Když už máme toho Valentýna, tak by to chtělo nějakou dávku nemocí, ehm... emocí. :-D Jsem ve velmi dobrém rozmaru, takže jsem se rozhodla dál druhý díl už dneska místo původního plánu ve čtvrtek. (A zkuste někdo říct, že jsem zlá:-))))
Představíme si Vítka. Předem upozorňuju, že v některých ohledech si budu trošku vymýšlet. Tak se na mě prosím nezlobte. Vím, že bych si podrobnosti mohla zjistit, ale... mám toho poměrně dost i tak (já vím, to říkám pořád) a nestíhám skoro ani psát, natož zjišťovat detaily. Ale slibuju, že pokud budete mít nějakou výtku či připomínku, budu jí brát vpotaz.
Taky už na sebe ti dva narazí, téměř doslova :-) A v příští kapitole bude Lex, tak se máte na co těšit.
Naproti němu, Vítek byl zlatíčko. Hodný, jemný kluk, který měl v životě prostě smůlu. Jeho táta umřel, když mu bylo šest. Propukla u něj rakovina tlustého střeva a než se na to přišlo, metastázy se objevily i v játrech a v plicích.
Vítek tak zůstal jen s matkou. Snažila se mu to všechno vynahradit, dělat mu otce i matku, ale to jí dost dobře nešlo. Pak si našla Karla - partnera, nového manžela a Vítek dostal nevlastního otce. Moc si spolu nerozuměli, ale Vítek se snažil. Chtěl vidět matku zase šťastnou.
V patnácti se objevila rakovina i u něj. Nádor, který se mu začal roztahovat v hlavě. Měl jen jedinou šanci na přežití - operaci. A riziko, že se nepovede? Veliké. Vítek měl na výběr, buď umřít, anebo to risknout. Riskl to. Nádor se lékařům podařilo odstranit, ale jedno riziko se potvrdilo. Při operaci došlo k poškození zrakových center a Vítek ve svých patnácti letech oslepl.
Matka plakala, ale on se jen usmál. "Mami, nebreč. Žiju. Neumřel jsem. A snad ještě dlouho žít budu. Maminko, vždyť to je přece důvod k oslavě. S tímhle se nějak popasuju. Neboj." Těžko říct, co se mu honilo v hlavě, když tohle říkal. Ale nemínil se vzdávat. Věděl, že jakmile by to udělal, bylo by to zlé. Snažil se brát všechno z toho lepšího úhlu. Sice oslepl, ale dostal šanci žít. Proč se trápit něčím, co stejně nemůže změnit, a s čím se může naučit i žít.
Ve dvaceti, když už se se svým handicapem naučil tak nějak popasovat, rozhodl se odstěhovat. Matka protestovala, brečela, ale Vítek byl neoblomný. A tehdy mu pomohl Karel. Našel mu malý byt ve stejném městě. Přemluvil svou ženu, že Vítek je šikovný, a že když na něj občas dohlédne, určitě bude v pořádku. Musí přece taky žít svůj život.
A tak Vítek, se svým nejlepším přítelem, retrívrem Randym, stěhoval do malého bytu. Nebylo to nic moc, ale mamka mu to tam s Karlem celkem pěkně zařídila. A pak… jeho spolužačka ze základky bydlela nedaleko a pořád ještě spolu tak trošku kamarádili. Slíbila, že kdyby něco, pomůže. Pak to ale dopadlo tak, že u něj byla pečená vařená a pomáhal spíš on jí. Vítek měl totiž něco, co má málokdo. Absolutní sluch. Nebylo divu, že ho tedy otec, když ještě žil, nahnal do Lidušky (pozn. autora Lidová škola umění). Dopadlo to tak, že Vítek začal houslemi, aby se pak přes klávesy propracoval ke klavíru. Bavilo ho to. Celý život, už od doby, kdy poprvé držel housle v ruce, chtěl být muzikantem. Živit se hudbou. A když pak oslepl, pořád ještě mohl hrát. To mu vlastně v ničem nebránilo. Stačil mu jeho sluch, několikrát si poslechnout skladbu a pak ji prostě přehrál. Mělo to svá úskalí, ale Vítek věděl, že když bude chtít, dokáže všechno.
Vítek měl, mimo Kláry, hodně kamarádů. Byla to taková dobrotivá povaha, takže nemít rád jeho, to se skoro rovnalo hříchu. Díky svojí laskavé povaze tak měl v bytě pořád někoho, kdo mu pomáhal. A marně je vyhazoval, že přece není nemocný, že to zvládne sám.
Venku svítilo slunce. Cítil jsem, jak se mi opírá do tváře. Musel jsem se pousmát. Měl jsem pořád v hlavě, jak krásný bylo. Dokázal jsem si jeho obraz vyvolat celkem jasně. Už bylo docela teplo, tak jsem vyrazil jen v mikině. Tašku přes rameno, kde jsem měl uloženo vše, co jsem potřeboval, a do pravičky bílou slepeckou hůl. Randyho jsem musel nechat doma. Byl chudáček nemocnej. Cpal jsem do něj prášky, co mu předepsal veterinář. Zabíralo to, ale nechtěl jsem ho takhle brzy tahat ven. Ještě byl chudáček celej mátožnej. Tak jsem ho podrbal za ušima a vyrazil jsem ven sám.
Nebylo to nic složitého. Tu cestu jsem šel milionkrát. Nejsem přece idiot, dojdu do obchodu i zpět bez doprovodu, ať už Randyho či kohokoliv jinýho. Už mě chvilkami všichni doháněli k šílenství, když se mi snažili pořád pomáhat. Copak nechápou, že chci něco taky dělat sám? Ne proto, že je nechci otravovat, ale protože chci taky něco zvládnout sám. Všichni se ke mně chovají hezky, ale ta jejich přehnaná péče. Máma za mnou chodí skoro denně. Ne, že bych nebyl rád, že ji vidím… eh, že přijede, ale vážně to přehání. A ani Karel jí to nějak nezvládne vysvětlit. Bydlel jsem tu už přes tři roky, tak snad už jsem prokázal, že si poradím sám.
Vyjít z domu nebylo složité, ty schody jsem znal zpaměti. Problém byl přecházení ulice v místech, kde nebyly semafory a nemohl jsem se řídit sluchově. A někdy jsem to auto neslyšel na moc velkou vzdálenost. Byl to vždycky tak trochu risk. Ale povedlo se mi to, už mi chybělo přejít jen parkoviště, či spíše výjezd z podzemních garáží, abych se dostal k zastrčenému krámku, kde jsem si mohl koupit něco na čtení. Naučit se slepecké písmo nebyla sranda, ale vyplatilo se. Miloval jsem knížky, a tak jsem většinou musel spoléhat na své kamarády, jestli mi někdo nebude předčítat. A taky tam měli noty!
Gabriel nasedl do auta a nastartoval, vyjel z garáží a tak tak minul procházejícího chodce. Byl tak zamyšlený nad tím, co podnikne, že si vůbec nevšiml, že ten kluk má v ruce slepeckou hůl. Vztekle zatroubil a odbočil na hlavní silnici.
"Čum na cestu, debile!" zařval jsem stočeným okýnkem. Málem jsem toho hňupa přejel. To toho kreténa nenaučili, že než se vleze do silnice, má se podívat hezky spořádaně na obě dvě strany, nejlépe několikrát a pak až teprve skákat pod auta? Ještě by mi odřel lak.
Vlastně jsem si pořád ještě nerozmyslel, kam to půjdu. Na nějaké toulky po barech bylo brzy a doma jsem vážně sedět nechtěl.
No, asi by to chtělo navštívit starého přítele. Tomu jsem se musel poušklíbnout. Ale když už nic, tak aspoň se spolu napijeme.
Ale na druhou stranu… volný den. Takže jsem se rozhodl, že udělám něco pro sebe. Posilka, nějaká masáž. To není zas tak špatný nápad, ne? Musím se trochu udržovat.
Kolem šesté jsem se rozhodl změnit podnik. Byl jsem si téměř jistý, že "můj drahý přítel" už určitě bude v baru. Proč by taky nebyl, vlastnil ho.
Když jsem bušil na dveře, aby mě pustil dovnitř, trošku jsem zabrousil do vzpomínek. Lexe jsem si pamatoval. Kdo by taky zapomněl na tak okouzlujícího majitele baru. Sice jsem radši lovil zajíčky, ale tenhle chlap mě zaujal na první pohled. Proč? Charisma. Na rozdíl od těch, které jsem si brával do postele, tenhle chlap měl víc. Hezký tělo, tvář a neměl vypatláno v hlavě. A navíc, byl silně dominantní, to jsem poznal už z prvního pohledu na něj. Bylo celkem zajímavé bojovat s ním o nadvládu. Oba jsme chtěli sex. A oba jsme chtěli být tím, kdo ho bude řídit. Vyhrál jsem. Asi očekával víc než jen jednu noc, ale proč bych měl porušovat svá vlastní pravidla. Tušil jsem, že se cítil zneužitý. A taky mi dost dlouho nemohl přijít na jméno. I když, jednu podmínku jsem porušil. Jeho jsem vídal opakovaně, i když jsem s ním spal jen jednou.
Vítek tak zůstal jen s matkou. Snažila se mu to všechno vynahradit, dělat mu otce i matku, ale to jí dost dobře nešlo. Pak si našla Karla - partnera, nového manžela a Vítek dostal nevlastního otce. Moc si spolu nerozuměli, ale Vítek se snažil. Chtěl vidět matku zase šťastnou.
V patnácti se objevila rakovina i u něj. Nádor, který se mu začal roztahovat v hlavě. Měl jen jedinou šanci na přežití - operaci. A riziko, že se nepovede? Veliké. Vítek měl na výběr, buď umřít, anebo to risknout. Riskl to. Nádor se lékařům podařilo odstranit, ale jedno riziko se potvrdilo. Při operaci došlo k poškození zrakových center a Vítek ve svých patnácti letech oslepl.
Matka plakala, ale on se jen usmál. "Mami, nebreč. Žiju. Neumřel jsem. A snad ještě dlouho žít budu. Maminko, vždyť to je přece důvod k oslavě. S tímhle se nějak popasuju. Neboj." Těžko říct, co se mu honilo v hlavě, když tohle říkal. Ale nemínil se vzdávat. Věděl, že jakmile by to udělal, bylo by to zlé. Snažil se brát všechno z toho lepšího úhlu. Sice oslepl, ale dostal šanci žít. Proč se trápit něčím, co stejně nemůže změnit, a s čím se může naučit i žít.
Ve dvaceti, když už se se svým handicapem naučil tak nějak popasovat, rozhodl se odstěhovat. Matka protestovala, brečela, ale Vítek byl neoblomný. A tehdy mu pomohl Karel. Našel mu malý byt ve stejném městě. Přemluvil svou ženu, že Vítek je šikovný, a že když na něj občas dohlédne, určitě bude v pořádku. Musí přece taky žít svůj život.
A tak Vítek, se svým nejlepším přítelem, retrívrem Randym, stěhoval do malého bytu. Nebylo to nic moc, ale mamka mu to tam s Karlem celkem pěkně zařídila. A pak… jeho spolužačka ze základky bydlela nedaleko a pořád ještě spolu tak trošku kamarádili. Slíbila, že kdyby něco, pomůže. Pak to ale dopadlo tak, že u něj byla pečená vařená a pomáhal spíš on jí. Vítek měl totiž něco, co má málokdo. Absolutní sluch. Nebylo divu, že ho tedy otec, když ještě žil, nahnal do Lidušky (pozn. autora Lidová škola umění). Dopadlo to tak, že Vítek začal houslemi, aby se pak přes klávesy propracoval ke klavíru. Bavilo ho to. Celý život, už od doby, kdy poprvé držel housle v ruce, chtěl být muzikantem. Živit se hudbou. A když pak oslepl, pořád ještě mohl hrát. To mu vlastně v ničem nebránilo. Stačil mu jeho sluch, několikrát si poslechnout skladbu a pak ji prostě přehrál. Mělo to svá úskalí, ale Vítek věděl, že když bude chtít, dokáže všechno.
Vítek měl, mimo Kláry, hodně kamarádů. Byla to taková dobrotivá povaha, takže nemít rád jeho, to se skoro rovnalo hříchu. Díky svojí laskavé povaze tak měl v bytě pořád někoho, kdo mu pomáhal. A marně je vyhazoval, že přece není nemocný, že to zvládne sám.
Venku svítilo slunce. Cítil jsem, jak se mi opírá do tváře. Musel jsem se pousmát. Měl jsem pořád v hlavě, jak krásný bylo. Dokázal jsem si jeho obraz vyvolat celkem jasně. Už bylo docela teplo, tak jsem vyrazil jen v mikině. Tašku přes rameno, kde jsem měl uloženo vše, co jsem potřeboval, a do pravičky bílou slepeckou hůl. Randyho jsem musel nechat doma. Byl chudáček nemocnej. Cpal jsem do něj prášky, co mu předepsal veterinář. Zabíralo to, ale nechtěl jsem ho takhle brzy tahat ven. Ještě byl chudáček celej mátožnej. Tak jsem ho podrbal za ušima a vyrazil jsem ven sám.
Nebylo to nic složitého. Tu cestu jsem šel milionkrát. Nejsem přece idiot, dojdu do obchodu i zpět bez doprovodu, ať už Randyho či kohokoliv jinýho. Už mě chvilkami všichni doháněli k šílenství, když se mi snažili pořád pomáhat. Copak nechápou, že chci něco taky dělat sám? Ne proto, že je nechci otravovat, ale protože chci taky něco zvládnout sám. Všichni se ke mně chovají hezky, ale ta jejich přehnaná péče. Máma za mnou chodí skoro denně. Ne, že bych nebyl rád, že ji vidím… eh, že přijede, ale vážně to přehání. A ani Karel jí to nějak nezvládne vysvětlit. Bydlel jsem tu už přes tři roky, tak snad už jsem prokázal, že si poradím sám.
Vyjít z domu nebylo složité, ty schody jsem znal zpaměti. Problém byl přecházení ulice v místech, kde nebyly semafory a nemohl jsem se řídit sluchově. A někdy jsem to auto neslyšel na moc velkou vzdálenost. Byl to vždycky tak trochu risk. Ale povedlo se mi to, už mi chybělo přejít jen parkoviště, či spíše výjezd z podzemních garáží, abych se dostal k zastrčenému krámku, kde jsem si mohl koupit něco na čtení. Naučit se slepecké písmo nebyla sranda, ale vyplatilo se. Miloval jsem knížky, a tak jsem většinou musel spoléhat na své kamarády, jestli mi někdo nebude předčítat. A taky tam měli noty!
Gabriel nasedl do auta a nastartoval, vyjel z garáží a tak tak minul procházejícího chodce. Byl tak zamyšlený nad tím, co podnikne, že si vůbec nevšiml, že ten kluk má v ruce slepeckou hůl. Vztekle zatroubil a odbočil na hlavní silnici.
"Čum na cestu, debile!" zařval jsem stočeným okýnkem. Málem jsem toho hňupa přejel. To toho kreténa nenaučili, že než se vleze do silnice, má se podívat hezky spořádaně na obě dvě strany, nejlépe několikrát a pak až teprve skákat pod auta? Ještě by mi odřel lak.
Vlastně jsem si pořád ještě nerozmyslel, kam to půjdu. Na nějaké toulky po barech bylo brzy a doma jsem vážně sedět nechtěl.
No, asi by to chtělo navštívit starého přítele. Tomu jsem se musel poušklíbnout. Ale když už nic, tak aspoň se spolu napijeme.
Ale na druhou stranu… volný den. Takže jsem se rozhodl, že udělám něco pro sebe. Posilka, nějaká masáž. To není zas tak špatný nápad, ne? Musím se trochu udržovat.
Kolem šesté jsem se rozhodl změnit podnik. Byl jsem si téměř jistý, že "můj drahý přítel" už určitě bude v baru. Proč by taky nebyl, vlastnil ho.
Když jsem bušil na dveře, aby mě pustil dovnitř, trošku jsem zabrousil do vzpomínek. Lexe jsem si pamatoval. Kdo by taky zapomněl na tak okouzlujícího majitele baru. Sice jsem radši lovil zajíčky, ale tenhle chlap mě zaujal na první pohled. Proč? Charisma. Na rozdíl od těch, které jsem si brával do postele, tenhle chlap měl víc. Hezký tělo, tvář a neměl vypatláno v hlavě. A navíc, byl silně dominantní, to jsem poznal už z prvního pohledu na něj. Bylo celkem zajímavé bojovat s ním o nadvládu. Oba jsme chtěli sex. A oba jsme chtěli být tím, kdo ho bude řídit. Vyhrál jsem. Asi očekával víc než jen jednu noc, ale proč bych měl porušovat svá vlastní pravidla. Tušil jsem, že se cítil zneužitý. A taky mi dost dlouho nemohl přijít na jméno. I když, jednu podmínku jsem porušil. Jeho jsem vídal opakovaně, i když jsem s ním spal jen jednou.
Žádné komentáře:
Okomentovat