Dneska to se mnou málem seklo (tak to bývá, když si člověk s vysokým tlakem dá kafe) a s vámi to doufám málem (nejsem žádný nelida) sekne taky... Alan je poměrně dost troufalý, ale ví co chce. Vydýchá to Petr a dokáže se podvolit Alanovu přání?
Pokračujeme v rozdělaném večeru a ještě zdaleka není všem překvapením konec...
Petr: (Semknu rty. Tiše přitakám a uvolním se.)
Alan: (Lehce mu přejíždím dlaněmi po těle a rovnám si ho, tak abych na něj dobře viděl... Levou rukou lehce zakryju jeho obličej. Předpokládám, že by nebyl nadšený, kdyby ho v tom pak každý poznal... Vezmu jemně jeho pravou dlaň a pomalu ji sesunu do jeho klína. Málem mě to zabije. Tohle snad ani nebudu schopný nakreslit... Ani s kýblem ledu v rozkroku... Ale zase... Bude to tak dráždivý a svůdný obraz... Pověsím si ho někam v ložnici. I kdyby to měla být jen skica. Jeho dlaň rozhodně nic nezakrývá a já se z toho můžu zbláznit. Chci, aby to vypadalo tak, že si anděl... ehm, že si pomáhá od jistého, mně důvěrně známého, přetlaku. Nahnu se k Petrovi.) Prosímtě, nenadávej mi, nehýbej se a zkus zůstat aspoň trochu... ehm... (Hlas se mi trošku zadrhne.) … vzrušený...
Petr: (Málem to se mnou sekne a to nemusím ani stát. Trošku se mi zatmí před očima, když cítím, co mi s těma rukama dělá a hlavně kam mi je dává.) To myslíš vážně? (Kdybych měl právě teď spočítat svůj srdeční tep, nebyl bych toho schopný. Srdce bije tak rychle, že mi připadá, jako by to bylo až na hranici nemožného. Cítím, jak mé tváře pomalu spadají pod vládu té hloupé tmavější barvy a jsem rád, že mi alespoň jedno umístění ruky nevadí. Představa, že jsem před ním takhle, on se na mě bude celou dobu dívat a ještě mě kreslit! To je skoro utopie. Snažím, aby se mi nic neklepalo, snažím se zkrotit svoji představivost a udržet se ve stejném stavu jako doposud. Je to hrozně těžké.)
Alan: (Málem si spolknu jazyk: Mám pocit, že asi brzy začnu slintat.) Miláčku, samozřejmě, že to myslím vážně... Ale pokud to zvládneš, můžeš se vzrušit ještě víc... Mě to vadit nebude. (Sám mám co dělat, abych něco tak dokonale přitažlivého okamžitě nepomiloval.) Bude se to jmenovat Pokušení v ráji. Ještě ti musím přimyslet křídla a bude to dokonalé. (Sednu si naproti němu do křesla, opřu si skicák o kolena a začnu.) Kdybys s tím vzrušením měl problém... (Dodám škodolibě.) můžu ti popisovat, co s tebou budu dělat, až domaluju... (Navrhnu mu ochotně.)
Petr: Radši mlč! (Zasténám a mám co dělat, abych všechno udržel ve stejné poloze. Budu asi hodně dlouho litovat toho, že jsem na něco takového přistoupil. Ležím tu vzrušený s tvářemi odstínu rajského jablíčka a ke všemu mám co dělat, aby to neskončilo dřív, než to začalo, už jenom kvůli tomu, že se na mě celou dobu dívá. A bude se dívat. Ještě aby mluvil... to tak! Ten obraz by se potom mohl klidně jmenovat úplně jinak. V duchu zakleju a okamžitě se za to patřičně okřiknu. Radši zavřu oči a pokusím se všechno vytěsnit z hlavy. Vnímám jen ten plamínek vzrušení, který mi doutná v těle a teplo svojí ruky..)
Alan: (Zasměju se, ale brzy zklapnu. I já s tím mám hodně velké problémy. To jak tam leží, jeho dlaň v klíně... Ne, jsem profík. Tohle zvládnu.) Za odměnu ti pak zapózuju taky... (Pevně uchopím tužku a začnu.)
Petr: Nemusíš. Mě by nikdy nic tak úchylnýho ani nenapadlo... (Procedím skrze semknuté rty a znovu se ponořím do té své ulity.)
Alan: Úchylnýho? No dovol! Tohle je umění! (Odseknu uraženě, škrábu tužkou po papíře.)
Petr: No ano, já zapomněl... vlastně ho jen učím... (Řeknu trošililinku ironicky. To škrábání mi nedovoluje zůstávat v té ulitě dlouho. Nejsem klidný. Nejsem klidný ani trochu. Tělem prochází teplo. Po vlnách. Mám chuť udělat mu něco velice nehezkého.)
Alan: Nech té ironie, vůbec ti nesluší... (Zkousnu rty a vykresluju velmi důkladně křivky jeho boků a klína.) Nechceš přece, abych ti tu začal popisovat, co se mnou tenhle pohled dělá, že ne? (Znovu na něj pohlédnu a opravím jednu linii.) Miláčku, to se mi zdá a nebo začínáš být trošičku ehm... míň... vzrušený? (Rejpnu si.)
Petr: Míň? Míň?! (Zafuním. K ničemu dalšímu se nemám. Musel bych ho něčím umlátit... tedy zrovna teď mám po ruce polštář. Jelikož se ale nemůžu hýbat, nechám to na potom. Způsobím mu ošklivou újmu na zdraví... polštářem. Ano, dobrý nápad.)
Alan: Noooo... (Protáhnu.) Mě to tak tedy přijde... (Baví mě ho zlobit.) Víš, minule když jsi byl ve mně, tak mi přišel mnohem větší... ale chápu, to byl můj subjektivní pocit dané chvíle... (Zasměju se.) Promiň, lásko. Nechci, aby ses zlobil. Jen odlehčuju situaci... jinak bych se na tebe okamžitě vrhnul... a to by bylo po kreslení.
Petr: Nechceš si to říkat třeba v duchu... (Zasyčím. Tělem projde znatelný záchvěv.) Nevím, od kdy jsou malíři při práci tak ukecaní. Jestli to flákáš, tak se budu doopravdy zlobit... (Funím jak rozvášněný stádo bizonů. Uvažuju, jestli po ruce nemám i něco jiného než polštář.)
Alan: (Zazubím se.) Malíří nebývají moc ukecaní... já u práce taky většinou nemluvím... Ale to nemaluju objekt své největší touhy, nahý a vzrušený, a nemusím hloupými řečmi chladit svoje vlastní vzrušení. Já to taky nemám lehký, víš? (Řeknu a v hlase nechám zaznít náznak ublížení.) Polituj mě přece trošku! (Pak už pracuju beze slov.)
Petr: Můžeš si za to sám. Nějak rychle zapomínáš... (Procedím ještě a zmlknu. Pobouření trošku reguluje vzrušení. Aspoň si už nepřipadám tak hrozně rozpačitě. Stejně mě škrábání na ten papír rozrušuje do docela velké míry, ale poslušně zůstávám tak, jak mám. Čekám.)
Alan: (Po delší době jsem konečně se svým výkonem spokojený. Zadívám se na Petra a pousměju se.) Víš, že jsi ten nejkrásnější anděl na světě? (Pomalu odložím skicák, vstanu a přisednu si k němu. Jemně pohladím jeho ruku.) I při něčem takovém vypadáš jemně, nevinně. Až mi to zastavuje dech. Jsi nádherný...
Petr: Já... já.. jen tak nezapomenu na to, co jsi říkal, abys věděl. (Odtáhnu ruku, která zakrývala tvář a zadívám se mu do očí. Pobouření už dávno přešlo. Nezvládám se zlobit dlouho.) Můžu to vidět? (Zeptám se po chvíli tiše. Ještě pořád mě ovládá vzrušení. Už to dost bolí, ale chci to nejdřív vidět.)
Alan: (Nejdřív se k němu skloním, abych ho políbil.) Děkuju ti, andílku... Tímhle jsi mi udělal opravdu radost... (Natáhnu se pro skicák a pomalu mu ho podám.) Zasloužíš si za to odměnu...
Petr: (Vezmu si ho a zadívám se na tu kresbu. Ztratím dech. Nevěřím tomu, že jsem to opravdu já. Měl pravdu. Vypadá to tak nevinně... vykreslil mě jako opravdového anděla. Chybí k tomu tak možná ještě křídla. Podívám se na něj, pootevřu rty, natáhnu se a políbím ho.) Já děkuju... je to... je to krásný. (Dokonce dokážu přehlédnout i to, v jaké poloze tam jsem. On kreslí prostě úžasně. Je nejlepší. Nejlepší ze všech.)
Alan: Já kreslím jen to, co vidím. (Pousměju se.) Nemůžu za to, že jsi tak krásný... že při něčem tak hříšném vypadáš tak dokonale nevinně. Fascinuje mě to... a velmi... vzrušuje... (Natáhnu ruku k jeho tváři.) U nikoho jiného jsem se s tím ještě nesetkal.
Petr: (To mi připomene, že mě tady ještě pořád něco bolí.) Kreslíš to, co vidíš, nebo to, co chceš vidět? (Pousměju se.) Možná si to jen moc... přikrášluješ. (Pohladím hřbet jeho ruky a opatrně vstanu.) Na chvíli si.. (Zarazím se.) Půjdu do koupelny..
Alan: Takhle tě vidím... (Pokrčím rameny. Zadívám se na něj. V očích mi zableskne.) Můžu s tebou?
Petr: (Přimhouřím oči. Dlouho rozmýšlím, jestli mu na to kývnout. Nakonec rezignovaně svolím a zapadnu ve dveřích. Ani nevím, kde skončilo všechno moje oblečení.)
Alan: (Pousměju se a potichu vklouznu do koupelny za ním.)
Žádné komentáře:
Okomentovat