Tak je to přesně tak, jak jsem si to myslela... Postavy si začínám úpravovat dle svého a prý začínám být i morbidní. Co to obnáší, uvidíte časem. Tohle jsou první části a v těch se zatím pouze zahřívám...
Prošel jsem hradem. Rychlým a svižným krokem a moji poddaní přede mnou ustupovali a raději se schovávali před mým pohledem. Jednak jsem dokázal číst myšlenky a za druhé, byl jsem naštvaný. Vytvořil jsem už poměrně velkou říši. Já sám byl vladařem s Aldanem po boku. Byl to skvělý pocit… opájet se svou vlastní neomezenou mocí. A teď se prostě musí vynořit nějaký problém.
O existenci vlkodlaků jsem věděl už dlouho. Byli to slabí a zbabělí primitivové, se kterými si hravě poradil i ten nejslabší upír. Ale poslední dobou se začali nějak rozmáhat. Dost posílili a navíc se objevili míšenci. Neznal jsem nic odpornějšího než míšence a jejich krev. Zvedala mi žaludek. Nenáviděl jsem je. Prznili mou vlastní krev, která kolovala v každém upírovi.
Dorazil jsem do trůnního sálu a štěkl na Aldana, ať se jde připravit.
"Sedlej koně, půjdeme lovit."
"Jak si přeješ, bratříčku." Kývl a byl pryč.
Přešel jsem ke stěně, na které byly vystaveny nejrůznější zbraně. Tu nejdůležitější jsem nosil stále u sebe. Dýku vyrobenou z kovu, který spadl z nebe. Jedinou zbraň, které mě dokáže trvaleji zranit. Po každé jiné se mi ráda zatáhne dřív, než stačí ukápnout jediná kapka krve.
Tu dýku jsem získal kdysi dávno od jednoho lovce. Samozřejmě jsem ho musel zabít. Jeho krev nebyla nic moc. Ale dokázal mě touhle zbraní zranit. Lehce, odkáplo jen pár kapek rubínové krve. Zajímavé, že okamžitě ztuhly a proměnily se v kámen. Jeden takový drahokam průzračně červené barvy jsem věnoval jedné ženě. Jedné výjimečné ženě, ale o té až jindy.
Ze stěny jsem sejmul meč, obouruční. Měl jsem je v té době velmi v oblibě. Krásná zbraň. Vyšel jsem ze sálu s pocitem, že dnešní lov bude velmi úspěšný.
Otočil jsem koně tak, abych se tomu míšenci dostal za záda. Jedním sekem jsem ho dostal na zem. Nezabil jsem ho. Chtěl jsem ho živého. Chtěl jsem vědět, kde jsou další. Musel jsem je vyhubit. Všechny!
"Aldane!" Zařval jsem na bratra, který se mi ztrácel někde v dálce. "Postarej se o toho prašivýho psa." Jakmile Aldan otočil koně, rozjel jsem se kupředu. Měl jsem hroznou chuť zabít jich co nejvíc. Zdecimovat je. Srazit zase do toho bahna, ze kterého vylezli. Byla to jen sebranka, odporná zvěř.
Ani jsem se na něj neotočil a pronásledoval těch několik prchajících vlkodlaků a míšenců. Dohnal jsem je záhy. Detaily nebudu popisovat, těch si užijete ještě dost. Prostě jsem se na nich vyřádil. Rozsekal je na nudličky, z jejich těl udělal jen krvavou kaši. Nenáviděl jsem je a jejich krev pro mě nebyla vůbec zajímavá. Ani chutná, ani cenná. Plýtval jsem jejich životy i krví. Bylo mi to jedno.
Vracel jsem se zpátky naprosto spokojený. Dostal jsem jich dost. A ten jeden živý mi zaručí, že je časem dostanu všechny. Budu ho studovat. Prolezu mu mysl křížem krážem. Stane se mým otrokem, poslušným pejskem. Bude mě prosit, abych ho zabil. Udělám to a pak ho znovu přivedu zpět. A tak pořád dokola. Zvráceně jsem se zasmál. Ano, byl jsem krutý. A bylo mi to fuk. Kdybych tehdy věděl, co tenhle míšenec způsobí, zabil bych ho na místě…
Aldan na mě poslušně čekal v kobce. Zraněný míšenec se krčil u jeho nohou.
"Co s ním?" zeptal se tiše, jakoby se bál mého rozhodnutí. Ta jeho útlocitnost mě vždycky rozčilovala. V tomhle nebyl jako já. Bylo mu líto těch, které jsem chladnokrevně zabíjel kvůli čistotě rasy. V souboji nikdy neváhal a zabíjel s přesností. Nebezpečně, rychle a neomylně. S mečem a se zbraněmi to vždycky uměl líp. Já spoléhal spíš na své magické schopnosti. Stále spoléhám. I když, v té době mě více uspokojovalo někoho rozsekat mečem než roztrhat kouzly.
Přešel jsem k tomu tmavovlasému umaštěnému individuu. Klekl si k němu a štítivě mu zvedl hlavu, abych mu viděl do očí. Něco mě na něm zaráželo. V jeho očích nebyl strach, jen nenávist. Obrovská nenávist. Pustil jsem ho a ruku otřel do pláště. Pak jsem se ještě sehnul. Vzal jsem jeho kotník a s křupnutím jsem se usmál. Jeho bolestné zakvílení zahřálo.
"Vyléčíš ho." Řekl jsem Aldanovi. Bylo jisté, že mu nedokáže zhojit ránu tak, aby mi mohl utéct. "Strč ho do klece a postarej se o něj. Dneska na něj nemám náladu. Budu se mu věnovat zítra." Tehdy jsem považoval za dobrý nápad svěřit toho čokla svému bratrovi.
Seděl jsem na trůně a opájel se vlastní mocí. Zítra potrápím toho čokla a on mi mile rád poví, kde se schovává ten zbytek. Pak ho možná opravdu zabiju a nechám ho být. Přemýšlel jsem o tom, odkud asi všichni ti vlkodlaci a míšenci pochází. Protože jich tu nikdy tolik nebylo a pářit se s těmi psy měli upíři zakázané. To jsem trestal velmi přísně.
Pozoroval jsem, jak se po sále míhaly postavy mých poddaných a přemýšlel jsem nad tím, jak vymýtit nežádoucí míšence z tohohle světa. Není možné, aby se naše rody míchaly. Nemožné. Nemyslitelné. Nepřipustitelné.
Protáhl jsem ruce a pak i vstal. Nemělo smysl se tímhle zabývat. Zítra od toho prašivého polovičního čokla zjistím všechno, co bude potřeba a pak je zničím. Definitivně.
Ráno jsem sešel do kobek a chtěl si podat to zvíře. Našel jsem u něj Aldana. Seděl naproti kleci s tím míšencem. Díval se na něj a pohupoval nohama ve vzduchu. V tu chvíli mi přišel ještě jako dítě. Pousmál jsem se, dítě staré několik set let.
Jediné, na čem mi tehdy záleželo, byl můj bratr. Ne nijak zvlášť, ale oproti jiným to bylo znatelné. Povedlo se mi stvořit bytost skoro tak dokonalou, jako jsem já. Neměl jsem v úmyslu ji ničit, nebo nechat zničit.
"Řekl ti něco?" Zeptal jsem se a zamířil rovnou k té kleci.
Zavrtěl hlavou, až mu tmavé vlasy s modrými odlesky spadaly do očí. Ostře kontrastovaly s bílou kůží a tmavýma očima. Zdálo se mi, že občas zesvětlají a přechází do nafialovělých odstínů. Můj bratr byl krásný. Byl jsem hrdý, že tak nádherné stvoření má stejnou krev v žilách jako já. Že jsem tak nádhernou bytost vlastně stvořil a obdaroval nesmrtelností právě já.
"Pokud tedy nepočítáš ty nadávky, kterými zahrnoval všechny kolem." Seskočil z bedny, na které si dosud hověl.
"Nevadí. Aspoň si můžu trošku pohrát." S úsměvem jsem otevřel klec. Příliš se mu ven nechtělo, tak jsem ho popadl za vlasy a vyvlekl před klec. "Mně nemůžeš odporovat, ty špíno. Já jsem tvůj pán." Smýkl jsem s ním na zem. Zvedl hlavu a upřel na mě kočičí oči. Jasně zelené barvy. Nikdy jsem nic podobného neviděl. Předtím ani potom.
"Za tohle zaplatíš. Hraješ si na boha, ale nejsi jím a nikdy nebudeš. Doufám, že zhebneš dlouhou a bolestivou smrtí." Zavrčel tiše přes semknuté zuby. Viděl jsem mu na očích, že je to jeho vroucné přání, abych to všechno jednou odnesl. Bylo mi to fuk. Věděl jsem, že mně se jen tak nic stát nemůže.
Rozesmál jsem se. Bavil jsem se jeho vzdorem. "Omyl, to ty zhebneš. Bude to dlouhé a bude to hodně bolet. A pak, až si budeš myslet, že si tě konečně vzala smrt, přivedu tě zpátky a pak znovu a znovu a znovu. Řekni mi, co chci vědět a možná tě ušetřím."
Plivanec, který mi přiletěl na botu, protože výš už to nezvládl, mě velmi rozezlil. Chytil jsem ho za vlasy a přirazil kolenem k zemi.
"Tohle nebylo chytré, ty zmetku." Zasyčel jsem a ponořil se do jeho mysli. Zjistím si sám, co potřebuju. Jeho spolupráce není nezbytně nutná. Bránil se mi, hodně se bránil. Jako lev. Musel jsem uznat, že má kuráž, ale na mě nestačil. K mému zklamání toho ale nevěděl mnoho. I když to bylo přesně to, co jsem potřeboval. Byl to sice někdo z vyšších, ale tak mladý, že pořádně nic nevěděl. Nesvěřili mu nic důležitého. Až na přibližné umístění toho jejich kutlochu.
I tak jsem ještě chvíli setrval v jeho mysli, prohrabával se vzpomínkami a bavil se jeho bolestným křikem. Po chvilce už to bylo jen sípání, protože ztratil hlas.
Aldan popošel až ke mně. "Alastare, prosím, je tohle nezbytně nutné? Nemám jejich křik rád."
Pustil jsem toho míšence ze své moci. Jen se zkroutil do klubíčka a prudce oddechoval. Dával jsem si pozor, abych mu nepoškodil mozek. Byla by to škoda, ještě se mi může hodit. "Není to nutné, ale baví mě to." Zvedl jsem pohled na bratra a křivě se usmál. "Jsi příliš soucitný s těmi psy."
Jen pokrčil rameny a usmál se. "Ale pořád je to živá bytost. Můžu se o něj postarat?"
Zadíval jsem se na něj. "Chceš toho čokla? No, proč ne. Nechám ti ho na hraní, mohl by ses na něm naučit trochu krutosti. A trénovat čtení v mysli. Neví nic moc, ale třeba najdeš nějakou zasunutou vzpomínku. Občas ho polechtej i bičem. Potřebuje zkrotit. Chci na pár týdnů odjet na sever, dostaneš velení nad hradem i posádkou."
Zmínka o doupěti na severu mě velmi potěšila, i když to nebylo příliš přesné. Odpovídalo to mým představám o jejich migraci sem na jih. Rozhodl jsem se, že to prozkoumám.
"Jak si přeješ, Alastare." Přikývl a upřel pohled na otroka u mých nohou.
Ještě jsem se k tomu psovi sklonil. Vzal ho za vlasy a zvedl mu hlavu. "Buď tak laskavý Aldane a podej mi ten železný obojek. Pejsek nemůže pobíhat bez své insignie. A když už jsme u toho…" Vzal jsem si od bratra obojek a pevně ho přidělal na krk toho psa. Pak jsem se napřímil a přešel k ohništi. Bylo tam několik cejchovacích želez. Sjel jsem ho pohledem a jedno z želez vytáhl z ohně. Přešel jsem zpátky k němu. Štítivě mu odhrnul z boku tu hazuku, co měl na sobě a přitiskl rozžhavený kov k jeho boku. Zasyčelo to a zasmrdělo spáleným masem. Zasténal a pokusil se vzepnout, ale to už jsem ho pevně držel. Vypálil jsem mu svůj cejch.
"Odteď už nepatříš k nim, ale mně. Pamatuj si to, čokle!" Pustil jsem ho a železo odhodil. Podíval jsem se na Aldana. Byl mírně zesinalý a vypadal, že mu není dobře. Věděl jsem, že nesnáší pach spáleného masa. Lišil se ode mě v mnoha věcech. Mně tenhle pach dělal velmi dobře. Nádherná vůně.
"Dělej si s ním, co uznáš za vhodné." Řekl jsem k němu a otočil se k odchodu. "Ale neměj s ním žádný soucit. Je to jen špinavý míšenec. Nic jiného. Je míň než pes, než otrok. Není to nikdo."
Žádné komentáře:
Okomentovat