Minule jsem si stěžovala na zásek. A je pryč :-) Prostě jsem k tomu takhle jednou kolem půlnoci sedla a nejen, že dopsala kapitolu, která mi dělala takové problémy, ale rovnou jsem splodila další dvě (už makám na třicáté druhé). V té jedné si nejsem moc jistá, ale poradkyně ji schválila, tak teď už to bude na ni :-) Stejně se na ni nedostane ještě před srazem, tak jsem v relativním bezpečí:-) Šílený nápad se smrtí jedné z postav už mi byl snad zdárně vymluven, i když mi v hlavě ještě straší. Ale tak uvidíme... máte se rozhodně na co těšit.
A o čem to bude dneska? No tak na scénu se nám vrátí hádejte kdo? Taková nečekaná událost zastihne Kubíčka absolutně nepřipraveného. No a pak, ty okolnosti :-) Tohle je totiž naprostá náhoda. Kdo by mohl tušit, že někdo zná někoho, kdo zná někoho, který zná někoho :-) Nechápete? Pochopíte. Pro skeptiky, kteří by mi snad chtěli vyčítat, že tohle není reálně možné. Tak ano, je. A znám to ze svého okolí. Někdy to totiž bývá i docela sranda. A navíc, takhle kapitola je o ždibíček delší než je obvyklé.
Všechno bylo naprosto dokonalé. Taky jsem se sakra snažil a vtáhl do příprav i Romana, který z toho byl samozřejmě velmi nadšený. Velmi ironicky řečeno. Brblal celou dobu, co mi pomáhal sehnat nějakou živou hudbu, aby to bylo opravdu stylové. Lex si na to potrpěl.
Večer začal slibně. Lex byl nadšený. Spoustu jeho přátel jsem vůbec neznal. Takže jsem se spíš držel u Romana, a tak nějak jsme se spolu mírně přiopíjeli. Lex poletoval od jednoho známého k druhému a tvářil se jako ten nejlepší hostitel ze všech. A taky že byl. Lex měl velmi silné charisma. Už jen z držení těla muselo být každému jasné, že on je prostě osobnost. A taky byl.
Pohrával jsem si se skleničkou šampusu, kterou jsem před chvíli připil svému milenci, a předstíral zaujetí nad Romanovým vyprávěním, jak zase ojel nějakou krásnou slečnu. Jestli to ti heteráci nemají lehčí… Když jsem tak pozoroval Romana, došel jsem k závěru, že ani moc ne.
Upil jsem a pousmál se na Lexe. Zrovna ke mně mířil. Popadl mě za paži, div jsem se nepolil.
"Lexi!"
"S někým tě seznámím. Bylo by super, kdyby s tebou udělal nějaké fotky. Fotí skvěle! Pověsil bych si nějaký tvůj akt nad postel."
"Já se nechci fotit, na každé fotce vypadám jako…" zarazil jsem se, když jsem v davu zahlédl toho dotyčného fotografa. Byl do něj zavěšený takový blonďatý klučík a mně se udělalo zle. Toho fotografa jsem totiž znal. A neměl jsem ani tušení, že se vrátil z Francie.
"Martine?" Lex k němu okamžitě zamířil a velmi prudce ho objal, až blonďatý andílek odletěl. "Jak je to dlouho? Tak rok? Musím ti představit svého nového přítele. Jakube? No tak, pojď sem."
Martin se zatvářil stejně překvapeně jako já. Nejspíš neměl ani tušení, že jeho drahý přítel šuká toho kluka, co mu udělal laskavost. Ani jsem si neuvědomoval, jak příšerně jsem zbledl. Mechanicky jsem došel k Lexovi, aby mě sevřel v náručí. Přitom jsem nespouštěl oči z Martina. Bože, byl tu. Přede mnou. Nebyl to tentokrát jen výplod mojí fantazie.
"Lexi, rád tě zase vidím." Pousmál se a já chtěl utéct. Na jeho úsměvu se vůbec nic nezměnilo. Pořád to byl ten úsměv, který by mě kdykoliv zvládl dostat na kolena. Sjel mě pohledem a přitáhl si k sobě toho blonďáka, kterého jsem zrovna začal upřímně nenávidět.
Pevně jsem se zachytil Lexe. Potřeboval jsem nějaký pevný bod. Můj vesmír se mi právě začínal sypat.
"Pokud bys neměl nápad, jak obdarovat svého drahého přítele, mohl bys pro mě nafotit nějaké akty Jakuba. Rozhodně by to bylo zajímavé."
"To rozhodně." připustil Martin a podíval se na mě takovým způsobem, až mi vyschlo v krku a nezmohl jsem se na slovo.
"Výborně. Domluveno. A tohle je kdopak?" pousmál se Lex a natočil pohled k tomu klukovi.
Rychle jsem se vytratil na záchod. Myslím, že jsem měl tep vyšší, než bylo přípustné. Opřel jsem se o umyvadlo a hodnou chvíli civěl do zrcadla. Už jsem chápal, co znamená bledý jako stěna. Právě jsem byl dokonalou demonstrací.
Za chvilku za mnou dorazil Roman. "Ty vole, co ses tak ztratil?" Přešel ke mně. "tys přebral, co?" ohodnotil mě, když mi pořádně uviděl do obličeje.
"Martin."
"Cože?"
"Je tu."
"Cože?"
"Zná se s Lexem."
"Jako ten Martin? No doprdele!"
"Tos vystihl. Musím pryč. Na tohle nejsem připravený."
"Proč? Kňučíš po něm víc jak rok."
Zadíval jsem se na něj. "Ty to nechápeš."
Založil ruce. "A co nechápu?"
"Má tu někoho. A Lex mě představil jako svého přítele."
"No a?"
"Romane, prosím, pojďme." Zadíval jsem se na něj úpěnlivě.
"Měl by sis s ním promluvit."
"Ani mi nenapsal, že se už vrátil z Francie. Nestojí o mě."
Roman jen zavrtěl hlavou. "Já jsem tak rád, že jsem hetero." Vzal mě kolem ramen. "Zas budeš celou noc bulet."
Brečet do polštáře mi nějak nebylo dovoleno. A to jsem zrovna velmi potřeboval. Lex mě odchytl dřív, než jsme se stihli ztratit.
"Copak je? Je ti zle?"
Asi jsem fakt vypadal, že to se mnou brzy sekne. Roman mi dělal podpěrku. "Asi jsem moc míchal alkohol. Zítra budu ok."
Přitáhl si mě k sobě. "A já měl takový pěkný plán na noc."
"Promiň."
"Ale to nic. Hlavně to vylež. Vyberu si to jindy." Prohrábl mi vlasy a pousmál se na Romana. "Dej mi na něj bacha."
"Spolehni se." odtušil Roman "Ten tenis v pondělí platí?"
Zapomněl jsem zmínit, že se Roman s Lexem dost skamarádili. Oba byli magoři do sportu, a když se vyblbli na kurtě, v tělocvičně nebo v posilce spolu, dali pokoj mně. Aspoň většinou.
"Jasně." kývl a podíval se na mě. "Vyspi se z toho."
Než se mi povedlo zmizet, našel si mě Martin. Proklínal jsem se za to, že jsem prostě neutekl.
"Jakube?" Zastavil jsem se a hodil okem po Romanovi. Ten se jen chápavě usmál a tiše mi sdělil, že počká venku. Opřel jsem se o zeď a otočil se.
"Jak se vede?"
"Netušil jsem, že se znáš s Lexem." Zadíval se na mě. Stál dost daleko ode mě, ale zase dost blízko na to, aby nás moc lidí neslyšelo a my se slyšeli dokonale.
"Já zase netušil, že ses vrátil."
Pousmál se. "To je složitější. Jsem v Praze jen pár hodin."
Měl trošku delší vlasy, než jsem si ho pamatoval. Jeden pramen mu spadl do očí a já pocítil šílené nutkání upravit ho. Skousl jsem si rty.
"Jak bylo v Paříži?"
"Nádhera. A co ty? Studuješ tu? Dostal jsi se tam, kam jsi chtěl?"
Přikývl jsem. "Martine, já…"
Jen zavrtěl hlavou. "To už je všechno dávno pryč, Jakube."
Už žádné Kubíčku. Zavřel jsem oči. Poslední jiskřička naděje zhasla. Ani mě nenechal doříct, co jsem chtěl.
Kývnul jsem. Byl to prostě mechanický pohyb, který se udál bez mého svolení. Nedokázal jsem říct, že ho miluju. Že celou tu zatracenou dobu miluju jen jeho. Že jsem ho miloval už od samého začátku, jen jsem si to nedokázal přiznat. Vojta byl omyl. Hrozný. A s dalekosáhlými důsledky.
"Měl bych se vrátit. Tomáš tu nikoho nezná…"
"Tvůj přítel?" Doufal jsem, že řekne ne.
"Ano. Seznámili jsme se v Paříži. Byl tam se školou." Pousmál se a otočil se, jakoby někoho hledal.
"Martine?"
"Copak?"
"Jsme kamarádi?"
Podíval se na mě a já si přál umřít. "Přál bych si říct, že ano. Ale mám pocit, že když jsme o sobě nevěděli, bylo to pro oba lepší."
"Rozumím. Proto jsi mi neodepisoval?"
Pomalu váhavě přikývl.
Dlaní jsem se opřel o zeď, měl jsem pocit, že padám. "Takže už se nikdy neuvidíme?"
"Tomu se asi nevyhneme. Lex chce, abych tě pro něj fotil."
"Proč to?" Nespouštěl jsem pohled z jeho očí.
"Nevím, asi se mu hodně líbíš."
"Proč je lepší o sobě nevědět?" zopakoval jsem.
"Jsem příliš velký sobec." odpověděl a zadíval se někam za moje rameno.
"Nechápu, Martine, prosím tě…"
"Kubíčku, tohle nemá smysl. Nepros, bylo by to jen horší. Asi zůstanu ve Francii natrvalo."
Tak teď použije Kubíčka. Teď! Chvíli jsem na něj nechápavě civěl. "Natrvalo?"
"Ano. Už se sem nevrátím."
Zavřel jsem oči. Tak tohle byl konec. Naprostý konec. "Nedělej to prosím."
"Mám svoje důvody."
"Svoje důvody…" zopakoval jsem. Chtěl jsem začít ječet, že jsem na něj takovou dobu čekal, šílel po něm a on už se nevrátí, protože má svoje důvody. Ale neudělal jsem to. "Rozumím. A to focení?"
"Musím vyřídit pár věcí, takže se v Praze nějakou dobu zdržím, než se vrátím zpátky."
"Aha."
"Jakube, není ti špatně?" Udělal ke mně krok.
Jo, bylo mi sakra špatně. Posledních pár dní jsem zařizovat tenhle večírek, skoro jsem nespal, a pak tahle ťafka.
"Je mi skvěle." To už jsem se mu sypal do náručí.
Žádné komentáře:
Okomentovat