Tak jo, finišujeme. Tohle je poslední kapitola Motýlka. Prakticky se nic nevyřeší, jen víc zamotá. A na další pokračování cyklu si asi budete muset počkat. Mám toho teď až nad hlavu. Snad se to s příchodem léta a prázdnin trošku vylepší. A nebo si prostě dám pauzičku a vrátím se po "dovolené". Uvidíme...
V kanceláři bylo ticho. Lex mlčel, protože měl divný pocit z toho, jak se tvářil Roman. Roman mlčel, protože byl v šoku a Štěpán proto, že neměl, co by k tomu řekl.
"Jak… jak to jako myslíš?" promluvil konečně Roman a zabodl pohled přímo do Lexových očí. "To nemůžeš myslet vážně, že ne? Nebo jsem to jen blbě pochopil, nebo… Lexi!"
Štěpán pomalu vstal. Necítil se v téhle situaci moc dobře. Byl tu jako právník, vyřizoval tu Lexovy záležitosti ohledně smluv a práva, ne emoční výlevy jeho přátel. To si musí zvládnout sám. "Nechám vás tu, abyste si to nějak vysvětlili. Zatím si dám něco na baru."
"Jo, dobře. Díky." Lex nespouštěl pohled z Romana.
Štěpán kývnul a během chvilky byl pryč.
"Posaď se prosím." Ukázal Lex na židli za svým stolem.
Roman poslušně usadil své pozadí a přivřel oči. "Řekni mi sakra, proč odcházíš? Proč tak najednou?"
Usmál se. Přešel ke stolu a opřel se o něj. "Je to příliš komplikované na to, abych to celé popisoval. Prostě mi věř. Můj bývalý milenec se rozhodl, že mě zničí a zatím se mu to daří. Musím se vrátit domů, abych mu to mohl zarazit."
"Ale proč? Jak?"
"To už jsou detaily, Romane. A těmi se teď nemůžu zaobírat." Pousmál se Lex.
"Ale pak nechápu… proč to všechno... A zrovna já?"
"Protože ti věřím… Tobě a klukům."
Zavrtěl hlavou. "Ale já neumím vést podnik."
"Naučíš se to. Kamil ti se vším pomůže. A určitě zůstaneme v kontaktu. Nebudeš na to sám."
"Fajn, i kdybych na tohle přistoupil…"
Lex si povzdechl. "Já vím, že jsem toho na tebe teď navalil příliš."
"Příliš? Příliš!" Roman prudce vstal. "Lexi, jak si to jako představuješ?"
Nadechl se, položil mladšímu ruce na ramena a znovu se usmál. "Na nějakou dobu mě nahradíš. Finanční situace je vyřešená, ty papíry, cos podepsal byly spíš pro tebe. Jistota, že i kdyby se se mnou něco stalo, tak na tobě nikdo nebude nic vymáhat. Co se baru týká, vím, že se o něj postaráš dobře. Asi je to trošku divné, že budeš mít na starosti gaybar, ale je to stejné jako jakýkoliv jiný. A ten byt…" povzdechl si… "Já se sem chci vrátit. A vrátím se, jen nevím, za jak dlouho. A toho bytu se nechci vzdát. Ani ho pronajímat. Můžeš ho volně užívat ty. Nastěhuj se tam. Platba nájmu a podobně jde přímo z mého účtu, takže… není to nic, za co bys mi pak dlužil. Budu dlužit já tobě."
"Lexi…" Roman se zatvářil nešťastně. "Proboha, slib mi, že se vrátíš a nenecháš mi to všechno na krku napořád."
"Slibuju." Pousmál se a pustil ho. "Štěpán to všechno sepíše a zítra to podepíšeme, ať je v tom pořádek a nikdo na tebe nemůže."
"Seš blázen. Tohle všechno mi svěřit." Zavrtěl Roman nechápavě hlavou. "Vždyť nemám žádné zkušenosti. Skoro teda."
"Právně tě ohlídá Štěpán a jinak to zvládnete s klukama. Kamil ví, co a jak v baru. Jen nesnáší jednání s dodavateli. To je pro tebe hračka."
"Co když to nezvládnu?"
"Zvládneš."
"Cože?" Míša sledoval Lexe a nějak nevěřil. Když ho zatáhl do kanclu v baru, čekal, že bude muchlování. Nebylo. Místo toho byl Lex až smrtelně vážný a sdělil mu, že musí odjet. Brzy a neví na jak dlouho.
"Je mi to líto, ale…"
"Počkej, počkej… o lítosti se budeme bavit později. Jakto že odjíždíš? Co se stalo? A proč takhle náhle?"
Lex si povzdechl. "Já ti to nemůže všechno vysvětlovat. Ale je to vážné a musím to vyřídit osobně."
"Aha. A na jak dlouho to vidíš?"
Pokrčil rameny. "Nevím, možná měsíc, možná víc. Nemám tušení. Je možné, že se to dost povleče."
"To nevypadá moc optimisticky. Myslím pro nás."
"Ne." Připustil Lex. "Teď není vhodná doba na to, abych se na někoho vázal."
"To už jsem párkrát slyšel. Vhodná doba asi nebude nikdy."
"Je mi to líto."
"Jo, to i mně. Předpokládám, že to je teda konec."
Lex se zamračil. "Nejspíš. Nemůžu po tobě chtít, abys na mě čekal. Nemůžu ani říct, kdy se vrátím zpátky."
"Jo, to chápu." Míša mávnul rukou. "Stejně… tak uvidí se, ne? Když se vrátíš a oba nebudeme nikoho mít… a bude mít ještě chuť to zkusit, tak můžeme. Ale koukej se mi aspoň ozvat, jo?"
O dva týdny později…
Roman seděl u baru, otráveně rýpal brčkem do ledu, který plaval na hladině jeho pití. Občas zvedl pohled na Kamila, který se otáčel za barem a culil se jako sluníčko.
"Můžeš mi říct, čemu se pořád tak uculuješ?" otázal se otráveně Roman.
"No, pořád mám před očima, jak jsi sjel toho chlápka s pitím… naplňuje mě to optimismem, že někteří heteráci nejsou tak špatní."
Zamračil se. "Hm, byl jsem hodně ostrej."
"Jako žiletka." Zazubil se.
"Asi budu muset shánět jiného dodavatele."
"Ále houby, je to pro ně dost kšeft. Tady to jde na odbyt. Spíš vyhodí toho sráče."
"Jen aby. Lex mě zabije, až se vrátí." Vydechl nešťastně.
"Ále houby. Vedeš si dobře, fakt jo." Zazubil se na něj Kamil pozitivně. "Ty bys měl chlape podnikat. Fakticky."
"No jo, zapřemýšlím o tom." Odfrknul a podíval se na hodinky. "Neměli tu ti dva kašpaři už být?" Myslel tím Kubu s Martinem. Slíbili mu, že dorazí a pomůžou mu s papíry. V těch měl Lex docela zmatek a když před čtrnácti dny odjížděl, neměl už čas v tom udělat pořádek.
"Tak jsou příjemnější věci než papírování." Zazubil se na něj Kamil. "Měl bys to taky zkusit, říká se tomu sex."
"Na to teď mám vážně náladu…"
"Uvolňuje… A ty bys nějaké uvolnění fakticky potřeboval."
"Kamile?"
"Co?"
"Ještě ty mě ser!"
Zazubil se. "Sorry. Chceš ještě pití?"
Míša seděl v čekárně a pozoroval Gabriela, jak chodí sem a tam jako lev v kleci. Vítek už byl na sále před dvě hodiny, ale to ještě nebyla zdaleka odhadovaná doba operace. Gabriel to věděl, ale stejně mu to nezabránilo v pochodování.
"Můžeš si proboha sednout?" ozval se po chvíli Míša. Už mu to lezlo na nervy. Vítkova maminka před chvilkou odešla. Její partner ji přesvědčil, že tu není nic platná a že by si měla dát aspoň kávu. Než s ní švihne nízký tlak. Nerada, ale nakonec šla. Navíc, zatímco všichni čekali v klidu a modlili se, Gabriel vypadal jako rozzuřený lev. Promluvit na něj se rovnalo sebevraždě. Byl podrážděný a nic, co na něj Michael zkoušel, nezabíralo.
"Ne, nemůžu." Odsekl Gabriel vztekle.
"Hodláš tu pochodovat celou dobu?"
"Jo!" zavrčel. "A co ty tu děláš?"
Míša protočil oči. "Dávám pozor. Na tebe. A taky mi na Víťovi záleží, tak bych rád, abys to přežil ve zdraví."
"Já?"
"Jo. Čekám, kdy to s tebou sekne. Nabíhá ti na čele žíla, víš o tom? Vypadá to docela hnusně."
"Dej mi sakra pokoj!" utrhl se na něj.
Míša to chápal. Věděl, že si dělá starosti. Taky je měl. Pomalu vstal a přešel k bratrovi. Popadl ho za zápěstí a zastavil v jeho pochodu. "Poslyš, já tě chápu. Taky mám strach. Ale Vítek to zvládne, jasný? Ale jestli ty dostaneš infarkt z toho, jak tady štráduješ a řveš na každého, kdo na tebe jen promluví, tak to taky nebude dobrý."
Neodpověděl, jen něco neurčitého zabručel.
Míša toho využil. Stáhl ho na židličku a pousmál se. "Tak, moc hodnej Gabriel. Dýchej a bude to lepší." Mluvil na něj jako na malé dítě, což Gabriela většinou dost vytáčelo, ale teď to skoro nevnímal. "Vítek bude v pořádku. Ještě pár hodin a už to bude za ním. A pak můžete jet na nějakou hodně dlouho dovolenou. Někam za sluníčkem, hm? Vyhřívat se někde na pláži, ucucávat kokteily… Bude to super."
"Líbánky…" vydechl Gabriel.
"Cože?"
"Chci si ho vzít…"
"Cožeéééé?"
"Chci si Vítka vzít…" zopakoval Gabriel.
"Já slyšel, jen nemůžu uvěřit. To myslíš vážně?"
"Smrtelně."
"A ví o tom Vítek?"
"Ne. Nebyla příležitost."
Míša se usmál. "Fajn, takže smrtelně, jo? Skvělý, a já se postarám, aby sis to, až bude Vítek v pořádku, zase nerozmyslel." A ten úsměv byl přímo ďábelský.
KONEC
Žádné komentáře:
Okomentovat