Sorry, sorry, sorry...
Já to asi prostě nezvládám publikovat tak nějak dřív. Po měsící pouštím počítač. A jestli někdo namítne, že můžu publikovat přes mobil, tak ho kousnu. Jako vážně, fakt ho rafnu.
A to mám dva díly už dávno obetované a nachystané. Jsem prostě poslední dobou tak unavená, že se mi nechce čekat, až naběhne noťák. Asi si napíšu Ježíškovi o nový přístroj.
Štěpán se díval před sebe, aniž by vnímal, co mu Alice říká. Byl myšlenkami u Matěje. Bylo to deset let. A tehdy to trvalo jen pár dní. Ale bylo to tak strašlivě silné. Nic takhle intenzivního za svůj život nezažil. Jenže už je to opravdu dávno. Matěj nebyl ten samý kluk, kterým byl tehdy. A ani o Štěpánovi se nedalo říct, že by se nezměnil. Byla to dlouhá doba. A i on prošel vývojem. Mělo tedy cenu se snažit? Nevzdat to a pokusit se Matěje přesvědčit, že si zaslouží šanci? Štěpán měl pocit, že si to prostě dluží. Změnili se oba. Možná už to prostě nemělo smysl. Ale je lepší zjistit, že už je všechno pryč, než toho později litovat.
"Štěpáne, sakra, vnímáš mě?" zamračí se Alice. Musí chytit Štěpána za rameno, aby k ní konečně stočil pohled.
"Cože?"
"Říkám, že ten případ bude hodně komplikovaný. Možná není šance vyhrát."
Štěpán jen stroze přikývne. "Hm."
"Sakra, ty mě fakt neposloucháš." Alice se zamračila ještě víc. "Tak co se děje? V práci býváš obvykle zatraceně soustředěný, ať už se děje cokoliv."
Štěpán k Alici vzhlédl a pousmál se. "Promiň. Já jen… nějak si nemůžu pomoct."
"Matěj?" Alice už se dovtípila, že za tím stojí on.
"Mám se svou exmanželkou probírat něco, co…"
Alice netrpělivě mávla rukou. "Blbečku. Myslím, že přes to, co se stalo, už jsem se dokázala povznést. Zahnul jsi mi. Dobře, nejsem první ani poslední, které se to stalo. Rozbilo to manželství? Hm, asi ano, ale ani to není nijak ojedinělý případ. O děti se staráš vzorně, v práci nám to jako partnerům klape skvěle a to, že už nejsme manželé… pořád doufám, že jsme aspoň přátelé, Štěpáne. Víš, že nejsem mstivá, ani se nevydržím zlobit dlouho… jsi jen člověk. Přiznám se, že mi trvalo, než jsem si to všechno porovnala, ale teď jsem šťastná. Mám přítele a miluju ho."
"A já jsem strašně rád, že to tak je," přikývne Štěpán. "Víš, že mi na tobě pořád záleží."
"Samozřejmě." Alice se usmála. Pak ale v rozporu s úsměvem natáhla ruku a střihla Štěpánovi pohlavek, jako by byl malý kluk. "Ale chováš se jako pořádný kretén. Tak mi řekni, co se zase stalo, že se nedokážeš soustředit na práci."
Matěj na tom byl podobně. Pořád si v hlavě přehrával, co se událo tu noc v baru. Štěpán ho na chvíli držel v náručí a on z toho byl v prdeli. Kdyby nepřišel Kristián, třeba by… Vydechne a jen tak tak uhne před míčem, který letí jeho směrem.
"Mates, sakra, dávej bacha!" zavolá na něj Vojta, který už se řídí jeho směrem, aby míč sebral jednomu z maturantů a přihrál Patrikovi. "Soustřeď se na hru, nebo nám mazáci vypálí rybník…" dloubne do něj.
Hráli tradiční zápas proti končícím maturantům, který byl součástí posledního zvonění. Pedagogové proti týmu posledního ročníku. Fotbalové utkání bývalo vždycky provázeno nadšením ze strany žáků a podstatně menším ze strany učitelů. Většinou to měli na triku ti "mladší", anebo ti, co vyučovali tělocvik.
Matěj si tuhle tradici vážně užíval, Patrik se zdál být ve svém živlu stejně jako Vojta, ale ne všichni kolegové sdíleli takové nadšení.
"Matěji, co je? Dneska jsi spíš koule na noze, než hráč…" přiřítí se k němu Vojta, když mají pauzu, aby se trochu napili a vydýchali.
"Jen něco nemůžu dostat z hlavy," zamručí Matěj. Štvalo ho to. I když si zakazoval na Štěpána myslet, od toho setkání v baru se mu to pořád nedařilo.
Vojta se ušklíbl. "A nemohl bys to fakt na chvíli pustit z hlavy? Já nechci s těmi usoplenci prohrát." Mávne k partě chlapců kousek od nich.
"No pane učiteli!!!" ohradí se bouřlivě.
"No, co co…" zachechtá se Vojta a ztlumí hlas. "Fakt. Nechci prohrát. Víš, jak by se nám pak vysmívali?"
Matěj zvedne hlavu a zadívá se na Vojtu. Usměje se. "Myslíš? Teď je týden neuvidíme. Do oběda to vydržíme, a pak… za týden… vážně myslíš, že budou mít odvahu se vysmívat při zkoušení???"
"Hm, máš pravdu. Ale stejně chci vyhrát."
Štěpán udělal to, co mu poradila Alice. Vojta se o škole, kde učí, zmínil. A tak nebylo vůbec těžké objevit se na místě, kde se i Matěj vyskytoval velmi často.
Ještě si nebyl jistý důvodem, proč se tu zjevil, který sdělí Matějovi. Ale byl si zatraceně jistý, že ho chce vidět.
Pozvedne obočí, když ho jeden z žáků, které potká, nasměruje ven ke hřišti. Ani se nemusí ptát a dozví se, co se děje. Tradiční fotbálek učitelé versus maturanti. No, asi zajímavá tradice.
Vyjde z budovy na široké prostranství a zamíří směrem k hřišti, kde se poflakuji studenti jiných ročníku. Rozezná postavy mladých chlapců v červených dresech. Pak stočí pohled o kousek dál. Učitelé měli přes trička dresy modré. Vydechne, když si všimne Matěje. Zdá se, že zrovna mají přestávku. Měl by s ním promluvit, než se vrátí ke hře.
Vojta se pořádně napije ze své láhve s vodou a otočí se na Patrika, který se usmívá do displeje telefonu.
"Haló, země volá Patrika."
"Hmm, co?" zvedne hlavu, aniž by se přestal usmívat. Matěj tenhle úsměv znal. Nejspíš nějaká zpráva od Patrikova přítele. To se mu na tváři rozléval vždycky stejný jemný úsměv. V Matějovi bodne osten závisti. Tolik jim tu jejich nehynoucí lásku záviděl. Povzdechne si a následuje Vojtova příkladu. Pořádně se napije. Pravidelný přísun tekutin je důležitý.
"Přestaň se debilně usmívat a nasaď killing mode," zabručí Vojta. "Musíme ty dětičky zašlapat do země," prohodí Vojta bojovně.
"Proč?" usměje se Patrik jemně. "Já s prohrou problémy nemám."
Vojta se zašklebí. "Protože ty máš velkou výhru už doma. Nám nešťastným single, bys taky mohl dopřát trošku ochutnat sladkého vítězství."
Patrik se pousměje. Ztiší hlas, aby ho slyšel jen Vojta a Matěj. "Vojto, ty, kdybys přestal lítat za každým, kdo je k mání, a našel si někoho, kdo za to stojí, tak bys vyhrál taky. A nepotřeboval bys ke své spokojenosti porazit pár dětí."
"Tak tohle bolelo…" Vojta si hraně fňuknul a chytil se za srdce. "Slyšíš ho? Je šťastně zadaný, tak si vyskakuje na chudáčka opuštěného…"
Patrik se tomu hereckému výstupu jen zasměje. "Vojta by měl jít do stínu. Asi se přehřál."
"Já jsem teplej od narození, já se přehřát nemůžu," rozchechtá se Vojta. Samozřejmě tiše. O jeho orientaci se všeobecně vědělo i ve škole, ale zas na sebe nemusel tak okatě upozorňovat. Zrovna tímhle. Obejme jednou paží Patrika, druhou ovine kolem krku Matějovi. "No tak pánové, přece se nenecháme porazit takovými…"
"Pane učiteli!!!" ozve se mnohohlasně z druhé skupinky v červených dresech.
"Takovými perspektivními mladými muži," dokončí Vojta rychle se smíchem. "Jdeme na to, ne? Pauza už je pryč," popožene své dva kolegy a jde vyburcovat k výkonu i další kolegy.
Štěpán zaváhá a pak lituje. Než se rozhoupe k tomu, aby za Matějem zašel, už se zase vrací ke hře. Tiše si pro sebe zakleje. Hru rušit nebude. To by nebylo dobře. Ale možná tím získal trochu času. Matěj si ho při hře nevšimne a mezi polovinou školy, která povykuje kolem hřiště, se ztratí jako nic. Počká na konec a pak si Matěje vezme stranou.
"Ne, ne, nééééééééé." Vojta je značně zklamaný. "Tak tohle, Marku, tohle ti u maturity spočítám." Vrhne vražedný pohled na jednoho maturanta, který právě umístil gól do sítě učitelů. Momentálně se maturanti ujali vedení.
Patrik se na chlapce usměje a poplácá ho po rameni. "Hezký únik. Pan učitel je z toho jen trošku rozmrzelý, víš. Neboj, za týden už si na to ani nevzpomene."
"To bych neřekl," pronese Vojta temně.
"Navíc, v komisi budou i další učitelé, takže se nemáš čeho bát," ujistí chlapce Patrik a zářivě se na Vojtu usměje.
"Jo, a mám pocit, že ty ho ani v komisi nemáš, ne?" dodá Matěj pobaveně.
"No jo, no jo," pokrčí Vojta rameny. "Ale budu tě chodit strašit ve snech," dodá škodolibě.
"S tím dokážu žít, když vás rozdrtíme," zasměje se Marek a odkluše ke svým vrstevníkům.
"Spratek drzej," odfoukne si Vojta.
"Víš, jestli ty už se mu ve snech dávno nezjevuješ…" dodá Matěj tajemně tichým hlasem. "Zaslechl jsem cosi o tom, že…"
"No nepovídej…" uculí se Vojta pobaveně. "Že by jeden z nás?"
Matěj pokrčí rameny. "Vyloučit to nemůžu. Když jsme byli na výletě, zdálo se mi, že víc pozoruje kluky než děvčata."
"Oho hoooo," zachechtá se Vojta. "Nějak se tu otepluje…"
Patrik protočí oči. "Hlavně ho nech na pokoji. Po všech stránkách…"
"Ale no tak… víš, že dokud s tím nepřijdou sami, tak mlčím jako hrob."
Štěpán sleduje hru. Sám si ani neuvědomuje, že se při pohledu na Matěje usmívá.
Žádné komentáře:
Okomentovat