Díl devátý

Takže, Čaroděj dopsán. Skončili jsme na 14 dílech. Celkem slušné skóre na jednorázovku, co? :-D A jelikož mám radost, že už jsem to dotáhla do konce (a můžu rozepsat zase něco jiného???), tak tady máte další dílek... Jsem to ale hodná, že jo? Za tahle rychlé přídání vděčíte Voldíkovi, Yellow a největší zásluhu má Janča. Nejen, že mi tak hezky betuje, ale že mě podporuje v psaní, chválí a chválí, až mám pocit, že není lepšího autora (fuj, začínám být asi namyšlená :-D ). A taky jsem moc ráda, že se jí líbí konec, a že tak hrozně prožívá všechno, co napíšu. Slibuju, že do držky dostane, čestný! :-D

Minule jsme Matěje a Štěpána zanechali ve velmi choulostivé situaci. Copak Štěpán asi tak udělá? Zůstane schovaný a bude dělat, že nic? Nebo... nevydrží a vyvolá lavinu událostí, která brzy stáhne oba? Kdo ví... a vy to zjistíte poměrně brzy... Hezké čtení a nechte mi tu komentík, ať vím, jak moc se vám to líbí. Brou noc.

P.S. Uvědomuju si, jak tenhle díl končí a fakt už se dalšího nedočkáte tak brzy... :-D muhehéééé. Zas tak hodná nejsem.

---

Matěj počkal, dokud nenastalo zase ticho, které nenarušovaly kroky. Stulil se ještě nahý do klubíčka. Neměl sílu vstát a obléknout se. A bylo to jedno. Byl tu sám. Zasténal při prudším pohybu. Pevně sevřel víčka a snažil se na nic nemyslet. Kéž by to šlo. Kéž by mohl na všechno zapomenout. Obejmul se pažemi, ranní chlad mu začínal vstupovat do kůže. Už moc nechybělo do svítání.

Zalapal po dechu a odkudsi z nitra vyběhlo první zavzlyknutí. Bolest na chvíli přebila všechno ostatní, ale stálo to za to? Cítil uvnitř sebe takovou prázdnotu, až se toho děsil. Snažil se nevnímat vlastní vzlyky, které rozhodně nepramenily z nějaké bolesti svalů. Měl zvláštní pocit, že to vlastně nebrečí on. Že je to někdo jiný.

Pevněji přitáhl kolena k hrudi, obemknul je pažemi, schoval hlavu mezi ramena. Opravdu byl tak naivní, že si myslel, že mu tohle pomůže? Že mu tohle vyžene Štěpána z hlavy? Uvědomoval si, že udělal šílenou chybu. Tímhle si ublížil daleko víc, než chtěl. Copak se ještě někdy dokáže podívat Štěpánovi do očí? Po tom všem, co udělal? Chtěl fyzickou bolest, ale prohloubil jen tu, co už v sobě dávno nesl. Zasténal a zalapal po dechu, jak se ho zmocnila další vlna vzlyků.

Štěpán seděl stále na stejném místě. Ignoroval křeče, které zachvacovaly jeho tělo, jak se snažil celou tu dobu, tu šíleně dlouhou dobu, nehýbat. Měl pocit, že to, co se kousek od něj odehrávalo, trvalo snad staletí. Zatínal prsty do stehen, jak moc se snažil ovládnout, nevylézt a… a co? Chytit toho kluka, co ubližoval jeho Matýskovi a… moment, jeho Matýskovi? Zasténal by, kdyby se nebál odhalení.

Ale teď už byl klid. Druhý kluk odešel a zůstal jen Matěj. A teď teprve to přestávalo být únosné. Jestli si myslel, že slyšet a víceméně v obrysech pozorovat soulož těch dvou, bylo peklo, tak slyšet vzlyky Matěje, bylo daleko, daleko horší. Hodnou chvíli se snažil ovládnout, odolat touze sevřít ho v náručí a utěšit. Nedokázal se jen tak schovávat a poslouchat, jak Matěj trpí. Ať to stojí cokoliv, přece ho tam nemůže jen tak nechat.

Pomalu se narovnal. Snažil se, aby prkna vrzala co nejméně. Byl to vskutku heroický výkon, protože přesezené končetiny příliš nespolupracovaly. Přešel k němu. Prkenná podlaha decentně vrzala, ale Matěj to nepostřehl.

Až když ucítil teplou dlaň, která se dotkla jeho zad, prudce otevřel oči. Aby se podíval přímo do Štěpánovy tváře, sklánějící se nad ním. Úlekem ztratil řeč.

Pro Štěpána byl ten pohled přímo vražedný. Měl hrozný strach, že je Matýsek zraněný. Že mu ten kluk tím brutálním sexem ublížil. Velmi zběžně zkontroloval, zda nemá po těle krev. Nechtěl zase Matěje moc očumovat, zvlášť, když se na něj tak díval. Když uviděl modřiny, které se začaly objevovat kolem zápěstí a na Matějově zadku, zaťal pěsti. Byl to kliďas, ale po dnešní noci měl pocit, že pokud někomu jednu neubalí, vybouchne. A teď měl sto chutí ublížit tomu, co ublížil Matýskovi. Ale aspoň neviděl žádnou krev. Díky bohu!

Jemně vložil svoje paže pod Matějovo nahé tělo a přitáhl si ho do náručí. Chtěl mu říct… co? Že to bude všechno dobré? Sotva. Jen si ho přitáhl k tělu a jemně kolébal.

Matěj na něj pořád upíral překvapený pohled. Vzlyky ustaly, protože je přebil šok, který Matěj právě prodělal. Myšlenky mu létaly hlavou. Co tu dělá? Jak se tu objevil? Po žebříku těžko. A pak… pak se s naprostou neodbytností vloudila myšlenka, která Matějovi na okamžik zastavila srdce. Jediné možné vysvětlení Štěpánova zjevení je, že tu byl celou dobu. Celou tu dobu! Slyšel všechno. Viděl všechno. Matěj si přál už jen jedinou věc. Na místě umřít.

Štěpán ucítil, jak se chvějící se tělo v jeho klíně napnulo. Nebyl hloupý, aby neodhadl proč. Matějovi to nejspíš došlo. Přesto mlčel. Nevěděl, jak by omluvil takový vpád do Matějova soukromí. Uvědomoval si, že viděl a slyšet věci, které neměl. Sakra, vždyť tu celou dobu seděl a poslouchal.

Naštěstí měl tolik rozumu, aby mlčel. Natáhl ruku a jemně vjel do Matějových vlasů. Pohladil a jemně pocuchal. Stejně jako to dělával, když byl malý Matýsek rozrušený a potřeboval cítit podporu a uklidnit. I tentokrát se zdařilo. I skoro dospělý Matěj pomalu vydechl a na chvíli zavřel oči. Realitu si užije později. Teď si naposledy vychutná Štěpánovo objetí a laskavou péči. A pak… udělá tomu všemu definitivní konec.

Štěpán neměl tušení, jak dlouho to trvalo. Prostě jen držel, hladil a uklidňoval. Sám se snažil moc nepřemýšlet. Prostě problémy začne řešit, až přijdou.

Svítalo, tak strašně moc slunce pospíchalo na oblohu. A Štěpán se začal bát, že příchod nového dne bude to, co nastartuje apokalypsu.

Matěj se pomalu nadechl. A i když by takhle nejradši zůstal navěky, musel pohlédnout realitě do očí. Bylo to tvrdý, bylo to hnusný, ale musel. Zavrtěl se, trošku se odtáhl od hřejivého těla a vší silou praštil Štěpána do hrudi.

Štěpán nebyl na útok připravený. Navíc proběhl s děsivou razancí. Matěj se zlobil. Zlobil se příšerně. Rána ho srazila a on zalapal po dechu.

"Ty zatracenej hajzle, tys tu byl celou dobu, co? Celou dobu do prdele!" Matěj se začal hrabat z jeho náruče, snažil se v sobě rozdmýchat dostatek vzteku na to, aby neřešil to, že tu kdovíjak dlouho byl v jeho náruči a že on viděl, jak se nechává ponižovat a píchat Denisem. Bože, bože, božééééé.

"Matýsku." Štěpán se snažil popadnout dech.

"Užil sis to, ty jeden zatracenej šmíráku?" drtil Matěj mezi zuby. Vstal tak rychle, jak jen bolavé tělo dovolovalo a začal se soukat do kalhot. Moc to nešlo. "Líbilo se ti, dívat se jak mě šuká?"

Panebože, bude se muset zabít. Popadl tričko a rychle si ho přetáhl přes hlavu. "Doufám, že jsi spokojenej." Větší ponížení ani nemohlo existovat. "Nenávidím tě! Slyšíš?" hodil po Štěpánovi nenávistný pohled. "Nenávidím!" zařval a zamířil k žebříku. Téměř seskočil a utíkal domů. Denis už měl být pryč. Aspoň doufal, protože říkal, že musí vypadnout ještě před svítáním. Ještěže tak. Potkat ještě jeho!

Rychle zapadl do pokoje, svalil se na postel, která ještě voněla Denisem, a zabořil hlavu do polštáře. Štěpán ho viděl šukat s Denisem, slyšel ho. Slyšel všechno, co si s Denisem řekli. Věděl všechno. Řekl mu, že je šmírák a že ho nenávidí… Zasténal a věděl najednou jistě, co prostě musí udělat. Musí!

Štěpán ještě několik minut seděl šokovaně v místech, kde ho Matěj zanechal a mnul si postižené místo na hrudi. Nevěděl, netušil, co by měl dělat. Jít za ním? Teď? Neposlouchal by ho. Věděl, že tohle totálně podělal. Ale všechno potřebuje čas. Až se Matěj trošku vzpamatuje, třeba ho vyslechne. Pokud bude chtít. Věděl, že… že nenávist je na místě. Matěj měl plné právo ho za tohle nenávidět, ale copak to udělal schválně?

Pomalu se nadechl, vstal a zamířil k žebříku. Tohle stejně nevyřeší teď. Promnul spánky a zachytil se žebříku, aby sešplhal dolů.

Nešlo se mu domů zrovna nejlehčeji. V mysli mu pořád strašil obraz Matěje. To vážně tak vyváděl kvůli němu? Opravdu to s ním myslel tak vážně, že kvůli tomu… Zavrtěl hlavou. S Matějem to musí urovnat. Budou zase kamarádi. Všechno si to vysvětlí a bude to. Usmál se své vlastní naivitě. A co jako bude vysvětlovat? Už to úplně viděl. Matěji, sice mě to k tobě taky kurevsky táhne, ale mám rodinu. Ženu a dítě. A nehodlám je opouštět. Ani podvádět. Takže, co kdyby nám stačilo, že dýcháme společně stejný vzduch. Ušklíbnul se sám sobě. A nebo taky může vzít to ubohé zamilované srdce, vyrvat ho z hrudi a zatancovat na něm dupáka, co?

"Matýsku, co mi to jen děláš?" zeptal se s pohledem upřeným na chalupu, kde se nejspíš právě Matěj nacházel. Nechtěl mu ublížit. Sakra, vážně nechtěl. Ale čím víc se snažil, tím to bylo horší. Možná nebyl tak docela dobrý nápad, seznámit ho s Alicí a nechat ho hrát si s ním a s Tomášem. Věděl, že Matěj není tak zkažený, aby toužil rozbít rodinu. Nebo tomu chtěl aspoň věřit. A pokud do něj byl skutečně zamilovaný, pak mu to muselo neskutečně ubližovat. Sakra, ty kreténe, tos na to nemohl přijít dřív? Nadával si v duchu. Jenže cesty zpět nebylo. A neexistovala ani cesta, která by nikomu neublížila.

Zamířil domů. Bude si to muset všechno dobře promyslet. Teď si přál jenom zkontrolovat synka a na chvíli zavřít oči.

Matěj byl se svou prací spokojený. Oba dopisy byly dopsány a vloženy do obálky. Dal si záležet, aby napsal všechno, co potřeboval říct. Jednu obálku zalepil a druhou nechal tak, jen zastrčil růžek dovnitř. Pomalu se nadechl. Vzal naposledy do ruky propisku a nadepsal obálky. "Mámě" a "Štěpánovi". Uložil je pečlivě na stůl a zadíval se na ně. Ještě na okamžik se natáhnul na postel. Vyvolal si v mysli Štěpánovu tvář a sjel dlaní do slabin.

"Čaroději?"

Štěpán sebou trhnul. Nečekal, že by se tu prcek mohl objevit tak brzy. Ještě ležela v trávě rosa a drobek přiběhnul bosý. A ještě v pyžamu.

"Kdes nechal boty, hm?" Štěpán se sklonil a vzal dítě do náručí. "Nastydneš a umřeš!"

Drobné ručičky se mu ovinuly kolem krku. "Co to znamená? Že bych umřel?"

"Že už bys nemohl být se mnou." Odpověděl prostě.

Sevření zesílilo. "Já chci být s tebou! Už napořád."

Pousmál se a jemně pocuchal ještě neučesané vlásky. "To víš, že jo, prcku."

"Čaroději a co se stane přesně, když umřu?"

Štěpán se přesunul k lavičce, kde se usadil a stáhl si Matýska k sobě na klín. "Už nebudeš tady. Budeš někde jinde."

"Tak se kdyžtak vrátím, když mi budeš chybět. A musím tam vůbec?"

Štěpán se něžně pousmál. "Odtud se nemůžeš vrátit. A jednou tam musíme všichni."

"A… a co když umřu dřív než ty?"

"To se nestane."

"Ale co když?" trval na svém prcek.

"Pak si tam hezky sedneš, pohodlně se usadíš a budeš mě vyhlížet."

"Přijdeš za mou?"

"Nenechal bych tě samotného."

Alena zaťukala na Matějův pokoj, ale nedostalo se jí žádné odpovědi. Zaťukala silněji, ale stále žádná odpověď. Odvážila se, vzala za kliku a… bylo otevřeno? Matěj se ze zásady zamykal, aby mu nenarušovala jeho soukromí. Jakoby sedmnáctiletý puberťák nějaké měl. V době facebooku a podobných nesmyslů. Troubí na těch sítí každou kravinu, co se jim mihne v hlavě.

Pokrčila rameny, nejspíš šel ven za Štěpánem. To bylo ranní ptáče. Chtěla už odejít, když si všimla na stole obálek. Vzala do prstů tu, co byla nadepsána "mámě". A začalo ji jímat neblahé tušení.

Mami, je mi to strašně moc líto. Všechno to, jak jsem se choval. Jenže já prostě nemohl jinak, věříš mi to? Já se snažil, ale co táta umřel, už to nebylo ono. Nešlo to. Zmizel mi ze života i Štěpán a… mami, ztratit dva lidi v jednom roce je… je strašný. Věřím tomu, že jsem za to mohl já. Řekl jsem tátovi, že má chvátat, aby… maminko, moc mě to mrzí. Já jsem moc rád, že sis našla Jirku. Vážně. Chci, abys byla šťastná. Prosím tě, nezlob se na mě za to, co hnusného jsem ti řekl a co se teď chystám udělat. Ale já už tady prostě nedokážu být. A tam na druhé straně mi bude fajn. Půjdu tam jen o něco dřív a dobrovolně. Bude mi fajn, věř mi. Matěj

Alena sevřela papír v rukou a zlomek vteřiny ji trvalo pochopit, co se děje. Proboha!

Matěj se propletl zahradou, ignoroval Štěpána, který seděl venku a díval se jen tak do prázdna. Přeskočil zídku a zamířil k lesu.