Dneska jsem bez nálady, ale doufám, že se to ještě nějak spraví... kdo ví, ale začínám mít pocit, že se všechno proti mně spiklo. Je to všechno vyčerpávající... psychicky. Ale já vím, že vyhraju. Protože prostě musím. A dneska je dobrý den na další kapitolku. A pokud najdu čas sednout i k psaní, nejspíš z toho vyleze něco hodně depresivního.
Nic netrvá věčně... Takhle část je taková nic moc veselá, a můžete se spolehnout, že ty následující moc lepší nebudou.
Gabriel seděl v kanclu a nevěřícně civěl na dopis, který mu přišel. Jeho matka? Najednou jeví zájem o dítě, které opustila a ponechala sadistickému otci? Ušklíbnul se a sjel očima několik řádků.
Takže dědictví… Matinka si těsně přes smrtí vzpomněla, že má syna. Jak laskavé, máti. Nepotřebuju peníze, nepotřebuju omluvy a vysvětlování. Nepotřebuju nic a nikoho. Nikdy! Já jsem sám, vždycky jsem byl a vždycky budu a nikoho k tomu nepotřebuju. Člověk se rodí a umírá vždycky sám. A mezitím si má užívat.
Klepání na dveře jsem skoro nepostřehl. Když jsem zvednul hlavu, vešel Adam s Vítkem.
"Co je?" zasyčel jsem podrážděně. Ano, jsem zpět. Jsem zpět.
Adam pokrčil rameny. "Marian nedorazil. Bez něj nemá smysl zkoušet."
"Fajn, tak táhněte domů!"
Vítek se zamračil. "Co je to s tebou?"
Hodil jsem pohledem po Adamovi. "Vystřel!" A byl téměř okamžitě pryč. Vítek zůstával.
"A ty tu chceš co?"
Plachý úsměv. "Chodíme spolu."
"Minulý čas."
"Cože?" Vítek byl evidentně zmatený a já pociťoval sílu starého dobrého Gabriela. Žádná loutka, žádný zamilovaný pitomec. Zase při síle. Už žádné divadýlko.
"Právě se s tebou rozcházím." Ušklíbnul jsem se. "Snad sis nemyslel, že to bude trvat věčně."
"Gabrieli, já nechápu… co to do tebe vjelo?"
Co do mě vjelo? Hm, co asi, ty tupoune. "Tak ty to chceš vědět? Skvělý. Už tě nepotřebuju. Všechno to byla jen hra. Využil jsem tě proti Lexovi. Účel jsi splnit, tak vypadni. Není důvod si dál hrát na dva zamilovaný pitomce."
"Gabrieli…" Vítek vypadal překvapeně, nevěřícně… "To nemůžeš myslet vážně?!? Tohle nemohla být jen hra… nemohl ses tak přetvařovat."
"Ale ano, mohl. Jsem výborný herec, nemyslíš? Opravdu sis tak naivně myslel, že já bych se zahazoval s někým jako ty? Jen tak? Kdepak, všechno má svoje důvody. A abys věděl, Lex tušil, co mám v plánu, proto mě vydíral, abych ti neublížil. Tak strašně se snažil. Vyhrabal na mě kde co, jen abych se od tebe držel dál. Nemohl počítat s tím, že ty budeš tak zatraceně naivní."
"Rozumím." Kývl a jeho hlas zněl cize, bez života. Otočil se a podél zdi zamířil ven.
Proč mi to najednou bylo líto? Proč, když jsem ho sledoval, jak odchází, a sotva zadržuje slzy, proč jsem měl chuť obejmout ho, omluvit se a prosit ho, dokud by mi neodpustil?
"Vypadni a už se nevracej!" volal jsem za ním. Já se prostě musím vrátit do svého starého života.
"Vítku? Vítku, co je? CO se stalo? Proč brečíš?" Vítek toho moc nevnímal. Ani Adama, který se nad ním skláněl. Ani Darka, který měl jako obvykle plno řečí.
"Já… Adame, prosímtě… domů." Zavzlykal. Darek jen pokrčil rameny a zadíval se na Adama.
"Neboj se. Dopravím tě domů expres. A ne, ty nejedeš." Zchladil Darka, který už vyskakoval.
Kuba stál za pultem a peskoval Romana za další rozbité sklenice. Lex se rozhodl, že na pár týdnů zmizí. A ti dva spolu trénovali, aby přes léto mohli vypomoct. Sledoval je s pobaveným úsměvem.
"Jakube? Ale tys nebyl o nic lepší." Usmál se a pomalu vstal. "Ale jsem si jistý, že po dobu, co tu nebudu, tak tenhle bar nevyhoří, neprojde jím potopa. Zvládnete to. Obzvlášť, když budete mít tak zdatnou posilu."
"Koho?" Zajímalo Romana. "Vojtu?"
"Taky." Přikývl Lex a usmál se na Kubu, který se okamžitě rozzářil. "Martin slíbil, že přijede na celé léto."
"Wow, no tak to je skvělý." Zasmál se Roman a pak nahodil kyselý ksicht. "Moment, a hádám, že bude bydlet u tebe v bytě, což znamená, že já budu muset poslouchat všechny ty zvuky… bože, za co?"
"Co se ti nezdá?" zeptal se Kuba s bojovně přimhouřenýma očima. Lex se jen pousmál a zmizel v kanclu, aby vyřešil ještě nějaké papíry.
"Co se mi nezdá? Děláš si srandu? Nemusím slyšet všechno. A už vůbec ne hekání dvou souložících chlapů."
"My nehekáme!" hájil se Kuba. "Prostě jen… máme radost, že jsme spolu."
"A tak souložíte a já to musím poslouchat!"
"Houby, slyšet jsi nás mohl maximálně jednou, když jsme…"
"Ne, neříkej mi to. Já nechci znát detaily!" vyjekl Roman a připlácl si dlaně na uši.
Klára rychle překonala vzdálenost od vstupu k baru a opřela se. Neunikla Kubově pohledu. Ale Roman u ní byl dřív.
"Ahoj." Nahodil sváděcí úsměv a opřel se o bar. "S čím můžu pomoct tak krásné slečně."
Podívala se na něj dost vyjukaně. Nebyl tohle gaybar? "Já hledám…"
To už u nich byl Kuba. "Ještě máme zavřeno." Upozornil celkem zbytečně.
"JO, já vím. Omlouvám se, ale potřebuju mluvit s Alexandrem?"
"S kým?" zeptal se Roman. Nebyl zvyklý, že by takhle někdo říkal Lexovi, natož, aby se po něm sháněla hezká holka.
Kuba byl hned u ní a majzl Romana utěrkou. "Hledá Lexe, troubo." Otočil se k ní. "Copak mu potřebuješ?"
Chtěla odseknout, že mu do toho nic není, ale ovládla se. "Potřebuju s ním nutně mluvit. Nevíte, kde bych ho našla?"
"Ale jo, víme. A co přesně mu chce taková krásná slečna?" zeptal se Roman s úsměvem.
Klára se zamračila. Akorát ji zdržujou. "Fajn, najdu si ho sama."
"Počkej," zarazil ji Kuba. "Vážně, co mu potřebuješ? Nemyslím, že by byl v náladě řešit…"
"Jde o jednoho mého kamaráda. Mohl by mu pomoct."
"Jakýho?" zeptal se neomaleně Roman.
"Co je ti do toho?" odsekla Klára.
"Hlavně klid." Kuba se pomalu vydal dozadu. "tak tu počkej, já ti ho dovedu."
Chvilku to trvalo, než Lex s Kubou vyšli z kanclu. Lex se netvářil zrovna příliš přístupně. Kuba na něj házel přísné pohledy.
"Ahoj Kláro, o co jde?" pozdravil ji a stoupnul si za barem vedle Romana.
"Lexi… Hele, já vím, že jsem proti tobě… že jsem nebyla zrovna spravedlivá poslední dobou."
"Kvůli omluvě jsi nepřišla, tak co se stalo?"
Dívka se zamračila. "Vítek je na tom zle. Lexi, prosím tě, tys na něj měl vždycky takový uklidňující vliv…"
Lex pomalu zavrtěl hlavou. "Myslím, že jsem ten poslední, koho by chtěl mít u sebe. Řekni Gabrielovi."
Roman svlíkal Kláru očima. Kuba drbnul do Lexe a zamračil se.
"Gabriel může za jeho současný stav." Utrousila Klára chladně. "Lexi prosím tě, Vítek vážně potřebuje někoho… Se mnou nechce mluvit."
Žádné komentáře:
Okomentovat