Tři dny v tahu den blbec. Zlomilo se to s úderem půlnoci. No aspoň, že tak. Už mi šlo skoro i o život. Ale mám tuhý kořínek a jak se zdá, tak asi i přežiju :-)))
Mé krásné dámy, Dobby a Hug, já vám děkuji za velmi zajímavý a podnětný večer. Ačkoliv inspiračně byl poněkud slabší, rozhodně jsem se moc bavila. A to je taky potřeba! Dobby měla opravdu vzrušující nápady, jakými směry by se měla povídka ubírat, nicméně... no, myslím, že z toho nebudu moct mnoho použít. Doufám, že to chápeš. Ale pokud se někdy rozhodnu sepsat "crazystory" o pašerácích šneků v Korei, zaručeně si tě přizvu jako konzultanta :-D A fakt mám podezření, že ten francouz nebyl tak nealkoholický, jak se tvářil. To jen tak na okraj.
Tohle je kapitola pro mé dva nádherné chlapy, kteří konečně dostali rozum! Jednou sepíšu povídku i o vás a to se budete hodně divit.
Dnešní část bude... no, nebude... no, asi takhle: Michaela v téhle nepotkáte. Ale bude tam Lex, Kuba, Vojta a Roman. A přidá se i Gabriel a Vítek. Však uvidíte. Taková trošku oddechová...
Lex seděl u baru, sledoval Romana, jak si hraje s brčkem od drinku a civí na Kubu, který se snažil přesvědčit Vojtu, že pokud si dá jeho nový spešl drink, rozhodně neprohloupí.
"Ne, vážně, dej si ho." Přisvědčil Roman. "Kocovina druhý den ráno zaručena."
"Tak to nechci." Zavrtěl hlavou Vojta a mrknul na Lexe.
"Hééééj!" ohradil se Kuba. "Roman kecá."
Vojta jen mávnul rukou a přisedl si vedle Lexe. "Ahoj." A nahodil takový úsměv, že to všem začalo být nehorázně podezřelé.
"Už jsme se dneska zdravili." Namítl Lex.
"Já vím." Souhlasil Vojta a ten úsměv pořád zůstával na jeho tváři.
"Hele, co máš za lubem?" Otázal se rovnou Roman. "Takhle se tváříš jen, když kuješ nějaké pikle."
Vojta lehce přikývnul. "Víte, jak byl tady Lexík smutnej, že s ním Vítek nechtěl nic mít?"
Lex si povzdechnul. "Do toho ti ale vůbec nic není, Vojto. Ani nikomu jinému." Dodal, když si všiml, že se Kuba nadechuje.
"Ale někdo tě poslední dobou zaujal, viď?" Vojta si podepřel bradu a díval se na Lexe přímo rentgenovým pohledem.
"A?"
"Taky si myslím. Ten kluk, co ti tak efektně vyhodil na tričko svou večeři, že jo? Byl si tu pro noťák a je fakt velice zajímavý." Usoudil Kuba a napodobil Vojtu.
"Vy jste se na mě snad domluvili!" zavrtěl Lex nevěřícně hlavou.
"Já teda ne!" namítl Roman. "Já jsem toho názoru, že jsi dospělej a dohazovače nepotřebuješ!"
Lex upřel svůj pohled na Romana. "Dohazovače?"
Roman vyskočil, popadl batoh a zamířil ke dveřím. "Takže zítra ve tři v tělocvičně, Lexi, budu se moc těšit a tyhle dva dementy pošli se vším, s čím přijdou, rovnou cestou do prdele! Dobrou noc, pánové." S tím vymázl z baru.
Lex se podíval na ně. "Takže? Jaký dohazovač? Co tím ten zbabělec myslel?"
"To tady Vojta!" prásknul ho okamžitě Kuba.
"Jak já? Jasně jsme se dohodli, že..."
"Jakej dohazovač, sakra!" Lex přimhouřil nebezpečně oči.
"Takže skvělý a dokonalý Alexander Weber potřebuje dohazovače? Jak hluboko jsi klesnul, Lexíku." Sarkastický tón toho hlasu by Lex poznal kdekoliv a kdykoliv. Povzdechl si. No jistě, ten mu tu ještě chyběl.
"Co ty tu děláš?" otočil se na Gabriela rezignovaně. "Myslel jsem, že máte něco domluveného s Vítkem."
"Měli jsme. Ale Klára ho nutně potřebovala." Na slovo nutně naznačil ve vzduchu uvozovky. "Takže se nudím a přišel jsem obšťastnit vás."
"Bože můj, za co..." zaúpěl Lex, vstal a zadíval se vražedně na ty dva. "Jdu do kanclu. A jestli mě někdo bude rušit, umře bolestivou smrtí." Vojta se začal zvedat, tak ještě dodal. "A tebe tam nechci ani vidět. Chci PRACOVAT!"
"Co s ním zas je?" ušklíbl se Gabriel. "To mu pořád straší v hlavě Vítkovo odmítnutí?"
"To neřeš." Mávl rukou Kuba. "Nedáš si nový drink, co jsem vymyslel?"
"A je to bezpečné?"
"Samozřejmě, je to výborné. Roman ho tu před chvilkou vychvaloval." Okamžitě přisvědčil Vojta a potutelně se usmíval.
"Fajn, vyzkouším ho. Ale tady Vojtěch si dá taky."
"Kurva!"
Kuba se rozesmál a Gabriel se pohodlně usadil na barové stoličce. "Ale počítej s tím, že já tě šetřit nebudu, jestli to nebude k pití."
"Počítám. Mně stačí, že to bude muset vypít i Vojta." Zazubil se Kuba. "Z tebe si docela nic nedělám."
"Tak jak bylo v baru?" zeptal se Vítek a snažil se otevřít pytlík s brambůrky. "Nějak to nejde."
"Protože jsi naprosto nemožnej. Dej to sem!" Gabriel se natáhl a pytlík mu sebral. Vítek zakňoural a sesunul se na pohovku.
"Když od tebe to zní skoro jako pochvala. Navíc, když je po ruce silnej chlap..."
"Tys tu svou neschopnost jen hrál?"
Vítek se rozesmál. "Taky to umím." Schoulil se do klubíčka. "Budeš mi dneska číst? Třeba toho Prachetta? Líbí se mi."
"Ještě si to promyslím, komediante."
Vítek na něj vyplázl jazyk. Když si pak Gabriel přisedl, přitulil se k němu. "Prosíííím."
"Dobře, kde je...?" rozhlédl se kolem a uviděl knížku na stolku vedle. "Tady. Mám začít od začátku?"
"No. Ještě mi ji nikdo číst nezačal. Lexe tohle moc nebaví."
"Takže Lex ti chodí číst?"
"Občas."
"A ještě něco?"
"No, dáme si kafe a tak. Prostě čti." Vítek ho pohladil prsty po stehně. "Ale ty čteš nejlíp, jak měníš ty hlasy a tak."
"Jsi jak malej fakan."
"No asi jo... Tak už začni."
Gabriel zavrtěl hlavou a teda začal.
Po hodině už měl v krku jak v polepšovně a zjistil, že Vítek usnul. Opatrně se vykroutil z jeho sevření a přehodil přes něj deku. Pak se natáhl vedle něj a dovolil si popustit uzdu myšlenkám.
Jak dlouho to už vlastně je? Skoro půl roku, co se Vítek vrátil, a domluvili jsme se na tomhle uspořádání našeho vztahu. Tak jsem sekal dobrotu. Nebo jsem se o to snažil. Svým způsobem. Nedokážu se změnit hned a úplně. Jen jsem doufal, že to Vítek tak nějak pochopí. Ale co bylo s podivem, fungovalo to. Trávili jsme spolu hodně času, povídali si, chodili ven. Vlastně mi to takhle docela vyhovovalo. Nebýt té příšerně sžíravé touhy Vítka políbil, zavléct do postele a tam ho pořádně pomilovat.
Vítek se zavrtěl a přitáhl se těsněji ke Gabrielovi, kterému takhle situace už začínala dělat mírné potíže. Přiznal si to bez mučení, od rozchodu s Vítkem nikoho neměl a už začínal být pořádně nadrženej.
"Už mě to nebaví." Zamumlal Vítek.
V Gabrielovi hrklo. "Co?"
"Prostě mě to už nebaví."
"Nejsem idiot, pochopil jsem. Jen nevím, o čem mluvíš."
"O nás dvou."
To bylo poněkud infarktové. "Cože?"
Vítek zvedl hlavu a zářivě se usmál. "Myslím, že už bychom si mohli přestat hrát na kamarády a posunout se..." Nedořekl. Gabriel se na něj vrhnul a zacpal mu pusu vlastním jazykem. Když se od něj pak odtáhl, pomohl mu vstát a okamžitě s ním zamířil do ložnice.
"Sakra, to to trvalo." Randymu zabouchl před nosem. "A beze svědků."
Vítek se usmál. "Ale počítej s tím, že příště už ti neodpustím nic."
"Žádné příště nebude." Ujistil ho Gabriel a dostrkal ho k posteli. "A teď už bez řečí."
Žádné komentáře:
Okomentovat