Petra a Alana jsme naposledy ponechali v koupelně a ještě zdaleka jsme tam neskončili... A je to taky poslední táborová kapitola...
Petr: (Úplně ve mně hrkne. Poplašeně se na něj zadívám.) Alane, může sem každou chvíli někdo přijít. (Zašeptám tiše. A ano, hlas je podbarvený obnoveným vzrušením. Má na mě neblahý vliv.)
Alan: Aspoň to bude mít příchuť dobrodružství... (Pousměju se a prudce ho políbím. Přitisknu ho ke stěně sprchy.)
Petr: Alane, prosím. Já to myslím vážně. (Vydechnu. Nedokážu se nijak bránit. Netroufnul bych si na odstrčení. Tělo si znovu dělá co chce.)
Alan: Já vím, miláčku, já vím... Ale takhle tě nemůžu pustit mezi lidi... (Pousměju se a pomalu sjedu dolů, přidřepnu si k němu. Levičkou svírám jeho nabíhající vzrušení a pravačkou ho pohladím po vnitřní straně stehen.) Jen tě trošku uvolním, ano? (Zašeptám, než ho s obrovskou chutí olíznu jako nejlepší smetanovou zmrzlinu.)
Petr: (Rozechvěju se v tom přicházejícím pocitu vzrušení.) Ale za to můžeš ty. (Vydechnu. Zní to spíš jako zakňučení.) Já byl ještě před chvílí v pohodě... (Jestli někdo přijde, asi mě trefí. Neodvažuju se ani sklonit hlavu, abych se na něj podíval. Dost na tom, co cítím.)
Alan: Neboj se... Jen se uvolni. Mám takový pocit, že to nebude dlouho trvat. (Zazubím se spokojeně. Přejdu mu rukou po boku a znovu skloním hlavu do jeho klína. Jemně políbím špičku, pootevřu rty a pomalu ho vsaju do úst. Dlaní pomalu sklouznu na varlata a jemně je zmáčknu.)
Petr: Uvolnit se? (Zeptám se roztřeseně ještě než to udělá. Poté mi prsty beznadějně sjedou po kachličkách. Nemám se čeho chytit. Snažím se alespoň zatnout čelist, ale skrze rty mi i tak unikne zasténání. Ten pocit, když to udělá... je to jako výbuch. Jen si nejsem jistý, ve které chvíli přesně umřu. Připadám si hrozně trapně za to, že mě dokáže dostat do varu tak rychle.)
Alan: (Cucám ho jak belgickou pralinku. Dal bych krk na to, že tak i chutná. Pohrávám si s ním, zatímco rukou jemně masíruju a hnětu. Hrozně mi lichotí, že zrovna já tohle s andělem dokážu. A že zrovna já to dělat smím. Na chvíli ho uvolním ze sevření rtů, jen proto, abych ho mohl důkladně olízat a místy si dovolím i jemně zavadit zuby. To chvění a trhané dýchání je jako symfonie. Znovu ho vložím do úst a dám si pořádně záležet. Nechci anděla trápit moc dlouho.)
Petr: Alane.. (Zasténám jeho jméno. A né jednou. To, co mi dělá... myslím, že kdyby nás teď někdo slyšel, je se mnou amen. Ale jak to tak vypadá, bude i tak. Vpletu roztřesenou ruku do jeho vlasů a plně se tomu oddám. Zvrátím hlavu. Už ani chlazení o tu pitomou zeď mi nijak nepomáhá.) Alane... já už to nevydržím. (Zavyju. Ne, tohle mi opravdu nikdy nikdo takhle nedělal.)
Alan: (Na chvíli se odtáhnu.) Nemusíš lásko, nemusíš... (Zašeptám tiše a znovu ho vezmu ho úst. Už to nehodlám prodlužovat. Saju intenzivně. Volnou dlaní se zapřu o jeho bok.)
Petr: (Vydržím to ještě malou chvíli. Sotva stačím stisknout několik pramenů jeho vlasů o poznání silněji, abych ho upozornil. Chlapeckými koupelnami se hned nato rozlehne přidušený výkřik. Dnes jsem se už po třetí narodil... netypické.)
Alan: (Ucítím prudký záchvěv jeho těla a připravím se na nadílku. Přimhouřím oči a poslušně všechno spolykám. Cítím, jak pomalu ochabuje, tak ho trošku podepřu a důkladně olížu. Ještě se olíznu jak mlsný kocour, co přišel na tu nejlepší smetanu, a vytáhnu se k němu. Lehce ho pohladím po tváři.) V pořádku, lásko? (Jeho lehce omámený výraz mě trochu zarazí.)
Petr: (Opřu se o něj. Díky bohu, že nikdo nepřišel.) Naprosto. (Vydechnu. Jsem jen vyždímaný do nejvyšší míry. Tohle by se mnou neudělal ani běh na sto kilometrů.)
Alan: (Krátce ho k sobě přivinu.) Promiň... (Zašeptám a natáhnu se pro sprchu. Jemně ho omyju.) Měl bys jít... já... já se ještě postarám o sebe a pak na tebe počkám v tvé chatce.
Petr: (Přikývnu. Vůbec nic nenamítám, i když je trochu nefér mu to neopětovat. Vylezu ze sprchy, osuším se, bleskově na sebe nahážu oblečení a zmizím odtud.)
Alan: (Jen v kalhotech zamířím k chatce. Zapadnu tiše dovnitř a rozplácnu se na jeho posteli. Zabořím nos do polštáře. Cítím z něj jeho vůni. Pousměju se a zůstanu ležet. Po chvíli mě celý ten dnešní den zmůže a já během chvilky usnu.)
Petr: (Kráčím spolu s Ivanem k naší chatce. Cestou se mu snažím vysvětlit, že potřebuju, aby tuhle noc přespal jinde, že tam opravdu nemůže. Když se zeptá proč a já mu popravdě odpovím, naštve se. Nečekal bych, že se tak moc naštve. U chatky se ho znovu pokusím zastavit. Nedokáže pochopit, že chci tu chatku právě kvůli Alanovi, že je vůbec tady. Nedokáže to, protože jsem byl ještě před pár hodinami tak zničený, což si momentálně vyčítám. Nakonec po sobě začneme před tou chatkou štěkat. Vypadá to skoro jako by mě měl radši než je zdrávo. Příčí se mi to.)
Alan: (Probudí mě nějaký ruch z venku. Něčí vzrušené hlasy. Pomalu vstanu a přejdu ke dveřím. Na chvíli se zaposlouchám. Můj anděl. Na chvíli zaváhám a pak stisknu kliku.) Děje se něco?
Petr: (Málem mě přerazí.) Kruci, ne! Už jsem ti to vysvětlil. Nic se neděje, jasný? (Otočím pohled na Alana, zatímco se snažím pacifikovat Ivana.) V pořádku. Jen přátelsky konverzujeme. Za chvíli přijdu, ano? (Dává mi zabrat. Navíc na Alana začne ukazovat a občas dost nevybíravě zakleje.) Ivane!!!
Alan: V pořádku? (Podívám se na Petra tázavě a pak sjedu pohledem Ivana.) Nezdá se mi. To je on? Ten tvůj bodyguard? Představoval jsem si ho trochu většího... (Přimhouřím oči.)
Petr: (Ivan na mě zařve, ať ho pustím, že mu názorně předvede, jak velkej umí být, hajzlovi. Zoufale se snažím ho nějak klidnit, aby to nepřilákalo taky pozornost ostatních, ale popravdě, vůbec mi to nejde.) Alane... Alane běž prosímtě dovnitř. (Zvolám. Ivan je jak tank.)
Alan: (Jen se pousměju.) Je vidět, že tu máte opravdu skvělé vedoucí. Takové divadlo dětem asi jen tak někdo nesehraje... Chceš mi ukázat, jak jsi velkej. Fajn, tak přestaň vřískat a srovnáme se jako chlap s chlapem, stranou od ostatních...
Petr: (Nahnu se k Ivanovi tak blízko, aby mi konečně věnoval dostatečnou pozornost. Lesk v mých očích pohasne.) Buď rozumný. Prostě běž. Tuhle noc... (Řeknu potichu a pustím ho. Tváří se na Alana dost naštvaně, pak mu ještě jednou nadá do hajzlů, já si od něj vysloužím narážku na to, že jsem hlupák, otočí se a odejde. Moudřejší prý ustoupí. Kdo ale začal, že? Zavrtím hlavou a svěsím ji. Možná jsem přišel o kamaráda.)
Alan: (Sleduju to. Chvíli se dívám na Petra. Přejdu k němu. Natáhnu ruku a pohladím ho po tváři.) Běž za ním. Není dobré nechávat hádky přes noc. Vrátím se domů a budu tam na tebe čekat. (Na chvilku se skloním k jeho rtům, pak se otočím a zamířím k autu. Asi jsem vážně neměl jezdit. Nechci, aby měl kvůli mně problémy. Ale zase, co kdybych nepřijel? Ta bolest z toho debilního článku by jen narůstala. Tohle se muselo vyřešit hned. Stejně jako jeho vzteklý kamarád.)
Petr: (Prudce zavrtím hlavou a zamířím za ním.) Alane... ne, prosímtě... počkej. (Dojdu ho a prudce ho otočím čelem k sobě.) Neodcházej pryč. Byl moc zbrklý, zítra to bude v pohodě. (Prudce ho obejmu a přitisknu se k němu.) Já nechci, abys šel pryč.
Alan: Měl by sis s ním promluvit. Evidentně mě velmi nenávidí, měl by sis s ním promluvit a nejlépe hned. (Lehce prohrábnu jeho zlatavé vlasy.) Lásko, už jen týden a budeme zase spolu. To zvládneš, viď...
Petr: (Zavrtím hlavou, aniž bych ho pouštěl.) Nezvládnu. Nechci. Šel pryč. Zůstaň se mnou. Nemůžu tě teď pustit.
Alan: Není to zas tak dlouho, cos mě nechtěl už ani vidět. (Pousměju se.) Petře, já ti tu nechci přidělávat problémy. Opravdu ne.
Petr: (Ublíženě odstoupím.) Máš pravdu. Nechtěl. Sbohem tedy... (Na podpatku se otočím a zhluboka se nadechnu, abych se uklidnil. Nato se vydám na zpáteční cestu. Ano, jsem hlupák.)
Alan: Petře... no tak, víš, že tak jsem to nemyslel... (Sakra, sakra, sakra... Zamířím za ním, zachytím ho za ruku a otočím k sobě.) Miláčku, tohle mi nedělej. Budu na tebe čekat doma.
Petr: To jsem pochopil, Alane. (Vytěsnám svoji ruku z jeho sevření.) Šťastnou cestu.
Alan: (Povzdechnu si.) Dobře, díky. (Políbím ho a otočím se.) Za týden, lásko...
Petr: (Smutně kývnu a vrátím se k chatkám.)
Žádné komentáře:
Okomentovat