A tak co, jsou prázdniny, velku je... no, zrovna dost hnusně a zima. A já celý den poctivě pracovala na své úžasné a skvělé diplomové práci, kterou mi nejspíš můj drahý školitel drsně omlátí o hlavu, protože ještě pořád není hotová a jen tak nebude. Ale pořád mám měsíc času. Ještě to bude o nervy. Nu co se dá dělat, když už mířím na ten doktorát (fakt mě vzali, no kdo by to byl řekl?), tak musím taky něco vytrpět, nic není zadarmo :D
Nicméně, zasekla jsem se teď u třicáté třetí části, což znamená, že můžu dávat díly bez obav, že v době největšího pilna s diplomkou, budu na nule. Nemusíte se bát, v půlce září mi snad tohle příšerný období skončí, a zas budu tvořit a doufejme, že bez přestávek.
No a tak jsem si řekla, že pro zlepšení své, a doufám, že i vaší, nálady, přihodím další dílek o něco dřív, než je u mě zvykem. Když už mám nasysleno takových dílů dopředu... přísahám, že jakmile to bude jen trošku časově možné a nebudu potřebovat dílovou rezervu, začnu publikovat častěji.
Opět budeme na dohled starým známým ze Zkoušky, kteří vás doufám trošku pobaví, Gabriel si začne přiznávat, že ta jeho změna asi není tak docela hraná a Vítek září štěstím, i přes ztrátu Lexe. A Lex... no, kdo by dokázal zlomit Lexe, že?
Kuba nahodil vážný výraz a sledoval Romana i Vojtu, kteří se tvářili mírně… rozpačitě. Založil ruce a sledoval je dál. "Takže?"
"Chceš můj názor?" zeptal se Roman. "A nebudeš se vztekat?"
"Jistě, že chci tvůj názor." Řekl rovnou a zabodl do něj pohled. Vojta si jen povzdychl a natáhl si nohy. Byli u Lexe v bytě, kde momentálně Roman i Kuba tak nějak dočasně přebývali. Blížily se prázdniny, a tudíž se kluci z koleje stáhli ke svému oblíbenému hostiteli.
"Neměl bys do toho strkat nos." Řekl Roman a usmál se. "Víš, jak to dopadá. Navíc, Lex je spíš starost tady Vojtíška."
Vojta se natáhl a hodil po Romanovi polštář. "Vole! Jen proto, že spolu občas spíme, neznamená, že jsem jeho holka!"
"To narážíš na to, že jsi dole?" zeptal se Roman sladce a přistál na něm další polštář.
"Přestaňte, oba dva! Už to trvá moc dlouho, Lex je mimo. Vy jste si toho nevšimli? Řekl mi, co se stalo už skoro před měsícem, a já bych vám nic neřekl, kdybyste nebyli slepí."
"Ale my si všimli. Když mi začal při sexu říkat Vítku." Zazubil se Vojta. "Hele, tím si prostě musí projít. On ho nechce, místo toho si vybral toho nádhernýho boha, co sem občas leze. Kruci, s tím bych si to rozdal docela rád."
"Vojto!" Kuba ho seknul polštářem. "Můžeš přestat myslet penisem?"
Roman se rozesmál a dostal od Kuby taky.
"Já se nehodlám dívat na utrápeného Lexe!"
"A co s tím jako chceš dělat?" zeptal se Roman. "Překecat Vítka, ať se vysere na archanděla a je radši s naším Lexem? Tak do toho!"
"JO, a já pak sbalím Archanděla!" napadlo okamžitě Vojtu.
"Ach bože, kamarádit s dvěma buznama je fakt děs."
"VOLE!"
Lex dorazil do mohutné polštářové bitvy. Sám chytil několik ran, než se stihl zorientovat, kdo je proti komu. Vlastně to nebylo moc těžké, bylo to naprosto jednoduché. Všichni proti všem.
"Co se to tu děje?" zeptal se a uhnul před polštářem, který mu prosvištěl kolem hlavy.
"Roman projevil sklony k homofóbii, tak jsme se to z něj rozhodli vytlouct." Zajíkal se smíchy Kuba a říznul Romana pořádně polštářem, vzápětí slíznul sám od Vojty.
"Aha." Pokrčil rameny Lex. "A proč se tlučete všichni mezi sebou."
"Trošku se to vymklo." Oznámil Vojta a stáhl k sobě Lexe, aby se ho pokusil udusit polštářem.
Kuba s Romanem později vyrazili ven a Vojta ještě chvíli zůstal s Lexem. Válel se vedle něj na gauči a mlčeli. Ovšem ne dlouho.
"Kuba nám to řekl." Řekl po chvíli a vyhledal Lexovu ruku.
"Čekal jsem, že si to nenechá pro sebe." Lex zavřel oči. "Proto jsem vás našel dneska všechny tady?"
"Válečná porada. Jakub chtěl vymyslet plán, jak zařídit, abys to byl zase ty."
Lex se pousmál. "Chce to čas."
"Já to vím, ty to víš, ale Kuba tohle prostě nepochopí." Pevně stiskl jeho prsty. "Víš, co by ti pomohlo?"
Lex se zasmál. "Jestli řekneš sex, praštím tě polštářem."
"Fajn, mlčím. Dneska už jsem praštěnej až moc."
Dneska jsem trávil noc v Gabrielově bytě. Moc jsem se tam necítil, bylo to pro mě dokonale cizí prostředí. Ale jisté nepohodlí vyvažovala Gabrielova přítomnosti. Ležel vedle mě v posteli a já se tiskl k jeho tělu. Nemohl jsem si pomoct, ale pořád jsem se ho dotýkal. Moje prsty se přímo vyžívaly v tom, jezdit mu po těle. Kdybych viděl, nejspíš bych ho hltal i očima. Takže jsem se spokojoval s doteky a i ty byly víc, než bych kdy doufal. Přiložil jsem své rty k jeho dokonalé hladké pokožce břicha. Pod kůží se rýsovaly pevné břišní svaly. Kdo by kdy řekl, že tenhle archanděl s postavou řeckého boha, bude se mnou. Bude se mnou a dovolí mi lechtat ho jazykem na břiše.
Cuknul sebou a přitáhl si mě blíž, aby mě políbil. Můj stav se dal popsat dvěma slovy. Absolutní štěstí. Sice mi chvíli trvalo smířit se s tím, co se stalo s Lexem, ale za pár týdnů jsem díky Gabrielovi prostě pustil jeho osobu z hlavy.
Políbili jsme se a já lítal na obláčku.
Zamračeně jsem pozoroval potemnělý strop. Vůbec se mi přestávalo líbit, jak se tahle situace vyvíjela. Lexe jsem zlomil, to bylo jasné. Od té aférky v mém kanclu, se Vítkovi neozval a dělal mrtvého brouka. A Vítek? Ten vypadal dokonale spokojeně. Jenže jsem začínal mít divný pocit, že se s tím klukem nechci rozloučit… Kdy se mi stalo tohle? Že jsem tak příšerně změkl? Kdy jsem vlastně přestal mít sex s jinými? Do prdele, tohle se mi nelíbilo. Vůbec. Ani trochu. Já se nechtěl měnit doopravdy, sakra. Je načase to skončit.
Spal vedle mě a já prostě neodolal, abych mu prsty nepřejížděl po tváři. Kurva, Gabrieli, vzpamatuj se! Nejsi žádný zamilovaný pitomec. Využít a odkopnout. A teď je čas na to odkopnutí. Se mnou se taky nikdo nikdy nemazlil.
Vítek se zavrtěl a přitiskl se těsněji. Objal jsem ho spíš automaticky, než bych nad tím přemýšlel. Je čas, musím ho odkopnout, než vyměknu úplně.
Proč jen přemýšlím nad tím, jak to udělat?
Znovu se zavrtěl a usmál se. "Jsi vzhůru."
"Ano."
Přitáhl se blíž a políbil mě. "Nemůžeš spát?"
"Ano."
"Něco tě trápí?"
Chvilku jsem zaváhal. Není důvod, abych mu něco říkal. "Ano."
"Můžu nějak pomoct?" zeptal se a otřel si tvář o moji. "Poradit, pomazlit?" ten úsměv jsem neviděl, ale jasně jsem ho cítil.
Snad poprvé v životě jsem si připadal jako svině. Opravdu jako nechutná sobecká svině. "To je dobrý."
"Nic, co by ti mohlo pomoct?" zeptal se a já ucítil jeho dlaň na hrudi.
"Vítku…" zašeptal jsem. Ani nevím, co jsem chtěl říct. Asi nic, jen jsem měl potřebu říct jeho jméno.
Tiše jsem se zasmál. Hladil jsem svého archanděla po hrudi a po pažích. Něco ho trápilo a já nevěděl co. A mě trápilo, že jeho něco trápilo. Bože, já jsem asi vážně zamilovanej. Ne, jsem opravdu zamilovanej. Možná není úplně ideální, ale kdo je.
Přitiskl jsem se k němu těsněji. "A co přijít na jiné myšlenky?"
"Co myslíš?"
Opřel jsem si čelo o jeho hruď. "Cokoliv, co by ti pomohlo."
"Vítku…"
"Copak?" moje prsty se znovu rozeběhly po jeho pažích. "Já jen chci, abys byl taky tak šťastnej jako já."
To ticho začalo být nesnesitelné. Nelíbilo se mi. Nevěštilo nic dobrého. Pevně jsem sevřel jeho ruku a opřel se o něj. "Mně můžeš věřit. Nikdy bych neudělal nic, co by ti ublížilo. Gabrieli, proč mlčíš?"
Žádné komentáře:
Okomentovat