Jste zvědaví, jak to dopadne? Já taky… chvíli jsem si pohrávala s myšlenkou, že bych to mohla ukončit… Dovolit Viktorovi, aby si na Jackovi pěkně brutálně smlsnul a poslat ho do nebíčka či do peklíčka… Ale ne, takhle zlá nebudu… jednak by se mi po těch dvou moc stýskalo a druhak bych vám něco takového nemohla udělat… předpokládám totiž, že chcete vědět, jak to bude dál, tedy co mám s těmi dvěmi ještě v plánu a málo toho není, plány mám velkolepé…
Viktor není zase takové zlatíčko, jak se vám mohlo na první pohled zdát. Je chladný, rád kalkuluje a občas se jeho povaha přepne a je zaděláno na průšvih. Jack se stane takovým přepínačem v dnešní kapitole. Viktor mu provede něco moc ošklivého. Jak se Jack asi zachová? Zlomí to jeho odhodlání?
Dopředu se omlouvám za několik (asi jeden) nevybíravých výrazů, které jsem v téhle kapitole užila.
Jack pomalu couval, Viktor ho děsil. A to poměrně oprávněně. Měl v očích doslova smrt. Jackovu. A Jack by lhal, kdyby tvrdil, že se ho ani trošku nebál.
Viktor měl skutečně v úmyslu toho idiota zaškrtit. Zadupat do země, zabránit případné reprodukci a následnému šíření takových genů. Ten kluk nebyl smolař, on byl postrach. Cíleně likvidoval všechno, co mu přišlo pod ruku… A i to, co mu pod ruku přímo nepřišlo. Jako Viktorovy poznámky, které ksakru ještě neměl přepsané. Jack je zlikvidoval téměř na dálku. Byl magnet na průšvihy.
Jack by se byl nejraději stal trpaslíkem, malým broučkem někde v trávě a nebo ještě lépe. Zmizel z povrchu zemského. Jeho život právě skončil.
"Ty… idiote." Zavrčel na něj Viktor. V jeho slovníku byste jen těžko hledali tvrdší výrazy. Tohle byl zhruba vrchol jeho vulgarity. Byl to slušňák, měl to tak nastavené.
Propaloval Jacka pohledem a stále se přibližoval. Jack začal nepatrně couvat.
"Ehm…" nahodil výraz kajícníka: "promiň asi stačit nebude, co?" pokusil se o úsměv.
Viktor si to vyložil jako pokus o provokaci. Hodil na Jacka takový pohled, že na stupnici vražedných pohledů od jedné do desíti, by dostal zaručeně nejmíň dvanáctku.
Jack ucítil slabost v kolenou. Tenhle pohled se mu vůbec nelíbil. Ani nevěděl, proč si vybavit scénu z jednoho sci-fi, kde jednoho z hrdinů ohrožoval robot, kterému z oči šlehaly lasery. Snad proto, že si místo Viktorových tmavých očí dokázal lehce představit dvě takové červené smrtící zbraně, které by ho mohly nasekat na nudličky. Ono ani ty černé oči do toho neměly daleko. Zdálo se mu, nebo byly podlité krví? Jack polkl. Už si připadal jak kuřecí nudličky na pánvičce, chybělo už jen opepřit.
"Vá… vážně mě to mrzí. Já fakt nechtěl." Couval pomaličku, jen do doby než narazil na cosi velkého a tvrdého. Kontejner. Byl by býval zaklel, kdyby neměl strach z Viktora. Tahle si to ani pořádně neuvědomil, o co se to vlastně zády opíral a k čemu se tak důvěrně tiskl.
Viktor kontejner zpozoroval a bleskl mu mozkovými závity nápad. Ne, nebude ho zabíjet. Něco mnohem lepšího, dá mu to pěkně vyžrat. Smrt je příliš milostivá, zatímco Viktor a jeho smysl pro pomstu ani omylem.
Než se Jack stačil vzpamatovat či jakkoliv ohradit, Viktor se prudce a bez varovaní sehnul. Popadl Jacka za kotníky a bez větší námahy ho zaparkoval do kontejneru. Jack si uvědomil změnu polohy až na vrcholu odpadků. Obrátil se mu žaludek. Věru to tam příliš nevonělo. Z venku uslyšel uchechtnutí.
"Tohle je teprve začátek." Oznámil mu dovnitř a zabouchl víko.
Jack málem omdlel. Jednak tím smradem a jednak proto, že neměl zrovna v oblibě těsné prostory. A těsné páchnoucí prostory přímo nesnášel, jak vyvodil z nastalé situace. Pod prsty ucítil cosi co nedokázal ani dost dobře popsat. Bylo to takové lepivé, mazlavé a čvachtavé. Ocitl se na vrcholu hromady starých hadrů, které voněly asi stejně jako kočičí záchod. Použitý. Opakovaně. Dlouhodobě.
Jack se snažil v nastalé situaci najít aspoň nějaká pozitiva. Za prvé, nebyl zabit ale jen odklizen do popelnice. Za druhé, uvnitř byla díky zabouchnutému víku poměrně tma, tudíž neviděl na čem a v čem se válí, díkybohu. Za třetí… začal si uvědomovat svoji klaustrofóbii, která se projevovala pouze v hodně malých prostorách. A v těch se právě nacházel. Ale to sakra nebyl klad!
Zoufale zavyl. Už kašlal na nějaké udržení zdání hrdiny či nějaké hrdosti. Chtěl ven. Zoufale začal bušit na stěny konťasu.
Upřímně, Viktor nesnášel lidi. Neměl moc v lásce ani zvířata. A už tuplem nenáviděl tohohle kluka. Bylo mu jasné, že udělal sakra velkou chybu, když mu slíbil pomoc. Když jeho otci slíbil pomoc. Držel víko naprosto bezcitně a vůbec nereagoval na zoufale kňučení a rány ozývající se zvnitřku. Jeho hladina nasrání dosáhla tímhle incidentem horního stropu. Skoro jako když nemohl vyluštit hlavolam obtížnosti deset. A taková věc člověka fakt naštve. A co teprve Viktora!
Jacka už zachvátila naprostá panika. Nedostávalo se mu vzduchu a ještě ke všemu ho dusily výpary z odpadků. Měl podezření, že někde vespod je cosi chcíplého a pomalu to tam hnije. Zvedl se mu znovu žaludek. Tohle bylo horší než smrt. Tohle byla pomalá smrt.
Viktor došel po několika minutách, které Jackovi připadaly jako věčnost, k názoru, že už to stačilo. Pustil víko, ale to zůstalo nehnutě na místě. Otevřel ho tedy sám. Už před chvílí kňučení ustalo a bylo ticho. Nahlédl dovnitř.
Jack ležel na boku stočený do klubíčka a třásl se. Viktora na okamžik napadlo, že to možná přehnal. Ale kvůli tomu malému smradovi bude muset pracovat celou noc, aby dohledal poznámky z článků, které mu ten terorista zničil.
Jack v tu chvíli vypadal jako štěně, které někdo hodil do popelnice. A to doslova. Dokonce vyluzovat i jakési tlumené zvyky, které připomínaly kňučení.
Viktor se natáhl dovnitř a ten uzlíček nervů vytáhl. Klepalo se to jak ratlík v lednu. Možná ho i na zlomek vteřiny politoval.
Postavil Jacka vedle sebe. Jack se ještě tak docela nevzpamatoval, ale první myšlenky na Viktora celkem bezohledně vychrlil.
"Moc mě to mrzí." Kníkl a chytil Viktora za košili na hrudi. "potřebuju tvoji pomoc, jinak… jinak… se tu fyziku v životě nenaučím a budu mít problém. Prosíííím."
Viktor jen pozvedl obočí. Čekal, že ho to štěně zahrne nějakými výčitkami, bude ječet, dělat scény a nakonec uraženě odkráčí. Jeho reakci ani v nejmenším nečekal.
"Tak za prvé," zamračil se na něho a sklepal ze sebe jeho ruce: "už nikdy na mě nesahej. Za druhé, drž se dál od mých věcí. Za třetí, budeš poslouchat, co ti zadám, to splníš. Jasné?"¨
Jack ho hypnotizoval pohledem a když Viktor skončil, rychle přikývl, aby si to náhodou nerozmyslel.
"Fajn, a teď se sebou běž něco udělat, smrdíš jako tchoří pelech." S těmi slovy se otočil a zamířil zpět do kavárny.
Jack na něj chvíli civěl, a pak ještě než Viktor stihl vzít za kliku, zavolal. "A co?" Došlo mu totiž, že takhle uprostřed města se sebou asi něco udělá dost těžko. A co se toho smradu týče. Jack sice nikdy žádný tchoří pelech necítil, a dost vážně pochyboval, že se této zkušenosti dostalo Viktorovi. Byl ale stoprocentně přesvědčen, že se skutečnosti příliš nevzdaluje. Páchl teda příšerně. Na chvíli ho napadlo, že by se měl jít do toho kontejneru podívat, v čem se to vlastně válel. To ale brzy zavrhl, aby nevrhl. Oběd. Už takhle to bylo jen tak tak.
Proklínal kuchařky v jídelně za ty jejich UBO. Univerzální béžové omáčky. Ať to nazvaly jakkoliv, vždy to chutnalo stejně. Ať v tom plavalo cokoliv, na chuti se to nepodepsalo. Kdyby si Jack nepřečetl v jídelním lístku, netušil by ani, co to vlastně jí. Jeho vlastní chuťové buňky ty drobné rozdíly nějak odmítaly vnímat. A ani opticky to nepůsobilo příliš rozdílně.
Jack rozhodně neměl v úmyslu vidět ten oběd dvakrát a už vůbec ne po tom, co už se nějakou dobu zdržoval v jeho zažívacím traktu. A že toho teda už zažil dost.
Viktor se na něj otočil a přemýšlel jen zlomek vteřiny.
"Fajn, zítra na třetí přijď ke mně a vezmi si svoje poznámky z fyziky a učebnici."
"K tobě? A kde… kde bydlíš?" zeptal se trochu překvapeně.
Viktor protočil oči v sloup. Je tohle snad idiot nebo co?
"Zeptej se svého otce, ten ví." S těmi slovy se otočil a zaplul zpátky do kavárny. Dveře bouchly a Jack na ulici osaměl, což bylo jediné štěstí.
Chvíli uvažoval, co dál. Nakonec došel k závěru, že musí ještě rychle proklouznout do kavárny a vzít si svůj batoh, který tam při zbrklém útěku před tím odporným hmyzem zanechal.
Viktor mu věnoval jen otrávený pohled a tak se Jack rychle vytratil jen s tichým "tak ahoj".
Domů vyrazil radši pěšky, protože na cestu MHDéčkem se zrovna necítil. Ikdyž ostatní by ho asi cítili dobře.
To byl zase den.
Žádné komentáře:
Okomentovat