Kajícně se přiznávám, minulý týden se mi povídkově příliš nevydařil. Tedy, ne že by nebylo co publikovat, ale znáte to. Jak je moc práce, člověk zapomene i na vlastní smrt. Navíc jsem začala pracovat na takovém povídkovém cyklu (mírně perverzní jedinci budou zřejmě nadšení) a tak nějak se toho sešlo moc. Snad se zase zvládnu vrátit do vyjetých kolejí.
A navíc mě trochu vydeptal stav komentářů k minulému dílu. 0 komentářů na mě opravdu působí depresivně. Tak jsem se potýkala se svou oblíbenou depkou "nikdo ty moje nesmysly stejně nečte". Je to dáma zlá a protivná a nutí mě přestat psát. Kdo by věděl jak na ni, ten si zaslouží Nobelovku.
Alan: (Usnul jsem. Probudím se až ráno, to je slunce už hodně vysoko na obzoru. Protáhnu se, ta pálivá bolest ještě neustala, ale už je to lepší. Spánek mě příjemně osvěžil, ale začínám pociťovat touhu po pořádné sprše. Nechápu, jak jsem mohl usnout. A na tak dlouho.)
Petr: (Ležím vedle něj. Už značnou chvíli ho sleduju. Musel jsem o tom včerejšku přemýšlet. Když rozlepí oči, pousměju se.) Dobré ráno... (Zašeptám. Natáhnu k němu ruku a opatrně ho pohladím po tváři. Pořád si nejsem jistý tím, zda jsem neudělal něco špatně. Nevím, jestli jsem mu neublížil. Byl by schopný říct mi cokoliv proto, abych byl klidný.)
Alan: Ahoj... (Pousměju se a pomalu se narovnám.) Nemáš chuť zajít se mnou do sprchy? (Zeptám se okamžitě.)
Petr: (Kývnu a pomalu se posadím. Přehodím nohy z postele a zvednu se. Obejdu ji a nervózně přešlápnu. Nejsem si jistý, jestli nechce... pomoct...)
Alan: (Posadím se a zadívám se na něj. S pobaveným výrazem.) Na co čekáš?
Petr: (Trhnu sebou a rychle zavrtím hlavou.) Na nic... jdeme? (Spěšně se otočím a zamířím ke koupelně. Kousnu se do rtu. Připadám si divně. Ovládá mě nepříjemný pocit.)
Alan: (Vstanu a udělám pár kroků. No, nic moc příjemného. Ale napoprvé to nebylo zas tak zlý. Budu muset mého andílka trošku zaučit. Pousměju se a vejdu za ním do koupelny.) Pojď ke mně.
Petr: (Nejistě se na něj zadívám. Udělám několik kroků blíž k němu.) Jsi v pořádku? (Zeptám se potichu. Je vidět, že se opravdu bojím. Nejsem si jistý... ničím.)
Alan: Samozřejmě, že jsem. Lásko... (Natáhnu k němu ruku, pevně ho chytnu za zápěstí a přitáhnu k sobě.) Miláčku, nejsem z cukru... Ale... budeme na tobě muset trochu zapracovat. Jsi velmi nejistý... milenec. (Pustím jeho ruku a zapletu prsty to jeho zlatých vlasů.) Naučím tě všechno.
Petr: Bylo to tak zlé? (Pípnu. Najednou si připadám hrozně roztřepaně. Nevím, kde se ve mně bere ta nervozita. Zadívám se na něj.) Budu se víc snažit... příště..
Alan: Ale ne, nebylo to vůbec zlé... Řekni mi, andílku... už jsi někdy... no, byl v téhle pozici?
Petr: Včera jsem tak byl.. poprvé. Nikdy jsem neměl možnost dostat se do takové pozice. (Přiznám. Zacouvu do sprchy, vezmu ho s sebou.)
Alan: (Zamračím se, vlezu si za ním a pustím vodu.) Lásko, můžu se tě na něco zeptat?
Petr: (Podívám se mu do očí a přikývnu. Rukou si přitom prohrábnu vlasy.) Na cokoliv..
Alan: Já vím, že o tom asi nechceš mluvit a nemám právo se na to ptát... ale... Petře... (Natáhnu ruku a jemně se dotknu jeho tváře.) Co byl zač ten tvůj ex?
Petr: No... (Opřu se o zeď a svraštím obočí.) Milan byl... podnikatel. Skoro vůbec nebýval doma. Myslel jsem si, že je to kvůli práci, tvrdil to, jenže to nebyla tak úplně pravda. Proč se na něj... ptáš?
Alan: Chci to vědět... (Pousměju se.) Ublížil ti moc, můj anděli? (Opřu se vedle něj. Lehce mu projedu prsty vlasy.) Nezasloužil si tě... Vy jste spolu... bydleli?
Petr: (Pohled posmutní. Natočím k němu hlavu, abych mu viděl do očí.) Bydleli. Já... bydlel jsem u něj. Neměl jsem nic jiného. Dozvěděl jsem se potom, že lhal a on to věděl taky. To už ale víš... jenže... stejně... (Odmlčím se.) Nechtěl jsem odejít. Snažil jsem se držet. Doufal jsem...
Alan: Jsi vážně anděl... Chápu tě. Ale jemu bych nejradši rozbil držku.... Parchant. (Sevřu pěst.) Nezasloužil si nikoho jako tebe. Ubližoval ti... nenávidím ho za to.
Petr: Ale ne... (Pohladím ho po té ruce a pomalu se k němu přitáhnu.) Je to pryč... už dávno. Nemusíš na to myslet. Sám bych to už nedovolil...
Alan: To je dobře, andílku... Ten hajzl tě ale naprosto zanedbával. (Pousměju se, přivinu ho k sobě.)
Petr: (Semknu rty. Skloním hlavu a pomalu se nadechnu vůně jeho kůže smíchané s vůní zdejší vody.) Jak to víš? (Zeptám se tiše. Říkal přece, že to nebylo zlé. Svraštím obočí.)
Alan: Je z tebe cítit určitá nejistota. Nervózita. Jako by sis to neuměl pořádně vychutnat. Bojíš se toho...
Petr: Bál jsem se toho, abych ti neublížil. Nebyl jsem si jistý, jestli se ti to bude líbit... nemohl bych přece pokračovat, kdyby ti to bylo nepříjemné.. (Namítnu.)
Alan: Andílku... (Pousměju se.) Jsi tak ohleduplný... Miluju tě.
Petr: (Opřu se tváří pod jeho bradu, nakloním hlavu a políbím ji.) Nevím, jak to děláš... (Začnu tiše a pohladím ho dlaní po boku.) Vždycky mě nějakým způsobem dokážeš přivést do rozpaků... (V očích se zaleskne. S ním je úplně všechno jiné.)
Alan: Ne, andílku, neplakej... (Pousměju se a zvednu mu bradu. Políbím ho.) Až se vrátíme domů, ještě někam vyrazíme, ano?
Petr: (Pokusím se vykouzlit úsměv. Povede se.) Ještě bys někam chtěl? Kam? (Pohladím ho po tváři.)
Alan: Kamkoliv s tebou. (Pousměju se. Stáhnu ho pod proud vody a začnu ho líbat.) Někam tě unesu.
Petr: Začínám vážně uvažovat o tom, že bych tě znovu trošku potrápil... třeba na kole. Tentokrát by to ale nebyl pouze dvoudenní výlet. (Zákeřně se pousměju a obejmu ho kolem krku.)
Alan: Pro tebe cokoliv. Pokud se o mě tedy zase budeš tak hezky starat, než se z toho dostanu. (Pousměju se. Sjedu polibky na krk.)
Petr: Ale ne... asi bych to dělal jen po určitých dávkách. Nemůžu dovolit, aby to skončilo jako předtím. Ale stejně bys to neměl jednoduché... (Lehce se zachvěju. Přimhouřím oči a pohladím ho ve vlasech.)
Alan: (Zasměju se. Jemně přitisknu k sobě.) Pokud si tě tím budu moct dobýt, zdolám na kole třeba Himaláje....
Petr: Dobýt? (Usměju se a nepřestávám ho hladit.) Nemusíš zdolávat Himaláje... (Zašeptám.) To už se ti dávno povedlo..
Alan: Dobře, to jsem rád. (Zasměju se.) To bych nejspíš nepřežil... Miluju tě.
Petr: A to bych přece nemohl dopustit. (Natáhnu se po kohoutku a otočím. Vypnu vodu a víc se k němu přitisknu.) Taky tě miluju.. (Svěsím ruku a jen natočím hlavu, abych se rozhlédnul po nějaké osušce.)
Alan: Petře... (Pousměju se. Opřu se o něj a přitisknu ho ke stěně.) Víš, že mě tvoje velkorysost příšerně vzrušuje? Jsem zase nadržený jak Alík.
Petr: (Na okamžik zatajím dech.) Asi by bylo příhodnější zeptat se, co tě nevzrušuje.. hm? (Zasměju se. Pokouším se o odlehčený tón.)
Alan: No, asi by mě nevzrušil pohled na... chobotnici, oliheň a nebo podobné mořské potvory. (Rozesměju se.) Co se týče tebe, tak mě vzrušuje naprosto všechno...
Petr: (Překvapeně se na něj zadívám. Volnou rukou ho obejmu okolo zad a dlaní prozkoumám vlhkou kůži.) Víš, co je zvláštní... že jsi zmínil zrovna mořské potvory...
Alan: Proč zvláštní? (Zadívám se na něj.) Mě teda chobotnice přijde tak jako trochu asexuální...
Petr: No fajn... (Rozesměju se.) Asi na tom něco bude. Stejně mě zaujalo, že zrovna mořské potvory. Kdyby ses zmínil třeba o slonovi... (Pokrčím rameny a políbím ho.)
Alan: Proč o slonovi... náhodou, víš, že má slon penisovou kost? To musí být něco hroznýho... (Rozesměju se.) Lituju ty slonice a naprosto chápu jejich nechuť k rozmnožování.
Petr: Alane... (Vydechnu a zakroutím hlavou. Směju se s ním.) Tak vidíš. Můžeš je taky zařadit na seznam zvířat, která tě nevzrušují. Vlastně všechny. (Prudce zavrtím hlavou.) Vidíš, co mi způsobuješ? To není fér...
Alan: Copak ti způsobuju? (Pousměju se.)
Petr: Stal se ze mě žvatlající pitomec. (Zamumlám. Přivinu se těsněji k němu.) Pojď odtud... (Šeptnu mu do ucha.) Já radši postel...
Alan: Tak postel... (Blýskne mi v očích.) Dobře, rád bych ti oplatil tvou péči... včera.
Petr: Mluvil jsem o posteli? Opravdu? (Nervózně se pousměju a odklidím se ze sprchy. Rychle si omotám ručník okolo beder.) Budeš mít ještě spousty možností...
Alan: Ano? (Pousměju se.) Ani se nechceš trošku pomazlit? Naprosto nevinně samozřejmě...
Petr: Naprosto nevinně? (Divím se, že má takové slovo ve slovníku. Usměju se a vezmu ho za ruku.) Dobře..
Alan: Jistěže... umím být hodný... (Zadívám se na něj naprosto vážně, ale koutky mi trochu cukají.) Pokud mám nějakou dobrou motivaci... či výhled na odměnu...
Petr: Je mi jasné, že ti to nemůže moc dlouho vydržet. (Dorazím do pokoje a zahledím se k oknu. Je tu moc sluníčka. Pousměju se. Je krásně.) Copak bys rád? (Otočím se k němu.) Když už bude zapotřebí odměny...
Alan: No, to ještě nevím... tedy, mimo tebe... (Pousměju se.) Rád bych tebe...
Petr: (Hraně si povzdechnu.) Asi byla hloupost uvažovat o tom, že bys rád i něco jiného.. (Na okamžik se zamyslím.) Vlastně... není to tak špatné... (Zatěkám pohledem z jeho obličeje někam k zemi.) Dokazuje to, jak moc mě máš rád..
Alan: A taky to, jak moc po tobě pořád toužím. Nemám tě jen rád, Petře, miluju tě... (Chvíli se na něj dívám. Mám pocit, že tohle by ho zase mohlo dojmout k slzám, takže se zasměju, a povalím ho do postele.) Neumím si život bez tebe už ani představit. Umřel bych.
Petr: (Spadnu na záda a nechám se vmáčknout do matrace. Obejmu ho - oběma rukama.) Neumřel bys.. (Zavrtím hlavou.) Nemluv tak. (Přitáhnu se k němu. Pomalu a něžně ho políbím.) Víš, že tě taky miluju... hrozně moc..
Alan: Tak bych umřít chtěl, kdybych tě ztratil... to není rozdíl... (Oplatím polibek a položím si hlavu na jeho hruď.) Tohle mě tak moc těší. Je to krásný pocit, lásko.
Petr: Neztratíš mě. (Oznámím mu.) Nikdy. To ti slibuju. Slibuju, ano? (Jednu ruku povysunu o něco výš a začnu ho hladit ve vlasech.) Miluju tě.
Alan: (Usměju se. Jsem šťastný.) Už napořád jen spolu.
Žádné komentáře:
Okomentovat