V minulé kapitole narazil Petr na Milana. Soudě dle vašich komentů, tak vám Milan rozhodně není sympatický (to je dobře, to byl účel). A troufám si tvrdit, že tato situace se ani nezmění. Ale k dnešní kapitole... Petr se vrátí domů ve značně depresivním rozpoložení. Alan bude utěšovat a jak dobře se mu to povede, to uvidíte dneska. Dnešní kapitolka bude trošku useklá, zbytek noci se odehraje příště. To se taky dozvíte, co je myšleno tím "Pokušením v ráji."
Petr: (Zavřu za sebou vchodové dveře a pokud možno co nejtišeji se odeberu do kuchyně. Vyložím tašku na stůl. Modlím se za to, aby ještě spal. Chvění probíhá celým tělem. Sesunu se na židli, zabořím hlavu do dlaní. Nemůžu se pořádně nadechnout. Jestli Alanovi něco udělá... řekne.... Zavrtím hlavou. Zavřu oči, abych zabránil něčemu horšímu, než je chvění. Neví o něm. Nezná ho. Hlavou mi bleskne, že o nás už několikrát psali v novinách. Tiše zasténám. Chvění zesílí. Nemůže mě o něj připravit. Nemůžu o něj přijít. Nemůžu!)
Alan: (Seběhnu po schodišti dolů. Spal jsem jen chvíli a pak jsem se šel uklidnit malováním. Pomohlo to velmi. Pak už jsem jen seděl u okna a vyhlížel Petra. Když jsem ho uviděl na cestě, ještě jsem dodělal pár tahů, aby mi nezaschly barvy a zamířím jsem dolů.) Petře? (Vlezu do kuchyně zvesela. Malování mi zvedlo náladu stejně jako jeho příchod domů. Když ho tam uvidím, jak sedí na židli a a chvěje se, okamžitě se k němu vrhnu. Kleknu si k němu.) Andílku? Copak je? Co se ti stalo?
Petr: (To se nemělo stát. Tohle neměl vidět. Je hrozně těžké to zastavit. Je to přímo nemožné.) Alane... (Hlesnu sotva slyšitelně. Pomalu se k němu otočím, po tváři sklouzne slza. Přitisknu se k němu, zabořím obličej do košile.) Měl jsi spát... jakto, že... (Zjistím, že mluvení moc nezvládám, takže toho radši nechám. Bojím se. Moc se bojím.)
Alan: Spal jsem, chvilku. Pak jsem šel radši malovat. (Stáhnu ho ze židle k sobě na zem a usadím si ho na klíně. Jemně ho hladím po vlasech.) To nic, andílku... jestli ti to udělá radost, tak pak půjdu ještě spát, ano? (Pousměju se a dál ho hladím, druhou rukou ho pevně tisknu k sobě.) Nechceš mi povědět, co se ti stalo? (Zašeptám. Stáhnu ruku z jeho vlasů a zvednu mu bradu k sobě, abych mu viděl do očí.) Proč pláčeš? Stalo se něco zlého? Někdo ti ublížil? Nebo jsi viděl něco ošklivého?
Petr: Alane... (Šeptám. Tón mého hlasu je momentálně hrozný.) Řekni, že mě nikdy neopustíš. Prosím... (Přitisknu se k němu. Nesnesl bych to. Nepřežil bych.)
Alan: Jak jsi na něco takového přišel, miláčku... (Pousměju se.) Ne, nikdy tě neopustím. Umřel bych bez tebe. Budeme spolu, už napořád. Neboj se... jsem jen tvůj, pamatuješ? A ty můj... (Lehce ho líbnu na rty a opatrně mu setřu ty slzičky.) Neplakej... prosím, neplakej... nebo začnu taky... (Pousměju se.) To tě tak moc vyděsila taková ošklivá myšlenka? Zapomeň na to... Nikdy se nic takového nestane. Neopustím tě. Nikdy.
Petr: Věřím ti. (Zašeptám, ale chvění neustane. Musím na to myslet. Pořád. Nemůžu zapomenout na to, co všechno řekl. Stále se moc bojím.) Miluju tě..
Alan: Taky tě miluju. (Přitisknu ho těsněji k sobě.) Co se stalo? Proč myslíš na takové věci? Petře? Kdo ti co řekl? Zase je nějaký nesmysl v novinách? To jim nestačil ten soud? Zničím je, tentokrát už definitivně. Ten jejich plátek podpálím.
Petr: (Nadechnu se. Jenom vrtím hlavou.) Potkal jsem Milana. (Vydechnu.) Noviny za nic nemůžou... nikdo..
Alan: Milana? Toho parchanta? Toho zatracenýho zmetka? (Zamračím se.) Rozbiju mu držku... (Zavrčím naštvaně.) Neublížil ti? Andílku... neudělal ti nic?
Petr: (Vrtím hlavou. Opatrně ho obejmu kolem pasu, pevně stisknu.) Nechci o tebe přijít... nikdy. (Zvednu hlavu, podívám se mu do očí.) Kdyby... ať by udělal cokoliv... Alane... (Pohladím ho po zádech.) Moc se bojím..
Alan: Ty můj blázínku, ničeho se neboj... Pokud se o něco pokusí, bude litovat. Nedovolím nikomu, aby se postavil mezi nás. Věř mi. Nedopustím to...
Petr: (Nadechnu se.) Ani... ani když ze mě udělá... děvku?
Alan: (Tázavě se na něj zadívám.) Ani kdyby mi tvrdil, že ses vyspal s celým fotbalovým týmem. Nemám nejmenší důvod mu cokoliv věřit. Já věřím tobě. Platí to, co řekneš ty. Nebudu věřit nějakému zmetkovi, co jen zneužíval toho, jak moc jsi ho miloval. Neboj se ničeho. Neuvěřím mu ani písmenko...
Petr: (Začínám se uklidňovat... pomalu.) Jsi úžasný. (Řeknu tiše.) Milan... Milan nemá rád, když mu někdo odporuje. Vždycky dostane to, co chce. Je schopný udělat pro to cokoliv...
Alan: Ne, to ty jsi úžasný. (Pousměju se. Jemně ho pohladím po zádech.) Já zas nemám rád, když ti někdo ubližuje. A taky udělám cokoliv... abych tě ochránil... Věř mi. Bude litovat, jestli se mezi nás postaví.
Petr: Nechci, aby ses s ním přel. Nechci, aby ti ublížil. (Smutný pohled.) Je schopný spousty věcí. Kdybys měl mít problémy... kvůli mně... (Zakroutím hlavou. To bych nikdy nechtěl.) Nemůžu to dopustit. (Přivřu oči, když si vzpomenu na to, co po mně chtěl. Trochu sebou cuknu. Ne! Nemůžu na to ani pomyslet!)
Alan: Mě nemůže ublížit... neboj se, ublížil by mi, kdyby něco udělal tobě... už tě nikam nepustím samotného... Nedovolím, aby dostal příležitost tě takhle deptat....
Petr: To nejde. Nemůžeš se mnou přece chodit všude. Je mi líto, že jsi musel vidět... tohle. (Opatrně se odtáhnu a zvednu.) Zvládnu to... (Naposled se roztřeseně nadechnu a odeberu se ke kuchyňské lince. Musím se něčím zaměstnat. Čímkoliv. Sáhnu po tašce a vytahám její obsah. Při pohledu na ty biopotraviny se zarazím. Kousnu se do rtu. Takhle to nejde.)
Alan: (Vstanu a přejdu k němu.) Andílku? Podívej se na mě prosím. (Požádám ho a čekám, dokud to neudělá.) Budeš v pořádku? Můžeš mi slíbit, že na to nebudeš myslet? Netrap se tím, prosím. Nechci, abys byl smutný kvůli nějakýmu hajzlovi. Slibuju ti, že neublíží ani mně, a tobě už taky ne. Věříš mi?
Petr: Nemyslet na to? Hrozně rád bych ti to slíbil Alane, ale nemůžu to ovlivnit. (Řeknu smutně.) Já.. budu se snažit... kvůli tobě. Věřím ti. (Vzhlédnu k němu.)
Alan: Pojď sem... (Přitáhnu ho k sobě a obejmu.) Potřebuješ přijít na jiné myšlenky... Co kdyby sis šel dát sprchu a já to jídlo mezitím uložím. Můžeme si objednat pizzu, načneme si nějaké dobré vínko a pustíme si nějaký hezký film. Pak si dáme společnou koupel při svíčkách a já tě potom uložím do postele a celou noc tě nepustím ze svého náručí. Co ty na to? Šlo by?
Petr: (Rty se pomalu roztáhnou do opatrného úsměvu. On... dokáže nemožné.) Šlo. (Zašeptám, natáhnu se k němu a něžně ho políbím.) Děkuju, Alane... nevím, co bych bez tebe dělal... (Šeptám. Hrozně moc ho miluju.)
Alan: Mám ale jednu podmínku, ano? Na to setkání s tím odporným chlapem si ani nevzpomeneš... (Pousměju se.) Vyženu ti takové myšlenky z hlavu, to se spolehni... Nahradíme je něčím jiným... tak šup, směr koupelna... já jdu uklidit to papání, vařit můžeš zítra, hrdinně ti pomůžu, objednám tu pizzu a ty si zatím dej sprchu. Když budeš chtít, můžu ti udělat masáž, hm?
Petr: Moc přeháníš. (Úsměv se ještě rozšíří. V očích zazáří.) Tak dobře... já jdu. (Nemůžu si odpustit ještě jeden polibek. Je dokonalý. Je prostě úžasný. Pohladím ho po tváři a odeberu se ke koupelně.)
Alan: Co přeháním? (Zavolám za ním na oko pohoršeně.) Andělé si přece zaslouží jen to nejlepší... A zkus něco namítat... (Rychle uklidím to jídlo, objednám pizzu a ještě se stihnu vkrást za ním do koupelny. Opřu se o dveře a sleduju ho přes sprchovou zástěnu.) Nechceš umýt záda, miláčku?
Petr: (Trhnu sebou. Netušil bych, že bude tak rychlý.) Už skoro budu... vykoupaný. Nemusíš sem chodit. (Rychle vypnu sprchu, stáhnu ručník a omotám si ho kolem beder. Vyjdu ven. Prohlédnu si ho.) Hmm, někdy si půjdeme zaběhat. Nevěděl jsem, že budeš tak rychlý. (Pousměju se. Připadám si hrozně pohoršeně za to, že ho trápím, když je na mě tak hodný. Dorazím až k němu.)
Alan: (S úsměvem pokrčím rameny.) Chtěl jsem tě vidět takhle, měl jsem výbornou motivaci... (Natáhnu ruku a opatrně z něj ručník stáhnu. Udělám krok k němu a vtisknu mu polibek na rameno.) Jsi tak krásný, anděli. Mohl bych se na tebe dívat pořád. (Zvednu ruku s ručníkem a opatrně ho začnu utírat.)
Petr: Alane.. (Vydechnu. Sleduju každý pohyb.) Tohle přece nemusíš dělat. Zvládnu to. (Zastavím jeho ruku a podívám se mu do očí.) Nezáleží na tom, že jsem ho potkal. Věřím tobě. Věřím, že se nic nestane.
Alan: To je dobře, Petře... (Pousměju se.) Dovol mi to udělat, rád o tebe pečuju. Chci, aby ses cítil dobře. Abys to všechno pustil z hlavy. A netvrď mi, že to nepomáhá...
Petr: (Nedokážu mu odporovat. Sevření povolí, ruku pomalu spustím.) Dobře. Tak pokračuj. (Šeptnu.)
Alan: (Spokojeně se usměju.) Díky... (Jemně a soustředěně otírám kapičky vody z jeho kůže. Jsem tím pohledem naprosto fascinovaný. Občas ho pohladím nebo přitisknu ke kůži rty.)
Petr: (Přimhouřím oči pod jemnými doteky. Jsou to doteky. On je opravdu naprosto úžasnej. Chová se ke mně hrozně hezky.) Já tě miluju.. (Oznámím potichu. Budu to opakovat třeba stokrát denně. Mám nutkavou potřebu říkat mu to. Zasloužil by si to nejlepší.)
Alan: (Opatrně otřu horní polovinu těla. Záda jemně osuším a vtisknu několik polibků k páteři, zastavím se až na kříži. Pak se vrátím, usměju se a přidřepnu si k němu, abych mohl stejnou péči věnovat i té dolní.) Taky tě miluju.
Petr: (Snažím se nehýbat. Pohled směřuje dolů. Přivírám oči, hmátnu rukou do prostoru, abych se mohl o něco opřít. Spočine na holé stěně. Pocítím jistou slabost v končetinách.)
Alan: (Opatrně mu osuším slabiny, nechci ho nijak vzrušovat, snažím se, abych ho zbytečně nedráždil... ale... )
Petr: (Dráždí mě už jen to, že se mě dotknul. Když skončí, rychle si seberu oblečení, které jsem si přinesl a začnu se do něj soukat.) A víš co? Tu masáž si zasloužíš víc než já... (Přetáhnu si přes hlavu tričko, dojdu k němu a políbím ho na tvář. Vezmu ho za ruku.)
Alan: Já? Néééé... To ty. (Pousměju se, ale nechám se vést.) Škoda, že jsi se oblékl...
Petr: Škoda? Pročpak? (Usměju se a trošku zpomalím, abych se mu mohl přivinout k boku. Zavedu nás do obýváku.)
Alan: Protože je škoda schovávat takovou nádheru pod oblečením. (Pousměju se a lehce ho líbnu na tvář.) Moc se mi líbíš...
Petr: To víš... budu se ti tu promenádovat nahý. Ještě bys z toho měl trvalou újmu. (Zasměju se, pustím ho a roztáhnu se na gauč.)
Alan: (Pousměju se, než stihnu něco říct, ozve se zvonek.) Pizza... (Zamířím ke dveřím převzít naši večeři. Pak se vrátím i s krabicí, lahví vína a dvěmi skleničkami...) Doufám, že máš hlad...
Petr: (Natáhnu krk a zvědavě se zadívám na obal krabice. Dolehne ke mně lákavá vůně. Pomalu kývnu.) Trošku. (Podařilo se mi Milana vypustit z hlavy... částečně. Hrozně mi pomáhá to, že je Alan se mnou. Je skvělý... naprosto dokonalý. Nějak se zaseknu při pohledu na něj. Usměju se.)
Alan: (Zadívám se na něj a koutky rtů ovládne poťouchlý úsměv.) Miláčku, nechci strašit, ale strašně se bojím, že by ses mohl umazat. (Přitom se sehnu, otevřu láhev a naleju do obou skleniček. Sednu si k němu a zadívám se na něj.) Myslím to vážně, bylo by to zbytečné praní... takhle bych tě mohl... olízat... kdyby bylo nejhůř... (Potvrdím svá slova naprosto vážným výrazem a přikývnutím.)
Petr: (Rozesměju se.) Nebojím se toho, že bych se umazal. Nejsem nešika. (Natáhnu k němu ruku a pohladím ho po tváři. Potom ji stáhnu a vklouznu prsty pod okraj látky. Stáhnu ze sebe tričko.) Že jsi tak vynalézavý a jsi to ty.. (Šeptnu, natáhnu se, otevřu krabici a kousek ukradnu.)
Alan: Ale já myslel úplně... (Zatvářím se nešťastně, nahnu se a urafnu mu kus z jeho pizzy.) Dobrá...
Petr: (Zašklebím se.) Jsem rád, že ti chutná. (Taky ochutnám a pak se na něj znovu podívám. Připadám si najednou zase podivně ďábelsky. Jsem hrozný. Vážně mě kazí.) Na tolik vynalézavý jsi zatím nebyl... (Dráždit hada bosou nohou... to je velice účinné.)
Alan: Miláčku, nedráždi umělce... (Zasměju se. Olíznu si rty a přitisknu je k jeho šíji.) Neprovokuj, nebo tě nenechám navečeřet... A nebo hůř... nechám... (Odtáhnu se od něj, natáhnu se pro kus pizzy a pohodlně se uvelebím dost daleko, abych na něj nedosáhnul.)
Petr: (Překvapeně na něj mrknu.) Co to děláš? (Najednou si připadám zmatený. A opuštěný! Nechci, aby byl tak daleko.) Já to tak nemyslel... (Ještě si kousnu a odložím ten plátek. Víc mě zajímá on. Přisunu se trošku blíž a nahodím kajícný výraz.)
Alan: Chci tě nechat navečeřet... v klidu. Ale je to moc těžké... Je těžké se tě nedotýkat, když jsi tak blízko... (Opřu ho o sebe, políbím lehce na rty a nabídnu mu kousnutí z mého kousku.)
Petr: Nikdo ti to nezakázal. (Zašeptám a ukousnu si.) Vidíš to? Zvládnu to i takhle. (Pousměju se, natočím hlavu a políbím ho na krk. Jsem naprosto ztracený.)
Alan: (Pousměju se a už ho po zbytek likvidace pizzy nepustím. Přitáhnu si krabici blíž a krmím ho. Líbí se mi to, strašně moc. Je v tom cosi nepopsatelně vzrušujícího. Takhle ho mám těsně u svého těla, můžu ho kdykoliv pohladit nebo políbit.) Takhle musíme začít stolovat častěji...
Petr: (Nechávám se od něj krmit. Je to velice nezvyklé gesto. Rozesměju se, když si zapatlu pusu.) Je to... zvláštní. (Začnu se důkladně olizovat. A to jsem se předtím vytahoval, jak se neumažu. Jsem ponížen.)
Alan: (Rozesměju se.) A je to tady. Vidíš, já ti to říkal... (Chvili se směju, než mě dokonale zaujme to, jak se olizuje. Přimhouřím oči. Je to velmi vzrušující. Odložím pomalu pizzu, co mám v ruce, přitáhnu si Petrovu hlavu k sobě a políbím ho.)
Petr: Já ještě... neskončil... (Zahuhňám, ale neuhnu. Natáhnu ruce a obejmu ho kolem krku. Připadá mi, že v tom polibku je něco víc. Nenechává mě klidným. Přivřu oči.)
Alan: Později... (Zašeptám mu do rtů a pomalu ho položím, přikleknu si nad něj.) Nemůžeš mě u jídla takhle vzrušovat, co kdyby mi zaskočilo. (Dlaní přejedu po jeho bříšku a zastavím ji o pásek kalhot.) Navíc, s plným bříškem to není ono... (Pomalu rozepnu pásek i kalhoty a opatrně je stáhnu. Nepřestávám ho pozorovat. V té jeho nevinnosti je něco ďábelsky svůdného. Uvědomuju si, že je opět nahý a já plně oblečený, ale nechce se mi s tím zrovna nic dělat. Vychutnávám si jeho holou kůži bříšky prstů.) Je to strašná škoda, že něco tak nádherného schováváš pod oblečením... nemůžu to dovolit...
Petr: (Zachvěju se. Tiše, lehce zvědavě sleduju jeho zaujatý výraz.) Alane... co to.. děláš? (Zeptám se mírně očarovaně. Jeho slova i ten pohled působí tak trošku fanaticky. Cloumá to se mnou ještě víc.)
Alan: Obdivuju tě... (Usměju se jako sluníčko.) Chtěl bych tě namalovat... (Zadívám se na něj. Přesně takhle, jak je teď... Nahého a vzrušeného.)
Petr: Teď...? (Nevěřícný pohled. Tělem proběhne další zachvění.) U-udělej to...
Alan: (Přikývnu, bleskově se zdvihnu a odběhnu pro skicák. Bude to dokonalé... Pokušení v ráji. Vrátím se a skloním se nad ním.) Můžu... můžu si tě... nastavit?
Žádné komentáře:
Okomentovat