Skoro se sem už bojím přidávat :-D Jste na Lexíka zlí. Dost dlouho jsem přemýšlela, jestli prostě nesmazat to, co mám a nezačít znovu. No, na to jsem moc líná, a ikdyž se mi to moc nelíbí, zůstane to tak, jak jsem to prozatím napsala. Mám nějaké plány, ke kterým se musím doplácat. A pro ty, které štve Lex, mám radostnou zprávu, už dlouho štvát nebude. Ale to se vám taky líbit nebude :-D Máte to holt dooost blbý. :-D
Michael seděl za stolem, upíjel kávy a probodával Gabriela pohledem. Jeho bratříček se taky začínal parádně vybarvovat. Lex se na něm vyřádil a zmaloval ho kvalitně. Teď se Archanděl tvářil jako hromádka neštěstí, držel si na obličeji pytlík s ledem a před sebou měl rozpitou láhev vodky. A měl zrovna lítostivou.
"Neměl jsem ho opouštět…" naklopil do sebe dalšího panáka. "Já ho miluju…"
Míša protočil panenky. Jako by do něj tohle nehučel celé odpoledne. "To sis měl rozmyslet dřív."
"Zasranej Lex… jak já ho nesnáším… ani nebyl v posteli nijak extra dobrej, víš to?"
"Ano, skutečnost, že jsi šukal mého milence přede mnou, mě uvádí v nehynoucí úžas." Odtušil Motýlek otráveně. Zjištění, že spí s někým, s kým spal i jeho bratr bylo dost depresivní. A skutečnost, že si teď jeho milenec myslí kdo ví co. Při nejmenším, že s Gabrielem spí. V duchu zaúpěl. Buď brzy vyjde na světlo, že jsou nevlastní bratři, nebo bude zase jedináček.
"Byl troska…. Byl jen nic, když jsem ho objevil…"
"A jak přesně jsi mu to pomohl?" otázal se Motýlek ironicky. Nedělal si iluze, že by jeho bratr byl nějaký samaritán. Vlastně spíš ten typ "Fuck and ride".
"Já ho… já jsem ho…"
"Aha." Odtušil. "Vojel a opustil, co? A teď s Vítkem je to co?"
"Já… já ho miluju. To nemůžeš chápat… kdyby Lex… jak já ho nesnáším, pořád jen… plete se mi pod nohy… plete mi Vítka… nebudu… nebudu se s ním přetahovat o Vítka jako o nějakou flákotu… musí se sám rozhodnout… jestli já nebo on."
"Dobře. Akorát, že už se rozhodnul a tobě to uniklo, ty pitomče." Začínal mít pocit, že to prostě vzdá. Vždyť co je mu do toho vola. Posral si to sám.
"Musí o mě bojovat… chci, aby mi dokázal, že… že mě taky miluje…"
Michael se pousmál, natáhl přes stůl a uštědřil bratrovi pohlavek. "Demente jeden! Vítek je v nemocnici a to, že tam je, není dobrý. Jak o tebe má jako bojovat? Posral ses? Co když je to vážné? Napadlo tě to vůbec? A ty se ním rozejdeš kvůli čemu? Kvůli své posrané marnivosti? A to si tě má vážit nebo tě milovat za co? Že ses na něj vysral v těžké chvíli? Uvědomuješ si vůbec, jak to teď vypadá? Opustil jsi kluka ve špitále! Bez absolutního zájmu o to, co s ním je… Myslíš, že za tohle jsi hoden nekonečné lásky? Nasrat leda!"
Gabriel se zamračil. "Musí…"
"Hovno musí. Myslíš, že tohle ti odpustí? Nechal jsi ho samotného, v nemocnici sakra! Vypadáš jak zkurvenej sobec. A to se na tebe má spolehnout? Proč asi volal Lexe spíš než tebe? Teď jsi mu akorát potvrdil, že na tebe není absolutní spoleh. Při prvním problému zdrháš!"
"To není pravda!"
"Ale jo, je. Máš jedinou šanci dokázat, že jsi férovej. Jdi za ním, hezky se připlaz po kolenou, olíbej mu veškeré končetiny a pros za odpuštění. Protože takového blba, který by tě miloval se vším všudy, prostě nenajdeš, jasný?"
"Já nikoho nepotřebuju…"
"Aha, no to je vidět." Ušklíbl se Míša. "Jo a ještě něco. Víš, žes mi to parádně posral u Lexe? Uvědomuješ si vůbec, že tvoje debilita už je tak rozsáhlá, že kazíš život i mě?"
"To je mi fuk, o Lexe stejně… není co stát."
Motýlek se pousmál. "A víš, že je? Tak jako Lex mě ještě nikdo nikdy nevošukal. A moc rád bych, aby to udělal znovu. Takže… vzhledem k tomu, že já se tu jako bratr dost angažuju ohledně tvého osobního života, tak ty, bratříčku můj drahý a jediný, se začneš angažovat v tom mém. A to tak, že při nejbližší možné příležitosti zajdeš za Lexem, vynecháte tyhle roztomilé pěstní a slovní zápasy, a hezky mu vysvětlíš, že já nejsem tvůj milenec, ale bratr. Protože já rozhodně nejsem povahově jako Vítek a vysral bych se na tebe při první příležitosti. Naštěstí pro tebe… jsi rodina a k té by měl být člověk shovívavý. Jasné?" Podíval se na Gabriela takovým způsobem, který nepřipouštěl námitky. "Výborně. A dej sem tu flašku, než se ožereš jako hovado a já budu muset řešit tvou otravu alkoholem. Padej se vyspat a vymysli si nějakou moc hezkou omluvnou řeč pro Vítka, protože to budeš sakra potřebovat! Dobrou noc!"
Vyrazili hned ráno. Gabriel se tvářil jako čerstvě umírající ryba a Míša se mu v duchu chechtal. Neměl tak chlastat. A stejně… patří mu to. Aspoň bude vypadat řádně kajícně.
Do pokoje k Vítkovi Gabriel odmítal jít. Zmizel do kantýny, prý se musí ještě posilnit. Motýlek protočil oči a vstoupil teda sám. Někdo by měl Vítkovi vysvětlit, že chodí s nenapravitelným volem.
"Ahoj, Víťo, jak je?" pozdravil a zamířil rovnou k pacientovi.
"Michaeli? Ahoj." Usmál se vyzdvihl se dosedu. "Jsem rád, že jsi přišel."
"Chodíš s mým bráchou, co bych to byl za budoucího švagra." Zazubil se Míša a usadil se na židli u postele.
"Už nechodím." Oznámil Vítek. "Gabriel ti to neřekl? Rozešel se se mnou."
Uchechtl se. "Myslím, že to byla jen Gabčova chvilková slabost. Ranilo ho, žes nezavolal jemu, ale Lexovi."
"Nechtěl jsem ho rušit, věděl jsem, že má práci a Lex bývá v baru až později."
"Já to vím, ty to víš, Lex to ví, ale Gabriel nechápe. Bere to tak, že si myslíš, že na něj není spoleh a že máš radši Lexe. Je to chorobný žárlivec. Obzvlášť když se jedná o Lexe."
"Zlobí se na mě hodně?" zeptal se Vítek plný obav.
Míša na něj zůstal nevěřícně zírat. "On? Ty se máš co zlobit, ne on."
Zavrtěl hlavou. "Tohle jsem zavinil já. Já vím… jeho minulost a tak… je strašně nejistý. Radši mě opustí sám při prvním náznaku toho, že bych ho snad chtěl vyměnit za…" povzdechl si. "Lex je můj kamarád, vždycky jsem spoléhal na něj nebo na Kláru a… je těžké si zvyknout, že teď se můžu spoléhat i na Gabriela."
Motýlek se nadechnul. Nevěřil vlastním uším. Vítek za ten rozchod viní sebe? A omlouvá Gabriela. "On si tě vážně nezaslouží…" vydechl zdrceně. "Ty seš tak strašně hodnej, až jsi blbej. Bude ti ubližovat dokola a dokola."
Vítek se pousmál. "Já vím, je to složité, ale vím, že mě miluje. Cítím to. Nejvíc ubližuje sám sobě. Jsi jeho bratr, nejspíš znáš jeho minulost…"
"Něco málo…" připustil Míša.
Vítek přikývnul. "Po tom všem, čím prošel… jako dítě, jako dospělý… Já vím, že to s ním není snadné… ale zaslouží si, abych ho miloval."
Míša protočil oči. "Proboha, jen žádná milostná vyznání…"
"Ty to nechápeš." Zamračil se Vítek. "Když tě někdo zraní fyzicky, zahojí se to bez problémů. Gabriel má zraněnou duši… je nejistý, bojí se, že… že mu zase někdo ublíží. Bylo těžké k němu proniknout… a dělá pokroky." Usmál se Vítek. "Teď jsem udělal přímo kapitální blbost, ale věřím, že když mu dám dostatek času, vrátí se ke mně. I kdyby to bylo jen na chvilku…" Vítkovou tváří přeběhl smutek. "A nebo je to možná takhle lepší… zpřetrhat pouta, dokud to ještě jde a nebolí to tolik. Michaeli, slib mi, že ho nenecháš samotného. Já vím, že se chová jako… nechová se hezky, ale… nezaslouží si…"
"Počkej moment. Co je zas tohle za řeči? On se k tobě vrátí. Zrovna sbírá odvahu. Včera… no, včera dostal poměrně silné argumenty a… Proč by měl zůstat samotný? Má přece tebe… nebo ty mu nechceš odpustit?"
Vítek se pousmál. "Já… není co bych mu měl odpustit. Nezlobím se na něj."
"Tak v čem je problém?"
"Já…" Vítek si povzdechl. "Vrátila se mi… prostě… ty bolesti hlavy způsobuje další nádor. Zatím si nejsou jistí, jestli… kolik času ještě mám… nebo jestli to půjde nějak operovat… je to prý na špatném místě…"
Míša zůstal vyděšeně zírat. Teď teprve měl pocit, že svého bratra zabije! Vítek má… má takovéhle starosti a jeho bratříček musí zkoušet jeho lásku zrovna v takové chvíli. "Gabriel to neví, co?"
Zavrtěl záporně hlavou. "Ne. Nechtěl jsem, aby… chci, aby se vrátil, protože mě má rád, ne že bude mít pocit, že musí…"
"Vy jste tu magoři komplet všichni." Ucedil otráveně. "Řekni mu to. A řekni mu to hned. Jste partneři, tak by to měl vědět a být ti oporou. Takhle tu blbnete často?"
Vítek sklopil hlavu. "Řeknu mu to. Já… pošli mi ho sem, prosím."
Žádné komentáře:
Okomentovat