Byla jsem ukecána, přemluvena a ukňourána. Ano, tahle povídka původně neměla být publikovaná, ale jistá osoba tak dlouho škemrala, až jsem se rozhodla publikovat. Zatím nejspíše ne moc pravidelně, ale uvidí se. Už jsem vás o ději trochu informovala u ankety, takže se nebudu opakovat. Jen bych ráda poděkovala Tikovi a Robovi, za poskytnutou historii a hlavně Robovi za ochotu se mnou konzultoval Alastarovu i Aldanovu povahu (snad mě za ty úpravy, které jsem spáchala kvůli ději, nezaškrtí.)
Tahle povídka vznikla na popud Dany a jelikož ji má víc než na svědomí, chci jí tuhle povídku věnovat. Za to, jak Alastara zbožňuje a jak moc prosila, abych ji uveřejnila. Tahle povídka je pro tebe, Dani. Díky za podporu...
Snad se bude líbit...
Zapomeňte na všechno, co jste kdy slyšeli o upírech. Všechno to Stmívání, Underworld, Blade a podobné. Nic z toho vám neukáže skutečnost. To, jak to bylo doopravdy, jak přišli na svět upíři.
Upíři, jak je znáte z různých bajek a lidových vyprávění jsou vlastně něco docela jiného. Jsou to jen strachem vyprodukované příšery, které s upíry, s moderními upíry, nemají nic společného. Chcete znát pravdu? Poslechnout si příběh nejstaršího upíra, prvního z nesmrtelných?… Jistěže chcete! Lidé jsou přece tak zvědaví tvorové.
Pusťte z hlavy hraběte Drákulu. I když tomu spousta z vás věří, on nebyl nejstarší upír. Nebyl to dokonce vůbec upír. Byl to jen vyšinutý smrtelník, kterého se lidé báli tak, že mu přisuzovali nejrůznější schopnosti. S prvorozeným neměl vůbec nic společného…
Já… já jsem ten nejvyšší. První upír. Ten ze kterého všichni ostatní povstali. Hříčka omylné přírody, která stvořila něco, co sama nemohla zvládnout. Přemoct. Dokonalou bytost. Úšklebek? Myslíte si, že se jen vychloubám? Ó nikoliv.
Příroda má velmi ráda dokonalost, ale dávkuje ji. Vždy po kouskách, každému něco. U mě jí to troškaření nevyšlo. Potkali se totiž dva jedinci, kteří díky nepozornosti nesli ve svých tělech všechny dílky skládačky, mozaiky vlastností vedoucích k dokonalosti, každý polovinu. Z jejich krve pak vzešel nejdokonalejší tvor téhle planety. Možná i vesmíru, ale to nejsem schopen posoudit. V jednom z jejich potomků vznikla vzácná kombinace všech těch vlastností. Byl jsem výjimečný, první a dokonalý.
Ano, první upír vzešel z lidské rasy. I tak jsem čistokrevný. Má krev nenese známky lidských vlastností. Je unikátní, stejnou nenajdete. Možná podobnou, ale ne stejnou.
Vraťme se ale k upírstvu obecně. Kolují po světě různé mýty, které bych rád uvedl na pravou míru. První a ten mě dokáže rozčílit nejvíc, je ten, že z vás udělá upíra pouhé kousnutí. Blbost. Nebo že z vás upír vysaje všechnu krev a dá vám napít své. Pokud používáte jen trochu mozek, musí vám být jasné, že jakmile vám tu krev jednou vysaje, jste mrtví. Ani takhle to nefunguje. Jako upír se musíte narodit nebo vás musí proměnit starší upír (a těch moc není) a rozhodně se tak neděje kousnutím nebo pitím upíří krve. Tím na vás schopnosti upíří rasy nepřenese, ani kdyby se postavil na hlavu a odpichoval ušima.
Kdyby si mohl proměňovat lidi každý upíří debílek jak se mu zlíbí, kam bychom přišli? Upíři jsou sice schopní živit se i lidskou stravou, tím vyvracím další mýtus, ale krev nám chutná přece jen ze všeho nejvíce. Další věcí, upír, skutečný upír vás nikdy nezabije. V našem rodu je to považováno za vrchol nevychovanosti a ignoranství. Cos mrtvým člověkem? To je jako zabít krávu určenou na mléko. Skutečný upír z vyšších kruhů se napije, ale nikdy nevysaje úplně.
Další mýtus. Sluneční světlo. Tento mě obzvlášť baví. Ač jsem se narodil v noci, sluneční světlo mi nevadí a dokonce ho mám velmi rád. To, že nás tedy spálí? No ano, když to upír přežene se sluněním, může se i spálit. Ale to i vy lidé, ne?
Omylů a bludů, ve kterých lidé žijí, je spousta. Osvětlím je, pokud to pro můj příběh bude nutné, teď už odbočovat nebudu.
Jsem Alastar Defoe. Byť to není úplně první jméno, které jsem dostal, líbí se mi a užívám ho několik posledních století. Prostě jsem Alastar, zbytek není podstatný. Od těch dob jsem se změnil. Pochopil jsem spoustu věcí. Byl jsem zaslepený vlastní mocí a okouzlený vlastní nesmrtelností. Zapomínal jsem na jednu důležitou věc. Ani upír by neměl zůstávat sám… a není nic důležitějšího než vlastní krev a to, co po vás jednou zůstane.
Povím vám příběh. O tom, jak přišel na svět nejmocnější upír, jak rozšířil svůj rod a kam až sahala jeho vlastní hloupost a zaslepenost. Věřím, že kdybych pochopil dříve, nemusel jsem mít duši obtěžkanou tolika hříchy. Věcmi, které se nedají odpustit. Které odpuštěné být nemohou. Ano, i upíří mají duši. To, že jsou to jen bezcitné stvůry, jsou pomluvy. Nejsme ani oživlé mrtvoly. Ani nemrtví. Nic takového… prostě jen upíři.
Před několika tisíci lety, to je už tak strašně dávno, že už ani já sám přesně nevím kdy. Po pár stoletích váš už nějak omrzí počítat čas.
Matka a otec, dva lidé v jejichž tělech dřímaly dokonalé geny. Ty geny, které se přenesly pouze na jednoho z jejich potomků. Spojily se a probudili k životu mě. Uvědomoval jsem si sám sebe jako bytost už v lůně matky. Zvláštní, už od narození jsem byl jiný. Rychlejší, chytřejší a silnější. Rostl jsem rychleji než obyčejné děti. Rodiče to brzy začalo děsit, a tak se takového dítěte prostě zbavili. Mysleli si, že odložit dítě v lese je nejlepší řešení. Roztrhá ho divá zvěř. Omyl. Mě se už v té době zvěř vyhýbala. Ale lidé nikoliv. Jejich hloupost.
Našel mě tehdy nějaký voják. Dítě s takovými schopnostmi se mu zalíbilo. Jak jen byl hloupý. Využil jsem ho. Naučil mě svému umění, posilnil mě svou krví, musím podotknout, že velmi nedobrovolně, a skončil se zlomeným vazem. Tehdy jsem si ještě v bolesti tolik nevyžíval. Tedy jsem byl ještě relativně útlocitný. Jeho krev ve mně vyvolávala velmi hřejivé pocity, okusil jsem tehdy krev poprvé a zjistil, že mi dokáže dodat mnohem více energie, než nějaké jídlo. Objevil jsem dokonalou stravu. A chtěl jsem ochutnat další a další krev. Proč si odbírat potěšení, kdy zabořím zuby do hrdla své vyděšené a strachem umírající oběti. V té době jsem byl prostě stvůra a mělo být ještě hůř. Zjistil jsem, že kvalita krve, kterou pozřu, velmi ovlivňuje mé vyladění. Zpočátku to byl velký problém, ale i takový upír jako já se během doby naučí ovládat.
Po pár desítkách let jsem si začal připadat poněkud… osamělý. Ano, jeden z nejmocnějších tvorů se cítil sám. A tak jsem začal experimentovat. Oplodnil několik lidských žen a čekal, co z toho vzejde. Popravdě, nic moc. Vzešli z toho sice tvorové hodně podobní upírům, ale nikoliv tak, jak jsem čekal… Chvíli jsem je nechal, jen tak na vzorek, ale byli hrozně neukáznění a zabíjeli. Hodně, masově. Skoro vyhubili lidstvo. Zasáhl jsem. Ne, že by mi na lidech nějak extrémně záleželo, ale jejich krev byla z dostupných zdrojů ta nejlepší. Vybil jsem všechno to nespolehlivé potomstvo. Nijak mě to netrápilo. Začal jsem znovu. Pečlivě vybral lidské matky, dával bedlivý pozor na to, abych měl ty neřády pod kontrolou. A pak mi to došlo. Celé to dělala lidská krev. To, jaké byly ty ženy, to spolehlivě ovlivnilo i povahu mého potomstva. Musel jsem na to jít jinak. Tentokrát jsem je nezabil. Ne dřív, než oni sami splodili potomstvo mezi sebou. Tím se lidská krev opět naředila. Trvalo to několik upířích generací, než byla lidská krev pryč. V té době to konečně začalo směřovat v povstání nové rasy. Hodlal jsem vytvořit svět, který by patřil mně. Založit říši tak mocnou, že by proti ní žádná lidská neobstála. Byl jsem tou myšlenkou přímo posedlý. Sám jsem pak splodil několik potomků už s čistokrevnými upírkami. Jenže to pořád nebylo ono. Byli proti mě příliš slabí. Chtěl jsem vedle sebe někoho, kdo by mi mohl aspoň zdánlivě konkurovat.
Po nějaké době jsem narazil na potomkovskou linii svých vlastních předků. Mile mě to překvapilo. Obzvlášť jeden mladík mě zaujal. Byl dokonalý. Ale byl to člověk. Tedy, ne úplně. Měl podobné geny jako já, ale u něj se plně neprojevily. Rozhodl jsem se tomu trošku pomoct.
Bylo to ještě dítě, když jsem ho unesl. Myslím, že už za to mě dost nenáviděl. Ale rychle jsem ho přesvědčit, že ta bolest, kterou podstupuje, za to stojí. Cvičil jsem ho. Postupně odstraňoval nepotřebné geny a probouzel ty důležité. Nejhorší byla výměna krve. To mi málem zemřel pod rukama. Musel jsem mu dát část svojí, abych ho vůbec udržel naživu. Ale povedlo se. Aldan byl… dokonalý. Moje vlastní kopie. Samozřejmě jsem nedovolil, aby měl takovou moc jako já. Co kdyby se mi vymknul a já ho musel zastavit? Ale pořád byl silnější než většina upírů a to i ti starší. Byla to krev mé krve. Můj bratr. Samozřejmě jsem si k němu časem vypěstoval jisté pouto. Pokrevní příbuzní - vyšel ze stejné linie jako já. Krevně spojení - v žilách mu kolovala i část mé krve. Byl mi velmi podobný a přitom docela jiný. Opájel jsem se svým vlastním úspěchem. Připadal jsem si jako bůh. A to mě na čas zaslepilo…
Žádné komentáře:
Okomentovat