Tak… Jack je pozvaný k Viktorovi domů na doučování… pokud k němu vůbec Jack dorazí… opět se proti němu postaví všechny možné nebeské struktury a hlavně největší problém… rodiče, kteří nemají jaksi dostatečné pochopení… no, nebudu vám nic prozrazovat. To už si přečtete sami…
Ráda bych taky poděkovala všem, kteří čtou a taky těm kteří komentují. Moc to pro mě znamená. Díky lidi…
Jack dorazil domů. Z jeho pohledu, pohledu pěšího turisty hledajícího nejkratší vzdálenost z bodu A do bodu B, to trvalo několik let, z pohledu jeho rodičů dostatečně dlouho na to, aby dostal zaracha.
Zákeřně si na něj počíhali hned za dveřmi při návratu domů. Jack je popravdě vůbec nečekal. Pořád doufal, že se mu nějak nenápadně podaří proklouznout do pokoje a předstírat, že tam byl vlastně nezpozorován celé hodiny. Možná i dny. Takže když otevřel dveře a otec ho popadl za límec, docela se leknul.
"Kde si se sakra…" začal otec, ale pak ho do nosu praštilo cosi, co rozhodně do jejich bytu nepatřilo. Možná tak někam na skládku. Zhruba se stejnou chvíli to zaznamenal i citlivý nosík Jackovy matky, která stála opodál.
"Proboha, Jacku, co to je za puch?" s dalšími nevyřčenými otázkami přebrala provinilce z rukou svého manžela, nacpala ho do koupelny a s několika hygienickými nákazy a zákazy za ním zabouchla dveře.
Bylo to nad slunce jasné, Jack měl průšvih. A to možná větší než čekal. Možná by svými rozměry pokryl i zeměkouli…
S povzdechem pustil sprchu a jal se ze sebe strhat ten nebezpečný materiál. Rovnou ho napěchoval do pračky. Musel se mydlit dobré půl hodiny, a druhou půl hodinu drbat hlavu šamponem, než měl pocit, že ten puch aspoň částečně zeslábl. Další půl hodinu na sebe koukal do zrcadla a přemýšlel, jestli má vylézt a hrdinně čelit následkům, nebo předstírat, že se ještě snaží zkulturnit. A pak nepozorovaně proklouznout do pokoje. Jen doufal, že matka najde jeho oblečení v pračce, až on u toho nebude a nebude ani v okolí sta kilometrů.
Po chvíli se konečně odhodlal a pootevřel dveře koupelny. Opatrně vystrčil hlavu ven, jakoby se bál, že mu ji něco ukousne, a rozhlédl se po chodbě. Nikde nikdo. Omotaný ručníkem vyrazil do bezpeční svého pokoje.
"Tak pojď, pojď…" ozval se otcův hlas ze dveří obýváku, když ho míjel stylem tajného agenta. Jack přešel plynule z nenápadného plížení na provinilecký pochod. Naklusat před otce a tvářil se naprosto nevinně a bezelstně. On přece nic, on naprosto hodný a vzorný syn.
Dostalo se mu sáhodlouhého kázání o tom, jak je důležité dodržovat dohodnutá pravidla, chodit domů v čas, a rozhodně ne tak zaneřáděný jako dneska. Následoval hodinový popis toho, jak umírali strachy, kde je, co se mu stalo, který násilník ho probodl, který ho zmrzačil, kolik aut ho přejelo, pod kolika mosty skončil, v kterém kontejneru ho našli. Přitom se jen přiblble usmíval, obzvlášť té pasáži s kontejnerem.
Pak nastala fáze vysvětlování. Jack se snažil, co nejvěrohodněji předestřít důvod svého zdržení. A to bez uvedení takových drobných detailů, jako jak se ocitl v kontejneru a že se v něm vůbec vyskytoval. Což šlo velice těžko a historka, kterou si vymyslel, postrádala vtip a dokonce i logické návaznosti. Otec se tvářil, že mu to zrovna moc nebaští, ale mlčel a poslouchal.
Jack se chvíli opájel svou vlastní genialitou, což bylo v té chvíli jaksi mimo mísu. A pokračoval v tom vlastně jen do chvíle, než ho otec požádal o objasnění těch několika hodně nejasností v jeho vyprávění. V té chvíli Jackovi došlo, že asi nebude tak prudce inteligentní, jak si myslel.
Jack na chvíli zapochyboval o smyslu své inteligence. Když je tedy tak pitomý a neumí si vymyslet ani věrohodnou výmluvu, proč smrdí jako tlupa zpocených fotbalistů, tak proč na tomhle světě vlastně je?
Otec na něj upíral tázavý pohled a Jack se začal potit. Ano, byl jak zvíře zahnané do kouta. A utéct jaksi zrovna nešlo.
Nadechl se teda a spustil. Zamlčel jen ten detail, že ho do té popelnice vlastně hodil Viktor. A neopomněl vyzdvihnout, že Viktor ho od zítřka doučuje… Od zítřka, což znamená, že nemůže, prostě nemůže dostat zaracha. Ale to si jen myslel. Otec došel k závěru, že něco takového nemůže zůstat nepotrestáno.
"Ale… ale… co doučování?" vyhrkl Jack nešťastně. Takové práce mu to dalo a teď mu to zhatí jeho otec? Jeho vlastní otec!
"Vydržel jsi to doteď, vydržíš to i ten týden." Odbyl ho rázně.
Jack schlípnul. Tohle bylo přímo v… no tam…
Poraženecky se odporoučel do svého pokoje a sesunul se na postel. Tohle bylo špatný, hůř… tohle bylo naprosto příšerný. Sotva se mu po takové vyčerpávající akci povede přesvědčit Viktora, aby ho doučoval, tak se to takhle podělá.
Odhodil vztekle ručník do kouta a rozvalil se naštvaně na posteli. Tohle bylo tak hrozně moc nespravedlivé. To mu prostě nemohli poskytnout jen domluvu, dát mu pár facek? Ale zaracha? Jako proč ne, ale zrovna zítra? Když má doučování s Viktorem. Tohle je fakt nespravedlnost.
Nejradši by se vztekal, ale bylo mu jasné, že mu to nepomůže. Založil si ruce za hlavu a přemýšlel. Ikdyby zítra zdrhnul, tak se teď nemůže otce ptát na jeho adresu. Takže by mu to bylo stejně na nic. Sakra, co s tím?
Po několika minutách se ozvalo tiché zaklepání. Jack se neobtěžoval ani pohnout, jen zavrčel.
Do pokoje vstoupila jeho matka. Ve chvíli, kdy ho sjela pohledem, si to uvědomil. Vyvaloval se před svou vlastní matkou jen tak. Bez ničeho. Nahej!
Poděšeně vyskočil, popadl polštář a rychle si ho přitiskl na inkriminovaná místa.
"Sakra, mami!"
Jen se pousmála. "Viděla jsem tě takhle snad tisíckrát." Bylo na ni vidět, jak se přenesla duchem do časů minulých.
"Proboha, to jsem byl ještě dítě." Zaúpěl tiše, ale proti matčiným nostalgickým záchvatům neměl šanci. Přisedla si k němu a rozcuchala mu vlasy.
"Byl jsi tak roztomilé dítě."
"Mami, proboha, nech mě. Já už nejsem dítě."
Nebylo to nic platné. Matka se ponořila do vzpomínek a Jack jen tiše trpěl. Kdy tohle mučení skončí?
Zrovna poslouchal další historku, jak byl jako dítě roztomilý a šikovný a docela ho to štvalo. Neměl náladu na takové řeči, měl spoustu svých starostí.
"Mami, dost… chtěla jsi mi něco?" přerušil nešetrně její rozplývání se nad jeho prvním slůvkem.
"No, vlastně ano. Přemýšlela jsem o tom, co jsi otci řekl. Opravdu ti na tom doučování tolik záleží?"
Vcelku zbytečný dotaz. Jack jen protočil oči v sloup, za což mu matka uštědřila pohlavek.
"Když z té zatracené fyziky neodmaturuju, tak nemůžu hrát tenis. Mami, je to pro mě vážně důležité." Hodil na ni výraz naprostého zoufalství. Matka byla jeho jediná naděje a Jack začínal tušit, že mu jeho milovaná (někdy) matinka pomůže.
"Byla bych raději, kdybys měl jiné důvody, ale budiž. Promluvím ještě s otcem." Kývla pomalu. "Ale z toho domácí vězení se jen tak nevyvlíkneš, jasné?"
"Naprosto jasné." Kývl Jack a byl by se na matku radostně vrhnul, kdyby nebyl zrovna jaksi nevhodně oblečen. Či spíše neoblečen. Věděl, že když se do toho pustí jeho rázná matka, otec nemá šanci. V duchu se zaradoval. Přesvědčí ho, určitě.
"Tak a teď běž spát. Zítra se uvidí." Pomalu vstala a usmála se na syna opět s nepřítomným výrazem.
"Mami, já… potřeboval bych, kdybys mi od táty zjistila adresu Viktora. Zítra mám jít k němu a nějak nevím, kde bydlí." Zadíval se na ní prosebně.
"Uvidíme, zkusím to zjistit." Líbla Jacka do vlasů. "Dobrou noc."
"Dobrou, mami." Pousmál se. Najednou měl pocit, že už to není zase tak ztracené. Když se za matkou zavřely dveře, natáhl na sebe pyžamo a zavrtal se pod peřinu. Zítra se uvidí…
Žádné komentáře:
Okomentovat