Tak nějak jsem si všimla, že původně tohle nebyly kapitoly, ale díly. Kde udělali soudruzi chybu? Těžko říct. Možná ta dlouhá pauza a pak už jsem začala psát na kapitoly cíleně, tak čert to vem.
Každopádně už nějakou dobu pohřešuju jisté komentátory, tak kdepak jste milánkové? Už se vám povídka nelíbí? (Nenápadná výzva, aby začali zase komentovat? Povedlo se?)
A jak mi jde psaní? Určitě vás to všechny zajímá. Zasekla jsem se. Nepříjemně a velkolepě. I když vím co dál s dějem, nějak se nemůžu hnout přes jedno místo v třicáté kapitola (haha, ano, už jich mám tolik).
No a ještě poznámečka k tomu srazu, který jsem už avizovala. Nejspíš ho spácháme nějak kolem Vánoc, takový malý dáreček. A pokud se vydaří (ani o tom nepochybujte!), spácháme určitě brzy další.
Dnešní díl bude nabitý. Trošku blíže poznáte Lexe, Kuba naštve Romana a pořádně. Prostě nám Kubíček začne vyvádět. Naštěstí lidi kolem něj mají dost rozumu na to, aby ho zase srovnali do latě.
Zavolal jsem mu. Samozřejmě, že jsem to udělal. Uvědomil jsem si, že je moje zbožňování nedosažitelného marné. Martina jsem už jednou provždy ztratil. Už mi ani neodepisoval na maily. Nesl jsem to těžce, ale před Romanem jsem si hrál na hrdinu. Neřekl jsem mu o tom. Nejspíš by mě zase nutil sportovat a podobné hlouposti, abych přišel na jiné myšlenky. Nechtěl jsem sportovat, myslet na něco jiného a už vůbec jsem nechtěl nic slyšet. Ani to, že je mu to líto a ani, že jsem si to posral sám. Protože jo, podělal jsem si to parádně a jen svou vlastní vinou. Jaký já byl idiot.
A tak jsem zavolal Lexovi. Možná jen z pocitu osamění, ale byly tam i jisté fyzické potřeby. Potřeboval jsem, aby mi Martina někdo vyšoustal z hlavy.
Zašli jsme se na kafe a následně jsem skončil u něj v bytě, nahý a pořádně ojetý. Můj kamarád s výhodami byl totiž v posteli neskutečně vynalézavý, hravý a rozhodně si to pořádně užíval. Ani jsem nepočítal, kolikrát za noc jsme to dělali, ale byl jsem naprosto vyčerpaný. Zůstal jsem až do rána, a pak se vykašlal i na přednášky. Prostě jsem byl totálně zničený.
Ležel jsem na posteli vedle Lexe a zrovna se mu snažil vzít cigaretu, protože mi vadilo, když kouřil v posteli.
"Co to děláš?" Srdnatě si ten nedopalek bránil.
"Nesnáším to. Je to jako bys musel mou chuť něčím přerážet."
Rozesmál se. "To vážně není potřeba. Je to jen taková třešnička na dortu."
"Tak si ty třešničky schovej, až já u toho nebudu. Smrdí to!"
Típnul cigaretu do popelníku vedle postele a stáhl si mě k sobě. "Ok."
A tak se stalo, že jsem měl milence. Žádné chození, vodění za ručičku a podobně. Prostě jen sex. Když se mi zachtělo, zavolal jsem. Došli jsme třeba na kafe, nebo mi udělal večeři u sebe, ale vždycky následoval sex. Když jsem nechtěl, nezavolal jsem. Na povídání jsem měl Romana, i když jsem se s ním vídal čím dál míň. Nějak jsem začal flákat přednášky i učení. Měl jsem stejně pocit, že můj život spěje do pekel. A taky, že si to zasloužím víc, než kdo jiný.
"Ty seš takovej kretén. To chceš, aby tě vyhodili?" rozčiloval se Roman jednoho krásného dne, kdy došlo na varování. Pokud nedojdu napsat zápočtový test z jednoho cvičení, skončil jsem. Byl to povinný předmět a mě to bylo kupodivu fuk.
Seděl jsem na posteli a pozoroval Romana jako by byl zvířátko z jiné planety.
"Ty mi k tomu nic neřekneš?"
"A co mám říkat?"
"Jakube, doprdele, vzpamatuj se! Přece se nevykašleš na školu jen proto, že pícháš s bohatým chlapem."
"Do toho ti vůbec nic není. Je to můj život a můžu si ho dokurvit, jak jen se mi zlíbí. A nějakýmu zasranýmu heterákovi do toho může být hovno!"
Jen povytáhl obočí. "Ty jsi fakt debil."
Sebral z postele bundu, kterou si tam odložil a odešel.
Natáhl jsem se pro mobil a vytočil Lexovo číslo.
Neměl čas. Vypadl mu někdo z obsluhy a on nemohl tak narychlo nikoho sehnat. Takže jsem se mu nabídl osobně. Tak když už spolu spíme, tak bych mu mohl taky pomoct. Uvítal to. V jeho klubu se vědělo, že mě píchá, takže na to ostatní koukali tak nějak divně. Ale kdybych to nebyl já, nejspíš by takhle narychlo stejně nikoho nesplašil
Ale nebylo to zase tak špatné. Brzy jsem zjistil, že stačí sladký úsměv a dostanu takového tuzéra, že se nestačím divit. A tak jsem se usmíval. A Lex se rozhodně za takovou pomoc uměl skvěle odvděčit. Začal si mě víc hledět, i když jsme spolu nechodili. Lex byl příliš volnomyšlenkářský a já se po zklamání s Vojtou tak nějak neměl chuť vázat. Jo, k jedné osobě bych se přivázal rád. I doslova. Ale na Martina jsem si zakázal myslet. Prostě to byl jen krásný sen, ze kterého jsem se bohužel probudil. A tak jsem si plnými doušky užíval volného vztahu s Lexem. A výhod, které přinášel. Občas jsem mu vypomohl. Bylo to jisté přilepšení do kasičky chudého studenta. A Lex byl velmi velkorysý.
Problém byl Roman. Po tom, co jsem ho tak krásně urazil, se mnou nemluvil. Nekomunikoval. Prý se nějaký zasraný heterák nebude míchat do záležitostí pošahanýho homouše. Tak vím, že jsem to přehnal, ale nějak jsem neměl potřebu se omluvit. Tak nějak jsem doufal, že časem se to nějak vsákne. Nevsáklo. Zase jsem to totálně posral, ale byl jsem v takové náladě, že mi to bylo naprosto ukradený. No tak se mnou nemluví a co? Zasloužím si to, ne?
Lex měl naštěstí víc rozumu než já. Za ucho mě dovlekl k učení a prohlásil, že jestli se nebudu učit, uvidím. Vzhledem k tomu, že se u toho tvářil smrtelně vážně a prohlašoval cosi o důležitosti vzdělání, tak jsem se teda vážně učil pod jeho laskavým buzerujícím dohledem. Nebýt jeho, asi jsem si ten život posral ještě víc. První zkouškové jsem teda zvládl a nastala zase chvilka klidu. S Romanem jsme stále nekomunikovali a přišlo mi, že se mi vyhýbá čím dál víc. A začínalo mě to čím dál víc mrzet. Ale blížil se březen a s tím i velkolepá oslava Lexových kulatin. No, byl krapítek starší. Letos měl oslavit třicetiny. A tak se samozřejmě plánovala v klubu velkolepá oslava. Pověřil mě dohledem, tudíž jsem si to výborně užíval. Tohle organizování mi přišlo strašně zábavný. Jen do hostů mě nenechal kecat. Jen mi řekl, ať pozvu toho svého kamaráda. Tím myslel samozřejmě Romana. Prý mu kdysi vyklidil pole, aby mě mohl sbalit a vojet. Samozřejmě jsem ho za takové kecy praštil. A pak mě za to pořádně pomiloval. Lex to se mnou prostě uměl. Líbilo se mi, že si na nic nehrál.
Pozvat Romana nebylo zase tak snadné. Už jsme se skoro nevídali, i když jsme měli společný pokoj. Ale po pár dnech se mi ho povedlo zastihnout. Zůstal jsem na pokoji, i když jsem měl původně pomáhat Lexovi v klubu.
"Romane?" oslovil jsem ho opatrně.
Trochu s sebou škubl a otočil se na mě. "Co chceš po zasraným heterákovi?" No, tak jak bylo vidět, evidentně jsem ho tímhle hodně naštval a urazil.
"Chci se ti omluvit."
"To jako vážně? To je fakt dost brzo."
"Já vážně nevím, co po mě chceš. Je jasný, že jsem vůl ne? O tom už ses několikrát přesvědčil."
Přikývl. "Můžeš být poněkud konkrétnější s tou omluvou?" Opřel se o skříň a založil ruce na prsou. Tohle jsem znal. Jeho nedobytný postoj. Ale jen zdánlivě. Většinou to značilo, že je přístupný pokornému kňourání o odpuštění. Viděl jsem to u něj už několikrát.
"Fajn. Chci ti říct, že mě to moc mrzí. Jsi můj nejlepší kamarád a nikdy jím být nepřestaneš."
"A dál?"
"Sakra, fajn. Měl jsi pravdu no!"
"Dík vole, omluva přijata."
Pousmál jsem se. Jo, ten vůl byl zasloužený. "A co bys řekl na pozvání na pařbu na oslavě Lexových narozenin."
"Budou tam taky ženský, nebo jen všichni tvého ražení."
"I ženský."
"Tak to říkám jo."
"Jak nečekané."
"Neser mě a radši mi řekni, co koupit oslavenci. Vagón kondomů?"
"Ty jsi debil."
"Od tebe takové uznání těší. Rozhodně víš, co to znamená."
"Ta tvoje kousavost mi chyběla." Pousmál jsem se.
"Neboj, teď ti to vynahradím." Hodil svatouškovský úsměv. "No tak nějaký chlast, ne?"
Žádné komentáře:
Okomentovat