Tak, právě jsem v eufórii z velmi dobrého výsledku zkoušky... takže vám taky udělám radost. Rozhodla jsem se Od začátku publikovat tedy dvakrát týdně a to v úterý a pátek. Zatím to budete muset chvíli vydržet jen s touto povídkou. Na dalších se pracuje a nebo pracovat začne.
Navíc upozorňuju, že tato povídka není betována, jelikož mě hrozně baví držet Janču v nevědomosti, jak to bude dál... a že už máme napsaných 18 kapitol a nejsou vůbec kratičké... A pozor, nejste na to sice ode mě zvyklí, ale prostě to musím prásknout. Bude tam i jedna kapitolka popisující jejich první noc... Ano, pokračila jsem až takhle daleko... Dana je totiž výborná spoluautorka a dává si velmi záležet... Takže... prosím, komentujte... Oni vám prstíčky neupadnou, ani nezdřevění, že? A nás koment vždycky velmi potěší...
Tak a copak se odehraje dneska? Tak první polibek mají šťastně za sebou. Nicméně se potřebují z takového nečekaného zážitku trošku vzpamatovat. Hlavně Alan... ale rozhodně nenechá svého anděla dlouho čekat...
Petr: (Chvíli mi připadá, jako bych byl ve snu. Ten značně elektrizující pocit projde celým mým tělem a zakotví až v konečcích prstů. Nikdy bych neřekl, že to bude takhle úžasné, podobnou přitažlivost jsem nikdy s nikým necítil. Když ucítím jeho sevření okolo svých zad, rezignovaně vzdychnu. Asi jsem se zbláznil. Je to skoro jako znovuzrození. Jako bych při tom jediném polibku najednou začal plně žít. Jsem ztracený.)
Alan: (Konečně se mi podaří nabrat trochu ztracené rovnováhy. Trošku se od něj odtáhnu. Mírně zmatený vlastními pocity. Zadívám se mu do očí. Z té blízkosti je to skoro smrtelné. Chtěl bych takhle umírat. Každou minutu. Každou sekundu. Tisíckrát denně. Zvládnu se konečně nadechnout. Konečně. Mozek zase dostává nutný kyslík.) Petře... (Vydechnu ještě a znovu se utopím v jeho blankytném pohledu.)
Petr: (Když se odtáhne, zůstanu trochu omámeně zírat. Ještě pořád mě to nepřešlo. Pořád cítím chuť jeho rtů, dokážu si naprosto přesně vybavit jejich teplotu... horké a žádoucí. Bože, chraň mě.) Já... (přešlápnu. Nevím, co říct. Nechci se omlouvat, bylo by to bezpředmětné. On mi to oplatil, líbilo se mu to... vážně se mu to líbilo! Vím, že jsem to přepísknul a dovolil si až moc, ale nelituju toho. Nakonec se nadechnu a osvětlím mu, proč jsem to udělal. Už to nešlo jinak. Dokonce se i omluvím, pokud mu to vadilo... i když jsem to předtím neměl v úmyslu.)
Alan: (Omlouvá se? To vážně nechápu... jen na to zavrtím hlavou. Musím se hlavně uklidnit. Trošku stáhnout ten splašený běh srdce. Pustím ho úplně a poodejdu od něj kus dál. Snažím se na něj moc nekoukat. Pořád ještě cítím... jeho. Rty napuchlé a volající po přídavku. Ne, teď vážně ne.) Myslím, že... že bych měl jít.
Petr: (To mě trochu zasáhne. Věděl jsem... ne, myslel jsem... nebo jen doufal? Doufal jsem, že se mu to líbilo. Jako kdybych si jen namluvil, že mi ten polibek oplatil. A oplatil mi ho vůbec? Proboha, taky bych se potřeboval uklidnit. Zvednu k němu pohled a zadívám se mu vážně do očí. Chápu... jen přikývnu.) Ovšem. Nic tě tu nedrží. (Řeknu to trochu bezvýrazně. Ale co jsem taky mohl čekat..)
Alan: (Zadívám se na něj. Taková náhlá změna? Proč? Přejdu k němu, už trošku uklidněný. Tep se zdá být na únosné hranici a dech se už zklidnil taky. Nechápu, proč se tváří tak smutně. Copak nevidí, co se mnou dělá jeho přítomnost? Mám chuť ho nějak utěšit. Vyloudit na jeho tváři zase ten kouzelný úsměv. Přiblížím se těsněji k jeho tělu. Dbám na to, abych se ho nedotýkal. Natáhnu ruku. Jemně přejedu po tváři a zajedu prsty do vlasů. Pousměju se.) Usměj se, anděli.
Petr: (Teď si připadám poněkud hloupě. Měl bych od základů překopat svůj způsob myšlení. I když, možná bych se tak nechoval, kdyby mi na tom tak moc nezáleželo. Stačí menší náznak nějakého odporu nebo vzdálení se a už kreslím čerta na zeď. Když se mě znovu dotkne, pohled se rozšíří údivem. Po tom, co řekne, se mi málem podlomí kolena. Připadám si jako nějaká náctiletá puberťačka a ne rozumný a vážný učitel výtvarného umění. Dobře, možná to s tou vážností trochu přeháním. Po těch slovech ale... musím udělat, co chtěl. Rty se pomalu rozšíří do šťastného úsměvu.) Myslím, že tohle oslovení je hodně přeceňováno... (Vydechnu. Anděli. On mě opravdu usmrtí.)
Alan: (Ten úsměv se mi tak líbí. Zabíjel bych pro něj. Lehce přejedu palcem po těch dokonalých rtech. Nakloním se k němu.) Nemyslím si... (Zašeptám a děsím se vlastní odvahy.) Jsi anděl. (Opatrně se od něj odtáhnu.) Musím jít, mám ještě práci... ale... zavolám... zase se uvidíme... brzy, ano?
Petr: (Přemýšlím, že kdybych na tom zapracoval, asi bych překonal světový rekord v zadržování dechu. Chvíli jsem měl pocit, že pod jeho rukama prostě rozteču. Jako kdyby moje duše toužila být co nejblíž u té jeho tak zoufale, že se chce naprosto vzdát samotného těla. Znovu mi chvilku trvá, než se vzpamatuju. Budu si muset zvykat na ty "šoky", ovšem pokud ještě něco takového nastane.) Určitě. Já, promiň, neuvědomil jsem si, že musíš ještě... pracovat. Příště mě upozorni hned. (Plesknu se do čela, co to tu melu...) Budu rád, když zavoláš. (Už nejsem nervózní. Jen se znovu lehce pousměju.)
Alan: Upozornit na co? (Pousměju se. Jeho rozpaky se mi tak moc líbí. Je jako dítě. Pocítím takovou touhu ho chránit. Sevřít v náručí a už nepustit. Nikomu nedovolit přiblížit se k němu. Přimhouřím oči, abych se trošku uklidnil. Proč mi trhá vnitřnosti jeho smutný výraz? Proč mám radost z jeho úsměvu a nemůžu se ho nabažit? A proč mě jediný letmý dotyk nabíjí elektřinou?) Netrap se tím, já nejsem vázaný pracovní dobou... já jen... prostě... (Fajn, mumlající trouba je na světě.) … měl bych jít... už jsem tě připravil o spoustu času... a... určitě se musíš taky připravovat do školy... a... já se ozvu... zavolám a nebo mi zavolej ty, kdybys chtěl... kdykoliv... ty kdykoliv, ano? (Pousměju se. Jsem žvatlající idiot.) Já... ozvu se... (Zopakuju ještě několikrát a radši zase poodstoupím.)
Petr: To je pravda... (připustím. Momentálně jsem ale zaujatý tím, jak se mnou mluví. Můj úsměv se ještě rozšíří. Zdá se mi to, nebo je taky trošku... nervózní?) Určitě ti zavolám v nejbližší možné chvíli, zítra pracuju docela dlouho. Tak... (zarazím se, nechce se mi loučit. Proč se mi nechce loučit? Možná proto, že pak budu mít hrozně moc času na přemýšlení a to nevěstí nic dobrýho. Zatřepu hlavou. Ne. Musím ho pustit, i když má volnou pracovní dobu, přece jen někdy pracovat musí. A těžko bych mu dokázal zabránit v odchodu...) Tak se tedy uvidíme... příště. Rozhodně zavolej... klidně v polední přestávce... nebo kdy chceš... (ah, jsem tupec. Musí si to o mně myslet, vždyť žvatlám skoro hůř než on. Raději ustoupím ke dveřím a odemknu. Čerstvý vzduch, klíč ke vzpamatování se. Bingo.)
Alan: (Přinutím své tělo k pohybu vpřed. Poslouchá? Zvláštní. Projdu kolem něj a zastavím se.) Ehm, já... děkuju... za... no, za velmi zajímavě strávený den... Já se ozvu... Určitě... (Zadívám se na něj a neustále mám potřebu opakovat, že zavolám. Pak se k němu rychle skloním, protože už to nemůžu dál vydržet a ukradnu si jeden polibek. Připadám si jako zloděj, jako kacíř, když se letmo dotknu jeho rtů těmi svými. Stejně rychle se odtáhnu. Zamumlám ahoj a radši fofrem vypadnu, než mě přemůže touha po něčem víc.)
Petr: (Asi znovu sním. Opřu se o rám dveří a sleduju ho, jak odchází. Bezmyšlenkovitě si přejedu prsty po rtech. Určitě se mi to musí zdát. Má rád... mě? Zakroutím hlavou a zavřu dveře. Opět se vracím k těm svým myšlenkám. Určitě mě má rád a já... moc se těším na zítřejší den....)
Domů skoro doběhnu. Inspirace. Musím malovat. Málem zalomím klíč v zámku vchodových dveří, rychle vběhnu dovnitř a zabouchnu za sebou dveře. Jen skopnu boty, shodím bundu a vyběhnu do ateliéru. Pustím si Mozartovo Andante a popadnu paletu. Už vím, jak dokončit obraz. Už vím. Přimhouřím oči a pustím se do práce. Ještě pořád mě pálí rty od toho polibku. Krásný pocit. Takový už jsem dlouho nepocítil. Jestli vůbec někdy. Je to nádhera... maluju a maluju. Broukám si melodii a ani si neuvědomím, kolik je hodin. Strávil jsem tím tolik času.
Hotovo. Unaveně se protáhnu a zamířím do sprchy. Oblečení nechám jen tak povalovat a vlezu si pod vodu. Nechám kapky vody mazlit se s kůží a najednou si připadám unavený. Zastavím vodu, omotám se velikou osuškou a jen tak zamířím do ložnice a spadnu do postele.
Chvíli se dívám do stropu a přemýšlím. Pak se natáhnu na stolek pro telefon a aniž bych si uvědomoval, kolik je hodin, vytočím jeho číslo.
Ležím v posteli a sleduju svůj výtvor. Oči se třpytí.. radostí. Ten obraz ho vážně zdaleka tak nevystihuje, ale mám aspoň něco, co ho zčásti připomíná. Vlastně si připadám trochu hloupě. Nepočítám, jak dlouho už tu tak ležím a sleduju ho, ale myslím, že už dlouho. Musím na to myslet, pořád. Prostě mi nejde usnout, dnes se mi to nepovede ani zázrakem.
Slyším vyzvánění mobilu, jakoby zdálky, i když můj stolek stojí maximálně metr od postele. To je tak, když máte velký řeči, v mým případě myšlenky. Jasně, že jsem zachrápal, ale jak se zdá, ne moc na dlouho. Ztěžka natáhnu ruku po mobilu a bez toho, abych rozlepil oči, přijmu hovor.
Alan: (Vydechnu, když uslyším jeho hlas. Jen letmo se podívám na hodiny a prokleju se. Tolik? Nejspíš jsem ho probudil. Sakra.) Petře? Ahoj... to jsem já, Alan.
Petr: Alan? (To mě přiměje okamžitě obživnout... tedy... v rámci možností. Potlačím zívnutí a zachumlám se víc do deky.) Ahoj, Alane... (v mém hlasu jde slyšet úsměv, jakoby. Jsem ještě trochu omámený spánkem, takže toho moc nenamluvím, ale jsem jen rád, že zavolal.)
Alan: Vzbudil jsem tě? To mě moc mrzí... (Rád bych ho viděl. Tak moc. Musí být naprosto kouzlený. Jak tam leží na posteli a zívá. Ošiju se. Nejradši bych byl v posteli s ním.) Slíbil jsem, že se ozvu. Jen mi nedošlo, kolik je hodin. Zlobíš se?
Petr: Ne, vůbec ne. (Zašeptám do mobilu a potlačím další zívnutí.) Nevadí mi to, jsem rád, že voláš. Já... zrovna... (zadívám se na knížku na stolku) ...četl. Pročítal jsem si knížku o moderních dílech a nějak u toho zaspal. Nevěřil bys, co v dnešní době kreslí za hlouposti... (dobře, už jsem trochu vzbuzený. Povysunu se do sedu, abych znovu neusnul a sevřu mobil pevněji.)
Alan: Vážně a copak? (Pousměju se a pohodlněji se rozvalím na posteli. Mokrý ručník odhodím. Studí. Přes nahé tělo přehodím jen deku, než mě začne obcházet zima.)
Petr: (Druhou rukou se natáhnu po knížce a otevřu ji hned na první straně.) Tak třeba... jsou tady "Tři azbestové kuličky za úplňku v lednu". Nádhera. Tři spojené čáry a do nich vetkané tři černé tečky. Hodnota obrazu dva tisíce korun. Tak mě napadá, že v dnešní době může malovat každý pitomec, který štětec neviděl ani z dálky. (Hodím knížku zpátky a zasměju se.) No, alespoň k něčemu jsou tyhle knížky užitečné...
Alan: (Rozesměju se pobaveně.) Díky... je dobré vědět, co si o mém oboru myslíš.... (Přendám mobil do druhé ruky a volnou si podepřu hlavu.) Ale věř mi, že já malbu vážně vystudoval...
Petr: (Vydechnu.) Ty ale patříš do úplně jiné kategorie... tohle přece.. (zakroutím hlavou. Jeho obrazy miluju.) Já jen... (aah, nějak jsem se do toho zamotal.)
Alan: Vážně? A copak? (Zavřu oči a úplně ho vidím před sebou. Jak rozpaky červená. Pousměju se a čekám jeho vysvětlení. Tahle hra mě baví. Poslouchat ho a představovat si, jak se zrovna tváří. Je vždycky tak kouzelný, když je nervózní a zmatený.)
Petr: Jsi krutý, vážně. Takhle mě trápit. (Docela mě pobouří, jak se mi směje, ale koutky mi taky cukají.) Dejme tomu, že tihle chlápci se ti nemůžou vyrovnat ani kdyby moc chtěli... ta knížka je odstrašující případ. Možná ji někdy později využiju k podložení stolu.
Alan: (Rozesměju se, teď už na plno. Snažím se ten smích trochu zkrotit, ale i tak to chvíli trvá.) Výborný nápad... dobře, uznávám. Byl jsem krutý, ale rád bych to nějak odčinil... (Na chvíli se odmlčím. Chci to trochu napínat.) Co rande? V sobotu? (Napjatě čekám, co odpoví.)
Petr: (Uznávám, že tohle mi trochu vyrazí dech. Jsem vážně rád, že ten mobil teď nehoním někde po zemi. Je to změna... ještě před chvílí jsem okouzleně poslouchal jeho smích a teď... vážně mě zve na rande? Slyším dobře? Kruci, měl bych odpovědět... a neměl bych klít.) To... to mi připadá jako dobrý způsob odčinění. Dobrá, platí... (no skvělý, zase se začínám zakoktávat. Boože...)
Alan: Výborně. (Pousměju se. To jeho mlčení se mi popravdě vůbec nelíbilo. Měl jsem vážné obavy, že mě anděl pošle do háje. Teď se mi hodně ulevilo.) Vyzvednu tě u tebe, nevadí? (Zadívám se do stropu a už pomalu přemýšlím, co si vymyslím. Musí to být něco originálního, něco, co mu vyrazí dech. Chci ho okouzlit. Aby pak nemyslel na nic jiného.) Bude to první oficiální rande... (Řeknu nahlas, i když jsem si to původně chtěl užívat jen v mysli.) Těším se.
Petr: (Přivřu oči. Způsob, kterým to řekl... jako kdybych ho skoro viděl vedle sebe. Zasněného a šťastného.) Určitě ne. Já... (na chvíli se odmlčím, ještě pořád si užívám tu chvíli. Připadám si jako blázen. Ne, já jsem blázen... do něj.) ..taky se těším... a.. Alane?
Alan: (Usměju se. Vážně mi tohle scházelo. Konečně mám pocit, že někoho mám. I když... ještě to není nic vážněho. Ale i tak mám pocit, že s Petrem to vážné bude. Hodně vážné. Zajímá mě jako nikdo. Chtěl bych ho mít teď u sebe. Aniž bych si to uvědomil, pohladím místo vedle sebe. Tolik bych si tu přál někoho mít. Ne na sex. Z toho jsem už vyrostl. I když i to k lásce patří. Jde mi spíš o ten pocit. Nebýt sám. O někoho se hřát, k někomu se tisknout... Zatřepu hlavou. Dost snění.) Ano?
Petr: (Nadechnu se a vydechnu. Když to zopakuju ještě dvakrát, konečně se odhodlám promluvit. Jsou to jen dvě slova... prostá slova.) Děkuju ti. (Asi to vidím tak jako on. Snažím se do nich vložit všechno, co právě cítím, všechno, co jsem předtím nemohl mít. Jsem rád, že jsem mohl někoho takového poznat, jsem rád za to, že mě má rád on... možná... trochu. A nakonec jsem hrozně rád, že už možná nebudu muset... být sám. Protože samota je hrozná věc.)
Alan: (Pousměju se. Cítím z těch slov víc než jen obyčejné díky.) Ještě nemáš zač. (Řeknu tajemně.) Třeba mě za to rande pak budeš upřímně nenávidět... (Zasměju se.) Ale doufám, že tohle se mi nepovede... Vzbudit v tobě vůči mojí osobě takové pocity... Řekni mi, anděli... vstáváš zítra hodně brzy?
Petr: Tak tohle nikdy nenastane. (Řeknu pevným hlasem. Možná vážněji, než jsem měl v úmyslu. Jeho následující slova mě znovu zahřejí. Pokaždé cítím takový příjemný pocit procházející hrudí, břichem... a nakonec rozlévající se do celého těla. Je to stejně únavné a oslabující jako krásné. Na rtech mi zahraje lehký úsměv. Pak se podívám na hodiny. Eh, no dobře, tak teď už se moc nesměju.) No, vstávám tak zhruba... za čtyři hodiny.
Alan: (Kousnu se do rtu. Kruci. To jsem nevěděl.) Omlouvám se. Bylo ode mne hrubé volat takhle pozdě. Měl by ses vyspat... (Pousměju se.) Já vím, že jsi anděl, ale i ti musí spát... zavolám ti zas zítra, pokud budeš chtít.
Petr: (Usměju se.) Neomlouvej se. Jsem zvyklý spávat i dvě hodiny denně, když je třeba. Nevadí mi to. (Odmlčím se a přitáhnu si mobil těsněji k uchu... ztiším hlas.) Budu moc rád, když zítra zavoláš... moji odpověď znáš. Jasně, že chci...
Alan: (Kývnu, neuvědomím si ani, že mě vlastně vidět ani nemůže...) Dobře, zavolám ti... Krásné sny, anděli.
Petr: I tobě, Alane... (Zašeptám. Raději hovor ukončím a mobil položím zpět na stolek. Hlavou mi víří tisíce myšlenek, ale snažím se jim nevěnovat pozornost. Budu spát. Zavolá. Teď už jsem si naprosto jistý, že zítra zase zavolá.)
Žádné komentáře:
Okomentovat