Aby toho nebylo málo, noc po tom výletu na kolech bude velmi... no... akční... Nebudu více prozrazovat, však se dočtete v dnešní kapitole...
Ty nemravné sny, které se mi honily spánkem, by byly úžasné. Nebýt jednoho rušivého elementu. Jisté bolesti, která vystřelovala z kříže do celé páteře a rušila mé snění. Zrovna jsem v jedné extrémně zajímavé části snu velmi... ehm, sny stranou.
Ta bolest byla tak prudká při sebemenším pohybu, až mě z toho snění vytrhla. Jen jsem zakňučel jak nakopnutý pes a spolkl pár nadávek. Otevřel jsem oči a zjistil, že je ještě noc.
Opatrně jsem se zkusil pohnout, ale co jsem potom zakoušel za bolest, to nešlo. Věděl jsem, že to drandění na kole odnesu, ale netušil jsem, že takhle brzy a takhle krutě. Sice jsem si vzal prášky, ale ty zůstaly v batohu, který byl stále venku před stanem.
Opět jsem tiše a velmi neslušně zaklel. Horečně jsem přemýšlel, co teď s tím. Budit Petra jsem nechtěl a bez prášků bych taky nemusel zítra zvládnout cestu zpátky.
S krvácejícím srdcem jsem se opatrně posunul k Petrovi a jemně mu sevřel rameno. "Anděli..."
Petr: (Ucítím dotek na svém rameni. Dokonale zapadne do mého snu, takže tomu nepřikládám nijak zvláštní pozornost. Když ale uslyším to oslovení a sevření zesílí, neochotně rozlepím oči. V tu chvíli se ocitnu ve tmě. Chvíli mi trvá, než si uvědomím, kde to vlastně jsem a pak si taky uvědomím, že ta ruka mi ještě stále svírá rameno. Líně se přetočím čelem k němu.) Alane? Co se děje? (Zeptám se rozespale. Tak hezký sen to byl.)
Alan: Promiň, že tě budím, anděli... (Jak já se nenávidím za to, že mu ruším spánek. Trošku se zamračím a jsem rád, že to v té tmě nemůže vidět.) Já... potřeboval bych... prosím, podal bys mi z batohu prášky? Zůstal venku a já se tam takhle nedohrabu. Prosím, jsou v té přední malé kapse.
Petr: (Reakce je okamžitá. Vyhrabu se zpod spacáku a rychle se dostanu ke vchodu stanu. Rozepnu ho, natáhnu se po batohu a ve svitu měsíce se v něm začnu horečnatě hrabat. Najdu jakési prášky, vezmu lahev s pitím a nakloním se zpět. Stan nechám rozepnutý, aby sem bylo aspoň trochu vidět.) Kolik? (Zeptám se. Ostatní otázky až na potom. Nechci ho nechat trpět ani minutu navíc.)
Alan: Dva by měly stačit... (Zasípu. Zrovna jsem se pokusil trochu se nadzvednout. Zkousnu rty, nechci být vulgární před Petrem.) Zase mě zachraňuješ, anděli. (Pousměju se, trochu křečovitě.) Miluju tě, víš to?
Petr: Alane.. (zašeptám, snažím se neznít zoufale, ani trochu. Co jsem to jen udělal?! Vždyť za to můžu já. Vyklepu z plata dva prášky a přisunu se k němu. Vodu položím kousek blíž a pohladím ho po vlasech.) Budeš se muset trošku nadzvednout. Pomůžu ti. Zkusím, aby to nebolelo, ano? (V dlani drtím ty dva prášky, tu druhou mu mezitím opatrně vsunu pod hlavu.)
Alan: Něco vydržím, ikdyž to teď moc nevypadá... (Zasměju se tlumeně, ikdyž bych si nejradši pořádně zanadával. Připadám si teď naprosto nemožně. Měl jsem s tím počítat, měl jsem si prášky připravit. Kruci. Nechci, aby mě měl za nějakého neschopného troubu.)
Petr: Tomu věřím, ale nechci, aby to bolelo. (Řeknu potichu. Počkám ještě chvíli, než se zeptám, jestli můžeme a když přikývne, opatrně mu zvednu hlavu. Rychle pod ni dám cokoliv, co mám po ruce a podsouvám dál a dál, takže nakonec téměř sedí.) Zvládneš to takhle? (Zeptám se a naléhavě se zadívám do jeho obličeje. Nejsem si jistý, jak moc to bolelo, ale asi moc.)
Alan: (Za jiných okolností bych si užíval jeho dotyky, ale teď mám spoustu práce s tím, nevyjeknout bolestí. Ten strach o mne z něj cítím čím dál víc. A nelíbí se mi to.) Zvládnu, neboj se. (Lehce mu sevřu ruku.) Po těch práškách to bude v pohodě. Věř mi, zítra budu zase jako rybička...
Petr: (Zítřek! No jo, zítřek. To nemůže zvládnout, takhle ho nikam nepustím. Ale co budeme dělat?) Otevři pusu. (Dám mu jeho prášky a potom zvednu lahev s vodou. Škoda, že tu nemám sklenice. Uvažuji, jestli ji podržet, ale nakonec mu ji podám. Nehysterčím, opravdu, snažím se být v pohodě. Proč mám ale pocit, že mi na to neletí?)
Alan: (Vezmu si od něj vodu, spolknu a zapiju.) Petře? (Zadívám se na něj a vezmu ho lehce za ruku. Tuším, že si to klade za vinu. A nechci, aby to dělal. Nemůže za to.)
Petr: Ano? (Zeptám se, lehce sebou přitom cuknu. Právě si v duchu nadávám. Už nikdy nic takového. A to jsem si pohrával s myšlenkou těžší trasy na zítřek. Jsem vážně pitomec, hrozný pitomec.)
Alan: Anděli, není to tvoje vina, ano? (Sevřu jeho ruku pevněji.) Za tohle nemůžeš. Rozumíš mi? Občas se mi to stane, když se hodně hýbu a pak trochu prochladnu. Nejsem na takový pohyb zvyklý. Ale stačí prášek a je to druhý den v pořádku. Zítra to bude zas v pohodě. Budu skuhrat a dál nadávat na ty pitomý kopce. Kvůli tobě bych toho zvládnul víc, než jen hloupou bolest zad. A bylo to moje rozhodnutí jet s tebou, nenutil si mě. Tak si to nevyčítej.
Petr: (Nadechnu se. Působivý proslov, ale mě to pocitu viny nezbaví. Já ho pozval, já mu způsobil bolest.) Dobře, Alane. Nebudu. (Řeknu potichu. Usměju se. Nechci, aby se trápil ještě kvůli tomu, co cítím nebo ne, co si myslím. Skloním se k němu a něžně ho políbím.) Zůstaneme tak dlouho, jak jen budeš chtít, pokud to nebude dobré. Budeme si klidně po každých pěti minutách dávat přestávku, ano? Nerad bych, aby se ta bolest vrátila.
Alan: Vyčítáš si to. (Oznámím mu, cítím to z něj. Tohle nedokážu přehlédnout.) Zítra budu v pořádku. Nepotřebuju žádné ohledy, vážně... od zítra, ale teď, myslíš, že bys mi mohl pomoct si zase lehnout? Pěkně prosím.
Petr: Určitě. (Řeknu hned. Nad jeho oznámením zakroutím hlavou a znovu se přisunu. Pohladím ho po vlasech a opatrně ho zachytím. Pod hlavu mu vsunu stočenou deku a jemně ho položím. Všechno ostatní dám zase zpět tam, kde to bylo.)
Alan: Díky. (Usměju se a pak se sám přetočím na břicho. To je nejvýhodnější pozice.) Pojď ke mně. (Natáhnu k němu trochu neohrabaně ruku.) Říkal jsem ti, že nejlepší je živočišné teplo a já ty záda potřebuju prohřát. (Uznávám, že hodlám trošku zneužít situace. Ale ve vší počestnosti. Jen chci, aby se přitulil.) Přísahám, že jsem teď naprosto neškodný.
Petr: (Přisunu se ze strany k němu.) Alane, neblázni. Vždyť tě to hrozně bolí. Vybalím odněkud další deku nebo oblečení.. nebo něco, mám? Nemůžu přece... (zaprotestuju. Asi se zbláznil.)
Alan: Anděli... nemůžeš mi nijak ublížit. (Pousměju se.) A nebo mi můžeš udělat masáž. To by mi taky pomohlo. (Teď už je to čiré vydírání, menší nátlak. Prášky pomalu zabírají a já chci cítit jeho přítomnost. Jeho doteky, byť takto vylouděné. Sám by se mě nejspíš nedotýkal. To mě trošku bolí, ale chápu jeho zdrženlivost. A na nevinné masáži přece nic není.) Jen malinko, prosím.
Petr: (Odhrnu deku a pohladím ho po nahých zádech, moc opatrně, skoro se jich bojím dotknout.) Opravdu nechci, aby tě to bolelo... (Zašeptám. Ruka sjede až ke kříži a zase zpět. Ten pohyb mě celkem zaujal.)
Alan: Nebude, ty prášky už zabrají a tohle pomůže uvolnit svaly. Věř mi... Chci, aby ses mě dotýkal, anděli... prosím... (Musel jsem se definitivně zbláznit. Ale ten jeho dotek, ach bože... Vytěsnil mi z hlavy absolutně všechno. Chci víc, křičí každá kožní buňka. Každý sval v mém těle.)
Petr: (Obkroužím prsty celkovou křivku jeho těla a nechám se tím strhnout. Už se mu nedívám na obličej, jen na záda. Soustředím se, abych nevynechal jediné místečko a jemně záda masíruju. Čas od času nakloním hlavu, abych viděl do jeho obličeje, jestli ho to nebolí. Kdyby ano, okamžitě bych přestal.)
Alan: (Se zavřenýma očima vnímám každý jeho dotyk. Je to příjemné, je to jemné a mazlivé. Tohle bych si nechal líbit klidně každý večer. Má kouzelné prsty, hřejivé. A má o mne takovou starost. To jsem nikdy nezažil. Ne, tohohle muže nesmím nikdy nechat odejít. Udělám pro to cokoliv. Uvědomuju si, že se v tom ztrácím čím dál víc. Bože, dej ať mě taky miluje. Aspoň z poloviny jako já jeho.)
Petr: Jaké to je? (Zeptám se posléze potichu. Zrovna když se asi počtvrté dostanu k jeho kříži. Fascinuje mě ale stále stejně.)
Alan: Krásné. (Vydechnu omámeně.) Ale už stačí, měl by ses vyspat. Mrzí mě, že jsem tě budil a takhle tě tu zneužívám. (Nechci, aby přestal, ale začínám mít vážně výčitky.)
Petr: Zbláznil ses? Nechce se mi spát. Nebudu spát. Budu na tebe dohlížet, kdyby se ti ještě přitížilo. (Oznámím a ruce z jeho zad zmizí.)
Alan: To nejde. (Pohnu se. Vážně, ta záda povolila. Stále je cítím, ale už se můžu aspoň trochu pohnout.) Musíš spát. Vyčítal bych si, že jsem tě vzbudil. (Natáhnu se pro něj a stáhnu ho k sobě. Zachumlám se i s ním do spacáku.) A spát! Povinně.
Petr: (Začnu kroutit hlavou. Právě jsem usoudil, že tohle není fér a řeknu to taky nahlas. Nemám rád, když obzvlášť v takovéto situaci nemůže být po mém.) Nedonutíš mě. (Zamumlám. Je to čistě jen o tvrdohlavosti. Musím na něj přece dohlížet. Když ale cítím jeho sevření... vážně nevím, zda to vydržím. To teplo je krásné, na spaní velice vhodné.)
Alan: Tak já spát hodlám, a ty klidně počítej ovečky. (Pousměju se, líbnu ho na nos a stočím se mu v náručí.) Děkuju, anděli.
Petr: Děkuješ? (Zasténám. Měl by mi nadávat. Skloním hlavu a zabořím obličej do jeho vlasů.) Krásné sny, Alane.
Alan: (Probudím se a zkusím se trošku pohnout. Nic necítím, což je zřejmě dobře. Nicméně necítím i jistou část těla. Ruku, od ramene až k prstům. Podívám se vedle sebe. Je tam. Petr. Vedle mě a má ruka pod ním. Ou, to budou křeče až tohle někdy rozhýbu. Moje chyba. Opatrně se nadzvednu. Jemně odsunu cíp spacáku a pohladím ho po hrudi. Chvíli na něj zasněně koukám. Ruka ať si klidně třeba upadne. Je tu on. Těsně vedle mně a já si to užiju, ať se děje cokoliv.)
Petr: (Trochu se zavrtím. Ve spánku se usmívám. Zdál se mi další sen, znovu tak hezký, což je zvláštní. Své sny si většinou nepamatuju a když ano, převážná část je nehezká.)
Alan: (Opatrně ho obejmu, přitáhnu k sobě a ruku vyprostím. Snažím se ho nevzbudit. Vzbudit bude potřebovat moje ruka. Klika, že to byla levá. Opatrně ho zase položím, trochu procvičím ruku a prohlížím si jeho tvář. Je vážně tak nádherný. Spí a usmívá se. Skloním se k němu a zlehka ho políbím. Jen tak trošičku se mu otřu o rty. Pak tvář, lícní kosti a pak lehce postupuju po hraně čelisti až na krk. Je vážně dokonalý. Má tak jemné rysy. Tak dokonale hebkou kůži. A tak nádherně voní. Ještě trošku odhrnu spacák. Jemně nadzvihnu jeho tričko a dotknu se kůže na břichu. Přimhouřím oči. Já z něj vážně umřu.)
Petr: (Můj krk. Rozespale rozlepím oči a zadívám se, co je příčinou toho šimrání. Když si všimnu Alana, na chvíli ztuhnu. Potom téměř okamžitě, vlivem jakéhosi zvláštního popudu, oči znovu zavřu. Když ucítím jeho ruku na svém břiše, málem si prokousnu ret. Nakonec to nevydržím.) Řekl bych, že už jsem vzhůru. (Vydechnu. Cítím se rozporuplně.)
Alan: Hmmm... (Brouknu trochu překvapeně. Nepovedlo se.) To není zrovna dobře, nezkusíš ještě usnout? Byl by to fajn nápad, nepotřebuju tě zrovna při smyslech, víš? (Zasměju se, tričku mu povytáhnu trošku výš a skloním se k němu. Tak facku jsem nedostal, ani mi nenadává a dokud tak neučiní, pokračuju dál. Lehce políbím pokožku kolem pupíku a ozkouším ji jazykem. Jemná a velmi chutná. Spokojeně se usměju.)
Petr: Právě jsem byl probuzen a usínat znovu se mi doopravdy nechce. (Řeknu potichu. Připadám si jako dřevo, chvíli nejsem schopen žádného pohybu. Potom se ale pohnu. Zvednu ruku a vpletu prsty do jeho vlasů. Jemně je pohladím. Potom se nadechnu a co nejpevnějším hlasem řeknu, aby přestal. Nejsem zvyklý na tyto ranní šoky, ještě jsem v jeho blízkosti nespal. Možná mě to rozladilo. Jen trošičku.) Měl by sis vzít prášek. Ani jsi neřekl, jak ti je...
Alan: (Odtáhnu se, mírně zklamaně. Nechce, abych se ho dotýkal.) Jsem v pohodě, naprosto. Za jak dlouho hodláš vyrazit? (Natáhnu se pro oblečení a začnu se oblékat.)
Petr: Dobře. To rád slyším. Hned jak to tady sklidím a nasnídáme se. Rád bych byl večer doma. (Stáhnu si tričko do původní polohy a posadím se. Tvářím se nečitelně. Poskládám svůj spacák, složím deky a potom začnu hledat nějaké jídlo.)
Alan: (Pustím se mlčky do skládání svých věcí. Sroluju spacák a nacpu ho do batohu. Tvářím se neurčitě, mírně zahloubaně. Přemýšlím nad tímhle výletem. Proč si mě tak odmítá pustit k tělu? Tohle přece nebylo nic... nic tak nebezpečného. Prohrábnu vlasy a vyhrabu se ze stanu.)
Petr: (Já mezitím vyhrabu jen nějaké sušenky. Copak jsem toho nevzal víc? Překvapeně studuju dno svého batohu, ale vážně tam nic nenajdu, takže když se dostanu ze stanu, tvářím se mírně provinile. Uvědomuju si taky, že jsem ho odmítl a začíná mě to celkem dost mrzet. Bylo to jen překvapení. Po tom snu by rozhodně nebylo dobré, kdyby v něčem takovém pokračoval. Nemusel bych to vydržet. Už tak jsem si připadal vrcholně trapně.)
Alan: (Už mám sbaleno, takže vyklidím stan a začnu ho bourat. Mlčím, pořád mám pocit, že jsem provedl něco hrozného. Neustále anděla budím, nedopřeju mu chvilku klidu. Jsem hrozná osoba. Otočím se na něj a radši se začnu znovu věnovat stanu. Je mi z toho úzko. Snad jsem nic nepokazil. Nebo aspoň ne moc.)
Petr: (Hodím batoh na zem. Tak dost, pohnojil jsem to. Dojdu k němu a na chvíli ho zastavím. Přitisknu se mu k zádům a lehce ho obejmu okolo pasu.) Promiň... (Zašeptám. Je hrozné, že se mnou nemluví.)
Alan: (Překvapeně pustím tyče.) Petře? Co? (Strnu. Je to příjemné, že se mě taky jednou dotýká on. Asi už z toho šílím. Tlačím ho třeba někam, kde být nechce. Moc spěchám, ale nemůžu si pomoct.) Nemáš se za co omlouvat.
Petr: Ale mám. Měl bych se omluvit za spoustu věcí. (Na chvíli se odmlčím, potom ho víc sevřu.) Dnes ráno, jen mě to... překvapilo. Omlouvám se. (Zopakuju. Zemřel bych, kdyby mě nechal. Myslím to doslova.)
Alan: Anděli... (Vydechnu, otočím se, abych ho mohl sevřít v náručí.) Byla to má chyba. Moc na tebe tlačím. Neměl jsem právo. (Zlehka ho políbím do vlasů.) Měli bychom pomalu vyrazit. Ty musíš zítra do práce a já mám také svoje povinnosti.
Petr: (Náhle se zatvářím ještě provinileji.) Myslel jsem, že si dáme snídani.. (odvrátím pohled.) Našel jsem ale jen sušenky. Měl by sis je vzít. Potřebuješ sílu na cestu. (Vyhrabu je z batohu, když uvolní stisk a podám mu je.) Je to zvláštní. Opravdu jsem měl pocit, že jsem toho bral víc.
Alan: V pořádku. (Pousměju se.) Nemám po té noci vůbec chuť, tak si s tím nedělej hlavu. (Vrátím se k balení stanu.)
Petr: (Povzdechnu si. Tak ty sušenky zase schovám. Batohy potom oba vezmu a vrátím se ke svému kolu, kam je připevním. Potom do nich ještě nějak vpletu ten stan a budeme moci jet. Otočím se na něj. Mám nádherný výhled na jeho... záda. Líbí se mi to, velmi.)
Alan: (Povzdechnu si a vrátím se ke kolu.) Tak mě veď.
Žádné komentáře:
Okomentovat