tak jako tak můžu slíbit totální nevyspání."

"Ty si asi neuvědomuješ, jak moc se mi líbíš. Jinak bys nemohl být tak klidný." Pousměje se. "Víš, že je risk, být se mnou v jedné posteli? Nemusím se udržet." Usadí se na okraj. "O vyspání se neboj, v mojí náručí budeš spinkat jako andílek."

"Ještě jsem se ti nezmínil, že jsem stará cudná panna?" odvětí mu pobaveně. Nemá potřebu se toho bát, tak nějak ho i přes ty řeči uklidňuje fakt, že Lex s ním jedná tak, že by na něj nezkoušel víc, než co by mu dovolil. A když, tak maximálně zůstane ležet někde v příkopu znásilněný...

Vyprskne smíchy. "Ty a stará cudná panna?" sjede ho pohledem od hlavy k patě. "Jsem si jistý, že v posteli jsi učiněný drak, když člověk ví, na jakou strunu zahrát. Nepokoušej mě, nebo to budu chtít zjistit." Pomalu vstane. "Ještě tě tu nechám na chviličku samotného. Ještě musím promluvit s majitelem a v kufru mám pohotovostní batoh. Občas se jednání zvrtnou a je dobré být připravený, když člověk musí někde nečekaně přespávat."

"To chápu... já se většinou snažím vrátit domů, protože toho potřebuju k životu víc než jen náhradní spodky a kartáček na zuby... A nejsem kytara, abys musel hledat struny, Lexi," mrkne po něm. "Klidně běž, já se pokusím vykoupat bez újmy na zdraví." Nevědomky přejede stále ještě čerstvou jizvu na předloktí, kterou dosud skrývá rukáv košile. "Nemusíš spěchat. Až přijdeš, tak přijdeš. Určitě si s nimi máš hodně co povídat."

"Když to koupání prezentuješ takhle, tak to se vrátím co nejrychleji." pousměje se. "Bude ještě dost příležitostí mluvit s lidmi tady, neboj se. Jen jsem chtěl sdělit, aby počítali s dalším strávníkem ke snídani. A že já toho zvládnu sníst hodně." pousměje se a přejde ke dveřím. "Vezmu to tryskem. Stejně bys tu beze mě dlouho nevydržel, bylo by ti děsně smutno. Prohlašuju se za náhradního Alexe, když tu nemáš toho svého." zazubí se už mezi dveřmi. "Tak za moment jsem zpět."

"Na velké porce opravdu nevypadáš. Dost si věříš, že?" zasměje se pobaveně, ještě než stihne Lex zavřít dveře a zmizet za nimi. Červenat se už nemá tak nějak význam. Zakroutí hlavou, než se skloní s úsměvem zpátky k tašce, aby si z ní vytáhl základní hygienické potřeby a vydal se obsadit koupelnu, která je naštěstí dost prostorná na to, aby se v ní pohodlně s vozíkem vytočil.

Během čtvrt hodiny je zpět, tiše proklouzne do pokoje, složí batoh na zem a usměje se na spícího Xitta. "Hodnej pejsek, jen si odpočiň. Zítra ti domluvím pořádnou flákotu masa, aby sis to taky trošku užil. A pánečka vezmeme na koně." zaposlouchá se do zvuků z koupelny a otevře batoh. Jen několik základních věcí, bez kterých by se neodvažoval druhý den vylézt.

"Kruci," zanadává pro sebe, když mu podjede ruka na kluzkém povrchu vany, ve které by mohl plavat, protože netuší, že se Lex už vrátil. Vyvázne pouze s leknutím. Ještě, že tak, zlomeninu by asi nerozdejchal. Zazubí se sám pro sebe. Trochu složitě se vyhoupne na hranu vany a přesune se přes ní na vozík, na který si rozložil jednu z hotelových osušek.

Zpozorní, když uslyší to zaklení, a rychle se přesune ke dveřím. "Michale, jsi v pořádku?" zeptá se s obavami. "Potřebuješ něco?"

Zakleje podruhé, protože Lex už je očividně zpátky. "Jak říkám, jsem v pohodě, nic, co by se mi nestávalo denně... Vlastně ne denně, jen když lezu do vany a z vany..." zavolá přes zavřené dveře. Ještě že neměl Lex nutkání mu přiběhnout na pomoc způsobem vtrhnutí Jamese Bonda. Lepší pohled by na něj mít opravdu nemohl.

Nedá mu to, zeptat se musí. "Nemám ti nějak pomoct?" Uvědomí, že to asi není otázka, která by Michala potěšila. "Nabízím se na utření zad. V tom jsem neskutečně dobrý. Vlastně jsem obecně velmi dobrý na utírání."

Vyděsí se při pomyšlení na to, že se nezamknul a Lex by mohl vejít i nezvaně, aby udělal to, co mu říká. Pohled mu padne na nepohyblivé, vyhublé a vybledlé nohy. "Raději ne, díky, myslím, že to zvládnu sám."

"Myslíš, nebo víš?" pobaveně se opře o stěnu vedle koupelnových dveří. "Bojíš se, že bych měl choutky znásilnit tě? Nebo se přede mnou jen stydíš? Myslím, že jsem se vyjádřil jasně, když jsem ti říkal, že na tebe nebudu nic zkoušet. Dobře, možná jsem trošku lhal. Vyčítal bych si, kdybych nezkusil vůbec nic. Ale nikdy neudělám nic, co by ti bylo proti srsti. To ti mohu odpřísáhnout." dokončí zcela vážně.

"Lexi, ponech mi prosím tebe trochu prostoru k tomu, abych se stále cítil soběstačný, protože mám pocit, že kdybych ti kývnul, už bych se z toho nevyvlíknul a za celý týden bych nehnul ani prstem, protože bys za mě udělal všechno," vrátí mu to pobaveně, ale knedlík v krku ho moc neuklidní. Klidně by na to kývnul.

"Omlouvám se. Ale už jsem prostě takový." pousměje se. "Rád o někoho pečuju, a bohužel jsi jediný v dosahu. Takhle vlezlý jsem skoro pořád. Vím, že jsi soběstačný. Jen jsem měl pocit, že..." zarazí se. Ne, tímhle směrem by se konverzace ubírat neměla. "V podstatě jde o to, že zdržuješ v koupelně. Chtěl jsem ti to naznačit taktně, ale když už jsi mě to donutil říct takhle na plno... Pohni. Jsou tu další čekatelé na koupelnu." zasměje se. "A taky jsem strašně zvědavý, jak vypadáš nahý. Promiň, ale je to tak. Mohl jsi zůstat v blažené nevědomosti, teď se vypořádej s pravdou."

Je rád, že jsou ty dveře zavřené. Urychleně na sebe natáhne pyžamové kalhoty, protože Lexovi teď jeho nevinnost nevěří. "Díky za upřímnost." řekne s trhnutím otevíraných dveří. Tričko mu leží v klíně. "Potřebuješ toho vidět víc nebo ti stačí tohle?" projede kolem něj do středu pokoje, aby byl pěkně na světle.

Nějak nedokáže rozpoznat, jestli si Michal dělá legraci nebo je naštvaný. Moc si ho neprohlíží, jen mu nemůže uniknout tetování. "Takhle to nějak postrádá tu romantiku." zamračí se a raději zapadne do koupelny.

Část sedmá

---

"Neříkej něco, čeho bys později mohl litovat, Lexi! Znáš to... všechno co řeknete, může být použito proti vám... A byť se taková nabídka nevyskytne mojí osobě často, musím tě zklamat. Jsem samostatný, jak jen to jde. Ale kdyby ses chtěl svézt, můj klín je volný."

"Hm. To velmi dobře znám. A když už jsme u těch dvojsmyslů... tvůj klín by se dal jaksi využít i jinak, než jsi zmínil." pokrčí rameny. "Promiň, to už bylo možná trošku moc. Dlouhá abstinence umí dělat divy. Takhle bych s tebou vážně jednat neměl. Ještě mě zítra udáš za sexuální harašení, mého otce trefí a mě už doopravdy zavřou." tomu se prostě musí usmát. "Jo, to by pár věcí vyřešilo."

"Jen mě přivádíš trochu do rozpaků, nic víc... Nejsem zvyklý být v přítomnosti někoho takhle otevřeného. S ohledem na naší orientaci a tak... Jistě, s partnery v soukromí nebo na veřejnosti jdou předsudky stranou, ale takhle, víš? Neznáš mě, jsem na vozíku, nemůžeš vůbec tušit, co se dá od mojí osoby čekat a veřejně mi tady děláš něco jako návrhy..." pokrčí Michal se smíchem rameny. Cítí se totálně v rozpacích a jen se modlí, aby se nezačal červenat jak stará panna.

Podepře si dlaní bradu a chvíli Michala sleduje. "Proč pořád tak vypichuješ ten vozík? Michale, ty jsi velmi zajímavý člověk. A věř mi, že kdybys neměl přítele, nejspíš bych se tě prostě pokusil svést. Já nemám žádné předsudky, a to, že tě neznám... řekl jsi sám, že jsi mi na sebe prozradil daleko víc, než ví kdokoliv jiný. Něco mě na tobě fascinuje. Nedokážu ti přesně říct co. A upřímně, já nepotřebuju o člověku vědět první poslední. Když se mi někdo zamlouvá... já vztahy přestal řešit už dávno." teď trošku lže, ale obecně to zas taková lež není. "Můžeš si o mně myslet klidně něco nepěkného, ale už jsem se vyspal s muži, které jsem vidět ten večer poprvé. Nikdy jsem nelitoval, kromě jedné jediné noci. A ne proto, že to byl skvělý sex, ale do jednoho to byly naprosto úžasné osobnosti."

Michal se zahledí Lexovi do očí. "Ptáš se mě, proč pořád upozorňuju na svůj vozík... asi ti nedochází fakt, že někteří vozíčkáři nejsou schopní dosáhnout ani erekce. Já jsem měl to štěstí, že jsem se tomu vyhnul, ale byl to dost dlouhou dobu problém. A tak se to může stát i u nestálého partnera... říkáš, že máš sex na jednu noc. U mě stačí sáhnout na špatný místo a je po všem, chápeš? Není to tak jednoduché, jak to vypadá, že si člověk řekne, že ochrnutí na nohy neznamená ochrnutí všeho, ale stačí malý hloupý podnět a je všechno pokažené. Jasně, noc plnou objímání bych ti slíbit mohl, to není problém ani pro mě," uculí se. "Ale víc po mně chtít nemůžeš... o tomhle mluvím, že mě neznáš..."

Jeho pohled opětuje. "Mluvíš otevřeně. Tak ti k tomu taky něco povím. Vše, co tu zmiňuješ, mě napadlo. A v podstatě bych to i očekával. Ale já tě vidím, Michale. Celou dobu tu s tebou sedím, vím, že ten vozík vedle patří tobě. Je skutečně ještě nutné zdůrazňovat, že... Já nejsem zas takový typ, který musí mít nutně sex. Se všemi se dál vídám. Je to jen..." zarazí se a chvíli si Michala prohlíží. "Co si o mně vlastně myslíš? Teď, po tom všem, co jsem ti řekl?"

"Lexi, jsi krásný mladý muž a věř mi, že bych po tobě skočil jako vosa po bonbonu, ale pro mě je zdůrazňování věcí důležité. Mám pár zkušeností s partnery, kteří prostě nepřenesli přes srdce, že mi v jejich přítomnosti nepostavil, chápeš? To ponížení, který si člověk z takové noci odnáší, je... To je jedno. Věř mi, že si o tobě nemyslím nic špatného. Každý máme nějakou minulost, se kterou musíme žít, to je naprosto přirozený proces. A já usuzuju z toho, jak se mnou jednáš teď. A jednáš se mnou, myslím, na rovinu, takže si o tobě nemůžu myslet nic špatného." pousměje se. Příbor v ruce zůstal zapomenut, stejně jako kus masa na talíři, jak se v té debatě rozvášnili.

"Budu ti muset sdělit jednu nemilou věc. Ti partneři, na které jsi měl štěstí, byli neskuteční idioti." zavrtí nechápavě hlavou. "Ať už se stane cokoliv, nikdy by partner neměl cítit ponížení. To jen poukazuje na jejich vlastní ubohost. Lidské tělo je neuvěřitelně složité a ne všichni reagují na všechno. A je přece tak zajímavé objevovat, nemyslíš?" usměje se a dopřeje si další kousek steaku. Už skoro vystydnul, ale i tak je to maso výborné.

Jako na povel se mu podaří zrudnout. O objevování by mohl něco povídat... "Baví tě to hodně, viď?"

"Konečně." pousměje se. "Čekal jsem, kdy už to nezvládneš. Říkal jsem si, jak to asi vypadá, když se začervenáš. Má zvědavost byla na chvíli ukojena. Ale vážně... za vším, co jsem tu řekl, si stojím."

"Budeš muset na chvíli omluvit mojí nepřítomnost u stolu... kde mají prosím záchody?" rozhlédne se kolem sebe, zatímco přehazuje deku před opěradlo židle a přesouvá se na vozík. Xitt zpozorní, ale když vidí, že se neděje nic vážného, položí hlavu zpátky na zem.

"Musíš zpátky dovnitř, ven na chodbu a doprava. Mám tě doprovodit?" zadívá se na něj. "Obávám se, abys mi někam nezmizel. To víš, ještě je v plánu ten les." Usměje se.

"Nemusíš mít obavy o mojí osobu. V těhle končinách jsem oddaný jen tobě, protože já bych se tu asi ztratil, cestu sem jsem nějak nesledoval... Jen doufám, že ten architekt, který to stavěl, udělal přístup na záchod bez prahu..." rýpne si, ale na odpověď nečeká. Potřebuje být na chvíli bez Lexe a jeho aury.

Sleduje ho, než mu zmizí z očí. Přitom si v duchu prochází trasu a přemýšlí, jestli tam někde není nějaká překážka. Není. Občas, když je člověk nadraný, tak práh je neuvěřitelná překážka. Na to myslel i majitel téhle usedlosti, takže to zahrnuli do plánu. Nabodne na vidličku další kousek masa, chvíli kouká na Xitta a pak mu ten kousek nabídne. Pes po něm chňapne. "Jen si dej, ať z toho výletu taky něco máš." Usměje se a vidličkou se začne přehrabovat v zeleninové příloze. Už by si mohli pamatovat, že nesnáší mrkev. Po nějaké době se netrpělivě zadívá na své hodinky. Michal je pryč už skoro půl hodiny. Sice nemá představu, jaký čas mu takový úkon zabere, ale i tak mu to přijde už dlouhé. Vstane a vydá se raději za ním. Jestli se nic nestalo, tím líp. Jestli ale potřebuje pomoc, přece tam nebude trčet kdovíjak dlouho. Projde lokálem, mávne na majitele a mávne rukou ke stolu. Vyjde pak na chodbu a zamíří ke dveřím od toalet. Na chvilku se zamyslí a pak tiše zaklepe.

Michal sebou při zaklepání na dveře trhne. Opřený čelem o chladnou keramiku umyvadla se cítí přistižen jako školáček. Rychle mrkne do zrcadla. Vypadá hrozně. Tváře jsou stále rudé i přes několikrát opakované namočení ledovou vodou. Sice se snažil dát dohromady svoje myšlenky, ale jaksi se mu to nepodařilo. Měl počítat s tím, že když se nebude nějakou dobu vracet, vydá se ho jeho společník hledat. "Ano?" Horší už to přece být nemůže...

Opře se vedle dveří a pousměje se. "Jen jsem si říkal, jestli jsi v pořádku. Všechno je v pohodě?" otáže se tedy. Rozhodně ho nechce nějak rušit.

"Hmm? Jsem... jen jsem se zamyslel. Budu v pohodě, nemusíš mít starost," nahodí úsměv, ale nevěří si ho ani sám, natož aby mu na něj skočil Lex. "Myslím, že bude nejlepší, když dojíme svojí večeři a odvezeš mě na hotel... začínám být unavený po cestě a tak..."

Vezme za kliku a dveře otevře. "Vážně se ti chce zpátky, do toho příšerného hotelu? Co tvé duševní zdraví." Pousměje se.

"V tuhle hodinu se jiný hotel shání opravdu těžce, takže budu muset první noc přetrpět a doufat, že se mi nic nestane a neodvezu si odtud i nějakou tu újmu..." povzdychne si, stále mokrou rukou si projede vlasy a raději vycouvá z místa u umyvadla, aby využil otevřených dveří, protože automatické zavírání dveří je v opačném směru zlo.

"A co když nic přetrpět nemusíš?" zeptá se s úsměvem a dveře mu podrží. "Už jsem ti říkal, že můžeš strávit noc se mnou. Ale trošku to poupravím, můžeš jistě zůstat tady. Ubytovat se tu dá a zrovna tu nějak extra přeplněno není. Jestli máš zájem, můžeme jednání přesunout sem. Aspoň se sem nebudeme muset vláčet na ty koně. Ty máš tento týden jen mě a já si můžu program upravit. Co na to říkáš?"

"Mám v hotelu všechny věci a ještě i auto... No, ale... nejsem si jistý, jestli bych ti pro dnešní den neusnul na cestě zpátky v autě. A určitě se nechci nakvartýrovat k tobě domů. Neznáš mě... co kdybych ti chtěl rozprodat veškerý tvůj majetek, zatímco ty bys spal?" pronese pobaveně. "Pokud by teda měli nějaký volný pokoj tady, vzal bych ho... říkal jsi, že se s nimi znáš, ne? Využiji tvojí známosti. A program si kvůli mně měnit nemusíš, jen bych potom potřeboval to auto..." Nějak mu nedochází, že tady sebou kromě dokladů nemá nic. Ani kartáček na zuby, ani podložku pod páteř na spaní...

"Ráno tě tam hodím, vezmeš si svoje věci. Nebo ti tam zajedu ještě teď. Já s tím nemám nejmenší problém. A pokoj tady ti taky zajistím." Pousměje se. "S majitelem se znám velmi dobře, takže tu mám něco jako stálý pokoj. Minimálně jeden zůstává vždycky volný."

"Nemůžu po tobě chtít ještě i takovou oběť, abys mi jel pro věci... to je nemyslitelné." Zakroutí odmítavě hlavou. Styděl by se za sebe do konce života!

"Pokud je něco, bez čeho se neobjedeš, okamžitě startuju auto. Když nepovezu takový poklad jako tebe a Xitta, budu zpátky brzy." pousměje se. "Stačí říct, měl bys toho využít."

Při oslovení pokladem zrudne podruhé a je rád za tmu, která na terase panuje, stejně jako za žluté světlo z lamp. "No... potřebuju pár věcí, abych se zítra hnul, ale jsem ochotný to přetrpět i za cenu, že se nevyspím... Opravdu to po tobě nemůžu chtít."

Natáhne k němu ruku. "Tak mi dej klíč od pokoje, pokud ti nepřijde divné, že ti sbalím věci já. Za hodinku budu zpátky." Nemá rád takové dohadování. Ty věci potřebuje, tak pro ně prostě zajede.

"Pojďme alespoň dojíst tu večeři..." řekne Michal tiše, je mu opravdu trapně. "Stejně nemám ani vybaleno, kromě misky pro Xitta."

"O to budu rychleji zpět." pousměje se. "Ještě se tedy posilním. Vydržíš to na té terase, než se vrátím?"

***

Část šestá

---

"To je blbost, je tam spousta lidí, co tě mají rádi, Lexi. Jak myslíš, že by se cítili, kdyby ses už nikdy neukázal ani neozval? Nedopusť to, abys dělal stejné chyby, kterých se na tobě dopustili jiní. Buď sám sebou, nenech se ovládat. Chápu, že to musí být těžké. Znovu ho vidět a ještě vedle manželky s dítětem, bez pořádné odpovědi, proč se to vlastně stalo, ale už to je a podívej se na to z jiné stránky... co by se s tebou dělo, kdybys nyní žil s ním a vytáhla by se ta špína? Kde bys byl?"

"To je dost těžká otázka, Michale. Na to nedokážu odpovědět." pokrčí rameny. "Je to komplikované. Příliš složité. Udělal jsem sám plno chyb." narovná se. Začal se pod tíhou svých vlastních slov poněkud hrbit. "Musel jsem odjet dost na rychlo. Mám pocit, že mi to někteří nedokáží odpustit. Musel jsem na kamaráda hodit starost o bar, svého skoro-přítele jsem opustil prakticky na začátku celkem slibného vztahu... A už vůbec mě netěší, že jsem musel zmizet jak uličník. Jsou na tom sice jistá pozitiva, ale těch je tak málo..."

"Kdybys nedělal chyby, Lexi, myslel bych si, že nejsi člověk. O bar bych se nebál. Pokud svým přátelům můžeš věřit, určitě to zvládnou, jak nejlíp budou umět. Neodpustí ti, když se nevrátíš a neukážeš jim, že stále žiješ... Od toho přátelé jsou, ne? Umět odpouštět a společně procházet těžkostmi života. A kolikrát je mnohem důležitější mít partu opravdu dobrých přátel než jednoho človíčka, na kterého by ses navázal. Ten, kdo tě zná, ti musí odpustit všechno. Jsi strašně sympatický, Lexi." usměje se na něj v povzbudivém úsměvu. "Vyřeš ten humus tady a skoncuj s tím. I když je to těžké, určitě se pro tebe najde někdo pravý i někde jinde, nejen tady v Německu..."

"Jsi jako učená kniha, Michale." Pousměje se. "Řekl bych, že s tím máš dost zkušenosti. Nechme to, proč si kazit večer. A zrovna věcmi, které nemůžu nijak ovlivnit." Zahlédne číšníka a vstane. "Než to sem ten klučík donese, třikrát to rozsype. Jdu mu radši naproti." Na chvilku se odloučí od Michala, aby pomohl mladému, zřejmě učni, pobrat talíře, skleničky a příbory... a podobně. Začne to spolu s ním skládat na stůl a ještě mu něco říká v němčině.

Míšu ten pohled víc než baví. "Lexi, řekl bych, že máš trochu profesní deformaci... péruješ takhle i svoje zaměstnance?" culí se na něj.

"Kušuj." okřikne ho se smíchem. "Jestli bys radši ten steak měl servírovaný v klíně, stačí říct." Ještě pronese několik vět k tomu mladíkovi a usadí se u stolu. Podá Míšovi příbor a přisune mu talíř s obrovským steakem a horou zeleniny. "Minule mě ten šikula zlil od hlavy k patě pivem. Nehodlám nic riskovat. To mu radši pomůžu a promluvím k němu vlídným slůvkem." Sám si přivlastní druhý příbor a talíř. "Xittovi donese mističku za chvilku. Doufej, že ti ji nevyklopí za krk." pousměje se.

"Jestli mají dost ručníků, tak by mi taková sprcha ani nevadila, ale nerad bych ti umokřil potahy v autě, takže budu doufat, že se to nestane. Vypadá to dobře, nezklamal mě ani tvůj výběr odpoledne, tak věřím, že tentokrát to bude stejně skvělé. Tak si nech chutnat, Lexi."

"Já už z těch potahů dostával kde co. Vždycky si vzpomenu na Kubu, když to auto čistím." trošku se zamračí. "Voda by byla to nejmenší. Moment, ještě. Už se trošku ochladilo." Vstane. Přejde ke skříňce v rohu verandy a vytáhne dvě huňaté deky. Jednu přehodí Michalovi přes klín a s druhou udělá to samé u sebe. "Tak. Lepší. A mimochodem, já nikdy nezklamu. Každé rande se mnou je naprosto nezapomenutelné. Jen pro případ, že bys chtěl trošku popíchnout přítele." pousměje se. "Ono to občas neuškodí."

"Nemůžu si stěžovat na jeho kulinářský um, ale takovýhle luxus a servis bych si klidně nechal líbit každý den... to víš, na rozmazlování si člověk zvykne snadno. Horší je potom návrat do reality." prsty přejede po příjemném materiálu deky. Mobil uložený v kapse se mu rozvibruje do tónu vyzvánění. "A kruci, my o vlku a vlk už se po mě shání... Kolik je vůbec hodin? Asi jsem se zapomněl ozvat, že už jsem na místě a v pořádku." začne se štrachat v kapse, aby ten zpropadený přístroj vytáhl.

"Bude deset." oznámí mu Lex a pousměje se. "Je hezké, že má starost. Mám tě tu nechat? Abys měl soukromí?" zeptá se raději.

"Vůbec ne... klidně seď a pusť se do jídla, přidám se k tobě za okamžik." Odkloní se hlavou od stolu a zahledí se na tmavý horizont, který už je vidět jen slabým proužkem zapadlého slunce. "Ano, Alexi...?"

Pustí se do masa, než vychladne. I pak je dobré, ale proč ho zbytečně nechat stydnout. Teplé je lepší. Nenápadně kousíček propašuje Xittovi. Snad ho za to potom Michal neseřve. Snaží se neposlouchat a docela se mu daří. Radši se potuluje ve vzpomínkách a vlastních myšlenkách. Když si vzpomene na Romana, sousto mu v ústech zhořkne. Měl by se mu ozvat. Nechal mu přece na krku bar.

"Lexi? Jsi přítomen na téhle planetě?" Michal zandá mobil zpátky a s úsměvem se otočí na Lexe, který se zdá být hodně daleko...

"Co? No, víceméně ano. Už jsi skončil? Přítel uklidněn?" pousměje se a vloží do pusy další sousto.

"Pokud jako uklidnění přijmeš fakt, že jestli se mi něco stane, najde si tě, tak ano. Je klidný. Jen měli po náročném výjezdu a potřeboval se uklidnit..." vrhne se konečně na příbor, aby ochutnal dobře vonící maso. Olizujícího se Xitta raději ignoruje, ten kousek viděl, ale nemůže nic říct. Vlastně může, ale nechce.

"A kdo teď uklidní mě? Měl jsem pořád ještě v plánu ten les a tak." pousměje se šibalsky. "Teď abych to ještě přehodnotil. Doufám, že jsi ho ujistil, že tě vrátím zpátky do hotelu v pořádku, bez jediného zkřiveného vlásku a snad v dobré náladě."

"V dobré náladě bych prosil i já. Viděl jsi ten hotel, kde bydlím? Venku je to pozlátko jako prase, tak jsem si říkal, že to bude něco luxusnějšího, když už mi to firma zaplatila... a uvnitř... můj pokoj je sterilní a vystřižený jak z nějakého blbého hororu pro pamětníky. Kdybych tam došel v depresi, tak nevím, jak by ta noc dopadla..." málem že se nepokřižuje, když si na to vzpomene. "Jestli po dnešní noci nebudu mít noční můry, tak si normálně zaplatím jiný pokoj, v jiném hotelu..."

"Pořád máš ještě možnost strávit noc se mnou." pousměje se, v očích mu hrají veselé ohníčky. Navrhuje to zcela ve vší počestnosti, ale rád by věděl, jak Michal zareaguje na takovou nabídku.

"Nic proti tobě, Lexi, ale nemyslím si, že bys chtěl strávit noc se mnou..." odpoví pobaveně. Sice ještě nepili nic ostřejšího, ale Lex se zdá být v těhle tématech jako na kramflecích.

Změří si ho pobaveně pohledem. "Z čeho tak usuzuješ?" zeptá se zvědavě. "Podle mě jsi velmi pohledný a přitažlivý muž."

"Díky, nemůžu říct, že by mi to nelichotilo, ale tohle," ukáže na svoje nohy. "skýtá i dost problémů, co se společně strávených nocí týče."

"Problémů? Například? Já vidím třeba jedno pozitivum. Nemůžeš mě kopat ze spaní." pousměje se. "To velmi oceňuju. Jeden z mých milenců sebou při spaní příšerně házel." Zasměje se. "Nikdy jsem se vedle něj nedokázal pořádně vyspat. A další pozitivum mě napadá přímo teď. To, že bych tě nosil na rukou, bych mohl převést do reálu naprosto snadno. A ani by ses tomu nemohl moc bránit."

Michal se na něj zašklebí přes talíř, ale rázem je zpátky pobavení. Potom se zarazí. Jak se k tomu vůbec dostal? Lež mu tady neprojde a ani zrcadlená odpověď, tím si je jistý. "Od té bouračky po namáhavých dnech mívám dost neklidné spaní. Ne že bych kopal, ale spíš se celou noc budím s výkřiky a tak... a když je špatný den, tak se mi to stává taky. Jeden z nepříjemných pozůstatků toho... o dalších bych mohl jen vyprávět... Se mnou jako s nocležníkem, kterého si jen tak položíš vedle sebe, není zábava. Většinou spím klidně jedině v momentě, kdy cítím, že je někdo vedle mě dost blízko natolik, abych se ho mohl dotýkat," pokrčí rameny. A je to venku. Další věc, kterou Alex stále ještě netuší.

"Na tom není vůbec nic špatného. Každý máme noční můry. I já. A je nepříjemné vzbudit sám sebe vlastním křikem." pousměje se. "Ale to není zas tak hrozné. Už jsem myslel, že třeba slintáš ze spaní. Docela tvému příteli závidím, může se k tobě tulit a ani si nemusí vymýšlet, že je mu třeba zima."

"To máš pravdu, protože zima je většinou mně..." rozesměje se. "A slintáš i ty, Lexi, je to fyziologický proces přirozený pro polohu na boku." vyplázne na něj jazyk.

Pokrčí rameny. "Když už spím na boku, tak většinou s někým a můžu to slintání svést na něj." Nahodí nevinný úsměv. "Jinak mě to zas tak moc netrápí. Já jsem v posteli hodně tolerantní. A ještě nikdo si na mě nestěžoval." Kromě Gabriela, ale ten se nemůže řadit do kategorie normálních lidí. To je totiž vůl.

"Fajn, budeme předpokládat, že mě tvoje dvojsmysly vůbec neoslovují. Jsi schopný udělat dvojsmysl do každé druhé věty... začínám se tě bát, Lexi, opravdu. Nakonec mě budeš muset v náručí nosit celý týden, protože budu mít ruce ztuhlé strachy..." vrátí mu to alespoň trochu.

"Donesu tě kamkoliv si jen budeš přát. A třeba celý týden. Není problém." tímhle ho vážně nemůže rozhodit. "Říkal jsem přece, že s tebou dostává úsloví nosit někoho na rukou, naprosto jiný rozměr."

Část pátá

---

Vyloženě se baví. "Promiň, asi jsem to měl říct hned, jak jsi se prořekl s tím přítelem. Ale nějak mi to nedalo." Zamíří ke dveřím. "Můžeš být v klidu, nechci na tebe nic zkoušet. Opravdu ne." Trošku se sehne. "Kliku, prosím." Musí se dostat do chodby a on má obě ruce jaksi zaneprázdněné.

"Já bych se ani nedal, Lexi." Natáhne se po klice, aby ji stáhnul dolů a dveře pootevřel za Lexova couvání o krok zpět. Do nosů je udeří pach vykouřených doutníků a cigaret a takový ten typický hospodský pach, na který se snadno zvykne. "Nedělej si starosti. Vypadáš dost majetnicky. Mám se o sebe bát? Abys mě tady někomu neprodal... Pořád ještě jsme nedořešili téma masových vrahů..." Opravdu by měl přestat plácat nesmysly.

"Zdám se ti majetnický?" zeptá se se zájmem. Projde i s Míšou v náručí k lítačkám, prakticky je rozkopne a vtrhne dovnitř. Většina osazenstva se na ně otočí, ozve se pár hlasů. Lex odpoví v němčině a prohodí několik vět s majitelem, pak zamíří dozadu, kde je menší letní teráska. Zastřešená a otevřená ven jen jednou stranou. "Nebude ti to vadit tady? Není tu zas taková zima a je tu příjemněji jak uvnitř."

"Vůbec ne, s terasou jsem teda nepočítal... Jen mi prosím tebe dovez vozík, jsem trochu nervózní z toho, že je na druhé straně lokálu i s Xittem. Nebyla to levná záležitost. Tyhle věcičky dělané na míru jsou strašná zodpovědnost, ale kvůli páteři si nemůžu na nic stěžovat. Kdybys byl tak hodný?" Uvědomí si, že skoro ani nepozdravil osazenstvo, jak s ním Lex lokál proběhnul jak po únosu...

"Neboj, tady to není doupě loupežníků. Hned tam skočím." Usadí Míšu do polstrovaného křesílka. A narovná se. Zmizí v lokálu, aby se za chvíli objevil i s vozíkem a Xittem. Vozík nechá v Michalově dosahu tak, aby nepřekážel. "Za chvilku je tu obsluha."

"Budíme tady hodně pozornosti?" rozhlédne se po prázdné terase. "Není to jen můj pocit, že je tahle terasa zamluvená jen pro nás, že ne?" propíchne Lexe pohledem, jako by se ho snažil oskenovat a zjistit pravdu. Potom se pohodlně opře do křesla. "Každopádně doufám, že ty steaky budou stát za to, mám hlad, jako vlk."

"Tak to je čistě jen tvůj pocit. Ono se většinou sedá uvnitř. Ven se chodí... no, spíš s dámama, kvůli kouři a tak. A o víkendu je to tu trošku vyklizené a je tu takový... taneční sál." Pousměje se. "Mívají i živou hudbu." Usadí se naproti Míšovi. "Kdybych tě dejme tomu sváděl, byl by tvůj pocit naprosto oprávněný. Ale je to opravdu jen náhoda."

"Jsem rád, že to vím." usměje se. Dnes se nějak moc směje... "Ale stejně se nevyvlíkneš z našeho předešlého tématu, které jsme řešili ještě před tím stylovým příchodem sem. Ale můžeš mi oponovat tím, že se známe teprve první den, tu výmluvu přijmu."

"Nepotřebuju se vymlouvat. Pokud to chceš slyšet, řeknu ti to." Podepře si dlaněmi bradu. "Ale víš, co mě moc zajímá? Jaký je ten tvůj přítel." změní zákeřně téma.

"Nepotřebuješ se vymlouvat, jo? To vidím... Ale dobře... když mám povídat já, budu tím nejukecanějším článkem ve tvém dnešním dnu... A jaký je? Jmenuje se stejně jako ty. Alexander. Pěkné jméno, jak jsi k němu přišel? Rodiče v tobě chtěli mít někoho výjimečného?"

"Jen jsem se snažil získat trošku času. Prokoukl jsi mě." pokrčí rameny. "Můj otec je taky Alexander. Jsem jeho jediný syn, počítal s tím, že převezmu firmu a budu dalším toho jména. Moje starší sestra je Alexandra. Pro případ, že by se nepovedl kluk." ten úsměv, který se mu objevil na rtech, moc veselý není. "Můj život byl nalinkovaný ještě, než jsem se narodil."

"Pomalu mi do sebe zapadají informace, které jsi mi zatím sdělil. Takže žádný život rozmazleného synátora, co? Asi se ti nedivím, že jsi odjel... i když nějak nechápu, proč zrovna Česká republika? Jistě, měl jsi tam prarodiče? Vzali tě k sobě?"

"Prarodiče už nějakou dobu žijí tady. Ale pochází oba z Čech, a když jsem byl malý, dost často o nich vyprávěli. Taky dost dbali na to, abych uměl jak německy, tak česky. Chtěl jsem se tam prostě podívat a když... no, prostě jsem zdrhnul hned, jak to trochu šlo. Můj otec se nikdy nesmířil s tím, že jediný dědic jaksi už žádné dědice mít nebude. Zanikne jméno." ušklíbne se. "Myslím, že mi to neodpustí nikdy."

"Nežijeme snad ve středověku, ne? Navíc, kdyby tvoje sestra chtěla, může si nechat svoje rodné jméno..."

"To jistě může, a taky nic jiného nezbyde. Ale otec to prostě nebere. Když je syn zdravý, měl by zplodit potomka. Myslím, že to ho štve nejvíc. Fyzicky můžu, ale..." mávne rukou. "To je prostě věc, kterou asi nikdy nedokáže pochopit."

"Víš, co mě na Němcích štve nejvíc? Že v nich i přes to všechno, zůstaly stopy po minulém režimu..." zakroutí nad tím hlavou. Lexův otec je tak trochu zrcadlová kopie. "přitom by šlo všechno vyřešit jinak, že?"

"Už se to stejně víceméně provalilo." pousměje se s jistým zadostiučiněním.

"Život tě taky netahal loukou plnou fialek, co?"

Zavrtí hlavou. "Mě protáhl roštím, kaktusy a dost velkou hromadou..." zarazí se, nechce použít ten výraz, který mu vyskočí na jazyk... "hromadou exkrementů." zvolí mírnější výraz. "Někdy si říkám, že už toho bylo skoro až dost. A přitom toho tolik nechci. Bar si vede výborně, určitě bych se mohl věnovat i dál architektuře. Jenže se vždycky něco najde. Soud nebo něco, co nemůžu sám ovlivnit."

"Kostlivci ve skříni se stále snaží dostat ven... o tom mi něco povídej. Mám toho svého na talíři každý den, už několik let... Teď si nějak nevybavuju, ale odpověděl jsi mi na otázku, proč ses teda vracel?"

"A přichází třešnička na dortu." pousměje se smutně. "Musel jsem kvůli obvinění. Byl na mě vypsaný mezinárodní zatykač. Kdybych se nevrátil sám, bylo by to skoro jako doznání." usměje se kysele.

"Ou... to ti byl schopný udělat otec? Aby tě dostal zpátky do vlasti?" zírá na něj naprosto otevřeně, nevěřícně.

"Ono je to komplikovanější. Víš, zamilovaní lidé dělají kolikrát věci a vůbec jim nedochází co. Můj tehdejší přítel mě zatáhl do praní peněz a ukradl mi několik plánů. Prostě je použil ke stavbě budov a v rámci toho vyprali peníze. Neměl jsem tušení, co se dělo. Soudit jsem se kvůli krádeži nechtěl. Pak to přerostlo v něco daleko horšího. Umřel člověk a můj expřítel se to snažil hodit na mě. Hledali mě pro vraždu." přizná po pravdě, stejně nemá co skrývat.

"Au... když člověk miluje, tak je to strašný risk, že? To sis ty ukradený plány nechal líbit jen tak? Předpokládám, že tě do toho zatáhlo i to, že držíš legálně zbraň?" připadá si trošku jak ve zpovědnici, ale co už. Na Lexovi vidno, že mu to povídání pomáhá.

"Je to komplikovanější. Byl jsem pitomý, zamilovaný... čerstvě po škole. Miloval jsem ho, myslel jsem, že je to ten jediný pravý." Ironicky se nad sebou ušklíbne. "Pak se najednou oženil s dcerou svého šéfa. Zlomilo mě to. Chtěl jsem prostě utéct a už to neřešit dál. Nebudu ti popisovat, co se dělo mezitím, ale po čase jsem se rozhodl, že ty plány... vydělaly jim dost peněz, z principu mi to přišlo nefér... jenže, nechtěl jsem ho tahat po soudech, když jsem neměl pořádné důkazy, že plány byly moje... a jeho ženě se zrovna narodilo dítě. Má osudová chyba. Pak to nějak zapadlo. A když se přišlo na ty jejich podvody, já v tom byl automaticky, protože plány byly moje... Pak zabili toho chudáka a ten hajzl Horst se to snažil navlíknout na mě. Já v té době ani nebyl v Německu. Balistika mojí zbraně byla taky v pořádku. A teď se ten soud parádně rozjel. Sice už nejsem podezřelý, ale pro změnu svědek. Nesmím opustit zemi, dokud soud neskončí. A to se může táhnout ještě dlouho. Tak jsem slíbil otci, že budu hodný, nebudu se vídat s jinými muži a nastoupím zase do firmy. Mám toho všeho už po krk." Trošku přistiženě se otočí na číšníka. Naštěstí mu nerozuměl. "Takže, ten steak?" zeptá se Michala, ale nepodívá se mu do očí. Na to si není moc jistý tím, co si o něm teď myslí.

Michal přikývne, příchod číšníka je zachránil od super trapného ticha, takže teď je to jen trapné ticho, protože si potřebuje v hlavě srovnat, co mu to tu Lex vůbec povídá. Složitý životní příběh, který se vrací dokola jako roztočená káča. "Objednej mi to samé, co si dáš ty. Když v tom nebudou houby, sním asi všechno..."

"Dobře, houby vynechám." pousměje se a zaměří svou pozornost na číšníka, aby mu řekl, co si přeje. Pak se otočí na Michala. "Doufám, že máš rád svařený džus."

"Nikdy jsem ho nepil, tak ochutnám něco nového..." prohlédne si Lexe, který najednou mlčí, pohled prázdný a upřený do neznáma. "Nemůžeš si to tak brát, Lexi. Jak jsi řekl, život nás koupe ehm... v exkrementech a asi pro to má nějaký důvod. I tohle bude jednou uzavřená věc. Láska vždycky bolí a nejvíc ta, která nakonec zradí," požmoulá v prstech svojí košili. "Ptal ses mě na mého přítele... je to blbé přirovnání, ale je to tak trochu podobné. Alex je strašně fajn a nemůžu si stěžovat na jeho osobu. Jenže když jsme se poznali, tak měl svoje cíle a má je i teď, ale tak trochu přehodnotil životní priority a už je ten vztah jiný... K tomu, co se mezi námi stalo... měl sen, který se čirou náhodou začal uskutečňovat v době, kdy jsme se my dva poznávali a řekl bych, že v tom největším zlomu - prostě odjel. Celé čtyři měsíce jsem se cítil zrazený, ale nevyčítal jsem mu to. Nebyl ke mně nijak přivázaný. Nejhorší pro mě však bylo zjištění, že už je zpátky a všichni to věděli dávno před tím, než jsem ho potkal v baru, kde oblažoval svojí přítomností další návštěvníky a kolegy z práce... Vím, že je to blbé přirovnání, ale už je to tak. A už to nevrátíme a já mu to odpustil jen proto, že jsem se prostě nechtěl hrabat ve starým bahně. Vyřeš to tady a odjeď. Odjeď tam, kde je ti dobře, protože tady tě to akorát psychicky zabije..."

"Nejhorší věc, kterou můžeš udělat, je postavit se mezi něj a jeho sny. Jsi rozumný, Michale, vytahovat špínu na světlo je hnus pro obě strany. Já to teď zažívám u toho soudu. Miliony otázek na to, co by mělo být soukromé. Co bylo jen mezi mnou a Horstem. Otázky, jenom pořád otázky. Kdysi jsem si myslel, že bych se k němu mohl vrátit. Nemohl. Je to pryč. To, co mi udělal, to odpustit nedokážu. Musel jsem odjet v době, kdy jeden z mých přátel musel na vážnou operaci. Kvůli němu jsem nemohl být s ním." povzdechne si. "Začínám mít pocit, že se nemůžu vrátit ani do Čech."

Část čtvrtá

Tak abyste neřekli, že jsme zlí...

---

"Kéž bych mohl. Ale moje situace je poněkud složitější. Jen doufám, že to tu zvládnu a nezblázním se dřív, než budu moct zpět." zahlédne tu správnou odbočku a hodí blinkr. "Můj život je příliš složitý a komplikovaný na to, aby šlo cokoliv podle mého." Pousměje se a je těžké určit, zda to byl úsměv smutný nebo kyselý.

"Začínáš mě zase trochu děsit. Říkal jsi mi, že nejsi masový vrah a nemůžeš se vrátit zpátky? Co je to za blbost? Prostě se seberu, zavřu zadní vrátka a nazdar, nepohodlný živote... Já vím, vidím to spíš jak Hurvínek válku, ale copak se to jinak dá? Máš se snad tady zbláznit a trpět příkazy jiných?"

"Zní to skoro, jakoby tě to zajímalo." Pousměje se a tentokrát to je smutný úsměv. "Je to vážně hodně dlouhý příběh. Vážou mě tu povinnosti. Musím svědčit u soudu. To je taky hodně dlouhý příběh. A taky uvažuju o tom, že by bylo lepší se nevracet. A to je snad ještě zamotanější." Už jsou skoro na místě, světla ranče už jsou vidět.

"A proč ses teda vracel?" zahledí se na Lexe, i když osvětlený ranč skoro jak na západě, ho zaujme taky.

"A jsi si jistý, že to chceš slyšet? Nerad bych tě zase vylekal. Nevím, kolik toho sneseš." Zajede na parkoviště. Ze zásady zacouvává, takže si s tím dá práci i teď. Vypne motor a podívá se na Michala. "Tohle neví nikdo z mých přátel. Pokud nepočítám svého právníka a lidi, kteří se kolem toho motají tady v Německu. Neměl jsem odvahu jim něco takového vůbec říkat."

"Možná se to nezdá, ale snesu toho opravdu hodně. Někdy je lepší se vyzpovídat cizímu člověku, který tě nezná a který si nechá tvoje tajemství pro sebe... Lexi, já se ti můžu přiznat k tomu, že tolik, co jsem dneska řekl o svém stavu tobě, jsem ještě nikomu neřekl. Mám kolem sebe tolik skvělých lidí, ale stydět se za sebe před nimi bych vědomě nedokázal. A nemám na to odvahu, tak jako ty... Musel bych se jít potom zahrabat. Takže kdybys měl pocit, že to chceš někomu říct, klidně se svěř. Večer ještě pořádně nezačal..." mrkne na něj povzbudivě. "Ale kdybys mi ještě pomohl ven? Vozík si z kufru nepodám..."

"A co tvůj přítel? Měl by vědět, jak se cítíš? Nemyslíš, že to je důležité i pro něj?" otevře dveře a vystoupí. Nechá Michala tu otázku zpracovat. Mezitím otevře kufr a vyndá vozík. Složí ho skoro hned. A přistaví ke straně spolujezdce. Počká, až Míša otevře. "Mám ti nějak pomoct? Kdyžtak mě, prosím tě, nějak naviguj."

"Tady ještě tenhle čudlík musí cvaknout, jinak by se mi složil pod zadkem..." natáhne se po kovovém čudlíku, který má zapadnout na své místo. Přitáhne vozík k sobě, aby měl snazší přesun a nemusel se natahovat na délku rukou. "Jinak jsem celkem samostatnej." Rukama se zapře o sedák a vzepřením se na rukách přesune svoje tělo. Automaticky dělaný pohyb. Nohy položí na stupačky. "Kdybys pustil ven Xitta dřív než mě, viděl bys jeho práci v akci," usměje se, ale kdo by to asi mohl tušit, že? Když se s takovou asistencí psa ještě nesetkal. Vodící pes má sice výcvik podobný v základech, ale odlišný v mnoha jiných věcech.

Fascinovaně ho sleduje. Je překvapený, kolik toho zvládne naprosto sám. "Promiň. Příště na to budu pamatovat." ujistí ho mírně provinile. Otevře zadní dveře a vypustí Xitta ven.

"V pohodě, taky jsem si na jeho výcvik nemohl zvyknout. Byl jsem zvyklý všechno dělat sám. Jasně... vařit v normálně stavěné kuchyni je pro mě trest, což nezvládne ani Xitt, ale takové zatoulané ponožky na podlaze, sundávání oblečení, nošení mobilu nebo pomáhání z vozíku ve špatných místech... a tak bych mohl pokračovat dál. I když první na seznamu asistenčního pejska je být svému pánovi nejen pomocníkem, ale i kamarádem. Což Xitt splňuje v plné míře. Viď, ty moje chlupaté psisko?" poplácá svého huňáčka jemně po hlavě a odpovědí mu je veselé štěknutí. "Vždyť já vím..." Rozhlédne se kolem sebe, dokonce nahlédne i zpátky do auta. "Ty, Lexi, neviděl jsi můj batoh? Byl na vozíku... asi bude v kufru."

"Toho jsem si ani nevšiml, počkej, podívám se." Omluvou je, že už se pomalu šeří. Vrátí se dozadu a znovu otevře kufr. Naštěstí ho tam najde. Takže ho popadne a kufr zase zavře. "Musel sklouznout, jak jsem ukládal vozík. Ani bych si ho nevšiml, kdybys mi to neřekl. Promiň. Budu muset trošku poklidit v kufru. Mám tam trošku nepořádek."

"Neomlouvej se, není proč. Nejsi na něco takového připravený, tak ti to ani nemůžu vyčítat, ne? Já bych ho ani nepotřeboval, všechno důležité mám u sebe v kapse, ale tady mám pro Xitta označení, aby ho pustili všude. U nás s tím často bývají problémy, které opravdu nejsou moc příjemné... a to bychom se zase mohli dostat k tématu netolerantní společnosti." natáhne zručně Xittovi žlutý popruh a přes čumák nasadí speciální náhražku košíku. Přeci jen jdou do restaurace, kde nebudou sami jako v předešlé restauraci, kde měli svůj salonek. "My jsme hotoví, takže můžeme vyrazit a nezdržovat tě ještě víc."

Povzdechne si. "Můžeš přestat mluvit o zdržování? Měl jsem za to, že to jsme si už snad vyjasnili. Je mi ctí tě trošku protáhnout po zdejších místech. A tady se o Xitta neboj, tady je to velmi... volné." Zamkne auto, ozve se typické pípnutí. "Zvládneš to tu? Ta cesta není zrovna moc zpevněná. Nevím, do jak velkého terénu můžeš."

"Když je pevnější podlaží a nepropadnu se, tak je to jedno... vidíš, v tomhle má Xitt taky výcvik, umí tlačit i tahat," zasměje se. "Mají tady koně? Nikdy jsem na takovém ranči nebyl, ale vždycky jsem si chtěl zkusit hipoterapii. Jenže je blbost se na to ptát, když je skoro tma, co?" rozhlédne se kolem sebe, ale přes šero už toho moc vidět není, jen osvětlená místa.

"A ještě jsem tu taky já. Zvládám i nošení." Pousměje se. "Mají tu koně, občas se sem jezdím zašít. Trošku pročistit hlavu a tak. Znám se s majitelem. Kdybys chtěl, můžeme se tu třeba stavit někdy dřív a na nějakého hodného tě posadím. To opravdu není problém. Nejsou sice na hipoterapii, ale někteří jsou vážně krotcí."

"Já bych si to klidně i zaplatil, to mi vůbec nevadí. Je mi jasné, že mít koně není levná záležitost a tak... bylo by to vážně skvělý." řekne nadšeně. Oči má rozzářené skoro stejně jako malé dítě před vánočním stromem.

"Výborně, jsme domluveni." přikývne a vyrazí k budově. "Projektoval jsem jim kdysi jízdárnu. Mám u majitele poměrně výhody. Nebylo to totiž nic snadného." Světlo z oken se rozlévá celkem do daleka. Z venku to působí opravdu jako na nějakém ranči. "Jen by mohl být trošku problém... není tam zrovna moc zpevněný terén, musel bys spoléhat na mě, pokud by ti to nějak moc nevadilo."

"Lexi, to, že jsem z města, neznamená, že nevím, jak takový ranč vypadá. Je mi jasné, že koně nemají výběh na asfaltovém podlaží... A jsi dobrý, pokud jsi tohle projektoval. To já a moje interiéry si vystačíme... kolikrát žasnu nad některými přáními zákazníků. Dává dost práce jim některé kreace vymluvit."

"O tom nepochybuju. Jen jsem taktně naznačoval, že se budeš muset spolehnout na mě. To by ti nemuselo být příjemné. Nenarážel jsem na tvou neznalost rančů. Akorát, že pár dní dost pršelo. No, uvidíme." Zamíří ke vchodu, když si uvědomí, že tam vedou dva menší schůdky. "Sakra, tohle jsem si neuvědomil."

"Nedělej si starosti... pokud uzvedneš moje kosti..." zabublá smíchem, který ho rázem přejde. "Tak to vypadá, že to budeme muset otestovat hned, co?"

"Zdá se. Tohle jsem opomněl. No, to už je fuk." pokrčí rameny. "Máš pro tyhle situace nějaký bojový plán? Můžu tě vzít rovnou dovnitř, pokud by se ti to nějak extra nepříčilo a vrátit se sem pro vozík. Nebo máš jiný postup?" Zeptá se mírně nejistě. Neví, jestli by to třeba Michalovi nevadilo, kdyby ho vnesl do restaurace.

"Pokud jste, pane architekte, nemyslel při stavbě na nájezdovou plošinu, tak nevidím jiné řešení... Vlastně jedno by bylo. Kdysi jsme v centru, kde jsem rehabilitoval, sjížděli schůdky. Beze srandy, Lexi. Nahoru nás zase tahali po těch schodech zpátky pozadu. Ale pokud si chceš střihnout nošení nevěsty do lokálu, směle do toho. Já proti tomu nejsem." Popadla ho dobrá nálada, což je dobře. Snad tím Lexe nějak neurazí.

"Panu architektovi bylo řečeno, že se s tím nějak vypořádá pan majitel sám." pokrčí rameny a skloní se k Michalovi. Naprosto ďábelsky se usměje. "Přímo do restaurace vedou z chodby lítačky jako na divokém západě. To bude ántré." uculí se naprosto nevinně. "Jsi si jistý, že do toho se mnou půjdeš?"

"Půjč mi bouchačku a jo... dobře, dělám si srandu. Zbývá mi snad něco jiného? Kdybys nevěděl, jak mě uchopit, tak pod rukama kolem hrudi a pod koleny, ale doufám, že máš dost zkušeností s nošením milenek přes práh... tohle bude hračka." začíná se mu tady líbit. "Ještě, že jsem na projektování nedostal nějakýho páprdu, umíš si představit, jak by se snažil vyřešit takovou situaci? Radši na to nebudu ani myslet..." zabublá smíchem, kterému korunu nasazuje Lexův andělíčkovský výraz.

"No, třeba mého otce. Ale věř mi, že ten by se do takové situace ani nedostal. Já jsem naprostý nadstandard. I donáška až do restaurace." Skloní se k Michalovi. "Říkal jsi, jako milenku?" Provlékne ruce pod Michalovými koleny a pažemi a vytáhne si ho do náručí. "Je to dobře? Vždyť jsi jako peříčko. Proti Romanovi, ten váží snad metrák." zazubí se spokojeně a urovná si ho v náručí. "Jen tě asi budu muset opravit. Já milenky nikdy nenosil. Tak si nejsem tak docela jistý, jak na to."

Kdyby pil, tak by mu asi zaskočilo. Takhle v něm jen zatrne. "Nevypadáš jako gay, ale to mě asi mělo napadnout už dřív, co? Když jsi majitelem gay baru. Tak teď se stydím! A pokud chceš ujištění, jo, je to dobře. Můžeme už vtrhnout dovnitř?" Ne, že by se cítil nepohodlně, ale to jeho nesmyslné žvatlání o tom, že nevypadá jako gay... střelil by se do hlavy!

Část třetí

Takže, máme pro vás s Voldíkem další dávku emocí... užijte si ji. Myslím, že nějaké delší řeči kolem by akorát zdržovaly.

---

Zahledí se přistiženě před sebe. Vzpomínky jsou pořád čerstvé, i když je to už celkem věčnost. "Vlastně je to blbost... byla... jel jsem na kole a sejmulo mě auto. Probral jsem se až v nemocnici. To auto byla dodávka. Nedal mi přednost. Řítil jsem se z kopce po hlavní a on vjížděl z vedlejší. Nejvíc přehledný úsek silnice u nás. Poslední, co si pamatuju je, jak jsem se snažil zmáčknout brzdy, ale bylo pozdě. Měsíc mě nechali v umělém spánku. To je asi tak všechno."

"Nemyslím si, že to byla blbost. Blbost to byla od toho kreténa za volantem." svraští obočí, jak přemýšlí, co na to říct. "Musel jsi toho dost zkusit. Kvůli nějakýmu kreténovi, co nezná dopravní předpisy. Ale když se na tebe tak dívám, je úžasné, že jsi nezahořkl a takhle cestuješ za prací. To by asi dost lidí na tvém místě nezvládlo. Je to obdivuhodné."

"Paradox je, že jsem měl i tu blbou přilbu, byť jsem proti ní protestoval celý mládí. Co taky jinýho? Bylo mi čtrnáct, puberta se mnou mlátila ze strany na stanu a ze dne na den něco takového... Měl jsem snad možnost zahořknout?" ušklíbne se, když mu v mysli proběhnou útržky z té doby. "Mí rodiče byli víc než přesvědčiví, abych cvičil. Měl jsem i vůli to zkoušet znovu a znovu, naděje pořád byla. Křičel jsem po všech kolem sebe a ubližoval. A potom z toho vzešlo to, že jsem nejvíc ubližoval sám sobě. Jo, mohl jsem zůstat doma zavřený a nevycházet ven. Jenže já jsem byl vždycky dobrodruh, co se o všechno zajímal. Takže cesta k osamostatnění vedla jen jedním směrem... Dodělat školu a odjet daleko od všech. Do nového života."

"O ubližování sobě sama toho vím dost." řekne tiše. "A je skvělý, že sis to dokázal uvědomit. Ono i to je způsob, jak se z toho nezbláznit, kopat kolem sebe. Znal jsem někoho, kdo to praktikoval opravdu brilantně. Ale ty ses s tím popral naprosto skvěle. Řeknu ti, že když ses dneska objevil na té schůzce, tak jsem byl chvilku na vážkách, jestli bylo od tvé firmy moudré poslat tebe. Jenže pak se na tebe člověk koukne a vidí sebevědomého chlapa, který si je jistý tím, co chce. Dokáže naprosto skvostně jednat... a to neříkám proto, žes vyjednal ten ústupek. Neskončil jsi jako zamindrákovaný chudáček a to je úžasný. Ty znáš svou cenu a to o sobě může říct jen málokdo."

"Je to jen maska, Lexi. Člověk má spoustu tváří, které ukazuje podle aktuálních nálad. Ve společnosti lidí nemám čas na nic takového myslet a ani při práci. Ale když jsem sám... přepadají mě podivné myšlenky, že ten někdo, pokud existuje, mě chtěl asi u sebe a tohle je jen pomsta za něco, co jsem snad někdy v minulém životě udělal. Přijít o schopnost chodit ve světě netolerantní společnosti, a že se to rok od roku lepší, není jednoduché. Všichni se umíme tvářit, ale uvnitř... Jasně, nemůžu být zase takový pesimista a musím uznat, že kdybych nebyl na vozíku, nepotkám svého nynějšího partnera a asi bychom ani nebyli spolu, takže jak se říká: všechno zlé, je k něčemu dobré. A všichni se s problémy nakonec naučíme žít. I když já už to nevidím jako problém, jen... omezení v bezbariérových místech," usměje se smířeně. "Život si přece musíme nějak vybojovat. Já jsem rád, že žiju, i když jsou dny, kdy bych nejraději nebyl."

Chvíli mlčí, soustředí se na jízdu a přemýšlí, co na tohle říct. Promluví, až když vyjedou na výpadovku z města. "Každý máme spoustu tváří, Michale. A samota nutí lidi myslet na to, nad čím by neměli vůbec přemýšlet. Ale je vidět, že ty to máš v hlavě velmi dobře srovnané." Dovolí si krátký pohled na něj a pousměje se. "Žiješ, což je jednoznačně skvělé. Umíš si vybojovat a obhájit svůj život, a jsi pro mě velmi zajímavý. Nikdo si nemůže dovolit být pesimista. To by bránilo si ten život pořádně užít. A nikdy nevíš, co život ještě přinese. Možná... kdo ví. Netolerantní společnost mi málem zabila kamaráda. A nejspíš se to v tomhle ohledu jen tak nezmění, ale rozhodně je pravda, že všechno zlé je k něčemu dobré. Tohle rčení se mi velice líbí. Nějak to dává naději..."

"Představ si mrzáka na vozíku a ještě k tomu gaye. To už je trochu paradox, nemyslíš? Hned mají babky od vedle o čem povídat, že to má ten kluk za to smilství..." ušklíbne se, ale spíš ho to už baví. Lidská hloupost je do nebe volající. "Říkals, že ti netolerantní společnost málem zabila kamaráda? Čas trochu změnit téma od mých problémů na ty tvoje, když už jsme si tak bezplatně zařídili život drbající kroužek..." Divné, jak ve společnosti prakticky cizího člověka hned padají všechny pracně vystavené zdi a člověk má pocit, že se musí svěřit se všemi svými problémy... a přitom nemá nejmenší právo zahlcovat jimi někoho, kdo ho vůbec nezná. Ale tak... pro tuhle chvíli se rozhodne to neřešit. Po tomhle jednání se už stejně asi nikdy neuvidí.

"Toho jsem se bál." přimhouří oči. Moc se mu o sobě mluvit nechce, ale když už se mu tenhle muž s takovou důvěrou vyzpovídal. Nebylo by fér mlčet. "Máš hodně času?" Pousměje se poněkud smutně. "Ono je to na dost dlouho."

"Já mám času, že bych ho mohl dneska rozdávat. Mám jednat jen s tebou. Je to všechno v tvojí režii."

"Ještě, abys jednal ještě s někým jiným. Cítil bych se podvedený." Pousměje se. "No, mluvil jsi o té netolerantní společnosti a já udělal tu poznámku. Asi bych to měl tedy vysvětlit." poněkud zvážní. "Slavili jsme narozeniny jednoho naše společného kamaráda. Já našeho opilého oslavence vezl domů a Kubu jsem tam nechal, aby vyhodil ten zbytek... a prostě to tam zavřel. Jenže jsem měl nějaké divné nutkání. Jednak jsem ho nikdy nenechával zavírat samotného a pak... Víš, tohle mě občas děsí ve snech. Dorazil jsem asi na poslední chvíli... počkala si na něho jedna homofóbní partička a pustila se do něj. Naštěstí jsem s sebou měl tu zbraň, tak jsem to nějak zvládl. Pak jsem se jen modlil, aby mi neumřel v autě. Kdybych měl ještě jednu možnost, neváhal bych střílet. Takhle jsem se jen snažil Kubu dostat co nejdřív do nemocnice. Když si uvědomím, že mohl umřít... Našel bych si jednoho po druhém a stáhl z nich kůži..." sevřenou pěstí praští do volantu. Ty emoce jsou až příliš silné a vzpomínky dost čerstvé. Tyhle asi nevyblednou nikdy.

Michal zůstane mlčet. Má slzy na krajíčku a asi by se neslušelo, kdyby se tu rozbrečel jako želva. Prostor auta se najednou zdál být tak malý a těsný. Naplněný až po strop emocemi, které vyvolávaly jen ty špatné vzpomínky. Ty, na které chtěli zapomenout. Potřeboval se nadechnout, jenže než stihl cokoliv udělat, Xitt, na kterého oba dosud zapomínali, mu položil hlavu se zakňučením na rameno. Nevýhoda psa, který vycítí emoce svého páníčka. Odkašle si, pohled vrhne z okýnka po svém boku. Jen se nepodívat na Lexe... už aby byli na místě. Nebyl zvyklý se takhle svěřovat. Takhle jitřit rány nejen svoje, ale i cizí. Co se to dělo? Lexova podivná aura uvolňovala zábrany a jak sám mohl vidět a slyšet v Lexově hlase, nebyl jediný...

Nadechne se a vydechne. Po očku zašilhá na Michala. Má ošklivý pocit, že ho vyděsil. Možná mu o tom prostě neměl říkat. Možná si to prostě měl nechat pro sebe… Ale nechtěl mlžit nebo lhát. To by nebylo fér. "Je v pořádku." řekne jen.

"To je dobře," odkašle si, ale ten hlas vůbec není jeho. "Už tam budeme?"

"Ještě pár minut." odvětí a pousměje se. "Jak jsi říkal, vše zlé je k něčemu dobré." Chce ho nějak uklidnit. Zdá se mu, že je Michal tím příběhem příliš otřesený. "Jeden pitomec si díky tomu uvědomil, že bez něj nemůže být." pousměje se jemně. "Kuba se z toho vylízal a teď, pokud vím, si zařizují společné bydlení. Myslím, že díky té... události oba dostali tak trošku rozum."

"To je jen dobře. Mám taky takovou zkušenost. A víckrát bych jí opakovat nechtěl..." usměje se. Konečně se dal trochu do kupy. "Nejhorší jsou na tom ty jizvy, které zůstavají... nejenom ty psychické, které si člověk nese, ale takové pocity snadno zatlačíš do pozadí a zadusíš to, což není dobré, ale tak... jde o ten princip na chvíli... ty fyzické, které jsou vidět a které ti to připomínají každý den, umí vyděsit víc než dost. Pokud to má dobré konce, dá se zapomenout na všechno, alespoň na oko. Ty, Lexi... ty znáš asi hodně lidí, že? Říkal jsi, že podnikáš, ale neřekl v čem. Každopádně ses trochu přeřekl v momentě, kdy jsi povídal o tom kamarádovi a zavíračce... Budu hádat, majitel?" culení si raději schová pro sebe.

"Máš postřeh." Pochválí ho a odbočí na další cestu, která vypadá o něco hůř než ta předchozí. "Ano, majitel. Musel jsem odsud zmizet a díky tomu, že mluvím obstojně česky, tak jsem zamířil tam. Vlastním v Čechách gaybar." připustí a očekává jeho reakci. "Teď ho spravuje můj... kamarád."

Michalovi vystřelí koutky vzhůru, než se začne pochechtávat nahlas. "A já si lámal hlavu s tím, že jsem se přeřekl s tím přítelem... Každopádně když jsi mě nevyhodil z auta hned, tak jsem očekával spíš jen normální přístup k menšinám... ale gaybar bych opravdu nečekal! Dostal jsi mě."

Pokrčí rameny. "Ale je to slušný podnik, aby bylo jasno." Pousměje se. "Vždycky to bylo spíš takové rodinné. Většinu těch kluků znám." Vynechá skutečnost, že s většinou taky někdy něco měl. "Je... bylo to takové odreagování."

"Proč bylo? Říkal jsi, že bys odtud chtěl už vypadnout... Nemáš v plánu se vracet?"