Dneska jsem fakt vysmátá jak lečo. Cvičit po ránu je vražda. Ten den se pak zdá děsně dlouhej. Lepší je chodit odpoledne. Udělala jsem si radost. Nové tričko. A taky devítidiskovou edici Pána prstenů na blueray. Jooo, prostě úspěch nad úspěchy. Už se těším, až se zahrabu doma a dám si Lotrovský maraton :-D
A taky mám obrovskou radost z toho, co vylezlo z úprav blogu. Voldíku, já ti moc moc děkuji a uděluju pochvalu před nastoupenou jednotkou. Už vím, koho otravovat, až zas budu chtít změnit vizáž blogu.
Nelekejte se ničeho. Vizuální stránka je hotová, ale některé věci jsou ještě rozdělané a jelikož je budu dodělávat už já osobně, mějte strpení. Ono to časem bude. Chci přidat popisky k povídkám a tak podobně. A taky, změna. V menu už nenajdete Motýlka, WILAY a ani Zkoušku. Jsou pod jednotným názvem "The Webs", který jsem vybrala pro sjednocení pod jeden cyklus. Už to něco chtělo. Čímž děkuju Hug, která mě k tomu názvu nasměrovala...
Takže, snad se vám nový vzhled blogu líbí...
Tenhle díl je takový... no, Janča chtěla zabíjet Gabriela. Takže pokud budete mít podobné choutky, musíte do řady :-D Hezký počtení.
"Mám tě doprovodit?" zajímal se Roman, zatímco do sebe ládoval další rohlík s paštikou.
"Měl bys být v kliku." Namítnul Lex a postavil před něj hrnek s horkým čajem.
Roman něco zahuhlal, než se mu podařilo polknout. "No, však jsem v klidu. Jestli chceš, klidně s tebou půjdu."
"Já myslím, že…" Začal Lex, ale bych přerušen.
"Nejspíš tam bude Gabriel. A já bych dost nerad, abyste se tam servali. No nekoukej na mě tak, já vím, že jsi kliďas, ale taky vím, jak moc rád máš Archanděla… tááákže…" strčil do pusy poslední kousíček rohlíku a otřepal si ruce. "Vyčistím si zuby, hodím na sebe něco vhodného a vyrážíme."
"Měl bys mít tu nohu v kliku." Namítl Lex. Ohledně představy, že dá Gabrielovi do držky, se vůbec nevyjádřil. Radši.
"Budu hopkat." Zazubil se na něj Roman. "Už jsem si na to zvykl, že nemůžu došlapovat. Celkem mi to jde, hele." Vstal ze židle a odhopkal do koupelny.
Lex se pousmál, vstal a šel uklidit nádobí po snídani.
Michael se zavrtěl. Vzbudila ho rána, jak Gabrielovi upadl hrnek. Rychle vstal a vydal se do kuchyně. Včerejší noc strávil radši tady. Gabriel se zdál hodně rozrušený, vypadal neuvěřitelně ztraceně. Nemohl ho tu jen tak nechat.
Zahlédl bratra, jak bezradně stojí nad hromádkou střepů. Povzdechl si. Jak se z tak sebevědomého chlapa může stát taková hromádka neštěstí. Musí Vítka fakt hrozně milovat.
"Nech to být. Uklidím to." Přešel k němu a vzal mu lopatku a smetáček z rukou. "A pak ti udělám něco ke snídani. Snad se tu vyznám." Sehnul se a začal sbírat větší střepy. "Prostě si sedni." Otočil se na něj a chvíli ho pozoroval. "Vítek bude v pořádku. Neboj se."
"Jak to sakra můžeš vědět?" vyprskl Gabriel. "Nevím vůbec nic. Vždyť se mi Lex neobtěžoval říct nic víc, než že je v nemocnici."
"Třeba ani víc nevěděl sám." Odvětil Míša. "Prosím tě, co proti němu máš? Vždyť je v pohodě."
"Znám ho trošku dýl než ty." Odsekl Gabriel.
"Co přesně znamená dýl než ty," zeptal se Michael kysele a nametl zbytek střepů na lopatku. "Protože mě už tyhle věci prostě nebaví."
"Jaký věci?"
"Nesnaž se vyhnout odpovědi. To, jak se tu všichni znáte líp a dýl. Dovol, abych si udělal svůj vlastní obrázek. Jo, znám Lexe chvilku, ale fakt nechápu, co ti na něm tak vadí."
"Dělal mi do Vítka." Zavrčel Gabriel. "Snažil se o něj předtím, a snaží se i teď. Dal bych krk na to, že mi ho chce prostě přebrat."
Míša zůstal na Gabriela vyjeveně zírat, než se mu povedlo nadechnout a donutit kyslík, aby se dostal až k mozku. "Nejsi tak trošku paranoidní?"
"Ujišťuju tě, že ani trošku."
Míša se zazubil. "No, ale teď dělám do Lexe já, takže tě ujišťuju, že si ho ohlídám. Myslím, že se mnou bude mít ještě dost práce. A ty přestaň žárlit. Kdyby chtěl Vítek Lexe, tak už s ním dávno je a na takovýho protivnýho pavouka jako ty se vysere."
"Co tím jako..."
"Dotazy? Ne?" Míša vstal a s lopatkou zamířil ke koši. Cestou ještě stihl nasát vzduch zamořený Gabrielovou včera nesprchovanou a nepřevlečenou osobou. "Padej pod sprchu, ty čuně. Smrdíš jako vačice. Takhle tě do špitálu nevezmu. Hej, a ty ksichty si nech od cesty."
"Já jsem tu starší bratr!"
"A já ten rozumnější. To netrumfneš. Tak zapadni do té koupelny. Nebo potřebuješ umýt záda?"
Gabriel se s mručením odebral do koupelny a třísknul za sebou dveřmi. Míša se spokojeně zazubil, naplnil koš střepy a spokojeně začal prohrabávat skříňky, kde co mají. Holt jeho starší bratříček povolil, aby mu bratříčkoval, tak se musí srovnat s rozmazleným jedináčkem, podle kterého musí všechno jít. Bral v potaz, že za normálních okolností by si tohle dovolit ke Gabrielovi nemohl. Ale jeho smůla.
Povedlo se mu objevit všechno, co potřeboval, aby rychle přichystal nějakou snídani. Namazaný chleba a čaj by stačil i jemu, tak se s tím bude muset spokojit i Gabriel. Donesl talíře na stůl a usadil se. Čekal, než se otevřely dveře a v oblaku vodní páry se zjevil archanděl. Jen v ručníku, zato s velmi zamračeným výrazem.
"Najez se, obleč a vyrazíme."
"Nemám hlad." Zavrčel a sunul se k ložnici.
"Najez se, obleč a vyrazíme." Zopakoval trpělivě. "Já tě nehodlám někde křísit, až to s tebou švihne. Prvně jídlo. Tak dělej." Sám na nic nečekal a pustil se do jídla.
Vešel do pokoje, a kdyby ho nestrčil dost nešetrně do zad Míša, nejspíš by zůstal civět dál. Hodil na bratra nasranej pohled a přešel k posteli, na které byl Vítek. Skoro se v tom bílém povlečení ztrácel. Zdálo se, že závodí, kdo bude bělejší.
Otočil se na Míšu. Ten jen pokrčil rameny a usmál se. Ukázal, na dveře a zase za sebou zavřel. Počká venku.
"Ahoj zlatíčko." Usmál se a přešel k posteli. Chňapnul po jeho ruce a sevřel ji v dlani. "Jak je ti?"
Vítkova tvář se roztáhla do širokého úsměvu. "Teď už líp. Sedni si prosím ke mně."
Gabriel se prkenně posadil na postel vedle něj. Mlčel. Pořád v něm hlodalo to, že ani nestál Vítkovi za to, aby mu zavolal, když je mu zle. Radši si zavolá toho prokletého Lexe.
"Já… promiň."
"Za co přesně se mi to omlouváš?" zeptal se Gabriel a nedokázal potlačit v hlase jistou dávku vzteku, který pociťoval. To je tak špatný, že mu jeho přítel nemůže zavolat, když je mu zle? Proč to sakra neudělal?
"Zlobíš se na mě."
"Ne." Řekl rychle. Vlastně to byla pravda. Neměl vztek na Vítka, ale na toho zasrance Lexe.
"Gabrieli, nevidím, ale nejsem hloupej."
Nevydržel. Muselo to ven. "Jo, zlobím se."
"Nechtěl jsem tě rušit. Měl jsi práci." Odtušil Vítek.
"Měl jsi zavolat mně!" odsekl a jeho ruku pustil. "Mohl jsem se pominout strachy!"
"Nechtěl jsem tě rušit."
"To už jsi říkal. Ale Lexe rušit můžeš, že jo?"
"Gabrieli…"
"Ne, žádné Gabrieli… ty se mnou prostě nepočítáš. Když se něco stane, tak první koho voláš, je Lex!"
"První byla Klára." Namítl.
"To je úplně jedno, kdo byl první! Jde o to, že Lex je přede mnou. Byl, je a vždycky bude."
Vítek si povzdechnul. "Ale on není…"
"Sebestřednej hajzl?" přerušil ho.
"Gabrieli..."
"Jo, je to fakt. Lex je prostě ten hodnej a já ten zmetek, se kterým máš tu trpělivost a trávíš s ním velkoryse čas. Ale pokud jde o vážné věci, nemůžeš se na něj spolehnout."
"To není pravda."
"Kéž by nebyla. Půjdu, určitě čekáš na něj."
"Gabrieli, prosím tě, přestaň."
Přešel ke dveřím. "Právě jsem přestal. Je konec."
Žádné komentáře:
Okomentovat