Kapitola pátá

Kapitola pátá

Něco končí a něco začíná

---

"Takže s bráchou všechno v pohodě?" zeptal se Vítek, zatímco prsty přejížděl po Patrikových nahých zádech. Tentokrát trávili víkend v Praze. Luboš zmizel na víkend s kamarády, a tak zůstali u něj v bytě. Měli tu víc soukromí než na koleji.

"Naprosto." Patrikovi nevadilo, když občas uklidil za bráchu. Neměl nepořádek rád. Bráchovi zas tolik nevadil. Ale na druhou stranu tu nechal Luboš Patrika bydlet. Ani za to nic nechtěl, tak Patrikovi přišlo fér aspoň uklízet. A někdy vařit. V tomhle byl mnohem zdatnější než jeho starší bratr.

"A určitě se nevrátí, až budeme v nejlepším?" zeptá se pobaveně. Už jednou se jim stalo, že je málem přistihl. Vrátil se totiž dřív, než měl.

"Jsme domluvení. Ví, že tu jsi. A sám nás nechce načapat." Uculí se. "Jednou nešťastnou náhodou viděl svého nejlepšího kámoše s jeho milencem a od té doby má přímo fóbii z toho, že by mohl vidět ještě i bratra." Ale Adam byl na rozdíl od Patrika dominantní. A Lubošovi se dost příčila byť jen představa, že vidí, jak jeho bráchu…

"No, to pro něj muselo být dost… šokující."

Patrik se rozesměje. "Jo, to teda sakra bylo."

Bylo to jako rána palicí. Patrik si chvíli myslel, že se jedná jen o vtip. Vítek o tom občas mluvil, ale nikdy nenaznačil, že by to mělo přijít. A už vůbec ne takhle narychlo.

"Takže zítra odlétáš. Na jak dlouho?"

"Napořád." To byla další krutá rána.

"Jak jako napořád? To znamená, že odletíš a už se nevrátíš?"

Vítek přikývne. Tohle se mu neříkalo lehko, ale do Ameriky hrozně chtěl. A pak se přesune do Kanady, a tam už by si přál zakotvit. A teď to bylo sakra těžké, protože viděl, jak Patrikovi láme srdce.

"Jak dlouho? Jak dlouho to víš?" zeptá se Patrik roztřeseně.

"Asi dva měsíce…" přizná Vítek popravdě. "Nechtěl jsem nám ty poslední měsíce kazit tím, že bychom na to mysleli oba."

"Dva měsíce…" Patrik má pocit, že mu snad praskne hlava. Dva měsíce jeho přítel ví, že odletí a navždycky ho opustí a nechce mu kazit…

"Paty…"

"Nech mě." Patrik se při pokusu o objetí odtáhne. Pukalo mu srdce a tohle nepomáhalo.

"Chtěl jsem ještě naposledy…"

Patrik se na něj nevěřícně zadívá. "Naposledy co? Užít si mě? To nemůžeš myslet vážně. Sakra, Vítku." To pro něj tak málo znamenal? Nic mu neřekl, teď by si s ním ještě užil a zítra pápá?

Prostě odešel. Nechal Vítka prostě stát vprostředku místnosti a odešel. Nemohl zůstat. Nedokázal se na něj ani podívat. Musel si s tím nějak sám poradit. Srovnat si to v hlavě. Jedno mu bylo jasné už teď. S Vítkem je konec. Jejich víc jak dvouletý vztah je pryč. Štěstí, které ještě před pár hodinami pociťoval, bylo najednou pryč. Jako mávnutím proutku, jednou jedinou větou.

Ani si pořádně nevybavoval, kudy šel domů. Do Lubošova bytu dorazil obklopený černou mlhou. Ani pořádně neodpověděl na bráchův pozdrav a udivený dotaz, proč není s Vítkem. Říkal, že přespí u něj na koleji. Měli v plánu kino. Možná nějakou hodně pozdní večeři. Teď byl doma a Luboš nechápal.

Po pár minutách za ním zamíří do pokoje.

"Brácho, jsi v pohodě?" strčí hlavu do dveří poté, co zaklepe.

"Ne… ale budu. Chce to… čas." Než se s tím Patrik trochu popasuje.

Vítek se zlehka usmál, když uviděl Patrika před kolejemi. Zrovna skládal kufr do taxíku.

"Patriku…"

"Chci tě jen vyprovodit." Byli spolu dost dlouho na to, aby to zahodil jen tak. Aspoň důstojné rozloučení.

"Díky. Vážím si toho."

Žádné omluvy, jen prosté sbohem. Patrik Vítkovi přál, aby si splnil sen. Ale bolelo to.

"Ahoj zlato."

"Mami?" Patrik překvapeně zamrká. Odmítl jet domů, i když to měl původně naplánované. Chtěl prostě v klidu sedět a aspoň chvíli se utápět v sebelítosti. Asi mu to prostě nechtěli jeho milovaní dopřát. Luboš se mohl přetrhnout, aby ho zabavil a teď si na pomoc přizval ještě mámu.

"Luboš sehnal lístky do divadla. To je dobrý důvod vzít si zase oblek, zlatíčko. Moc ti sluší a jen tak ho na sebe nevezmeš," usměje se máma a obejme Patrika. Přitiskne ho k sobě. "Všechno jednou přebolí, drahoušku."

"Já vím. Chce to čas. Tak bych měl asi nahodit oblek a neodmlouvat, že jo?" pousměje se jemně. Svou rodinu miloval. Vždycky ho podrželi.

Patrik nesl náruč papírů. Chystal s ostatními studenty den otevřených dveří na fakultě. Rád se účastnil těchto akcí. Jeho organizační schopnosti našly upotřebení. Proklouzl dveřmi, aby se srazil s kýmsi ve dveřích. Rozhlédne se po rozsypaných prospektech. Tohle ho teda moc nepotěšilo. Jenže pak se zadívá na toho, kdo ho tak nešetrně smetl. Znal ho. Asák od zeměpisářů. Jmenoval se Zdeněk, jak dál, to si Patrik nepamatoval. Se zeměpisem měl naštěstí jen velmi málo společného.

"Pardon," usměje se na něj modrooký blonďák a Patrik na úsměv odpoví úsměvem.

"To nic. To se sebere, poskládá a zas to bud dobrý."

Překvapí ho, když Zdeněk zaklekne, aby mu pomohl sbírat. "Chystáte větrání?"

"Cože?"

"Den otevřených dveří. My tomu říkáme s klukama větrání," zasměje se Zdeněk a Patrik okouzleně přikývne. Že by se konečně vzpamatoval z Vítkova odjezdu? Možná…

"Ahoj brácho." Luboš dorazí do bytu ve velmi dobrém rozmaru.

"No ahoj. Neříkej mi, že máš zas novou…" To byl vždycky takhle rozjařený. A pak klasicky těžce zklamaný, když to nevyšlo. Už to tu bylo snad stokrát.

"Ale tahle už je vážně ta pravá. Martina je vážně…"

"Hele, brácho. Co kdybys ji prvně představil mně, než zase zklameš naše. Víš, že už se děsně těší na vnoučata… a já nejsem ten pravý, abych ti v tomhle zachraňoval zadek." Se smíchem uhne letícímu polštáři. "Ale vážně, já ti ji okouknu a hned ti řeknu, jestli to má smysl nebo ne. Už jsem se snad někdy spletl?"

"Co tu strašíš?" rozesměje se Patrik, když se mu Zdeněk objeví nečekaně za zády. Patrik dneska zůstával na fakultě o něco déle. Chystal akci pro nováčky.

"Já? Co tu strašíš ty? Víš, že na téhle fakultě už není, mimo nováčky, nikdo, kdo by tě neznal nebo o tobě neslyšel? Nejsi ty náhodou až moc akční?"

"Potřebuju se zabavit, co je na tom?"

Zdeněk pokrčí rameny. "Vlastně nic. A to nemáš jinou zábavu než zařizovat zábavu jiným?"

Patrik pokrčí rameny. "Když mě nikdo nechce, tak co mám dělat? Sedět v koutě nebudu."

"To není možné. O tebe, že není zájem? Tomu nevěřím."

Patrik smutně pokýve hlavou. Je hrozná herečka. "To víš. Krásy jsem moc nepobral, intelekt taky občas pokulhává. A pro někoho jsem až moc akční."

"Jestli ty si trochu nevymýšlíš. A nechceš s něčím pomoct?"

"Martinko, tohle je Patrik. Patriku, Martina."

Patrik se usměje a vychovaně si s Martinou potřese rukou. "Patrik. A pro dobro všech, mi prosím neříkej Páťo. Tohle přímo nesnáším."

"Martina. A neboj. Já zas nesnáším, když mi někdo říká Marťo. Copak jsem malá?"

"Moje řeč. Tak se mi tak zdá, že si my dva budeme rozumět," pousměje se Patrik. "Hele, brácho, co kdybys dámě nabídl kafe a mně můžeš udělat taky. Díky. My se tu zatím trošku pobavíme…"

"Tak?" Luboš se s dychtivým očekáváním zadívá na svého bratra.

"Tak," přikývne Patrik. Bylo to už pár minut, co se Luboš vrátil. Byl doprovodit Martinu domů. A Patrik se pořád neměl k tomu, aby se vyjádřil.

"Ježiši, Patriku…"

"Brácha, jestli nejsi totální vůl, tak tuhle ženskou už nepustíš. Tohle by fakt mohla být pro tebe ta pravá," pousměje se. A on si se svou budoucí švagrovou bude hodně dobře rozumět. O tom nepochyboval.