S Petrem a Alanem to zrovna nevypadá nejlíp. Petr mu příliš nevěří a Alanovi to rozhodně není jedno. Minule jsme ty dva opustili ve chvíli, kdy Alan rezignoval a Petra opouštěl. Rozhodl se ponechat Petrovi prostor k tomu, aby si to promyslel. Bude to trvat dlouho? A dojde Petr k závěru, že on je jediný, kterého Alan miluje? Nebo to tímhle všechno skončí?
Jsem si vědomá toho, že jsme minulý díl pěkně střihli... ale netajím se tím, že velmi ráda napínám. Myslím, že minule se mi to povedlo na jedničku... Dneska už to tak hrozné nebude, slibuju!
Petr: (S tragickým výrazem v obličeji zapadnu zpátky do chatky. Na posteli vidím ty noviny. Vztekle k ní přejdu s jasným úmyslem to roztrhat, když si všimnu jeho písma. Posadím se na postel a začtu se. Začnu němě kroutit hlavou. Kruci! Okamžitě zase vyskočím na nohy a rozběhnu se ke dveřím.)
Alan: (Pomalým krokem dojdu k autu. Připadám si jako přejetý parním válcem a přeběhlý stádem bizonů. Je mi zle. Z té šílené bezmoci, z toho, že mu nemůžu dokázat pravdivost svých slov. Opřu se dlaněmi o kapotu a svěsím hlavu.) Můj anděli, co se to jen stalo... (Zašeptám. Uvnitř to bolí, pekelně to svírá a já bych teď nejradši umřel. Drží mě malá naděje, že mi odpustí. Co? Vlastně ani nevím... spíš, že odpustí sobě, že mi nevěřil... To je jedno, jen ať se ke mně vrátí.)
Petr: (Vyběhnu z chatky. Už zase bych rád brečel. Ale no tak, sakra! Připadám si jako nějaká uskuhraná duševně postižená ženská. Tohle si neodpustím.) Alane! (Zahulákám. Rozběhnu se tím směrem, kudy šel. Rozběhnu se jak nejrychleji můžu. Takhle rychle jsem snad nikdy neběžel. Musí... musí tu ještě být. Kruci, kruci, kruci! Cítím to na svém dechu. Žádný není. Zahlédnu jeho auto, jak otvírá dveře.) Alane... (Zasípu. Nutím se k ještě větší rychlosti. Je skoro zázrak, že se mi přitom vede nezakopávat.)
Alan: (Nejradši bych se k němu vrátil a ještě jednou se mu to pokusil vysvětlit, ale zřejmě by to k ničemu nebylo. A vidět znovu ten pohrdlivý výraz v jeho očích, to už bych neunesl. Odemknu a zdráhavě otevřu dveře. Otřu pár slz a nasednu. Zavřu dveře a vstrčím klíček do zapalování. Nechám ruku bezvládně padnout a zvrátím hlavu. Ne, takhle nemůžu řídit. Musím se nejdřív uklidnit. Aspoň, že můj mozek má dost rozumu, když už ne srdce. Zabíjí mě to, ten pocit, že už mě nemá rád. Že mnou pohrdá, nebo mě dokonce nenávidí a to jen kvůli takovému hloupému článku, které není pravdivý ani z půlky. Holt, jak se Alan Winter s někým ukáže na veřejnosti, už ho zřejmě brousí. Vzteky zatnu pěsti, až klouby zbělí.)
Petr: (Zastavím se až o kapotu předku auta. Snažím se přimět k akci svoje plíce a znovuobnovit ztracený dech.) Nesmíš odjet. (Vydechnu ztěžka. Chraptivě. Divoce k tomu zagestikuluju. Doufám, že aspoň takhle ho zastavím. Snad by se nerozjel se mnou na kapotě. Konečně se mi podaří tak nějak nadechnout a přesunu se k jeho dveřím.) Chyba. Byla... byla to hrozná chyba. Neodcházej... prosím!
Alan: (Uslyším ránu na kapotu a prudce narovnám krk. Vykulím oči. Petr? Zpočátku nejsem schopný pochybu a pak jen rychle otevřu dveře, abych ho mohl sevřít v náručí. Políbím ho do vlasů.) Lásko, lásko moje.
Petr: Promiň. Promiň Alane. (Zašeptám žalostně a obejmu ho oběma rukama. Hladím ho po zádech a tisknu se k němu, co nejvíc.) Nemohl jsem to unést. Odpusť mi, že jsem ti nevěřil. Nechtěl jsem, aby to takhle dopadlo.
Alan: To nic, to nic. (Šeptám pořád dokola a tisknu ho k sobě.) Nic se nestalo. Dopadlo to dobře. Miluju tě, tak strašně moc tě miluju... (Ano, když jsem si to pak později promítal v hlavě, nemohl jsem se zbavit dojmu, že jsem šíleně plácal. Ale bylo to z lásky, takže se to dá omluvit, ne?)
Petr: (Roztřeseně se nadechnu.) Zůstaň tady se mnou, prosím. Věřím, že nejsem další z řady, ale hrozně nerad bych se jím stal. Promiň. (Otřu se čelem o jeho rameno.) V první chvíli to bylo hrozné. Musel bych mít víc času na přemýšlení. Nedokázal bych bez tebe být. (Hlesnu.)
Alan: Zůstanu. (Slíbím.) Nejsi jedním z řady a ani jím nikdy nebudeš. Jsi výjimečný, pamatuješ? Dokonalý. (Lehce ho hladím po vlasech.) Já vím, lásko, já vím... chápu tvé rozčílení, ale slib mi něco. Příště mi věř. Příště, až se dočteš v takových podřadných novinách něco o mně, zeptej se prvně mě, než si budeš myslet, že jsem odporný lhář. Prosím tě o to.
Petr: Ale já viděl tu fotku a po tom telefonátu... (Steče mi ještě pár slz.) Nechtěl jsem tomu věřit. Nevěřil jsem. Jenže potom jsem ji tam viděl a... stalo se to. (Zašeptám.) Promiň. (Špitnu snad po sté. Já si nemůžu odpustit.)
Alan: To nic lásko. Hlavní je, že se to vysvětlilo. (Zvednu k sobě opatrně jeho obličej a otřu mu ty slzičky.) Ukázal jsi mi, že přijít o tebe by bylo hrozné... zabilo by mě to... O to víc si vážím toho, že je už všechno v pořádku. Miláčku, odpustil bych ti cokoliv.
Petr: (Tohle nejde. Znovu. Vůbec to nemůžu unést.) Miluju tě. Šíleně moc... už se to nebude opakovat. Nikdy se to nebude opakovat. (Zoufale ho políbím. Cítím, že se v tom mísí ta slanost. Zase se na chvíli odtáhnu, abych se nadechnul a opakuju to.) Chyběl jsi mi.
Alan: Ššššt, teď jsem tady. (Jemně ho pohladím po tváři.) Už neplakej, anděli...
Petr: (Znovu se omluvím a zůstávám skrytý v jeho objetí.) A taky se omlouvám za Ivana. Vzal mi mobil. Nemohl jsem nic dělat. Promiň.
Alan: Už se neomlouvej. Zapomeneme na to. Mysli na to, že jsme zase na chvilku spolu. (Políbím ho a v tom jediném polibku je všechna moje zoufalost přetavená na žádostivost.) Miluju tě.
Petr: Budeme už pořád. Nikdy neodjedu na tak dlouho. Už bych to nevydržel. (Řeknu a polibek mu oplatím. Dlouze. Bože, tak hrozně moc mi chyběl. Stáhnu ruce z jeho zad a uchopím ho za paži.) Jen na chvíli... (Zašeptám a rozevřu zadní dveře u jeho auta. Vtáhnu ho tam sebou.)
Alan: (Blýskne mi v očích a v hlavě šrotuje, co to asi tak může znamenat? Opatrně vlezu za ním a vklíním se mezi jeho nohy. Miluju to. To, jak mě při sexu svírá stehny. I takhle je to nanejvýš vzrušující. I ta pouhá představa. Ale tady v autě je poměrně těsno a jestli se chce milovat, tohle vážně není to nejlepší místo.)
Petr: (Naberu dech, uchopím látku jeho trička mezi prsty stáhnu ho blíž. Políbím ho nezvykle toužebně. Nevím, kde se ve mně ta vášeň bere.) Chyběl jsi mi opravdu moc.. (Řeknu, abych nějak doložil své činy. Tvářím se jinak naprosto bezelstně. I když se pořád nenávidím za to, že jsem mu ublížil tím, že jsem nevěřil.)
Alan: Ty mně taky, lásko. Šílel jsem bez tebe. (Pousměju se a oplatím polibek. Nevím, kam až to chce hnát, ale jestli se chce pomilovat, budu rozhodně jsem ta nejšťastnější osoba pod Sluncem. Možná v celém vesmíru.)
Petr: Chtělo by to větší auto. (Poznamenám. Asi jsem toho jeho miláčka právě urazil. Sklouznu mu rukou po zádech a pokračuju v líbání. Chci si vychutnat každý okamžik, kdy se dotknu jeho rtů.)
Alan: Kdybych věděl, že jsi na sex v autě, vybral bych tehdy větší... (Zazubím se na něj. Teď jsem zvědavý, jestli couvne, že sex nemyslel. Začnu pomalu rozepínat košili, knoflíček po knoflíčku, jeden, druhý, třetí... pátý... košili rozhalím a skloním se k jeho hrudi. Olíznu bradavku a pak lehce skousnu mezi zuby.)
Petr: Neříkej, že jsi to nikdy v autě nezkoušel. (Řeknu trochu ztěžka, ale směju se mu. I když, vážně se směje ten pravý. Podaří se mi vyhrnout mu tričko na boku a tak zaberu i druhou rukou a stáhnu ho z něj.) Alane.. (Musím zašeptat jeho jméno. Nikdy si nezvyknu na nádheru jeho těla.)
Alan: Ještě ne, dneska je to poprvé, lásko. Ale o to víc si to vychutnám. (Pousměju se. Jakmile mi tričko svlékne, znovu se skloním k jeho hrudi a skousnu bradavku o trochu víc, přejedu ji jazykem a jemně vsaju. Dlaněmi sjedu níž a začnu se mu dobývat do kalhot. Netrpělivě a chtivě.) Nedovedeš si představit, jak moc po tobě toužím. (Dost vážně pochybuju, že to dneska bude tak mazlivé jako jindy. Dneska se nebudu moct tak ovládat. Tentokrát budu divoký. Promiň lásko, dneska mě asi za moji jemnost a ohleduplnost milovat nebudeš. Ale ta nahromaděná vášeň a stres z toho, že jsem o tebe málem přišel, musí ven.)
Petr: (Když ucítím, že mě chce zbavovat i toho ostatního a to zkousnutí, jen sebou lehce škubnu, ale nijak se nebráním.) Nebude mi to vadit. Když jsi mi chyběl, tak to myslím vážně... ve všech směrech.
Alan: (Usměju se, částečně i nad tím, že se mi povedlo zbavit ho kalhot i boxerek naráz. Letí na sedadlo řidiče.) Miláčku, ani nevíš, jak moc mě to těší... (Natáhnu se a vášnivě ho políbím. Nedovedu ani popsat tu radost, že už se zbavil toho ošklivého bloku, který měl vůči sexu se mnou.) Odpusť mi, jsem hrozně nedočkavý... (Zašeptám a začnu si stahovat kalhoty.) Nemůžu už čekat...
Petr: (Nad jeho uměním mi zůstává rozum stát. Teď ani nevím, kde to oblečení skončilo. Jak to v tak těsném prostoru vůbec dělá? Cítím, že se mi rozbušilo srdce o hodně víc. Dívám se na jeho odhalenou hruď a dlaní mu opatrně sjedu k boku. Jak si kalhoty stahuje, prsty putují po postupně se odhalující pokožce.)
Alan: (Fígl je v tom, že jsem ještě tak trochu venku, což mi absolutně nevadí. Mám aspoň pevný stabilní bod. Otřu se svým tělem o jeho a ucítím, jak mě na břiše cosi tlačí. Pousměju se.) Lásko, ty mě vážně hodně chceš. (Zašeptám s radostí v hlase. Toto zjištění mě vyhodí zase o pár stupínků blíž absolutnímu blahu. A pak mrška zabliká červené světlýlko... lubrikant. Nemám tu sakra žádný lubrikant... do slepičí prdele!)
Petr: Vypadá to tak. (Přiznám. Dostal mě do rozpaků, když se o mě otřel a řekl to nahlas. Na to si nezvyknu.) Nemyslím si ale, že kvůli tomu se tváříš tak vyděšeně... nebo ano? Alane, co je? (Zamračím se.)
Alan: To nic, miláčku. Jen mě nenapadlo, že to skončí zrovna takhle... nevzal jsem lubrikant... (Přiznám zahanbeně.) Nechci ti ublížit...
Petr: (Semknu rty. Chvíli se na něj zadívám a přemýšlím.) Nemusíš ho mít. (Řeknu nakonec.) Nic se neděje...
Alan: Ublížím ti... (Namítnu. Leda bych ho zvládl opravdu hodně vzrušit a uvolnit.) Nechci ti ubližovat... (Skloním se k jeho rtům a lehce ho políbím.)
Petr: Ty už mi nemůžeš ublížit. (Zašeptám mu do rtů.) Pokud mě chceš, prostě to udělej. Pokud ne, necháme toho..
Alan: Dobře. (Chvíli váhám, ale chtíč je nakonec silnější.) Budu se snažit být co nejjemnější, anděli. (Nasliním prsty, je to lepší jak nic, a opatrně najdu vstup do jeho nádherného těla. Zatlačím a zároveň se na něj trošku víc položím a kousnu ho do bradavky. Lepší odpoutání pozornosti mě zrovna nenapadlo a navíc... bolest může být někdy i slastí, když se správně načasuje.) Miluju tě... (Šeptám mezi jemnými kousanci a tím, jak moje prsty pronikají hlouběji a roztahují ho. Bože, je tak krásně úzký...)
Petr: (Tiše zasténám a vklouznu mu rukou do vlasů.) Neuslyší nás nikdo? (Zašeptám.) Nebo... neuvidí? (U tohoto už se trochu zalknu. Je těžké mluvit a zároveň cítit něco tak dráždivého. Teď to bylo pěkně hluboko. Nemám se tu čeho chytit.) A-Alane.. (Vykoktám. Jak kouše, tiše zasyknu. Teď už to trochu bolí. Nevím, jak to dělá, ale dokonale mě vzrušil. V takových situacích je taky těžké držet si pohromadě zdravý rozum a schopnost nějakého uvažování.)
Alan: (Už teď mi to dost těžko uvažuje.) A jestli ano, stejně už to nemůžeme zastavit... Musím tě mít. (Zašeptám mu do ucha. Následně svá slova potvrdím, když nahradím prsty vlastní erekcí a začnu se do něj pomalu nořit. Zasténám blahem. Je to tak nádherný pocit.)
Petr: (Silně se kousnu do rtu, ale i přes to vydám něco podobného zasténání. Opravdu to bolí, ale jsem si jistý, že je to jen počáteční pocit. Navíc pořád převažuje rozkoš. A chtěl jsem to. Vryju mu prsty do ramene a obklíčím ho svými stehny.)
Alan: (Zalapám po dechu. Tohle miluju. Jeho sténání a sevření jeho pevných stehen i svěračů. Jsem naprosto uvězněn a miluju to. Natáhnu ruku k jeho tváři. Vidím v ní náznak bolesti a tak na chvíli zastavím, aby si na mě zvyknul. Natáhnu se k jeho rtům a začnu ho líbat, nejdřív zlehka a pak proniknu jazykem do úst. Zaměstnám jeho mysl soubojem jazyků a znovu se pokusím proniknout hlouběji. Díky téhle poloze v pololeže polostoji můžu měnit úhel a také toho hodlám využít.)
Petr: (Už to nezvládnu. Vydechnu mu přímo do úst. Sevřu ho o něco pevněji a začnu mu to dost prudce oplácet. Nechci, aby se držel dál. Chci, aby si to užil. Ruka mi zatím sjede z jeho vlasů na záda. Budu potřebovat větší oporu. Svírám ho opravdu pevně. Je mi horko.)
Alan: (Zavřu oči a oddám se tomu spojení těl. Cítím, že už si na mě přivykl, tak změním trochu úhel a prudce přirazím. Teď... teď bych měl trefit prostatu. Užij si to, miláčku. Propustím ze zajetí jeho ústa. Chci slyšet jeho sténání. Mám rád jeho hlas pozměněný touhou a záchvěvy šílenství z přicházejícího orgasmu.)
Petr: (Nahlas zasténám. Vlna, která otřese mým tělem, je přímo elektrizující.) Nejsem... nejsem si jistý svojí výdrží. (Vydechnu splašeně. Cítím svoji hruď, jak rychle se zvedá a zase klesá. Horko mezi těly... ach, bože. Brzy, velice brzy začnu vyžadovat víc.)
Alan: (Našel jsem ten správný úhel, abych svého anděla dostal až na hranici nemožného. Na samotný střed pekla, který v jeho těle ještě hodlám rozpoutat... a pak ho vynesu až do nebe. Už nemíním dál čekat a ovládat svůj chtíč. Přizpůsobím tempo vlastní potřebě. Promiň, lásko, budu teď velmi sobecký, ale doufám, že si to taky užiješ. Pořádně se zapřu a znovu se prudce opřu do jeho těla. Přitom vecpu volnou ruku mezi nás a jemně mu jedním prstem přetřu jeho chvějící se vzrušení.)
Petr: (Jsem citlivý na každý dotyk. Dává mi zabrat už jen to, abych se dokázal plně soustředit na spolupráci s ním a na to, abych nebyl zas tak hlasitý. Někdy to bohužel nejde. Když se mě dotkne, skoro zakňučím. Je to bolestivé, ale zároveň nádherné. To kvůli tomu vzrušení. Mučí mě to už dlouho stejně jako mě mučila ta příšerná myšlenka na jeho absenci. Přitisknu si ruku na ústa, když při jednom obzvlášť tvrdém nárazu vykřiknu.)
Alan: (Podívám se na něj a znovu změním úhel, abych se mohl těsněji přitisknout k němu a políbit ho. Jeho hlasitost je pro mě jako afrodiziakum. Už nemůžu myslet, žene mě jen touha po uvolnění napjatých svalů a s tím související rozkoší.) Petře... (Zasípu a znovu do něj tvrdě přirazím.)
Petr: (Zasyknu a snažím se potlačit těch pár slz, které se mi pokouší nahrnout do očí. Nedovolím to. Jen to zaštípalo. Fyzická rozkoš se nikam nevytratila. Naopak. Cítím, že můj dech stále zrychluje. To vzrušení, ač je to nemožné, stoupá. Když se znovu otře o hlavní předmět mého vzrušení, zareaguju skoro jako smyslů zbavený.) Mi-miluju tě...
Alan: (Jen se usměju, mé centrum řeči právě ovládá chtíč. Jako vlastně celou mou bytost... Už se pomalu blížím k slastnému zakončení. Vidina té rozkoše mě žene dál a dál, divím se, že takové tempo zvládám. Pevně sevřu v dlani jeho nádherný štíhlý penis a přizpůsobím tempu svých přírazů. Zvláštní, pozastavím se nad tím, že jsem ho ještě neochutnal. Příště, lásko, příště.)
Petr: (Tohle je můj konec. Vydržím to ještě maličkou chvíli než pod jeho rychlými přírazy a pohyby rukou vyvrcholím. Nedokázal bych to déle vydržet. Prostě to nešlo. Snažím se nadechnout, ale zase to nejde. Tohle je pech.) Jsi... jsi úžasný... (Vydechnu aspoň z toho posledního, co mi zůstalo.)
Alan: (Ucítím v dlani zaškubání. Jasný signál toho, že už mohu i já. Stačí mi k vylétnutí k vrcholu jen dva prudší přírazy a už se vznáším na obláčku slasti a koukám na své tělo shora. Umřel jsem rozkoší. Naštěstí se můj toulavý duch brzy vrátí do těla a já několika polibky, které rozeseju po všech dostupných místech jeho těla, poděkuji za ten nádherný pocit.) Miluju tě. (Řeknu ochraptěle a olíznu si suché rty.) Myslím, že se mi sex v autě začíná zamlouvat. Musíme to praktikovat častěji. (Zasměju se a položím omámeně hlavu na jeho hruď. Celý se uvolním a dovolím si na něm spočinout větší vahou.) Jsi můj anděl... na svých křídlech mě vynášíš do nebe...
Petr: A devastuju ti auto. (Dodám a tiše se zasměju. Našel jsem ztracený dech a teď dělám všechno proto, aby mi zase neutekl. Podle toho taky zním. Přivřu oči. Stisk na jeho rameni povolí, jen ho přivinu blíž k sobě a jemně pohladím.) Bylo otevřeno... (Nakloním hlavu.) Co když nás někdo slyšel? (Tentokrát bych si za to mohl sám.) Názorné předvedení ukojení potřeb zdravého homosexuálního muže v praxi? To z nás teda budou mít příklad... (Znovu se zasměju.)
Alan: Auto je mi zrovna naprosto ukradené. (Vydechnu a stále zůstávám v jeho těle, i když už to nebude dlouho trvat.) Jestli nás někdo slyšel, tak zřejmě bude řešit, že tu někde pobíhá jelen v říji. (Zasměju se, zapřu se dlaněmi vedle jeho krku a nadzvednu se, abych se osvobodil z jeho těla. Zase na něj opatrně klesnu. Jsem zpocený, ulepený, ale nevýslovně šťastný.) Ano, názorná ukázka... Kdepak máš ty děti? Jestli to neviděly, předvedu to klidně ještě jednou... (Zazubím se.) Jsem velmi zdravý a velmi homosexuální muž a potřebuju se ukojit. Obzvlášť, když mám tak nádherný předmět touhy. To bych se nejradši věnoval jen těmhle potřebám. (Zasměju se.) Bylo to nádherný...
Žádné komentáře:
Okomentovat