Vzhledem k tomu, že netuším, jak to bude příští týden vypadat a už teď jsem vyklepaná jako ratlík, dávám další část raději už dnes. Uvidíme, jak to bude pak vypadat. Každopádně se budu opět snažít přidat další co nejdříve. Snad to beze mě vydržíte :-)))
Poskočíme trošku v ději, nechce se mi popisovat ty měsíce mezi :-))))
Přehoupl se červenec, srpen prosvištěl a pomalu minulo i září…
"Vidíš ho?" dloubl Kuba do Martina, který si u baru četl noviny. Foťák položený vedle, protože neustále něco nebo někoho fotil. Většinou Kubu. Tvrdil, že nikoho, koho by jeho objektiv tak miloval, nezná. Kuba se na to většinou culil, jako by byl školačka. Roman na ty dva většinou shlížel s velmi znechuceným pohledem. Vždyť on je musel poslouchat po nocích, a že teda moc potichu nebývali.
Roman zrovna vedle leštil skleničku. Stál vedle Kuby, takže měl skvělý výhled a nemusel se jako Martin otáčet.
"Co tu zase dělá?" ucedil Roman.
Martin si ho prohlídl a pokrčil rameny. "Vypadá dost ztrhaně."
"To mu patří." Usoudil Roman.
"Jdu za ním." Prohlásil Kuba a práskl utěrkou o bar.
"Cože?" zděsil se Roman. "Víš, co je zač?"
"Opravdu si nemyslím, že by na mě něco zkoušel. Už sem chodí tři měsíce a vždycky odchází sám. Jen tu prostě sedí."
"To je fuk, ale je to…"
Martin zvedl foťák, namířil objektiv na usedajícího Gabriela. Několikrát cvakla uzávěrka. "Zoufalství…" řekl pomalu.
"Co?" zeptal se Kuba.
"Povídej se, na držení těla…" řekl Martin a začal si prohlížet snímky, které právě pořídil. "svěšená ramena, hlava vtažená mezi ně… ten člověk se buď bojí, anebo propadá zoufalství."
"Nazdar děcka…" vlítl mezi ně Vojta.
"Jdeš pozdě!" ucedil Roman. A vztekle ho sjel pohledem.
"Víš, že jsi k pomilování, když se začneš čertit?" zazubil se na něj. Roman se zatvářil znechuceně a zmizel radši vzadu.
"Přebírám směnu." Kývl ke Kubovi. "Už jen já a Románek. Dneska vypadá nějak nabručeně, bude s ním legrace." Začal se smát.
"Víš, že bys ho neměl takovými řečmi dráždit? Od té doby, co je tu Martin, je poněkud přecitlivělý." Zasmál se Kuba, obešel bar a přešel k Martinovi. Ten zase pozvedl foťák a udělal pár snímků.
Vojta se mu do objektivu zašklebil. "Praskne ti čočka." Upozornil ho. "Jste moc nahlas, co?"
"To se neboj. Ta to přežije, ale ty moc ne." Vrátil mu Martin. "Moc hezký škleb, asi to vyvěsím tady na baru."
"To si zkus."
"Kubíčku?" otočil se Martin na jmenovaného. "Co kdybys už konečně šel za tím padlým andělem, abys měl klid na duši a mohli jsme jít domů. Mám chuť si před spaním ještě něco vyfotit."
Kuba zrudnul, usmál se a prsty pohladil Martina po paži. "Budu tu za chviličku."
Ani nevím, proč jsem sem chodil. Ale nemohl jsem přestat. Takhle jsem měl aspoň pod kontrolou, jestli už je Lex zpátky. A když bude zpátky Lex, bude i Vítek. A když bude Vítek, třeba ho uvidím a budu s ním moct promluvit.
Po nocích mě stejně strašily představy toho, jak je Vítek s Lexem, jak spolu šukají. Sakra, nemohl jsem to dostat z hlavy. Neuvěřitelně mě to sralo a… já nevím, něco podobného jsem cítil naposled, když jsem ležel na podlaze toho starýho ošumtělýho baráku, kterému jsem mohl jen dost ironicky říkat domov, s polámanými žebry a nemohl se nadechnout, jak mě něco drtilo zevnitř. Myslel jsem tehdy, že umřu. Že se otci konečně podařilo se mě zbavit. Jenže tohle bylo horší. Tohle dusilo pomalu, drtilo a svíralo, ale pořád jsem mohl dýchat. Pořád udržovat zdání života.
Zavřel jsem na chvíli oči. Tady jsem ho poprvé uviděl. Myslel jsem na něj jen jako na… Teď už jsem nemohl. Od té doby mě nikdo nezaujal a ne, že bych se nesnažil. Snažil jsem se vrátit se do doby před Vítkem. Nešlo to. Byl to trest? Ušklíbl jsem se a pomalu oči zase otevřel. Uviděl jsem před sebou toho kluka z baru. Kubu…
"Co chceš?" ucedil jsem okamžitě.
"Mluvit s tebou." Zareagoval rychle a posadil se.
Ušklíbnul jsem se. "Ale já nemám zájem mluvit s tebou."
"Proč sem pořád chodíš?" vypálil na mě otázku. Co to se mnou je, to už můj úšklebek nedokáže nikoho odradit od těch stupidních otázek?
"Co je ti do toho?"
"Je mi tě líto…"
"LÍTO?" zařval jsem na něj. "Mě nemusí nikdo litovat, sakra!"
Díval se na mě dost zvláštně. "Když to říkáš. Vrací se příští týden." Pomalu zase vstal. "Možná by ses měl dát trochu do kupy."
Hrozně rychle to uteklo. Bylo mi v Německu hezky. Lex mě zavlekl do jejich rodiny. S rodiči sice moc nevycházel kvůli své orientaci, ale jeho prarodiče byli super. Bylo mi hloupé být na oslavě jejich výročí svatby, ale nakonec to bylo velmi příjemné. Lexova babička si mě hned vzala pod křídlo. Trošku mi připomínala moji maminku. Tou neuvěřitelnou snahou mě vykrmit, protože jsem moc hubenej.
Zdálo se mi, že i Lex je takhle spokojený. Choval se ke mně hezky, strašně laskavě. Představil mě jako svého přítele, i když to nebyla tak docela pravda. Moc jsem německy neuměl, takže… no, vlastně mi to ani nevadilo.
Nespali jsme spolu. Tedy, spali jsme v jedné místnosti, jedné posteli, ale prostě jsme spolu nespali. Nějak jsem nemohl. Kdykoliv se ke mně pokusil přiblížit v takovém úmyslu, okamžitě jsem se stáhl. Nechtěl jsem mu ublížit, ale nemohl jsem zcela sobecky ubližovat ani sobě tím, že bych dělal něco, co jsem tak necítil. A já necítil k Lexovi víc než jen přátelství. Moje oddanost k němu se zvýšila, když se zachoval, tak jak se zachoval. Přišel za mnou, i když jsem ho odsoudil bez důkazů, když jsem neměl snahu dát mu šanci se obhájit, když jsem si kvůli společným pomíjivým chvilkám s Gabrielem ani nevzpomněl na jeho existenci. Já si nezasloužil někoho, jako byl Lex. Nezasloužil a přece tu byl. Se mnou a pro mě. Jeho péče mě dojímala, ale nemohl jsem.
Tu poslední noc tam, když si lehnul vedle mě, jsem to zkusil. Zkusil mu nesobecky vrátit… jako bych mu tím, že mu nabídnu sebe, mohl všechno vynahradit. Byl už pár dní zvláštně napnutý a já netušil čím to je. Pak mi při cestě zpátky do Čech, řekl, že narazil na Horsta.
"Vítečku?" slyšel jsem jeho hlas u svého ucha. Mé jméno bylo proneseno tiše, s jemným náznakem vzrušení, s něhou. Věděl jsem, že poznal. Že ví, že nemůžu. Úplně jsem ztuhnul.
"Promiň, Lexi. Mě to strašně mrzí. Nemůžu…" bál jsem se vlastního hlasu, bál jsem se, že zradí.
"Rozumím ti." Jeho úsměv jsem cítil, stejně jako rty na mé tváři. "Mým jediným cílem je, abys byl šťastný. Ať už to znamená cokoliv."
To zabolelo. Kdybych si uvědomil, jaký poklad Lex je, ještě před Gabrielem, nejspíš bych bezmezně miloval právě jeho. Byl by ideální, naprosto dokonalý. A vím, že by mi neublížil. Tak proč, když tohle vím, nedokážu dostat Gabriela z hlavy?
Žádné komentáře:
Okomentovat