Původně jsem chtěla začít až zítra, ale proč čekat. Začneme zvolna. Kapitolka bude krátká. Opět nepíšu cíleně na kapitoly, tak to podle toho vypadá.
Dneska potkáme s prvním hrdinou. S Gabrielem.
Dřívější Gabriel nebyl, nebo se aspoň nikdy nepovažoval za normálního kluka. Vždycky se považoval za někoho mimořádně důležitého. Byl chytrý, bystrý, pohledný a uměl to s lidmi. Už jako dítě uměl kohokoliv přesvědčit k čemukoliv. A dost často toho zneužíval.
Dnešní Gabriel byl někdo! Byl hezký, chytrý a dost bohatý, tudíž i vlivný. A uměl toho využívat. Byl to muž s velkým M. Rozhodný, tvrdý a občas velice nelítostný. Neuznával nikoho, kdo nebyl aspoň na podobné úrovni, jako byl on sám.
A když už někoho uznal, stálo to dotyčného nemalé úsilí. Prostě to nebylo snadné. Chtělo se to obrnit vydatnou dávkou trpělivosti a velmi dobře zvládat anální alpinismus. Ovšem zas se to nesmělo přehánět. Gabriel měl vlezřiťky rád, ale pouze do určité míry.
Rozhodně to nebyl ten typ člověka, co by měl spoustu přátel. Gabriel vlastně neměl žádné. A nikdy neměl pocit, že by někoho potřeboval. Vždycky si vystačil bohatě sám. V práci, v životě, v trápení. Jen ho zatím ještě netrápilo nic, co by nepřešel mávnutím ruky. Smrt otce ho nechala naprosto klidným. Stejně ho neměl rád, tu jeho sparťanskou výchovu, a jakmile byl plnoletý, odešel z domu. A matka… tu považoval za děvku. Opustila je, odešla, protože jí to prostě doma s mužem a dítětem nebavilo. Tak utekla s milencem. Gabriel si na ni ani pořádně nepamatoval, a vlastně o ní celou domu neslyšel, ale to mu nebránilo v nenávisti.
Vystudoval, našel si dobře placené zaměstnání… a to, že dělal chvíli děvku za peníze, aby si vydělal na školu? To ho vůbec netrápilo. Děvka byl vlastně pořád. Jen s tím rozdílem, že teď už to dělal jen a jen pro radost. Měl svůj život rád a nemínil ho měnit.
A že jeho jméno bylo andělské? On sám byl spíš ďábel.
Prošel jsem vstupní halou a dost hnusně se zamračil na tu slepici Danielu na recepci. Kdy už té huse dojde, že u mě nemá nejmenší šanci? Je blbá, je trapná a chybí jí jedna důležitá věc. A nemyslím mozek. A taky jí něco přebývá. Hromada sebevědomí.
Zamířil jsem k výtahu, abych se dostal do svého kanclu a už se nemusel dívat na ty ksichty kolem. Sraly mě. Všichni mě tam srali. Byla to zatracená blbá firma, a kdyby mě neplatili tolik, byla by to zatracená blbá firma beze mě. Ale už jsem dostal nabídku odjinud, jen nebyla tak lukrativní. Chtěl jsem to vyhnat poněkud výš… byl o mě zájem a nejen pracovně.
V kanclu na mě čekal Viktor. Kolega, kterého jsem už několikrát s jeho návrhy poslal do prdele, ale on to nějak odmítal pochopit.
Hodil jsem na něj otrávenej ksicht a rovnou se ho zeptal, jestli netrpí nějakou úchylkou, když ho baví být mnou neustále posílaný do prdele.
"Ty plány jsou dobrý, takže běž do prdele ty!" zařval na mě a já se jen pousmál.
"Do té tvojí? To s radostí. Snad aspoň líp šoustáš, než plánuješ!" odsekl jsem.
Řízl s dveřmi, až se skleněná výplň vysypala. Jen jsem se ušklíbl. "Tak to si zaplatíš, Viktore."
Po poradě, kde jsem opět tři čtvrtiny osazenstva totálně nasral, jsem vyrazil k domovu. Nebylo třeba spěchat. Jídlo si objednám telefonem ještě před příjezdem do bytu a to je jediný čas, který mě omezuje. To, kdy zavolám.
Objednal jsem si čínu, sedl si s jídlem do křesla a u televize ho začal jíst. Tenhle život mi vyhovoval. Byl jsem zodpovědný jen sám sobě.
Pak jsem si dopřál dlouhou sprchu, hodil jsem na sebe trošku civilnější oblečení, než byl oblek, a vyrazil ven. Barů tu bylo víc než dost a některý z nich byly přímo stvořené pro mě.
Známosti na jednu noc byly snad jediné, které mi kdy vyhovovaly. Ne, že bych zkoušel jiný. Ale jasně jsem věděl, že já prostě jsem na známosti na jednu noc. Víc citu než na to jedno až pět šoustání za noc, jsem nebyl ochoten uvolnit. Proč taky? Vyhovovalo mi, být sám. Naprosto.
Dneska mi bylo přáno. Ulovil jsem pěkného srnečka. Hluboký tmavě hnědý oči, plachý pohled. A prdelku tak akorát.
Ráno se tvářil poněkud překvapeně, když jsem ho vyprovodil s domu. Sice jsem si s ním hezky užil, ale doporučil jsem mu, ať už se tu nikdy neukazuje. Skoro mi ho bylo líto, když se ty obrovské hluboké oči zalily slzami. Ale co bych s takovým kolouchem dělal? Já chtěl jen šukat a na to jsem nepotřeboval stálýho partnera. Naopak, čím víc, tím líp. Každý byl jiný, něčím zajímavý. A když už to byla naprostá polena, aspoň jsem je už nemusel nikdy vidět. Rozhodně plus.
A hurá do práce. Asi bych měl být unavený po prosouložený noci, a nemít žádnou energii, ale já byl v pohodě. Zase jsem se zamračil na Danielu a pomyslel si cosi o krávách. Tak jsem zamířil do kanclu, kde mi chyběly dveře, což mě popudilo hned po ránu.
"Kde mám ksakru dveře?!" zařval jsem vztekle na celé patro. "Jak mám sakra pracovat, když tu nemám ani blbý dveře!"
Můj řev přirozeně zburcoval i nejvyššího, tedy nejvyššího pro ostatní, který byl zrovna po ruce. Okamžitě za mnou doletěl. Nějak se vedení doneslo, že mi nabízejí práci jinde a on se musel snažit. Firma o mě nechtěla přijít a ve své vrozené skromnosti… ha, hovno skromnosti… nemohli si dovolit přijít o někoho, jako jsem byl já. A už vůbec ne, abych přešel ke konkurenci.
"Stalo se něco?"
"Dveře!" Ukázal jsem rozčíleně na prázdná futra. "Jak mám sakra pracovat, když sem teď za mnou může vlízt každej kretén a prudit mě? Můžeš mi to laskavě říct, protože já to fakt nevím!"
"No snad není zas tak zle."
"Děláš si srandu? I tys sem vlezl jak nějakej kokot bez zaklepání! A takhle si to sem může nakráčet kdokoliv!" zavrčel jsem na něj popuzeně. Jo, řvát na šéfa nebývá zrovna zvykem, ale já si to mohl dovolit.
"Co kdybys dneska pracoval z domova?" navrhl nesměle a zřejmě tušil, jak odpovím.
"Za co mě máš? Za posranýho workoholika, kterej si musí tahat práci domů?"
"Tak víš co? Než spraví ty dveře, tak co kdyby sis udělal dovolenou." Když jsem ho sjel pohledem, rychle dodal: "samozřejmě placenou."
"No, to možná není zas tak špatný nápad." Projevil jsem trochu blahosklonnosti. "Oukej." Sebral jsem tašku s noťákem, hodil si ji přes rameno a vyplul z kanceláře.
Cestou do podzemní garáže jsem přemýšlel, co s volným časem. Práce nepřipadala v úvahu a na bar bylo ještě brzy.
Došel jsem ke své funglnové Audině a vytáhl z kapsy saka klíče. Jedno pípnutí a už jsem znuděně hodil tašku na sedadlo spolujezdce a nasedl. Pohodlně jsem se opřel do kožených sedaček a pousmál se. Cvičil jsem s vedením pěkně. Vlastně stačilo, abych si dupnul a bylo. Snad si nemysleli, že si mě tím pojistí. Hovno leda, jakmile dostanu lepší nabídku, odejdu a už mě tu neuvidí.
Dnešní Gabriel byl někdo! Byl hezký, chytrý a dost bohatý, tudíž i vlivný. A uměl toho využívat. Byl to muž s velkým M. Rozhodný, tvrdý a občas velice nelítostný. Neuznával nikoho, kdo nebyl aspoň na podobné úrovni, jako byl on sám.
A když už někoho uznal, stálo to dotyčného nemalé úsilí. Prostě to nebylo snadné. Chtělo se to obrnit vydatnou dávkou trpělivosti a velmi dobře zvládat anální alpinismus. Ovšem zas se to nesmělo přehánět. Gabriel měl vlezřiťky rád, ale pouze do určité míry.
Rozhodně to nebyl ten typ člověka, co by měl spoustu přátel. Gabriel vlastně neměl žádné. A nikdy neměl pocit, že by někoho potřeboval. Vždycky si vystačil bohatě sám. V práci, v životě, v trápení. Jen ho zatím ještě netrápilo nic, co by nepřešel mávnutím ruky. Smrt otce ho nechala naprosto klidným. Stejně ho neměl rád, tu jeho sparťanskou výchovu, a jakmile byl plnoletý, odešel z domu. A matka… tu považoval za děvku. Opustila je, odešla, protože jí to prostě doma s mužem a dítětem nebavilo. Tak utekla s milencem. Gabriel si na ni ani pořádně nepamatoval, a vlastně o ní celou domu neslyšel, ale to mu nebránilo v nenávisti.
Vystudoval, našel si dobře placené zaměstnání… a to, že dělal chvíli děvku za peníze, aby si vydělal na školu? To ho vůbec netrápilo. Děvka byl vlastně pořád. Jen s tím rozdílem, že teď už to dělal jen a jen pro radost. Měl svůj život rád a nemínil ho měnit.
A že jeho jméno bylo andělské? On sám byl spíš ďábel.
Prošel jsem vstupní halou a dost hnusně se zamračil na tu slepici Danielu na recepci. Kdy už té huse dojde, že u mě nemá nejmenší šanci? Je blbá, je trapná a chybí jí jedna důležitá věc. A nemyslím mozek. A taky jí něco přebývá. Hromada sebevědomí.
Zamířil jsem k výtahu, abych se dostal do svého kanclu a už se nemusel dívat na ty ksichty kolem. Sraly mě. Všichni mě tam srali. Byla to zatracená blbá firma, a kdyby mě neplatili tolik, byla by to zatracená blbá firma beze mě. Ale už jsem dostal nabídku odjinud, jen nebyla tak lukrativní. Chtěl jsem to vyhnat poněkud výš… byl o mě zájem a nejen pracovně.
V kanclu na mě čekal Viktor. Kolega, kterého jsem už několikrát s jeho návrhy poslal do prdele, ale on to nějak odmítal pochopit.
Hodil jsem na něj otrávenej ksicht a rovnou se ho zeptal, jestli netrpí nějakou úchylkou, když ho baví být mnou neustále posílaný do prdele.
"Ty plány jsou dobrý, takže běž do prdele ty!" zařval na mě a já se jen pousmál.
"Do té tvojí? To s radostí. Snad aspoň líp šoustáš, než plánuješ!" odsekl jsem.
Řízl s dveřmi, až se skleněná výplň vysypala. Jen jsem se ušklíbl. "Tak to si zaplatíš, Viktore."
Po poradě, kde jsem opět tři čtvrtiny osazenstva totálně nasral, jsem vyrazil k domovu. Nebylo třeba spěchat. Jídlo si objednám telefonem ještě před příjezdem do bytu a to je jediný čas, který mě omezuje. To, kdy zavolám.
Objednal jsem si čínu, sedl si s jídlem do křesla a u televize ho začal jíst. Tenhle život mi vyhovoval. Byl jsem zodpovědný jen sám sobě.
Pak jsem si dopřál dlouhou sprchu, hodil jsem na sebe trošku civilnější oblečení, než byl oblek, a vyrazil ven. Barů tu bylo víc než dost a některý z nich byly přímo stvořené pro mě.
Známosti na jednu noc byly snad jediné, které mi kdy vyhovovaly. Ne, že bych zkoušel jiný. Ale jasně jsem věděl, že já prostě jsem na známosti na jednu noc. Víc citu než na to jedno až pět šoustání za noc, jsem nebyl ochoten uvolnit. Proč taky? Vyhovovalo mi, být sám. Naprosto.
Dneska mi bylo přáno. Ulovil jsem pěkného srnečka. Hluboký tmavě hnědý oči, plachý pohled. A prdelku tak akorát.
Ráno se tvářil poněkud překvapeně, když jsem ho vyprovodil s domu. Sice jsem si s ním hezky užil, ale doporučil jsem mu, ať už se tu nikdy neukazuje. Skoro mi ho bylo líto, když se ty obrovské hluboké oči zalily slzami. Ale co bych s takovým kolouchem dělal? Já chtěl jen šukat a na to jsem nepotřeboval stálýho partnera. Naopak, čím víc, tím líp. Každý byl jiný, něčím zajímavý. A když už to byla naprostá polena, aspoň jsem je už nemusel nikdy vidět. Rozhodně plus.
A hurá do práce. Asi bych měl být unavený po prosouložený noci, a nemít žádnou energii, ale já byl v pohodě. Zase jsem se zamračil na Danielu a pomyslel si cosi o krávách. Tak jsem zamířil do kanclu, kde mi chyběly dveře, což mě popudilo hned po ránu.
"Kde mám ksakru dveře?!" zařval jsem vztekle na celé patro. "Jak mám sakra pracovat, když tu nemám ani blbý dveře!"
Můj řev přirozeně zburcoval i nejvyššího, tedy nejvyššího pro ostatní, který byl zrovna po ruce. Okamžitě za mnou doletěl. Nějak se vedení doneslo, že mi nabízejí práci jinde a on se musel snažit. Firma o mě nechtěla přijít a ve své vrozené skromnosti… ha, hovno skromnosti… nemohli si dovolit přijít o někoho, jako jsem byl já. A už vůbec ne, abych přešel ke konkurenci.
"Stalo se něco?"
"Dveře!" Ukázal jsem rozčíleně na prázdná futra. "Jak mám sakra pracovat, když sem teď za mnou může vlízt každej kretén a prudit mě? Můžeš mi to laskavě říct, protože já to fakt nevím!"
"No snad není zas tak zle."
"Děláš si srandu? I tys sem vlezl jak nějakej kokot bez zaklepání! A takhle si to sem může nakráčet kdokoliv!" zavrčel jsem na něj popuzeně. Jo, řvát na šéfa nebývá zrovna zvykem, ale já si to mohl dovolit.
"Co kdybys dneska pracoval z domova?" navrhl nesměle a zřejmě tušil, jak odpovím.
"Za co mě máš? Za posranýho workoholika, kterej si musí tahat práci domů?"
"Tak víš co? Než spraví ty dveře, tak co kdyby sis udělal dovolenou." Když jsem ho sjel pohledem, rychle dodal: "samozřejmě placenou."
"No, to možná není zas tak špatný nápad." Projevil jsem trochu blahosklonnosti. "Oukej." Sebral jsem tašku s noťákem, hodil si ji přes rameno a vyplul z kanceláře.
Cestou do podzemní garáže jsem přemýšlel, co s volným časem. Práce nepřipadala v úvahu a na bar bylo ještě brzy.
Došel jsem ke své funglnové Audině a vytáhl z kapsy saka klíče. Jedno pípnutí a už jsem znuděně hodil tašku na sedadlo spolujezdce a nasedl. Pohodlně jsem se opřel do kožených sedaček a pousmál se. Cvičil jsem s vedením pěkně. Vlastně stačilo, abych si dupnul a bylo. Snad si nemysleli, že si mě tím pojistí. Hovno leda, jakmile dostanu lepší nabídku, odejdu a už mě tu neuvidí.
Žádné komentáře:
Okomentovat