Tak dneska opravdu náročný den, prvně jsem poletovala po laborce jak pitomeček (člověk tam chvíli není a hned všechno přeskládají, že se nedá nic najít), pak jsem ze sebe dělala pitomečka před půlkou našeho oddělení (no jo, to si člověk prostě zvykne časem) a pak jsem předváděla, jak je mé tělíčko slabé a nemohoucí (no co, několik týdnů jsem byla marod, mám nárok). A nakonec jsem den zakončila nad vínkem a s pokecem o tom, jak jsou ti naši chlápci nemožní, ale stejně je milujeme :-D Snad bude zítřek aspoň o trošku lepší... Ale, když se nad tím tak zamyslím, aspoň neřeším žádnou krizi podobou té, které se nám tu rýsuje. A když už řeším, tak se netýká přímo mě! Uf.
Snad se vám tenhle díl bude líbit...
Matěj seděl na zídce a čekal. Ten den, co ho Štěpán vyvlekl z vody, seřval a pomiloval přímo na břehu, ho už neviděl. Matka ho nepustila z domu. Matějovi bylo líto, že ji takhle vyděsil. Jenže on to vážně chtěl udělat. Teď musel svatosvatě slíbit, že už se o to znovu nepokusí. Ale vždyť k tomu už ani neměl důvod. Kajícně i slíbil, že večer se zúčastní večeře, na kterou byl pozván i Jirka. Chtěl mámě dokázat, že dokáže snést a snad i vzít na milost jejího přítele. Koneckonců, ani on se nepřiznal k tomu, že by raději přítele než přítelkyni. Navíc měl nehorázné výčitky, protože na své mámě pozoroval, jak strachem o něj zestárla najednou o pár let. A co jiného by měl dělat, než povolit v tomhle případě a s tím jejím chlapem se setkat. A snažit se aspoň tvářit mile. Byl ji vděčný, že na něj neřvala, nevyčítala a vlastně o tom ani nemluvila. Jen ho sevřela v náručí, když se objevil, a s plácnutím po zadku ho zahnala dovnitř, aby se převlékl. Přece teď, když byl zachráněný, neumře na nějaký zápal plic.
Nakonec ta večeře proběhla docela v pohodě. I když se toho bály zřejmě všechny zúčastněné strany.
"Takže… ty příští rok maturuješ?" prolomil ticho Jirka.
"Jo."
"A kam chceš jít pak?"
"Nevím. Možná práva."
Jirka se pousmál. "Právníků už je celkem dost."
"Já se ještě nerozhodl." Připustil Matěj. "Možná třeba něco docela jiného. Jen nechci nic s technikou."
Jirka přikývl a vložil do úst další sousto.
"Matěj je moc šikovnej na dějepis. Klidně by mohl jít i na pajdák."
Protočil oči. "Mami, na pajdák mě nikdo nedostane."
"Proč ne?" zeptala se Alena zvědavě.
"Protože… protože tam nechci."
Jirka se pousmál. "To je dobrý důvod." Přikývl.
Matěj si ho změřil. Nezdálo se, že by si z něj utahoval, takže spolknul jedovatou poznámku a pousmál se.
Štěpán vzal Tomáška do náručí a vyšel s ním ven. Potřeboval být chvilku sám. Tedy ne úplně sám, ale ne ve společnosti dospělých. Zahlédl Matěje a pomalu postavil Tomáška na zem. Ten se okamžitě rozběhl k záhonku jahod.
"Tomášku, nešlapat po nich, ano?" napomenul ho Štěpán a pokračoval v cestě k Matějovi. Tomášek horlivě přikývl a už vybíral ty nejčervenější.
"Ahoj." Přistoupil k Matějovi a opřel se zády o zídku.
"Ahoj." Odpověděl a nastalo rozpačité ticho. Matěj se bál začít. Nevěděl, co říkat. Přes noc se mu hlavou honily nejrůznější myšlenky. Přemýšlel nad tím, co se stalo, s kým se to stalo a co to ponese za následky. Ale co oči nevidí, tak přece srdce nebolí. Štěpán si jistě s Alicí nějak rozumně promluví a všechno bude fajn. Kéž by.
"Jsi v pořádku?" prolomil ticho Štěpán a upřel na Matěje pohled.
Hodně dlouho se ztrácel v jeho očích, než se konečně zase našel a došel mu význam pronesených slov. "Jo, jsem."
"Máma dobrý?"
Přikývl. O tom se přece bavit nechtěl. "A u tebe taky dobrý?"
"Ano. Všechno v pořádku." Štěpán upřel pohled na Tomáška, jak si cpal do pusy obrovskou jahodu. Pousmál se. Ať se stane cokoliv, nikdy by ho neopustil. Svého syna zbožňoval jako nic na světě. Občas měl pocit, že se narodil pro to být táta. Že i kdyby umřel a nic nedokázal, pořád ještě zplodil jeho. Úžasné dítě.
"Čaroději?"
Štěpán stočil znovu pohled na Matěje a věnoval mu jeden ze svých úsměvů. "Ano?"
"Já…" pociťoval šílenou touhu dotknout se, ale věděl, že tady jsou příliš na očích. "Můžu ti taky trošku vyplenit záhon?"
"Jistě." Pomalu přikývl a odlepil záda od zídky. "Skočím pro misku a otrháme je. Už je jich tam zase hora červených."
Matěj seskočil a zapadl mezi záhonky s Tomáškem. Štěpán je chvíli sledoval. A pak zamířil dovnitř.
"Tak hele, ta byla moje."
"Neneéééééé."
"Jojooooooo."
Tomášek se zamračil. "Ale já ji utrhl první."
"Copak se to tu děje?" vynořil se Štěpán z domu s miskou v rukách.
"Nic." Zazubil se Matěj. "Jen mi tvůj syn vyfoukl nejhezčí jahodu přímo pod nosem."
"To se nedělá, Tomášku."
Drobek se podíval na tátu. "Tak ji měl utrhnout první."
"To je pravda." Přikývl Štěpán vážně a přidřepl si k záhonu. Prsty projížděl keříčky a trhal zralé jahody.
Matěj ho velmi pozorně sledoval. Z pohledu na jeho zručné prsty se mu skoro dělalo mdlo. A málem slítl do záhonu, když se mu kolem krku pověsil Tomášek, který mu podával jahodu.
"Na. Tahle je tady hezká. Nezlobíš se, že ne?" ujišťoval se.
"Šílíš? Jak bych se na tebe mohl zlobit." Usmál se Matěj a jahodu si vzal. "Dík, seš kámoš, Tomíku."
Tomášek se zahihňal a šel skočit kolem krku tátovi, aby mu mohl ukradnout z misky další červený plod. Štěpán se na synka otočil.
"Tomášku! To se nedělá! Stačilo se zeptat."
"Když to by nebylo ono." Vysvětlil mu mrňous a běžel se svým lupem dovnitř za mámou.
Matěj se pousmál a strčil si do pusy jahodu. Když zvedl pohled, všiml si, že se na něj Štěpán upřeně dívá. Pousmál se, olízl rty a zatvářil se nevinně.
"Za deset minut na seníku." Oznámil mu tiše, vstal a s miskou vešel dovnitř. Měl neuvěřitelnou chuť se na Matěje vrhnout a políbit ho. Okusit jahodu z jeho rtů. Ani nevěděl, proč to řekl. Chtěl si chvíli držet aspoň jakýsi pseudoodstup. Přece se na něj nevrhne hned druhý den. Asi vrhne, jak se zdálo. Nechápal, to co s ním je. Vždycky přece tyhle choutky dokázal ovládat. Nikdy neztrácel sebeovládání. A ještě nikdy neměl takovou chuť políbit muže. Tedy skoro muže. Vždyť Matěj byl ještě kluk.
Byla to najednou tak nutkavá potřeba, že se ani nepokoušel ji potlačovat. Proč se mu to nikdy nestalo? S Alicí to bylo krásné, vždycky. Miloval ji, cítil k ní vášeň, ale nikdy neměl pocit, že pokud se jí okamžitě nedotkne, tak vybouchne. Tyhle pocity i myšlenky ho mátly. Co to znamená?
Předal jahody v kuchyni a s provinilým pocitem se zase vydal ven. Ovládal se, aby k seníku neběžel. Vyšplhal po žebříku a vyhoupl se nahoru. Matěj na něj čekal. Seděl na jedné hromadě sena a upíral na něj pohled.
Přešel k němu. Beze slova si ho vytáhl do náručí a hladově políbil. Chutnal po jahodách, přesně jak si představoval. Štěpán se do polibku pousmál. Matěj mu ovinul paže kolem krku a přitáhl se k němu těsněji. I přes tričko sálal neuvěřitelné horko. Skoro jako v horečce. Pomaličku se sesunuli do sena. Matěj si okamžitě našel nejlepší polohu, aby se mohl Štěpána dotýkat co nejvíc.
"Čaroději…"
Odpovědí mu byly teplé rty bloudící po jeho krku.
"Už… už jsem se bál, že… že… že…" na chvíli zapomněl, co chtěl říct, když se Štěpán pohnul a neúmyslně se dostal kolenem mezi Matějova stehna. Zasténal a sevřel prsty kolem Štěpánových paží.
"Chutnáš po jahodách." Zašeptal mu Štěpán do ucha. V Matějovi to vyvolalo lehké chvěni. "Čeho ses bál?"
"Že to všechno byl jen… že se mi to jen zdálo."
Štěpán se pohodlně uvelebil a přitáhl si Matěje těsněji k sobě. "A pořád se bojíš?"
"Ne." Přitulil se a usmál se. "Už ne." Cítil jemné dotyky Štěpánových dlaní a jeho dech šimrající na šíji.
"A vážně jsi v pořádku?"
"Nikdy mi nebylo líp." Přiznal.
"A slíbíš mi, že už ten včerejšek nikdy nezopakuješ?"
"Co máš přesně na mysli?" nazvedl se, aby se mohl zadívat Štěpánovi do tváře.
"Jednak tu pitomost se sebevraždou."
"To slibuju. Přísahám, že už se o takovou pitomost nikdy nepokusím."
"To je dobře. A pak…" nevěděl, jak začít, aby zbytečně nevyvolával nějaké kostlivce ze skříně. "Prostě… já…" přizvedl si Matějovu ruku ke rtům a jemně políbil modřinu rýsující se na zápěstí. "Už tě nikdy nechci vidět tak, jak… už žádné modřiny vzniklé takhle. Prosím." Opatrně políbil i druhé zápěstí.
Matěj ho fascinovaně sledoval a pak se zazubil. "Slibuju. A čaroději?"
"Ano?"
"Myslím, že tohle na ty modřiny dost zabírá. Mám ještě na jiných, velmi…"
Než stačil dopovědět, už neležel na Štěpánovi, ale na seně. Štěpán klečel za ním, jemně zaklesnul prsty za pásek a stáhnul kraťasy i s prádlem o něco níž. Naskytl se mu tak výhled na pěkně zaoblený zadeček, jehož bílou jemnou kůži hyzdily dlouhé tenké podlitiny. Sklonil se, aby každou z nich jemně přejel jazykem a následně olíbal.
Matěj zavřel oči a vychutnával si jemnou péči, kterou mu věnoval. Občas Štěpánovo snažení odměnil táhlým nádechem a výdechem, sem tam mu z úst vyklouzlo slastné zasténání. Výčitky v tuto chvíli byly v nedohlednu, i když se někde kolem vznášely neustále.
Dával si záležet, aby Matěj pocítil veškerou péči. Přál si, aby vyhnal všechny vzpomínky na tu noc. On sám si to velmi přál. Vtiskl polibek na kříž a kousek po kousku vystupoval po páteři. Každý obratel rýsující se pod kůži zmapoval důkladně jazykem a vtiskl na něj polibek.
Matěj už pomalu ztrácel vědomí, když se Štěpán propracoval na krční páteř, a věnoval ji obzvlášť velkou pozornost. Vnímal tělo tisknoucí se k jeho zádům. Dlaň, která jemně odhrnula vlasy, i tu druhou, která hladila paži.
Štěpán se pomalu sesunul na bok vedle Matěje, který se okamžitě přetočil, aby se octl čelem k němu. Díval se na něj očima plnýma touhy. Čaroděj natáhl ruku a dotkl se zarudlé tváře. Sálala neuvěřitelné teplo.
"Je to teď už lepší?" zeptal se tiše.
Matěj jeho ruku zachytil a přitáhl si ji ke rtům. Láskyplně vtiskl polibek do dlaně. "Mnohem lepší." Usmál se a vnořil se do čarodějovy náruče. Cítil se tak úžasně. Myslel si, že když nedojde na sex, tak je to prostě promarněné setkání. Ale tohle… tohle bylo snad mnohem lepší. Pravda, sice byl vzrušený a rozhodně by sexem nepohrdl, ale zrovna teď mu bohatě stačilo nechat se objímat, hladit a líbat. Štěpánovi se z něj podařilo sejmout všechen ten stud a bolest jako kouzlem. Jako by z něj dělal někoho lepšího. Měl chuť se smát. Vykřičet do světa, že miluje čaroděje. Opravdového čaroděje.
"Děkuju." Zašeptal.
Žádné komentáře:
Okomentovat