Tak naši dva milí hrdinové se konečně potkali. Ale ani jeden z nich z toho není nijak nadšen. Jackovi se nelíbí Viktorova vizáž a Viktorovi se nelíbí Jack jako celek. Jak tohle asi skončí? No, polezou si ze začátku dost na nervy, to je jasné. Můžeme jen doufat, že se to snad někdy změní… a ono se to změní možná dřív, než si myslíte.
A taky se samozřejmě začne trošku odhalovat Viktorův život… Viktor má takové tajemství, ale na to si budete muset trošku počkat… trošku dost.
Můžu vám ještě prozradit, že na Jacka chystám další ošklivé a nemilé věci. Nedávno jsem získala poměrně slušnou inspiraci…
Tahle kapitola nebude příliš vtipná, tak nebuďte zklamaní. Jack musí trošku zvážnět, jinak ho Viktor nevezme na milost.
Dále bych se chtěla omluvit těm, kteří už nějakou dobu marně čekají na Sluneční kámen… prostě to nejde… zásek jak… no velkej…
Tak tady máte další díl… užijte si ho, kdoví kdy přijde další… (jsem teď v jednom kole, nahromadila se práce, která nepočká, ani když ji prosíte na kolenou a lichotíte).
Mimochodem, nevíte někdo, proč se mi nejlíp píše, když mám jiné práce až nad hlavu?
Jack seděl jako hromádka absolutního neštěstí a civěl na Viktora jako na zjevení. Zjevení sedělo u stolu naproti Jackovi, jevilo se býti velice zaměstnáno, ťukalo cosi do noťáku a popíjelo u toho v klidu kávičku. Jack seděl, civěl a čekal. Jack čekal a začínal dosahovat vysoké hladiny naštvání. Viktor ho naprosto ignoroval a Jacka to přímo nepopsatelně štvalo. Nenáviděl ho.
Viktor mu předhodil svazek několika papírů spojených sešívačkou, které obsahovaly otázky na všechny okruhy ze středoškolské fyziky. Jack to měl všechno vyplnit, aby Viktor zjistil, jak na tom je a na co všechno se bude muset při doučování zaměřit.
Jack se mračil jako bouřkový mrak plně nacucaný vodou jak na papír, tak i na Viktora. A navíc, neměl nejmenší tušení, co má na jednotlivé otázky psát. Bylo to nad slunce jasné. Jack uměl veliké kulové. Koukal na Viktora a čekal, kdy se mu konečně začne nějak věnovat. Má se ho přece doučovat. A ten mizera si ani nezvedne oči od toho zatraceného počítače.
Jack si připadal jako totální debil. Hlasitě si povzdechl a čekal, zda to třeba neupoutá Viktorovu pozornost. Marně. Viktor dál klapal na klávesnici nějaké romány, či co.
Jack si znovu povzdechl a odvážil se přidat i odkašlání. Jen takové jemné a decentní. Ale s tím blbečkem to opět ani nehlo. Zamračil se a odkašlal si hlasitěji. Znělo to spíš jako odchrchlání, takže se na něj Viktor zhnuseně podíval. Jack zrudnul a snažil se potlačit záchvat kašle, který si tím nedopatřením vyvolal.
"Už to snad máš?" zeptal se povýšeně.
Jack se ušklíbl. "Ne. A ani mít nebudu."
"A to z jakého důvodu?"
Protože jsem debil, napadlo Jacka, ale na hlas to neřekl.
"Nic z toho prostě neumím." Pozdě mu došlo, že to je téměř to samé, akorát řečeno decentněji.
Viktor jen pozvedl obočí. Ten kluk byl očividně buď debil nebo ignorant a nebo zřejmě oboje.
"Tak každý nemůže být genius jako někdo." Vyštěkl na něj Jack vztekle.
Viktor nehnul ani svalem a jen si Jacka změřil.
Jack ztěžka polknul. No, to byl teda pohled. Jako by se mu zavrtal až do žaludku a jako by mu viděl až do hlavy.
"Měl by ses uklidnit, budíš až příliš pozornosti. Ten přebytek energie bys měl zaměřit jiným směrem. Třeba na fyziku." Odvětil ledově a dál se věnoval notebooku. Jack vztekle sevřel pěsti a vyskočil ze židle. Tohle ho opravdu pobouřilo. On se jí věnoval sakra. Proto byl tady.
Při vyskakovacím manévru jaksi opomněl fakt, že sedí zády ke zdi. Židlička se od ní zarazila a odmítla se dál hnout, což nemínily respektovat Jackovy nohy a tak se dost tvrdě narazil. Potlačil bolestné zaskuhrání a jeho spravedlivý hněv tak začal dosahovat obludných rozměrů. Krev se vařila, Jack hořel potlačovaným vztekem. Zato z Viktora byl cítil chlad a klid ledovce. To ho ještě víc popuzovalo, tak strašně rád by tomu ignorantovi pořádnou vrazil. Jen tu dřepí a ztrácí čas.
"Díky za nic." Zašklebil se na něj. "Tohle je ztráta času a ty jsi pěkně k ničemu. Odcházím." Oznámil Viktorovi a skutečně se odhodlaně vydal ke dveřím. Zastavil ho ale opět ten ledový hlas.
"Já nejsem ten, komu hrozí propadnutí nebo vyhazov."
Jack se zarazil a prudce se otočil k tomu parchantovi. Pevně sevřel rty i pěsti. Jo, ten šmejd věděl, jak na něj. Prokoukl jeho slabinu. On si prostě ani jedno ani druhé nemohl dovolit. A zrovna mu začínalo být jedno, že jsou kolem lidi.
"Ty jeden…" Jack se nadechl, že mu hezky od plic řekne, co si o takových inteligentech jako je on myslí. Současně s tím se jeho tělo pohnulo prudce kupředu, což vyvolalo hned dvě velmi nepříjemné věci. Jackovi se podařilo zakopnout o čísi batoh (zase!) a při tom ještě vrazil do číšníka nesoucího plný tác. Následoval sled několika události. Jack zavrávoral a vyrazil tác tomu muži z rukou. Přitom se jeho tělo prudce nachýlilo dopředu, změnilo těžiště a tak se stalo, že Jack místo, aby stál nad Viktorem jako spravedlivý bůh pomsty, skončil mu u nohou pokrytý vrstvou čaje, kávy, džusu a kdoví čeho ještě.
Nastala právě ona situace, kdy by se nejradši někam zahrabal. Hněv ho přešel a už si připadal jen jako nemožný idiot. Viktor ho sledoval s pobaveným pohledem. Jack tehdy spatřil poprvé náznak úsměvu. Nekřenil se jako ostatní, kteří byli svědkem Jackova držkopádu, spíš se na něj díval tak nějak soucitně s jemně pozvedlými koutky rtů. Jinak se smát snad ani neuměl. Nikdy k tomu neměl důvod.
Viktor tušil, že tenhle kluk bude pěkný zoufalec a neměl vůbec chuť ztrácet s ním svůj víc než drahocenný čas. Ale když ho teď viděl u svých nohou, s tím zoufalým výrazem plným ponížení v očích, prostě se mu ho zželelo. Možná nesnášel lidi, ale tohle spíš než člověka připomínalo roztomilé zvířátko. A ta bývají aspoň upřímná.
Pomalu vstal a vytáhl Jacka za límec na nohy. Nedalo mu to ani žádnou práci. Ten kluk byl samá ruka samá noha a Viktor měl síly víc než dost. Postrčil ho směrem k toaletám, v podstatě ho tam dotlačil, a tam za nimi zavřel dveře. Vytáhl z držáku několik papírových ručníků a podal je Jackovi.
"Zkus to ze sebe aspoň trochu dostat."
Jack byl zničen, zlomen, zdeptán. Nezmohl se ani na odpor, ani na to, aby mu konečně řekl svůj názor na jeho osobu. Jen mechanicky sebral ručníky a snažil se trochu osušit.
Viktor se ležérně opřel o zeď a sledoval ho.
Jackovi se ty papírové nesmysly jen drolily mezi prsty a ty hnusné vlhké žmolky se mu lepily na oblečení. Nejradši by si zaúpěl, ale cítil Viktorův pohled a tak to nesl hrdinsky a bez kňourání. Ve výsledku se ale víc zaneřádil.
Viktorovi bylo jasné, že narazil na největšího smolaře na světě. Pomalu se odlepil od zdi a přešel k němu.
"Jestli jsi tak hloupý jako nešikovný, tak nějaké doučování ani nemá smysl." Vytáhl z držáku další ručníky. Tentokrát mu je ale nepodal, ale pokusil se ho trošku zkulturnit sám. Jack jen stál s hlavou sklopenou a čekal.
"Tak moc zase ne." Pípnul. "musím se tu zatracenou fyziku naučit. Pomůžeš mi?" vyslovil to s určitými obavami. Najednou cítil až prapodivně velkou pokoru a stejně tak nějak předpokládal, že ho Viktor pošle do míst, kde slunko nesvítí a kam se neodváží podívat ani celníci.
Viktor chvíli ustal v oklepávání Jackova znečištěného trička. Má mu pomoct? Uvolil se přece k tomu, že ho bude doučovat. Pak pomalu přikývl, když na sobě ucítil zvědavý pohled.
"Ale nebude to lehké. Musíš dohnat ty ztracené roky a pochybuju, že to zvládneš." Nahodil opět svůj ledový tón.
Tak v tomhle měl Viktor pravdu. O tom zcela vážně pochyboval i sám Jack. Nezvládne to, je to nemožné.
"Budu se snažit." Odpověděl nakonec. To jediné mohl slíbit.
Viktor se na okamžik zamyslel. Ztratí s ním ale hrozně moc času. A jeho čas je neskutečně drahý. A krátký. Jestli nestihne to, proč sem přišel kvůli doučování takového troubery, bude to všechno zbytečné. Ale jeho otec byl přece téměř magnátem na součástky. Dokázal sehnat cokoliv. Musí s ním udržovat dobré kontakty a kdyby jeho syna odmítl doučovat, mohlo by to mít nějakou nepříjemnou dohru.
Zadíval se na Jacka. Volba nebyla snadná. S tím klukem nebude snadné pořízení, ikdyž se teď tváří jako nevinnost sama a pravzor všech ctností. Musel si to nechat projít hlavou. Promyslet všechny možné problémy, výhody a nevýhody. Musel to promyslet velice důkladně.
Jeho rozhodování zabralo jen nepatrný zlomek vteřiny. Jeho mozkové závity byly velmi rychlé. Rozhodně rychlejší než lidské.
Žádné komentáře:
Okomentovat