Viktor se nám dnes rozhodne. Na to, že je jeho rozhodování rychlejší než lidské mu to docela trvalo, co? (smích, já vím, že za tohle můžu já, chtěla jsem vás trochu napínat… hlavně mrně, které je dychtivé dalších dílů a které napínám extrémně ráda…) Vezme tedy nebohého a zoufalého Jacka na milost? Slituje se nad ním a pomůže mu? To se dnes konečně dozvíte. Ale vy jste to i tak tušili, ne?
Na téhle kapitole jsem se pěkně zakousla… prostě to najednou nešlo dál. Na chvíli jsem ztratila chuť vyprávět tenhle příběh. Vlastně vyprávět jakýkoliv příběh, ale snad už je to zažehnáno.
Matně si uvědomuji, že jsem vám na začátku slibovala fantasy s prvky sci-fi… Skoro se zdá, že čekáte marně (pokud tedy čekáte). Ale ujišťuji vás, že se dočkáte… fantasy bude… kde jinde by se mohlo Jackovi stát tolik malérů jako ve vymyšleném světě. Ale zvládá to celkem dobře i v reálu, že? A dnes se mu stane také jeden takový malér… místo záchrany své pošramocené hrdosti opět dojde k naprosto nečekané situaci.
POZOR: Není vhodné pro lidi trpící strachem z bodavého hmyzu… J
Poznámka: Názor Jacka na vosy není totožný s názorem autorky… (smích)
Jack čekal na ortel. Skoro se až přikrčil pod očekáváním toho nejhoršího. Což v tomto případě znamenalo Viktorovo odmítnutí. V tom, že mu s tou zatracenou fyzikou nepomůže. Jack už skoro vydýchával hysterické návaly. Věděl, že bude určitě vyvádět. Možná ne tady před ním, ale až se dostatečně vzdálí, tak určitě. Jeho tenis, co tenis. Osud! Závisel na Viktorově odpovědi. Jackovi se až dělalo mdlo.
Viktor z něj smetl dlaní několik žmolků a zamířil ke koši, aby odhodil provlhlé papírové ručníky.
Jack ho s napětím pozorovat a snažil se odolat touze sesunout se na zem a umřít. Jo, to by spoustu věcí vyřešilo. A to definitivně.
Viktor si dával zatraceně na čas. Jackovi se už pomalu dělalo špatně a pokládal základy další neuróze, kterou si tak mohl přidat do své sbírky.
Pan dokonalý fyzik pomalu a soustředěně vhodil papírový odpad do koše a otočil se na Jacka. Jack zapomněl napětím dýchat. Trvalo to několik vteřin, což znamenalo Jackův osobní rekord v zadržování dechu bez vědomí jeho vědomí. Jeho plíce měly zase chuť stávkovat a mozek, kterému se pro změnu nedostávalo kyslíku se začal probírat a vysílat Jackovi s.o.s. signály.
"No dobrá. Zkusím to." Přikývl Viktor nakonec a opustil místo činu. Vyšel z toalet a šel si dopít svou už tak studenou kávu a dopsat ten článek, který po něm jeho školitel do zítra požadoval.
Jack zamrkal a tupě zíral na dveře, které se za Viktorem zavřely. Tak docela si nebyl jist, zda slyšel správně. Mohl mít slyšiny a nebo hlušiny. A nebo obojí, což se sice v zásadě vylučovalo, ale u Jacka bylo možné vše.
Jack konečně dovolil vzduchu doputovat do plic, které mu jen pohrozili vztekle sevřenými plicními sklípky. Nadechl se. Mozek vyvěsil vítěznou vlajku. Díky bohu za nevědomé dýchací reflexy, jinak už by bylo po Jackovi. Jeho zapomnětlivost, co se týká přísunu vzduchu, už hraničila s pokusy o sebevraždu. Jeho plíce se divili, že mozek ještě neodešel a mozek zase kroutil hlavou nad plícemi, které ještě nezačaly stávkovat. Musí si zřídit odbory, takhle se tu nedá pracovat.
Nespouštěl oči ze dveří a nutil svůj mozek, aby mu přehrál předchozí situaci. Na což jeho mozek samozřejmě naprosto kašlal. Ještě rozdýchával nedostatečný přísun "óódva". Co to teda řekl? Že jo? Že by fakt jako jo? Neposlal ho do háje? Ani trošku?
"Ughm." Vyloudil ze sebe a podrbal se na hlavě. Vzápětí mu pohled padl na jeho vlastní odraz v zrcadle. Na fleky od čaje a kávy na jeho novém bílém tričku značky NIKE. Málem ho to zabilo. Ne, tohle zabije jeho matku, až to uvidí a nepůjde to vyprat. No výborně. Proč tu vlastně řeší nějaké doučování. Otec ho zabije za tu další zmršenou písemku, na kterou se ani nijak nenamáhal podívat a jen na ni hodil svůj umělecký autogram, který samozřejmě fyzikář vůbec neocení. A kdyby náhodou přežil otce, nepřežije rozzuřenou máti. To tedy byly vyhlídky. Krásné vize budoucnosti…
Znovu se na sebe zadíval. "Tomu se říká smůla, vole." Zašklebil se na svůj obraz a otočil se ke dveřím. Musí se pokusit zachránit aspoň tu špetku hrdosti, co mu ještě zbyla.
Záchranná mise se jako vždy nepovedla. Vedl ji Jack, tak co se taky dalo jiného čekat. Jedním slovem prostě totálně selhala.
Jack si sice při zpáteční cestě od záchodků ke stolu, kde seděl Viktor, udělal obhlídku terénu. Z důvodu, aby opět nedošlo k nějaké kolizi. Zkontroloval umístění všech batohů, tašek, nohou od židlí, nohou lidských, nohou stolích… a hlavně aktuální výskyt číšníků s tácy. Shledal situaci jako bezpečnou a tudíž vyhovující k rychlému a promyšlenému přesunu.
Viktor seděl u stolku a opět ťukal cosi do počítače. A Jack vyrazil. Obezřetně se vyhnul několika kritickým místům, pohotově zareagoval na vstávající dámu. Předvedl skoro artistický výkon, když se vyhýbal v téměř neznatelné mezeře mezi zdí a vstávající korpulentní madam. Téměř orosen potem si konečně přisedl k Viktorovi. Dal si dokonce i pozor, aby si zase nesedl ke zdi. Jedno naražení lýtek stačilo.
Viktor na něj ani nezvedl pohled. Jak jinak, že? Jack se jen zamračil, ale mlčel. Když tu to uslyšel. Bzukot. Ale ne jen tak ledajaký. To nebyl komár, ani obyčejná moucha, se kterou Jack v klidu vydržel i v jedné místnosti. Tohle byl zvuk něčeho většího a nebezpečnějšího. Byla to VOSÁÁÁ. Jack ji ještě nedokázal lokalizovat, ale bylo mu jasné, že jde po něm. Každá vosa šla vždycky a jen a jen po něm. Nenáviděly ho. Chtěly ho zabít, zničit, pobodat.
Jack přemýšlel, co dělat. Ječet a utíkat nemůže, to by byl před Viktorem už za totálního blba. Nenápadně opustit bojiště?
Bzukot se ale stále přibližoval. Jack měl celkem kvalitní vosofóbii a ve většině případů se za to ani nestyděl. Vždycky tvrdil, že s tak zákeřnými tvory nemůže být pohromadě ani setinu nanosekundy. Jsou ošklivé, hnusně bzučí a při pohledu na žihadlo, které do vás ty mrchy můžou bodnout opakovaně, se Jackovi dělávalo mdlo. On se na něj vlastně asi nemusel dívat, stačilo pomyslet.
Bzučení se na okamžik mihlo kolem jeho ucha. Jack začal pociťovat příchod pravého a nefalšovaného hysteráku. Jeho hrdost vstala, zamávala všem bílým posmrkaným kapesníkem a vytratila se na dovolenou na Jamajku.
"Je tu vo… vo…sa." Vykoktal a obdařil Viktora jedním ze svých pohledů typu: Udělejte s tím někdo něco, nebo umřu.
"No a?" zeptal se Viktor naprosto bez zájmu a pochopení. A aniž by zvedl pohled, psal dál.
Jack mu chtěl něco odseknout, ale v tom se to stalo. Došlo na nejhorší. Nastala situace nejvyššího ohrožení. Ten zákeřný živočich se usadil přímo na JEHO ruce a začal si čistit předníma nohama tykadla. Jack na to zlomek vteřiny vyděšeně zíral, když tu se mu v mysli odehrál scénář, který končil zabodnutým žihadlem, několikanásobně. Následoval ještě horší. Přílet nejmíň miliard dalších vos, které si tahle zavolá na pomoc. Nedalo se nic dělat. Jackův pud sebezáchovy hodil ručník do ringu a zavelel k útěku.
Jack zamával rukou, aby tu stvůru odehnal a vyskočil současně s tím od stolu. Tak se také stalo, že nedopatřením převrhl Viktorovi hrnek se zbývající kávou do poznámek. Po bílém papíru pokrytém drobným úhledným písmem, napsaným jak jinak než inkoustem, se rozpil ošklivý hnědý flek a rozmazal polovinu stránky.
Jack se s hrdinským výkřikem áááááááááá, které bylo ještě o několik tónu výš, než by se slušelo na zástupce mužského pohlaví, vrhnul ke dveřím v domnění, že ho bodavý hmyz stále pronásleduje. Málem si o ně rozbil hlavu, protože se zcela nečekaně otvíraly dovnitř. Mírně dotlučený, se srdcem v kalhotách a ostře protestujícími plícemi se zastavil až venku. Měl pocit, že právě přežil vlastní smrt. Napadl ho predátor a on přežil. Pousmál se.
Což mu vydrželo asi tak dvě vteřiny, protože přesně po uplynutí téhle doby, se otevřely dveře, ve kterých stál Viktor a tvářil se více než nakvašeně. Kvašené okurky by mu mohly závidět.
Jack hlasitě polknul. A sakra. Cosi uvnitř mu říkalo, ať raději vezme nohy na ramena a zdrhne od zuřícího severního větru. A podle výrazu ve Viktorově očích měl přijít poměrně prudký a ledový severák.
Ledovec se posunul kupředu. Viktor udělal k Jackovi několik kroků a bylo vidět, jak moc se snaží ovládat.
Jack si uvědomil svou zásadní chybu. V tu chvíli jako by došlo k osvícení, jeho mozek mu poskytl konečně náhled do minulosti. Náhled na to, jak vyskočil od stolu jako blázen a zařídil Viktorovi slušně zaneřáděné poznámky.
Bylo to jasné, je po něm. Viktor ho vykuchá zaživa. Jeho pohled tomu úmyslu rozhodně nasvědčoval.
Žádné komentáře:
Okomentovat