Život je pes. Já se loupu jak had (i když had to dělá úmyslně, já proti své vůli), Alan panikaří v letadle a Petr potká někoho, koho by raději už nikdy nepotkal. Takový je prostě život. Jsou věci, které ovlivnit nejdou.
Alan: (Vynesu kufry z auta a zamknu ho. Mám toho tak akorát dost. Cesta letadlem zpátky byla šílená. Zrovna jako na potvoru jsme museli prožít několik turbulencí, takže mě zachvátila panika a Petr měl co dělat, aby mě dokázal aspoň trošku zklidnit. Od té doby jsem nepromluvil. Strašně jsem se za sebe styděl. Choval jsem se jako hysterka. Mlčky popadnu kufry a jdu za Petrem do domu.)
Petr: (Odemknu a vyklopím část zavazadel v chodbě. Vyčítám si to. Od té doby, co jsme vzlétli, si vyčítám, že jsem dovolil, abychom znovu letěli. Bylo to hrozné. Byl jsem bezradný. Nevěděl jsem, co mám dělat. To, jak se trápil... ne! Rozhodl jsem se, že letadlem už nepoletíme. Otočím se ke dveřím a čekám, až projde dovnitř, abych mohl zavřít.)
Alan: (Zapadnu dovnitř a složím kufry v chodbě. Připadám si jako idiot. Udělal jsem tam Petrovi slušnou ostudu. Stydím se za to. Strašně moc. Ten jeho pohled! Jak se snažil, abych se uklidnil. Jenže to nešlo... Všechno se to tak nějak vrátilo. Točil jsem se v kruhu vzpomínek a nemohl ven.)
Petr: (Zabouchnu dveře a přejdu za jeho záda. Vklouznu rukama pod jeho paže a pevně ho obejmu. Zatím mlčím. Na tohle jen tak nezapomenu. Opravdu už to nikdy nedovolím. Nikdy.)
Alan: (Opřu se o něj a zavřu oči.) Promiň mi to, anděli... nezvládl jsem to. Vím, že jsem slíbil, že to zvládnu, ale nezvládl.
Petr: Nic se nestalo. (Zašeptám. Vím, že za to ten pilot nemohl, ale stejně jsem měl chuť jít do té kabiny a něco mu provést. Tak hrozně se bál. Hladím ho po břiše a tisknu víc k sobě.) Už nepoletíme. Příště něčím pojedeme, ano? Už se to nebude opakovat... už se nemusíš bát.
Alan: (Zvrátím hlavu dozadu a opřu se o jeho rameno.) Díky, lásko. Nebude ti vadit, když si půjdu dát sprchu a lehnout si? Není mi nějak dobře. (Popravdě to potřebuju ještě trochu strávit. Strašně se na sebe zlobím, že jsem tak vyváděl.)
Petr: Jistě, že ne. (Natočím hlavu a políbím ho na čelo. Sevření povolí.) Můžu zatím vybalit a jít něco nakoupit. Až se vzbudíš, bude na tebe čekat nějaká dobrá večeře. (Pohladím ho ve vlasech a pousměju se.)
Alan: (Otočím se na něj a políbím ho.) Jsi vážně anděl... (Pousměju se.) Děkuju. Za všechno.
Petr: (Zavrtím hlavou.) Za nic. Ještě neděkuj. (Naposledy ho pohladím a odtáhnu se. Posbírám některá zavazadla a odeberu se s nimi do pokojů.)
Alan: (Rovnou zapluju do sprchy. Potřebuju se trochu uklidnit. Po sprše zapadnu rovnou do postele a v minutě spím jak dřevo.)
Petr: (S poloprázdnou taškou bloumám obchodním centrem. Ještě jsem nesehnal úplně všechno, co bude třeba k dnešní večeři, a tak se tady trošku rozhlížím. Někde by tu měl být obchod s bio potravinami.)
Milan: (Projde centrem a zamíří k jistému obchodu. Má tam nový objev. Dalšího roztomilého zajíčka, který mu zobe z ruky. Je s ním spokojený. V posteli je naprosto poslušný.)
Petr: (Zastavím se u cedule s mapkou. Zajásám. Je blízko. Obratně se vyhnu nějaké ženě s vozíkem a vyrazím k němu.)
Milan: (Elegantně se opře o pultík a nahne se k prodavači.) Překvapení, mazlíku... Přišel jsem se na tebe podívat... (Nahodí úsměv.)
Petr: (Vpluju mezi regály a vyberu to potřebné. Nastrkám to do košíku a pousměju se. Otočím se a odeberu se k pultu, ale když se dostanu blíž, ustrnu v půlce pohybu. Srdce vynechá. Jednou. Dvakrát.)
Milan: Hmmm, tak dneska né? A pročpak? Vyzvednu tě po práci, půjdeme ke mně... To je snad velmi zajímavá nabídka, nemyslíš? (Pousměje se a prohrábne si vlasy.)
Petr: (Sevřu držadlo košíku tak pevně, až klouby zbělají. Postoupím blíž a pustím ho na pult. Nepromluvím. Čekám, až mi to naúčtuje. Na Milana se ani nepodívám. Jako bych ho neznal. Nikdy. Zastrčím ruce do kapes. Občas to s nimi nepatrně zacloumá.)
Milan: (Uslyší pokládaný košík a po chvíli se otočí na toho, kdo ruší jeho domlouvání večerního sexu. Sjede dotyčného muže pohledem a úsměv se ještě víc roztáhne.) No né, kdopak to je.... Petříček.
Petr: (Přimhouřím oči. Tělem se protáhne hrozně nehezký pocit. Zapřu se rukou o pult. Trvá to moc dlouho. Ten prodavač není moc... schopný.) Taky tě rád vidím, Milane... (Řeknu potichu.)
Milan: To jistě, od té doby, cos ode mě utekl, jsem tě vlastně neviděl. Byl jsem z toho velmi rozladěný. Víš, jak nemám rád, když svého mazlíka nenajdu doma... Pokud není hezky v posteli a připravený... (Přimhouří oči.) Hodláš mi to nějak rozumně vysvětlit?
Petr: (Zadívám se na toho mladíka. V očích se něco pohne. Je neschopný. A je mi ho upřímně líto. Jsem rád, že ten pult stojí pevně. To, co právě cloumá s mojí rukou, by zřejmě dokázalo zacloumat s mnoha většími věcmi. Pořád se ale opírám. Kdybych ji sundal, poznal by to. Chvění. Pomalu se k němu obrátím, konečně se na něj zadívám.) Nemám důvod... nemám důvod ti nic vysvětlovat. (Řeknu potichu.) Už je to dávno pryč.
Milan: Ne, to není pryč a vysvětlení přímo požaduju. (Ušklíbne se.) Nechal jsem tě u sebe, když jsi neměl kam jít. Pamatuješ? A ty sis prostě zdrhnul... jen tak... Pročpak, našel si nějakého jiného milence? Někoho, kdo by toleroval tu tvoji naprostou neschopnost v posteli?
Petr: Myslím, že za to bydlení jsi dostal zaplaceno i s úroky. (Jeho slova se do mě zabodávají. Desítky nožů. Jen je to až moc opravdové. Tón hlasu zakolísá. Nechci vypadat ustrašeně, nebojím se ho. Když vidím, že je chlapec hotov, rychle sundám ruku z pultu. Můžu se jen modlit a doufat, že si toho chvění nevšimnul. Naházím jídlo do tašky a položím na pult bankovku.) Rozhodně se s tebou nebudu bavit o něčem takovém... tady... (Čapnu tašku. Jsem... otřesený.)
Milan: Výborně, promluvíme si jinde... (Čapne ho pod paží.) Vlastně jsem tě nějaký čas hledal, ale schoval si se opravdu dobře. Kde jsi byl zašitej? Co?
Petr: Nech mě být! (Vyškubnu se.) Do toho ti vůbec nic není. Už... už dávno na to nemáš právo. (Rychle se otočím a vyjdu ven. Spodní ret se neznatelně klepe.)
Milan: (Rychle ho dožene a zachytí za ruku.) Nevyváděj mazlíku, ty zapomínáš na jednu věc. To já řeknu, kdy je konec, ne ty. Ještě mi něco dlužíš. Já to totiž ještě neskončil. Ale jsem ochotný ti ten tvůj útěk odpustit...
Petr: Ty to nechápeš... já... já to s tebou už dávno skončil. (Nechci, aby se mě dotýkal. Jakkoliv. Zjistí, že se třesu. Ne. Ví to. Znovu se osvobodím a podívám se mu do očí.) Já... odpustit... (Zavrtím hlavou.) Nestojím o to. (Řeknu roztřeseně a dám se do chůze. Ne, to není chůze. Skoro běh. Málem srazím nějakou starou paní. Omluvím se. Vyběhnu ven.)
Milan: (Dožene ho kousek za východem.) Víš, jak nesnáším, když mi někdo odporuje... To si přece pamatuješ, ne? (Zachytí ho za rameno a přirazí k nejbližší zdi. Opře se rukama tak, aby mu nemohl utéct.) Copak se stalo mému mazlíčkovi? Vždycky jsi přece kňoural, ať s tebou zůstanu. Dával jsi mi to svoje nádherné tělo, kdykoliv jsem si řekl... netvrď mi, že se teď v tobě ozvala nějaká hrdost... S kým teď spíš, řekni!
Petr: (Uhnu pohledem. Nepokusím se o protest. Vím, že by ho to ještě víc rozzuřilo.) Proč mě prostě nenecháš být... Můžeš mít koho chceš.. Milane.. (Hlas přeskakuje.) Nech mě odejít.. (Šeptnu. Mluví o mně jako o nějaké děvce. To hrozně bolí.)
Milan: Samozřejmě, že můžu... Ale jak jsem řekl, to já řeknu kdy je konec, Petříku... Utekl jsi ode mě, a to se nedělá. Velmi si mě tím rozčílil. Musel jsem si pak rychle najít jiného mazlíka. Byl jsem na tebe přece tak hodný, nebo ne? (Natáhne ruku a přejede mu drsně po tváři.) Řeknu ti, co chci... Ale to ty vlastně víš... že ano?
Petr: Už... už ne. Já... nechci. (Cuknu sebou, poprvé se pokusím udělat něco proto, abych se vyprostil. Srdce v hrudi mi tluče jak splašené. Nemůžu přijít na to, jak jsem mohl někdy milovat tohle bezcharakterní zvíře. I přesto... ta slova bolí. Moc.) Nemůžu...
Milan: Ale... tak nemůžeš? (Sjede ho zkoumavým pohledem.) Kdopak tě teď píchá, mazlíčku? Prozraď mi, kdo by si na krk uvázal někoho, jako jsi ty?
Petr: Nikdo... nikdo si mě na krk neuvázal. On... miluje mě! Narozdíl od tebe... (Povede se mi odstrčit ho.) Nech... nech mě prosím být. (Opatrně vycouvu z jeho bezprostřední blízkosti a zařadím se k nějaké skupince lidí. Chci být pryč. Co nejdál od něj.)
Milan. (Hlasitě se rozesměje.) Tak miluje! (Vážně ho to pobaví.) Tomu nevěř. Víš moc dobře, že dostanu to, co chci. Já si ho najdu a pak ti předvedu, jak tě miluje... rád se tě zbaví... (Se smíchem se otočí a zamíří zpátky dovnitř.)
Žádné komentáře:
Okomentovat