Vážení,
jelikož Poslední obraz na Šuplíku už skončil, rozhodla jsem se dávat Od začátku dvakrát do týdne. Jen co si rozmyslím, který den by to měl být.
Ale k další kapitole... Alan vleze do třídy plné studentů, ale atmosféra je natolik přijemná, že to nakonec všechno zvládne a dokonce přivodí Petrovi téměř infarkt. Co dodat, je to prostě šikula. Naštěstí Petr přežije a vyrazí s Alanem na oběd. Nicméně, bylo by škoda zahodit příjemné odpoledne, když může ještě pokračovat... Petr hodlá dokončit obraz a tak pozve Alana k sobě... Alan je mrška, takže Petra neustále uvádí do situací vhodných k červenání. Ale ani Petr není zas takové neviňáko... Co a jak, se dozvíte v dnešním díle...
P.S. Já vím, že jsem předem hlásila, že Od začátku bude mít tak do deseti kapitol. Ti, kteří Začátek čtou od začátku, už nejspíš vědí, že se mistr tesař (či autor?) mírně utnul a neodhadl rozsah povídky... prostě to bude delší a soudě dle prozatímní délky napsaného textu, bude to prostě taková telenovela... :-) Nikoliv ovšem dějem!!!
A ještě jedno překvapení... Minule jsem vám nacpala svou vizi Petra a dneska nám zbývá kdo? No správně, Alan.... Kreslila jsem to já a tématicky se to hodí k tomuto dílu. Myslete si třeba, že je to dílo nějakého Petrova studenta... Proč, uvidíte... Takže vám to sem prostě nacpu... kdo chce vidět mou vizi, nechť se jukne. Kdo ne, ten se bude muset nejspíš kouknout taky... Ale je to spíš jen orientační... Alan podle mě.
No a ještě jedna poznámečka... Petra jsem věnovala Daně, no a Alan je zase pro mou betu... Jani, tak taky to je!
Petr: Ahoj! (stále se uvolněně usmívám.) Dnes vám vedu hosta. Buďte na něj hodní a snažte se nekousat! (Ostatní se zasmějí. Jsou už zvyklí na mé jednání, dokonce mi tykají. Momentálně ale zvědavě koukají za má záda. Otočím se na Alana a s úsměvem kývnu, ať jde blíž.) Alan Winter, už jsem vám o něm říkal, pamatujete? Bude vám dnes pomáhat s kresbou aktu.
Alan: (Pozdravím a trochu se usměju. Proboha, tak divně koukají. Jak to můj anděl zvládá? Nechápu to. Radši mlčím. Nejsem moc ve své kůži. Asi si jen potřebuju zvyknout. Upřu na něj pohled a přelétnu pak letmo i třídu.)
Petr: (Jsou k němu milí, za což jsem rád. Sem tam na jeho adresu padne nějaká otázka, já mezitím porozdávám všem kreslířské uhly.) Takže akt... hlásí se někdo jako dobrovolník? No tak... každý z vás určitě touží mít svůj portrét. (Přijde mi podivné, že se tak uculují. Otočím se na Alana.)
Alan: (Vidím, že se k tomu nikdo nemá. A ani se nedivím. Ve třídě to asi není snadné. Všimnu si Petrova pohledu, když už mám tričko dole. Pousměju se jak nevinnost sama.) Tady jeden je.
Petr: (Vystřídají se u mě hned dvě barvy. Nejdřív zblednu a pak hrozně zčervenám. Nemůžu zakrýt ty rozpaky. Když se zadívám na jeho tělo... ah, bože, smiluj se. Chci led. Nebo aspoň čerstvý vzduch. Tohle nemůžu přežít ve zdraví.) Tak-takže... dobrá. Plátna máte přichystaná, vyberte si jaké chcete, brzy se dáme do práce. (Dojdu k Alanovi) Musím tě postavit tak, aby tě všichni viděli z co nejlepšího úhlu. (Řeknu tiše. Ruka, kterou se na něj chystám sáhnout, se lehce třese. Nakonec ho dovedu doprostřed místnosti.) Přenes váhu pouze na jednu nohu. Nech ruce podél těla. Trochu se natoč, takhle... (jemně přejedu rukou po jeho rameni a natočím ho do správného úhlu. Poté ustoupím a zhodnotím to pohledem. Velice se divím, že podlaha ještě není poslintaná.) Výborně. Můžete začít.
Alan: (Pousměju se a nechám se sebou manipulovat. Znám to ještě ze školy. Petrovy rozpaky mě velmi baví. To, jak se na mě všichni dívají, chladí moje mírné vzrušení z Petrových dotyků. Můžu si je konečně trošku vychutnat. Nepálí. Ne tolik. Počkám si, když se trochu přiblíží.) Kalhoty si snad můžu nechat, ne? (Kouknu na něj naprosto nevinně.) Sice jsem kdysi pózoval i nahý, ale tady mi to nepřijde zrovna... vhodné.
Petr: (On mě vážně zabije. Ihned si totiž představím, jaké by to asi bylo, kdyby tady stál doopravdy nahý. Kdybych teď řekl, že kalhoty musí taky dolů... ne, proboha, nemysli na to! Vykoktám něco v tom smyslu, ať si kalhoty nechá a jenom drží. Nevěděl jsem, že stával i modelem, ale mohlo mě to napadnout. Přejdu do ústraní a jen se kochám pohledem na to nádherné tělo, přímo se ho dotýkám. Ještě že si toho nikdo nevšímá, tedy mého přímo slintacího výrazu. Dívají se na něj totiž všichni. Dočista zapomenu hlídat a udávat jim rady. Zmůžu se jen... no, na ten pohled.)
Alan: (Občas po něm pobaveně zašvidrám okem. Pousměju se. Že by na tom byl aspoň trochu podobně? Všimnu si i pár obdivných pohledu ze stran dívek. Už jsem sice dlouho pořádně necvičil, ale z mládí ještě nějaké to svalstvo vydrželo. V těle se mi rozlije pocit. Dlouho přemýšlím jaký. Ano, uspokojení. Z jeho nenasytného pohledu. Skoro jako bych cítil jeho pohled na svém těle. Jako by ho nahradily dotyky. Trošku přimhouřím oči a mírně zkousnu rty. Nemůžu se tady vzrušit. Sice mám těsnější kalhoty, které toho moc nedovolí, ale i tak by to mohlo být nepohodlné.)
Petr: (Všimnu si, že po chvíli se s Alanem zase začnou bavit. Všichni jsou tak uvolnění... jen já mám dojem, že vybuchnu - doslova. Jako ve snu přejdu po třídě. Nevnímám ani tak slova, jako melodii jejich hlasů. Jsem totiž ještě pořád naprosto zaujatý pohledem na něj. Musím se vzpamatovat. Konečně dojdu ke svému cíli, otevřu jedno menší okýnko a nadechnu se. Hned je to lepší. Poté se vrátím ke studentům a začnu sledovat jejich výtvory. Sem tam jim něco upravím nebo udělím nějakou radu... a potom.. potom sám zasednu ke svému plátnu.)
Alan: (Ucítím trochu mravenčení. Jak dlouho, že to bude trvat? Trošku se protáhnu, ale hned se vrátím do pozice, kterou mi Petr přisoudil. Po očku se po něm podívám. Maluje? Rád bych viděl jeho práci. Musí být taky velmi dobrý, když učí umění. Chtěl bych ho vidět malovat. Já sám bych ho chtěl malovat. A nejen to. Stáhnout do postele a pořádně pomilovat. Už zase. Tiše zakleju. Ty kalhoty jsou vážně těsné.)
Petr: (Chvíli studuju pohledem křivky jeho těla. Načrtnu si osy. Všeho lze docílit pomocí geometrických tvarů a on.. ach, model přímo ukázkový. Po chvíli začnu kreslit obrysy. Snažím se ho vystihnout co nejlépe. Jsem pouze tuctový amatér... na něj nemá nikdo, to je jisté. Ale přesto mě to baví. Je to jako kreslit po jeho těle. Tvářím se stejně tak, jako bych to doopravdy dělal a... bože můj, šíleně mě to vzrušuje. Jsem rád, že mohu být částečně skrytý za plátnem.)
Alan: (Začínám se trošku nudit a tak kloužu pohledem po jeho žácích. Pousměju se. Má tu velmi pěkné chlapce. I dívky jsou velmi pěkné. Ale na učitele nikdo nemá. Je jako anděl a ten jeho soustředěný pohled. Ach bože, tohle nemůžu přežít. Ne ve zdraví.)
Petr: (Nestihnu to, ale to nevadí. Když asi po půlhodince zazvoní, obejdu si třídu a u všech spokojeně kývnu. Nechám je, ať Alanovi poděkují a pak je propustím. Když všichni odejdou, přejdu po místnosti a přitáhnu panu malíři židli.) Posaď se. Vím, jak je těžké udržet se delší dobu v téhle pozici. Potřebuješ odpočinek... bylo, bylo to super... (jsem dost nervózní. Je mi jasné, že můj pohled předtím registroval, takže jen přešlápnu a dojdu mu ještě pro pití.)
Alan: Díky. (Protáhnu se, až ve mně trochu zakřupe. S úlevou se posadím a znovu se protahuju.) Skoro jsem zapomněl, jaký je to děs, stát modelem. (Pousměju se.) Můžu vidět ty malby?
Petr: Samozřejmě... (znovu obejdu místnost a jedno po druhém plátna otočím směrem k němu, aby je z té židle viděl. Vynechám jen to své.) Tak teď se pozná, že je učím špatně a vezmou mi diplom. (Zazubím se a přejdu k němu do toho půlkruhu.) Opravdu... opravdu jsi stával modelem.. i nahý?
Alan: (Zasměju se.) Ne, nemyslím, že bys je učil špatně. (Zahledím se na jeden obzvlášť nepovedený.) Kde není talent, tam nikdo nic nesvede. (Pak pomalu otočím pohled na něj.) Ale ty jsi kreslil taky, ne? (Pokrčí rameny.) Vážně to chceš slyšet? Ano, stával. Byla to docela zábava. Erik se hodně věnuje aktům, často mě používal. Málokdo je ochotný svléct se před lidmi. Zvláštní, že? Při mém problému s větší skupinou lidí.
Petr: Ano, kreslil. Mám ale pocit, že můj by tě odradil nejvíce. Za to mi ta ztráta fakt nestojí. (Zasměju se, ale nakonec přejdu i ke svého plátnu a natočím ho tak, aby na něj viděl.) Mluvíš... o Erikovi. Tvůj... kamarád? (kruci, proč se na to ptám? Nejradši bych si nafackoval, je to tak průhledné až to bolí.) Totiž.. jde o to, že málokterý malíř se svlékne před jiným, nejde ani tak o ty lidi. Já jen... (odkloním pohled. Asi nic... zřejmě jsem právě narazil na to, kdo je jeho přítel.)
Alan: Ne, je to pěkné. Škoda jen, žes to nedokončil. (Pousměju se. Vstanu a natáhnu si zase tričko. Trochu se pousměju.) No ano, Erik. Je to přítel. Dobrý přítel. Maluje rád mužské akty. Velmi rád. (Při vzpomínce na něj se pousměju.) Jen mu kluci neradi stojí modelem. Jak se jednou profláklo, že je gay... (Ledabyle pokrčím rameny.) Nějak ubylo modelů.
Petr: Tomu se ani nedivím... (podotknu a plátno zase otočím. Je to špatné. Nedokáže ho vystihnout ani zdaleka - podle mého.) Díky, že jsi tu dnes byl... vážím si toho. A oni taky.
Alan: Není zač. Udělal jsem to rád. (Pousměju se a zadívám se na něj. Pozoruju ho. To jak se dotýká plátna. Líbí se mi to. Má v očích takový zvláštní jas. Vydržel bych se na to dívat navěky. A nebo to zachytit barvami. Ne, zhola nemožné. Tohle je ten zvláštní jas, který nejde zachytit. Zvláštní světlo, které vyzařuje z duše. Potichu zaúpím. Je to marný. Z tohohle už nejvydu. Jsem ztracený.)
Petr: (Stále mě užírá myšlenka na toho malíře. Gaye. Přítele. Kruci. Neměl bych klít. Obejdu třídu a všechno uklidím, plátna poodnáším a schovám. Potom se vrátím k němu.) Myslím, že tě tady nebudu už dál trápit. (Pousměju se a natáhnu k němu ruku. Kdybych byl v nějakým ujetým středověkým sitcomu, řekl bych, bylo mi ctí. Ale neřeknu nic. Ta ruka nad ním zůstane viset z určitého popudu. Potřeby dotknout se ho ještě než odejde. Nikdy si totiž nemůžu být zcela jistý, že to nebude navždycky. Teď to ale můžu svést třeba na to, že bych mu rád pomohl ze židle. Jak pitomé!)
Alan: (Pousměju se. Jak věděl, po čem zrovna toužím. Pevně ho chytím za ruku, trochu propletu prsty. Vstanu. Jako by mě zasáhl blesk. Polknu. Trošku se přiblížím, zadívám se do těch blankytných očí. Ne, nemůžu... Tohle nemůžu udělat. Zase se odtáhnu.) Ještě máš nějakou hodinu? (Zeptám se raději.)
Petr: Ne. (Odpovím. Je to jako ledová sprcha. Málem se mi zastavilo srdce, když se přiblížil... a pomalu zase rozpumpovalo, když se odtáhnul. Otázkou je... co by se stalo, kdyby to neudělal?) Dneska je nejkratší den, jaký mám. Učím jen dvě hodiny. To se právě stalo. (Pousměju se. Je mi docela líto, že jsem přišel i o to teplo jeho dlaně.)
Alan: Dobře. (Na chvíli zaváhám. Chci s ním být ještě chvíli. V jeho společnosti.) Oběd? (Navrhnu a jsem sám sebou překvapený.) Zvu tě.
Petr: (Mile se usměju a přikývnu. Možná jsem se zmýlil. Prostě se ho potom budu muset zeptat narovinu.) Moc rád.
Petr: (Stepuju u malířského plátna ve svém obýváku. Nervozita, která se mě zmocňuje, nezná hranic. Jsem nesoustředěný. Jeho pohled mě každou chvíli přivádí na miliony různých myšlenek a odvádí tak pozornost od mojí práce. Ani nevím, jak mě to napadlo. Prostě jsem ho sem najednou dotáhnul a chtěl to dokreslit.. to, co jsem začal ve škole. No dobře. Nebylo to tak úplně doslova. Prostě mě to po obědě napadlo. Napadlo mě, že to dokončím, abych se mohl dívat alespoň na něco vzdáleně připomínajícího jeho osobu pokaždé, když se vzbudím. Nabral jsem tedy ztracenou soustředěnost a jal se pokračovat ve své tvorbě.)
Alan: (Už mě to tak trošku nebaví. Chvíli mě bavilo sledovat jeho zaujatý pohled, ale už to trvá moc dlouho. Tuhnou mi svaly.) Petře? (Ozvu se po chvíli. Možná. Možná bych mohl... upřu na něj pohled. Doufám, že je přesně takový, jaký chci. Podmanivě svůdný. Mám plán.)
Petr: Hmm? (Zadívám se na něj a ten uhel mi málem vypadne z ruky. Ne, takhle to doopravdy nepůjde.) Chceš... chceš si odpočinout? (Zeptám se krapet roztřeseně. Tohle se mi moc často nestává. Raději celý stojan i s plátnem odsunu stranou. Myslím, že to bude stačit.)
Alan: (Baví mě pozorovat jeho rozpaky. Líbí se mi, jak mění barvy a výrazy. Je to jako Petr stokrát jinak. Každou z těch tváří bych chtěl poznat. Každou. A tisíckrát. Bože, skoro zaúpím, jak je mi najednou oblečení těsné. Odhodlám se k tomu riskantnímu kroku.) Neříkal jsi, že malujete akty? (Třeba mu dojde, na co narážím.)
Petr: Pouze občas... (řeknu opatrně.) Proč se ptáš? (Chci to slyšet od něj. Dojdu o něco blíž, takže rozpoznám mnohem větší detaily jeho pokožky, svalstva... ten chlap nemůže být tak dokonalej! Je tohle vůbec fyzicky možné? Asi umřu.)
Alan: Tohle přece není akt. (Hodím na něj vědoucí pohled. Skoro mě z toho polije horko. Příliš si troufám. Odhalit se takhle před ním. Jestli z toho pozná, jak moc se mi líbí. Budu v háji.. Ale třeba to nebude tak zlé. Může to vyčistit vody. Třeba zjistím, že se mu líbím taky. Že je na tom vážně stejně jako já. Díval jsem se na něj, jak po mě kloužou jeho oči. Měl jsem pocit, jako by jeho pohled hladil. Ale nemohl jsem si dovolit nechat se tím pocitem přemoct. Uchovat si aspoň trochu rozumu. To bylo třeba.)
Petr: (Chvíli si přehrávám jeho slova než se mi podaří srovnat si je v hlavě. Stačí jen chvilička, než vrhnu pohledem zpět na plátno a zase na něj.) Máš pravdu. Je v tom problém? (Dojdu ještě blíž a zkoumavě rentgenuju jeho oči.) Chceš snad, abych se pokusil... nakreslit tě nahého? (Zeptám se tiše. Srdce mi málem vyskočí z hrudi. Taky si dovoluju příliš. Je mi jasné, že se pohybuji po tenkém ledě.) A nemohlo by to tvému partnerovi vadit?
Alan: (Pozvednu obočí, tak odtud vítr fouká. Trochu mě to pobaví. Proč se nezeptal rovnou? Vlastně mě napadne, že já taky nevím, jestli někoho má. Neptal jsem se. Takový anděl jako on přece nemůže být sám. Ale... to by mi nevolal. Byl by raději s přítelem. Než bloumal sám po výstavách. Zadívám se na něj. Snažím se o kamenný výraz. Celkem se mi i daří.) Jinak by to nebyl akt, nemám pravdu? Nebo s tím máš nějaký problém? (Otázku na mého partnera přejdu.)
Petr: Ne. (Zakroutím hlavou a otočím se k němu zády. Zadívám se na své plátno.) Nepopírám, že by to asi bylo víc než zajímavé. Ale stačí mi to takhle. (Řeknu to celkem stroze. Takže jsem se nemýlil. Má přítele, jinak by odpověděl. Co mám teď dělat? Bojím se, že prostě odejde... že o něj přijdu. Přijdu? Proboha, vždyť já ho ani nemám... Otočím se zpátky a zvednu z opěrky křesla jeho tričko. Pak dojdu k němu a podám mu ho.) Děkuju.
Alan: (Přimhouřím oči a vezmu si to tričko. Váhám s jeho oblékáním.) Už jsi skončil? (Zeptám se klidněji, než jsem si myslel, že zvládnu.) Nějaký problém? Nemáš na to namalovat mě nahého?
Petr: (Natáhnu ruku a už podruhé v dnešním dni se dotknu jeho tváře. Nemá důvod být tak prudký. I když z jeho hlasu vyzařuje klid, slova značí opak.) Já nemám na to namalovat tě... vůbec. Myslím, že nikdo nemá. Tohle byl jen pokus. Jak by mohl člověk... někoho jako jsi ty... zachytit na plátno? (Sjedu pohledem po jeho těle a se zatajeným dechem krátce zakroutím hlavou.) Je to nemožné. Dokonalost se nedá vystihnout naprosto přesně. Na to je okolo spousta nedokonalých... (tak, bezva. Nevidím si do úst, fakt že ne. Radši ustoupím. Vážně jsem to řekl? Booože... vypil jsem moc vína.)
Alan: (Pousměju se. Tohle jsem od něj nečekal.) Petře?!? (Narovnám se a přejdu k němu.) Od tebe taková slova zní až nepatřičně. (On mě vážně považuje za dokonalého? Podívám se na něj. Na ty jeho oči. Na ty brány do jeho duše. Zalije mě nepředstavitelná vlna radosti, když si znovu v mysli přehraju jeho slova. Myslí to opravdu vážně? Nepokouší jen moji už tak chatrnou vůli?) Ty sám jsi dokonalost. Tvoje oči. Tvoje tvář. Tvá kůže. (Pomalu natáhnu ruku, nemůžu odolat. Vpletu prsty do jeho neposedných vlasů. Kašlu na všechno. Ať mě klidně zatratí nebesa i peklo. Stejně je mi to jedno.) To jak voníš... jak se umíš podívat, jak se pohybuješ... (Na chvíli se odmlčím. Mám strach dokončit větu. Mám strach mluvit dál, ale něco mě k tomu nutí. Musím se toho zbavit. Musí to ven.) Líbíš se mi. Vážně. Strašně moc.
Petr: (Sleduju ho zpod přivřených víček. Musím si ta slova zvlášť opakovat, abych jim uvěřil. Abych si dokázal, že tohle není jen výplod mojí fantazie. Že to doopravdy řekl. Že se mě právě teď dotýká. Napadne mě začít nějakou větu typu myslel jsem, nebo tohle je vážně... ale neřeknu nic. Teď už jsem si naprosto jistý, že přítele nemá. Vlastně nemá? Má... právě jsem se jím stal. Nechce se mi čekat déle. Přisunu se k němu. Ucítím jeho dech na svém krku, když překročí tu zbývající vzdálenost. Málem mě to odrovná ještě předtím, než se pokusím cokoliv udělat, ale vážně jen málem. Políbím ho. Prostě se k němu přitisknu a najednou zapomenu, kde jsem a co se vlastně stalo. Všechno ostatní přestane existovat.)
Alan: (Stáhnu ho k sobě, pevně stisknu v náručí. Mám strach, aby se mi nevypařil. Jen sen? Ne, držím ho v náručí a skutečně tu je. Cítím ho. Jeho tělo. Pevné, ale přesto ve mně vzbuzuje dojem křehkosti. Napadají mě jen dvě slova: Nadpozemská dokonalost. Ne, on nemůže být člověk. Je to anděl. Dovolím svému dechu polechtat jeho krk. A pak. Málem mě to stojí rozum. Ten jediný polibek. Všechno se ve mě sevře a i kdyby mi zrovna usekli končetinu, nic bych necítil. A bylo by mi to jedno. Když je vedle mne, jsem dokonalý. Má druhá půlka. Vždycky jsem se smál lidem, kteří tvrdili, že člověk není úplný, dokud nenajde svou druhou půli. Teď jsem to už chápal. Velmi dobře. Jeho rty, ach bože, tak hříšně horké. Jen se dotkly mých, měl jsem pocit, že zažívají pravý orgasmus. Proč jsem tohle zatím s nikým necítil?)
Žádné komentáře:
Okomentovat