Jsem trošku opomněla na přidávání. Jak už mám dopsáno, tak mám myšlenky trošku jinde. Jsem teď v docela brutálním pracovním zápřahu, tak se mi nechce moc psát. Ale snad to během léta doženu. Jsem trošku pozapomněla na jednu práci, kterou musím sepsat do konce června a samozřejmě nemám ještě ani čárku :-) Bude to ještě docela sranda. Tak se mnou mějte prosím trpělivost.
Lex vzal bundu z věšáku, kam ji při příchodu odložil. Vzal za kliku a málem dostal dveřmi. Dovnitř se dobýval Roman. Štěstí, že zaklepal, byť to bylo skoro zároveň s otevřením dveří. Lex se jen tak tak stihnul odklidit krok do bezpeční.
"Lexi, ty někam jdeš?"zeptal se rychle a sjel ho pohledem.
Přikývl. "Potřebuju si něco vyřídit."
"Chtěl jsem s tebou mluvit."
Další přikývnutí. "Později, prosím. Já opravdu…"
"Jasně, v pohodě. Jen běž…"
"Romane…"
Usmál se. "Vážně v pohodě. Promluvíme si později. To není problém."
"Dobře."
Gabriel seděl u Vítka, svíral jeho dlaň ve své a jemně hladil spojené prsty. Vítek vypadal sklesle a Gabriel na tom nebyl o nic hůř. Před chvíli u nich byl doktor. Mluvil s Vítkem dlouho. Gabriel měl pocit, jakoby se bavili v cizí řeči. To byl tak mimo, nebo Vítek ovládá tu doktorskou hatmatilku? Ale to nejdůležitější z toho pochopil.
Operace možná je, to se mu ulevilo. Horší bylo, jaká je šance na úspěch a co všechno za komplikace nebo následky by to mohlo mít. To ho popravdě vyděsilo. Hodnou chvíli tak mlčel a drtil Vítkovi ruku. Bál se nejspíš víc než on.
"Já o tebe nemůžu přijít." Zašeptal tiše, spíš k sobě než k Vítkovi.
"Mě se stejně jen tak nezbavíš. Uzavřel jsem spojenectví s Míšou a…"
"Cože jsi?" přerušil ho Gabriel a nevěděl, jestli se má smát nebo být naštvaný.
"Jen jsme si povídali." Usmál se Vítek. "Je to úžasnej kluk, buď rád, že máš takového bráchu."
"Jistěže." Odtušil Gabriel. Mírně vytočen tím, jakým směrem se takhle konverzace ubírá. "Ale pokud půjdeš na tu operaci, můžeš umřít."
"Když na ni nepůjdu, umřu určitě."
"Já vím, já to sakra vím." Zavrčel Gabriel.
"Gabi? Zlato…" Vítek se natáhl a vklouzl do Gabrielovy náruče. "Takhle je tu aspoň malá šance, že to bude všechno v pořádku. Já nechci jen čekat, až umřu. Chci bojovat. Mám o co."
"Já to nepřežiju…"
"Ale jo…" usmál se Vítek a vtiskl polibek na Archandělův krk. "Bude to v pořádku, věř mi."
Gabriel přimhouřil oči. "Strašně se mi stýská. Ta postel je tak strašně prázdná…"
Bledé prsty se rozběhly po Gabrielově hrudi. "Já vím. I mně tady hrozně chybíš. Vždycky, když nemůžu spát, představuju si, že jsi tu se mnou… a je to ještě horší."
Usmál se. Samolibě. "Kdyby to jen trošku šlo… vezmu si tě tady a teď a je mi fuk, kdo sem může přijít."
"To je slib nebo jen planě vyhrožuješ?"
"Vítečku, neprovokuj mě… už strašně dlouho jsem…"
"Vážně?" Vítek se vytáhl blíž k jeho rtům. "Neexistuje žádný náhradník, který by mě zastoupil?"
"Zastupuje tě Michael, ale ne tak, jak by se mi to líbilo." Odsekl Gabriel, sevřel Vítkova drobná ramena a přitáhl si ho těsněji k sobě. "Je horší než chůva… sněz tohle, sněz tamto, běž vstát, tohle vypij, tohle nepij… vem si čistý spodky…" zapitvořil se. "Chci tě zpátky. Až budeš doma, ten šašek snad konečně vypadne."
"Má tě rád."
Gabriel si povzdechl. "Poslední, o kom se chci teď bavit je můj bratříček. Mám lepší nápad, jak se zbavit stresu." Sehnul se a okusil Vítkovy rty. Byly suché a popraskané. Měly hodně daleko do jemnosti a měkkosti, jakou byl zvyklý okoušet. Ale nevadilo. Byly důležitější věci, které se nezměnily.
"Bože…" zasténal Vítek, když se Gabrielovy prsty otřely o hodně tenkou látku pyžama v místech, která už hodně dlouho vyžadovala pozornost.
"Archanděli bude stačit…" zavrněl spokojený Gabriel. Vítkovo tělo, byť oslabené nemocí, na něj stále reagovalo a to ho uspokojovalo na hranici snesitelnosti. Ještě trošku a udělá se jen z té představy, jak…
Cvakla klika. Gabriel rychle zvedl hlavu od Vítkových dychtivých rtů a potěšený úsměv rychle ztvrdnul na rtech. "Co ty tu sakra děláš?"
"Přišel jsem za Vítkem…" Odsekl Lex zpátky.
Vítek zasténal. Tomu opravdu říkal úžasně načasování. Jemně sevřel Gabrielovu ruku a přitáhl si ji ke rtům. "To nic… tohle nám neuteče, dokončíme to za chviličku." Zašeptal do Gabrielova opáleného hřbetu ruky a jemně ho pustil. "Můžeš mě nechat s Lexem na chvíli o samotě?"
"To nebude potřeba." Zarazil ho Lex. "Vlastně, jdu se jen rozloučit."
"Cože?" vyhrkli Vítek a Gabriel téměř současně. Vítek zděšeně, Gabriel nevěřícně.
"Je mi líto, že to vyšlo zrovna takhle… a věř mi, že kdybych to mohl odložit…" Lex si povzdechl. "Musím se vrátit do Německa. Vyřešit něco, co jsem měl udělat už dávno. Nezlob se, chtěl jsem tu být a…"
"To je dobrý, Lexi." Usmál se Vítek. "Čím míň lidí se tu bude stresovat, tím líp. Já to chápu. Mám tu Gabriela a mamku. A taky Míšu… a… Budu v pořádku."
Lex se zarazil. Ano, Míšu, tomu to bude ještě muset nějak vysvětlit. "Přál bych si tu zůstat…"
"Není třeba." Odtušil Gabriel. "Pokud s tím bude Vítek souhlasit, budu tě o dění tady informovat."
Vítek se usmál a sevřel Gabrielovu dlaň. "Souhlasím."
Štěpán urovnal připravené dokumenty, vložil je do aktovky a dopnul knoflíčky saka. Letmým pohledem zkontroloval hodiny na stěně naproti stolu. Už byl čas. Alice odešla už před několika hodinami. Hned po stání u soudu jela vyzvednout děti. Dneska měla dorazit Eliška, její matka, tak muselo být vše přichystáno.
On sám nespěchal. Už dávno přestal mít povinnost Elišku vítat. Už nebyl jejím zetěm. Byť si to starší žena nenechala vymluvit. Vysvětlil Alici, že musí ještě vyjednat s Lexem, co bude dál.
Znovu pohledem zavadil o aktovku. Byl s jist, že nic nezapomněl, že je vše tam, kde má být. Papíry, které si od něj Lex vyžádal i ty nevyžádané, byly bezpečně skryty v kožené tašce. Zvedl ji ze stolu a zamířil ke dveřím.
Vítek zasténal. Další sten doprovodil tlumený smích. Gabriel zapletl prsty volné ruky do Vítkových vlasů. Přitiskl se bokem těsněji k chvějícímu se tělu.
"Nesměj se mi…" vydechl Vítek. "Není… fér."
"Ššššt. Nemluv, jen si to vychutnávej." Vtiskl polibek na krk, přesně do míst, kde prudce proudila krev z hlavy, odkud si to směřovala do slabin a zbavovala rozumu.
Vítek prudce vydechl, sevřel Gabrielovu paži, téměř až bolestivě zaťal prsty do svalu. "Bože…" vydechl. "Asi umřu…"
"Opovaž se." Naklonil se k němu a opatrně ochutnal jeho rty. Bylo štěstí, že je nikdo nevyrušil. Nikdo neměl potřebu přijít změřit pacientům tlak nebo teplotu. Oboje by dosahovalo příliš vysokých hodnot.
Gabriel by přísahal, že viděl zář ve Vítkových vyhaslých očích. Ať už tam skutečně byla nebo ne, on ji tam viděl a věděl, že je to pravda.
"Bude to v pořádku." Zašeptal k němu a přitáhl si ho těsněji do náručí.
Žádné komentáře:
Okomentovat