A máme tu sobotu... Ne, nezbláznila jsem se, vím jaký je den. Sobota nastala v povídce samozřejmě. A co je ve znamení soboty? No? Noo? Nooo? No přece první rande těch dvou. Já vím, moc jsme se za těch deset kapitol v ději neposunuli... a zatím se k sobě mají velmi jemně, ale má to své důvody... však uvidíte časem... Popravdě, ani několik dalších kapitol nebude zrovna extra vzrůšo... ikdyž noooo... ale nebudu nic prozrazovat...
Je sobota, skoro poledne. Momentálně ležím v posteli. Tuším, že jsem usnul až někdy v noci. Já vím, asi jsem se měl pokusit usnout co nejdříve a spát co nejdýl, aby to už bylo, ale prostě to nešlo. Neustále jsem si totiž musel opakovat, že ho zase uvidím. S tím souvisela řada dalších myšlenek, úvah a představ, takže se doba čekání na ten pitomý spánek značně protáhla.
Když mi včera po škole zavolal, že si pro mě zítra okolo páté hodiny přijede, nemohl jsem se dočkat. Pamatuju si, že jsem dlouhé chvíle přecházel po pokoji a uvažoval, co si vzít na sebe, kam že mě to vlastně vezme... nakonec jsem to ale vyhnal z hlavy s tím, že zítra něco vymyslím. No jo, zítra už bylo...
Vstal jsem z postele a dal jsem si sprchu. To je nejlepší začátek každého dne. Pak jsem se podíval na hodiny. Dobrý čas na obědosnídani. Vytáhnul jsem tedy z ledničky jakési zbytky od včera, co jsem si donesl ze školy. Jídlu se to podobalo vzdáleně, ale snad to nebude tak špatný. Omyl. Když jsem později u stolu zápasil s jedním kouskem velice chutné těstoviny, nastala první vlna nervozity. Nakonec jsem se ale utěšil tím, že pět hodin je dost času na to, abych se sebou něco provedl...
Dvě hodiny odpoledne. Takhle se protahují nákupy, je vidět, že jsem pořádnej chlap. Ne, musel jsem si nakoupit něco poživatelného, ty těstoviny mne naprosto odradily. Navíc jsem nevěděl, co jiného dělat. Rozhodně bych nemohl dělat nic, k čemu je potřebná pořádná dávka trpělivosti nebo u čeho se musí nějak závažněji přemýšlet. Mé myšlenky se totiž vracely stále k tomu samému, takže nastává problém číslo dvě. Další dávka pořádné nervozity.
Aaah, konečně můžu zase relativně normálně uvažovat. Tři hodiny, času dost... když nad tím tak přemýšlím, možná bych mohl ještě něco sníst. Usedl jsem tedy podruhé ke stolu a zdlábnul rohlík s jogurtem. Výtečné. Někdo by mě měl profackovat.
Kelímek jsem vyhodil a přešel k oknu. Otevřel jsem ho dokořán, aby mi to líp myslelo. Miluji všechno spojené s přírodou, všechno živé... a s tím souvisí i láska k čerstvému vzduchu. Mám rád takový ten lehký čistý vánek, ne moc teplý, ale ani příliš chladný. Rád chodím do přírody, jen tak. Rád v parku běhám, rád s přáteli vyrážím na kolech do terénu... dá se teda říct, že jsem nadšenec i pro sport. Tohle všechno miluji a činí mě to spokojeným. Proto mi to taky dost pomáhá. Ale s tím, co cítím teď, se to prostě nedá srovnat. Možná se mi někdy povede skloubit příjemné s užitečným. To by ze mě byl ale pořádný šťastlivec...
Zakroutil jsem hlavou, dost přemýšlení. Musel jsem si konečně nachystat něco na sebe. Přešel jsem tedy ke skříni a otevřel ji. Kriticky jsem zhodnotil její obsah. Budu muset obohatit svůj šatník, nebo si před Alanem budu připadat vandrácky...
A dobrá, uznávám, nakonec to nebylo tak složité. Vybral jsem si bílý nátělník, na něj čistě bílou košili a lehkou bundu. K tomu džíny... ne moc upnuté, ani moc volné. Tak akorát. Snad s tím nic nezkazím. Usednul jsem do křesla a dal se do čtení jedné v celku nezajímavé knížky. Musel jsem nějak zabít čas, než se tu ukoušu nervozitou.
Podařilo se mi nevídané. U knihy jsem usnul. Vzbudil mě až příjezd auta. Slyšel jsem ho, jelikož jsem nezavřel okno, takže v celém bytě najednou bylo tak nějak chladno. Poplašeně jsem vstal a knihu uklidil. Pak jsem se zadíval z okna... byl tam on... právě otevíral dveře. Proboha!
Rychle jsem zavřel okno a dohopsal do koupelny... pořádně jsem se učesal, ale moc se mi to nelíbilo. Nakonec jsem se pouze zašklebil a vlasy znovu rozcuchal. Takhle to vypadá asi nejlíp. Nedbalý, přesto lehce elegantní vzhled. Musel jsem se pousmát, ale moc dlouho jsem se neobdivolal... po chvíli jsem totiž zaslechnul zvonek...
Vystoupil jsem z auta v tmavých džínách, světle modré košili a šedém saku. Nechtěl jsem se oblékat nějak moc výrazně. Zabouchl jsem dveře a zamířil ke dveřím. Za chvíli jsem už měl prst na zvonku.
Těšil jsem se na něj. Hrozně moc. Celou dobu jsem se snažil pracovat a docela se mi to i dařilo. I tak jsem pořád myslel na něj a přemýšlel, co si na první rande vymyslím. Chtěl jsem ho překvapit, nadchnout, na to jsem upnul celou svou existenci. Na sobotu a čas, který budu moct trávit v jeho přítomnosti. Opojený jeho vůní, jeho smíchem, jeho duší.
Petr: (Doběhu ke dveřím. Cítím, že se mi lehce klepou prsty, když sahám po klice... neviděl jsem ho od toho večera, takže si nejsem jistý tím, co čekat. Vzpomínám na ten polibek... i na to, jak se mých rtů dotknul při odchodu. Bože, měl bych se přestat tvářit takhle. Nahodím úsměv a otočím klíčem. Otevřu. Když ho spatřím v těch dveřích, poklesne mi brada. Měl bych si dávat sakra pozor, abych tu čelist nehonil později někde po zemi, vypadá fakt.. zatraceně hezky.) Ahoj... (zašeptám. Okouzleně se pousměju.)
Alan: (Pousměju se. Čekám lehce opřený o zárubně dveří.) Ahoj. (Sjedu ho pohledem. Vypadá vážně skvěle. Ikdyž on určitě netrávil dvě hodiny v koupelně, aby ze sebe udělal zase člověka. Na chvíli spočinu zrakem na jeho tváří. Ten úsměv je vážně kouzlený. Vadilo by mu, kdybych ho tu mezi dveřmi políbil? Chvíli na něj zamyšleně koukám.)
Petr: Chceš jít dál nebo rovnou půjdeme? (Zeptám se potichu. Sledoval jsem jeho pohled. Hodnotící. Pevně doufám v to, že jsem nic nepokazil.)
Alan: Nejsme vázaní časem, takže... (Pousměju se a odlepím se od dveří. Nakonec se rozhodnu neprojevovat svou náklonnost takhle na veřejnosti. Nemuselo by to být Petrovi příjemné. To pozvání dál mi od něj přijde velmi prozřetelné. Počkám, až ustoupí ze dveří a pak vejdu. Zavřu dveře a chytím ho jemně za ruku.) Myslíš, že bych mohl být tak troufalý... tak moc drzý a... (Kouknu mu do očí. Chci polibek. A chci ho hned.)
Petr: (Pohled mu oplatím a lehce se pousměju. Natáhnu ruku a přejedu mu prsty po tváři, ten pohled zůstává važný.) Myslím, že bys... to mohl zkusit... (krátce kývnu. Vím, co má za lubem... opět mi divoce buší srdce. Chováme se k sobě najednou tak... intimně... je to krásný.)
Alan: (Pousměju se.) Zkusím. Doufám, že pak nedostanu do zubů... (Obejmu ho volnou rukou kolem pasu a přitáhnu si ho blíž. Pustím jeho rukou a vjedu mu do vlasů. Chvilku se mu dívám do očí a snažím se v nich neutopit. Pak se konečně odvážím. Přitáhnu si jeho hlavu blíž a ochutnám jeho rty. Myslím, že tu chuť jsem si právě zamiloval.)
Petr: (Já si zamiloval víc věcí. Na okamžik přivřu oči a tiché vzdychnutí zadusím na jeho rtech. Nevzmůžu se ani na pohyb. Je to, jako kdybych mu patřil... mohl by si se mnou dělat, co by chtěl a zřejmě bych neodporoval. V tuto chvíli bych se na to prostě nevzmohl. Když se nakonec odtáhne, ještě chvíli nechám přivřené oči. Tyto okamžiky jsou neocenitelné. Nakonec je otevřu a kouzelně se na něj usměju. Pak lehce zavrtím hlavou.) To bych si nedovolil... (narážím na ty zuby. Jsem jen trochu omámený... opět.)
Alan: V pořádku? (Pousměju se. Přijde mi trošku mimo. Odtáhnu se a položím mu dlaň na rameno. Dívám se na něj a znovu mám chuť políbit ho.) Asi bychom už mohli jít, že? (Stáhnu ruku a otočím se ke dveřím.)
Petr: Jistě. (Řeknu a snažím se potlačit tu horkost, která se mi hrne do tváří. Protáhnu se kolem něj a otevřu mu dveře. Je to takový přirozený... pud. Připadám si nějak staromódně. Když vyjde, stáhnu z věšáku bundu, vytáhnu klíč ze zámku a zavřu. Pak i zamknu a zamířím za ním. Má hezké auto...)
Alan: (Zadívám se na něj. Je tak roztomilý, jak se mu nahrnula krev do tváří. Líbí se mi to. Líbí se mi on. Přejdu k auto a odemknu ho. Otočím se na Petra.) Takže... začneme třeba nějakým jídlem. Doufám, že máš už hlad. (Pousměju se.)
Petr: (Vzpomenu si na ten jogurt a zatvářím se trochu kajícně. Moje pravidelná strava nepůsobí dojmem něčeho pravidelného ani vzdáleně, i když se snažím. Vlastně už jsem... dost dlouho nepocítil hlad. Nakonec zamumlám něco v tom smyslu, že ano a vzhlédnu k němu. Usměju se. Nebude to tak těžké. Mám pocit, že se celé tělo neznatelně třese... zvědavostí, napětím, očekáváním. Navenek to ale není viditelné. Obejdu auto a otevřu dveře, potom nastoupím. Do nosu mě ihned praští ta vůně... jeho vůně. Jsem na slušné cestě k zatracení...)
Alan: To je dobře. (Kývnu spokojeně.) Abys neřekl, že jsem celý večer vymýšlel jen já a ty ses musel přizpůsobit, navrhuju kompromis. Vybereš na jakou kuchyni máš chuť. Jinak je zbytek na mě, souhlasíš? (Pootočím se na něj.)
Petr: (Pousměju se.) Dobře. Co takhle... italská kuchyně? (Nejsem si tak zcela jistý, jestli se v tomhle městě nachází italská restaurace, nepobývám tu zas tak dlouho. Doufám ale, že ano.)
Alan: (Kývnu.) Takže Itálie. Výborně. Jsi hodně náročný, co se jídla týče? (Pousměju se. Napadá mě jediné řešení. Pizza.)
Petr: (Vzpomenu si na dnešní těstoviny a potom zakroutím hlavou.) Pokud to bude k jídlu, sním to. (Zasměju se a opřu si hlavu. Nakloním ji směrem k němu a trošku níž a zapnu si pás. Pak už sleduju jen jeho.)
Alan: (Využiju toho, jak se nakloní a lehce ho pohladím po tváři.) Neboj se, k jídlu to bude. Slibuju. Když ne, můžeš si za to něco přát. (Mrknu, napřímím se a připoutám.)
Petr: Vážně? (Hraně se zamyslím, ale pořád cítím teplo jeho dlaně. Ten lehký dotek mě celého rozehřál.) Dobře, tak uvidíme...
Alan: (Kývnu. Ještě se na něj podívám, než konečně nastartuju a rozjedu se.)
Petr: (Napraný výbornou sýrovou pizzou se vyvleču ven z restaurace. Bože, takhle dobře jsem se dlouho nenajedl. Docela dost mě překvapuje, že se vůbec můžu hnout.)
Alan: (S úsměvem ho pozoruju.) Vážně jsi to nemusel sníst všechno. (Vezmu ho kolem pasu. Nevím, kde se ve mě vzala ta odvaha udělat to bez dovolení a takhle na veřejnosti. Přitáhnu si ho blíž k sobě.) Ještě jsme neskončili, doufám, že budeš mít ještě sílu. (Dovedu ho k autu, odemknu a usadím ho na sedadlo spolujezdce. Pak se k němu na chvíli skloním.) Přežiješ to, že jo? Nerad bych tě zničil hned na první schůzce.
Petr: (Zasměju se, stále ještě docela vyvedený z míry tím, že mě k sobě přitisknul před celou restaurací, ale teď i tím, že to ještě pořád není konec. Jsem šťastný!) Pokusím se přežít to... dlouho jsem se takhle dobře nenajedl. (Natáhnu k němu ruku a sjedu mu prstem po lícní kosti.) Děkuju.
Alan: Ještě neděkuj, ještě to není všechno. (Natáhnu se přes něj a trochu se o něj otřu. Zapnu mu pás.) Uvidíme, jestli vydržíš tohle vražedné tempo až do konce. (Zasměju se a zase se stáhnu, abych se mohl usadit za volantem. Přitom se snažím trošku rozdýchat jeho blízkost. Málem mě vůně jeho těla zabila.) Jsem rád, že ti chutnalo. Tuhle pizzerii mám moc rád. Dělají nejlepší pizzu ve městě.
Petr: Ano, vážně to bylo výtečné. (Úsměv na mých rtech přetrvává. Neodradí mě to.) Doufám, že to zvládnu. Docela by mě ale zajímalo... kam teď pojedeme? (A, konečně se projevila moje otravná vlastnost. Jako člověk jsem hrozně zvědavý...)
Alan: Uvidíš, anděli. Doufám, že jsi hravý typ. (Pousměju se a dovolím si velmi kradmý pohled. Nechci se příliš rozptylovat. Zamířím k mé oblíbené herně, kam jsme chodili s kamarády. Zaparkuju. Nakloním se nad něj a odepnu mu bezpečnostní pás. Hrozně mě to baví. Naklánět se nad ním. Lehce se ho dotýkat a vnímat jeho vůni. Jeho neodolatelnost. Jeho dokonalost.)
Petr: (Pokaždé musím zatajit dech. Nehledě na to, že jeho vůní oplývá celý automobil... přitom, když se přiblíží, ještě zesiluje. Vidím na něm, že to dělá schválně. Poprvé jsem to zvládnul i sám. Při tom pomyšlení se musím znovu usmát. Potom se zadívám ven. Herna? Zadívám se sice trošku nechápavě, ale pak si vzpomenu na jeho poznámku... hravý typ. No, uvidíme, co si na mě přichystal. Než se odtáhne, bezděky mu přejedu prsty po vlasech. Nemohl jsem si pomoct.... nakonec vystoupím z auta.)
Alan: (Zadívám se za ním, vystoupím a zamknu. Pak přejdu k němu. Chvíli se na něj dívám.) Víš, já... vadilo by ti, kdyby... (Nedořeknu. Je to těžké vysvětlovat. Místo toho ho vezmu za ruku a propletu naše prsty.) Já se svou orientací problém nemám, ví to o mě skoro všichni a nemám problém s tím dávat své... sympatie najevo i na veřejnosti... ale... (Nadechnu se.) … ale chápu, že pro tebe to nemusí být taková samozřejmost jako pro mě... proto tě prosím, kdybych to jakkoli přehnal nebo ti moje pozornost byla nějak... nepřijemná... prosím, vrať mě do mezí, které vyhovují tobě, ano?
Petr: (Už po několikáté za tento večer se musím začít smát. Je kouzelný, opravdu. Zadívám se mu do očí, cítím, že jsem samá jiskra.) Nevadí mi to, Alane. Taky se s tím nijak netajím... já... (oplatím mu stisk ruky a jemně pohnu svými prsty mezi těmi jeho) ..možná bych jen pro začátek trošku zvolnil. Protože, popravdě... to všechno, co se uvnitř mě odehrává třeba zrovna při tomhle doteku... (lehce pozvednu naše spojené ruce) ...je prostě moc... krásný. Tak krásný, až mi to vyráží dech. (Na chvíli uhnu pohledem... asi říkám až moc.) Možná se jen bojím, že bych o to mohl zase přijít... jen ten pocit... a.. já... promiň.. nechci o to přijít. O své pocity, ani o tebe. (Pokud tedy můžu vůbec říkat, že ho mám, ale když jsem se do toho už jednou pustil...) Prostě to nejde. Na to je to příliš hezké. (Ruce nechám spočinout na původním místě a nejistě se na něj zadívám. Možná jsem se o to právě připravil sám. Možná jsem ho odradil.)
Alan: (Chvíli se na něj zmateně dívám. Do hloubky jeho očí, na jeho jemnou tvář.) Petře... (Vydechnu a snažím se to trochu srovnat v hlavě.) Já... já omlouvám se, jestli na tebe nějak tlačím. Nechtěl jsem, abys měl takový pocit. (Trošku váhavě pustím jeho ruku.) Pravda je, že mám neuvěřitelnou touhu dotýkat se tě, ale pokud... pokud ti to vadí, přestanu s tím. Nechci to nikam hnát, nechci spěchat. Chci si to vychutnat, protože tohle je u mě dost vzácné. Já... nejsem žádný... no, jak to říct... (Zarazím se, takhle otevřený jsem být zase nechtěl, ale co.) moje předchozí známosti moc dlouho nevydržely. A tebe rozhodně nepovažuju za... za chvilkové pobláznění. Slibuju, že se budu hlídat, že už ti nedám sebemenší důvod k takovým úvahám. Nechci tě vyděsit nebo nějak odradit. (Fajn, tak tohle jsem asi dost podělal.) Líbíš se mi. Hodně. Táhne mě to k tobě, anděli. A nechci to zkazit.
Petr: (Okamžitě zachytím jeho ruku zpět.) Ale Alane... mě to neděsí ani neodrazuje. Rád bych si to vychutnal stejně jako ty. Nemusíme bořit stěny rychlostí světla. (Pozvednu jeho ruku a líbnu ho na její hřbet.) To... to ale neznamená, že nemůžeme dělat vůbec nic... (nakonec se na něj vesele usměju.) Pokud to cítíš taky takhle... podobně... pak se nemusím tak moc bát, že o něco přijdu. Nemusím se bát, že bych mohl přijít... o tebe. (Vydechnu.) Chtěl bych si pomalu vychutnat.. každý z těch pocitů. A k tomu je potřeba pomalé tempo. (Nalhávám si to, nebo se o mě znovu pokouší ty pitomé rozpaky? Nejsem si totiž ani trochu jistý, jak si má poslední slova vyložil.)
Alan: (Chvíli si ho jen prohlížím a snažím se pochopit jeho slova.) Dobře, rozumím. (Přikývnu váhavě a pak se jen zasměju. Pevně sevřu jeho ruku a vyrazím k herně.) Jestli tě to uklidní, tak s tebou nechci spát po prvním, po druhém ani po třetím rande... Čtvrté si ještě rozmyslím... (Přede dveřmi se zastavím a ještě se na něj chvilku zadívám.) Bude v pořádku, anděli, když se tě budu dotýkat? Chci se tě dotýkat... Budu hodný, slibuju. Chci tě pořádně poznat, než se před tebou svléknu... (Je mi jasné, že to musím vzít trošku humorně, zlehčit to, protože si začínám díky našim vzájemným citovým výlevům připadat trošku... nepatřičně.) Nepočítám situaci, kdybys chtěl malovat můj akt... To jedině... Ale sex je tabu, rozumíme si? Takže ne, že se mě pokusíš dostat k sobě domů a tam znásilnit. (Mrknu, lehce ho líbnu na nos a rozrazím dveře herny.)
Petr: Oh, nee... (plesknu se do čela.) A já měl na příště takový hezký plán... (tomu se nedá netlemit. Je to příjemná změna, ta atmosféra je rozhodně mnohem více odlehčená než předtím, i když tohle téma je celkem nebezpečné.) Ten akt zní jako zajímavý nápad, ale přece jsem říkal, že na to nejsem dobrý, ne? Možná kdybys chtěl... (zamyslím se...) možná bys mohl zkusit namalovat ty mě. Čistě z profesního hlediska, samozřejmě. Možná k tomu přibudou i nějaké bonusy, to bych si ještě rozmyslel, podle toho, jestli s tím budu spokojený... hm? (zvednu k němu pohled. Doufám, že mě nebere vážně. Tohle bych si totiž za normální situace nikdy nedovolil.)
Alan: (Při jeho slovech se málem přerazím o práh a jen tak tak to vyrovnám. Neměl jsem si to představovat, doprčic.) Popřemýšlím o tom... (Snažím se nevypadat moc vyvedený z míry. Ačkoliv je mi jasné, že to nemyslel vážně, tak moje mysl to vzala vážně do slova a do písmene a celou tu představu mi promítla přímo na sítnici. Málem mě to zabilo. Radši pozdravím rychle obsluhu a zamířím dozadu ke kulečníkovým stolům.)
Petr: (Mířím za ním, docela pobavený tím výrazem. Doufám jen, že ho nebudu mít na svědomí. Nerad bych, aby se nějak zranil. Možná by bylo rozumné, kdybych zase chvíli mlčel. Když zastaví, zvědavě mu nakouknu přes rameno. A kruci. Kulečníkové stoly. Musím říct, že v téhle hře vážně moc nevynikám. Dobře, vůbec nevynikám. Hrál jsem to asi jednou, neznám ani pravidla. Věděl jsem, že se prostě musím nějak trefit do některé díry a víc mě nezajímalo. Tenkrát se mi smáli. Doopravdy jsem myslel, že to bude lehké, ale nebylo. To tágo bylo daleko tenčí a snad i lehčí než ta šeredná bílá koule. Správně, netrefil jsem se ani jednou. Ne. Tohle prostě nezvládnu, určitě ze mě bude mít srandu. Že bych se pokusil o taktní ústup? Eh, zdá se, že je pozdě...)
Alan: (Cestou si ještě vyzvednu koule i tága a začnu rovnat koule na stole. Přitom mrknu na Petra, na jeho mírně zděšený výraz. Pousměju se.) Umíš to hrát?
Petr: (Přešlápnu a pak se o ten stůl oběma rukama lehce zapřu.) Vlastně... ani moc ne. Tohle mi nikdy nešlo. (Přiznám nakonec. Můj pohled padne na ty koule. Ne, na tohle doopravdy nemám.)
Alan: (Poskládám to a podám mu jedno tágo.) Tak se předveď... (Kývnu na něj, opřu se o zeď a sleduju ho. Spíš než jeho hra mě zajímá on. Jako osoba, jako celek. Dobře, tak zrovna víc jeho postava. Bezostyšně sjíždím jeho tělo hodnotícím pohledem. Byl by dokonalý. Pro akt. Byl by krásný model pro cokoliv. Představím si ho ve své posteli. Nahého na bílém povlečení a rychle zavřu oči, aby v nich nemohl vidět tu touhu, která mě zrovna zaplavila. Ne, takhle to nepůjde. Musím přestat s takovými představami.)
Petr: (Tohle mi dělá doopravdy naschvál. Copak jsem právě neřekl, že to neumím? A tak, za zkoušku nic nedám. Přinejhorším ze mě bude mít prostě... srandu. Na druhou stranu, třeba to nějakým zázrakem zvládnu. Uchopím ten kus dřeva a zkoumavě se na něj zadívám. Potom se postavím ke stolku tak, abych stál k Alanovi profilem. Ten klacek držím samozřejmě absolutně blbě, ale co už... si to nepamatuju, no. Zkusím pinknout do té bílé koule. Dokutálí se k ostatním a tam její cesta taky skončí. Zamračím se nad tím a odtáhnu se od stolu.) Ehm... no... ono to uklouzlo.
Alan: (Otevřu oči a zadívám se na něj. Neviděl jsem to, ale nevadí. Jediným pohledem na stůl vyhodnotím situaci.) Ty to opravdu neumíš... (Pousměju se. Odlepím záda od zdi a přejdu, pomalu jak mi to jen opadající vzrušení dovolí, k němu. Tohle mi moc nepomůže, ale nedokážu si pomoct.) Ukážu ti to, ano? (Stoupnu si za něj. Obejmu ho pažemi a lehce se k němu přitisknu, svými dlaněmi překryju jeho ruce na tágu. Jemným tlakem je srovnám.) Takhle, anděli... (Užívám si přitom tu blízkost. Vnímám jeho vůni, jeho tělo jak se chvěje. Přimhouřím oči. Přitisknu rty k jeho uchu.) A teď to zkusíme spolu, ano? (Zašeptám a mám co dělat, abych ovládl dech.)
Petr: (Potlačím vydechnutí a kousnu se do rtu. Ty koule se mi najednou nějak rozmazávají. Můžu plně vnímat jen jeho tělo na svém, jeho rty... dotýkající se mého ucha. Asi jsem se právě zamiloval do téhle hry. Nechávám se svýma rukama manipulovat tak, jak se mu zlíbí a marně se snažím pochytit alespoň základy toho, co říká. Všechno mi to splývá v jednu úžasnou melodii jeho hlasu s podtónem něčeho... netušeného. Tohle mě odrovná. Nevyrovná se to žádnému jinému sportu. Je to přímo srdeční maraton. Nejsem si jistý, zda to zvládnu.)
Alan: (Tiše mu vysvětluju, jak se ta hra vlastně hraje. Nepředpokládám, že by znal pravidla, ikdyž bych ho nerad podcenil. Aspoň se můžu chvíli soustředit na něco jiného, než je jeho tělo, které je pro mě víc než žádoucí. Jen cítit jeho holou kůži na své. Rychle zatřesu hlavou, ne to ne. Nic takového. Žádné takové představy. Lehce se o něj opřu a vnímám vůně. Vůni jeho vlasů. Zajímalo by mě, co je to za šampon. Něco mi to připomíná, jen si nedokážu vybavit přesně co.) Teď... (Na chvíli se odtáhnu, abych vrátil bílou na začátek.) … začneme znovu, ano? Zkusíš to zahrát ještě jednou, rozstřelíš je... Pomůžu ti... jako... (Trošku s námahou polknu.) Jako bychom byli jeden, ano? Jedno tělo, jedna duše... (Tak tahle představa je pro mě vážně smrtelná. Ztěžka mu vydechnu do ucha, můj dech sklouzne po jeho krku a radši přimhouřím oči. Pevně ho tisknu k sobě. Potřebuju nějakou oporu.)
Petr: Alane... (zašeptám. Mé srdce se právě rozhodlo tento maraton ukončit, víc nedá. Málem zapomenu, že skoro nedýchám. Zní to až neuvěřitelně, ale jen ten požitek z jeho slov, výdechů má na mě působnost pravého orgasmu. Kdyby tu nikdo jiný nebyl, zřejmě bych neviděl jinou situaci, než utéct nebo se mu sprostě odevzdat přímo u tohoto stolu. Na prvním rande! Proboha, jsem šílenec. Ten člověk se mnou dělá hrozné divy. Musím to vyhnat z hlavy, musím to přestat vnímat. Zaměřím se jen na svůj dech. Jeho ruce na těch svých. Zaměřím se na tu bílou kouli, která možná bude mým vysvobozením, pokud zahraju dobře. Když ucítím na ruce tlak, automaticky vyvinu nápor na tágo. V té chvíli raději zavřu oči, takže výsledek neuvidím okamžitě.)
Alan: (Trefí se a s velkou přesností. Jen se pousměju.) Jsi skvělý, anděli. (Zašeptám mu do ucha a odtáhnu se. Moje tělo kříčí zklamáním, že už se ho nedotýká, ale okázale jeho řev ignoruju. Nemůžu na něm být přisátý jako chobotnice. Ikdyž bych to tak udělal velmi rád. Navíc se tu začíná scházet společnost, které Petra rozhodně nechci předhodit, teď ne. Ne na prvním rande. Moje přátelé bude mít možnost poznat později. Kašlu na kulečník, chci s ním být sám. Ještě se k němu nahnu.) Co kdybychom se vykašlali na kulečník a šli se trochu projít?
Petr: Výborný nápad. (Řeknu okamžitě. Moje spása, vzduch. Možná konečně přestanu působit dojmem šílence, protože to, co se mnou dělá, se doopravdy zrovna moc často nevidí. Tedy, já doufám, že to na mně zvenku není vidět zas tak moc, ale uvnitř se strhla hotová apokalypsa. Dřív, než stačí říct cokoliv dalšího, vezmu ho za ruku a rychle vyklouznu ven z herny. Je nádherná noc. Konečně se můžu zase uvolněně pousmát... tohle na mě vždycky zapůsobí, zklidní to. A to tady nikde poblíž nejsou žádná levandulová pole. Zvláštní.)
Alan: (Nechám se jím vyvléct ven. Jen s úšklebkem odpovím na pár pozdravů od scházející se společnosti. Jsem velmi rád, že souhlasil s odchodem. Mám ale jasnou představu, kde se chci procházet. Rovnou ho vedu k autu.) Rande ještě není u konce, anděli... dovolíš mi ještě na chvíli tě unést a přivlastnit si část tvého drahocenného času? (Pousměju se a už odmykám auto.)
Petr: (Mile překvapeně se usměju.) Dobře, část ti ještě přenechám. (Počkám až odemkne a oči mi blýsknou.) A bude to stát za to? (Hloupá otázka. Zatím všechno stálo za to, všechno bylo úžasné. Jen bych možná dal přednost kolům než tomu autu, i když je to nepřeberná studnice... různých vůní. Převážně těch jeho. Tedy jen těch jeho. Kruci, mám fakt pitomý myšlenky. A zase kleju! Ach jo. Raději nasednu do auta. Ne, kolo ne. Možná někdy odpoledne. V této tmě bychom se spíš někde vysekali. A asi by mě považoval za blázna. I když, taková představa dvoudenního výletu se stanováním... NE! Proboha, jsem jen na rande. Jen rande. Budu přemýšlet až doma.)
Alan: Samozřejmě. (Kývnu přesvědčeně.) Bude se ti tam líbít. Věř mi. (Pousměju se a dnes už pokolikáté zase nastartuju. Není to daleko, jen pár minut autem. Zastavím na neosvětleném odpočívadle. Vystoupím, přejdu ke kufru auta a otevřu ho.)
Petr: (Odepnu si pás, který jsem si nějakým zázrakem stihnul sám zapnout a začnu mžourat dozadu směr kufr. Zvědavě nakláním hlavu. Doopravdy by mě zajímalo, co to tam dělá, ale je tu moc velká tma, takže nevidím.) Děje se něco? Nějaký problém? Mám nějak... pomoct? (Ptám se mimoděk. Opravdu mě zajímá, co má za lubem.)
Alan: Všechno je v pořádku. (Zasměju se a vylovím baterku a deku.) To je můj ďábelský plán. Odvést nevinnnou nicnetušící oběť na osamocené odpočívadlo. (Zabouchnu kufr a zamknu.) Vystupuj, jsme tu. (Rozsvítím baterku a čekám na něj.)
Petr: (Vystoupím z auta a zamířím k němu, přitom si přitáhnu bundu těsněji k tělu, už je chladno.) A víš ty, že to není až tak špatný nápad? Jen sehnat tu nevinnou nicnetušící oběť.. (zasměju se a dojdu k němu. Oči mi září. Tohle dovršení jsem nečekal. Je úžasný.)
Alan: Počkej, ta oběť máš být ty! Nekaž mi tu mé ďábelské plány. (Zasměju se. Rozložím deku a přehodím mu ji přes záda. Pak ho obejmu volnou rukou kolem pasu a baterku namířím na pěšinu vedoucí trochu do kopce.) Zvládneš ještě mírný kopec?
Petr: (Zadívám se na něj a vesele se pousměju.) Samozřejmě, hračka. (Asi jsem se ještě nezmínil o tom, že rád sportuju. No, možná to někdy pak napravím. Momentálně musím intenzivně vnímat jeho ruku a vůni nočního jarního vzduchu.) Pokud jsem oběť, Alane, pak se cítím nezvykle dobře.
Alan: To je účel, anděli. Navodit očekávání. (Usměju se a vedu ho nahoru na kopec.) Mám to tu rád... (Řeknu po chvíli. Pevně ho objímám a tisknu k sobě a svítím pod nohy, abychom se nepřerazili o nějakou nerovnost na pěšině.) Chodím sem hodně často. Jen tak, skicovat. Ale to spíš ve dne. Po tmě jsem tu poprvé, ale neboj. Znám to tu i tak dobře... (Mám nutkání ho ujisťovat, že se mnou se mu nemůže nic stát.) Nebojíš se se mnou, doufám... (Zavedu ho až nahoru. Je tam trochu omezený, ale krásný výhled do okolí. Teď jsou vidět jen světla domů a pouličního osvětlení. Ale má to výhodu. Žádné světelné znečištění. Jsou vidět hvězdy.) Dovolíš? (Stáhnu mu deku z ramen a rozprostřu ji na zemi. Pak se na ni rozplácnu a stáhnu ho s sebou.) Vím, že je na tohle ještě trochu zima, ale jen chvilku, ano? (Stáhnu ho k sobě a obejmu.) Krása, co?
Petr: (Dovolím si trochu opatrně se o něj opřít. Nevadí mi roční doba. Takhle je mi teplo.) Ano... je to nádherný. (Řeknu potichu. Všechno je úplně kouzelný. Sleduji lampy pouličního osvětlení, světla projíždějících aut i osvětlení domů. Všechno to odsud vypadá tak maličké. Jako by nám celý svět ležel u nohou. Nechám se ovlivnit tou atmosférou, propadnu tomu výhledu. Určitě to tady musí vypadat krásně i ve dne. Můj pohled po chvíli přejde výš. Na nebe. Hvězdy jsou vidět naprosto zřetelně. Jen doufám, že Alanovi nepřijde moc hloupý můj okouzlený úsměv, ale tohle se nevidí jen tak. Každý den. Tím posledním objektem, na který svůj pohled zaměřím, je právě on. Nezbývá mi nic jiného než znovu poděkovat. Doopravdy jsem krásnější večer... snad nikdy neprožil.)
Alan: (Lehce mu vpletu prsty do vlasů a prsty druhé ruky propletu s jeho.) Anděli, prozraď mi, z které té hvězdy jsi spadnul? (Pousměju se a lehce ho líbnu do vlasů. Chtěl bych víc, tak moc. Ale má pravdu. Nespěchat. Není kam. Můžeme spolu být až do konce světa. Vydechnu, vypletu svou ruku z jeho a dovolím si lehce přejet po jeho paži.)
Petr: (Cítím svým tělem procházet takové ty příjemné vlny mravenčení. Natočím se tak, abych byl obličejem směrem k němu a zadívám se mu zhluboka do očí. Přikloním se, ale před jeho rty se zarazím. Úsměv se jen rozšíří... přejedu mu volnou rukou po tváři a pak si opřu hlavu na jeho rameno. Jen na chvíli. Věřím, že na ten zážitek nikdy nezapomenu..)
Alan: Není ti zima? (Zeptám se tiše. Ještě je v noci přece jen chladno a cítím, že se trošku třese. Pousměju se a zmenším vzdálenost mezi námi. Lehce mu přejedu bříškem ukazováčku po rtu. Tomu se tak těžce odolává. Jeho rty jsou stvořené k tomu, abych je líbal. A on mě tu takhle pokouší. Nejsem si jistý, jak dlouho ještě zvládnu odolávat. Chtěl bych ho políbit. Ale teď už nechci, jen ten letmý polibek, jen lehký dotyk jeho rtů. Chci prozkoumat jeho ústa. Chci zkoumat jeho tělo, hebkost jeho kůže a příchuť jeho těla zmítaného vášní. Fajn, už jsem zase v háji.)
Petr: Možná trošku.. (Řeknu potichu. Je mi jasné, že to cítí. Myslím ale, že se mé tělo netřese jen tím chladem. Ne. Necítím jen chlad, ale i teplo jeho těla. V tuto chvíli to velmi ostře kontrastuje. Působí mi to radost a zároveň mě to znervózňuje. Takhle blízko jsem mu mockrát nebyl. Přimhouřím oči, když se dotkne mých rtů. V tu chvíli zalituju, že jsem ho doopravdy nepolíbil.)
Alan: Měli bychom se asi vrátit. Nechci, abys nastydl. (Posadím se a ještě zvednu pohled k nebi. Vážně je to nádhera. Z tohohle bych měl udělat tradici. Chodit sem v noci. Velmi inspirativní. Otočím hlavu a zadívám se na něj. Je vážně skvostný. Nevidím detaily, jen obrysy jeho těla na dece. Chtěl bych ho hýčkat. Rozmazlovat.)
Petr: To se doufám nestane, ale máš pravdu, už bychom měli jít. (Neberu ohledy jen na sebe, ale i na něj. Sleduji jeho záda, když se posadí a nesměle natáhnu ruku, abych ho pohladil po celé jejich délce. Zakončím to někde u kříže, trošku fascinovaný jen tím, že můžu sledovat svou vlastní ruku, jak se ho dotýká. Nakonec se posadím taky a ještě naposledy vzhlédnu ke hvězdám. Krásný.)
Alan: (Trochu se otřesu, když ucítím jeho dotyk. Přimhouřím oči a vrněl bych blahem, kdybych to uměl. Nedovedu to vysvětlit, ale ten jeden jediný dotek mě rozehřeje. Chlad najednou zmizí a nahradí ho příjemný pocit, který se mi usadí až někde v žaludku. Vstanu a skloním se k němu. Natáhnu ruku, abych mu pomohl vstát.)
Petr: (Usměju se a ruku přijmu. Nechám se vyzvednout na nohy a zarazím se před jeho tělem. Chvíli se mu dívám do očí, ale pak jeho ruku pustím a skloním se, abych ještě zvednul baterku. Snad trefíme zpět k autu. Pořád musím myslet na všechno, co dnes bylo. Tady se nad tím přemýšlelo snad nejlíp... a.... jsem vážně šťastný.)
Alan: (Sehnu se a seberu deku. Vyklepu ji a přehodím Petrovi přes ramena, aby mu nebylo zima. Pak ho znovu obejmu kolem pasu a nasměruju k pěšině.)
Alan: (Zastavím přímo před jeho domem. Vypnu motor, ale zůstanu sedět. Nechce se mi s ním loučit. Nechci být zase sám, bez něj. Odepnu pás a zadívám se na něj. Líbí se mi ten jeho zadumaný výraz. Chtěl bych znát jeho myšlenky. Pomalu natáhnu ruku a pohladím ho po tváři.) Rande je u konce, anděli. Doufám, že jsem tě příliš nezklamal.
Petr: (Odtrhnu se ze svých myšlenek a zadívám se na něj. Pousměju se a zakroutím hlavou.) Nezklamal... bylo to skvělý. (Řeknu upřímně a podívám se mu do očí. Tváří se trochu smutně. Nelíbí se mi to.) Určitě se zase brzy uvidíme, ano? (Zeptám se a úsměv se o něco rozšíří. I když se mi také nechce loučit.)
Alan: To slibuju. (Pousměju se a kývnu.) Nevydržím bez tvé společnosti příliš dlouho. (Využiji toho, že se ho zrovna dotýkám a přitáhnu si ho blíž. Ačkoliv je to v autě dost nepohodlné, je mi to zrovna jedno. Překonám těch pár centimetrů, co mě dělí od jeho rtů. Ještě chvíli zaváhám než jemně políbím jeho dolní ret. Posunu se kousek výš a ochutnám i horní. Jemně ho přejedu jazykem. Je vážně sladký. Nedělám si srandu.)
Petr: (Zevnitř mě to celého rozechvěje. Zavřu oči a vychutnávám si ten okamžik plnými doušky. Potom rty lehce pootevřu. Je to tak opojné... myslí mi proběhne jeho jméno. Nejsem si zcela jistý tím, jestli jsem ho nevyslovil i nahlas. A kdyby ano? Bylo by to jedno. Polibek oplatím tak opatrně, že se jeho rtů sotva dotknu. Když se ale potom odtáhnu, dech je zrychlený. Dělá se mnou doopravdy velké divy. Odepnu pás a ještě se na něj vděčně zadívám...)
Alan: (Trochu zadýchaně jeho pohled oplatím. Ještě ho jemně zachytím za ruku.) Děkuju za dnešek. (Pousměju se. Přitáhnu si jeho ruku ke rtům a lehce se o zápěstí otřu rty.) Dobrou noc, Petře.
Petr: (Okouzlený pohled. Už se ani neusmívám, není to třeba.) Já děkuju. Sladké sny... (zašeptám a ruku velice neochotně odtáhnu. Potom vystoupím z auta a dveře zabouchnu. Vůz obejdu a zamířím k domu. Na schodech se ale ještě otočím, abych viděl, jak odjíždí.)
Alan: (Chtěl jsem vystoupit a doprovodit ho ke dveřím, ale... vím, že bych pak těžko odcházel. Zamávám mu. Nastartuju a zamířím domů. S vidinou hodně studené sprchy.)
Žádné komentáře:
Okomentovat