Miluju palačinky... Co vy? :-) Podle mě by Kubovi trochu náladu zvednout mohly. Helča se snaží, ale taky by to nemuselo dopadnout dobře. A navíc před Jakubem stojí zásadní otázka: Jak to bude ve škole? Provalí se to nebo ne?
Nimral jsem se v talíři a sestra mě probodávala pohledem. Nebylo to proto, že by mi snad její výtvor nechutnal. Spíš jsem přemýšlel, co teď bude dál. Tohle tajemství se nejspíš brzy provalí, když si toho všimla i má nevšímavá sestra. Hlavně jsem nevěděl, jestli to Jirka neřekne prvnímu, kdo si to bude chtít poslechnout. Sice jsem mu věřil, hodně, ale po tom, jak se zachoval, jsem si najednou nebyl jistý, jestli mu mohu věřit i nadále. Spíš ne.
"Jestli se na tu marmošku budeš takhle mračit, tak se zkazí." Dloubla do mě. "Nehledě na to, že je to můj výtvor a tyhle ksichty, co u toho házíš, mě velmi znervózňujou. Tobě to snad nechutná?" Hodila na mě pohled a významně potěžkala ještě horkou pánev.
"Ne, je to dobré. Vážně. Naprosto skvělé a dokonalé." Zamumlal jsem rychle a na znamení pravdivosti svých slov jsem si nacpal plnou pusu.
Stejně mě pozorovala jako krajta králíčka. "Kubo?"
"Hmmm?" zahuhlal jsem a snažil se polknout.
"Už jsi s nějakým klukem… to, no víš… měl… sex?"
Sousto jsem nepolknul, ale vyprskl ho. "COŽE?!?" To, že by moje sestřička byla ničím a nikým nedotknutá, jsem si nemyslel, ale že se bude zajímat o můj sexuální život… to jsem fakt nečekal.
Sjížděl jsem ji pohledem a přemýšlel, co odpovědět. Pravdu? Že jsem ještě nepolíbený a tak. To rozhodně ne! Z toho by minimálně měsíc nespala. Zároveň jsem si umínil, že s touhle situací se musí něco dělat.
"Samozřejmě." Odpověděl jsem nakonec a tvářil se jako největší king. Nebo se o to aspoň pokoušel.
Ten pohled s tunou despektu si fakt mohla odpustit. "No nepovídej."
"Proč se ptáš, když to tak dobře víš." Odbyl jsem ji. "Nehledě na to, že do mého sexuálního života ti nic není. Ptám se tě já s kým spíš?"
Nadechla se a mě bylo jasné, že je schopná mi to všechno teď hned vyjmenovat. Radši jsem zakročil.
"Ježiši, já to vědět nechci!" Vyjekl jsem zoufale. "Ještě by se mi mohl obrátit žaludek."
"A nebo bys mohl závidět."
"Nehrozí."
"Myslíš?"¨
"Vím."
"Fajn." Zazubila se. "A nejsi z toho tak trošku… no, frustrovaný?"
"Sestro." Zadíval jsem se na ni, jak na návštěvníka z kosmu. "Nejsi ty tak trochu na hlavu."
"Ne víc, než ty nadrženej."
"Tak to musí být fakt hodně." Ušklíbl jsem se. Moje sestra je prostě těžce praštěná.
Nemohl jsem spát. Střídavě mě polévalo horko z toho, co měl přinést zítřek a chvílemi mě mrazilo z toho, jestli se to provalí či nikoliv. Pokud by to Jirka rozkecal, bylo to jasné. Skončili jsme. Definitivně. Bylo mi zle.
Možná to také zapříčinily ty Heleniny palačinky. Bylo mi po nich těžko. Já vím, chtěla mě potěšit, a povedlo se jí to. Ale obavy z toho, co bude, to stejně zaplašit nedokázalo. Cítil jsem se pod psa a tušil jsem, že bude ještě hůř. Existovalo několik scénářů a já si je neustále přehrával v mysli.
První: Jirka si to srovná v hlavě a bude to jako dřív. Nikomu to neřekne, nechá si to hezky vysvětlit a budeme zase kamarádi. Jako by se dnešek nikdy nestal.
Druhý: Jirka si to v hlavě nesrovná a tudíž to jako dřív nebude, ale nepráskne mě, takže tu bude šance to do budoucna nějak urovnat.
Třetí: Jirka si to nesrovná v hlavě, vykecá to někomu dalšímu a já se budu moct jít rovnou oběsit.
První a druhý scénář, ty se mi líbily. Ale ten třetí, ten byl tak nějak nejreálnější. A toho jsem se tak moc bál.
Ráno jsem si připadal jak zdupaný stádem nosorožců. Třeštila mi hlava, svaly se klepaly jak rosol. Dovlekl jsem své tělo do kuchyně a složil ke stolu. Helča, která zrovna chystala snídani, se na mě zhrozeně podívala.
"Vypadáš teda příšerně. Jako bys prosouložil celou noc." Postavila přede mě hrnek s kakaem. Nejspíš si mě teď velmi hýčkala. Po tom včerejšku byla taková nějak moc… milá.
"Hmmm." Zabručel jsem a upil. "To bych mnohem radši."
Jen se zašklebila. "To věřím. Měl by sis někoho najít."
Sjel jsem ji pohledem. A jak asi? Přes internet nebo inzerát? Ne, nic takového. Na to já nejsem. Jestli někdy potkám nějakého kluka, který se mi bude líbit a bude na tom stejně jako já, pak prosím. Ale jinak? Nebyl jsem ten typ. No, možná jsem se toho trochu bál. A nechtěl jsem vypadat zoufale.
Helena si šla na ksicht namalovat obličej a já tam zůstal sedět. Myslím, že se vymluvím na chřipku a nikam nepůjdu. Zbaběle odložit rozsudek až na zítra. Dneska zůstat ještě v blažené nevědomosti. Co to sakra melu? Blažená nevědomost!?! Houby leda, nervy v kýblu.
Čekat další den, jak se Jirka zachová, to už jsem vážně nemohl. I takhle noc plná nevědomosti byla děsná. Další už ne. Prostě tam napochoduju a budu čelit všemu, co přijde. Hrdinně a se vztyčenou hlavou. Aspoň tak bych si to přál.
Dal jsem se aspoň trochu dohromady a pak čekal asi půl hodiny na Helenu. Dneska totiž chtěla jít do školy zároveň se mnou. Jako když jsme chodili na základku. Kubík a Helenka. Nerozlučná dvojčata. Jo, to už tu nebylo dlouho. Na gymplu jsme skončili každý v jiný třídě. Helena měla lepší známky a vůbec všechno kolem učení. Já byl zas dobrý na sport. Bylo to jasné, dvojčata rozdělily školní třídy. Nevadilo mi to. Byl to sice ze začátku trochu nezvyk, ale neslo to s sebou i jisté výhody. Neměl jsem ségru neustále za zadkem a takhle jsme si mohli vyměňovat poznatky a písemky. Mělo to prostě své klady. I zápory. Už jsme nebyli nerozlučná dvojčata, ale takový je život.
Se značnou veselostí vyšla Helena z domu a na mě nechala zamykání. Lomcoval jsem klíčem v zámku. Málem jsem ho tam zalomil. Helena tedy přešla ke mně a vzala mi klíč z ruky.
"Já to udělám. Ty jsi fakt nějak mimo." Zavrtěla hlavou a klíčem lehce otočila. Zámek cvakl.
Mlčel jsem. Měla pravdu, byl jsem strachy mimo. Jestli to praskne! Ach bože. Roman a spol si na mě pěkně smlsnou. Udělají mi ze života peklo.
Do školy jsme tedy dorazili společně. Celou cestu jsem mlčel jako zařezaný a přemýšlel.
Helena na mě koukala a občas projevila strach o moje duševní zdraví. Pořád opakovala, že jsem idiot. I kdyby se to provalilo, tak co? Přemýšlel jsem, jestli to vůbec chápe. Možná to nebylo až zas tak divné být homosexuál, ale většina lidí to stále nesla velmi nelibě. Hodně velká většina. A pochybuju, že by za mnou chodili a poplácávali mě po rameni, jaký jsem frajer.
Žádné komentáře:
Okomentovat