Jsem v nějakém útlumu. Plánovaná přestavba blogu se zase odkládá, protože jsem v takové náladě, že jak by to nešlo hned a hladce, tak ruším blog. A to fakt nechci. Všechno mě bolí, neb jsem se rozhodla, že zhubnu a vypracuju tělo do plavek. No, pracuju na tom jako! Dokopala jsem se na bosu a kupodivu jsem z něj ani nehodila držku. Šikovná Pret! Pohled z okna ve mně vyvolává nehynoucí deprese. Jednak jsem si koupila krásný botičky na běhání a v tomhle počasí se mi chce ven asi jako k zubaři. A navíc chudáčci ptáčci. Viděla jsem u nás, kde je ještě pár čísel sněhu, už před několika dny hejno špačků, kteří se tvářili velice nešťastně. Nějak neví, co se sebou. Moc šancí jim nedávám. Navíc mi v hlavě straší několik nápadů, ale je to takovým tím způsobem, že tam prostě jsou a já je nedokážu pořádně popadnout. Ale až se tak stane, tak jim to spočítám. Tento způsob jara se mi zdá poněkud nešťastný. Jsem pro vykonání nějakého hromádného rituálu, který pošle zimu někam... za polární kruh!
"Takže?" Klára vyskočila okamžitě, jak se na chodbě objevil doktor. Po tom, co si přebral Vítka do péče, se už neukázal.
"Slečna Klára," usmál se doktor a jeden úsměv věnoval i Lexovi. "Vítek je silný kluk, ale měli jste s ním přijít dřív."
"Jak je mu?" ozval se Lex.
"Popravdě, nic moc. Museli jsme mu nasadit poměrně silné léky. Teď absolvuje řadu vyšetření, abychom odhalili příčinu těch bolestí a uvidíme, co dál."
"Můžeme ho vidět?" zajímala se Klára.
"Je mi líto. Dnes už ne, ale zítra přijďte."
"Díky, doktore."
Přikývl a odspěchal chodbou. Klára se podívala na Lexe. "A co teď?"
"Půjdeme domů a vrátíme se sem zítra. Stejně tu nejsme nic platní."
"A co Gabriel?"
"Ten tu nebude o nic platnější než my dva. Postarám se o jeho informování."
Přikývla a pousmála se. "Díky. Já bych se skoro bála mu oznamovat něco takového."
"Chápu."
"A Lexi? Mohl bys mě vzít a vysadit po cestě někde v centru?"
"Samozřejmě." Přikývl a zamířil ven.
Vrátil se domů. Zavřel za sebou a unaveně se opřel o dveře. Tohle bylo vyčerpávající. Ještě Vítka neviděl v takovém stavu, musel mít opravdu silné bolesti. A Gabriel si klidně někde lítá a neví o tom. Sakra, vždyť on by měl být ten první, kdo… ne, nemůže nad tím uvažovat, jinak by Gabrielovi nejspíš musel rozbít hubu.
"Lexi?"
"Ahoj, jsem tu." Zavolal na Romana a skopnul boty. Odložil bundu na věšák a zamířil do kuchyně. Z kuchyně pak nahlédl do obýváku. Roman byl spokojeně rozložený na gauči a sledoval cosi v televizi.
"Tak jak? Dobrý?" stočil na něj pohled, popadl ovladač a televizi vypnul.
Složil se vedle něj. "Nevím, spíš ne. Nechali si ho v nemocnici."
"To mě mrzí. Nechtěl bys být spíš u něj?" natáhl se a povzbudivě stiskl Lexovu dlaň.
"Ne, tam nejsem nic platný. Výsledky budou mít zítra."
Přikývl. "Určitě to bude v pořádku. A co Gabriel?"
"Ještě to neví." Povzdechl si a zavrtěl se na gauči, aby našel pohodlnější pozici. "Musím mu dát vědět."
"Tak to tě lituju." Pousmál se Roman. "Tak do toho, ať to máš za sebou."
"Máš pravdu, neměl bych to odkládat."
"COŽEEEEEEE?"
Lex musel odtáhnout telefon od ucha a vrhnul utrápený výraz na Romana. Ten se jen usmál a zvednul palce. To zmákneš, Lexi.
"Přesně jak říkám. Vítek měl silné bolesti, tak mi Klára zavolala. Víc než, co jsem ti už řekl, nevím."
"Proč sakra nezavolal mně? Jsem jeho přítel… partner… jeho… sakra, proč nevolal mně?"
"Myslím, že na tohle bude času dost, až mu bude dobře. A ty bys měl nechat takových řečí a radši…"
"Sklapni, ty sráči. Já mám vědět první, když…"
"Zmlkni!" zavrčel Lex. "Teď je hlavní jeho zdraví a ne tvoje zasraný ego. Takže koukej zítra zvednout prdel, koupit krásnou kytici a nakráčet za ním. A hezky mile a citlivě, jasný? Nebo ti rozmlátím úsměv. Jasný? Nebudeš mu vyčítat takovou kravinu!"
Roman na Lexe zíral s otevřenou pusou. Takhle ho snad ještě mluvit neslyšel. "Páááni..."
Lex položil telefon na stolek vedle gauče a zase se uložil vedle Romana. "Takovej egoistickej hajzl."
"Hlavní je teď Vítek."
Přikývl a pousmál se. "Ano."
"A třeba pak dostane rozum a pustí Archanděla k vodě."
Zavrtěl hlavou. "Myslím, že Gabriel se zachová správně a nebude se v tom rýpat. Ale souhlasím s ním. Já bych taky byl pro, aby mě můj přítel informoval, kdyby se mu něco stalo…"
"Jo, jen s tím rozdílem, že tebe by to mrzelo a vůbec bys neměl tendence vyčítat to tomu nemocnému chudákovi."
"Zraněná duše a uražená ješitnost dělá svoje."
Pokýval hlavou. "Jo, to máš pravdu. Ale v případě informování o úraze a tak… sice spolu… no, nic spolu nemáme, ale rozhodně bych rád věděl, kdyby se ti něco stalo… víš, chci si taky vyzkoušet, jestli bych měl tolik trpělivosti jako ty a tak hezky se staral."
"Dnes jsem tě tu nechal samotného."
"A jak vidíš, jsem v pohodě."
"To jsem rád."
Roman se zazubil. "Ale dal bych si zas tu čokoládu, kdyby se ti chtělo."
"Jasně. Jdu na to." Začal se sápat dosedu. "A dám si rovnou sprchu. Chce se ti hned spát, nebo si pustíme nějaký film?"
"Můžeme… máš nějaký návrh?"
"Hm, znáš Surfaře?"
"Ne, o čem to je?"
"No." Lex se pousmál a raději rovnou vstal. "No, je o dvou surfařích, co si tak surfují…" začal takticky ustupovat. "A pak zjistí, že vlastně jsou jeden pro druhého… a skočí na to." Velmi mrštně se vyhnul polštáři, který kolem něj proletěl.
"Tak na to se teda nedíváááááááám!"
"Ale je to moc hezký příběh. Vážně."
"Padej do té sprchy, nebo se neznám!"
"Gabrieli?" Míša zmateně zíral na display svého mobilu, než se ozval.
"Přijeď ke mně, hned!"
Zmateně zamrkal. Ten tón, který použil. "Jako teď?"
"Řekl jsem snad jasně, že hned, ne?"
"No to… jo. Něco se stalo?"
"Prostě přijeď."
O půl hodiny už klepal na Gabrielovy dveře pln rozporuplných pocitů. Co se sakra stalo, že si ho pozval k sobě? A proč zněl tak divně. Nějak extra zle smíchané ještě s něčím dalším. Skoro se bál víc než tenkrát, když do toho domu vstupoval poprvé.
Gabriel otevřel a Míša se musel skoro zachytit futer, aby se nelekl a nezdrhnul. Po několika vteřinách zpoždění zamířil za Gabrielem.
"Co se proboha stalo?" zeptal se. Gabriel vypadal jako obrovský upír, který zrovna nemá svůj nejlepší den.
"Co by?" odsekl a usadil se v křesle. "Nechtěl jsem tu být sám a ty jsi přece můj malý sladký bratříček."
Michael si ho chvíli nedůvěřivě prohlížel. "Ty sis něčeho šlehnul? A kde je vůbec Vítek?"
Gabriel se v křesle zavrtěl. "Pryč." Ucedil. "Prostě tu není."
"Áha. A kde je?" To z něj bude muset vážně všechno páčit?
"V nemocnici."
"Cože?"
"V nemocnici." Zopakoval hlasitěji.
Míša se nadechnul. "Já slyšel. Díky, sluch mám v pořádku. Nějaké bližší informace by nebyly? Nebo se mám ptát jak ve škole?"
"To se zeptej toho svého úžasného milence."
"Co to meleš?"
"To Lexe volal, když mu bylo špatně. Lexe, sakra! Měl zavolat mně."
"To rozhodně měl." Přisvědčil, když si všimnul, jak je Gabriel… ani ne naštvaný, jako rozrušený. Rozhodně je dost žárlivý.
"Hned bych přišel. Je mi fuk, kolik schůzek bych musel zrušit, ale přišel bych. Byl bych s ním. Sakra, já měl být s ním!"
Míša rozpačitě přešlápnul. "Hele, já myslím, že tohle je teď vedlejší. Co je s Vítkem?"
"Copak já vím? Ten kretén nafoukanej mi nic pořádně neřekl."
"Lex?"
"Né, asi svatej Petr." Odsekl Gabriel.
"Takhle se vážně nikam nepohneme." Protočil Míša oči. "Jedl jsi vůbec něco?"
"Ne, nemám hlad."
"Fajn, vstávej." Naznačil mu rukou, ať laskavě zvedne svou prdel z toho křesla.
"Nikam nejdu." Ujistil ho Gabriel temně.
"A až bude Vítek potřebovat tvou milou a léčivou povahu, tak ho pošlu za Lexem, jo?" zavrčel Míša. "Zvedni prdel a jdeme. Já se tu s tebou dohadovat nebudu, ale tím, že nebudeš jíst a pak někde zkolabuješ, tím teda Víťovi nepomůžeš. Ještě bude mít strach o tebe, ty vole!"
"Ten se tak stará o to, co je se mnou. Ať si zavolá zase Lexíka."
"Ty seš takovej vůl, Gabrieli. To fakt hodláš řešit to, že zavolal Lexe? Určitě to myslel dobře, nechtěl tě vytrhovat z práce. To fakt budeš vyvádět kvůli takový kravině? Vítek tě miluje, do prdele! Díval ses vůbec někdy, jak se usměje, když mluví o tobě? Ty bys měl být neuvěřitelně šťastnej, že má starost o tebe, když je jemu samotnýmu zle. A místo toho tu budeš mít takový debilní kecy? Tak se s ním rozejdi, když bazíruješ na takových maličkostech, ty pitomče jeden." Rozhorlil se Michael. "Měl bys být rád, že ho máš. Sakra, vždyť tě naprosto zbožňuje! A dost se mu divím, protože nejsi zrovna příjemná a milá povaha. Takže sklapni a zamysli se nad tím, co je pro tebe důležitější! Tvoje podělané ego nebo Vítek?"
Gabriel zůstal na Míšu šokovaně koukat. Tohle opravdu nečekal. Ne od něj.
Žádné komentáře:
Okomentovat