A pokračování...
Alan: (Vyčerpaně se složím vedle stanu, který jsem postavil vlastními silami. Nevypadá to nic moc, ale jsem na to hrdý. Založím ruce za hlavou a odmítám se dneska pohnout. Leda zalézt do spacáku. Jiný pohyb nevykonám.)
Petr: (Donesu trochu suchých větví a trávy na později na večer. Když si všimnu, že stačil postavit stan, potěšeně se usměju.) Měl jsi počkat na mě, pomohl bych ti. (Dojdu k němu a krátce se skloním.) Tento večer ještě nekončí.. (zašeptám mu do ucha.) Ještě si uděláme takový minivýlet. Tenhle ti ale určitě udělá dobře. Věci tady můžeme nechat, pochybuju, že je tady ještě někdo mimo nás. Půjdeš? (Oči mi zajiskří očekáváním. Je to to, kvůli čemu jsem ho dotáhnul až sem.)
Alan: Pokud to bude pěšky, jsem ochotný to risknout. (Ač nerad, zvednu se. Lehce ho obejmu kolem pasu.) Veď mě, anděli.
Petr: (Usměju se. To oslovení jsem si nějak zamiloval. Vklouznu mu rukou na záda a jemně je pohladím. Potom vyrazím na cestu za zvukem zurčení vody. Škoda, že ještě není úplné teplo. Dalo by se tam i vykoupat.)
Alan: (Přitáhnu si ho těsněji k sobě a opřu se o něj. Zničil mě, tak ať se taky trochu snaží. Pousměju se. Ale je mi takhle krásně. Klidně bych se nechal takhle ničit častěji. Nechám se vést.)
Petr: (Dávám pozor, aby o nic nezakopnul, přece jen v lese čeká plno nástrah a my ještě k tomu kráčíme po cestě, která se mírně svažuje. Cítím se trochu bídně za to, jak jsem ho vyčerpal. Natočím k němu pohled, abych se na chvíli zadíval na jeho profil. Je krásný. Potichu si vzdychnu a hned zase začnu dávat pozor. Po chvíli stromy začnou řídnout, hučení vody je znatelnější. Provedu ho kolem těch posledních a zastavím. Vystaví se nám pohled na jezero. Není moc velké, spíš docela malé. Ze skal okolo vytékají pramínky vody, to proto jsme jeli celou dobu z kopce. Jsme tu hodně nízko, zároveň jsou tady velmi silné podzemní prameny. Zadívám se na celý obvod jezera i na malé skály obklopující jej z obou stran. Voda těch několika pramenů, která se vlévá zpět do jezera, má v zapadajícím slunci nádhernou barvu. Vlastně i celá hladina jezera. Je to skoro jako kdyby tam místo vody bylo jen tekuté zlato.) Jak se ti to líbí? (Zeptám se Alana potichu a trošku víc se k němu přitisknu.)
Alan: (Celou tu scenérii přelétnu očima. Je to krásné místo. Opravdu. Stálo by to za pár hodin práce. Namalovat to. Obejmu Petra kolem pasu a opřu si hlavu o jeho rameno. Přimhouřím oči, jak mě slunce odrážející se ve vodě oslepuje.) Je to krásné, ale... (Rty zvlní lehký úsměv.) Ty se mi líbíš mnohem mnohem víc. (Dovolím si lehce přejet rty po jeho krku.) Je to tu vážně krásné. Asi to stálo za tu námahu. (Řeknu klidně a víc se k němu natisknu.)
Petr: (Trochu se zachvěju, když na krku ucítím dotyk jeho rtů. Nakloním hlavu, abych mu viděl do očí. Usmívám se.) Jsem moc rád, že se ti to líbí, vážně... (lehce se v jeho náruči přetočím tak, abych k němu byl čelem. Rukou vklouznu zpět na jeho záda a krátce okusím jeho rty. Udělám to tak jemně, že se jich sotva dotknu, jako bych se bál, že se mi rozplyne přímo před očima.)
Alan: Tohle mi nedělej. (Zašeptám mu do rtů.) Hrozně mě tím dráždíš, ani nevíš, jak moc. (Opravdu, tyhle motýlí polibky mi trhají vnitřnosti a smotávají je do kuličky. Nesnáším je a přitom šíleně miluju. Ale i tak to považuju za nehorázné mučení. Pevněji Petra sevřu v náručí. Vím, že se nevypaří, to už jsem si otestoval, ale nechci, aby se mi vyvlékl. Na chvíli se mu zadívám do očí.) Neodbývej mě takovými drobečky... (Zašeptám mu do rtů, než si je přivlastním. Zpočátku ho líbám jemně, ale brzy přidám na intezitě a probojuju se jazykem až do jeho úst. Neprobádané území, zatím jsem tam nebyl vpuštěn a téhle nečekané příležitosti hodlám pořádně využít.)
Petr: Drobečky.. (hlesnu přiškrceně. A já si tak bláhově myslel, že je na smrt unavenej. Když ucítím jeho jazyk na svých rtech, zatočí se mi hlava. Když posléze uvnitř, málem to se mnou sekne úplně. Rukou, kterou mám stále na jeho zádech, pevně sevřu látku jeho trička. Hlavou mi víří tisíce představ, myšlenek, fantazií. Všechny jsou o něm, jen o něm a já si přestávám uvědomovat, že na chvíli úplně ztratím dech. Nevadí mi to, i když mě to překvapí. Nesnažím se bránit. Na tu jedinou chvíli se jeho polibku zcela oddám.)
Alan: (Tiše se mu zasměju do rtů, polibek skončím, ještě jeden krátký na rty a odtáhnu se. Musím. Tohle už zase přestávám zvládat. Ta touha, která zachvacuje každou mou buňku, je čím dál silnější a já ji vzdoruju už jen s vypětím posledních sil.) Já... já... musím... (Vydechnu a radši od něj odstoupím. Kouknu na jezero. Když není studená sprcha, tak studené jezero bude muset stačit. Tenhle výlet mně a mému egu vážně čert zpískal. No, není sice zrovna teplo, ale i tak mám rád vodu. A teď mi studená přijde vážně k duhu. Aniž bych cokoliv dál komentovat, stáhnu ze sebe oblečení. Všechno. Hodlám si u Petra taky trošku přihřát polívčičku, když on mě tu takhle vzrušuje. Prudce zajedu do vody a jen vyjeknu. Je vážně ledová. To teče z ledovce? Kruci, takhle nedojde k schlazení touhy, ale přímo umrznutí a odpadnutí... brrrrr.)
Petr: (Zůstanu tam stát. Nedávám najevo, jak moc mi to dalo zabrat, pokouším se co nejnenápadněji projevovat, jak nutně potřebuju vzduch. Když mi řekne, že musí, překvapeně se na něj kouknu. Ještě jsem se nedal do pořádku a už přede mnou shazuje oblečení. Všechno. Oh, bože. Mám takový pocit, že se o mě v mých šestadvaceti pokouší infarkt. Snad nějaká netušená síla mě přinutí omámeně pootevřít pusu. To už je ale ve vodě. V té ledové vodě! Proboha... nemám skoro ani čas zaskuhrat si nad tím, jak rychle se schoval. Vrhnu se ke břehu zcela nepříčetný.) Alane! Zbláznil ses? Je ledová! Pojď ven sakra! (A opět kleju. Bezva. Myslím ale, že v téhle situaci to není až tak velký hřích.)
Alan: (Když se to tak vezme, zase tak studená není. Aspoň mi po první minutě už tak studená nepřijde. Zadívám se na něj na břeh.) Jo, zbláznil. Do tebe! (Zasměju se. Zvláštní, jak ze mě opadá ta únava. Je to příjemné. Nechápu, proč Petr tak vyšiluje.) Není to tak studené, fakt...
Petr: (Když já slyšel to vyjeknutí a odmítám tomu uvěřit. Ta voda je studená. Teď ještě ano. Bojím se, že mu to může něco udělat, když je tak rozehřátý a unavený z cesty. Třeba způsobit nějaký šok... ne, fakt jen moc vyšiluju. Sehnu se ke břehu a okusím vodu rukou. Nemůžu říct, že by byla nějak extra teplá, ale zároveň není ani úplně ledová. Stejně se mračím, ale nakonec se usadím, skopnu boty a ponořím do ní aspoň nohy. Já nerad studené, i když vůči tomu mám vytvořenou jistou... odolnost. Dívám se na něj, jak se rochní a pomalu se uklidňuju. Nakonec zamumlám omluvu a pohled odvrátím k nebi.)
Alan: (Jen se pousměju. Možná mi trošku zima je, ale to bych nikdy nepřiznal. Vrátím se k němu a pousměju se. Jemně ho pohladím studenou rukou po lýtku. Líbí se mi, jak sebou cukne. Asi úlek, že bych ho mohl stáhnout do vody... ) Neboj se, anděly netopím... (Zazubím se na něj. Skloním se a jemně ho líbnu na koleno. Kruci, celý je k zulíbání.)
Petr: (Natáhnu k němu ruku, opatrně, abych tam nakonec doopravdy neskončil. Sjedu s ní po jeho tváři, na bradu, krk, nakonec klíční kost. Má nádherný tělo. Naprosto chápu, proč stával modelem, ten jeho Erik z toho musel být víc než nadšený. Erik. Na chvíli zatnu zuby, odtáhnu ruku i pohled a stáhnu se zpět na břeh. Celý.) Jsi studený. Měl bys jít ven. (Řeknu jen a posbírám jeho oblečení. Nemám tady žádný ručník, nenapadlo mě, že by mohl skákat do vody.)
Alan: Anděli? (Zadívám se na něj a vytáhnu se na břeh.) Stalo se něco? (Nelíbí se mi, jak najednou změnil výraz obličeje. Svou nahotu neřeším. Neuvidí nic, co by neznal a nebo, co bych nechtěl, aby viděl. Přejdu k němu. To už mnou projede první vlna chladu, takže se nepatrně otřesu.) Nějak jsem tě urazil? (Nechápu to. Ten jeho výraz. Nelíbí se mi. Nechci ho takhle vidět.)
Petr: (Zakroutím hlavou. Odolám nutkavé touze prohlédnout si celé jeho tělo a vtisknu mu oblečení.) Měli bychom se vrátit, co nejdříve. Musím rozdělat oheň. Byla hloupost skákat tam. (Řeknu potichu. Na chvíli se mi podaří potlačit myšlenky na toho muže, když zaregistruju ten otřes. To se nelíbí zase mně.)
Alan: (Pogratuluju si, ač to byl vážně pitomý nápad skákat do ledové vody, účel světí prostředky. Řeším teď úplně jiné fyziologické procesy než předtím. Natáhnu na mokré tělo oblečení a pak vezmu Petra za ruku.) Omlouvám se.
Petr: (Přitáhnu se k němu co nejblíž, abych ho aspoň částečně zahřál.) Neomlouvej se. Teď už je to stejně jedno. Tak honem, nerad bych, abys onemocněl. (Zašeptám, možná trošku naléhavě. Zatáhnu ho zpátky do lesa, teď už se ani moc nedívám na cestu. Stejně jde vidět špatně. Musím najít ten stan - jak nejrychleji to půjde.)
Alan: Ty se o mě bojíš, anděli? (Potěšeně se usměju a natisknu se těsněji k jeho tělu. Že by vyhlídka příjemného nočního zahřívání? To by se mi líbilo.)
Petr: Samozřejmě. (Zamračím se.) Bál jsem se, když jsi tam skočil, bojím se i teď. To je normální. (Trošku se ošiju.) Rozdělám oheň. (Zopakuju pevně. Je to výborný nápad. Rozdělávání ohně poblíž lesa je velice rozumné. Tady se naštěstí nic stát nemůže... snad.)
Alan: To už jsi udělal... (Zazubím se. Myslím samozřejmě jistý jiný druh ohně. Přesně ten, který mě v jeho přítomnosti stravuje. Fajn, stan. Seskládám se vedle stanu do trávy.) A jsi si jistý, co děláš?
Petr: Co tím myslíš? (Zeptám se s pozdviženým obočím. Že bych neuměl rozdělat oheň? Já? Ts, urážka. Po chvíli se rozplápolá, teplý a útulný. Právě nejvyšší čas. Vlezu do stanu a začnu hledat batohy, u toho jeho se ale zarazím. Spíš bych mu tam neměl sahat. Vylezu tedy s celým batohem a podám mu ho.) Myslel jsem, že by se ti hodilo suché oblečení. (Řeknu na vysvětlenou. Ne, že by se mi nelíbilo, jak se mu to tričko lepící na ruce, hruď, břicho, podtrhuje jeho nádhernou postavu, ale musí mu v tom být zima. I u toho ohně.)
Alan: To je v pohodě. (Pousměju se. Z batohu si udělám polštářek.) Spíš jsem myslel, jestli tu není zákaz nebo tak. (Pokrčím rameny a sleduju ho.) Aby z toho nebyl nějaký průšvih.
Petr: Nikdo se to nedozví. Nikdo sem moc nechodí, jsme tu dobře.. ukrytí. (Dívám se na něj. Sleduju, jak se tričko napnulo zároveň s jeho svaly, když si dal batoh pod hlavu a uvelebil se na něm. Dělá mi to schválně. Určitě.) Nemáš hlad? (Zeptám se nervózně. Nedělá mi dobře, když se na něj dívám tak dlouho. Nebo naopak? Možná mi to dělá dobře až moc.)
Alan: Ty jsi až takhle zlobivý chlapec? (Zadívám se na něj s úsměvem a trochu se nazdvihnu.) Abych pravdu řekl, docela bych něco pojedl. Na těch kopcích mi celkem vytrávilo.
Petr: Měl bych něco mít. V batohu. (Můžu se přerazit, abych znovu skončil v tom stanu. Takhle ho sledovat, to je... to je skoro utrpení. Dělám, že hledám jídlo, ale asi to nemůžu dělat moc dlouho. Nakonec přijdu opět s celým batohem a jedním naprosto skvělým vynálezem. Dekou. Vtisknu mu ji s tím, že se povinně musí zakrýt a dám se do hledání něčeho poživatelného.)
Alan: (Přijmu deku a pak se pousměju. Přece nepolezu pod deku mokrý. Takže se opět svléknu, rozložím promočené oblečení kolem ohně a pak se zamotám do deky. Pousměju se a zadívám se do ohně. Stejně se tou dekou spíše jen přikryju, takže ramena i část hrudi koukají.)
Petr: (Stále čučím do batohu, připravil jsem ráno kuřecí řízky mezi plátky chleba. Je to moje nejoblíbenější jídlo na cestách, aspoň když ještě není takové teplo, jinak bych si večer dost rozmýšlel, zda to požít. Takže vytáhnu právě ty. Když ho znovu uvidím, ruka se trochu křečovitě zarazí. Potom se ale seberu a přejdu k němu i s tím jídlem, aniž bych spustil pohled z té deky. Podám mu to.)
Alan: Díky. (Pousměju se a při přebírání se mu trošku otřu o ruku svou.) Sedneš si ke mně? (Poplácám místo vedle sebe.) Jsem ochotný zapůjčit i kousek deky. (Chtěl bych ho mít zase chvíli u sebe. Ty jeho plaché a bojácné pohledy se mi moc líbí, ale na druhou stranu mě znervózňují.)
Petr: (Nechám venku i pití a hodím batoh zpět do stanu, potom se k němu usadím. Na chvíli se na něj zadívám a znovu si vzpomenu na toho malíře, o kterém mluvil, takže se nevydržím dívat dlouho.) Tu deku si nech celou. Musíš se zahřát. (Zašeptám. Bohatě mi stačí oheň.)
Alan: (Trošku ho k sobě přitáhnu.) Nevíš, že nejlépe zahřeje živočišné teplo? (Lehce se mu rty otřu o odhalený krk. Dal bych si raději jeho, ochutnal jeho kůži, ale teď se spokojím s kuřetem, zatím. Pousměju se a ukousnu si.)
Petr: (Přejede mi mráz po zádech, i když se okolo nás vlivem ohně obepíná teplo. Na tyhle doteky si nikdy nezvyknu. Obzvlášť krk. Přivřu oči a opatrně se o něj opřu.) Chutná ti to? Dělal jsem je sám. (Řeknu pyšným tónem, pak se jen zasměju. Snad to není tak hrozné.)
Alan: Jsou dobré, výborné. Obdivuju lidi, co si dokáží sami uvařit. (Prokecnu svou absolutní neschopnost v kuchyni. Lehce si ho volnou rukou přitáhnu k sobě. Obejmu ho a přitom se spokojeně cpu. Je příjemné cítit jeho teplo, jeho tělo, od kterého mě odděluje jen deka a jeho oblečení. Ikdyž bych si nejraději obě ty vrstvy odpustil.)
Petr: (Zvednu k němu pohled a začnu se usmívat.) Ehm, Alane? Jen taková menší otázka. Jak se vlastně stravuješ?
Alan: Nechtěj vědět... (Jen zavrtím hlavou.) Nespal bys z toho, věř mi. (Trošku se o něj otřu, umaštěnými rty mu znovu přejedu po krku. Chvíli tu stopu pozoruju a pak ji velmi důkladně olíznu.) Promiň, trošku jsem tě umastil... (Zašeptám mu do ucha a odtáhnu se.)
Petr: Alane... (Vydechnu. Jsem značně rozechvělý. Tohle už dělá zcela úmyslně.) Pokud bys potřeboval ubrousky, mám je tam taky! (Zadívám se na něj, trošku rozladěně, ale rty se pomalu rozšiřují do úsměvu. Nechápu, jak to dělá.)
Alan: Ubrousky? Na co? (Pousměju se, cítím to jemné chvění jeho svalů, i přes dvojí "ochrannou" vrstvu. A chci to cítit znovu. Zblajnu poslední sousto.) Není potřeba. (Lehce ho umaštěnou rukou pohladím po tváří, po krku. Trochu odhrnu deku, abych se mohl víc natáhnout, a začnu umaštěné cestičky zlehka olizovat.)
Petr: (Jednou rukou se musím zapřít o prostor za sebou, abych tělo udržel v normální poloze. Chvění je teď znatelné. Na krk jsem opravdu dost citlivý, takže se musím silně kousat do rtů, abych potlačil vzdychnutí.) Přímo... na tohle. (Vydechnu nakonec a druhou rukou ho krátce obejmu kolem krku. Uvědomuju si, že je pod tou dekou úplně nahý. To do mě vnáší o to větší pocit nervozity. Vážně, neměl být unavený? Asi si to zítra střihneme tou náročnější tratí.)
Alan: Ale jde to přece udělat i jinak, takhle... (Pousměju se. Znovu obtáhnu linii jeho čelisti jazykem. Bože, jak moc po něm toužím. Ztěžka vydechnu. Ne, nemůžu. Nechci, aby to skončilo jako u těch předchozích, sex a pak sbohem. Jeho chci, jeho vážně chci. Jen jinak. Vážněji. Napořád. Nejen na přechodnou chvilku slasti.) Měli bychom jít spát. Jsem docela unavený. (Řeknu tiše. Nemůžu. Budu hodný, jen si krást letmé dotyky. Tohle už jsem vážně přehnal. Normálně ho tu svádím.)
Petr: To vidím. (Odpovím trochu přiškrceně, což se snažím zamaskovat úsměvem. Kuřecí maso asi na nějakou dobu vyškrtnu ze svého jídelníčku. Musel bych na něj myslet doopravdy pořád.) Tak pojďme... (řeknu tiše a konečně se odtáhnu. Nasaju trochu čerstvého vzduchu a vlezu do stanu, kde se pokusím nějak rozumně rozložit další deku a spacáky. Ještě na něj zavolám, že může uhasit oheň. Doufám, že jeho oblečení už je suché.)
Alan: (Zmuchlám deku, popadnu oblečení a uhasím oheň. Nahnu se do stanu, mrsknu ten balík po Petrovi, zalezu a spokojeně zatáhnu zip.) A už mi neutečeš. (Řeknu se smíchem. Doplácám se do spacáku a začnu v té změti oblečení a Petra hledat aspoň trenýrky. Zas úplně naostro se mi spát nechce.)
Petr: A sakra... (Vyletí ze mě nechtěně. Aspoň, že je tady tma jak v pytli. Nahmatám to, co po mně hodil a zjistím, že je v tom jeho oblečení. Dobře, úsměv mi pomalu, ale jistě zmrzne na rtech. Slyším šustění, ale doopravdy nevím, co tam dělá.)
Alan: Kdo hledá najde. (Vítězně z té spleti vylovím trenýrky, nasoukám se do nich. Ještě rychle vyhledám Petrovy rty a věnuju mu jemný a sladký polibek na dobrou noc.) Sladké sny... anděli.
Petr: Dobrou noc... (odpovím překvapeně. Tak přece jen je unavený. Lehnu si, přikryju se svým spacákem a po chvíli usnu.)
Žádné komentáře:
Okomentovat