První rande Petra a Alana dopadlo dobře. Dneska se v ději trošku posuneme... O pár dní, no vlastně o celý měsíc. Tentokrát rande vymyslí Petr a Alan mu bude sotva stačit. Ale abyste si nemysleli, Alan není žádný salát, tudíž vše ponese s hrdostí a noblesou. Nebo se o to bude aspoň velmi snažit. Každopádně... Alan je velmi vynalézavý a tak nikdy neváhá zneužít situace... Ale Petr se zase jen tak nedá... Tak tu máme další rande... Sportem ku zdraví!
Tentokrát to bude dlouhé rande, takže touto "kapitolkou" ještě nekončí...
A jelikož je díl dlouhý, tak jsem byla nucena, udělat ho na dvě části...
Petr: (Zrovna ukazuju na jeden úžasný dva kilometry dlouhý "kopeček".) Vidíš to? (Usměju se. Tvářím se, jako bych nebyl ani trochu unavený, i když jsme už ujeli pěknou řádku kilometrů a další ještě ujedeme. Asi takhle. Rozhodl jsem se, že Alana pozvu na menší výlet na kolech. Už asi třikrát mě někam pozval on a vždy se jelo autem, tak jsem si říkal, že by to mohla být příjemná změna. Pevně doufám v to, že se mu to taky líbí, tak jako mně. Zrychlím a započnu cestu ke zdolání tohoto kopečka.) Na vrcholu zastavíme. Je odtud krásný výhled na krajinu. Určitě se ti to bude líbit.
Alan: Určitě... (Zopakuju a mám pocit, že vrcholu se nedožiju. Už žádného a nikdy. Byla pěkná blbost souhlasit s takovým výletem. Já, absolutní nesportovec. Už cítím každý sval v těle a připadá mi, že brzy zemřu vyčerpáním. Ale nedokázal jsem tu jeho nabídku odmítnout. Možná jsem doufal, že to nebude tak zlé. A teď zase nemám to srdce mu tenhle výlet kazit. Tak se přemáhám a přesvědčuju, že tohle je máček a že to lehce zmáknu. Kéž by aspoň fungovala síla vůle. Ale i ta začíná pomalu odmítat. Jestli tohle přežiju, tak si vážně pogratuluju. Supím za ním a mám pocit, že mi za chvíli vyskočí plíce a s kňučením někam utečou.)
Petr: (Asi v půli kopce zastavím. Je to hloupost, normálnímu člověku by se doopravdy špatně zase rozjíždělo, ale pro mě to bude hračka. Chci se jen podívat, kde skončil Alan. Musím se široce usmát, když vidím ten výraz. Na tom kopci mu dopřeju krátkou pauzu, pak už je to stejně jen dolů, tak to snad bude dobré. Uvažuju o tom, jestli ho moc nehoním, ale myslím, že jinak by nesouhlasil s celodenním výletem. Budu se ho muset večer zeptat. Podívám se na své zadní kolo, ke kterému jsou připevněny dva batohy. Zapomněl jsem dodat, že dnes stanujeme. Chtěl bych mu ukázat něco, kam se autem nedostaneme a byla by škoda nevychutnat si to. Já tam byl už několikrát a pokaždé jsem byl moc spokojený. Háček je v tom, že se to za ten jeden den prostě nedá zvládnout, takže budeme muset přestanovat. Počkám, až mě dojede, abych se mohl připojit k jeho boku a vyjedu za ním.) Už jen kousek... (podpořím ho. Uznávám, že tenhle kopec je na vyjetí docela těžký, rozhodně se to neobejde bez toho, aby se člověk zadýchal.)
Alan: (Vážně si teď upřímně přeju umřít. Petr mě zničí. Nejspíš už mě má dost a chce mě zabít. Tenhle kopec bude moje smrt. Nasadím soustředěný výraz a opřu se do pedálů, buď zhynu nebo ten kopec pokořím. Vidím to na první možnost, ale nesmím se před Petrem moc ztrapnit. Všechno mě bolí. A nejvíc zadek. Pár dní si nejspíš pořádně nesednu. Ve chvíli, kdy se ke mě připojí, už nejsem jen zadýchaný, ale funím jak parní lokomotiva. Musí ze mě mít děsnou srandu... Ale zase na druhou stranu. Kdy se mi poštěstí takhle naprosto nevinně očumovat jeho krásné pozadí. A když si v pedálech ještě stoupne, mám hodně velké problémy s tím, abych neskončil v příkopě.)
Petr: (Několikrát se musím kousnout do rtu, abych se skoro u konce toho kopce nezačal smát. Asi mám na něj špatný vliv, takže to udělám jednoduše. Prostě pořádně šlápnu do pedálů a na jedno to vyjedu. Zůstanu na vrcholu a hledím dolů za ním, mírně zadýchaný. V zimě se tak moc na kole jezdit nedalo, takže jsem si ještě nestačil úplně zvyknout. On je na tom ale - zdá se, podstatně hůř. V jedné chvíli mi ho přijde i líto. Ano, bude to delší přestávka. Než ke mně dorazí, vytáhnu z brašen pití a slezu z kola. Postavím ho ke krajnici u trávy, ale stejně nemám čeho obávat. Tady žádná auta nejezdí, je to vhodné tak maximálně pro ty cyklisty. Proto návrh kola.)
Alan: (Dosupím na vrchol. S kolem si moc hlavu nelámu, nechám ho položené u kraje a zhroutím se kousek od silnice do trávy. Sotva popadám dech a mám pocit, že už nikdy nevstanu. Zavřu oči, snažím se vydýchat a uklidnit se. Ale jsem na sebe pyšný. Zvládl jsem to. Sice už někdy v půlce jsem měl chuť ten kopec vyjít, ale zvládnul jsem to. Fakt jsem to dokázal.)
Petr: (Vezmu jednu lahev s pitím a zamířím k němu. Mám krásný výhled. Zůstanu stát nad ním a chvíli ho sledovat. Nakonec se k němu sehnu, flašku s pitím stále v ruce. Počkám, až se trochu vydýchá.) Jsi dobrý... (zašeptám a pousměju se.)
Alan: Hlavně jsem na odpis... (Zaskuhrám a pokusím se posadit. To se mi nepovede, tak zase klesnu do trávy.) Budu potřebovat chvilku, než se trochu vzpamatuju. Nevadí? (Kouknu na něj zkroušeně.)
Petr: (Zakroutím hlavou.) Říkal jsem si, že si tady dáme takovou menší pauzu. Pamatuj, že nikdy to není tak hrozné, aby to nemohlo být ještě horší. I tak... díky, že jsi to pozvání přijal. Jsem rád... snad to nezanechá nějaké trvalé následky. (Vtisknu mu do ruky pití.) Vedeš si moc dobře, opravdu...
Alan: Tím chceš naznačit, že mě čeká ještě něco horšího než tohle? (V očích se zračí strach.) Ty už mě nemáš rád, že jo? (Vezmu si to pití, s námahou se vyhrabu dosedu a opřu se o Petra. Napiju se a zavřu oči.) Víš, že bych pro tebe udělal skoro všechno na světě, ale prosím, už žádný kopec. (Otřu se o něj upocenou tváří. Připadám si, jak kdyby mě někdo polil. Můžu zdechnout vedrem a vůbec si nepřipadám příliš ve své kůži.) Nebo aspoň už ne dnes.
Petr: (Zasměju se a pohladím ho po vlasech.) Ne, neměj strach. Teď už to bude skoro pořád jen z kopce. Pokud ještě nějaké budou, tak jen minimálně... tenhle byl nejhorší. (Skloním hlavu k jeho uchu.) Nezapomeň ale, že zítra nás čeká cesta zpátky. To, co si tady sjedeš, budeš muset zítra zase vyjet. Existují ještě dvě cesty, ale ty jsou ještě horší... (znovu ho pohladím, ten jeho pohled je přímo pohled pro bohy.) Ty to ale zvládneš...
Alan: (Jen tiše zaúpím.) Začínám tě vážně podezřívat, že už ti na mě nezáleží a chceš mě zničit. (Natáhnu ruku, vpletu mu prsty do vlasů a přitáhnu si ho k sobě.) Potřebuju trochu... dopping... (Zašeptám a lehce ho líbnu na rty.) Nebo to nezvládnu.
Petr: Ale to víš, že záleží. Zvykneš si na to, uvidíš... (zašeptám potichu a volnou rukou přitáhnu jeden z batohů. Chvíli v něm hrabu a vyhrabu tatranku. Dám mu ji.) Na... po menší dávce cukru ti bude hned líp. Je to vyzkoušený.
Alan: (Hraně si povzdechnu.) Zrovna tenhle typ cukru jsem neměl na mysli. (Jemně se mu probírám vlasy, ikdyž se mi trošku klepe ruka. Vážně si připadám totálně vyšťavený.) Musím tě vážně hodně milovat, když podnikám takový očistec. (Opřu si hlavu o jeho rameno a zavřu oči.)
Petr: Očistec? (Rozesměju se. Tatranku na chvíli zase schovám.) Ale Alane. Vidíš to moc dramaticky. (Kousnu se do rtu a dlouze se na něj zadívám. Vypadá vážně celkem hotově. Trošku zalituju toho, že jsem to navrhoval.) Omlouvám se. Kdybych věděl, jak to na tebe bude působit, nikdy bych to nenavrhnul.
Alan: To je v pořádku, anděli. (Obejmu ho kolem pasu.) Jsem tu s tebou rád. Jen nejsem na takové výlety zvyklý. Ale časem si zvyknu.
Petr: (Položím mu ruku na tvář a chvíli sleduju jeho oči. Potom se usměju a kývnu.) Dobře. Příště vyberu nějakou nenáročnější trasu někam jinam. Ale teď... už jsi to trochu vydýchal? Rozhlédni se...
Alan: (Přikryju jeho ruku svou dlaní a propletu prsty. Jemně se otřu o jeho dlaň tváří a nechám ji tam.) Je tu krásný výhled. (Zašeptám. Stáhnu ruku a jemně si pohrávám s jeho prsty.)
Petr: (Usmívám se a nechávám ho pohrávat si. Je to moc hezké.) Ještě pořád jsi neviděl to hlavní. (Zašeptám potichu, trošku tajemně. Pevně doufám v to, že se mu to bude líbit.)
Alan: To je pravda... ještě jsi se nesvlékl... (Zasměju se a těsněji ho k sobě přivinu. Už mi trochu otrnulo.) A že to bude určitě osmý div světa. (Dobře, začínám na to myslet čím dál víc. Na něho. Na jeho tělo. Na jeho nahé tělo. Chtěl bych ho malovat, chtěl bych se ho dotýkat a chtěl bych ho pomilovat. Ani nevím, co dřív. Ale rozhodně všechno.)
Petr: (Líbnu ho na tvář.) Tohle jsem zrovna nemyslel. (Směju se.) Budeš si muset ještě chvilku počkat. Myslím, že pohled na to bude stát za víc než pohled na mě, uvidíš. Snad se ti to bude líbit. (Cítím, že už působí mnohem čileji, ale rád ještě chvíli zůstanu v jeho sevření. Snad ta další cesta proběhne rychleji, vážně se jede převážně z kopce. Má to tak trochu svůj důvod.)
Alan: No nevím, to je velmi diskutabilní a záleží na úhlu pohledu. Myslím, že tebe jen tak něco nepřekoná. A trvám si na tom, anděli. (Pousměju se. Pak posbírám trochu síly a povalím Petra do trávy. Trochu na něj nalehnu a shrnu mu vlasy z očí. Opírám se o něj jen trochu. Částečně na něm ležím. Můžu si tak položit hlavu na jeho hruď. Opřu se bradou a zadívám se mu do očí. Sjedu bříšky prstů po jeho nose.) Jsi vážně krásný. Chtěl bych tě malovat.
Petr: (Zůstanu na něj trochu zaraženě a trochu překvapeně zírat. Dech se nepatrně zrychlí...) malovat... mě? To myslíš vážně? (Zeptám se tiše. Vnímám ho docela dost intenzivně.)
Alan: Ano, myslím to vážně. Myslím to smrtelně vážně. Chtěl bych tě namalovat. (Přitáhnu se blíž a líbnu ho lehce na nos.) Jsi dokonalý. Byl bys krásný model pro anděla. (Zase se lehce odtáhnu, dlaní ho hladím po paži.) Líbí se mi tvůj úsměv. Je nádherný. Je tak moc nádherný a upřímný.
Petr: (Přivřu oči. Jeho slova hladí přímo moji duši.) Dobře Alane. Budu ti rád stát.. modelem... je to pro mě pocta. (Řeknu potichu. Po jeho posledních slovech se automaticky usměju a oči zavřu úplně. Ještě chviličku. Začínám mít pocit, že jsem pěkně zlenivěl. Vnímám jen jeho doteky na své paži. Víc mi nechybí.)
Alan: No nevím. (Pousměju se a zadívám se mu do tváře.) Ještě jsem se nezmínil o tom, že by to byl akt... (Jsem vážně ďábel, hodlám tu svádět anděla k hříchu. Ale nemůžu si pomoct. Úplně ten obraz vidím. Odpočívající anděl. Nahý. Vystavující své tělo teplým slunečním paprskům. Mírně ospalý výraz ve tváři. Zavřené oči a ruku lehce přes obličej, aby nebylo hned poznat, kdo byl tak odvážný a pózoval mi nahý. Vydechnu. To by byla nádhera. A já bych celou tu nádheru pozoroval a tvořil. Mohl bych si k němu přisednout. Lehce pohladit, políbit. A dívat se... A pak ty konce. Potupné ulevení si od tlaku ve slabinách ve skrytu koupelny.) Nevadilo by ti to?
Petr: (Otevřu na něj oči, které se okamžitě zalesknou mírnými rozpaky.) Akt mě... (chvíli sleduji jeho pohled. Vypadá tak zasněně, mohl bych snad odpovědět něco jiného než ne? I když představa, že se mu ukážu nahý a on bude zkoumat mé tělo tím svým pohledem, že to bude nanášet na plátno a... tak... do tváří se mi hrne více a více tepla.) Popřemýšlím nad tím. (Řeknu nakonec. Na něco takového bych se musel připravit. Chce to pěkný kopec odvahy a odhodlání.)
Alan: Dobře, to mi stačí. (Pousměju se a sleduju, jak nabírá do tváří nach. Nakloním se a jemně ho líbnu nejdřív na jednu a pak na druhou.) Nemusíš se červenat... Jsem profesionál. Odpřisáhnu ti, že té situace nezneužiju a budu se chovat jen jako malíř. Nic jiného v tom nebude.
Petr: (Zadívám se na něj.) Můžeš se klidně chovat jako ten nejvážnější malíř na světě, ale pro mě jsi to stále ty. A když už nic jiného... (natáhnu ruku a jemně mu s ní přejedu po tváři.) Oči člověka vždy prozradí. (Nakonec nad tím zakroutím hlavou, už zase se usmívám.) Měli bychom se vydat na cestu.
Alan: (Zaúpím.) Tak zrovna tohle jsem teď slyšet nechtěl. (Nakloním se a líbnu ho a pak i jemně kousnu do spodního rtu.) Večer mě ale budeš muset dát dohromady. Tohle mé staré tělo nemůže vydržet. (Trochu s námahou se protáhnu a vstanu. Podám mu ruku, abych mu pomohl taky vstát, když už jsem ho tak valchoval na zemi.)
Petr: (Přijmu jeho ruku a dostanu se na nohy.) Tvé staré tělo to určitě uvítá. No tak, Alane, vždyť pojedeme skoro pořád z kopečka. Uvidíš, že to nebude tak hrozné. (Skloním se ještě pro batoh a znovu si ho připevním dozadu na kolo. To jeho jsem musel nechat odlehčené. Kdyby s tím měl táhnout ještě stan, obživu a náhradní oblečení, asi by mi vážně vypustil duši. To bych velice nerad.)
Alan: NO dobře, ale pak budu pár dní naprosto nepoužitelný. (Pokrčím rameny. Ale je pravda, že s ním bych šel třeba i do horoucích pekel, jen abych mohl být s ním. A tenhle tělocvik podstupuju jen proto, abych byl s ním. Nikdo jiný by mě k tomuhle nedonutil. A on mě ani nutit nemusí. Znechuceně dojdu ke kolu a zvednu ho.) Budu pak vyžadovat speciální péči.
Petr: Speciální péči? (Pozvednu obočí.) Máš na mysli něco konkrétního? (Zaregistruji ten jeho výraz a musím se vesele zasmát.) Proboha, proč se na to kolo tak díváš? Vždyť ti nic neudělalo... (šlápnu na pedál a přijedu k němu.)
Alan: Ale není to ani můj kamarád... (Pokrčím rameny.) Ano, a mám něco konkrétního na mysli. (Pousměju se.) Večer, anděli, ano?
Petr: (Zastavím u něj a láskyplně přejedu rukou po řídítkách svého kola.) Ano, to samozřejmě chápu. Proto se tváříš, jako bys z toho kola nejradši nadělal šrot. (Odtáhnu ruku od svých řídítek a pohladím ho po ruce, ještě než vyjedu.) Nejezděme moc rychle. Přece jen je tu jisté nebezpečí toho, že v cestě něco bude a při sjíždění kopce by se pád nemusel vyplatit. Nerad bych, aby se ti něco stalo. (Vrátím ruku zase na místo.) Takže můžeme?
Alan: Konečně se budu moct jen vézt a zase musím brzdit? Ale dobře, pro tebe. (Kývnu a nasednu. Pocítím zas nepříjemný pocit. Otlačenej zadek. To bude těžké. Povzdechnu si a zamířím dolů.)
...
Žádné komentáře:
Okomentovat