Tak jsem dneska zaručeně četla tu nepříšernější povídku na světě. Ani ne tak stylem, ale ten obsah! A to jsem si myslela, že jsem totálně zvrácená. Omyl, nejsem. A jelikož na to měla stejný názor i jiná autorka, která to zvládla dočíst (máš můj nehynoucí obdiv), jsem si jistá, že jsem neudělala chybu, když jsem to zanechala ve fázi "rozečteno a už nikdy víc". Musela jsem se uklidnit u vlastního psaní a... už tvořím sedmnáctou část a šestnáctka už je u Janičky na obetování. Docela jsem to psaní za těch pár dnů nahnala. Jenže, začala mě sužovat další otázka. Co bude, až kluky dopíšu? Umřu? Nechám psaní? Svět už doopravdy skončí? Vážně netuším. A začíná mě to děsit, tak si možná dám s Myší (takhle říká Michaelovi Janča) dost na čas. Jenže, znáte mě. Jak se pustím do psaní, tak najednou šup a je hotovo. Má drahá a milovaná beta mě sice utěšuje, že přijdu s jiným žůžo nápadem. Ale mám trošku strach, abych pak nevykrádala sama sebe. A co když to nebude tak dobré jako Lex a spol.?
Každopádně, sraz byl tedy dohodnut na 13. února od tří hodin odpoledne. Kdo má nějaký návrh, co podniknout, hrdě se hlásí. Určitě se o něm ještě zmíním.
"Copak je to s tebou?" zajímal se Vítek, když vlezl do postele a uvelebil se v náručí Gabriela. Už skoro svítalo, když se dostali domů.
"Nic." Zamručel Gabriel.
Vítek si povzdechnul. "Nemysli si, že ti to věřím. Chováš se divně."
"Co přesně tím myslíš?"
"Něco ti leží v hlavě, Gabrieli. Já to na tobě poznám." Lehce mu přejel dlaní po paži, kterou ho Gabriel tisknul k sobě. "Něco tě trápí."
"Nesmysl. Mě nikdy nic netrápí."
"Opravdu nic?" Vítek se usmál a sklouzl v jeho náručí dráždivě níž. "Jsi si jist?"
"Možná." připustil Gabriel. "Nenecháš mě dneska spát?"
"To si piš, že nenechám."
"To mě ale nijak netrápí." Usmál se a prohrábl Vítkovi vlasy. "Toho budeš litovat spíš ty."
"To ještě uvidíme, andělíčku můj strážníčku."
Zvrátil hlavu a zasténal. "Oh, můj bože."
Lex, který se tyčil nad ním, se blahosklonně usmál. "Dneska to je výjimečně pravda." Znovu se opatrně a mučivě pohnul. Div tím Motýlkovi nezpůsobil nervový kolaps.
"Sakra, dělej. Nešetři mě!" zaskučel a sám se pokusil vyjít Lexovi vstříc boky. Ten ho ale pevně držel.
"Ne, dneska nebudeme jen šukat..." Oznámil mu Lex s obrovským přemáháním. Skutečnost, že se právě nacházel až nadoraz v Michaelově těle, mu zrovna moc nepomáhala.
"Cože?!? To mi říkáš teď? Když…" Michael se musel pořádně nadechnout. "Cítím tě až v žaludku, sakra! Jestli sis teď vzpomněl, že mě nechceš, tak tě asi vážně zabiju. Koukej se hnout!"
"Nech mě dokončit větu, Motýlku." Lex se nahnul a jemně mu přejel rty přes kůži na krku. "Dneska se s tebou chci milovat. Žádný šukání. Pomalé a něžné milování."
"Ach můj bože!" zasténal Míša. "Tohle ne, prosím tě, jen nic pomalého a něžného. Nemám to rád."
Lex se na něj zkoumavě díval. Měl dost problémů si to srovnat v hlavě. Chápal, že někdy je prostě třeba vybít tu živočišnost, která se v těle nahromadí, ale… nejde pořád jen šukat. Navíc to dělali dneska. Teda, včera. A on to chtěl s Motýlkem zkusit jinak.
"Když se ti to nebude líbit, přísahám, že to bude dle tvých představ. Dej mi šanci."
Míša se na chvíli zarazil. Jeho nechuť k pomalému milování pramenila z ne zrovna příjemného přístupu, který k tomu měl Kryštof. Vždycky to bylo utrpení a Motýlek si zvykl, že je lepší se nechat rychle a tvrdě ošukat, než trpět při Kryštofových pokusech být něžný. Nešlo mu to a ve výsledku bylo rychle skočit na věc prostě lepší. Ze všech úhlů. Ale s Lexem to dosud bylo fajn, třeba to nebude tak příšerné. Pomalu, rozvážně přikývnul.
Lex se trošku odtáhl a dovolil si podívat se Motýlkovi do očí. Nadšení z něj zrovna nesálalo, ale souhlasil. Je teď na něm, aby ho přesvědčil o tom, jak moc schopný je milenec. Znovu se sklonil k jeho krku a začal ho jemně laskat. Dlaně mezi tím mapovaly jeho tělo. Byl to zvláštní pocit, nespěchat a důkladně zkoumat jeho tělo. Laskal ho bříšky prstů, rty i jazykem. Hladil a laskal a přiváděl Motýlka k šílenství. Už jen to, jak sténal. A to mu jen sjel jazykem po páteři a vytvořil vlhkou cestičku až k pevným hýždím. Motýlek vyskočil, jako kdyby ho někdo vraždil.
"Bože můj, já tě prosím, fakt tě prosím…" nadechl se, aby popadnul dech. "Už si mě konečně vezmi. Vraž ho znovu do mě a pořádně mě vojeď, jinak přísahám, že se zcvoknu."
Lex se slitoval a splnil Motýlkovi jeho prosbu. Ale i tak ho pomiloval děsivě pomalu a mazlivě. Míša se pod jeho dotyky a přírazy svíjel a sténal, jakoby měl v nejbližší vteřině zemřít. Lexe tohle napínání vlastního sebeovládání vzrušovalo. Líbilo se mu překonávat sám sebe.
Brzy tělo jeho milence zachvátila vlna orgasmu a Lex se na ní svezl s ním.
"Za tohle… zabiju… možná." vyrážel ze sebe Motýlek přiškrceně a lapal po dechu, jako kapřík. Lex ležel na jeho potem pokryté hrudi a snažil se dostat trochu vzduchu do plic. Motýlek natáhl ruku a sjel po jeho zádech.
"Jsi příšerně… zpocenej." Zazubil se. "Málem jsi mě odrovnal, ty… bože, to bylo… jak jsi sakra… takovou dobu… ovládat se… jsi… naprosto… skvělej."
Lex se zapřel pažemi o matraci, aby se mohl narovnat a vytáhnout z Motýlkova těla, ale jeho ruce ho přitáhly a stáhly zpátky k sobě. "Prosím, ještě chviličku. Po tomhle… bylo by moc depresivní… kdys… kdybys mě opustil hned… zůstaň tak ještě moment." Přidržel Lexe na svém těle, dokud sám necítil, jak Lex ochabl a samovolně z něj vyklouzl. Povzdechl si a zavřel oči. "Tohle na tom nejvíc nesnáším…"
Lex sklouzl vedle něj, přitáhl si ho do náručí. "Pořád tu jsem."
"Já vím." Odpověděl Motýlek. "Ale tak strašně daleko." Sklonil hlavu a opřel si ji o Lexovu hruď. Věděl, že zítra se bude muset sebrat, jít domů a kdo ví, co bude dál. A ten pocit osamění jen tak neodezní.
Vojta popadl Romana za rukáv a zatáhl ho na záchody. Martin s Kubou se ještě zdrželi a se zbytkem personálu domlouvali nějaké záležitosti ohledně úklidu. A Vojta potřeboval mluvit s Romanem sám.
"Co děláš, ty vole?" obořil se na něj Roman a mnul si naražený loket, který se připletl mezi ně a futra. "Mohl jsi mi zlomit ruku, blboune."
"Tohle je naléhavý." Oznámil mu a opřel se o zeď. "Všiml sis reakce Gabriela na Michaela?"
"Co?"
"Mezi těma dvěma něco je." Zamračil se Vojta.
"Co jako? Gabriel je s Víťou a Michael nejspíš obšťastňuje Lexíka. Tak se na sebe možná trošku šklebí. Vždyť ty znáš tu jejich historii, ne?"
"Znám, jenže oni se spolu pak bavili vzadu a já to slyšel."
"Tys je šmíroval?"
"Ne, zaslechl jsem jen část. Naprosto omylem!"
Roman protočil oči. "To tvý omylem známe. Tak co jsi slyšel?"
"Jen pár vět. A jedna z nich zněla asi takhle: poslouchej, Gabrieli, nechci se ti plést do života, ale my patříme k sobě… je mezi námi pouto, které nejde zpřetrhat… jsem tvůj…" Vojta se nadechl. "No a přesně v té chvíli tam někdo vrazil. Ti dva od sebe odskočili a pak už spolu vůbec nemluvili."
"To je divný." Připustil Roman.
"Ti dva spolu nejspíš něco mají. Buď spolu spí, nebo spali. Tak jako tak to Vítkovi zlomí srdce a Lexe to zase totálně zdeptá."
"Nedělej proboha unáhlené závěry." Povzdechl si Roman. "Kdoví, cos slyšel. Nikomu nic neříkej."
"Ale měli by vědět…"
"Už jsem řekl. Jestli je to jen nějaká domněnka, tak jim to sakra ublíží. A jestli ne, tak musíme postupovat opatrně."
"Musíme?"
"Myslíš, že v tom nechám plácat takovýho vola, jako jsi ty?"
Žádné komentáře:
Okomentovat