Sedmá kapitola

Omlouvám se, minulý týden byl hektický a já v neděli zjistila, že další dílek není obetován. Holt jsem to zapomněla poslat Mrněti. Tenhle týden to není o nic slavnější (skleróza v tomhle věku?), takže tentokrát jsem to po sobě četla jen já. Tudíž omluvte zhoršenou kvalitu... nebo tak nějak.

Ale k ději. Kubu čeká několik překvapení a ne všechna budou příjemná...

---

Naprosto přežraný mamčiným guláškem jsem se dovalil k počítači, odehnal spořič a rychle se zachytil stolu. Vykulil jsem oči a díval se na zprávu, co mi tam blikala. Uživatel MarKuč si mě přidal. Ani na chvilku jsem nezapochyboval, že by to mohl být on. Napsal mi první. Usmál jsem se a odepsal.

MarKuč: Ahoj Jakube

BuboBubo: Martine?

MarKuč: Kdo jiný? Neruším tě?

BuboBubo: Jistě, že ne.

MarKuč: Pěkná přezdívka.

BuboBubo: Díky.

MarKuč: Výr velký?

BuboBubo: Zajisté.

MarKuč: Proč zrovna výr?

BuboBubo: Protože jsem jednoho zástupce tohohle druhu znal a jmenoval se shodou okolností Kubíček. (pozn. autorky: Já fakt znala jednoho výra velkého, který se jmenoval Kubíček a když mu pořídili samičku, tak se jí hrozně bál a utíkal před ní. Prostě osudové.)

MarKuč: To je zajímavé. Mimochodem, děkuji za fotku.

BuboBubo: Nelekl jsi se mě?

MarKuč: Vůbec ne. Vypadáš sympaticky, velmi příjemně.

BuboBubo: Dík. Ty taky nejsi k zahození.

Jen jsme tak tlachali o všem možném, zhruba do tří do rána. Štěstí, že byl pátek a já nemusel do školy. Nejspíš bych nebyl schopen vstát.

Nic mě ale od brzkého probuzení nezachránilo. Zhruba kolem šesté hodiny ranní mi moje drahá sestra skočila na postel a zacloumala se mnou.

Nevím, kdo dostal ten pitomej nápad spáchat rodinný nákup zrovna v sobotu ráno a zrovna tuhle sobotu. Sestra mi skákala po posteli, evidentně výborně naladěná a já trpitelsky umíral na brzké probuzení. Je to vůbec smrtelné? Jestli ne, ode dneška už jo. Přetáhl jsem si peřinu přes hlavu a předstíral úmrtí. Zapomněl jsem ale, že má sestra je vůči těmto trikům perfektně vyzbrojená a ví, co v takovýchto případech dělat. Jakmile jsem ucítil její ruku, jak mi přejela po žebrech, vyskočil jsem jak střelená srnka.

"Ááááááááááá."

Rozesmála se. "Ty jsi ale nějakej lechtivej." Sdělila mi pitvorně.

"Ty jsi tak… tak… tak... pitomá!" Nic lepšího mě v té chvíli nenapadlo.

Začala se řehtat ještě víc. "Po ránu jsi opravdu vynalézavý."

"Kolik je proboha?" Zeptal jsem se a dovolil svému tělu nedůstojně spadnout zpět do postele.

"Hmmm… čtvrt na sedm. Tak dělej, vstávej, za půl hodiny je odjezd."

"Nikam nejedu, nechte mě umřít." Přitáhl jsem si polštář a připlácl ho na obličej.

"Ty vole, Kubo! Dělej, vstávej! Chceš snad slyšel komentáře od táty?"

Nedůstojně jsem zakňučel. Výhružka tátou byla více než motivující. Snášet tátovy narážky, to chtělo už hodně pevné nervy. A ty jsem momentálně neměl. Vyhrabal jsem se z postele a Helena mi hodila kalhoty.

"Tak šup šup."

"Zdechni!"

"Taky tě miluju. Hni s sebou!"

Zabručel jsem a natáhl se po kalhotech. "Co kdybys vypadla?"

Nastoupil jsem a usadil se v autě. Na obličeji se mi rozhostil výraz na výsost naštvaného boha pomsty. Kvůli té zatracené výpravě za žrádlem jsem se nestihl ani nasnídat. Vztekle jsem seděl a civěl před sebe. Já když se nenajím, byl bych dobrá konkurence hladového raptora. Jsem protivný a sežeru každého, kdo se mi připlete do cesty. Obrazně řečeno samozřejmě.

"Netvař se jak krysí lejno." Přisedla si vedle sestra a než jsem se stačil otočit a počastovat ji nějakou pěknou nadávkou, měl jsem v ruce rohlík s paštikou. Nezmohl jsem se na nic víc než na blažený úsměv. "Séééégra!"

"No co? Nemíním poslouchat celou cestu to tvoje bručení."

"Já tě miluju!"

"Jasně, jak jde o žrádlo, miluješ kohokoliv. Chlapi no!" Odfrkla pohrdavě.

Ani jsem se neurazil. Jen jsem přikývl a cpal si rohlík až do hltanu. Byl jsem spokojen, takhle ten nákup možná i přežiju.

No, skoro jsem přežil. Nebýt jedné nešťastné události. Ve chvíli, kdy už jsem si myslel, že se vše otočilo ke zdárnému návratu, museli jsme potkat jednoho spolužáka. A konkrétně Davida. Myslel jsem, že mě omeje, když mě pozdravil.

"Nazdar buzno!"

Z toho pohledu, který na mě vrhl otec, mě skoro až zamrazilo. "Jak ti to řekl?"

Přesně v tu chvíli jsem si uvědomil, že je zle. Ucítil jsem za sebou Helču, zachytila mě nenápadně za paži. "Teď letí nadávka ,buzno´. Za tebe tatínku bývalo ,ty vole´ a dneska máme ,ty buzno´." Usmála se na otce sladce. Nemyslím si, že by otce přesvědčila. Tvářil se velmi nepřesvědčeně.

"Do auta!" zavrčel a my neměli odvahu odporovat. Vzal jsem si od něj klíčky a se ségrou jsme radši opravdu do toho auta zapadli.

"Já ti sakra říkala, ať mu to řekneš!" zasykla Helena.

"No jo, ale řekni mi, kdy jsem to měl asi tak udělat?" Je fakt, že na tohle by vhodná příležitost nebyla asi nikdy. Jak vysvětlit svému otci, Jakubovi Stránskému, že díky mě a mé orientaci, vymře rok Jakubů Stránských po meči? A kdyby jen po meči. Zanikne rodové jméno Jakub. Mít syna je v naší famílii téměř povinnost. A já těžko splodím syna, že ano!

"Ale teď to budeš mít o dost těžší."

Přikývl jsem, nebýt toho dementa Davida, mohl jsem být ještě nějaký čas v klidu. Nejspíš ho zabiju. Nějakým hodně bolestivým způsobem.

Cestou domů vládlo v autě hrobové ticho. Nikdo se neodvažoval ani pípnout. Já jsem se bál i hlasitěji nadechnout. Tohle opravdu nevypadalo nejlíp. Když se táta naštval, mohlo to trvat i několik dní. A tohle se zdá být tímto případem. Možná i o trošku horším.

Tiše a bez jediného slova jsme všichni vystoupili. Maminka moc nechápala, co se děje. A tak raději mlčela.

Sesedli jsme se v obýváku. Bylo to prostě automatické. Jak se něco dělo, byla rodinná schůze. Usadil jsem se do křesla, strategicky co nejdál od otce, a studoval vzorek na koberci. Helča se usadila naproti mně a zkoumavě pozorovala chvíli mě a chvíli taťku.

"Tak a teď mi hezky vysvětli, co to znamenalo… a hlavně to, proč se o tobě šušká, že jsi teplouš!"

"Tati, to je…"

"Heleno, tebe jsem se neptal! Nedělej Kubovi mluvčího. Mluvit umí snad sám. Chci vědět, proč se o tobě povídá, že jsi na kluky!"

Helča ztichla a koukla na mě. Oplatil jsem ji pohled a pořádně se nadechl. "Jo, je to pravda. Jsem teplouš."

"COŽE?" táta vyskočil, jakoby ho bodla vosa. Čekal jsem, že mi jednu ubalí. "A to mi sakra říkáš jen tak?"

"Jakube prosímtě, uklidni se." Mamka byla pohotová, chytila tátu za paži a stáhla na gauč zpátky k sobě. "Tohle nemůžeš řešit s horkou hlavou! Kubo, Heli, běžte k sobě do pokoje. Hned! Musíme si s tatínkem promluvit."