Nebudu lhát, takhle povídka mi dala celkem dost zabrat. Ale už je hotova. A už si moc dílů neužijete, tahle povídka skončila na krásném čísle 14. Jsem ráda, že už ji mám za sebou, i když mi Matěj se Štěpánem docela chybí. No, uvidíme. Třeba se k nim jednou vrátím a nebo taky ne...
Minule jsem asi dosti lidem zkazila náladu... já vím, ten minulý díl zrovna nehýřil optimismem... A tenhle nebude o nic lepší... a nebo možná bude... sama nevím. Takhle zpětně z tohohle dílu nemám úplně nejlepší pocit, tak doufám, že mě za něj nebudete chtít ukamenovat...
Zachvátila ji panická hrůza. Chvíli jen tak stála a dívala se před sebe. To nemůže být pravda, to musel být nějaký vtip. Pak se vzpamatovala. Rychle vzala i druhý dopis a vyběhla na zahradu.
"Matěji… Matěji!" zavolala v bláhové naději, že je to jen hloupý vtip a řehtající se Matěj někde vykoukne.
"Šel někam k lesu." Ozval se Štěpán a pomalu vstal. "Něco se stalo? Vypadáte vystrašeně."
Alena se na něj dívala a pak mu rychle vrazila dopis určený jemu. "Matěj… Matýsek…" vykoktala.
Štěpán nechápal, ale vzal si obálku, roztrhl ji a vytáhl list papíru.
Čaroději, můj úžasný čaroději… odpusť mi. Potřeboval jsem ublížit jen sobě. Tys tam neměl být. Neměl. A já už nemůžu. Nemůžu tě dostat z hlavy, dostal ses mi všude. Do hlavy, do srdce… Kdysi jsi říkal, že je to na druhé straně fajn a já ti věřím. Sednu si tam a budu čekat, dokud za mnou nepřijdeš. Chci být s tebou, jen s tebou. Ale vím, že tady to nejde. Třeba budu mít větší štěstí tam. Už si nechci ubližovat a nechci ubližovat ani tobě. Není pravda, že tě nenávidím. Šílím po tobě, miluju tě. Matěj.
Štěpán sevřel papír v prstech a podíval se na Alenu. Matěj se chce zabít? Proboha, puberťák jeden šílenej!
"Štěpáne, on… on…"
"Alice?!" zavolal rychle do domů a otočil se zpátky na Alenu. "Zůstaňte tu, ano? Alice bude s vámi. Bude to v pořádku, věřte mi. Před chvíli jsem ho viděl a vím, kam šel. Najdu ho a promluvím s ním. Ano? Nebojte, bude to dobré."
"Štěpáne, prosím tě…" Alena na něj upřela zoufalý pohled.
"Slibuju, že ho dovedu v pořádku." Štěpán sevřel papír v prstech a vyrazil k lesu.
"A proč nesmím k rybníku?" zajímal se mrňous.
"Protože je moc hluboký a mohl by ses v něm utopit." Oznámil mu Štěpán.
"Aha, a to… to bych jako umřel?"
Přikývl. "Ano. A to my nechceme. Takže se bude prcek rybníku vyhýbat. Platí?"
"Platí." Přisvědčil prcek.
"Ty zatracenej idiote, ty debile, ty kreténe." Častoval se Štěpán za běhu, kdy se snažil dosupět k rybníku dřív, než se Matějovi povede ta šílenost.
Když viděl Matěje ráno, ani ho nenapadlo, že by udělal něco… že by chtěl udělat něco takového! Šel naprosto klidně a ještě mu stihl věnovat jeden nasupený pohled.
Už ho píchalo v boku, ale zjistil, že dokáže vyvinout až neuvěřitelnou rychlost a nepřizabít se mezi kořeny. Šlo o všechno! Šlo o Matěje!
Ani se neobtěžoval zouvat nebo svlékat oblečení. Jde se přece zabít. Ne koupat. Pomalu vkročil do vody. Byla studená. Ledová. Jako hrob. Nadechl se, jak postupoval dál od břehu, studená voda mu pomalu vytlačovala vzduch z plic. Nebylo těžké se rozhodnout, nebylo těžké sem dojít. Nebylo těžké vlézt do té vody. Bylo těžké odejít. Celou svou bytostí lpěl na Štěpánovi. Co když, co když není pravda to o druhém světě? Co když je prostě jen tma a nicota? Tak či tak, nic nemůže být hroznějšího než to prázdno, které se mu rozlézalo tělem. Zaměřil svůj pohled k prostředku rybníka. Teď už necouvne.
"Matěji!" ten výkřik ho úplně zmrazil. Už byl ve vodě víc jak po pás. Už jen pár kroků a dostal by se na hloubku. Udělal ho. Jeden krůček.
"Matěji, stůj!" Štěpán zněl zoufale. Matěj nemohl. Pomalu k němu stočil ztrápený obličej. Proč ho prostě nenechá? Chce ho dál trápit?
Zašplouchla voda. Vystříkla vysoko, skrápěla Matějovi obličej. Jako ve snách pozoroval, jak se k němu Štěpán řítil tak rychle, jak jen odpor vody dovoloval. Cítil, jak se mu kolem paže ovinula ruka. Cítil, jak ho Štěpán vleče z vody.
Štěpán s ním smýkl na břeh a složil se vedle něj. Měl pocit, že umřel sám. V hlavě mu od rychlého běhu zvonilo, sotva popadal dech, v plicích ho pálilo a vyvléct Matěje z vody ho stálo zbytek sil.
Matěj ležící vedle něj se pohnul. Štěpán přinutil vlastní ruku, aby se rychle vymrštila a zachytila Matěje za paži. "Lež a ani se nehni." Zasípal, protože víc mu hlasivky nedovolovaly.
Přesto se Matěj posadil. Svěsil hlavu a čekal, co bude. Čekal nadávky, čekal výčitky, čekal…
Po pár minutách, a Matějovi to připadalo jako věčnost, sevření ruky povolilo a Štěpán se posadil. Prvně přiletěl lehký pohlavek, jaký Štěpán Matýskovi nadělil, když si tehdy hrát se sirkami a málem si ublížil.
"Tak za prvé… co sis sakra myslel?" nadechl se Štěpán a spustil. "Že tímhle to jako vyřešíš? Málem jsem umřel strachy, proboha! Co tě to napadlo?"
"Já jsem jen chtěl…" Matěj na něj upřel uslzené oči.
"Mlč! Ještě jsem neskončil."
"Promiň." Sklopil Matěj kajícně pohled.
"Já… já dokážu pochopit hodně. Došlo mi během posledních hodin spoustu věcí. Myslel jsem, že spolu můžeme mluvit na rovinu."
"Já…"
"Ticho!" utnul ho Štěpán. Byl v ráži. "Tohle absolutně nic neřeší. Sakra, víš, jaký jsem o tebe měl strach? Jaký o tebe měla strach tvoje máma? A pořád ještě má?"
"Čaroději… já."
"Sklapni. Pořád ještě mluvím já." Nadechl se Štěpán. "Uvědomuješ si vůbec, cos chtěl udělat? Málem jsem dostal infarkt. Panebože, ty…"
Matěj k němu zvedl pohled a Štěpánovo napětí povolilo. Nemyslel, neuvažoval, prostě jen instinktivně popadl Matějův obličej do dlaní a dlouze políbil. Ten strach v něm cosi zlomil.
"Čaroději…" zašeptal Matěj zmateně.
Štěpán si ho přitáhl do náruče a pevně sevřel. "Ty jeden pitomče! Málem jsi tím zabil i mě."
Stulil se do jeho náruče. "Když… když já tě tak… tak miluju. Strašně moc."
"Já vím. Teď už to vím." Zašeptal Štěpán, opatrně ho položil a naklonil se k němu. Věděl, že to, co teď hodlá udělat, že se mu to vymstí, že ho to bude zatraceně mrzet. Jednou. Možná. Políbil ho. A pak znovu a znovu. Neuvědomoval si jak, ale jeho tělo ho samo vedlo. Zazdil myšlenky na cokoliv jiného. Potlačil svědomí a nechával se vést instinkty. Svlékal mokré oblečení, sobě i jemu, jemně hladil a líbal, sál a dráždil.
Matěj se pod jeho dotyky svíjel a sténal. Tohle bylo jiné než jeho představy. Štěpán tu byl a dělal všechny ty věci, o kterých Matěj snil. Cítil jeho dech na svém krku, jeho jazyk na hrudi, jeho prsty ve svém těle a umíral, při každém dotyku znovu a znovu. Uvědomoval si, že je to špatně. Že právě bere jedné rodině otce a manžela. Ale nemohl přestat. Tolik po něm prahnul, že byl ochotný nést jakékoliv následky. Utopit se může pak.
A pak se Štěpán bezradně zarazil. Matěj k němu zvedl tázavý pohled.
"Ochrana." Jen to jediné slovo mezi nimi padlo.
Matěj kývl ke svlečeným kalhotám. Jak jen mohl zapomenout. Stejné měl na sobě včera a… pro všechny případy se vybavil krabičkou. Jen tak, kdyby Denis zapomenul. A teď by se utopil a pak u něj našli… eh.
Štěpán po ní nedočkavě sáhnul. A zadíval se tázavě na Matěje. Hrál mu na rtech tak krásný úsměv, jaký u něj Štěpán snad ještě neviděl. A najednou věděl, že dělá správně. Že teď, pro tuhle chvíli, je to to nejlepší, co může udělat.
Matějovy prsty se zaklesly do svalů zad a jeho rty vyloudily zasténání. Štěpán se znovu pomalu pohnul. Cítil Matějovo sevření a po té noční… ehm, akci, mu nechtěl nijak ublížit. A Matěj to oceňoval. Vždycky věděl, že je Štěpán jemný. Dvě těla se proplétala a pohybovala v rytmu blížící se slasti. První podlehl Matěj, jen o malou chvilku následovaný Štěpánem.
Přitáhl si Matěje k sobě a políbil. Prvně do vlasů, pak na nos a nakonec na rty. Ten skoro dospělý se k němu přivinul a sevřel ho v náručí. "Omlouvám se. Je mi to všechno strašně líto."
"To nic." Jemný dotek ve vlasech. "Nějak to vyřešíme. Spolu."
Matěj přikývl. "Já tě vážně strašně miluju."
Štěpán se pousmál. "Měli bychom jít, než tvoje mamka povolá národní gardu."
Matěj se pousmál, horlivě přikývl a začal na sebe soukat oblečení. Štěpán ho chvíli sledoval a připadal si… šťastný? Na čas, než se dostaví výčitky.
Alena přecházela po zahradě a Alice se ji snažila uklidnit.
"Bude to v pořádku, opravdu. Štěpán to zvládne."
"Já vím, jen… jen mám hrozný strach. Co když…"
"Tak na to vůbec nemyslete." Přerušila ji Alice. "Bude to v pořádku."
Štěpán si ve skrytu stromů ještě přitáhl Matěje k sobě. "Matýsku, prosím tě… Já… dej mi čas, abych to mohl říct Alici. Nějak jí to vysvětlit."
Matěj přikývl a sklopil hlavu. "Je mi to moc líto."
"Přestaň. Tohle byla má volba."
"Ale když Alice je děsně fajn. A Tomášek… panebože, já jsem…"
Přitáhl si ho a políbil. "Uklidni se, ano? Zvládneš to?"
Přikývl, ještě se přitiskl ke svému Čaroději, než vyběhl z lesa. Štěpán se vydal za ním.
Alice se sklonila ke svému manželovi, který si zrovna četl noviny. Ovinula mu paže kolem krku a usmála se. "Jsem moc ráda, že jsi Matěje našel a rozmluvil mu tu pitomost. Jeho máma tu byla skoro šílená."
Bodnutí výčitek bylo stejně palčivé jako vosí žihadlo. Možná i víc. Vydechl, nadechl se a donutil se usmát. "Já ji chápu. Kdyby něco takového chtěl udělat Tomášek, zešílel bych strachy."
Usmála se a svezla se mu do klína. "Copak je to s tebou?"
"To nic, Ali. Tomášek už spinká?"
Pohladila ho po tváři. "Ano. A ty bys měl jít taky, protože se mi zdá, že jsi nějaký přepadlý. Bylo toho dneska až moc, ty můj hrdino."
Štěpán si připadal jak největší parchant na světě. Možná ještě víc, v celé historii lidstva.
"Asi máš pravdu." Přikývl na konec. "jsem hrozně vyčerpaný."
"To chápu. Ráno si přispi." Vstala a líbla ho na tvář. "Já se o všechno postarám. Zítra máš dovoleno jenom odpočívat, ano?"
"Jsi moc hodná, Ali." Pousmál se. A věděl, že až vyjde s pravdou ven, ublíží jí. Strašně moc ji zklame.
Vstal a zamířil do koupelny. Musel se osprchovat dřív, než vleze do postele. Cítil na svém těle nalepený písek. Zavřel se v koupelně a zavřel oči. Pořád ještě cítil Matěje. Brněly ho prsty z touhy znovu se ho dotknout.
Opřel si hlavu o studené dlaždičky a povzdechl si. Co jen bude dělat?
Žádné komentáře:
Okomentovat