A pokračujeme, dneska navážeme na to, kde jsme v úterý skončili...
Petr: (Zatnu zuby. Mám takové nehezké tušení, že se mi bude velice špatně vstávat. Když zaregistruju, co řekl, naoko se na něj zamračím.) Tak jelen v říji, jo? Myslím, že jedenkrát stačilo. Měly by z tebe trauma. (Znovu ho pohladím po zádech a lehce nakloním hlavu.) Musím jim pomoct. Bude večeře... (Nemám pojem o tom, kolik je hodin, ale asi už dost.)
Alan: Rozumím. (Pousměju se a opatrně se z něho zvednu.) Neublížil jsem ti moc? (Zeptám se a podám mu ruku, abych mu pomohl do sedu.) Miláčku, když ty jsi tak roztomilý, když hulákáš jak na lesy... dneska doslovně... (Zazubím se na něj.) Hrozně se mi to líbí, je to tak krásně spontánní.
Petr: (Hodím po něm vražedným pohledem.) Myslím, že se obejdu bez sexu. Na příště. (Koutky mi silně zacukají při tom jeho výrazu. Nicméně asi moc dlouho neposedím. Začnu se ohlížet po svém oblečení.) Půjdeš se mnou do sprch? (Na to, abych tam šel nahý, si netroufnu, i když je to odtud kousek.)
Alan: Neobejdeš... (Zazubím se.) Ne, když chodíš se mnou. (Lehce ho líbnu na krk.) Promiň lásko, ale mně se to na tobě hrozně líbí. Raději bych se měl ztratit, než si mě najde ten tvůj ochránce a rozbije mi držku. (Pokrčím rameny.) Vrátím se domů.
Petr: Slíbil jsi, že zůstaneš. (Řeknu zklamaně. No jo, Ivan by byl problém, ale nějak bychom to vymysleli. Protáhnu se kolem něj a vyškrábu se z auta. Bleskově si navleču aspoň ty kalhoty. Ještě se rozhlédnu, jen pro jistotu.) Je to hrozně dlouhá cesta. A bude tma.
Alan: Rád bych, ale myslíš, že je to vhodné? Kolik studentů tu ještě půjde po tom parchantovi, který ublížil jejich krásnému a úžasnému učiteli? Předpokládám, že ty si ty noviny nekupuješ... (Zadívám se na něj.) Moc mě to mrzí...
Petr: (Odvrátím pohled.) Nevím. Může jim to být jedno. (Zašeptám.) Slíbil jsi to...
Alan: Dobře, tak zůstanu. Do zítra. (Kývnu a přitáhnu ho k sobě. Měl bych si konečně něco oblíknout. Sevřu ho v náručí.) Nebude to nějaký problém? Že sis sem přivedl milence?
Petr: Jenom? (Útrpný pohled. Zítra se dám na škemrání. Políbím ho pod bradu a zakroutím hlavou.) Já vlastně nevím. Stává se, že sem jezdí návštěvy, ale vždycky ten den zase odjedou. Jestli mají instruktoři výjimky? Možná. Škoda, že mě nenapadlo zeptat se už dřív. Dalo by se tak předejít mnoha věcem... (Řeknu smutně.)
Alan: To nevadí. (Pousměju se a natáhnu si kalhoty. Tričko nějak nemůžu najít.) Stejně bych tu s tebou nemohl být celou dobu. Sandra by mě zabila. Kde skončilo mý tričko, ty vášnivče? (Uculím se.)
Petr: Ehm... vím já? (Pokrčím rameny. Dělám, že já nic.) Alane... a jak jsi daleko? Nemám rád, když na tebe ta ženština huláká. (Na jeho práci jsem úplně zapomněl. Neměl bych ho tu držet.)
Alan: Celkem dobrý, hodně jsem teď pracoval. (Oznámím a najdu konečně tričko. Zapadlé mezi sedadly.) Možná ta sprcha nebyla tak špatný nápad. Pokud mě tam tedy propašuješ...
Petr: Pokusím se. Myslím ale, že tam bude prázdno. (Uspokojí mě to dostatečně na to, abych zase vypustil myšlenku poslání ho zpátky domů. Otočím se a zamířím k těm sprchám. Jde mi to poněkud neohrabaně, ale snažím se styl svojí chůze zamaskovat jak jen můžu.)
Alan: (Rychle na sebe navleču tričko, zamknu auto a vyrazím za ním. Chvíli si prohlížím jeho styl chůze. No, moc normálně to nevypadá. Nečekaně ho popadnu do náruče. Během chvilky je ve vzduchu. Hodlám ho tam odnést.) Bolí to hodně, lásko? (Tak není zrovna peříčko, ale já nejsem žádná sušinka.) Mrzí mě to... Choval jsem se jako zvíře. (Nakloním hlavu k jeho krku a políbím ho.) Odpusť.
Petr: Alane! (Začnu sebou trhat.) Pusť... pusť mě na zem. Zbláznil ses? Jsem těžký! Nic mi není. (Cítím horkost ve svých tvářích a zběsile se rozhlížím. On mě jednou vážně přivede do hrobu.) Tohle... to... no tak, neblázni.
Alan: Anděli, necukej se, nebo tě pustím... (Zasměju se.) No tak, jsi jak peříčko... Hrozně jsi mi tu zhubnul. Kudy je to do těch sprch? (Rozhlédnu se. Je to příjemný pocit držet ho v náručí. Jen kdyby se tak nemrskal.)
Petr: Podtrháváš zbytky mojí autority. (Zašeptám rezignovaně a tělo ochabne. Je to divné nechat se tak nést. Hodně divné.) Bojím se výšek... (Pokus o vysvobození se. Fajn, dost ubohé, ale tvářím se smrtelně vážně z toho metříku nad zemí. Možná je to tím, že moje nohy kmitají vzduchem. Ano, rozhodně divný pocit. Natáhnu ruku a ukážu k oddělení, kde jsou sprchy. Jsou to dva samostatné domečky - kluci, holky.)
Alan: (Usměju se a využiju téhle příležitosti, abych si přivoněl k jeho vlasům. Miluju tu vůni.) Neboj se, stejně tu nikdo není. Říkal jsi něco o večeři. A výšky? Miláčku, když spolu létáme ve výškách, tak sis nikdy nestěžoval. (Myslím tím samozřejmě ty úžasné orgasmy, které díky němu zažíváme.) Takže tudy vede cesta. A co nějaký ručník? (Navrhnu.)
Petr: Ale s tou jsem měl pomáhat. (Zaskuhrám.) Ručníky jsou vevnitř. Máme tam něco jako svý kabinky. (Poznámku o těch výškách radši nekomentuju. Cítím jen stále stejnou horkost v oblasti obličeje.)
Alan: Dobře, tak co uděláme? Jen se opláchneme a můžeš zkusit ještě udělat něco s tou večeří. Počkám na tebe. (Navrhnu.)
Petr: (Zakroutím hlavou.) To už bude po. Potom zkusím Ivana přemluvit, jestli by za mě nevzal dozor. Popravdě... nevím, jak by na tebe reagoval. Je zvláštní.
Alan: Vážně nemám odjet? (Zeptám se raději.) Už je to jen týden, za chvíli budeš zase doma. U mě. To už přece vydržíš... (Zlehka ho postavím na zem.) Hlavní přece je, že to do nedorozumění vysvětlilo...
Petr: (Konečně. Cítím nohy.) Týden je hrozně dlouhá doba. Co kdybych musel vydržet jen dva nebo tři dny? To už zní přijatelněji. Chci, abys ještě zůstal. Neodjížděj mi...
Alan: Anděli... (Povzdechnu si.) Víš, že tobě říct ne, je zatraceně těžké? Co tu budu dělat?
Petr: Přece tady budeš se mnou. (Zazubím se.) A sportovat a tak...
Alan: Cože tu budu dělat? (Zeptám se ještě pro jistotu, že jsem asi přeslechl.) Sportovat? Opravdu jsi řekl sportovat? Nooo... (Na chvíli se zamyslím.) Pokud tím myslíš, že budu sportovat s tebou... a v tobě. (Nahnu se k němu a políbím ho na krk.) Tak ano, jiný pohyb dělat odmítám, jelikož jsem s tím nepočítal a nevzal si s sebou prášky proti bolesti.
Petr: (Zavrtím hlavou a trochu posmutním. Odeberu se raději dovnitř a zapadnu do jedné sprchy. Předpokládám, že šel za mnou.) Pokud na tom tak trváš, tak odjeď. Už tě nebudu nutit zůstávat... (Přehluším proud vody a zase se odmlčím.)
Alan: Miláčku, pochop mě. Odjel jsem narychlo. Musel jsem tě prostě vidět. Vůbec jsem nepočítal, že tu budu zůstávat. (Navíc mám takový ošklivý pocit, že po mně něco chtěla Sandra.) Chtěl bych tu s tebou zůstat, vážně.
Petr: Chápu to, Alane. (Všechno ze sebe smyju, stáhnu ručník a obtočím si ho kolem beder. Potom vylezu.) Tak jeď zpátky. (Pokrčím rameny i když se mi to pomyšlení hrozně příčí. Když už je tady, bude se mi špatně znovu loučit.)
Alan: Mám? (Zadívám se na něj, natáhnu ruku a ručník z něj stáhnu. Zbožně si prohlížím jeho tělo. Usměju se, krásný pocit, že patří mně.) Nechci ti přidělávat starosti... (Přejdu k němu, lehce mu zakloním hlavu a políbím na krk, v místě kde tuším tepající tepnu. Rty ten nepatrný pohyb pod kůži zaznamenají a mnou projede vlna vzrušení.) Sakra, anděli... nemůžu odjet...
Petr: Lásko.... (Vydechnu. Na tohle si moc nepotrpím, ale poprvé ho takto oslovím. Mírně ucouvnu.) To nemyslíš vážně, že ne? (Koutky rtů mi zacukají.) Osprchuj se taky a vrátíme se. Doma máš asi ještě práci, takže zítra budeš muset odjet. I když jsem nechtěl... (Vím, že by pro mě udělal cokoliv, takže když už váhal u toho, jestli zůstane i po tom, co jsem ho přemlouval, musí tam mít opravdu plno práce... nějaký důvod, proč se vracet tak brzo.)
Alan: Dobře, ale musíš mi umýt záda... (Nahodím psí oči.) Já si tam pořádně nedosáhnu víš? (Znovu se skloním k jeho rtům.) Strašně rád bych zůstal, ale Sandra něco domluvila a měl bych se tam ukázat. Nějaký kupec mě chce osobně poznat. Jen nevím, kdy přesně to má být. Miláčku, promiň.
Petr: Osobně? (Pozvednu obočí.) Tak to bude asi vážný zájemce. Jistě, musíš tam být. (Zadívám se na něj a jemně ho políbím.) Mně taky nikdo neumýval záda. Jsi si jistý, že se bez toho neobejdeš? (Pousměju se. Psí oči v jeho podání jsou dokonale přesvědčivý.)
Alan: Ty sis ale neřekl, že takovou službu požaduješ... (Usměju se.) A já ji přímo vyžaduju. (Přitáhnu ho k sobě.) Doufám, že jsou všichni někde na té večeři... (Výmluvně se o něj otřu klínem. V kalhotech už pro mě začíná být těsno.)
Petr: Když zůstane jen u mytí zad... (Vykoktám rychle a zase se vykroutím. Nevím, jestli bych tentokrát další nálet ustál.) Po večeři by mělo být za chvíli. Tak šup.. (Pobídnu ho do sprchy a vlezu tam za ním. Znovu.)
Alan: (Stáhnu oblečení a už nastavuju záda vodě a Petrovým dotykům.) Nedefinoval jsem, u čeho zůstane. (Pousměju se a prohnu se v zádech.) Anděli, máš tak jemné ruce...
Petr: Požadoval jsi umytí zad. (Upozorním.) Zůstane u toho. (Přivinu se trochu blíž. Tiše se směju. Nanesu na prsty trochu sprchovýho gelu a začnu mu jemně omývat záda. Houbu nemám, ruce musí stačit. Bloudím prsty směrem od páteře přes lopatky a záda až na kříž a zpátky. Nějak moc se v tom vyžívám.)
Alan: Ale nemuselo by. Ve sprše jsme to taky ještě nedělali. (Začnu se smát.) Dnes máme ten inovátorský den, tak by to možná chtělo vyzkoušet, co ty na to?
Petr: Jsi opravdu vytrvalý. (Zakroutím hlavou a dlaněmi obtočím i boky. Jsou to nádherné křivky. Přivinu se ještě blíž a nejistě se otřu rty o jeho šíji. Potom se povysunu trochu výš a políbím i ucho.) Snad jindy... (Zašeptám, ale nijak se neoddálím. Ruce mezitím zabloudí až na břicho, takže ho teď vlastně objímám. Přimhouřím oči.)
Alan: Jindy... ach anděli můj, jsi tak krutý... (Pousměju se.) Já vím, musíš jít hlídat děti... ale kdo pohlídá mě? A co tu vůbec mám dělat?
Petr: Bude to jen chvilka. Počkáš u mě v chatce, ano? Jen tam pár věcí vyřídím a přijdu za tebou.. (Dlaň jedné ruky sjede o trošku níž. Připadá mi, že už bych ho mohl pustit, ale vůbec se mi nechce.)
Alan: A pak? (Řeknu tiše. Přimhouřím oči.) Lásko, copak to provádíš?
Petr: Pak tě uložím k sobě do postele a... budeme spát. (Rty mi jemně zacukají. Potom se zastavím nad jeho otázkou a obě ruce ustrnou v pohybu.) Promiň, vzal jsem to mytí jen moc vážně. Nestačilo zůstat u zad... jsem perfekcionista.
Alan: Hmmm, perfekcionista... (Zavrním.) Tak když je to tak... (Jemně se mu vymaním a otočím se k němu čelem. Otřu se o něj a v bezbranném gestu zvednu ruce.) Dělej co musíš, můj anděli. Jen buď prosím něžný.
Petr: Dobře... (Trošku couvnu, ale zarazím se o zeď.) Možná to nebude zas tak horké. Vlastně si myslím, že ani trochu. Nechal jsem se jen... unést. (Těkám pohledem ze země k jeho očím a zase zpátky. Urputně se snažím nesledovat to ostatní zajímavé...)
Alan: Petře... (Sleduju ho a pak se musím rozesmát.) Ty se červenáš... Peťulko... (Výtlem od ucha k uchu.) Vadí ti, že jsem nahý? To je ale roztomilé.... když se spolu milujeme, tak ti to snad nevadí... Ty můj stydlínku... (Natáhnu ruku a dotknu se jeho tváře. Pohledem sjedu do klína.) Jsi tak nádherný.
Petr: Nevadí! Jistě, že ne. Tamto... to se ti zdálo. To bude tou vodou. (Nakloním hlavu a podívám se zpět do jeho očí. Zase drmolím páté přes deváté. Já fakt neumím lhát.) Není už čas? Jsme tu nějak dlouho...
Alan: Zdálo? (Pousměju se.) Jsi vážně nádherný... (Pohled se vrátí do jeho očí. Ale ruka sjede dolů.) Nemůžu ti prostě odolat. (Pousměju se a dlaní pevně obemknu jeho vzrušení. Jo, už zase po něm začíná toužit. V očích mi lišáčky blýskne.) Chvátáš hodně?
Žádné komentáře:
Okomentovat