Osmnáctá část

Jímá mě nostalgie, vážení... Jednak to znamená, že vzpomínám na věci, které bych měla radši zapomenout. Pak to znamená znovuobjevení starých přátel (holt stará láska nerezaví) a pak taky... No, ano. Opět píšu a s plným nasazením. Jupí. Vrátila jsem se skokově ke Zkoušce (rozumějte "konečně se dokopala k dopsání bonusku"), ale stále piluju. A můžete poděkovat Hug, protože mě přivedla na to, že to někde mám rozepsané. Takže jsem zahrabala a našla. Jsem fakt bordelář a to i v organizaci mého počítače. A ještě jedna veřejná chvála Hug před nastoupenou jednotkou. Hádám, že tušíš, za co. Vážně se mi to moc moc líbilo a nakoplo mě to k dopsaní bonusu. Takže sláva ti!

Teď už jen zbývají malé úpravičky a poputuje k Leesil na obetování. Počítám, že ti, kterým chybí lidi ze Zkoušky, budou potěšení snad koncem týdne, když se zadaří.

Ale k věci, ještě jsem chtěla vyjádřit jedno díky. Patří Yellow, a je v tom chudinka docela nevinně. Neměla mi tu nechávat odkaz na svůj blog. Ve chvíli nudy jsem ho rozklikla, zaujal (a to párování HP/SS fakt nemusím) a strávila jsem nad jejími překlady velmi dlouhou dobu. Ani už nevím který, ale jeden mě poměrně dost inspiroval. A k čemu? To uvidíte, až se tato povídka začne chýlit ke zdárnému konci. Mám totiž v hlavě volné pokračování. Docela mě kluci baví a mám tak zaručeno, že se ještě s některými z nich potkáme. A to je bezva, aspoň pro mě. Každopádně má teď Yellow fakt pech, protože skončí na černé listině. Ne, dělám si srandu, jen na mých oblíbených stránkách :-D

Takže ještě jednou díky Hug a Yellow :-) A samozřejmě mojí suprčupr betě Leesil.

A o čem to dneska bude? Gabriel kuje pikle a vezme Vítka útokem...

---

Gabriel se pozoroval v zrcadle. Musel si přiznat, že dneska nevypadá ani zdaleka tak dobře, jako jindy. Roztržený ret bolel, pálil a svědil. A navíc otekl. Ošklivá ranka ho celého kompletně hyzdila.

Zamračil se a řekl si, že by vůbec nebylo špatné dnešek věnovat činnosti, u kterého ho nikdo neuvidí.

Vítek seděl v křesle s hrnkem s vychladlým čajem v ruce a Randyho hlavou na klíně. Dalo by se říct, dopolední idylka. Chvilka klidu před tím, než se sem přižene Klára, aby mu sdělila novinky ohledně svého nového objevu. Dnes ale byla výjimka, Klára byla na horách a užívala si sněhu a lyžování. Vítek jí to přál, a aspoň měl taky chvilku klidu. Už se skoro obával, že by mu dokázala vymluvit díru do hlavy.

Ozval se zvonek a trhnul sebou. Klára? Pomalu vstal a zamířil ke dveřím. Randymu nakázal zůstat.

"Kdo je tam?" zeptal se, jak měl ve zvyku. Nikdy neotevíral, aniž by uslyšel hlas.

"Já." Znělý melodický hlas. I když to v mnoha případech nestačí, Vítek poznal, kdo se skrývá pod tím nic neříkajícím "já".

"Jdi pryč."

"Pusť mě dovnitř. Chci s tebou mluvit." Gabriel se nemínil nechat odbýt. Už ho ty hry nebavily. Ale brzy si uvědomil, že na Vítka se musí jinak. Pomalu a něžně. "Vítku, prosím. Přísahám, že jsem naprosto střízlivý. Chci si jen promluvit."

"Tak mluv!"

Zaváhal. Musel opatrně. "Nechci to řešit takhle přes dveře. Prosím tě, Vítku, mohl bys mě vyslechnout?"

Tentokrát zaváhal Vítek. Gabriela neslyšel moc často prosit. Vlastně vůbec. A teď už použil prosím podruhé. Pomalu natáhl ruku ke klice a stiskl.

Využil jsem příležitosti a vklouzl dovnitř. Sledoval jsem, jak se Vítek otočil a zamířil do pokoje. Šel jsem za ním mlčky. Přemýšlel jsem, co říct a jak začít. Jak sbalit někoho, kdo o mě nejeví nejmenší zájem. Sledoval jsem ho, jak si sedá a jak mu ten pytel blech pokládá hlavu na kolena. Mlčel a já nevěděl, jak začít. Sakra, jsem obchodník, já vždycky vím, co říct. A tohle byl víceméně obchod.

"Chtěl jsem ti říct, že mě vážně mrzí, co se stalo."

"To už jsi říkal." Jeho hlas zněl podivně cize, jako by se přemáhal.

"Ano, ale měl jsem pocit, že je to třeba zopakovat. Hele, Vítku, já…" udělal jsem krok blíž, ten čokl zvedl hlavu a zavrčel. V duchu jsem zaklel, to bude mít kolem sebe pořád nějakýho hlídacího psa? "Já pořád přemýšlím, jak to odčinit."

"Řekl jsem ti, že je to zapomenuto."

To ho určitě naočkoval Lex. Bylo mi to jasný. Kdyby ho tak čert vzal.

"Jenže já na to zapomenout nemůžu. Vím, že jsem ti strašně ublížil."

Pousmál se. Sledoval jsem ten jeho úsměv už od jeho počátku. "Když to víš, nemusíš mi to říkat. Nevím, co na tom chceš změnit, ale už je to pryč. Měl by ses vrátit domů, nebo kde trávíš svůj volný čas."

"Chtěl bych ho trávit s tebou." Rozhodl jsem se pro frontální útok. Troška té "upřímnosti" ho určitě přinutí trochu změknout.

Zasmál se. "Netuším, o co ti jde, Gabrieli, ale je mi jasné, že to nemůžeš myslet vážně. Odejdi."

V duchu jsem se ušklíbl, není zas tak blbej. Ale já to na něj potřeboval sehrát. "Myslím to vážně. Už tě nějakou dobu znám, sleduju… vím, jaký jsi a… líbí se mi to. Vážně se mi to líbí. Ty se mi líbíš. Hrozně si vyčítám, že jsem… co jsem udělal, že jsem promrhal šanci…"

Nevěřícně zavrtěl hlavou. "Jak moc si myslíš, že jsem naivní?"

Hodně? Aspoň jsem v to doufal. "Přísahám, že nelžu." To by snad zabrat mohlo. Přísahy a tak. Ještě bych se mohl vytáhnout s vyznáním nehynoucí lásky, ale to by mi vážně nesežral. "Hodně jsem přemýšlel. Nad tím, jak se chovám, jak žiju a chci změnu. Chtěl bych být s někým, u koho si můžu být jistý, že… že bych se na něj mohl spolehnout. Nechci od tebe nic víc, než šanci se ti dvořit." Panebože, co to melu, asi budu zvracet. "Jen mi dovol, abych ti mohl dokázat, že… že se chci změnit. Neslibuju, že se změním, ale chci to zkusit. A chtěl bych, abys byl na konci té cesty ty." Že bych přece jen okoukal něco z těch patetických žvástů těch kreténů, kteří si mysleli, že bych s nimi snad zůstal? Jsem nejlepší. He.

Seděl, hladil psa po hlavě a mlčel.

Využil jsem chvilky mlčení a přešel ještě o krok blíž. Vrčení jsem ignoroval. "Vítku, prosím, dej mi ještě šanci." Už se mi z toho prosím dělalo zle, ale na jeho tváři jsem četl, že to snad i zabírá. Ještě několikrát jsem tiše zašeptal prosím, a měl jsem co dělat, abych se nezačal smát. Ono to snad vážně zabíralo. Teď bych mu s chutí odpověděl, jak moc je naivní.

Věděl jsem, že musím kout železo, dokud je žhavé. Proto jsem se odvážil a natáhnul k němu ruku. Snad mi ji ten čokl neukousne. A pomalu se dotkl Vítkovy tváře. Jen zlehka bříšky prstů. Ve chvíli, kdy zavřel oči a na jeho tváři nebyla ani stopa znechucení, jsem tušil, že je můj. Sláva lovci, kořist polapena! A pak jsem se vytáhl se srdceryvnou historkou z dětství… Jsem vážně nejlepší, utáhnu ho na vařený nudli.

Snažil jsem se mu nevěřit, přesně, jak mi říkal Lex. Jenže… mi ho vážně bylo líto. Bylo mi líto toho, co zažil. Musel mít hrozné dětství a já se nedivím, že zatrpkl. Bylo to… zvláštní. Jeho dlaň na mé tváři, to jak ke mně mluvil. Vždycky byl jeho hlas dokonalé znělý, ale dneska mi přišel ještě melodičtější než jindy. Obvykle totiž řval nebo nechával ve svém hlase zaznívat jízlivost. Dneska to bylo jiné.

Odvážil jsem se natáhnout se blíž. Ten čokl dal kupodivu pokoj. Nahnul jsem se k Vítkovi. "Už hrozně dlouho se mi líbíš, Vítku. Nezačal jsem nejlíp, ale tak moc jsem po tobě toužil… a ten alkohol… vážně jsem to nechtěl takhle."

"Už o tom nemluv!" Ani zdaleka se neohradil tak ostře, jako když jsem to zkoušel minule. Jistě, alkohol sice není tak skvělá omluva, ale byla to pravda. Kdybych byl střízlivej, nikdy bych na něj nevlezl.

Prsty jsem opatrně přejel po tváři až na linii čelisti. Jako hladit kocoura. Přimhouřil jsem oči a sledoval ho. Vážně nebyl k zahození. Sice mohly mít rysy jeho tváře slabší nádech ženskosti, ale nepůsobilo to nijak nepřitažlivě.

"Co večeře? Dneska? Vyzvednu tě." Mluvil jsem tiše a dával si záležet, abych zněl co nejmileji.

Váhavě zavrtěl hlavou. "Když já… víš, jak je to s mým jedením na veřejnosti."

Ušklíbnul jsem se. Pravda, nejedl venku rád. "To se zařídí. Přijímáš tedy?"

Sledoval jsem jeho pomalé přikývnutí. Kurva, já jsem fakt zatraceně dobrej. Pomalu jsem spustil ruku.

"Tak v šest? Budu tu přesně." Oznámil jsem a zadíval se na něj. Koneckonců, do sexu s ním bych se zas tak přemlouvat vážně nemusel. A tohle je pro dobrou věc, takže i vidina šoustání s jedním chlapem opakovaně, se jaksi nezdála tak hrozná. Já Lexe dostanu, a zatraceně si to vychutnám. To přísahám.